ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.18.2010:238
sp. zn. 5 Afs 18/2010 - 238
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: H. V.,
zastoupeného Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou se sídlem Cihlářská 19, Brno, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2009, č. j. 30 Ca 124/2008 - 198,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Plzni. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 8. 2008 č. j. 8018/08- 1300-401706, č. j. 8019/08-1300-
401706, č. j. 8021/08-1300-401706, č. j. 8022/08-1300-401706, č. j. 8024/08-1300-401706,
č. j. 8027/08-1300-401706, č. j. 8028/08-1300-401706, č. j. 8034/08-1300-401706, č. j. 8035/08-
1300-401706, č.j. 8036/08-1300-401706, č.j. 8037/08-1300-401706 a č.j. 8038/08-1300-401706,
kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům na da ň z přidané
hodnoty za zdaňovací období II. čtvrtletí roku 2003 až IV. čtvrtletí roku 2005.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. namítá nesprávné
posouzení právní otázky krajským soudem a dále, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadených rozhodnutích vycházel, nemá oporu ve spisech, je s nimi v rozporu, a zejména
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost; pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit.
Stěžovatel tvrdí, že povinností správního orgánu je prokázat doručení písemnosti,
v případě neexistence řádně vyplněné doručenky. Doručovací kart a, stejně jako obálka, která
je výsledkem reklamace, a dle stěžovatele, nemohou být dostatečnými důkazy o doručení
za situace, kdy je naprosto nepochybné, že adresát písemnosti se v den údajného doručení
písemností na místě doručení vůbec nenacházel. Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tím, že se krajský
soud odmítl zabývat žalobním bodem vzneseným podáním ze dne 10. 8. 2009, s tím,
že jej stěžovatel vznesl až po lhůtě stanovené k podání žaloby. V tomto podání stěžovatel namítl,
že při zahájení daňové kontroly, mu nebyl sdělen její důvod, což dle rozhodnutí Ústavního
soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, je zásadní porušení ústavních práv a svobod,
zejména pak principů garantovaných čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že ze strany
soudu nebyla dodržena jeho povinnost řídit se rozhodnutími Ústavního soudu a byl porušen
čl. 89 odst. 2 Ústavy, ze kterého vyplývá, že výklad Ústavní ho soudu má být východiskem
pro rozhodování případů stejného druhu. Stěžovatel zdůrazňuje, že nemohl vznést námitku
nezákonnosti daňové kontroly z důvodu absence sdělení důvodu v době určené pro podání
žaloby, neboť průlomové rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07 bylo vyhlášeno
a zveřejněno až po uběhnutí lhůty pro podání správní žaloby. Stěžovatel uvádí, že dle článku 89
Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí závazná pro všechny orgány a osoby, kdy rovnost v právech
ve vztahu k obecným soudům zakládá právo každého na stejné rozhodování v typově stejných
případech. V návaznosti na uvedené má stěžovatel za to, že soud byl povinen přezkoumat
napadené rozhodnutí též z úřední povinnosti, neboť ze strany správního orgánu byla podstatně
porušena pravidla řízení, což mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Daňová
kontrola nebyla zahájena v souladu s ústavním pořádkem, jako celek realizována v rozporu
se základními lidskými právy a mimo zákonný rámec. Námitkou učiněnou stěžovatelem dne
10. 8. 2009, kterou stěžovatel nemohl prokazatelně znát a tedy uplatnit ve lhůtě pro podání
žaloby, se měl správní soud zabývat z úřední povinnosti.
Stěžovatel navrhuje, aby byl napadený rozsudek Kra jského soudu v Plzni zrušen a věc
byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu stížnostních námitek vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační
stížnosti.; neshledal přitom vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel předně nesouhlasí se závěrem krajského sou du, že v řízení bylo správcem daně
prokázáno doručení výzvy k projednání výsledků daňové kontroly a zprávy o daňové kontrole.
Jak vyplývá ze spisu, doručoval správce daně výše uvedené písemnosti, tj. výzvu k projednání
výsledků daňové kontroly a zprávu o daňové kontrole, zástupci stěžovatele Ing. S. Vzhledem
k tomu, že Česká pošta s.p. nepředala správci daně jako doklad o doručení řádně vyplněnou
doručenku, bylo nutno v řízení prokázat doručení jiným vhodným způsobem. Správce daně
disponoval dvěma listinnými důkazy, které mu byly zaslány Českou poštou s.p. , a to doručovací
kartou a dále obálkou, která byla výsledkem reklamace doručenky. Náhradní doručenku
potvrzující zpětně převzetí písemností dne 7. 9. 2007 ( dle doručovací karty) zástupce stěžovatele
při reklamaci odmítl podepsat. Dále zde bylo skutkové zjištění zachycené v protokolu ze dne 29.
4. 2008 o tom, že číslo občanského průkazu zástupce stěžovatele bylo totožné s číslem
občanského průkazu zástupce stěžovatele uvedeného na doručovací kartě.
Krajský soud shodně s žalovaným posoudil předmětné důkazní prostředky jako
dostačující k prokázání skutečnosti o tom, že došlo k prokázání doručení jiným vhodným
způsobem. Krajský soud v odůvodnění rozsudku nyní napadeném kasační stížností zdůraznil,
že v daném případě bylo zřejmé, že z doručovací karty vyplývají náležitosti shodně jako
z doručenky, tj. kdo byl odesílatel, příjemce vč. jeho adresy, které písemnosti jsou doručovány,
prostřednictvím kterého provozovatele poštovních služeb byla zásilka doručována, kdo byl
doručovatelem a kdy byla písemnost doručena. Krajský soud uvedl, že na rozdíl od jiných
způsobů prokázání doručení, byl zjištěn i podpis adresáta písemností, a to právě díky existenci
doručovací karty, která byla příjemcem zásilky podepsána, stejně jako by se stalo v případě
doručenky. Na doručovací kartě bylo uvedeno i číslo občanského průkazu zástupce stěžovatele,
které, jak vyplývá z protokolu ze dne 29. 4. 2008, se zcela shoduje. Krajský soud uzavřel,
že správní orgány tak zcela jednoznačně dostály své povinnosti podle ust. §31 odst. 8 písm. a)
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějš ích předpisů, (dále jen zákon
o správě daní), když prokázaly doručení vlastních písemností daňovému subjektu jiným vhodným
způsobem. Obstarané důkazy jsou plnohodnotným nahrazením doručenky a nelze dospět
k jinému závěru, než že se podařilo jiným vhodným způsobem prokázat doručení předmětných
písemností.
S uvedeným zhodnocením se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a dodává následující.
Dle ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní prokazuje správce daně doručení
vlastních písemností daňovému subjektu. Ustanovení §17 odst. 12 zákona o správě daní pak
stanoví, že „dokladem o doručení písemnosti příjemci je řádně vyplněná doručen ka. Jsou-li o doručení pochybnosti
…, lze doručení prokázat jiným vhodným způsobem“.
Důkazní břemeno k prokázání doručení písemností do vlastních rukou nese podle
§31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní primárně správce daně. V souladu s §17 odst. 12
cit. zákona o správě daní správce daně prokazuje toto doručení především řádně vyplněnou
doručenkou. O povaze doručenky, jejích náležitostech a její důkazní hodnotě uvedené ustanovení
nevypovídá. Z druhé věty tohoto ustanovení je však patrné, že doručen ka je dostačujícím
dokladem o doručení tehdy, nejsou-li o doručení pochybnosti. I v daňovém řízení lze tedy
zásadně vycházet z údajů uvedených na doručence, ovšem jen tehdy, není- li doručení
zpochybněno. Jak Nejvyšší správní soud uvedl např. v rozsudku ze dne 27. 4. 2006,
č. j. 2 Afs 158/2005 - 82 (příst. na www.nssoud.cz), byla doručenka v daňovém řízení, obsahující
všechny náležitosti požadované vyhláškou č. 78/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty
a jejích uživatelů (poštovní řád), až do 1. 7. 2000, kdy byla uvedená vyhláška zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, zrušena, veřejnou listinou. Potvrzovala tedy pravdivost údajů
na ní uvedených za předpokladu, že nebyl prokázán opak.
Z ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní za použití ustanovení §17 odst. 12
cit. zákona vyplývá, že správce daně prokazuje doručení řádně vyplněnou doručenkou. Teprve
pokud by ve smyslu ust. §17 odst. 12 cit. zákona vyvstaly důvodné pochybnosti o tom, zda
příslušná písemnost byla doručena do vlastních rukou adresáta, prokazuje správce daně doručení
jiným vhodným způsobem. Důkazní břemeno ohledně prokázání důvodných pochybností pak
leží na daňovém subjektu, který hodlá doručení písemnosti zpochybnit. Daňový subjekt musí
předložit taková skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení zpochybnit, neboť
vytvářejí věrohodnou verzi reality, podle níž předmětná zásilka doručena nebyla. Nejvyšší správní
soud např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 7/2007 – 169 (příst. na www.nssoud.cz),
uvedl, že „ne každá námitka vznesená proti doručení musí být relevantní, ale pouze taková, která
je schopna verzi reality, z níž vycházely finanční orgány, relevantně zpochybnit. Opačný výk lad
citovaných ustanovení daňového řádu by vedl k absurdním důsledkům, neboť by umožňoval
adresátovi zásilky z obstrukčních důvodů popírat doručení jakékoli písemnosti pouhým
vyjádřením, že mu nebylo doručeno, přičemž by bez dalšího vznikala povinnost fina nčních
orgánů provádět k této otázce dokazování“.
Tvrdil-li stěžovatel v průběhu řízení, že se doručovatel či jiná osoba dopustila při
vyplňování doručovací karty podvodného jednání a že zástupce stěžovatele nepoužíval namísto
svého podpisu parafu, neposkytl stěžovatel tomuto tvrzení žádnou důkazní oporu. Jak vyplývá
ze správního spisu, v průběhu řízení zástupce stěžovatele na mnoha písemnostech zcela běžně
používal právě parafu namísto podpisu v plném znění. Nadto porovnáním parafy na doručovací
kartě a ostatních písemnostech obsažených ve správním spise, lze dospět k závěru o jejich značné
podobnosti. Setrval-li pak stěžovatel na svém názoru pouze a jen v rovině tvrzení, nikoli důkazní,
nelze označit stěžovatelem namítané skutečnosti, tj. že doručovací kartu jeho zástupce nikdy
nepodepsal, jako skutková tvrzení, která jsou skutečně způsobilá doručení zpochybnit. Názor
krajského soudu, že stěžovatelova skutková verze nevyplývá z žádného z provedených důkazů
a ani nebyl z jeho strany navržen jediný důkaz k jejímu prokázání tak, jak stěžovatel tvrdil, tedy
plně obstojí. Správce daně, dle názoru zdejšího soudu, unesl své důkazní břemeno ve smyslu
ust. §31 odst. 8 písm. a) zákona o správě daní, když v tomto případě důkazní břemeno ve vztahu
k prokázání nepravdivosti v doručovací kartě osvědčovaných skutečností přešlo na stěžovatele,
který však relevantním způsobem onu tvrzenou „nepravdivost” údajů na doručovací kartě
nikterak nevyvrátil.
V posuzované věci stěžovatel zpochybňoval doručení písemností rovněž konstatováním,
že se jeho zástupce v době a místě doručování nezdržoval, když se od ranních hodin účastnil
jednání na jiném (nejmenovaném) finančním úřadě. I v tomto případě měl stěžovatel možnost
prokázat věrohodnost tvrzené skutkové verze a vyvrátit tak správnost údajů na listinách
předložených Českou poštou s.p. Jak správně uvedl krajský soud, této možnosti si byl
nepochybně vědom i žalovaný a z toho důvodu dal stěžovateli šanci tuto skutkovou verzi reality
prokázat. Žalovaný tedy vyzval stěžovatele výzvou ze dne 25. 6. 2008 k prokázání tvrzené
skutečnosti, tedy že dne 7. 9. 2007 nemohl zástupce stěžovatele předmětné písemnosti převzít.
Vzhledem k tomu, že se dle vyjádření stěžovatele jednalo o prokázání této skutečnosti
protokolem o ústním jednání vedeném na nejmenovaném fina nčním úřadě, požádal žalovaný
o předložení této listiny alespoň v rozsahu, z něhož bude zřejmé, u jakého správce daně se
jednalo, číslo jednací listiny, skutečnost, že byl jednání p řítomen Ing. S., datum a časový rozsah
jednání. Žalovaný uvedl, že tyto údaje postačí v rámci odvolacího řízení pro ověření skutečnosti,
zda jednání u nejmenovaného správce daně skutečně proběhlo. Stěžovatel byl ve výzvě výslovně
poučen i o důsledcích neprokázání tvrzených skutečností, tj., že bude vycházeno pouze z obsahu
spisové dokumentace. V odpovědi na výzvu ze dne 10. 7. 2008 nadto stěžovatel uvedl, že se
rozhodl výzvě nevyhovět. Z uvedeného pak nelze dovodit jiný závěr, než jaký učinily správní
orgány i krajský soud, tedy že se stěžovateli nepodařilo zpochybnit důkazy, o které správní orgány
opřely svůj závěr o doručení předmětných písemností, a tudíž nepochybily, pokud při svých
závěrech z výše uvedených důkazů vycházely. Nejvyšší správní soud ani stran této námitky
nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho závěrech, tedy že nedošlo k řádnému doručení předmětných
písemností a ani ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel k prokázání svých tvrzení nějaký důkazní
prostředek navrhl či předložil.
Rovněž nemůže obstát ani stěžovatelova námitka ohledně skutečnosti, že se krajský soud
odmítl zabývat žalobním bodem vzneseným v podání ze dne 10. 8. 2009, s tím, že stěžovatel tak
učinil až po lhůtě stanovené k podání žaloby.
Podle §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Právě
citované ustanovení §71 odst. 2 věty třetí s. ř. s. formuluje tzv. koncentrační zásadu. Podstata
této zásady obecně spočívá v tom, že účastník řízení může určitý úkon (tvrzení, důkaz) učinit
(navrhnout) jen v jisté – zákonem vymezené a zpravidla přísně časově omezené – fázi řízení. Tato
zásada pak implikuje, že ke skutečnostem či důkazům, které účastník řízení uplat nil mimo
zákonem ohraničenou etapu řízení, nelze přihlížet, tj. hledí se na ně, jako by nebyly učiněny
vůbec. Ve správním soudnictví pak žalobce musí vymezit rozs ah soudního přezkumu ve lhůtě
k tomu zákonem stanovené (v souzené věci dva měsíce od oznámení správního rozhodnutí),
přičemž i k případnému rozšíření žalobních bodů po podání žaloby může dojít toliko v této lhůtě.
Námitek proti správnímu rozhodnutí, které jsou učiněny až po stanovené lhůtě, se žalobce účinně
dovolat nemůže. Soudu takové námitky tedy zkoumat nepřísluší (ledaže by se jednalo o námitky,
k nimž musí i bez toho přihlížet z úřední povinnosti, např. prekluze, nicotnost
či nepřezkoumatelnost správního aktu). O takový případ však v dané věci nešlo a prekluze
či nicotnost krajským soudem ex offo shledány nebyly. Ze spisu krajského soudu je zjevné,
že stěžovateli byla napadená rozhodnutí doručena dne 2. 9. 2008, žaloba byla podána dne
24. 10. 2008. Stěžovatelovo tvrzení o nezákonnosti daňové kontroly z důvodu absence sdělení
důvodů pro její zahájení je nepochybně nově uváděným důvodem, pro nějž shledává správní
rozhodnutí nezákonným, a tedy je i rozšířením žaloby, která takové tvrzení – ať již by v ní bylo
formulováno jakkoli – neobsahovala. Toto tvrzení stěžovatel krajskému soudu poprvé předestřel
až ve svém vyjádření ze dne 10. 8. 2009, tedy tři čtvrtě roku po uplynutí lhůty, během níž mohla
být žaloba rozšiřována. Pokud krajský soud k této námitce nepřihlédl, postupoval zcela v souladu
se zákonem; naopak by pochybil, kdyby k takové námitce přihlížel.
Uvedený závěr nemůže zvrátit ani námitka stěžovatele, že ze strany soudu nebyla
dodržena jeho povinnost řídit se rozhodnutími Ústavního soudu a byl porušen čl. 89 odst. 2
Ústavy. V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí konstatovat, že ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které
uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné. Za právní důvo dy „uplatněné v řízení před soudem, jehož
rozhodnutí má být přezkoumáváno“ nelze považovat důvody uvedené v rozšíření žaloby, které
bylo učiněno až po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. Jak ustanovení §71
odst. 2 věta třetí s. ř. s., tak i ustanovení §104 odst. 4 in fine s. ř. s. promítá do správního
soudnictví již shora vyloženou zásadu koncentrační. V ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zákon ponechává zcela na dispozici žalobce, aby v žalobě uvedl žalobní body, v nichž pa třičně
popíše a vysvětlí, v čem spatřuje skutková a právní pochybení správního orgánu, a aby takto
vlastně určil rozsah přezkumu napadeného správního rozhodnutí krajským soudem. V případě,
že žalobce rozšíří žalobu po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s. (toto časové
omezení je vlastně jedinou, byť značně striktní mezí široce pojatého oprávnění žalobce
disponovat řízením včetně možnosti určovat rozsah přezkumu), nemůže krajský soud
k takovému rozšíření přihlížet a rozšiřující žalobní body nemohou být předmětem jeho
přezkumu, neboli jsou nepřípustné. Ustanovení §104 odst. 4 in fine s. ř. s. implikuje, že správní
soudnictví v České republice je koncipováno tak, že rozsah přezkumu správního rozhodnutí
(správního řízení) nemůže být v říze ní o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem širší,
než jak byl žalobcem vymezen pro případ přezkumu soudem krajským, jinými slovy řečeno:
Nejvyšší správní soud nemůže v řízení o kasační stížnosti coby mimořádném opravném
prostředku zkoumat odlišné námitky brojící proti správnímu rozhodnutí, než mohl zkoumat soud
krajský v řízení o žalobě. V souladu s tímto pojetím správního soudnictví pak za „uplatněné
v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno“ nelze považovat právní důvody
uvedené v rozšíření žaloby, jež byly učiněny až po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 2 věta
třetí s. ř. s., a takovéto právní důvody jsou podle zásady koncentrace řízení vyjádřené v §104
odst. 4 in fine s. ř. s. vyloučeny i z přezkumu Nejvyšším správním so udem. Ostatně takovýto
právní názor již Nejvyšší správní soud v minulosti zaujal, když v usnesení ze dne 28. 7. 2005,
č. j. 2 Azs 134/2005 - 43 (přístupno na www.nssoud.cz), uvedl, že „důvody kasační stížnosti tedy
lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským
soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech
v žalobních bodech obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření formulovány a případně dále
(i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím
byly rozšiřovány“.
Nejvyšší správní soud nicméně nad rámec uvedeného považuje ve věci stěžovatelovy
námitky stran důvodnosti daňové kontroly za vhodné odkázat na argumentaci zdejšího soudu
uvedenou v rozsudcích ze dne 3. 12. 2009, č. j. 2 Aps 2/2009 – 52 či rozsudek ze dne
26. 10. 2009 č. j. 8 Afs 46/2009 - 46 (přístupné na www.nssoud.cz), kde se v obecné rovině
rovněž vyjádřil k otázce závaznosti nálezů Ústavního soudu a dospěl k závěru, že nález
sp. zn. I. ÚS 1835/07 se dostatečně nevypořádává se všemi možnými a uplatněnými zásadními
argumentačními pozicemi a zároveň z něj není patrno, že by tak činil záměrně. Ústavní soud
v citovaném nálezu především nezohlednil judikaturu Nejvyššího správního soudu, „který
vypracoval velmi podrobný mechanismus procesních prostředků k ochraně proti případné svévoli při zahájení
a v průběhu daňové kontroly: možnost podat námitky a povinnost správce daně rozhodnout o nich v určité lhůtě;
obrana proti daňové kontrole jako proti nezákonnému zásahu a z toho plynoucí možnost správního soudu vyslovit
zákaz pokračovat v porušování práva daňového subjektu (§87 odst. 2 s. ř. s.), tj. fakticky zakázat pokračovat
v daňové kontrole, a přikázat obnovit stav před zásahem (např. stanovit povinnos t vrátit zabavené účetnictví
či jiné dokumenty); neúčinnost zahájení daňové kontroly, pokud byla zahájena toliko formálně a nikoli v reálně.
Nejvyšší správní soud má za to, že tato řešení, která v minulosti nabídl, představují dostatečně účinný
mechanismus proti případné svévoli ze strany správce daně v průběhu provádění daňové kontroly.“ Ústavní soud
ve svém nálezu explicitně nevyvrátil, že jím sledovaného cíle, tj. ochrany před svévolí správce
daně a minimalizace jeho zásahů do autonomní sféry daňového subjektu, nelze dostatečně
dosáhnout prostředky plynoucími z judikatury Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní
soud se i v nyní projednávané věci domnívá, že z právě předestřených důvodů se lze odchýlit
od právního názoru vyjádřeného v předmětném nálezu Ústavního soudu.
Lze tedy uzavřít, jak vyplynulo ze soudního spisu, se všemi žalobními body uplatněnými
v žalobě se krajský soud dostatečně a podrobně vypořádal. Pokud stěžovatel namítá, že soud
pochybil, když se nezabýval jeho námitkami týkajícími se sdělení resp. nesdělení důvodů
pro zahájení daňové kontroly správcem daně, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Jedná se totiž
o námitky, které stěžovatel poprvé uvedl až v podané replice ze dne 10. 8. 2009, tedy tři čtvrtě
roku po uplynutí lhůty k podání žaloby. Krajský soud tak nebyl povinen se těmito námitkami
zabývat, a to ani ex offo.
Nejvyšší správní soud shledal napadený rozsudek krajského soudu zákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti náleželo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné
úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu