ECLI:CZ:NSS:2010:5.AFS.51.2010:107
sp. zn. 5 Afs 51/2010 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: R. S., zast. JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600,
proti žalovanému: Finanční úřad v Havlíčkově Brodě, se sídlem Smetanovo náměstí 261,
Havlíčkův Brod, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 22. 1. 2010, č. j. 31 Ca 219/2008 – 76,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 1. 2010, č. j. 31 Ca 219/2008-76
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Výše uvedeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“)
zamítl žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného č. j. 48257/08/223911/9367 ze dne
22. 4. 2008. Tímto rozhodnutím žalovaný prominul ve smyslu ustanovení §55a zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňová řád“), žalobci penále v celkové výši
78 901 Kč.
Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V této namítá
nesprávnou interpretaci §1 vyhlášky č. 299/1993 Sb. Termín „v běžném kalendářním roce“
použitý v předmětném ustanovení krajský soud vyložil tak, že se jedná o „jedno zdaňovací
období“, nikoli běžný kalendářní rok. Podle názoru stěžovatele tento výklad odporuje
gramatickému a logickému výkladu zmíněného ustanovení, a taktéž smyslu institutu promíjení
příslušenství jako takového. Zbavuje daňového poplatníka možnosti dosáhnout přezkoumání
jeho žádosti o prominutí příslušenství daně ministerstvem. Termín „běžný kalendářní rok“
směřuje nikoli ke „zdaňovacímu období“ nýbrž k onomu právě probíhajícímu kalendářnímu
(běžnému) roku, v němž poplatník žádá o prominutí. Poplatník může v jednom kalendářním roce
požádat o prominutí příslušenství jak daně z příjmů tak daně z přidané hodnoty, přičemž u každé
z těchto daní je dán zákonem, resp. vyhláškou stanovený limit 600 000 Kč. Přitom ale není
relevantní, zda poplatník žádá v onom kalendářním roce o prominutí např. daně z příjmu
za jedno zdaňovací období či současně za několik zdaňovacích období najednou, popř. několikrát
v průběhu kalendářního roku. Relevantní je pouze to, zda v onom jednom kalendářním roce
tento jeden poplatník uplatnil požadavek na prominutí u daného jednoho druhu daně, přičemž
pro posouzení příslušnosti a pravomoci o této žádosti kladně rozhodnout je významné vyhovění
těmto žádostem, a to prominutím příslušenství v součtu v částce vyšší nebo nižší než limitních
600 000 Kč.
Tomuto logickému výkladu svědčí rovněž i znění §1 odst. 2 výše citované prováděcí
vyhlášky, dle které „do této maximální výše se započte výše příslušenství daně, které bylo již
prominuto u stejné daně v běžném kalendářním roce.“
Citované ustanovení míří na případy, kdy poplatník mohl v jednom kalendářním roce
požádat třeba pětkrát o prominutí příslušenství daně z příjmů za několik různých zdaňovacích
období. Významné je tedy to, o co poplatník v běžném kalendářním roce požádal u jednoho
druhu daně, bez ohledu na to, že se fakticky jedná o příslušenství daného druhu daně za několik
zdaňovacích období.
Postupem žalovaného, kdy tento o žádosti rozhodl v rozporu se svými kompetencemi
a nepředal věc k vyřízení ministerstvu, se stěžovatel cítí být diskriminován a krácen na svých
právech.
Výkladem učiněným soudem došlo v projednávané věci k tomu, že o stěžovatelem
podané žádosti o prominutí příslušenství daně rozhodoval orgán k tomu neoprávněný, který
nebyl nadán pravomocí o žádosti rozhodnout, takže rozhodnutí takového orgánu o této žádosti
je rozhodnutím nezákonným, resp. nicotným aktem.
Stěžovatel navrhuje rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 29. 4. 2010. Odmítl názor stěžovatele,
že nebyl kompetentní rozhodnout o žádosti o prominutí příslušenství. Uvedený názor opřel
žalovaný o kompetenční normy – zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech,
zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), a vyhlášku č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně.
Zákonnost postupu zdůvodnil žalovaný tím, že maximální výší daně, která je rozhodná
pro posouzení, který orgán je oprávněn o prominutí rozhodnout, je nutno zkoumat nejen
ve vztahu k běžnému kalendářnímu roku, ale i k jedné dani, přičemž při výkladu pojmu daň
je nutno postupovat nikoli izolovaně, ale v návaznosti na úpravu vyměřovacího řízení. Žalovaný
zastává názor, že je-li daň přiznávána, vyměřována, předepisována a vybírána za určité zdaňovací
období, pak je jednou daní ve smyslu §1 odst. 1 vyhlášky č. 299/1993 Sb., myšleno daň za jedno
zdaňovací období. Názor žalovaného je podpořen i výkladem MF ČR, které jako autor citované
vyhlášky a Pokynu D-319, dle kterého „dotýká-li se žádost daňového dlužníka více druhů daní
ve smyslu vyhlášky č. 25/1994 Sb., více zdaňovacích období, resp. více titulů vzniku příslušenství,
posuzuje správce daně žádost samostatně za každou daňovou povinnost – samostatně za každý
druh daně a každé zdaňovací období.“
Z tohoto výkladu zřetelně vyplývá, že právě ono stěžovatelem v kasační stížnosti
napadené „rozdrobení“ celkové částky uplatněné v žádosti na jednotlivá zdaňovací období, bylo
skutečným úmyslem MF jako tvůrce vyhlášky. Žalovaný v posuzovaném případě byl dle §1
odst. 1 vyhlášky oprávněn stěžovateli prominout v roce 2008 příslušenství daně ve výši
600 000 Kč u daně z příjmů za zdaňovací období roku 2000 a dále prominout v roce 2008
příslušenství daně do výše 600 000 Kč u daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku
2001.
Postup žalovaného byl tak v souladu se zákonem. Žalovaný navrhuje kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítnout.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že správce vyzval stěžovatele dne
18. 2. 2008 k zaplacení nedoplatku ve výši 789 010 Kč v náhradní lhůtě (výzva č. j.
16743/08/223911/9367). Nedoplatek vznikl neuhrazením platebních výměrů na daňová penále.
Platebním výměrem ze dne 21. 12. 2007, č. j. 95221/07/223911/8980 na částku 428 983 Kč bylo
stěžovateli sděleno penále za prodlení s úhradou daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací
období roku 2000, platebním výměrem č. j. 95222/07/223911/8980 na částku 360 027 Kč penále
za pozdní úhradu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001. Stěžovatel
se proti výzvě dne 3. 3. 2008 odvolal. V odvolání požádal o prominutí vyměřeného penále.
Žalovaný o žádosti stěžovatele rozhodl tak, že rozhodnutím o prominutí příslušenství daně č. j.
48257/08/223911/9367 ze dne 22. 4. 2008 prominul stěžovateli penále z částky 428 983 Kč
ve výši 42 898 Kč, a z částky 360 027 Kč prominul část ve výši 36 003 Kč, celkem tedy
78 901 Kč. Proti rozhodnutí o prominutí příslušenství se stěžovatel odvolal, žalovaný odvolání
jako nepřípustné dne 14. 7. 2008 zamítl. Stěžovatel podal dne 24. 6. 2008 žalobu ke krajskému
soudu. V této především namítal, že žalovaný neměl kompetenci o prominutí příslušenství daně
rozhodnout. Krajský soud žalobu usnesením ze dne 28. 1. 2009, č. j. 31 Ca 219/2008 - 35 odmítl,
neboť dospěl k závěru, že žalovaný stěžovatele nesprávně v rozhodnutí o prominutí příslušenství
poučil o možnosti podat opravný prostředek. Usnesení bylo na základě podané kasační stížnosti
žalovaného rozsudkem ze dne 9. 10. 2009, č. j. 5 Afs 44/2009 - 64 zdejším soudem zrušeno a věc
byla krajskému soudu vrácena k dalšímu projednání. O žalobě krajský soud rozhodl znovu dne
22. 1. 2010. Žalobu stěžovatele krajský soud zamítl, neboť kompetenci žalovaného rozhodnout
o podané žádosti o prominutí příslušenství shledal. Proti rozsudku podal stěžovatel kasační
stížnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu, vázán
rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), shledal
přitom také vady uvedené v ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž musel přihlédnout z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí krajského soudu
je nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], avšak z odlišných důvodů, než které
stěžovatel v kasační stížnosti namítal.
Stěžovatel napadl rozhodnutí krajského soudu z důvodu nesprávného právního
posouzení kompetence žalovaného o žádosti o prominutí příslušenství rozhodnout. Stěžovatel
v této souvislosti namítal, že krajský soud chybně interpretoval §1 vyhlášky č. 299/1993 Sb.
Termín „v běžném kalendářním roce“ použitý v předmětném ustanovení krajský soud vyložil tak,
že se jedná o „jedno zdaňovací období“, nikoli běžný kalendářní rok.
Dle §55a odst. 1 daňového řádu může ministerstvo daň zcela nebo částečně prominout
z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů. U příslušenství daně tak
může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti. K tomuto prominutí může dojít v kterémkoli stadiu
daňového řízení. Dle odst. 2 citovaného ustanovení může ministerstvo obecně závazným
právním předpisem zmocnit k provádění tohoto svého oprávnění správce daně. V tomto
zmocnění vymezí bližší podmínky, zejména okruh důvodů a výši daně, která z těchto důvodů
může být posouzena a prominuta.
Na základě zákonného zmocnění ministerstvo financí vyhláškou č. 299/1993 Sb. ze dne
1. prosince 1993 zmocnilo územní finanční orgány k promíjení příslušenství daně. Ve smyslu §1
odst. 1 citované vyhlášky může finanční úřad k zamezení nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů nebo tvrdosti zcela nebo částečně prominout příslušenství daně
podle daňových zákonů, s výjimkou exekučních nákladů, a to maximálně do výše 600 000 Kč
v běžném kalendářním roce u jednoho daňového dlužníka a jedné daně.
Dle §55a odst. 4 daňového řádu nemusí rozhodnutí o žádosti o prominutí daně
obsahovat odůvodnění a opravné prostředky proti němu se nepřipouštějí.
V rozsudku č. j. 9 Afs 71/2009 - 55 ze dne 4. 11. 2009 Nejvyšší správní soud zamítl
kasační stížnost žalovaného a potvrdil zrušující rozsudek krajského soudu, který dovodil,
že předmět řízení o prominutí daně nebyl v žalobou napadeném rozhodnutí dostatečně
konkretizován. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, „že je nezbytné, aby z výroku rozhodnutí bylo
jednoznačně zřejmé, co je předmětem řízení. Absence jednoznačného určení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí
je zcela zásadní vadou, která je umocněna tím, není-li možno předmět řízení dovodit ani z celého odůvodnění
rozhodnutí. Nejasné označení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí, které vyvolává pochybnosti o tom, co vlastně
předmětem řízení je, má za následek nesrozumitelnost takového rozhodnutí…
Vzhledem k tomu, že podle §58 zákona o správě daní a poplatků se příslušenstvím daně rozumí
penále, zvýšení daně, náklady daňového řízení, úroky a pokuty uložené podle tohoto nebo jiného daňového zákona,
a že příslušenství daně, s výjimkou pokut, sleduje osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak,
je z daného naprosto zřejmé, že příslušenství daně se vždy pojí ke konkrétní dani a je na ní závislé. Jelikož
je příslušenství daně vázáno na konkrétní daň, je případné, aby součástí identifikace příslušenství
v rozhodnutí byla i specifikace konkrétní daně, na niž se váže. Takovou identifikací může být
především uvedení zdaňovacího období pro daň, na niž se příslušenství váže, není-li příslušenství jednoznačně
identifikováno jiným způsobem, nebo z jiných okolností zcela zřejmé, o jaké konkrétní příslušenství se jedná.“
Ve světle výše uvedených závěrů je finanční úřad (případně ministerstvo) povinen
v rozhodnutí o prominutí daně vymezit předmět řízení a pokud se jedná o prominutí
příslušenství, je třeba trvat na tom, aby finanční úřad specifikoval daň, s níž se žadatel dostal
do prodlení, přičemž součástí identifikace daně musí být zdaňovací období, za něž byla daň
stanovena. Odkaz na evidenci žádosti o prominutí je pro určení předmětu řízení za daných
okolností zcela nedostatečný.
V projednávané věci žalovaný svým povinnostem řádně identifikovat promíjené
příslušenství a daň, na níž se váže, nedostál.
Z výroku rozhodnutí o prominutí příslušenství daně dne 22. 4. 2008, č. j.
48257/08/223911/9367 vyplývá, že správce daně rozhodoval o příslušenství „daně z příjmů
fyzických osob podávajících přiznání“, přičemž bližší identifikaci o jakou konkrétní daň se jedná,
žalovaný neuvedl. Ostatně pojem „daň z příjmů fyzických osob podávajících přiznání“ zákon
o daních z příjmů nezná. Obdobně ve výroku rozhodnutí žalovaný pouze uvádí, že promíjí
„penále za prodlení s úhradou daně“ . O jakou daň se jedná, a za jaké zdaňovací období byla
stěžovateli stanovena, z výroku rozhodnutí seznatelné není. Následně uvedené částky 428 983
a 360 027 Kč jsou ve výroku taktéž bez jakékoliv bližší identifikace. Pokud žalovaný v záhlaví
rozhodnutí nespecifikoval obsah žádosti o prominutí daně stěžovatele, tzn. neuvedl čísla
platebních výměru na penále spolu s konkretizací daně, nebylo z rozhodnutí zřejmé,
o kterém konkrétním příslušenství, resp. příslušenstvích daně z příjmů fyzických osob rozhodl.
Za situace, kdy nebylo z rozhodnutí o prominutí příslušenství daně zřejmé, o jakém příslušenství
žalovaný rozhodoval, nemohl ani krajský soud učinit závěr o kompetenci žalovaného
o příslušenství rozhodnout.
V již citovaném rozsudku č. j. 9 Afs 71/2009 - 55 ze dne 4. 11. 2009 Nejvyšší správní
soud konstatoval, že ačkoliv není v zákoně zakotvena povinnost rozhodnutí o prominutí daně
odůvodnit, byla v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu prostřednictvím pokynu D -
319 zavedena praxe nezbytnosti odůvodnění předmětných rozhodnutí. Z pokynu D - 319
vyplývá, že tento předpis byl Ministerstvem financí vydán za účelem „dostatečně spolehlivě zabezpečit
v maximální možné míře jednotné a objektivizované rozhodování o žádostech o prominutí příslušenství daně,
vymezuje tímto pokynem skutečnosti, jimiž lze zdůvodnit žádost o prominutí a v jejichž faktickém naplnění lze
spatřovat zákonný důvod tvrdosti, pro nějž může dojít k prominutí příslušenství daně.(…) Tímto
je Ministerstvem financí též vyjádřena snaha zamezit případným excesivním individuálním rozhodováním tak,
aby byla i při aplikaci předmětného zákonného oprávnění, založeného na kombinaci neurčitého zákonného pojmu
a správním uvážení příslušného správce daně, v maximální možné míře šetřena veřejná práva daňových subjektů
spočívající na zákazu diskriminace, na právu na řádný proces a konečně na právu na řízení vedeného
bez zbytečných průtahů. V zájmu požadavku na dostatečně spolehlivě zajištěnou objektivitu a transparentnost,
při rozhodování o žádostech o prominutí se stanovuje povinnost tato rozhodnutí odůvodňovat, přestože to současná
platná právní úprava výslovně obligatorně nepředepisuje“. Z citovaného je zcela zřejmé, že účelem tohoto
pokynu je zavést do praxe Ministerstva financí a územních finančních orgánů větší
transparentnost rozhodování kompetentních orgánů o žádosti o prominutí příslušenství daně,
jejíž zárukou je odůvodnění těchto rozhodnutí, resp. odůvodnění aplikovaného správního
uvážení příslušných orgánů při jejich rozhodovací činnosti, přestože z dikce zákona taková
povinnost nevyplývá.
K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 9. 10. 2009, č. j.
5 Afs 44/2009 – 64, www.nssoud.cz., v němž uvedl, že „pokud rozhodnutí o prominutí daně dle §55a
daňového řádu podléhá soudnímu přezkumu, musí mít soud možnost přezkoumat, z jakých důvodů tak správce
daně učinil. S ohledem na potřebu odstranit pochybnosti o dostatečně spolehlivě zabezpečené objektivitě
a transparentnosti při rozhodování o prominutí daně je nutné v rozhodnutí o prominutí uvádět též odůvodnění,
přestože to zákonná úprava nestanoví.“ Nejvyšší správní soud je toho názoru, že pokud správce daně
dospěje k závěru, že nastaly podmínky pro prominutí příslušenství daně, měl by se rovněž
vyjádřit i k důvodu, pro který penále prominul v konkrétní výši.
V nyní projednávané věci žalovaný nedostál taktéž své povinnosti rozhodnutí řádně
odůvodnit. V napadeném rozhodnutí, jak již bylo výše uvedeno, není specifikován obsah žádosti
o prominutí daně stěžovatele, tzn. nejsou uvedeny důvody, pro které stěžovatel o prominutí
příslušenství žádal. Žalovaný přesto v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že „ s přihlédnutím
ke všem skutečnostem uváděných ve Vaší žádosti a s ohledem na včasnou úhradu daňové
povinnosti po výzvě správce daně, promíjené příslušenství ve výši 78 901 Kč představuje
vzhledem ke zjišťovaným skutečnostem tvrdost, tak jak ji má na mysli §55a citovaného zákona.“
Z výroku rozhodnutí ani z jeho odůvodnění však není zřejmé, z jakých důvodů stěžovatel
o prominutí příslušenství požádal. Žalovaný ve svém rozhodnutí taktéž zcela opomenul uvést
jakoukoli hlubší správní úvahu, na základě které považuje promíjené příslušenství právě ve výši
78 901 Kč za tvrdost ve smyslu §55a daňového řádu.
Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný měl uvést důvody žádosti stěžovatele, stejně
jako měl řádně odůvodnit, proč považuje včasnou úhradu daňové povinnosti po výzvě správce
daně za důvod, pro něž by mělo být příslušenství prominuto a taktéž odůvodnit, proč promíjené
příslušenství ve výši 78 901 Kč představuje tvrdost dle §55a daňového řádu, a to především
s ohledem na to, že „včasná úhrada daňové povinnosti po výzvě správce daně“ není mezi
důvody, při jejichž naplnění lze usuzovat na naplnění zákonného důvodu tvrdosti dle §55a
daňového řádu v části II., dílu B. metodického Pokynu D-319 ministerstva financí uvedena.
Citovaný pokyn navíc zavazuje správce daně zásadně zohledňovat z relevantních důvodů
v pokynu uvedených pouze důvody výslovně uplatněné v žádosti daňového subjektu.
Ačkoliv stěžovatel výše uvedené pochybení žalovaného v žalobě nenamítal, byl krajský
soud povinen posoudit přezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Zásada vázanosti soudního
přezkumu žalobními body (§75 odst. 2 s. ř. s.) má své výjimky, a to v §76 s. ř. s., podle jehož
odst. 1 písm. a) soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem v případě
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí.
K otázce nepřezkoumatelnosti z tohoto důvodu se již vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 9. 6. 2004, č. j. 5 A 157/2002 - 35,
takto:„K této nepřezkoumatelnosti Nejvyšší správní soud
přihlédl z úřední povinnosti, když vyšel z toho, že nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí je pojmově spjata
se soudním přezkumem takového rozhodnutí. K tomu, aby soud takový závěr učinil, není zapotřebí,
aby nepřezkoumatelnost byla žalobcem namítána. V případě, kdy soud dojde k závěru, že napadené správní
rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zruší jej, aniž by se zabýval námitkami žalobce.“ Pokud krajský soud
zamítl žalobu na základě nedůvodnosti v žalobě uplatněných námitek a nepřihlédl ke skutečnosti,
že samo správní rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, je třeba označit
za nepřezkoumatelný i jeho rozsudek. Takové rozhodnutí měl krajský soud zrušit bez ohledu
na žalobní námitky.
To musel vzít v úvahu i Nejvyšší správní soud bez ohledu na obsah kasačních důvodů
[§109 odst. 3, §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nad rámec potřebného odůvodnění považuje Nejvyšší správní soud za vhodné vyjádřit
se taktéž k námitce stěžovatele ohledně nedostatku kompetence žalovaného o žádosti
rozhodnout.
Ve smyslu §1 odst. 1 vyhlášky č. 299/1993 Sb., může finanční úřad k zamezení
nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů nebo tvrdosti zcela nebo částečně
prominout příslušenství daně podle daňových zákonů, s výjimkou exekučních nákladů,
a to maximálně do výše 600 000 Kč v běžném kalendářním roce u jednoho daňového dlužníka
a jedné daně.
Stěžovatel v žalobě namítal, že žalovaný nebyl kompetentní o žádosti stěžovatele
rozhodnout, neboť výše příslušenství, o jehož prominutí žádal, převyšovala limitních 600 000 Kč.
O žádosti tak mělo dle stěžovatele rozhodnout ministerstvo. Krajský soud námitku stěžovatele
shledal nedůvodnou. Dle názoru krajského soudu, pokud stěžovatel požadoval o prominutí
sděleného penále za prodlení se zaplacením daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období
roku 2000 v částce 428 983 Kč a dále prominutí sděleného penále za prodlení se zaplacením daně
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 v částce 360 027 Kč, jedná se o dvě
samostatná penále za prodlení s úhradou daně za jiná zdaňovací období. Dále uvedl, že jednotlivé
daňové zákony, stejně tak daňový řád pod pojmem daň vyjadřují konkrétní daňovou povinnost
daňového subjektu za jedno zdaňovací období. Pokud se tedy v daném případě žalobce dostal
do prodlení s plněním své daňové povinnosti k dani z příjmů za dvě zdaňovací období (tento
závěr však z rozhodnutí s ohledem na absenci konkretizace daňové povinnosti seznatelný není),
nelze než dovodit, že i penále, jež vzniklo v důsledku tohoto prodlení, je nutno, jakožto
příslušenství daně, chápat odděleně, tedy každé samostatně.
S názorem krajského soudu, jež podpořil výklad učiněný žalovaným, resp. výklad MF
v citovaném metodickém pokynu D-13, lze souhlasit. Dle čl. II. Pokynu, „dotýká-li se žádost
daňového dlužníka více druhů daní ve smyslu vyhlášky č. 25/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, více
zdaňovacích období resp. více titulů vzniku příslušenství, posuzuje správce daně žádost samostatně za každou
daňovou povinnost – samostatně za každý druh daně a každé zdaňovací období.“ Krajský soud správně
vycházel z toho, že hovoří-li vyhláška o „dani“, jedná se vždy o jednu konkrétní daňovou
povinnost vyměřenou za konkrétní zdaňovací období. Tento výklad též odpovídá pojetí daně
a příslušenství daně v daňovém řádu. Dle §58 daňového řádu příslušenství daně sleduje osud
daně, což znamená, že změní-li se v průběhu času výše vyměřené daně (je vyměřena nižší či vyšší
daňová povinnost, daň je prominuta či odepsána), změní se úměrně tomu i výše příslušenství.
Je tedy zřejmé, že i samotné příslušenství daně je vždy vázáno na konkrétní daňovou povinnost,
nikoli na daň jako takovou. Lze taktéž souhlasit s názorem žalovaného, který stojí na stanovisku,
že je-li daň přiznávána, vyměřována, předepisována a vybírána za určité zdaňovací období, pak
je jednou daní třeba chápat daň za jedno zdaňovací období.
Pojem „v běžném kalendářním roce“ se dle názoru zdejšího soudu nevztahuje k dani,
a limituje finanční úřad, který je povinen sledovat, zda v určitém kalendářním roce již bylo
žadateli prominuto příslušenství a v jaké částce, resp. v jaké částce žadatel o prominutí žádal.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dochází k závěru, že výše vytýkané
vady způsobují nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu spočívající v nesrozumitelnosti
rozhodnutí ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a proto postupem dle §110 odst. 1
s. ř. s. napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. října 2010
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu