ECLI:CZ:NSS:2011:5.AFS.6.2011:42
sp. zn. 5 Afs 6/2011 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
WORLD SERVIS a. s., se sídlem Masarykovo nám. 10, Karviná, Fryštát, zast. JUDr.
Alexanderem Nettem, advokátem se sídlem Hlavní 40, Brno, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Ostravě, se sídlem Na Jízdárně 3, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2010, č. j. 22 Af 52/2010 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Dne 30. 6. 2010 byly Krajskému soudu v Ostravě doručeny tři žaloby, jimiž se žalobce
domáhal zrušení tří rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. 7505/09-1301-804127,
č. j. 7506/09-1301-804127 a č. j. 7508/09-1301-804127, jimiž žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutím Finančního úřadu v Karviné ze dne 4. 6. 2009, č. j. 49297/09/367910806103,
č. j. 49306/09/367910806103 a č. j. 49309/09/367910806103, kterými správce daně vyměřil
žalobci daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září, října a prosince 2007.
Zmíněné žaloby byly co do obsahu téměř totožné. Vedle označení zmiňovaných
rozhodnutí žalovaného a správního orgánu prvního stupně v nich žalobce pouze vymezil jejich
rozsah tak, že uvedená rozhodnutí napadá v plném rozsahu; žalobce rovněž uvedl, že navrhuje
zrušení těchto rozhodnutí. V žalobách jsou dále nadepsány následující rubriky: „Skutkové a právní
důvody, pro něž žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné“, „Rozpor rozhodnutí s právními
předpisy“ a „Nesprávnost rozhodnutí“, a to vždy se sdělením, že žalobce ve lhůtě 10 dnů od podání
příslušné žaloby tyto jednotlivé části žaloby odůvodní a ve stejné lhůtě též učiní konkrétní
důkazní návrhy.
Na výzvu krajského soudu žalovaný sdělil, že žalobou napadená rozhodnutí byla žalobci
doručena dne 28. 4. 2010, což žalovaný doložil kopií doručenky, jež byla založena do spisu.
Krajský soud nejprve usnesením ze dne 21. 9. 2010, č. j. 22 Af 52/2010 - 14, rozhodl o tom,
že se uvedené žaloby spojují ke společnému projednání. Usnesením ze dne 21. 9. 2010,
č. j. 22 Af 52/2010 - 17, pak krajský soud žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
V odůvodnění usnesení krajský soud nejprve konstatoval, že žalobce v předmětných
žalobách neuvedl žádné žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., s tím, že skutkové
a právní důvody, pro které uvedená rozhodnutí napadá, doplní ve lhůtě 10 dnů od podání žalob.
S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48,
dostupný na www.nssoud.cz, krajský soud dále zdůraznil, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu musí žaloba obsahovat nejen obecné náležitosti podání stanovené v §37 odst.
2 a 3 s. ř. s., ale zejména základní náležitosti žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s.
Neobsahuje-li žaloba žádný žalobní bod, lze jej doplnit jedině ve lhůtě pro podání žaloby (§71
odst. 2 s. ř. s.), přičemž soud není povinen žalobce vyzývat k odstranění takové vady žaloby podle
§37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně odporovala zásadě
dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován.
V posuzované věci, jak dále konstatoval krajský soud, byla žalobami napadená rozhodnutí
žalobci doručena dne 28. 4. 2010. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby tudíž dle krajského
soudu uplynula v pondělí dne 28. 6. 2010. Krajský soud dále ze spisu konstatoval, že žalobce
podal předmětné žaloby k poštovní přepravě právě dne 28. 6. 2010, tj. v poslední den zákonné
lhůty. Tyto žaloby nicméně neobsahovaly žádné žalobní body, přičemž jejich případné řádné
doplnění by vzhledem k meznímu datu podání žalob mohlo nastat až po té, co uplynula lhůta
k jejich podání. Krajský soud tedy uzavřel, že absence žalobních bodů v předmětných žalobách je
v daném případě neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení, pro který nelze v řízení
pokračovat. Krajský soud tudíž žaloby podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, kterou
opřel o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatel tedy namítá nezákonnost
rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Konkrétně stěžovatel v kasační stížnosti rozporuje závěr krajského soudu, podle kterého
předmětné žaloby neobsahují žádný žalobní bod. Podle stěžovatele žaloby „žalobní body ve smyslu
§37 odst. 2 a 3 a §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s.“ obsahují. Žaloby pouze v některých bodech
neobsahují zdůvodnění. Pokud tedy krajský soud dospěl k závěru, že žaloby nejsou pro tuto
okolnost způsobilé k projednání, byl krajský soud dle názoru stěžovatele povinen postupovat
podle §37 odst. 5 s. ř. s., jenž stanoví: „Předseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění
vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude
možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný
procesní důsledek. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.“ Podle názoru stěžovatele z citovaného
ustanovení vyplývá povinnost soudu vyzvat podatele k opravě nebo k odstranění vad podání
a stanovit mu k tomu lhůtu.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud v prvé řadě připomíná, že v případě, že je kasační stížností
napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, je Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
oprávněn toliko zkoumat, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody, o které se toto rozhodnutí
opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není přímo přezkoumávat samotné žalobou
napadené správní rozhodnutí, nýbrž prověřovat, zda soud při takovémto přezkumu postupoval
a uvažoval správně. Rozsah přezkumu rozhodnutí soudu je tak vymezen povahou a obsahem
přezkoumávaného rozhodnutí. Jestliže tedy krajský soud žalobu odmítl a věc samu neposuzoval,
může Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti pouze přezkoumat, zda krajský soud
správně posoudil podmínky pro odmítnutí žaloby, nemůže se však již zabývat námitkami
týkajícími se merita, tedy toho, zda správní rozhodnutí je zákonné či nikoli (srov. např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 3 As 44/2008 - 80, dostupný
na www.nssoud.cz).
Stěžovatel zpochybňuje závěr krajského soudu, podle kterého předmětné žaloby
neobsahovaly žádné žalobní body. Stěžovatel má naopak za to, že předmětné žaloby žalobní body
obsahovaly, jakkoli připouští, že nebyly zcela odůvodněny. Stěžovatel je nicméně toho názoru,
že v takové situaci měl krajský povinnost podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat stěžovatele k odstranění
těchto vad; po jejich odstranění pak měl krajský soud předmětné žaloby meritorně projednat.
Uvedenou stížní námitku Nejvyšší správní soud hodnotí jako nedůvodnou.
Otázkou formulace žalobních bodů a dále otázkou, jak má krajský soud postupovat
v případě, že obdrží žalobu, která neobsahuje žádný žalobní bod, se Nejvyšší správní soud již
mnohokrát zabýval, v nedávné době např. v rozsudku ze dne 17. 6. 2011, č. j. 5 Afs 89/2010 - 46,
který bude zveřejněn na www.nssoud.cz a ve kterém zdejší soud obsáhle citoval ze své bohaté
prejudikatury k této otázce, jakož i z relevantních rozhodnutí Ústavního soudu. V nyní
posuzované věci tedy postačí tuto argumentaci v příslušném rozsahu převzít, samozřejmě
se zohledněním případných skutkových odlišností nyní posuzované věci, které však nejsou takové
povahy, aby vedly Nejvyšší správní soud k odlišným závěrům. Právě naopak, jak bude dále
vysvětleno, skutečnost, že v daném případě stěžovatel předal k poštovní přepravě blanketní
žaloby poslední den lhůty a tyto blanketní žaloby tudíž došly krajskému soudu až po uplynutí
lhůty pro jejich podání, vede k jednoznačnému závěru o tom, že nedostatek podmínky řízení byl
v této věci od počátku neodstranitelný.
Obecně lze konstatovat, že soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči
soudu určité náležitosti, jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup
soudu při doplňování náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup
soudu a právní následky toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny (§37 s. ř. s.).
Náležitosti žaloby v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.)
vyplývají v první řadě z §37 s. ř. s. (zejm. z jeho třetího odstavce), kde jsou stanoveny obecné
náležitosti každého podání adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle
soudního řádu správního, pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již
přímo nebo z povahy věci), že podání některé z náležitostí podle §37 s. ř. s. v rámci daného
konkrétního typu řízení nemusí splňovat. Podle §37 odst. 3 věty první s. ř. s. „musí být z každého
podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno“.
Další náležitosti podání však jsou pro žalobu proti rozhodnutí správního orgánu stanoveny v §71
s. ř. s., podle něhož „musí žaloba kromě obecných náležitostí podání obsahovat a) označení napadeného
rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, b) označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li
žalobci známy, c) označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, d) žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné,
e) jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést, f) návrh výroku rozsudku“ (odstavec 1).
Podle §71 odst. 2 věty druhé a třetí s. ř. s. „žalobce může kdykoli za řízení žalobní body omezit. Rozšířit
žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může jen ve lhůtě pro podání
žaloby“. V souladu s §72 odst. 1 s. ř. s. lze „žalobu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci
oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní
zákon lhůtu jinou. Lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu, proti jehož
rozhodnutí směřuje“.
S ohledem na uvedené tedy musí Nejvyšší správní soud posoudit, zda předmětné žaloby
obsahovaly alespoň jeden žalobní bod ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud stejně jako
krajský soud dospěje k závěru, že nikoliv, bude se muset zabývat otázkou, zda krajský soud
postupoval správně, když žaloby stěžovatele podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž by jej
podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzval k odstranění uvedených vad, tj. k doplnění žalob o žalobní body.
Předmětné žaloby stěžovatele obsahovaly obecné náležitosti podání podle §37 odst. 3
s. ř. s., krajský soud nicméně shledal, že tato podání stěžovatele nesplňovala náležitosti žaloby,
jak je stanoví §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle tohoto ustanovení žaloba kromě obecných
náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní
(tj. ve vztahu k žalobci a k projednávané věci individualizovaná) skutková tvrzení, doprovázená
(v témže smyslu) konkrétní právní argumentací, z nichž plyne, z jakých důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, publikovaný pod č. 488/2005 Sb. NSS,
ze starší judikatury srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 1993, č. j. 6 A 85/92 - 5,
uveřejněné pod č. 19/1994 Správního práva).
K požadavku na řádnou formulaci žalobních bodů lze dále odkázat na rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS: „Líčení skutkových okolností nemůže být toliko typovou
charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu může docházet,
nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů či okolností
jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními body je důležitá
nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může v souladu
s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.“
Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v „důsledku přísné dispoziční
zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž
musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. (…) Přitom zákon stanoví, že žaloba musí vždy
obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz 2. věta ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod
neobsahuje, může být tento nedostatek podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá
z citovaného ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto případech
vždy vyzývat žalobce k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť – takto široce
pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení,
v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS, nebo obdobně
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 – 48, dostupný
na www.nssoud.cz, na který v kasační stížností napadeném usnesení krajský soud sám odkazoval).
Ústavní souladnost tohoto přístupu byla potvrzena v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 613/03, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, pro nepřípustnost z důvodu nevyčerpání všech
právních prostředků k ochraně práva. Toto nevyčerpání shledal Ústavní soud v „nedbání o ochranu
vlastních práv“ stěžovatele, jenž proti rozhodnutí správního orgánu brojil pouze podáním
neobsahujícím žalobní body obdobně jako v případě nyní posuzovaném.
Otázkou formulace žalobních bodů a poučovací povinností soudu při odstraňování vad
žaloby se zabýval nejnověji rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne
24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, publikovaném pod č. 2162/2011 Sb. NSS. V tomto rozhodnutí
se rozšířený senát přiklonil k výkladu, podle něhož „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření
žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu
považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou
z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu
případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí“.
Povinnost vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů podle §37 odst. 5 s. ř. s. vznikne podle
rozšířeného senátu krajskému soudu tehdy, bude-li žaloba podaná v zákonné lhůtě obsahovat
žalobní bod alespoň v takto vymezené míře konkrétnosti. Rozšířený senát rovněž zdůraznil,
že „lhůta stanovená v §71 odst. 2 větě druhé a třetí dopadá nejen na případy, kdy žalobce doplní vedle již
obsažených další (nový) žalobní bod, ale i na případy, kdy v žalobě neuvedl žalobní bod žádný; jen v těchto
případech uplyne zákonná lhůta (§72 odst. 1 s. ř. s.) marně, ve všech ostatních případech je na místě postup dle
§37 odst. 5 s. ř. s.“. Jinými slovy, pokud žalobce neformuluje ani v nejhrubších rysech, s čím
v rozhodnutí nesouhlasí, ve lhůtě pro podání žaloby, nevzniká krajskému soudu povinnost
vyzývat žalobce k odstranění vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s. Závěr, že správní žaloba musí
obsahovat žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby, potvrdil také Ústavní soud v nálezu ze dne
1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09 (9/2010 Sb.), v němž bylo uvedeno mimo jiné, že „žaloba
ve správním soudnictví musí žalobní bod ve lhůtě pro podání žaloby obsahovat. Pokud tomu tak není, je podání
pouhým oznámením záměru obrátit se na správní soud se žalobou, které ovšem nemá i při extenzivním výkladu
pojmu žalobní bod žádné relevantní účinky“.
Vzhledem k uvedenému posoudil Nejvyšší správní soud žaloby stěžovatele shodně
s krajským soudem jako blanketní. Stěžovatel v těchto žalobách pouze obecně konstatuje,
že napadená rozhodnutí žalovaného jsou v rozporu s (blíže neurčenými) právními předpisy a dále
že jsou nesprávná. Taková obecná tvrzení o nezákonnosti, resp. nesprávnosti napadených
rozhodnutí zcela jistě neodpovídají nárokům, které na formulaci žalobních bodů ve smyslu §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s. klade citovaná judikatura, když z nich nejsou ani v hrubých rysech zřejmé
skutkové děje a okolnosti, jež by se vztahovaly konkrétně k případu stěžovatele a které
by stěžovatel považoval za relevantní k jím tvrzené nezákonnosti správního rozhodnutí. Správní
soudnictví je přitom ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou. Žalobní body stanoví meze
přezkumu napadeného správního rozhodnutí (§75 odst. 2 s. ř. s.). Správní soud není povinen ani
oprávněn za žalobce konkrétní důvody nezákonnosti správního rozhodnutí dovozovat, tedy
z vlastní iniciativy nahrazovat projev vůle žalobce a sám vyhledávat vady napadeného správního
aktu (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 3. 1999, sp. zn. I. ÚS 164/97, a ze dne
19. 11. 1999, sp. zn. IV. ÚS 432/98).
S ohledem na datum doručení napadených rozhodnutí žalovanému uplynula
v posuzovaném případě dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s. pro podání žaloby v pondělí
dne 28. 6. 2010. Ze soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatel předmětné žaloby podal
k poštovní přepravě právě dne 28. 6. 2010, tj. poslední den lhůty, přičemž soudu byly doručeny
až dne 30. 6. 2010. Jakmile tedy bylo v posuzované věci postaveno najisto, že předmětné žaloby
byly krajskému soudu doručeny až po uplynutí žalobní lhůty, přičemž neobsahovaly žádné
žalobní body ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nezbývalo krajskému soudu než takové
žaloby odmítnout, neboť vady, kterými tyto žaloby trpěly, byly neodstranitelné a zároveň nebylo
možné pro tyto vady v řízení pokračovat.
Tyto vady tedy nemohly být již napraveny ani k výzvě soudu podle §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť soudy nejsou oprávněny svými úkony jakkoliv prodlužovat lhůtu k podání žaloby podle
§72 odst. 1 s. ř. s., v níž jedině lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu doplnit o žalobní
body. Jakkoli tedy je účelem §37 odst. 5 s. ř. s. upozornit podatele na vady podání, vyzvat
ho k jejich odstranění, stanovit mu k tomu lhůtu a upozornit ho na následky spojené
s neodstraněním vad, je třeba zmíněné ustanovení vykládat tak, že pokud lze určitou náležitost
žaloby účinně uvést či doplnit jen v zákonem stanovené nepřekročitelné lhůtě, má smysl vyzývat
podatele k odstranění takových vad podání pouze tehdy, bude-li to při zohlednění zákonné lhůty
možné, tedy dokud zákonná lhůta ještě neuplynula.
Konečně lze ještě doplnit, že procesní postup účastníků řízení, včetně toho, zda žalobce
podá žalobu až v samém závěru lhůty, kdy tak může učinit, souvisí s jeho procesní odpovědností
a musí nést případné důsledky, které z jeho vlastního načasování takových kroků plynou.
Tak je tomu i u stěžovatele. V řešeném případě to platí tím spíše, že zástupce stěžovatele
je advokátem, tedy profesionálem, který má svým klientům zajistit odbornou pomoc, měl by být
tedy i nepochybně obeznámen s okolnostmi podání správní žaloby, resp. s jejími náležitostmi.
Samotný účel zastoupení je totiž zřejmý: profesionál má garantovat kvalifikované uplatňování
práv účastníka řízení (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996,
sp. zn. Pl. ÚS-st 1/96).
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud zcela správně žaloby podle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, neboť stěžovateli se v žalobní lhůtě nepodařilo uvést žádný žalobní
bod. V řízení tedy nebyla, a to neodstranitelně, splněna podmínka řízení spočívající v tom,
že v žalobě musí být účinně uplatněn, byť třeba i jen v nejhrubších rysech, alespoň jeden žalobní
bod.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo na náhradu
nákladů řízení, ze spisu však nevyplývá, že by mu takové náklady v řízení o kasační stížnosti
vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu