ECLI:CZ:NSS:2018:5.AFS.7.2018:39
sp. zn. 5 Afs 7/2018 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ondřeje Mrákoty a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: JESSENIA a. s.,
se sídlem Okruhová 1135/44, Praha, zastoupená JUDr. Stanislavem Kadečkou, Ph.D.,
advokátem se sídlem Teplého 2786, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo pro místní
rozvoj, se sídlem Staroměstské náměstí 6, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2017, č. j. 8 A 156/2017 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) se žalobou u Městského soudu v Praze
(dále jen „městský soud“) domáhala ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu,
za nějž považovala 10. výzvu žalovaného k předkládání žádostí o podporu z Integrovaného
regionálního operačního programu Kybernetická bezpečnost, ve znění změn ke dni 12. 5. 2017
(dále též „výzva žalovaného“). Nezákonný zásah stěžovatelka spatřovala ve vydání a trvání výzvy
žalovaného, v níž jako okruh oprávněných žadatelů o dotace jsou vymezeny organizační složky
státu, příspěvkové organizace organizačních složek státu, státní organizace a státní podniky, kraje,
organizace zřizované nebo zakládané kraji, obce (kromě Prahy a jejích částí) a organizace
zřizované nebo zakládané obcemi (kromě Prahy a jejích částí), přičemž žalobkyně je obchodní
společností (akciovou společností). Stěžovatelka byla dle svého tvrzení výzvou žalovaného
v rozporu se zásadou rovnosti a zásadou zákazu neodůvodněné diskriminace vyloučena z okruhu
žadatelů o podporu, čímž měla být zbavena práva podat žádost o podporu. Navrhla, aby městský
soud žalovanému zakázal pokračovat v obdobné diskriminaci a opakovaně vydávat takto
diskriminační výzvy; pro případ, že by městský soud již takto nemohl rozhodnout, navrhla,
aby určil nezákonnost výzvy žalovaného.
[2] Městský soud v záhlaví označeným usnesením žalobu stěžovatelky podle §46 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), odmítl. Městský soud
shrnul šest podmínek nezákonného zásahu vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu
a dospěl k závěru, že výzva žalovaného nemohla naplnit již 1. a 2. podmínku existence zásahu -
přímé zkrácení na právech stěžovatelky. Výzva žalovaného neznemožnila stěžovatelce podat
žádost o podporu z Integrovaného regionálního operačního programu (dále jen „IROP“).
Městský soud konstatoval, že v případě, že by stěžovatelka žádost podala a této žádosti by nebylo
vyhověno, žalovaný by byl povinen vydat rozhodnutí o neposkytnutí dotace, jež by bylo soudně
přezkoumatelné v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Výzva žalovaného tedy
sama o sobě nijak nezasáhla do práv a povinností stěžovatelky, a tudíž nedošlo k naplnění
definice zásahu ve smyslu §82 s. ř. s. Městský soud dále odkázal na rozsudek rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017, č. j. 7 As 155/2015 – 160, publ.
pod č. 3687/2018 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), dle kterého, pokud je zjevné a nepochybné, že jednání popsané v žalobě
nemůže být vzhledem ke své povaze, povaze jeho původce či jiným okolnostem „zásahem“,
musí být žaloba odmítnuta. Městský soud poté dovodil, že vydání a trvání výzvy žalovaného
nezasahuje ani nikdy nezasahovalo přímo do právní sféry stěžovatelky; z povahy věci tedy
nemůže jít o zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Z uvedených důvodů tedy městský soud žalobu odmítl
pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající v plausibilním tvrzení nezákonného
zásahu (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017,
č. j. 7 As 155/2015 – 160, publ. pod č. 3687/2018 Sb. NSS).
[3] Nad rámec rozhodovacích důvodů městský soud uvedl, že i pokud by výzvu žalovaného
bylo možné považovat teoreticky za zásah, musela by být žaloba odmítnuta dle §85 s. ř. s.,
neboť stěžovatelka měla k dispozici prostředek nápravy, kterým byla žádost o poskytnutí dotace,
jejímž výsledkem by bylo rozhodnutí, které by v případě, že by stěžovatelčině žádosti nebylo
vyhověno, bylo soudně přezkoumatelné v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
II. Podstatný obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[4] Stěžovatelka napadla usnesení městského soudu kasační stížností z důvodů,
které podřadila pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka namítla, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, který je jí zaručen
v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod, neboť na základě závěru městského soudu jí není dán jakýkoli efektivní
prostředek ochrany jejích práv, přestože efektivita takového prostředku je nezbytným aspektem
práva na spravedlivý proces. V opačném případě by se podle stěžovatelky jednalo o neefektivní
a iluzorní soudní ochranu, což je v demokratickém právním státě nepřijatelné. Tímto postupem
bylo zasaženo především do základního lidského práva stěžovatelky vlastnit majetek.
[6] Podle stěžovatelky by byl městským soudem nastíněný prostředek ochrany spojen
s vynaložením nemalých finančních prostředků na zpracování žádosti o podporu z IROP
a představoval by značné časové zatížení stěžovatelky, která by musela zpracovat obsáhlou
žádost, aby v následném soudním řízení byla jedinou namítanou vadou pouze diskriminace
a neoprávněné vyloučení stěžovatelky z okruhu oprávněných subjektů. Stěžovatelka rovněž
upozornila na to, že i v případě, že by dosáhla kladného výsledku řízení o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného o neposkytnutí podpory, nemělo by to za následek přímé poskytnutí finančních
prostředků stěžovatelce. Navíc by také hrozilo, že finanční prostředky z IROP by již byly
vyčerpány. Stěžovatelka dále uvedla, že případnou škodu v rámci odpovědnosti státu za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci v případě, že by se domohla zrušení rozhodnutí žalovaného
o neposkytnutí podpory a z důvodu vyčerpání finančních prostředků by již žádné finanční
prostředky neobdržela, by byla schopna prokazovat, pokud vůbec, jen s nepřiměřeně velkými
obtížemi. Z uvedeného stěžovatelka vyvozuje, že postup naznačený městským soudem by byl
zjevně neefektivní, nehospodárný a nemohl by vést k účinné a reálné ochraně jejích práv.
[7] Stěžovatelka zdůraznila, že naopak k efektivní ochraně jejích práv by vedlo,
pokud by se městský soud meritorně zabýval její žalobou na ochranu proti nezákonnému zásahu,
neboť mj. tento typ žaloby je přednostně projednávanou věcí.
[8] Stěžovatelka také namítla, že usnesení městského soudu bylo vydáno bez jednání dříve,
než stěžovatelce uplynula lhůta k vyjádření, zda trvá na nařízení ústního jednání. Měl-li městský
soud za to, že nejsou dány podmínky pro projednání žaloby, neměl zasílat žalobu k vyjádření,
následně toto vyjádření na vědomí stěžovatelce a neměl jí stanovovat jakoukoli lhůtu k vyjádření,
zda požaduje nařízení ústního jednání. V případě, že měl městský soud pochybnosti
o projednatelnosti žaloby, ačkoli účastníci řízení měli za to, že je žaloba projednatelná a přípustná,
měl městský soud nařídit ústní jednání, na němž mohla být přípustnost žaloby projednána.
[9] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalovaný se ztotožnil s právním názorem městského soudu, přičemž dále uvedl,
že dotčená výzva nepředstavovala nezákonný zásah, neboť dle programových dokumentů IROP
má žalovaný právo nastavit výzvy tak, že bude v souladu s těmito programovými dokumenty
podporovat určitý segment. V tomto případě se jedná o rozvoj eGovernmentu, tedy elektronizaci
veřejné správy a její zabezpečení, a proto byla výzva žalovaného směřována vůči subjektům
veřejné správy. Žalovaný poznamenal, že jeho výzva primárně nesměřovala na podporu v oblasti
elektronizace zdravotnictví. Žalovaný dále připomněl, že byl povinen vyhlašovat výzvy v souladu
s programovými dokumenty IROP, v rámci kterého však nejsou ve výčtu možných příjemců
uvedeny soukromoprávní subjekty. V případě, že by bylo přistoupeno na argumentaci
stěžovatelky, nebylo by podle žalovaného možné jednotlivými výzvami k podávání žádostí
o podporu mířit pouze na určitý segment a v každé výzvě by musel být okruh oprávněných
žadatelů určen neomezeně. Žalovaný v podrobnostech odkázal na své vyjádření k žalobě.
[11] Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.); stěžovatelka
je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené usnesení městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[14] Kasační stížnost není důvodná.
[15] Stěžovatelka ve své kasační stížnosti správně podřadila důvody podání kasační stížnosti
pod §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Pokud totiž stěžovatelka kasační stížností napadá rozhodnutí
o odmítnutí žaloby, z povahy věci pro ni přichází v úvahu kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Naplnění
tohoto důvodu přitom může založit i to, že městský soud nesprávně posoudil právní otázku
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
17. 2. 2016, č. j. 6 As 2/2015 – 128).
[16] Obdobným případem po skutkové i právní stránce jako v nyní projednávané věci
se zabýval šestý senát zdejšího soudu v rozsudku ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Afs 8/2018 – 37,
který se týkal téže stěžovatelky, přičemž kasační námitky byly prakticky shodné s námitkami
uplatněnými v nyní posuzované věci. Se závěry uvedenými v citovaném rozsudku se zdejší soud
ztotožňuje také v této věci a z jeho závěrů vychází.
[17] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou údajné procesní vady, která měla mít
dle názoru stěžovatelky za následek nezákonnost napadeného usnesení; postup městského soudu
měl ve stěžovatelce vyvolat dojem, že dojde k meritornímu projednání věci, neboť jí městský
soud zaslal vyjádření žalovaného a tázal se jí, zda souhlasí s upuštěním od nařízení jednání.
Této námitce přisvědčit nelze.
[18] Z popsaného postupu městského soudu nelze bez dalšího dovodit, že žaloba nutně musí
být meritorně projednána. Postup městského soudu byl standardní a směřoval ke zjištění
stanovisek účastníků k projednávané věci; na základě těchto úkonů přitom může často soud
teprve ověřit, zda je žaloba přípustná a věcně projednatelná. Pokud městský soud v projednávané
věci až na základě informací poskytnutých žalovaným ověřil, co je předmětem řízení a jaké jsou
jeho okolnosti, a poté žalobu odmítl, nelze z toho dovozovat, že by jeho postup byl nezákonný.
I v případě nepřípustné žaloby může být na místě dát prostor druhému účastníku řízení,
aby se k ní vyjádřil, neboť i ten může na její nepřípustnost upozornit. Nadto tyto úkony musí
obecně soud často činit dříve, než vůbec bude možné posoudit přípustnost žaloby. Stejně tak
městský soud nepostupoval v rozporu se zákonem, když rozhodl o odmítnutí žaloby mimo ústní
jednání dříve, než stěžovatelce uplynula lhůta k vyjádření, zda s rozhodnutím ve věci bez nařízení
jednání souhlasí. To by bylo relevantní pouze v případě, že by soud skutečně rozhodoval o věci
samé (srov. §51 s. ř. s.). Pokud soud usnesením žalobu odmítá, nerozhoduje ve věci samé,
a může tak bez dalšího rozhodnout bez nařízení jednání. Vyjádření (ne)souhlasu dle §51 odst. 1
s. ř. s. na uvedené nemá žádný vliv. Jelikož tedy městský soud nepostupoval v rozporu
se zákonem, nemohl řízení zatížit vadou, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného
usnesení. Je třeba také poznamenat, že důvod pro odmítnutí žaloby nemusí být vždy nutně zjevný
od počátku řízení, ale může vyjít najevo až později, např. při jednání. S takovým případem ostatně
počítá také §49 odst. 8 s. ř. s. podle něhož zjistí-li soud při jednání, že tu jsou důvody pro
přerušení nebo zastavení řízení, popřípadě odmítnutí návrhu, rozhodne o tom usnesením.
[19] Stěžejní argumentace stěžovatelky směřuje k zodpovězení otázky, zda způsob ochrany,
který uvedl městský soud v napadeném usnesení (podat žádost o dotaci a teprve
proti negativnímu rozhodnutí o poskytnutí dotace brojit žalobou dle §65 a násl. s. ř. s.),
je dostatečně efektivní.
[20] V této souvislosti je však nutné zdůraznit, že podstata daného sporu spočívá především
v tom, zda je vůbec potřebné poskytovat stěžovatelce účinnou a efektivní ochranu proti výzvě
žalovaného, resp. zda zde může existovat veřejné subjektivní právo stěžovatelky, do kterého
by mohlo být dotčenou výzvou zasaženo, a kterému by proto bylo nezbytné poskytovat ochranu.
Jestliže stěžovatelka označuje za nezákonný zásah akt veřejné správy, který pojmově zásahem být
nemůže, neboť se nejedná vůbec o akt, který by mířil proti konkrétním subjektům, a mohl by tak
zasáhnout do jejích práv, nelze v případě odmítnutí žaloby mířící proti takovému aktu vůbec
hovořit o odepření soudní ochrany a porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod ani čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
[21] Nosným důvodem, pro který městský soud žalobu stěžovatelky odmítl, bylo, že podle
názoru městského soudu výzvu žalovaného nelze považovat za úkon, který by mohl být pojmově
nezákonným zásahem. Městský soud poté pouze obiter dictum naznačil, že i kdyby se teoreticky
o zásah jednat mohlo, bylo by přesto třeba žalobu odmítnout, neboť prostředkem ochrany
stěžovatelky by v takovém případě byla žaloba proti rozhodnutí o neposkytnutí dotace.
Stěžovatelka přitom ve své kasační stížnosti brojí výhradně proti tomuto závěru, na němž však
napadené usnesení nestojí; již z tohoto důvodu taková kasační stížnost nemůže být úspěšná.
Stěžovatelka nijak nepolemizuje s nosným názorem městského soudu, že výzva žalovaného vůbec
nepředstavuje zásah, přičemž s tímto závěrem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[22] Nejvyšší správní soud dále ve shodě s rozsudkem ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Afs 8/2018 –
37, konstatuje, že také v nyní projednávané věci se jedná o dotační program, v rámci něhož
jsou čerpány prostředky z evropských strukturálních fondů. Základní zásady poskytování
podpory tak vycházejí z unijních právních předpisů. Výzva žalovaného je aktem, který na ně
navazuje a musí je respektovat. Základní mechanismus při nastavování podmínek pro čerpání
dotace lze popsat rovněž tak, že nejdříve existuje záměr Evropské unie podporovat určité oblasti,
k čemuž vytvoří základní strategii. Poté musí mít každý členský stát navazující strategický
dokument, o nějž opírá svou dotační politiku. Následuje schválení jednotlivých dotačních
programů Evropskou komisí. Tyto programy musí vycházet ze strategického dokumentu
[k tomu viz nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. 12. 2013,
o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním
fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském
námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální
rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském
fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (dále jen „nařízení č. 1303/2013“), zejména
čl. 9, 10, 14, 26 až 29]. Teprve v rámci schválených dotačních programů jsou vyhlašovány výzvy.
Na ty reagují zájemci o dotace podáváním žádostí, o nichž se rozhoduje rozhodnutím,
v němž se stanoví konkrétní práva a povinnosti příjemce dotace (k tomuto mechanismu
navazujících dokumentů obdobně též BUDÍK, Josef: Evropské strukturální fondy a jejich využívání.
1. vyd. Praha: Vysoká škola finanční a správní, o. p. s., v edici EUPRESS, 2009, 80 s. ISBN 978-
80-7408-014-2. S. 57; či PEKOVÁ, Jitka; PILNÝ, Jaroslav; JETMAR, Marek: Veřejný sektor –
řízení a financování. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. 488 s. ISBN 978-80-7357-936-4.
S. 598.).
[23] Výzva k podávání žádostí o dotaci je tedy zjednodušeně řečeno dokument dotační
politiky státu, v němž v rámci schváleného dotačního programu příslušný orgán vyzývá zájemce
o dotace k předkládání žádostí a stanoví, v jakém období lze žádosti podávat, jaký objem
finančních prostředků bude přerozdělen, komu a na co lze dotaci poskytnout (k obsahu výzvy
srov. BUDÍK, op. cit. S. 30.). Tato výzva tak relativně obecně nastavuje některá pravidla
poskytování dotací a míří proti blíže neurčenému okruhu adresátů (byť může stanovovat určité
požadavky na osoby, kterým lze dotaci poskytnout, není adresována konkrétním subjektům).
Konkrétní práva a povinnosti při poskytování dotace stanoví až rozhodnutí o poskytnutí dotace
podle §14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých
souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „rozpočtová
pravidla“). Až zde se jedná o úkon správního orgánu adresovaný určitému subjektu a zasahující
do jeho práv.
[24] Aby nějaký úkon mohl být pojmově nezákonným zásahem ve smyslu §82 s. ř. s.,
musí se jednat o individuální úkon veřejné moci, který je přímo namířen proti jednotlivci a přímo
zasahuje do jeho subjektivních veřejných práv (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 – 98). S ohledem na shora popsaný
obsah výzvy žalovaného, která pouze informuje o možnosti žádat o dotaci za určitých podmínek,
přičemž není žádným způsobem adresná, se nemůže jednat o nezákonný zásah. Jak správně uvedl
městský soud, dle rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2017,
č. j. 7 As 155/2015 – 160, je-li zjevné a nepochybné, že není možné, aby jednání popsané
v žalobě bylo vzhledem ke své povaze nezákonným zásahem, musí být taková žaloba odmítnuta
podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., jelikož chybí podmínka řízení spočívající v připustitelném
tvrzení nezákonného zásahu. Městský soud tedy nepochybil, pokud žalobu stěžovatelky odmítl.
[25] Lze dále dodat, že zde ani není žádné veřejné subjektivní právo stěžovatelky, kterému
by byla odepřena ochrana. O legitimním očekávání ve smyslu judikatury Evropského soudu
pro lidská práva lze totiž hovořit až poté, co poskytovatel rozhodne o přiznání dotace podle §14
odst. 4 rozpočtových pravidel; k takové situaci se vyjadřoval Ústavní soud v nálezu ze dne
16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14, odkaz stěžovatelky na tento nález tedy není v nyní
projednávané věci přiléhavý. Na dotaci zásadně není právní nárok (§14 odst. 1 rozpočtových
pravidel), proto teprve po jejím přiznání judikatura dovozuje legitimní očekávání příjemce dotace,
že za předpokladu splnění všech stanovených podmínek mu bude dotace proplacena.
V této souvislosti nelze ani přehlédnout, že sama stěžovatelka uvádí, že pro případ náhrady škody
způsobené nezákonným výkonem veřejné moci by nebyla schopna prokázat svůj nárok,
neboť není zřejmé, zda by jí dotace byla přiznána a v jaké výši. Stěžovatelka tedy nemůže mít
ani žádné legitimní očekávání přijetí veřejných prostředků, které by zasloužilo stejnou ochranu
jako vlastnické právo.
[26] Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že soudní kontrola veřejné správy není neomezená.
Existují oblasti činnosti veřejné správy, jejichž kontrola podléhá jiným mechanismům. Správní
soudnictví je vyhrazeno ochraně veřejných subjektivních práv (§2 s. ř. s.). Rozhodování o tom,
jaké oblasti veřejného zájmu budou podporovány, za jakých podmínek a jakým subjektům
(zda soukromým či veřejným, zda podnikatelským či nepodnikatelským, atd.) bude možné veřejné
prostředky poskytnout, je otázkou politickou a správní soudy nemohou do této činnosti státu
zasahovat. Teprve při rozhodování o konkrétních právech a povinnostech konkrétních adresátů
o jejich žádosti o poskytnutí dotace je soudní přezkum možný (možnost přezkumu rozhodnutí
o neposkytnutí dotace dovodil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne
30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014 – 46). Jinými slovy až na podkladě dříve nastavených pravidel
může soud přezkoumávat, zda při rozhodování o neposkytnutí dotace není postupováno
svévolně a zda jsou dodržována pravidla, která si stát sám nastavil. Do té doby skutečně existuje
určitý prostor pro relativně volnou úvahu státu, co bude či nebude podporovat. Zásadně
tedy před rozhodnutím podle §14 rozpočtových pravidel nepřipadá soudní přezkum v procesu
čerpání dotací v úvahu.
[27] Nejvyšší správní soud samozřejmě nezpochybňuje, že dotační politika státu by neměla být
zcela svévolná. Její kontrola však není v gesci správních soudů (do určitého okamžiku).
Aby při poskytování veřejné podpory nedocházelo k nepřípustnému narušování hospodářské
soutěže, diskriminaci a podobně, existují v rámci Evropské unie pravidla a kontrolní mechanismy,
které dodržování těchto základních zásad zajišťují. Ostatně každá výzva k podávání žádostí
o dotaci musí být v souladu s dotační politikou Evropské unie, jakož i s ní dojednanou strategií
každého členského státu, i pravidly dotačního programu (jak bylo uvedeno výše). Pokud
by členský stát nedodržoval základní zásady, jako je např. rovné zacházení, či dotace poskytoval
v rozporu s dotační politikou Evropské unie, případě v rozporu s pravidly přípustnosti
subvencování, neposkytla by Evropská unie na takto realizované projekty finanční prostředky
ze strukturálních fondů, přičemž dotčený stát by mohl být příslušnými orgány Evropské unie
sankcionován za své jednání [např. z nařízení č. 1303/2013 vyplývají rozsáhlé mechanismy
pro zajišťování a kontrolu čerpání prostředků z evropských strukturálních a investičních fondů].
Nelze se tedy obávat, že by zde byl nějaký prostor pro libovůli státu a nepřípustnou diskriminaci.
[28] S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že výzva žalovaného
je úkonem veřejné správy, který nelze napadat před správními soudy, neporušuje čl. 36 Listiny
základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod,
a postupem městského soudu nebyla stěžovateli nezákonně odepřena soudní ochrana.
[29] Závěrem je ovšem pro úplnost vhodné korigovat ne zcela přesný závěr městského soudu,
který vyslovil obiter dictum. Pokud by totiž výzva žalovaného zasahovala do určitých veřejných
subjektivních práv stěžovatelky a mohla by být pojmově zásahem, nebyla by žaloba proti
rozhodnutí o poskytnutí dotace prostředkem ochrany, který by představoval důvod
nepřípustnosti žaloby proti výzvě žalovaného ve smyslu §85 s. ř. s. V návaznosti na přezkum
rozhodnutí o neposkytnutí dotace totiž nelze přezkoumávat dotčenou výzvu jako takovou.
Zásadně totiž bude správní soud posuzovat pouze to, zda poskytovatel dotace postupoval férově
a dodržel v procesu přerozdělování veřejných finančních prostředků všechna stanovená pravidla,
mezi které patří i pravidla vyplývající z výzvy k předkládání žádostí o dotaci. Zásah soudu
do podmínek obsažených v takové výzvě tak bude možný pouze ve výjimečných případech; např.
pokud by dotace nebyla přiznána s odkazem na podmínku, která je neopodstatněná
a v demokratickém právním státě skutečně zcela zjevně nepřípustná. Obecně však výzvy není
možné plně přezkoumávat v řízení o žalobě proti rozhodnutí o neposkytnutí dotace. Ve shora
citovaném rozsudku č. j. 9 Ads 83/2014 – 46 přitom rozšířený senát ve vztahu k nenárokovým
dotacím konstatoval, že soudní přezkum je „omezen na posouzení řádného procesu, který garantuje rovnou
ochranu práv a rovné zacházení se všemi žadateli za obecným způsobem stanovených podmínek. Zjednodušeně
řečeno, žadatel nemá právo na „výsledek“, ale na „řádný proces“ s ním související“. Jelikož výzvy obsahují
právě ony obecně stanovené podmínky pro potenciální žadatele o dotaci, jde spíše o mantinely,
v nichž se bude soud při přezkumu rozhodnutí o poskytnutí dotace pohybovat. To ovšem nic
nemění na tom, že výzva žalovaného nemůže být již pojmově zásahem, a žaloba proti ní proto
musela být odmítnuta.
IV. Závěr a náklady řízení
[30] Ze všech uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. in fine zamítl.
[31] Výrok o náhradě nákladů řízení vychází z §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120 s. ř. s.
Jelikož stěžovatelka neměla v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
tohoto řízení; žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední
činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2018
Mgr. Ondřej Mrákota
předseda senátu