ECLI:CZ:NSS:2011:5.ANS.1.2011:66
sp. zn. 5 Ans 1/2011 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatelky:
D. T. Q., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, za účasti:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o žalobě na ochranu proti
nečinnosti Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Brno,
Inspektorátu cizinecké policie Brno, o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 31. 8. 2010, č. j. 36 A 31/2010 – 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se žalobou, podanou dne 29. 12. 2009 u Krajského soudu v Brně, domáhala
uložení povinnosti tehdy příslušnému správnímu orgánu, tj. Policii České republiky, Oblastnímu
ředitelství služby cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno (dále též „žalovaný
správní orgán“), vydat rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem studia, podané u zastupitelského úřadu České republiky v Hanoji a vedené
pod č. j. CPBR-17069/CI-2009-064061, do tří dnů od právní moci rozsudku a nahradit
stěžovatelce náklady řízení.
Podáním ze dne 5. 2. 2010, doručeným krajskému soudu dne 11. 2. 2010, vzala
stěžovatelka žalobu zpět s tím, že žalovaný správní orgán vydal dne 3.2. 2010 rozhodnutí, jehož
se stěžovatelka žalobou domáhala. Učinil tak formou vylepení štítku s povolením dlouhodobého
pobytu do cestovního dokladu stěžovatelky. Současně stěžovatelka navrhla, aby krajský soud
uložil žalovanému správnímu orgánu povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení, neboť
žaloba byla podána důvodně.
Krajský soud usnesením ze dne 31. 8. 2010, č. j. 36 A 31/2010 – 27, zastavil řízení
(výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Navazujícím usnesením ze dne 30. 9. 2010, č. j. 36 A 31/2010 - 29, pak krajský soud rozhodl
o tom, že bude stěžovatelce vrácen zaplacený soudní poplatek.
Ve vztahu k výroku o zastavení řízení usnesení ze dne 31. 8. 2010, č.j. 36 A 31/2010 – 27,
krajský soud uvedl, že nepochyboval o projevu vůle stěžovatelky, jímž byla žaloba vzata zpět,
a byl tímto úkonem vázán.
Ve výroku o nákladech řízení krajský soud ve smyslu §60 odst. 7 s. ř. s. shledal důvody
hodné zvláštního zřetele pro to, aby stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení, jež by jí dle
§60 odst. 3 věty druhé s. ř. s. jinak náležela. Odvolal se přitom na závěry vyslovené Nejvyšším
správním soudem v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 1 Ans 4/2008 - 62, www.nssoud.cz
a Ústavním soudem v nálezech ze dne 8. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 439/06, a ze dne 6. 2. 2007,
sp. zn. II. ÚS 828/06. Krajský soud zjistil, že žádost stěžovatelky byla postoupena žalovanému
správnímu orgánu dne 9. 9. 2009, přičemž do podání žaloby dne 29. 12. 2009 muselo být
stěžovatelce zřejmé, že žalovaný správní orgán nebyl nečinný, což vyplývá z úkonů, které
do podání žaloby žalovaný správní orgán učinil. Stěžovatelka přesto podala soudu žalobu
na nečinnost a navíc dne 7. 1. 2010 požádala o přerušení řízení na dobu 14 dnů, aby dne
12. 1. 2010 učinila podnět k pokračování v řízení. Z časového sledu úkonů krajskému soudu
vyplynulo, že žaloba byla podána účelově a stěžovatelce muselo být zřejmé, že žalovaný správní
orgán i vzhledem k činěným procesním úkonům o žádosti stěžovatelky rozhodne. Prováděl-li
žalovaný správní orgán úkony za účelem vydání rozhodnutí, krajský soud nepovažoval za možné
hovořit o nečinnosti jako takové a shledal důvody k aplikaci §60 odst. 7 s. ř. s.
K námitce stěžovatelky, že soud ve věci rozhodl již dne 16. 2. 2010, krajský soud doplnil,
že se jednalo pouze o koncept usnesení, připravený vyšší soudní úřednicí a zařazený na čísle listu
15 spisu. Usnesení mohlo nabýt účinnosti až rozhodnutím senátu, které by bylo zaznamenané
v protokolu o hlasování. Ten však neexistuje. Usnesení pak neobsahuje ani podpis předsedy
senátu. Nelze dovodit, že by usnesení bylo dne 16.2. 2010 účinně vydáno.
Stěžovatelka brojí proti usnesení krajského soudu ze dne 31. 8. 2010,
č. j. 36 A 31/2010 - 27, kasační stížností, přičemž poukazuje na důvod podle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí o zastavení řízení.
Stěžovatelka popsala, proč považovala žalobu za důvodnou. Žalovaný správní orgán byl
povinen rozhodnout o žádosti do 29. 9. 2009, tedy do 60 dnů ode dne podání žádosti
zastupitelskému úřadu. Stěžovatelka se obrátila na nadřízený správní orgán se žádostí o opatření
proti nečinnosti podle §80 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). Vzhledem k tomu, že ani ten neučinil žádné kroky ve smyslu §
80 odst. 4 správního řádu, podal stěžovatelka dne 29.12. 2009 žalobu na ochranu proti nečinnosti.
Dále stěžovatelka uvedla, že po zpětvzetí žaloby podáním ze dne 5. 2. 2010 nahlédla
v březnu 2010 do spisového materiálu. Z něj zjistila, že dne 16. 2. 2010 se konalo neveřejné
zasedání senátu a bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě a o povinnosti žalovaného
správního orgánu nahradit stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce na náhradě nákladů
řízení částku 8 640 Kč do tří dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. Tato skutečnost plyne
dle stěžovatelky z listiny založené ve spisu, jež je označena jako „usnesení“ a opatřena otiskem
razítka se slovem „originál“, který je přeškrtnutý a vedle otisku razítka je ručně napsáno
„koncept“. Stěžovatelce nebylo zřejmé, proč soud vydal dvojí usnesení s odlišnými závěry
co do důvodnosti podané žaloby. Stěžovatelka se po zjištění, že krajský soud vydal usnesení, které
změnil na údajný koncept, obrátila na tento soud. Žádala, aby soud zajistil stěžovatelce její práva
vyplývající z článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pokud by měl
v úmyslu jakkoliv zohlednit vyjádření žalovaného správního orgánu. Stěžovatelka tvrdila,
že žalovaný správní orgán podal vyjádření dne 26.8. 2010 a krajský soud z něj vyšel, aniž by dal
jeho přijetí stěžovatelce najevo a aniž by jí umožnil seznámit se s ním a vyjádřit se k němu.
Takový postup představuje porušení článku 38 odst. 2 Listiny a §36 odst. 1 s. ř. s. Krajský soud
nebyl za této situace oprávněn rozhodnout o zastavení řízení a výrok I. napadeného usnesení
je nezákonný.
Stěžovatelka rovněž obhajovala důvodnost žaloby a brojila proti závěru krajského soudu
o účelovosti jejího podání.
Konečně stěžovatelka připomněla, že nešlo o ojedinělý případ. Krajský soud ve dvaceti
šesti z celkem padesáti tří skutkově shodných případů přiznal při zastavení řízení žalobcům právo
na náhradu nákladů řízení.
Žalovaný správní orgán ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 27. 12. 2010
odkázal na své vyjádření k žalobě ze dne 25. 8. 2010.
Nejvyšší správní soud se před jejím věcným posouzením zabýval přípustností kasační
stížnosti.
Stěžovatelka tvrdila, že napadla usnesení krajského soudu v celém jeho rozsahu.
Nejvyšší správní soud však neshledal námitky, formálně brojící proti výroku o zastavení
řízení, přípustnými. Výrok o zastavení řízení vycházel ze zcela jednoznačného zpětvzetí žaloby
stěžovatelkou. Nejvyšší správní soud neměl nejmenších pochyb o tom, že stěžovatelka
prostřednictvím kasační stížnosti fakticky neusiluje o změnu tohoto výroku, resp. dosažení jiného
výroku. Stěžovatelka totiž zpětvzetím žaloby nemohla zamýšlet nic jiného než dosáhnout právě
výroku o zastavení řízení. Za situace, kdy skutečným úmyslem stěžovatelky není a z povahy věci
ani nemůže být jiný výrok, jímž by krajský soud právně konformně reagoval na zpětvzetí žaloby,
brojí námitky proti výroku o zastavení řízení fakticky jen proti důvodům tohoto rozhodnutí,
resp. s ním souvisejícímu procesnímu postupu krajského soudu. Takové stížní námitky jsou však
podle §104 odst. 2 s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost v této části
odmítl podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
Při posuzování přípustnosti kasační stížnosti ve zbývající části Nejvyšší správní
soud přihlédl i k závěrům obsaženým v usnesení rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, publikovaném pod č. 2116/2010 Sb. NSS. V něm se rozšířený senát
zabýval aplikací §104 odst. 2 s. ř. s. na případy, kdy je kasační stížností napaden mimo výroku
o nákladech řízení rovněž výrok ve věci samé. Rozlišil přitom situace, kdy kasační stížnost napadá
pouze výrok o nákladech řízení, od případů, kdy napadá i jiné výroky. V prvním případě je podle
rozšířeného senátu třeba kasační stížnost pro nepřípustnost odmítnout, byť by bylo rozhodnutí
krajského soudu o nákladech řízení věcně nesprávné, ve druhém případě je kasační stížnost
přípustná. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ovšem doplnil, že přijatý výklad vylučuje
z přezkumu nejen kasační stížnosti směřující toliko proti výroku o nákladech řízení, ale i ty, které
obsahují námitky proti výroku o věci samé, ale ty jsou z hlediska ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustné. Podle názoru rozšířeného senátu zákonodárce nemínil absolutně a bezvýjimečně
vyloučit přezkum výroku o nákladech řízení, ale hodlal jej umožnit tam, kdy Nejvyšší správní
soud věcně přezkoumává výrok o věci samé.
Nepřípustnost stížních námitek směřujících do výroku o zastavení řízení pak v souladu
se závěry vyslovenými v usnesení rozšířeného senátu vylučuje, aby se Nejvyšší správní soud
zabýval námitkami brojícími proti výroku o nákladech řízení. I v této části proto bylo třeba
kasační stížnost odmítnout podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §104 odst. 2 a §120 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
a §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li
kasační stížnost odmítnuta.
S ohledem na zánik žalovaného správního orgánu k 1. 1. 2011 [viz §161 odst. 1 písm. b)
zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném v době
rozhodování Nejvyššího správního soudu] zdejší soud pokračoval v řízení o kasační stížnosti
s Ministerstvem vnitra, na které odpovídající pravomoc původně žalovaného správního orgánu
rozhodovat o žádostech o povoleních k dlouhodobému pobytu přešla (§46 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců, v nyní účinném znění).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu