ECLI:CZ:NSS:2013:5.ANS.9.2013:17
sp. zn. 5 Ans 9/2013 - 17
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce:
D. V. Y., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
19. 9. 2013, č. j. 3 A 23/2013 - 26,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013, č. j. 3 A 23/2013 - 26,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2013, č. j. 3 A 23/2013 - 26, uložil
žalovanému, aby vydal rozhodnutí o žádosti žalobce ze dne 12. 4. 2012 o vydání nového
rozhodnutí podle ust. §101 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve věci povolení
k trvalému pobytu, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku a žalovanému uložil zaplatit žalobci
na náhradě nákladů řízení částku 8800 Kč.
Proti rozsudku městského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatnil výslovně jen stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Konkrétně stěžovatel namítal, že rozsudek městského soudu odporuje
konstantní judikatuře a vychází jen ze subjektivních názorů soudu a nikoli ze skutečného
stavu věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, uvedl, že městský soud měl žalobu odmítnout, protože neobsahuje
v rozporu s ust. §80 odst. 3 písm. a) s. ř. s., označení věci, v níž se žalobce ochrany proti
nečinnosti domáhá, zejména v ní absentuje uvedení čísla jednacího či spisové značky a také popis
řízení, o které by se mělo jednat. Odůvodnění napadeného rozsudku, že žalobci nemohou být
tyto náležitosti známy, nemá oporu v realitě, neboť v případě probíhajícího správního řízení
by žalobci nepochybně tyto údaje musely být známy.
Stěžovatel zdůraznil, že v případě žalobce neprobíhá žádné řízení ve věci obnovy řízení
dle ust. §101 písm. b) s. ř. s. a neexistuje ani žádný podklad, který by v tomto směru prokazoval
úkony žalobce, tj. podání žádosti o obnovu řízení. Městský soud přesto v rozporu se zásadou
rovnosti zbraní vyjádřenou např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn.
IV. ÚS 544/05, dal za pravdu žalobci, aniž by zjišťoval skutečný stav věci. Nebylo prokázáno,
že by řízení o obnově řízení bylo zahájeno, přesto městský soud vzal tvrzení žalobce, opřené
jen o údajné doručení písemností správnímu orgánu, za nerozporné, ale ke stanovisku stěžovatele
ze dne 4. 4. 2013 se městský soud nijak nevyjádřil a neosvětlil, z jakého důvodu je nepovažuje
za relevantní. Pokud tedy dle objektivně ověřitelného stavu věci neprobíhá žádné řízení o obnově
řízení, je povinnost, kterou mu uložil městský soud, nezákonná, a to tím spíše, že na provedení
nového řízení a vydání nového rozhodnutí obecně není právní nárok. Za svévolný a nepodložený
pokládá závěr městského soudu, že „stěžovatel nevyvrací, že o žádosti dosud nerozhodl“, neboť
ve stanovisku ze dne 4. 4. 2013 výslovně uvedl, že žádné řízení o obnově řízení, týkající
se žalobce, v současné době neprobíhá a v elektronických systémech správních orgánů nejsou
evidovány úkony, jichž se žalobce dovolává (tj. žádost o obnovu řízení či opatření proti
nečinnosti). Městský soud měl povinnost zjistit skutečný stav věci, ať již prostřednictvím písemné
výzvy správnímu orgánu k doložení písemných podkladů dokládajících skutečnost neexistence
správního řízení ve věci obnovy řízení ve vztahu k žalobci, tak nařízením ústního jednání.
Závěrem ve vztahu k výroku napadeného rozsudku o nákladech řízení stěžovatel uvedl,
že v případě zrušení napadeného rozsudku městského soudu odpadne zákonem požadovaná
podmínka „úspěchu ve věci“ a nebude tím dán důvod pro plnění žalobci. Jelikož by se jednalo
o plnění z právního důvodu, který odpadl, shledává stěžovatel potřebným, aby Nejvyšší správní
soud sám rozhodl o povinnosti advokáta žalobce vrátit zaplacené náklady řízení, nebo uložil
rozhodnout o této povinnosti městskému soudu. K tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 3. 8. 2011, č. j. 2 Azs 9/2011 - 47, rozsudek Městského soudu v Praze
ze dne 3. 3. 2010, č. j. 4 Az 12/2007 - 101, nebo rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
29. 6. 2011, č. j. 56 Az 84/2010 - 77.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj jeho
zaměstnankyně, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních právních
předpisů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu spisu městského soudu plyne, že žalobou podanou dne 22. 2. 2013 se žalobce
domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci jeho žádosti o vydání
nového rozhodnutí ze dne 12. 4. 2012. Žalobu odůvodnil tím, že dne 12. 4. 2012 podal
u stěžovatele žádost o vydání nového rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nevydal podle §169 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), rozhodnutí ve lhůtě šedesáti dnů od zahájení řízení, domáhal
se žádostí ze dne 8. 8. 2012 podle §80 odst. 3 správního řádu po nadřízeném správním orgánu
stěžovatele ve smyslu §80 odst. 4 písm. a) nebo b) správního řádu učinění opatření proti
nečinnosti. Nadřízený správní orgán stěžovatele však do dne podání žaloby žádné opatření proti
nečinnosti neučinil. Stěžovatel se k žalobě vyjádřil podáním ze dne 4. 4. 2013, v němž namítl,
že v žalobě neuvádí žalobce číslo jednací řízení před správním orgánem, o jakou žádost o vydání
nového rozhodnutí a v jaké věci se jedná, žaloba dále neobsahuje označení důkazních prostředků
prokazujících zahájení řízení a rovněž specifikaci toho, čeho se žalobce domáhá a jakými
argumenty svou údajnou žádost podkládá. Žaloba tedy nesplňuje náležitosti §80 odst. 3 s. ř. s.,
zejména postrádá formální znaky žaloby a vykazuje i uvedené obsahové vady. Rovněž tak nebyla
stěžovateli zaslána kopie žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti. Z Cizineckého
informačního systému pak vyplývá, že žalobce byl v minulosti žadatelem o povolení k trvalému
pobytu za účelem sloučení s občanem České republiky a rozhodnutím, které nabylo právní moci
dne 5. 6. 2008, byla jeho žádost o povolení trvalého pobytu zamítnuta. V současné době však
není v žádném informačním systému evidována žádost žalobce o vydání nového rozhodnutí
dle §101 písm. b) správního řádu. K výzvě městského soudu pak žalobce dne 26. 4. 2013
předložil žádost o vydání nového rozhodnutí podle §101 písm. b) správního řádu s potvrzením
o přijetí elektronickou podatelnou Ministerstva vnitra ČR a žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti ze dne 8. 8. 2012 s doručenkou. Městský soud tyto dokumenty zaslal stěžovateli, který
reagoval podáním ze dne 20. 5. 2013, v němž opětovně namítl, že žaloba nesplňuje náležitosti
žaloby podle §80 odst. 3 s. ř. s. s tím, že odmítá, že by byl ve věci nečinný.
Městský soud poté ve věci bez jednání rozhodl rozsudkem ze dne 19. 9. 2013,
neboť žalobce ani stěžovatel po doručení výzvy k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci
bez jednání, ve stanovené lhůtě nevyjádřili nesouhlas s tímto postupem.
Po skutkové stránce městský soud ze žádosti ze dne 12. 4. 2013, potvrzení elektronické
podatelny Ministerstva vnitra ČR, žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 12. 4. 2012
a doručenky k této žádosti se vztahující, dovodil, že žalobce prokázal, že stěžovateli doručil
žádost o vydání nového rozhodnutí dle §101 písm. b) správního řádu ze dne 12. 4. 2012 a také,
že dne 10. 8. 2012 podal žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti u nadřízeného správního
orgánu, tj. Ministerstva vnitra, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců. Dále uvedl,
že žalovaný nijak nevyvrací, že o žádosti ze dne 12. 8. 2012 dosud nerozhodl a se žalobou
nesouhlasí jen proto, že se domnívá, že žaloba nemá náležitosti dle §80 odst. 3 s. ř. s.
Po právní stránce městský soud dovodil, že žalobce se podle §101 písm. b) správního
řádu domáhal vydání nového rozhodnutí, toto nové řízení lze podle ust. §102 odst. 3 a 4
správního řádu zahájit i na žádost v případě, že původní řízení bylo zahájeno z moci úřední
a naopak. Žádost přitom může podat kterýkoli z účastníků původního řízení nebo jeho právní
nástupce za předpokladu, že je původním rozhodnutím přímo dotčen. Jestliže žádost účastníka
neodůvodňuje zahájení nového řízení, rozhodne správní orgán usnesením o tom, že se řízení
zastaví. Správní řízení je přitom v případě žádosti o vydání nového rozhodnutí zahájeno dnem,
kdy žádost došla věcně a místně příslušnému správnímu orgánu.
Městský soud uzavřel, že žalobce řádně podal žádost o vydání nového rozhodnutí podle
§101 písm. b) správního řádu u věcně a místně příslušného správního orgánu, ale dosud
o ní nebylo rozhodnuto, proto žalobě vyhověl.
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
je vázán důvody kasační stížnosti. V souzené věci stěžovatel výslovně uplatnil jen kasační důvod
obsažený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
Z obsahu kasační stížnosti však dále plyne, že stěžovatel namítá také nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku, neboť městský soud se nevypořádal s jeho námitkou neprojednatelnosti
žaloby a své závěry opřel pouze o své „subjektivní názory“, nedostatečně zjistil skutkový stav
a rozhodoval ve prospěch žalobce v rozporu s procesní zásadou rovnosti zbraní. Stěžovatel tedy
uplatňuje také stížní důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Nejvyšší správní soud se proto nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku městského soudu.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře několikráte. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 – 130 (všechny zde uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou
dostupná na www.nssoud.cz), v němž konstatoval: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné.“
Rovněž tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, zdejší soud uvedl:
„Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti
v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké
důkazy byly v řízení provedeny.“ Obdobně též v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
soud konstatoval, že „pokud z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ (dále též viz
např. rozsudek ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, rozsudek ze dne 21. 8. 2008,
č. j. 7 As 28/2008 - 75, rozsudek ze dne 22. 9. 2011, č. j. 5 Aps 4/2011 - 326 etc.).
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. z každého podání musí být zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno. Ten, kdo činí podání, (dále
jen „podatel“) v podání uvede o své osobě osobní údaje jen v nezbytném rozsahu; vždy uvede
jméno, příjmení a adresu, na kterou mu lze doručovat. Jiné osobní údaje uvede jen tehdy, je-li
toho třeba s ohledem na povahu věci, která má být soudem projednána. K podání musí být
připojeny listiny, kterých se podatel dovolává. Podání, které je třeba doručit ostatním účastníkům
a osobám na řízení zúčastněným, musí být předloženo v potřebném počtu stejnopisů.
Podle §80 odst. 3 s. ř. s. žaloba kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
a) označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, b) vylíčení rozhodujících
skutečností, c) označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, d) návrh výroku rozsudku.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud se v odůvodnění napadeného
rozsudku vypořádal zejména s námitkou stěžovatele vytýkající neprojednatelnost žaloby tak,
že ji shledal nedůvodnou s tím, že žalobce v žalobě uvedl obecné náležitosti podle §37 odst. 3
s. ř. s., tedy čeho se žaloba týká (žalobou se žalobce domáhá ochrany soudu proti nečinnosti
správního orgánu), kdo ji činí (žalobce uvedl své osobní údaje), proti komu směřuje (žalobce
označil správní orgán, vůči jehož nečinnosti se domáhá ochrany), co žalobce navrhuje (žalobce
uvedl adekvátní žalobní petit), a současně je žaloba také podepsána a datována. Městský soud
rovněž poukázal na to, že žaloba obsahuje rovněž náležitosti podle §80 odst. 3 s. ř. s., neboť
je v ní označena věc, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá (s tím, že za daných
okolností nemohl žalobce blíže označit návrh, ve vztahu k němuž se domáhá rozhodnutí, neboť
nemůže znát spisovou značku, která byla stěžovatelem jeho návrhu přidělena), vylíčení
rozhodujících skutečností (žalobce popsal úkony, které učinil, aby dosáhl vydání rozhodnutí
v dané věci) a žalobce rovněž předložil důkazy, jichž se dovolává (žádost ze dne 12. 4. 2013,
potvrzení elektronické podatelny Ministerstva vnitra ČR, žádost o uplatnění opatření proti
nečinnosti ze dne 12. 4. 2012 a doručenku k této žádosti se vztahující).
Nejvyšší správní soud se zároveň ztotožňuje s posouzením projednatelnosti žaloby
městským soudem s výjimkou splnění náležitosti žaloby dle §80 odst. 3 písm. a) s. ř. s., neboť
označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá, vychází z hmotného práva
a je zapotřebí, aby žalobce alespoň v tom kterém případě uvedl, že jde např. o rozhodování
ve věci stavebního povolení, osvědčení o státním občanství atp., věc pak dále musí být i blíže
individualizována, tj. musí být označen konkrétní případ (srov. Vopálka, V., Mikule, V.,
Šimůnková, V., Šolín, M., Správní řád soudní, Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2004,
str. 189). Je třeba stěžovateli přisvědčit v tom, že v původním znění tuto náležitost žaloba
neobsahuje, tato vada však byla žalobcem odstraněna předložením žádostí ze dne 12. 4. 2012
a 8. 8. 2012, které byly stěžovateli městským soudem doručeny dne 6. 5. 2013. Z uvedených
žádostí je zřejmé, že žádost žalobce o nové rozhodnutí ve věci (a tedy i žaloba) se týká věci,
v níž byla pravomocným rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby
cizinecké policie Brno, Inspektorátu cizinecké policie Brno, ze dne 27. 3. 2008, č. j. SCPP-
016454-23/BR-1-CI-2006, zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu. Doplnil-li
žalobce žalobu doložením listin, na něž v žalobě odkazuje a které obsahují údaje představující
potřebnou náležitost žaloby dle §80 odst. 3 písm. a) s. ř. s., došlo tím k odstranění uvedené
vady žaloby (tj. řádné označení věci, v níž se žalobce ochrany proti nečinnosti domáhá).
V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že již podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, „Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby
ve správním soudnictví – a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení – naprosto
neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé
a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které
nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze
z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý
proces, stanovených soudním řádem správním (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky),
je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat
je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří
ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první.“
Nejvyšší soud proto uzavírá, že žaloba podaná v této věci obsahuje veškeré náležitost
ve smyslu §37 odst. 3, §81 odst. 3 s. ř. s., žaloba je projednatelná v řízení před správním soudem,
stěžovateli muselo být zřejmé, jaké konkrétní věci se týká a v tomto směru stěžovatelem vznesená
námitka nepřezkoumatelnosti (i nesprávnosti hodnocení projednatelnosti žaloby) rozsudku
městského soudu je nedůvodná.
Městský soud pak v napadeném rozsudku chybně uvedl, že stěžovatel se ve věci bránil
jen tím, že namítal neprojednatelnost žaloby, neboť již z jeho prvního stanoviska k žalobě plyne,
že také namítá neexistenci řízení o žalobcem tvrzeném návrhu (žádosti). V tomto směru však
jde zřejmě jen o městským soudem nepřesně použitou formulaci, neboť z další části odůvodnění
rozsudku je zcela zjevné, že se městský soud zabýval rovněž tím, zda předmětný návrh žalobce
byl skutečně podán a bylo tak zahájeno správní řízení.
Zásadní spornou otázkou tedy je, zda řízení o návrhu žalobce bylo zahájeno, zda
byl žalobcem skutečně u stěžovatele podán, což stěžovatel popírá a městskému soudu vytýká,
že v tomto směru nenařídil jednání a nedostatečně zjistil skutkový stav.
Důkazní břemeno k prokázání podání daného návrhu a tím i zahájení správního řízení
svědčí žalobci, jemuž prokázání této skutečnosti prospívá. Na stěžovateli ostatně ani nelze žádat,
aby prokazoval negativní skutečnost (neexistenci daného správního řízení).
Stěžovatel k prokázání této rozhodné skutečnosti městskému soudu předložil žádost
(návrh) ze dne 12. 4. 2013, potvrzení elektronické podatelny Ministerstva vnitra ČR a žádost
o uplatnění opatření proti nečinnosti ze dne 12. 4. 2012 včetně příslušné doručenky.
Podle §129 odst. 1 o. ř. s. použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s. se důkaz listinou
provede tak, že ji nebo její část při jednání předseda senátu přečte nebo sdělí její obsah.
Městský soud označené listiny stěžovateli doručil a v napadeném rozsudku městský
soud z uvedených listin (důkazů) vychází, avšak při svém postupu opomenul skutečnost, že jde
o důkazy, jimiž je třeba podle §77 odst. 1 s. ř. s. provést dokazování při jednání. Na této
skutečnosti nic nemění ani fakt, že v posuzované věci účastníci řízení souhlasili s rozhodnutím
věci bez nařízení jednání; podle §51 odst. 1 s. ř. s. soud může se souhlasem účastníků řízení
rozhodnout bez nařízení jednání; toto ustanovení tedy dává soudu možnost (nikoli povinnost)
rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu účastníků řízení s takovým
postupem. Nelze tak však postupovat tehdy, pokud nastoupí skutečnost, za níž je soud povinen
jednání nařídit; tou je právě situace, v níž soud musí provést dokazování. Za provedení důkazu
listinou ve smyslu §129 odst. 1 o. s. ř. použitého přiměřeně podle §64 s. ř. s. přitom nelze
považovat jen její doručení účastníkům, byť se tak s jejím obsahem měli možnost seznámit,
neboť dokazování lze provést výhradně při jednání (§77 odst. 1 s. ř. s.). Vycházel-li proto
městský soud z uvedených listin v napadeném rozsudku a učinil-li z nich pro rozhodnutí ve věci
zcela zásadní skutková zjištění, aniž by je při jednání provedl k důkazu a dal tak možnost stranám
se k nim vyjádřit, popř. označit důkazy k jejich vyvrácení nebo ke zpochybnění jejich
věrohodnosti, porušil tím zásadu přímosti a řízení před městským soudem trpí vadou, která bez
dalšího mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí a zakládá nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť městský soud opřel své rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení zjištěné v rozporu se zákonem a v důsledku toho se nemohl ani relevantně
vypořádat se zásadní námitkou stěžovatele, že žádost o vydání nového rozhodnutí žalobce
nepodal. Uvedené skutečnosti představují důvod pro zrušení rozhodnutí podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s., přičemž Nejvyšší správní soud ani není v takovém případě podle §109 odst. 4
s. ř. s. vázán důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud tedy na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že kasační
stížnost proti rozsudku městského soudu je opodstatněná, proto tento rozsudek zrušil a věc vrátil
městskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti rozhodne v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Pouze pro úplnost zdejší soud dodává, že požadavek stěžovatele na rozhodnutí, kterým
by mělo být uloženo zástupci žalobce vrátit zaplacené náklady řízení, je zcela v rozporu s úpravou
rozhodování o nákladech řízení podle §60 s. ř. s. a jeho odkaz na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 3. 8. 2011, č. j. Azs 9/2011 - 47, nepřiléhavý, neboť se této otázky vůbec netýká. K této
problematice přitom lze v plném rozsahu odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1690/09, podle kterého „skutečnost, že povinnost nahradit náklady řízení byla žalovaným
splněna dříve, než došlo ke zrušení rozsudku ukládajícího tuto povinnost, nijak neodůvodňuje oprávnění téhož
soudu rozhodovat o povinnosti nahradit náklady řízení v téže výši žalovanému. Takový postup soudu rovněž nemá
oporu v zákoně. Došlo-li ze strany žalovaného ke splnění povinnosti zaplatit náhradu nákladů řízení dříve,
než rozhodnutí, které tuto povinnost ukládá, bylo zrušeno, vzniká na straně žalobce bezdůvodné obohacení, neboť
mu bylo plněno z důvodu, který později zanikl. V žádném případě tedy tato skutečnost nemůže být promítnuta
do výroku o nákladech řízení, neboť v opačném případě by to znamenalo neodůvodněný zásah do práv účastníka
řízení. Rozhodnutím o jeho povinnosti nahradit náklady řízení druhému účastníkovi, který mu dříve plnil
na základě rozhodnutí, jež bylo zrušeno, by nezanikla povinnost vydat bezdůvodné obohacení ze strany účastníka,
jemuž bylo na základě zrušeného rozhodnutí plněno.“
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu