ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.1.2010:76
sp. zn. 5 As 1/2010 - 76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: F. B.,
práv. zastoupeného Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem se sídlem Mendlovo náměstí 18, 602
00, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Zlínského kraje, se sídlem Tř. Tomáše Bati 21, 761
90, Zlín, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9.
2009, č. j. 57 Ca 81/2008 - 44, ve znění opravného usnesení č. j. 57 Ca 81/2008 - 59 ze dne 20.
10. 2009,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 9. 2008, č. j. KUZL-56598/2008, kterým bylo potvrzeno
rozhodnutí Městského úřadu Uherské Hradiště, odbor dopravy ze dne 22. 7. 2008, č. j.
OD/82991/07/21129/2007/Neu, kterým byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupků
podle ustanovení §22 odst. 1 písm. i) a l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“).
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že v jeho případě nebyly dodrženy základní zásady
správního řízení. Stěžovateli v důsledku postupu žalovaného byla odňata v řízení jeho základní
práva, a to především právo účastnit se jednání a dále právo navrhnout na tomto ústním jednání
další důkazy na podporu jeho tvrzení, a to hlavně tím, že mu nebylo umožněno zúčastnit
se ústního jednání; správní orgán nevyhověl žádosti jeho zmocněnce, aby bylo nařízeno nové
ústní jednání, byť nařízení nového ústního jednání nic nebránilo. Tímto došlo nejen k porušení
jedné ze základních zásad správního řízení, ale i k zásahu do práva, garantovaného Listinou
základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na znění ustanovení §74
přestupkového zákona, podle kterého v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat
jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Stěžovatel poukazuje na tu skutečnost, že pokud
měl svého zmocněnce, musí být veškeré písemnosti doručovány prioritně tomuto zmocněnci.
Je nesporné, že zmocněnec stěžovatele si z objektivních důvodů (blíže popsaných v podané
žalobě) nemohl vyzvednout zásilku obsahující oznámení o konaném ústním jednání, načež došlo
ke zmeškání daného úkonu - účasti na ústním jednání. Zmocněnec stěžovatele po zjištění,
že došlo ke zmeškání ústního jednání, požádal správní orgán o prominutí zmeškání úkonu
a o provedení nového ústního jednání. Správní orgán této žádosti nevyhověl, čímž zcela
jednoznačně znemožnil stěžovateli uplatňovat a hájit jeho práva, které mu náleží z titulu jeho
postavení ve správním řízení, tj. zejména navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení
a vyjadřovat se k podkladům v řízení. Žalovaný se s názorem orgánu prvního stupně ztotožnil
a jeho rozhodnutí potvrdil, což považuje stěžovatel za zásadní rozpor se zákonem.
Stěžovatel dále uvádí, že soud při svém rozhodování nevzal do úvahy skutečnost,
že ze strany orgánu prvního stupně, potažmo žalovaného, nebyl stěžovatel poučen o možnosti
změny správního orgánu, tedy nebylo postupováno v souladu s ustanovením §4 odst. 2 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
a v intencích ustanovení §55 odst. 3 přestupkového zákona. Stěžovatel tak vůbec nebyl poučen
o možnosti přesunout řízení do místa trvalého bydliště „přestupce“, přestože měl vážné
zdravotní problémy a byl v dlouhodobé pracovní neschopnosti, o čemž orgán prvního stupně
velmi dobře věděl.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný právo podat vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Kasační námitky stěžovatele nesměřují do faktického skutkového stavu – samotného
přestupku – dopravní nehody. Stěžovatel uvádí toliko námitky procesního charakteru.
Stěžejní námitkou kasační stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu žalovaný neumožnil se zúčastnit
ústního jednání dne 16. 6. 2008 a odňal mu tak právo navrhnout při tomto ústním jednání další
důkazy na podporu svého tvrzení.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že 22. 9. 2007 došlo k dopravní nehodě, stěžovatel
téhož dne podal vysvětlení. Dne 22. 9. 2007 bylo zasláno stěžovateli oznámení o zahájení řízení
o přestupku a byl předvolán k projednání přestupku na den 11. 12. 2007; toto předvolání
stěžovatel převzal dne 27. 11. 2007, k jednání se bez omluvy nedostavil. Ze spisu rovněž
vyplynulo, že za účelem objasnění a odborného posouzení věci byl správním orgánem ustanoven
dne 31. 1. 2008 znalec z oboru dopravy. Oznámení o ustanovení znalce zmocněnec stěžovatele
převzal. Dne 16. 5. 2008 správní orgán prvního stupně zaslal stěžovateli a jeho zmocněnci
předvolání k ústnímu jednání na den 16. 6. 2008, současně byli stěžovatel i jeho zmocněnec
seznámeni s tím, že na jednání je předvolán svědek (řidič osobního automobilu J. T.), rovněž byl
stěžovatel poučen o možnosti před vydáním rozhodnutí vyjádřit se k jeho podkladům
i ke způsobu jeho zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Stěžovatel osobně převzal předvolání
dne 21. 5. 2008, zmocněnci bylo zasláno předvolání na adresu P. O. BOX 55, 691 41, Břeclav 4.
Zmocněnec zásilku nepřevzal, na obálce je uvedeno, že ta byla uložena a připravena k vyzvednutí
ode dne 20. 5. 2008 a nebyla vyzvednuta v zákonem stanovené lhůtě. Po uplynutí lhůty dne
5. 6. 2008 byla zásilka vrácena zpět. Dne 9. 7. 2008 se stěžovatel na základě předvolání dostavil
k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, v protokole uvedl, že se vyjádří ve lhůtě
do 7 dnů. Zmocněnec stěžovatele zaslal vyjádření dne 15. 7. 2008, v němž uvedl, že je zbytečné
reagovat na ve spise uvedené skutečnosti, neboť nemohl uplatnit zákonem svěřená práva
a nemohl se účastnit zásadního úkonu – ústního jednání. Současně požádal o nové nařízení
ústního jednání.
Dle ustanovení §74 odst. 1 přestupkového zákona o přestupku koná správní orgán
v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen
tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví
bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Takto je stanoveno v souladu s čl. 38 odst. 2
Listiny, podle kterého má každý právo mimo jiné i na to, aby jeho věc byla projednána v jeho
přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Podle ustanovení §34 odst. 2 správního řádu se s výjimkou případů, kdy má zastoupený
něco v řízení osobně vykonat, doručují písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému
nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §59 správního řádu správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní účast
při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Předvolání musí být písemné a doručuje
se do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním předstihem. V předvolání
musí být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní
následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo;
nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů
správnímu orgánu omluvit. Z výše uvedeného znění zákonného ustanovení vyplývá,
že předvolání stěžovatele (zastoupeného) k ústnímu jednání je jedním z případů, kdy má něco
v řízení osobně vykonat, je proto nutné řádně doručit nejen jeho zmocněnci, ale i jemu osobně.
Jedná se klasicky o úkon, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než stěžovatel samotný,
tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná
právě a jen na osobu stěžovatele, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení,
nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou stěžovatele, takový úkon vykonat. Stěžovateli
bylo předvolání k ústnímu jednání prokazatelně doručeno dne 21. 5. 2008, kdy ho osobně
převzal. Zástupce stěžovatele nebyl na doručovací adrese zastižen, proto byla písemnost uložena
u provozovatele poštovních služeb, jehož prostřednictvím bylo doručováno, a to ode dne
20. 5. 2008 do dne 5. 6. 2008, kdy byla písemnost po uplynutí zákonné lhůty vrácena zpět.
Zástupce stěžovatele byl vyzván vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti,
aby si písemnost ve lhůtě vyzvedl. Zároveň s oznámením byl poučen o právních následcích, které
by nevyzvednutí písemnosti vyvolalo. Jelikož si zástupce stěžovatele uloženou písemnost ve lhůtě
deseti dnů dle ustanovení §24 odst. 1 správního řádu nevyzvedl, písemnost se považuje
za doručenou posledním dnem této lhůty, tedy dne 30. 5. 2008.
Z uvedeného nelze dovodit jinak, než že předvolání k ústnímu jednání bylo jak
stěžovateli, tak jeho zástupci řádně a postupem souladným se zákonem doručeno. Tvrzení
zástupce stěžovatele, že předvolání v době doručování nemohl ode dne 20. 5. 2008 do dne
23. 5. 2008 převzít pro nemoc a ode dne 26. 5. 2008 do 6. 6. 2008 z důvodu čerpání řádné
dovolené (dne 24. 5. 2008 a dne 25. 5. 2008 byla sobota a neděle), je zcela bez významu.
V souladu s ustanovením §23 správního řádu spolu s oznámením o neúspěšném doručení
písemnosti byl zástupce stěžovatele poučen o právních následcích jeho případného jednání
(nevyzvednutí zásilky). Toto poučení dle ustanovení §23 odst. 5 správního řádu obsahovalo
i označení správního orgánu, který písemnost odesílá, a jeho adresu. Ode dne 9. 6. 2008
po návratu z dovolené se tak mohl zástupce stěžovatele s tímto v dostatečném předstihu
seznámit, jeho dočasná nepřítomnost proto nemůže být dostatečným důvodem pro nedostavení
se k ústnímu jednání.
Podle ustanovení §24 odst. 2 správního řádu prokáže-li adresát, že si pro dočasnou
nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl bez svého zavinění uloženou písemnost
ve stanovené lhůtě vyzvednout, může za splnění zákonem stanovených podmínek požádat
o prominutí zmeškání úkonu. Správní řád v ustanovení §41 stanoví lhůtu, kdy je možno požádat
o prominutí zmeškání úkonu, a to do 15 dnů ode dne, kdy pominula překážka, která podateli
bránila úkon učinit. Je tedy na vůli adresáta, jestli o prominutí lhůty požádá, či nikoliv; zástupce
stěžovatele jakožto adresát takto ve lhůtě však neučinil.
K první námitce stran projednání přestupku v nepřítomnosti stěžovatele Nejvyšší správní
soud dospěl na základě výše uvedeného ke shodnému závěru jako krajský soud; správní orgán
mohl v nepřítomnosti obviněného z přestupku (stěžovatele) věc projednat, když se, ač byl řádně
předvolán, nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu k ústnímu jednání. Nadto
nelze odhlédnout od skutečnosti, že správní orgán umožnil stěžovateli vyjádřit se k podkladům
pro rozhodnutí, stěžovatel měl možnost seznámit se jak se znaleckým posudkem, tak ostatními
podklady pro rozhodnutí, mohl je doplnit nebo navrhnout jejich doplnění, apod. Nic z toho však
neučinil a ve lhůtě, kterou si sám stanovil, pouze jeho zmocněnec konstatoval zkrácení na svých
procesních právech tím, že se zmocněnec neměl možnost zúčastnit ústního jednání. Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že správní orgán vedl správní řízení v souladu se zákonem,
pro závěry o zjištěném skutkovém stavu existuje ve spisovém materiálu dostatečná opora. Jak již
bylo uvedeno, stěžovatel byl rovněž uvědoměn o tom, že je v řízení ustanoven znalec, nic mu
nebránilo se s posudkem seznámit a vyjádřit se k němu. Skutkový stav věci však stěžovatel nečiní
rozporným, resp. z procesní námitky, kterou uplatňuje (neúčast na konkrétním ústním jednání)
nelze dovodit, jakým způsobem tato neúčast ovlivnila skutkové posouzení věci. Stěžovatel totiž
nenamítá ani nesprávné nebo nedostatečné provedení důkazů nebo jejich nesprávné hodnocení.
Samotné tvrzení zkrácení na procesních právech bez dalšího, aniž by však zde byla dána
jakákoli souvislost s hodnocením skutkového stavu, z čehož by bylo lze dovodit, že rozhodnutí
správního orgánu trpí takovou vadou, která může způsobit jeho nezákonnost, nelze než
považovat pouze za účelové.
Rovněž tak lze usuzovat i stran námitky o přikázání věci jinému správnímu orgánu.
K námitce stěžovatele, že nebyl poučen o možnosti změny správního orgánu, Nejvyšší správní
soud jen krátce uvádí, že se neztotožňuje s názorem stěžovatele o tom, že je povinností
správního orgánu poučit jej o možnosti změnit správní orgán, který bude přestupek projednávat.
Podle ust. §55 přestupkového zákona k projednání přestupku je místně příslušný správní
orgán, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán.; místně příslušný správní orgán může
k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu
účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu
se pachatel zdržuje nebo pracuje. Neshledal-li správní orgán v projednávané věci důvody, které
by postoupení věci ospravedlnily, nelze mu vytýkat, že tak neučinil.
Stěžovatelem pojatá poučovací povinnost správního orgánu ze zákona nevyplývá. Správní
orgán v souvislosti se svým úkonem poskytne dotčené osobě přiměřené poučení o jejích právech
a povinnostech, je-li to vzhledem k povaze úkonu a osobním poměrům dotčené osoby potřebné
(§4 odst. 2 správního řádu). Poučovací povinnost správních orgánů v řízení, která vedou,
je obecně zaměřena na poučení o procesních právech a povinnostech (ustanovení §4 odst. 2
správního řádu). Toto obecné pravidlo nachází odraz v dalších ustanoveních správního řádu,
která přiznávají účastníkům řízení konkrétní procesní práva. Do poučovací povinnosti však již
nepatří návod, co by účastník řízení měl nebo mohl činit, aby dosáhl žádaného výsledku. Úvaha
stěžovatele o rozsahu poučovací povinnosti správních orgánů je v tomto ohledu příliš extenzivní
a vybočuje z rámce zákonem uložené poučovací povinnosti. Nadto, domníval-li se stěžovatel,
že jsou zde dány takové skutečnosti, které by odůvodňovaly postup dle §55 odst. 3
přestupkového zákona, nic mu nebránilo již při zahájení řízení požádat správní orgán
o postoupení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, např. v místě bydliště. Jak již bylo
uvedeno výše, stěžovatel ani v souvislosti s touto námitkou neuvádí, v čem byla nebo mohla být
jeho práva zkrácena.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného shledal rozsudek krajského soudu
v souladu se zákonem, proto kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch,
proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalovanému. Protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. října 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu