ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.17.2013:25
sp. zn. 5 As 17/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: L. M., zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova
1322/3C, Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem
Jeremenkova 40a, Olomouc, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 3. 2013, č. j. 62 A 21/2012 - 110,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4114 Kč
do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Vymazala,
advokáta.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 12. 2011, sp. zn. KÚOK/49727/2009/OSR/7000,
č. j. KUOK/138463/2011, žalovaný zamítl jako nepřípustné dle §60 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý správní řád“)
odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu v Prostějově ze dne 30. 12. 2003,
č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko, jímž stavební úřad povolil užívání stavby „výstavba bytových domů – bytový
dům podsklepený č. 5, 6 (objekty SO 201 bytový dům č. 6; SO 202 Kanalizační přípojka; SO 203 Vodovodní
přípojka a SO 206 Veřejné osvětlení) na pozemcích parc. č. 221/1, 236/4, 238/2, 240, 241/1, 242, 445,
454 a 479/1, všechny v kat. území Krasice (po zaměření dle GP pozemky parc. č. 659/1, 242/1 a 479/1,
všechny v kat. území Krasice)“.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu
v Brně, který jí rozsudkem ze dne 14. 3. 2013, č. j. 62 A 21/2012 - 110, vyhověl a napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud konstatoval, že napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo
odvolání proti kolaudačnímu rozhodnutí stavebního úřadu jako nepřípustné, neboť žalobce nebyl
účastníkem tohoto kolaudačního řízení. Při svém rozhodování byl přitom žalovaný vázán
právním názorem vyjádřeným v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011,
č. j. 22 Ca 229/2009 - 47, který původní rozhodnutí žalovaného zrušil podle §76 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Podstatou žalobní argumentace byl dle krajského soudu žalobcův názor, že byl opomenut
coby účastník kolaudačního řízení ve smyslu §78 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební
zákon“). K žalobním námitkám krajský soud předeslal, že předmětem jeho posouzení nebyla
otázka, co mohlo být (resp. co správně mělo být) předmětem kolaudace podle kolaudačního
rozhodnutí, nýbrž to, zda s ohledem na předmět kolaudace měl být žalobce účastníkem
kolaudačního řízení.
Krajský soud byl toho názoru, že žalobci nesvědčilo postavení účastníka kolaudačního
řízení v důsledku tvrzeného přesahu mansardové střechy kolaudované stavby na pozemek
žalobce. Tato střecha totiž předmětem kolaudace vůbec nebyla (byla předmětem řízení
o odstranění stavby, jelikož páté a šesté nadzemní podlaží, na které byla střecha napojena, bylo
postaveno v rozporu se stavebním povolením). I přes výhrady ke kolaudačnímu rozhodnutí, jímž
byla zkolaudována část stavby bytového domu mj. bez střechy a kotelny, krajský soud uvedl,
že tato otázka nemohla být předmětem ani řízení o žalobě, ani o odvolání žalobce. Problematiku
změny stavby před vydáním kolaudačního rozhodnutí rovněž nebylo možno řešit v nynějším
řízení. V důsledku uplynutí příslušných lhůt nebyly splněny ani podmínky pro nařízení obnovy
kolaudačního řízení, resp. zahájení přezkumného řízení dle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „nový správní řád“).
Podle krajského soudu nezakládal žalobci účastenství v kolaudačním řízení ani zásah
požárně nebezpečného prostoru kolaudované stavby na pozemek žalobce. Obdobně krajský soud
odmítl domněnku žalobce, že byl účastníkem kolaudačního řízení na základě aplikace §78 odst. 2
starého stavebního zákona. Účastenství žalobce v kolaudačním řízení nebylo možné opřít ani
o §14 starého správního řádu, žalobcem citovanou judikaturu Ústavního soudu či již uvedený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě. Krajský soud se nadto nemohl zabývat argumentací
žalobce, v níž žalobce nehájil svá vlastní veřejná subjektivní práva, ale veřejná subjektivní práva
třetích osob.
Krajský soud však shledal důvodnou žalobní námitku, dle níž žalobce své účastenství
v kolaudačním řízení odvozoval ze skutečnosti, že je vlastníkem pozemku parc. č. 241/2
v k. ú. Krasice, kde je umístěna kanalizační přípojka, resp. ležatá dešťová kanalizace nacházející
se v zemi. Z kolaudačního rozhodnutí totiž dle krajského soudu plyne, že předmětem kolaudace
byla i „SO 202 Kanalizační přípojka“. Nelze tedy dát za pravdu žalovanému, že se ležaté dešťové
kanalizace kolaudační řízení netýkalo. Tuto kanalizační přípojku dle krajského soudu rozhodnutí
stavebního úřadu kolaudovalo.
Danou otázkou se žalovaný v napadeném rozhodnutí nezabýval. Ani žalobce sice v tomto
směru v odvolání neargumentoval, na straně druhé však tato argumentace žalobce musela být
žalovanému známa, a to přinejmenším v době, kdy podruhé rozhodoval o žalobcově odvolání.
Předmětná námitka totiž byla obsažena v žalobě, která byla proti prvnímu odvolacímu
rozhodnutí podána ke Krajskému soudu v Ostravě. Odpovědnost za řádné zjištění skutečností
svědčících pro řádné vymezení účastníků správního řízení totiž podle krajského soudu nese
správní orgán, který ve věci rozhoduje; je to tedy správní orgán, kdo odpovídá za to, že jako
s účastníky správního řízení bude jednáno se všemi osobami, s nimiž tak jednáno být mělo,
neboť jim právo účastníka řízení ze zákona svědčilo. Za situace, kdy žalovanému byla otázka
možného žalobcova účastenství v kolaudačním řízení, vázaná na tvrzené vlastnictví pozemku,
kde je umístěna kanalizace, zřetelně známa ze soudního řízení, které vydání napadeného
rozhodnutí předcházelo, nemohl ji žalovaný ponechat bez povšimnutí a v napadeném rozhodnutí
na ni nikterak nereagovat. V této souvislosti krajský soud poukázal na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publikované pod
č. 1742/2009 Sb. NSS, dle něhož je žalobce oprávněn uvést v žalobě všechny důvody, pro které
považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné, tomu nebrání skutečnost, že některé z nich
neuplatnil již v odvolacím řízení, ač tak učinit mohl. V řízení před soudem tak žalobce nebyl
omezen těmi argumenty, které předtím uplatnil před žalovaným.
Krajský soud dodal, že žalovaný byl při vydávání nového rozhodnutí sice vázán právním
názorem vyjádřeným v již zmíněném rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tato vázanost však
nemůže znamenat, že by správní orgán po vrácení věci k dalšímu řízení nemusel za podklad
pro své rozhodnutí vzít všechny skutečnosti, tedy i ty, které jsou mu známy z úřední činnosti.
Předmětem kolaudace byla i „SO 202 Kanalizační přípojka“, žalovanému se předtím, než
o žalobcově odvolání nyní napadeným rozhodnutím rozhodoval, prokazatelně dostalo žalobcova
argumentu, že je vlastníkem pozemku parc. č. 241/2 v k. ú. Krasice, kde je kanalizační přípojka
umístěna, a tedy že mu právě tato skutečnost zakládá postavení účastníka kolaudačního řízení.
Za této situace se musel žalovaný danou otázkou zabývat v napadeném rozhodnutí. Neučinil-li
tak, pak se ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal se všemi skutečnostmi, které mu byly známy,
a které mohly mít na postavení žalobce coby účastníka kolaudačního řízení vliv.
V dané dílčí otázce proto krajský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což bylo důvodem k jeho zrušení a vrácení věci
žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný podle krajského soudu povinen se zabývat
zejména tím, zda kanalizační přípojka zasahuje na pozemek ve vlastnictví žalobce a zda tedy
žalobce měl být účastníkem daného kolaudačního řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Dle stěžovatele krajský soud nesprávně
posoudil otázku účastenství žalobce v kolaudačním řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že v kolaudačním rozhodnutí se jasně uvádí, že ležatá dešťová
kanalizace nebyla předmětem kolaudačního řízení. Ta byla předmětem řízení o odstranění stavby
a byla dodatečně povolena. Stavby, které byly předmětem kolaudace, stěžovatel jednoznačně
uvedl na str. 3 žalobou napadeného rozhodnutí, a to včetně identifikace pozemků, na kterých se
kolaudované stavby nachází. Konstatoval, že žádný z těchto pozemků není ve vlastnictví žalobce.
V projektové dokumentaci ke stavbě, která je součástí správního spisu stavebního úřadu,
se v části „Bytový dům č. 5, ul. Západní, SO 101 Bytový dům - stavební část“, v Technické
zprávě v bodě 4.1. Kanalizace uvádí, že „splaškové odpadní vody od zařizovacích předmětů jsou svedeny
odpady z PVC. Ležatá kanalizace je provedena z PVC-U trub a je ukončena vně objektu ve vstupní šachtě.
Dešťové vody budou svedeny do vsakovacích jam umístěných na pozemku“. Ze složky „Bytový dům č. 5, 6,
ul. Západní, SO 102, 202 – Kanalizační přípojka, SO 103, 203 – Vodovodní přípojka“, na výkresu
„Situace“ – výstavba bytových domů (ověřená MěÚ Prostějov dne 31. 8. 1999 sp. zn.
SÚ/2200/99-Ing.Ko) a z dalšího výkresu „Celková koordinační situace – Bytový dům č. 5, 6, ul.
Západní, číslo přílohy C“ (ověřená MěÚ Prostějov dne 31. 8. 1999, sp. zn. SÚ/2200/99-Ing.Ko)
vyplývá, že se pozemek žalobce nachází vpravo od bytových domů č. 5 (SO 101) a č. 6 (SO 201).
Vlevo od staveb se pak nachází hlavní kanalizační řad, do které jsou zaústěny kanalizační přípojky
SO 102 a SO 202. Tyto přípojky tedy vedou od bytového domu na druhou stranu, opačným
směrem od žalobcova pozemku. Ležatá dešťová kanalizace, která nebyla předmětem
kolaudačního řízení, má svod svedený poblíž žalobcova pozemku, ale neústí do kolaudovaných
kanalizačních přípojek (ani tyto přípojky do ležaté dešťové kanalizace), ale přímo
do kanalizačního řadu.
Dle stěžovatele tedy nelze směšovat kanalizační přípojku a ležatou dešťovou kanalizaci,
protože se jedná o dvě samostatné stavby, které spolu nesouvisejí. Jak je zřejmé z projektové
dokumentace, ležatá dešťová kanalizace do kanalizační přípojky neústí. Tyto skutečnosti
stěžovatel uvedl ve svém rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě. Proto jeho rozhodnutí není
nepřezkoumatelné. Krajský soud měl k dispozici úplný spis obsahující projektovou dokumentaci
a mohl se o tomto tvrzení sám přesvědčit. Žalobce také nikdy netvrdil, že na jeho pozemek
zasahuje kanalizační přípojka, ale vždy argumentoval tím, že tam zasahuje ležatá dešťová
kanalizace. K tomu stěžovatel ale opakovaně uváděl, že ta není předmětem tohoto kolaudačního
řízení, ale řízení o odstranění stavby, jehož byl žalobce účastníkem.
V rozhodnutí napadeném žalobou stěžovatel jasně uvádí, že žalobce není vlastníkem
žádného z pozemků, na kterých byla stavba kolaudována. Stěžovatel proto navrhuje, aby zdejší
soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalobce ve svém vyjádření uvedl, že souhlasí s úvahami krajského soudu týkajícími
se ležaté dešťové kanalizace. Ta byla dle žalobce předmětem kolaudace. K tomu odkazuje
na obsah kolaudačního rozhodnutí.
Ve zbytku žalobce zopakoval svůj názor, že měl být účastníkem kolaudačního řízení
na základě §78 odst. 2 starého stavebního zákona a ve věci poukázal na různá související správní
a soudní řízení. Rovněž uvedl, že kolaudační rozhodnutí je na první pohled nezákonné pro
rozpor s §76 odst. 1 starého stavebního zákona. Součástí kolaudace měla být i mansardová
střecha stavby, což by, v důsledku zásahu průmětu mansardové střechy na pozemek žalobce,
založilo jeho účastenství v kolaudačním řízení. S tím, že krajský soud shledal nepřezkoumatelnost
rozhodnutí stěžovatele, žalobce souhlasí a domnívá se, že kasační stížnost je nedůvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a jedná za něj pověřený
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V nynějším řízení je přitom rozhodná odpověď na otázku, zda obstojí závěr krajského
soudu, dle něhož je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
a zda tedy bylo na místě je zrušit dle §76 odst. 1 písm. a), resp. §78 odst. 1 s. ř. s.
Z odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2003,
č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko, vyplývá, že žalobce své účastenství v kolaudačním řízení odvozoval
ze dvou skutečností. Jednalo se o to, že kolaudovaná stavba kolem sebe podle názoru žalobce
vytváří požárně nebezpečný prostor, který zasahuje na jeho pozemek, a také o skutečnost,
že na pozemek žalobce zasahuje mansardová střecha kolaudované stavby. S těmito námitkami
se stěžovatel ve svém původním rozhodnutí ze dne 9. 7. 2009, č. j. KUOK/49727/2009-2/7000,
kterým zamítl odvolání žalobce jako nepřípustné, řádně nevypořádal. Proto, jak již bylo zmíněno,
bylo rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 7. 2009 zrušeno pro nepřezkoumatelnost rozsudkem
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 9. 2011, č. j. 22 Ca 229/2009 – 47. Přitom je třeba
poznamenat, že v žalobě ke Krajskému soudu v Ostravě žalobce nad rámec svých odvolacích
námitek uvedl, že jeho účastenství v kolaudačním řízení bylo založeno také tím, že stavba byla
realizována na pozemku žalobce parc. č. 241/2 v k. ú. Krasice, neboť na tomto pozemku
je umístěna ležatá dešťová kanalizace; ta údajně nebyla součástí stavebního povolení a žalobce
ani k její realizaci nikdy nedal souhlas. Ve smyslu usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 7 Afs 54/2007 - 62, publikovaného pod č. 1742/2009
Sb. NSS, byl žalobce v řízení před Krajským soudem v Ostravě a následně v řízení před Krajským
soudem v Brně oprávněn tuto námitku proti zákonnosti rozhodnutí stěžovatele vznést, i když
ji neuvedl v samotném odvolání.
V nynější věci stěžovatel rozhodl o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost dle §60 starého
správního řádu. Přestože rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo vydáno až za účinnosti nového
správního řádu, bylo třeba postupovat podle zákona č. 71/1967 Sb. - viz např. Jemelka, L.,
Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 770,
nebo Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1424, kde se
uvádí: „Podle ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. se postupovalo i v případě rozhodování o opožděných nebo
nepřípustných odvoláních podaných proti rozhodnutím vydaným podle zákona č. 71/1967 Sb. V tomto případě
nešlo postupovat podle nového správního řádu, neboť pokud by se při posuzování takových odvolání ukázalo,
že byla podána včas, resp. byla přípustná, šlo by o situaci podle §179 odst. 1 věta první správního řádu, neboť
takové řízení nebylo pravomocně skončeno (to, zda je odvolání včasné a přípustné, však lze seznat až při jeho
posouzení, které tak musí probíhat podle ustanovení předchozího správního řádu).“
Obecně platí, že v případě rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo
nepřípustnost se odvolací orgán věcně nezabývá podaným odvoláním, posuzuje pouze jeho
včasnost nebo přípustnost. Odvolací orgán, který dospěje k závěru, že se jedná o opožděné nebo
nepřípustné odvolání, tedy neprovádí přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí správního
orgánu nad rámec toho, že se z moci úřední zabývá otázkou, zda opožděné nebo nepřípustné
odvolání neposkytuje podnět pro obnovu řízení nebo pro změnu či zrušení pravomocného
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mimo odvolací řízení. V žádném případě však již
takové pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (na rozdíl od odvolacího
rozhodnutí dle §59 starého správního řádu, resp. nyní dle §90 nového správního řádu) netvoří
jednotu s rozhodnutím nadřízeného správního orgánu, jímž je odvolání směřující proti tomuto
pravomocnému rozhodnutí zamítnuto dle §60 starého správního řádu (resp. nyní dle §92
nového správního řádu) jako opožděné nebo nepřípustné (aniž by ovšem bylo odvoláním
napadené rozhodnutí zároveň potvrzeno).
Těmito skutečnostmi je vymezen i rozsah soudního přezkumu. V případě žaloby proti
rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného je tudíž správní soud
oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo
nepřípustné odvolání, a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího
přezkumu. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že odvolání bylo po právu zamítnuto jako
nepřípustné nebo opožděné, žalobu zamítne, v opačném případě toto rozhodnutí odvolacího
orgánu zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení (viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 105, www.nssoud.cz, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 – 112, ze dne
27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 – 111, a ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008 – 135, dostupné
na www.nssoud.cz).
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel jistě nebyl pro účely samotného zamítnutí
odvolání žalobce pro nepřípustnost povinen se zabývat veškerými případnými vadami správního
rozhodnutí prvního stupně, které by žalobce v odvolání namítal, byl však povinen se vypořádat
s těmi námitkami, které se týkaly otázky účastenství žalobce v předmětném kolaudačním řízení,
v němž došlo k vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, nebo které žalobce s touto otázkou
spojoval. Pokud by totiž stěžovatel dospěl k závěru, že žalobce měl být účastníkem daného
správního řízení, nemohlo by být žalobcovo odvolání posouzeno jako nepřípustné. K povinnosti
vypořádat se s námitkami uvedenými v samotném odvolání přitom z dále uvedených důvodů
přistoupila rovněž povinnost vypořádat se s relevantní otázkou vznesenou v navazujícím
soudním řízení, resp. se všemi otázkami a skutečnostmi týkajícími se účastenství žalobce
v kolaudačním řízení, které vyšly najevo.
Ve shodě s názorem krajského soudu konstatuje i Nejvyšší správní soud, že odpovědnost
za řádné zjištění skutečností svědčících pro správné (zákonné) vymezení účastníků správního
řízení nese správní orgán, který dané řízení vede. Tento správní orgán odpovídá za to, že jako
s účastníky správního řízení bude jednáno se všemi osobami, s nimiž tak jednáno být mělo,
neboť jim právo účastníka řízení ze zákona svědčilo (materiální a objektivní pojetí účastenství).
Správné určení okruhu účastníků řízení totiž představuje jednu z esenciálních náležitostí pro
řádný – zákonný – průběh správního řízení a následně i zákonnost správního rozhodnutí. Právě
neoznámení rozhodnutí účastníkovi řízení je třeba považovat, pokud se o takovém rozhodnutí
opomenutý účastník včas nedozví jiným způsobem, za jednu z nejzávažnějších procesních vad
(viz např. Vopálka, V. in Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín, M. Správní řád. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2003, s. 45). Pokud proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podá
odvolání osoba, která tvrdí, že s ní správní orgán nejednal jako s účastníkem řízení a odvoláním
napadené rozhodnutí jí neoznámil, ač tak dle jejího názoru učinit měl, je úkolem odvolacího
orgánu postavit otázku účastenství odvolatele v daném správním řízení najisto a teprve v případě,
že je nepochybné, že odvolatel účastníkem řízení být neměl, je odvolací orgán oprávněn jeho
odvolání zamítnout pro nepřípustnost.
Jak již uvedl krajský soud, stěžovateli musela být bezesporu známa argumentace žalobce
o umístění ležaté dešťové kanalizace na jeho pozemku, a to přinejmenším z citovaného rozsudku
Krajského soudu v Ostravě. Relevantnost této argumentace byla dána již tím, s přihlédnutím
k dalším okolnostem známým z průběhu správního řízení a ze správního spisu, že kolaudační
rozhodnutí ze dne 30. 12. 2003, č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko, výslovně uvádí, že kolaudována
je mj. „SO 202 Kanalizační přípojka – dešťová kanalizace z trub PVC DN 200 v délce 124 m“.
S ohledem na uvedené tak bylo třeba této otázce věnovat pozornost a reagovat
na ni v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Rozhodnutí stěžovatele se však zabývalo
především otázkami, k jejichž vyřešení byl stěžovatel zavázán rozsudkem Krajského soudu
v Ostravě. Jak poznamenal krajský soud, neznamenala tato vázanost, že by stěžovatel po vrácení
věci k dalšímu řízení nemusel za podklad pro své rozhodnutí vzít všechny skutečnosti, které jsou
mu známy z úřední činnosti (pouze pro úplnost zdejší soud poznamenává, že v tomto směru
neměl krajský soud odkázat na §50 odst. 1 nového správního řádu, ale na §32 odst. 2 starého
správního řádu). Jinak řečeno, pokud byla otázka možného žalobcova účastenství v kolaudačním
řízení, vázaná na tvrzené vlastnictví pozemku, kde je umístěna kanalizace, stěžovateli zřetelně
známa ze soudního řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nemohl ji stěžovatel
ponechat bez povšimnutí a v napadeném rozhodnutí na ni nikterak nereagovat.
Stěžovatel se v žalobou napadeném rozhodnutí otázkou kanalizační přípojky SO 202
nezabýval, pouze ji zahrnul do výčtu staveb, jichž se mělo dané kolaudační rozhodnutí týkat,
včetně specifikace pozemku, na němž měla být tato stavba dle rozhodnutí stavebního úřadu
umístěna. Konkrétní vyvrácení či potvrzení argumentace žalobce, resp. explicitní ověření
rozhodných skutečností však z rozhodnutí stěžovatele nevyplývá.
V obecné rovině tak Nejvyšší správní soud k otázce nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí dodává, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku
se všemi relevantními otázkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající
v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
K stěžovatelem tvrzenému umístění kanalizace a dodatečným vyjádřením uvedeným
v řízení před krajským soudem, potažmo v kasační stížnosti zdejší soud taktéž uvádí,
že nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohl stěžovatel zhojit dodatečnými
podklady a vyjádřeními k podané správní žalobě, resp. v samotné kasační stížnosti. Např.
z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58,
www.nssoud.cz, či z rozsudku ze dne 27. 6. 2011, č. j. 4 As 21/2011 – 60, www.nssoud.cz, totiž
vyplývá, že argumenty uvedené ve vyjádření k žalobě mají zaznít v odůvodnění žalobou
napadeného rozhodnutí, neboť nedostatek odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení
nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším rozborem dané problematiky učiněným
až v řízení před soudem; na takové dodatečné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
nemůže být brán zřetel.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že argumenty uvedené v kasační stížnosti nemohou
vést ke zrušení rozsudku krajského soudu, neboť měly zaznít, jak již bylo řečeno, v žalobou
napadeném rozhodnutí. Taktéž odkaz na obsah správního spisu, týkající se předmětné kolaudace,
který nenašel odraz v samotném rozhodnutí, jakož i odkaz na argumentaci uvedenou ve vyjádření
k žalobě nemohou zvrátit závěr zdejšího soudu, podle něhož námitky uplatněné v kasační
stížnosti nejsou důvodné.
K některým argumentům vzneseným žalobcem ve vyjádření ke kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud se nemohl v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele,
jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto pro nepřípustnost, zabývat žalobními námitkami týkajícími
se zákonnosti samotného kolaudačního rozhodnutí, pokud nesouvisí přímo s otázkou
přípustnosti daného odvolání, či dokonce námitkami, které se vztahují ke zcela jiným správním
řízením – např. k řízení o odstranění stavby – nebo k tvrzenému dotčení práv třetích osob. Tím
méně pak může reflektovat na námitky tohoto typu Nejvyšší správní soud v řízení o kasační
stížnosti, kterou proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu nepodal žalobce, ale žalovaný
správní orgán.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl. V dalším řízení je stěžovatel
povinen zohlednit veškeré jemu známé skutečnosti, které mohou mít vliv na otázku účastenství
žalobce v daném kolaudačním řízení.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení vynaložil. Zástupce
žalobce, JUDr. Tomáš Vymazal, vyčíslil odměnu a hotové výdaje ve vyjádření ke kasační stížnosti
ze dne 15. 5. 2013. Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti připadající
na odměnu advokáta za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření ke kasační stížnosti)
za 3100 Kč podle §11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a dále jeden režijní paušál za 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3400 Kč,
zvýšenou o částku připadající na DPH 21 %, celkem tedy 4114 Kč. Tuto částku je stěžovatel
povinen zaplatit žalobci (k rukám advokáta, který žalobce zastupoval) ve lhůtě stanovené
ve výroku rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu