ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.18.2007:157
sp. zn. 5 As 18/2007 - 157
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: BcA. M.
U., zastoupený JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova 17, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské nám. 471/1, Praha 1,
proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 12. 4. 2005, č. j. 5707/2005, o povolení k obnově
kulturních památek nebo jejich částí, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 4. 10. 2006, č. j. 5 Ca 174/2005 - 112,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2006, č. j. 5 Ca 174/2005 - 112,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí ministra kultury ze dne 12. 4. 2005, č. j. 5707/2005. Tímto rozhodnutím ministr
kultury zamítl rozklad stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2004,
č. j. 17589/2002-II, kterým byla stěžovateli zamítnuta žádost o povolení k obnově kulturních
památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarného umění nebo uměleckořemeslnými pracemi
ve specializaci restaurování malířských uměleckých děl - nástěnných maleb.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení §103
odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že městský soud pochybil, pokud převzal skutková zjištění a tvrzení
správních orgánů obou stupňů, aniž by tento svůj postup jakkoli v rozhodnutí odůvodnil a aniž
by se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě. Stěžovatel namítá,
že již v podané žalobě upozorňoval městský soud na skutečnost, že žalovaný ve svém rozhodnutí
nezohlednil jím doložené důkazy, listiny a vyjádření. Městský soud se však těmito námitkami
nejenže nezabýval, ale sám se dopustil stejných pochybení jako před ním žalovaný. Přestože
městský soud v napadeném rozsudku často poukazuje na neúplnost stěžovatelem předložené
restaurátorské dokumentace, fakticky kontrolu její úplnosti neprovedl, ani ji provést nenechal
(např. soudním znalcem z uvedeného oboru). Dle názoru stěžovatele se pak městský soud
dopustil také nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení. Stěžovatel se domnívá,
že ve smyslu §14a odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění účinném do
30. 4. 2004 (dále jen „zákon o státní památkové péči“), prokázal svou odbornou způsobilost pro
restaurování kulturních památek, které jsou díly výtvarného umění, a městský soud toto
ustanovení, ve spojení s přílohou č. 1 zákona (třídníkem specializací restaurátorských prací, dále
jen „třídník“), nesprávně vyložil. Závěr, že „nefigurální malířská díla nejsou podle třídníku
malířskými uměleckými díly, ale jde o díla uměleckořemeslná“, se dle stěžovatele neopírá o
pozitivní právní úpravu, ale pouze o nezákonný výklad učiněný správními orgány, který následně
převzal také městský soud. Z uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření nesouhlasí s námitkami stěžovatele uplatněnými v kasační
stížnosti. Je toho názoru, že městský soud v napadeném rozhodnutí správně posuzoval, zda
stěžovatel současně se splněním podmínky kvalifikačních předpokladů podle §14a odst. 4 písm.
a) zákona o státní památkové péči splňuje také podmínku odborných schopností podle písm. b)
téhož ustanovení. V dané souvislosti pak městský soud zcela správně zařadil některé ze
stěžovatelem předložených dokumentací pod kód 3d třídníku, který obsahuje položku
„uměleckořemeslná nefigurální malířská díla“, neboť vzhledem k náročnosti specializace, o
kterou stěžovatel požádal, tj. restaurování malířských uměleckých děl - nástěnných maleb, bylo
nezbytné, aby stěžovatelem předkládané restaurátorské práce obsahovaly restaurování
náročnějších figurálních děl. Žalovaný rovněž odmítá námitku stěžovatele, že by městský soud
vycházel při hodnocení jednotlivých dokumentací pouze z tvrzení správních orgánů, tvrzeními
stěžovatele se nezabýval a neprovedl ani faktickou kontrolu předložených dokumentací.
Za nepravdivý považuje také názor stěžovatele, že městský soud bez dalšího převzal skutková
tvrzení správních orgánů, aniž by objasnil, proč jim dává přednost před námitkami stěžovatele
uplatněnými v žalobě. Žalovaný uvádí, že městskému soudu postoupil veškerý spisový materiál,
s jehož obsahem se soud v řízení podrobně seznámil, a pokud ve shodě se žalovaným dospěl
k závěru, že předložená dokumentace je neúplná a nesplňuje požadavky dle §14a odst. 6 zákona
o státní památkové péči, nemohly na tom ničeho změnit ani výslechy svědků, jejichž provedení
stěžovatel v řízení navrhoval. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Z obsahu předloženého správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil
následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti.
Dne 18. 11. 2002 stěžovatel podal žádost o vydání povolení k restaurování, kterou dne 6.
2. 2003 upřesnil jako žádost o povolení k restaurování malířských uměleckých děl – nástěnných
maleb. Žalovaný tuto žádost rozhodnutím ze dne 26. 1. 2004, č. j. 17859/2002-II, zamítl
s odůvodněním, že stěžovatel nepředložil ve smyslu ustanovení §14a odst. 5 písm. c) zákona o
státní památkové péči dokumentaci nejméně tří restaurátorských prací, které nejsou kulturními
památkami a jimiž by prokázal své odborné schopnosti podle §14a odst. 4 písm. b) téhož
zákona.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že v průběhu řízení stěžovatel postupně předložil
žalovanému šest dokumentací restaurátorských prací, z nichž některé k opakovaným výzvám
žalovaného (ze dne 12. 2. 2003, 24. 3. 2003 a 3. 6. 2003) přepracovával a doplňoval. Jednalo se o
práce:
a) restaurování nástěnné malby – malovaného vlysu nad klenbou Rytířského sálu ve
Valdštejnském sále v Praze;
b) restaurování nástěnné malby pokoje s ornamentální výzdobou v 1. patře budovy
Muzea A. V. Šembery ve Vysokém Mýtě;
c) restaurování nástěnné malby a polychromovaného štuku stropu v místnosti č. 217
v bývalém Kapitulním děkanství v Olomouci;
d) restaurování nástěnné malby v presbytáři klášterního kostela Zvěstování Panny Marie
v Šumperku;
e) restaurování nástěnné malby na vnější straně Vítězného oblouku v kostele Nalezení
sv. Kříže na Křížovém vrchu v Moravské Třebové a
f) restaurování nástěnné figurální malby „Uzdravení nemocných“ na klenebním náběhu
v kostele Navštívení Panny Marie v Bozkově.
Žalovaný, který v uvedeném rozhodnutí mj. vycházel ze stanovisek svého odborného
poradního orgánu, kterým byla v souzené věci Komise pro restaurování kulturních památek (dále
jen „komise“), posoudil dokumentaci restaurátorské práce v Praze [ad a)] jako vyhovující;
dokumentaci restaurátorské práce ve Vysokém Mýtě [ad b)] jako nevyhovující, neboť byla
zhodnocena jako uměleckořemeslné nefigurální malířské dílo, tj. dílo v jiné specializaci, než o
kterou stěžovatel požádal. Stejně byla hodnocena také dokumentace restaurátorské práce
v Olomouci [ad c)], přestože představovala diplomovou práci stěžovatele, jíž ukončil
vysokoškolská studia ve specializaci restaurování nástěnné malby a sgrafita. Dokumentace
restaurování části nástěnné malby v Šumperku [ad d)] byla žalovaným odmítnuta s poukazem na
závěry obsažené v posudku akademické malířky a členky komise M. P. ze dne 11. 12. 2003 o
nevhodnosti a malířské neprofesionálně provedené rekonstrukce a retuší chybějících částí malby,
přičemž k posudku tří nezávislých expertů ze dne 5. 5. 2003 nebylo komisí přihlíženo.
Po doplnění fotodokumentace ze strany stěžovatele byla následně jako vyhovující uznána
restaurátorská práce z Moravské Třebové [ad e)]. Poslední z prací stěžovatele [ad f)], která byla
doplněna až dne 26. 11. 2003 a která patří k jeho raným dílům, byla rovněž vzhledem
k neprofesionálnímu způsobu provedení a nedostatečnosti fotografické dokumentace žalovaným
shledána jako nevyhovující.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel včasný rozklad, na jehož základě ministr kultury
rozhodnutím ze dne 13. 5. 2004, č. j. 7982/2004, prvostupňové rozhodnutí žalovaného
z procesních důvodů zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení s tím, že je nezbytné, aby se
žalovaný vypořádal s návrhem stěžovatele na vyloučení jednotlivých členů komise, který byl
v průběhu správního řízení podán, a rovněž s návrhem stěžovatele na vyloučení posudku
akademické malířky M. P., který stěžovatel vznesl v rámci podaného rozkladu.
Druhým rozhodnutím, vydaným dne 11. 10. 2004 pod č. j. 17589/2002 - II, žalovaný
žádost stěžovatele o povolení k restaurování kulturních památek, které jsou díly výtvarných
umění nebo uměleckořemeslnými pracemi, ve specializaci restaurování malířských uměleckých
děl - nástěnných maleb, opětovně zamítl. Shodně jako v předchozím rozhodnutí dospěl k závěru,
že žadatel pro uvedenou specializaci neprokázal své odborné schopnosti podle §14a odst. 4
písm. b) zákona o státní památkové péči, neboť v požadovaném počtu nepředložil dokumentaci,
z níž by vyplývalo, že stěžovatel již úspěšně a samostatně restauroval věci, které nejsou kulturními
památkami. Žalovaný se od předchozího rozhodnutí odchýlil v hodnocení dokumentace
k restaurátorské práci v Moravské Třebové [ad e)], kterou v novém řízení zhodnotil
jako nevyhovující z důvodu neúplnosti předložené fotodokumentace. V případě dokumentací ad
a), b) c) a f) setrval na svých dosavadních závěrech a ohledně dokumentace restaurátorských prací
v Šumperku, tato byla i po vyloučení odborného posudku akademické malířky M. P. shodně
odmítnuta s odůvodněním, že v rámci nového projednání byly u této práce zjištěny další závažné
nedostatky a z posudku tří nezávislých expertů ze dne 5. 5. 2003, k němuž komise v předchozím
řízení nepřihlížela, je taktéž patrný závěr o nedostatečné odborné schopnosti stěžovatele
k samostatnému restaurování nástěnných malířských děl.
Stěžovatel s vydaným rozhodnutím žalovaného nesouhlasil a podal proti němu rozklad.
Předně stěžovatel napadl skutečnost, že žalovaný v novém řízení přehodnotil dokumentaci
restaurování části nástěnné malby v kostele v Moravské Třebové [ad e)] na základě zpochybnění
kvality několika předložených fotografií, ačkoli v předchozím rozhodnutí neměl k této
dokumentaci připomínek. Stěžovatel uvedl, že dokumentaci zpracoval samostatně tak, aby
vyhovovala požadavkům zákona o státní památkové péči, a proto nesouhlasil s jejím
přehodnocením ze strany žalovaného, které považoval za účelové. Stěžovatel dále poukázal na
skutečnost, že Erbovní sál bývalého Kapitulního děkanství v Olomouci [ad c)] je významnou
národní kulturní památkou a všechny části nástěnné malby na stropě tohoto sálu jsou uměleckými
výtvarnými díly, které znázorňují alegorie ročních období, složené z antropomorfních figur,
zoomorfních figur a figurálních ornamentů. V daném případě práce stěžovatele spočívala
v restaurování zoomorfních figur - mořských živočichů (medúz) a rostlinných dekorů; použita
byla technika nástěnné malby a polychromovaný štuk. Stěžovatel zpochybnil zařazení tohoto díla
pod kód 3d třídníku jako uměleckořemeslné nefigurální malířské dílo; dle jeho názoru měla být
tato práce posouzena jako malířské umělecké dílo - nástěnná malba ve smyslu kódu 1 třídníku.
Stejné pochybnosti o zákonnosti postupu žalovaného stěžovatel vyjádřil také ohledně
dokumentace restaurátorských prací ve Vysokém Mýtě [ad b)], která rovněž nebyla žalovaným
hodnocena jako nástěnná malba dle kódu 1 třídníku, ale jako uměleckořemeslné nefigurální
malířské dílo. K dokumentaci restaurátorských prací v Šumperku [ad d)] stěžovatel v rozkladu
vznesl řadu námitek, týkajících se hodnocení kvality jím provedené práce a úplnosti předložené
dokumentace. Nesouhlasil se závěry obsaženými v posudku akademické malířky M. P., o který
opřela své odmítavé stanovisko komise v původním řízení, a poukázal na skutečnost, že v novém
řízení byla dokumentace vyhodnocena jako nevyhovující na základě jiných skutečností
a podkladů, kromě jiného posudku tří nezávislých expertů ze dne 5. 5. 2003, který v původním
řízení nebyl zohledněn. Uvedený postup žalovaného tak stěžovatel považoval za narušení
principu právní jistoty a porušení ustanovení §33 odst. 2 správního řádu, neboť se jako účastník
nemohl vyjádřit k podkladům rozhodnutí ani ke způsobu jejich zjištění. K poslední
z předložených dokumentací restaurátorských prací prováděných v kostele v Bozkově [ad f)]
stěžovatel uvedl, že tato práce patří k jeho raným dílům, při níž se jednak potýkal se špatnou
dostupností podkladů, jednak jej při zpracování negativně ovlivnila také časová tíseň vzhledem
k termínu dodání. I přesto nesouhlasil s kritikou provedenou ze strany komise a posouzením
kvality restaurátorských zásahů, které dle svého tvrzení provedl řádně a svědomitě. Závěrem
stěžovatel upozornil na průtahy v řízení a řádné nevedení správního spisu, jehož obsah mohl být
ze strany žalovaného libovolně měněn.
Ministr vnitra rozhodnutím ze dne 12. 4. 2005, č. j. 5707/2005, rozklad stěžovatele zamítl.
K námitce týkající se dokumentace restaurování části nástěnné malby v Moravské Třebové [ad e)]
uvedl, že žalovaný nebyl v novém projednání věci vázán svým původním rozhodnutím, a pokud
zjistil, že uvedená dokumentace neobsahuje (ani přes výzvu žalovaného k jejich doložení)
fotografie celkového pohledu na restaurovaný úsek před a po restaurování, nesplnila náležitosti
podle §14a odst. 6 zákona o státní památkové péči. K dokumentaci restaurování zoomorfních
figur (medúz) a rostlinných dekorů v Olomouci [ad c)] správní orgán druhého stupně
konstatoval, že touto dokumentací stěžovatel neprokázal své odborné schopnosti postačující pro
restaurování malířských uměleckých děl, např. figurálních nástěnných maleb, a pokud tato práce
byla jiným absolventům uznána jako malířské umělecké dílo ve smyslu kódu 1 třídníku, pak
pouze v případě, že tito žadatelé doložili dokumentaci práce na úsecích stropu s figurami.
Z tohoto důvodu byla uvedená restaurátorská práce vyhodnocena pouze jako restaurování
v méně náročné specializaci restaurování uměleckořemeslných malířských děl dle kódu 3 třídníku.
Ke shodnému závěru správní orgán dospěl také v případě dokumentace restaurátorské práce ve
Vysokém Mýtě [ad b)]. K námitkám stěžovatele týkajícím se dokumentace restaurování části
nástěnné malby v kostele v Šumperku [ad d)] správní orgán v rozhodnutí uvedl, že žalovaný vzal
za hlavní důkaz zpochybňující odborné schopnosti stěžovatele posudek nezávislých expertů
(specialistů v oboru malířských uměleckých děl - nástěnných maleb), z něhož jednoznačně
vyplynul závěr o neschopnosti stěžovatele samostatně provádět restaurování nástěnných
malířských uměleckých děl. Při vlastním hodnocení dokumentace pak byla zjištěna také řada
jiných nedostatků této práce, které byly podrobně specifikovány v rozhodnutí žalovaného, a
nebylo možno vycházet ani z předloženého kolaudačního zápisu stavebního úřadu či z vyjádření
odboru školství, bytového hospodářství a vnějších vztahů Městského úřadu v Šumperku, které
z hlediska zákona o státní památkové péče neprokazují odborné schopnosti stěžovatele. I po
vyloučení odborného posudku akademické malířky M. P. z důvodu vznesené námitky podjatosti
tak správní orgány setrvaly na svém závěru, že předložená dokumentace nesplňuje náležitosti dle
zákona o státní památkové péči a stěžovatel neprokázal své odborné schopnosti ve smyslu
ustanovení §14a odst. 4 písm. b) zákona o státní památkové péči. Ve shodě se závěry žalovaného
byla jako nevyhovující posouzena také poslední z předložených dokumentací [ad f)], ke které
druhostupňový správní orgán konstatoval, že stěžovatel v podaném rozkladu neuvedl žádné
skutečnosti, které by objektivně vyvrátily negativní hodnocení této dokumentace, navíc bylo
pouze na jeho volbě, jakou dokumentaci k posouzení svých odborných schopností žalovanému
předloží. V závěru rozhodnutí se správní orgán druhého stupně vypořádal s námitkami
směřujícími proti délce řízení a způsobu vedení správního spisu, které též neshledal důvodnými.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u městského soudu, v níž formuloval
námitky shodného obsahu jako v podaném rozkladu. Ve věci bylo nařízeno soudní jednání,
v jehož průběhu zástupkyně stěžovatele opakovaně vyjádřila nesouhlas se zařazením prací
provedených ve Vysokém Mýtě a v Olomouci [ad b) a c)] pod kód 3d třídníku
(uměleckořemeslná nefigurální malířská díla). Uvedla, že ačkoli kód 1 třídníku výslovně nestanoví,
že by malířská umělecká díla musela být dílem figurálním, žalovaný z tohoto důvodu obě práce
jako nevyhovující odmítl. Rovněž poukázala na skutečnost, že kromě restaurátorské práce
v Bozkově [ad f)], kdy se jednalo o rané dílo stěžovatele, představovalo všech dalších pět prací [ad
a) až e)] dostatečný podklad pro kladné rozhodnutí žalovaného, neboť splňovaly požadavky dané
zákonem o státní památkové péči, což stěžovatel prokázal. Zástupkyně žalovaného naopak
nesouhlasila s výkladem třídníku tak, jak jej provedl stěžovatel. Uvedla, že pod kódem 1 třídníku
jsou zařazena malířská umělecká díla jako díla nejvyšší kategorie a kód 3d je možno označit za
kód zbytkový. Jiný výklad by dle názoru žalovaného znamenal, že povolení k restaurování by
mohl obdržet kdokoli, kdo by doložil dokumentaci k restaurování pouze jednodušších malířských
uměleckých děl nefigurálních, aniž by předvedl restaurování malířského uměleckého díla
figurálního.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí správního orgánu včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Z rozhodnutí
městského soudu vyplynulo, že v hodnocení dokumentací restaurátorských prací ve Vysokém
Mýtě a v Olomouci [ad b) a c)] se ztotožnil se závěry správních orgánů obou stupňů o jejich
zařazení mezi uměleckořemeslná nefigurální malířská díla. Městský soud v dané souvislosti uvedl,
že vzhledem ke specializaci, o kterou stěžovatel požádal (restaurování malířských uměleckých děl
- nástěnných maleb), bylo nezbytné, aby obě restaurátorské práce byly malířskými uměleckými
díly ve smyslu kódu 1 třídníku, tj. díly nejvyšší kategorie, která musejí vedle nefigurálních motivů
obsahovat také náročnější figurální díla. Dle názoru městského soudu nefigurální malířská díla
nejsou podle třídníku malířskými uměleckými díly, ale jde o díla uměleckořemeslná dle kódu 3d
třídníku. K restaurátorské práci v Olomouci [ad c)] městský soud navíc doplnil, že hodnocení této
práce jako nevyhovující nemohla ovlivnit ani skutečnost, že se jednalo o diplomovou práci
stěžovatele a že stěžovatel prováděl restaurátorské práce v objektu, který je národní kulturní
památkou, neboť ani jedna z uvedených skutečností neprokazuje odborné schopnosti stěžovatele
pro danou restaurátorskou specializaci. K dokumentaci restaurátorské práce v Šumperku [ad d)]
městský soud v rozhodnutí konstatoval, že není pravdou, že by uvedená práce byla v různých
fázích správního řízení hodnocena rozdílně. Tato dokumentace byla žalovaným vždy hodnocena
jako neprokazující odborné schopnosti stěžovatele, přičemž v případě prvního rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 1. 2004 byl tento závěr učiněn zejména na podkladě posudku akademické
malířky M. P.; naproti tomu druhé rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 10. 2004 již vycházelo
z posudku tří nezávislých expertů (akademických malířů) poté, co stěžovatel požádal o vyloučení
posudku akademické malířky M. P. z důvodu podjatosti. Ve vztahu k dokumentaci
restaurátorských prací v Moravské Třebové [ad e)] stěžovatel v podané žalobě nevznesl žádnou
konkrétní námitku, přesto městský soud i v tomto případě dospěl k závěru, že uvedená
dokumentace neprokazuje odborné schopnosti stěžovatele a jejím vyloučením nedošlo ke
zkrácení práv stěžovatele. Z uvedených důvodů proto městský soud zamítl také návrhy
stěžovatele na doplnění dokazování, které nepovažoval za podstatné pro objasnění již zjištěného
skutkového stavu věci. Uvedl, že stěžovatelem navržené výslechy svědků nemohly ničeho změnit
na zjištění, že restaurátorské práce ve Vysokém Mýtě a Olomouci [ad b) a c)] neobsahovaly
figurální prvky a že restaurátorská práce v Šumperku [ad d)], stejně jako práce v Moravské
Třebové [ad e)], prokazatelně obsahovaly nedostatky ve fotodokumentaci, v důsledku čehož byly
hodnoceny jako neprokazující odborné schopnosti stěžovatele.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a důvody v ní uplatněné stěžovatel
opírá o ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel namítá nesprávné posouzení
právní otázky soudem, týkající se výkladu ustanovení §14 odst. 4 písm. a) a b) zákona o státní
památkové péči a vymezení předmětu restaurátorských prací dle přílohy č. 1 - třídníku tohoto
zákona [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; dále poukazuje na vady řízení před správními orgány obou
stupňů spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgány v napadeném rozhodnutí
vycházely, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a
pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí zrušit [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.]. Zároveň vzhledem k tomu, že městský soud neprovedl skutková zjištění dle
správního spisu, ale pouze upřednostnil tvrzení správních orgánů bez jakéhokoli bližšího
zdůvodnění a provedení důkazů, stěžovatel uplatňuje námitku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k posouzení kasační námitky stěžovatele
směřující proti nesprávnému právnímu posouzení věci dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel
v kasační stížnosti poukazuje na nesprávný výklad ustanovení §14a odst. 4 písm. a) a b) zákona o
státní památkové péči a vymezení předmětu restaurátorských prací dle přílohy č. 1 - třídníku
tohoto zákona. Uvádí, že od samého počátku se jako absolvent vysokoškolského vzdělání
domáhá udělení restaurátorského povolení podle ustanovení §14a odst. 4 písm. a) zákona o
státní památkové péči, a není tedy zřejmé, proč městský soud v dané souvislosti vůbec posuzoval
splnění podmínek pro udělení restaurátorského povolení také dle §14a odst. 4 písm. b)
citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud uvádí, že nesprávným právním posouzením je omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže
soud na posuzovaný případ použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice
aplikoval správný právní předpis, ale tento nesprávně vyložil, popř. ze správných skutkových
zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Vzhledem k tomu, že podle §43 odst. 1 zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné
kvalifikace, který nabyl účinnosti dne 1. 5. 2004, se na řízení o udělení povolení k restaurování
nebo o odnětí povolení k restaurování podle §14a zákona o státní památkové péči, zahájená
přede dnem účinnosti tohoto zákona (v projednávané věci dne 18. 11. 2002), vztahují dosavadní
právní předpisy, městský soud nepochybil, pokud na daný případ aplikoval příslušná ustanovení
zákona o státní památkové péči ve znění do 30. 4. 2004.
Podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o státní památkové péči restaurování kulturních
památek nebo jejich částí, které jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi,
může provádět fyzická osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům a bezúhonná na základě
povolení („povolení k restaurování“). Toto povolení uděluje ministerstvo kultury fyzické osobě
po předchozím prokázání její odborné způsobilosti (odst. 3 téhož ustanovení).
Odborná způsobilost fyzické osoby se dle §14a odst. 4 zákona o státní památkové péči
prokazuje splněním a) kvalifikačních předpokladů pro restaurování kulturních památek nebo jejich
části, které jsou díly výtvarných umění, jimiž je vysokoškolské vzdělání v oboru restaurování, a
pro restaurování kulturních památek nebo jejich částí, které jsou uměleckořemeslnými pracemi,
vyšší odborné nebo úplné střední odborné vzdělání v oboru restaurování nebo vyšší odborné
nebo úplné střední odborné vzdělání v příslušném oboru a 5 let praxe; pro specializace, pro něž
středoškolské studium nebylo zřízeno, vyučení v příslušném oboru a 8 let praxe při restaurování
věcí, které nejsou kulturními památkami; a b) odborných schopností, které jsou souhrnem znalostí a
dovedností, zaručujících zachování hmotné podstaty kulturních památek nebo jejich částí, které
jsou díly výtvarných umění nebo uměleckořemeslnými pracemi při respektování jejich autenticity;
prokazují se předložením dokumentace, ze které vyplývá, že fyzická osoba žádající o udělení
povolení k restaurování již úspěšně a samostatně restaurovala věci, které nejsou kulturními
památkami.
Podle §14a odst. 5 citovaného zákona je povolení k restaurování udělováno na základě
písemné žádosti, která musí obsahovat vymezení požadované restaurátorské specializace podle
přílohy č. 1 k tomuto zákonu, k níž se kromě jiného předkládá dokumentace nejméně tří
restaurátorských prací na věcech, které nejsou kulturními památkami a z nichž nejméně jedna
nesmí být starší dvou let.
V projednávané věci nebylo mezi účastníky sporné, že stěžovatel v průběhu předchozího
správního řízení prokázal své kvalifikační předpoklady ve smyslu §14a odst. 1 písm. a) zákona o
státní památkové péči, neboť je absolventem vysokoškolského studia na Institutu restaurování a
konzervačních technik Litomyšl, o. p. s. V kasační stížnosti však stěžovatel poukazuje na
pochybení soudu, který splnění podmínek pro udělení restaurátorského povolení posuzoval také
podle §14a odst. 4 písm. b) citovaného zákona, přestože stěžovatel podle tohoto ustanovení o
udělení povolení k restaurování nežádal.
Nejvyšší správní soud uvedené námitce stěžovatele nepřisvědčil a potud se ztotožnil se
závěry městského soudu, dle nichž právní úprava obsažená v ustanovení §14a odst. 4 zákona o
státní památkové péči vyžaduje k prokázání odborné způsobilosti žadatele o udělení povolení
k restaurování kumulativní splnění dvou podmínek, a to a) kvalifikačních předpokladů a b) odborných
schopností žadatele. Přitom skutečnost, že zákonodárce vložil do zákona o státní památkové péči
tyto dvě podmínky, které musí být splněny současně, má své opodstatnění. Restaurování jako
souhrn specifických výtvarných, uměleckořemeslných a technických prací respektujících
technickou a výtvarnou strukturu originálu (srovnej §14 odst. 8 zákona o státní památkové péči)
představuje vysoce odbornou činnost, kterou mohou provádět pouze osoby s určitým dosaženým
vzděláním a odbornými schopnostmi. Odbornost restaurátora jako osoby, která se významnou
měrou podílí na péči o památky, je tedy v rámci památkové péče nezastupitelná.
Městský soud proto postupoval v souladu se zákonem, pokud se v předcházejícím řízení
zabýval otázkou, zda stěžovatel současně se splněním podmínky kvalifikačních předpokladů
podle §14a odst. 1 písm. a) zákona o státní památkové péči splnil také podmínku odborných
schopností podle písm. b) téhož ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel
přitom v průběhu správního řízení předložil žalovanému nejen potvrzení o svém dosaženém
vzdělání, ale také celkem šest prací k prokázání svých praktických odborných schopností, přes
svou námitku tedy respektoval požadavek zákona na splnění obou citovaných podmínek.
Další kasační námitky stěžovatele se již týkají konkrétního hodnocení jeho odborných
schopností dle §14a odst. 4 písm. b) zákona o státní památkové péči v návaznosti na jím
předloženou restaurátorskou dokumentaci. Námitka nesprávného právního posouzení soudem
dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. v dané souvislosti spočívá ve správnosti určení restaurátorské
specializace, kterou stěžovatel vymezil v podané žádosti, a to v případě prací ve Vysokém Mýtě a
v Olomouci [ad b) a c)]. Obě tyto práce měly prokázat odbornou schopnost stěžovatele
k restaurování malířských uměleckých děl - nástěnných maleb ve smyslu kódu 1 třídníku, správní
orgány obou stupňů však tyto práce posoudily jako uměleckořemeslná nefigurální malířská díla
dle kódu 3d třídníku. S těmito závěry se v napadeném rozhodnutí ztotožnil také městský soud,
jehož tvrzení, že „nefigurální malířská díla nejsou podle třídníku malířskými uměleckými díly,
ale jde o díla uměleckořemeslná“, se dle názoru stěžovatele neopírá o platnou pozitivní právní
úpravu. Takto provedený výklad nemůže dle stěžovatele obstát už jen z toho důvodu, že v textu
třídníku je pod kódem 1 (malířská umělecká díla) požadavek na figurální dílo výslovně uveden
pouze v případě sgrafit. Ze skutečnosti, že v třídníku je zařazen také kód 3d pro
uměleckořemeslná nefigurální malířská díla, tak nelze bez dalšího dovodit, že nefigurální díla musí
být vždy zařazena pod tento kód třídníku a nemohou být nikdy malířským uměleckým dílem dle
kódu 1.
Nutno podotknout, že námitky shodného obsahu stěžovatel uplatnil již v podané žalobě a
podstatná diskuse o této otázce proběhla v rámci nařízeného soudního jednání, jehož průběh je
zaznamenán v protokolu o jednání. Městský soud v napadeném rozhodnutí převzal závěry
správních orgánů, dle kterých nefigurální malířská díla nejsou podle třídníku malířskými
uměleckými díly, ale jde o díla uměleckořemeslná. Konstatoval, že v případě restaurátorské práce
ve Vysokém Mýtě [ad b)] se sice jedná o nástěnnou malbu, pro kterou je typické, že může
představovat jak ornamentální výzdobu, tak krajinu, zátiší, či mytologické a biblické výjevy, avšak
z pohledu třídníku, jehož účelem je přesný popis restaurátorské specializace, bylo nezbytné tuto
práci, která neobsahovala figurální prvky, podřadit pod kód 3d třídníku. Obdobné hodnocení
soud zaujal také v případě restaurátorské práce v Olomouci [ad c)]. Ani tato práce dle jeho názoru
neobsahovala figurální prvky a na posouzení odborných schopností stěžovatele neměla žádný vliv
skutečnost, že se jednalo o diplomovou práci stěžovatele ve specializaci restaurování malířských
uměleckých děl - nástěnných maleb a že restaurátorské práce byly prováděny v objektu, který je
národní kulturní památkou. Důvodnost takto stěžovatelem uplatněných kasačních námitek
Nejvyšší správní soud posoudil následovně.
V projednávané věci je mezi účastníky spor o zařazení dvou předložených dokumentací
restaurátorských prací ve Vysokém Mýtě a Olomouci pod jinou restaurátorskou specializaci
v rámci třídníku, než o kterou stěžovatel požádal v předcházejícím správním řízení. Správní
orgány označily uvedená díla jako nevyhovující, neboť je podřadily pod jiný kód třídníku. Tato
skutečnost se významnou měrou projevila v právním postavení stěžovatele, který v důsledku
toho nesplnil požadavek na předložení minimálně tří restaurátorských dokumentací dle §14a
odst. 5 písm. c) zákona o státní památkové péči. Vzhledem k tomu, že uvedené hodnocení
představovalo jeden z klíčových důvodů pro zamítnutí žádosti stěžovatele o udělení povolení
k restaurování, navíc spojené s nemožností stěžovatele vykonávat povolání, bylo nezbytné, aby
správní orgány svůj závěr náležitě odůvodnily. Nejvyšší správní soud v dané souvislosti uvádí, že
právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a jemu odpovídající povinnost správního orgánu
přestavuje jeden ze základních principů materiálního právního státu, kterým je respektování
zásady předvídatelnosti zákona, právní jistoty a vyloučení prostoru pro případnou svévoli ze
strany rozhodujících správních orgánů. Odůvodnění rozhodnutí má poskytnout skutkovou a
právní oporu výroku rozhodnutí a má z něho být zřejmé, jaké podklady pro rozhodnutí správní
orgán shromáždil, jak zhodnotil provedené důkazy a jakými úvahami se při hodnocení důkazů a
při aplikaci právních předpisů, na jejichž základě rozhodoval, řídil. V opačném případě je správní
rozhodnutí zatíženo vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.
Uvedený obecný požadavek na náležité odůvodnění lze přitom plně vztáhnout také na
posuzovaný případ. Ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu stěžovatel v podané žalobě namítl
nedostatky v jeho odůvodnění a upozornil na rozdílnost vymezení předmětu restaurátorských
prací dle kódu 1 a kódu 3d třídníku. Zcela správně upozornil na skutečnost, že malířská umělecká
díla zařazená pod kódem 1 třídníku nejsou dále na figurální a nefigurální díla rozlišena, a dále
dodal, že pojem „figurální“ neznamená pouze díla svým tvarem připodobněná člověku, ale jsou
jimi také díla zoomorfní (výtvory připodobněné zvířecímu tvaru) a figurální ornamenty (ozdobný
útvar umělecký vzniklý z prvků povahy geometrické nebo stylizací motivů přírodních, ozdobných
doplňků, příkras).
Odlišit od sebe tyto dvě skupiny děl a toto odlišení náležitým způsobem odůvodnit tak
v každém případě bylo povinností správního orgánu, který je odborným garantem takového
posouzení. V projednávané věci však správní orgán tomuto požadavku nedostál, neboť jeho
ničím nepodepřené závěry, že určité dílo není malířským uměleckým dílem, ale dílem
uměleckořemeslným, jenom proto, že neobsahuje figurální prvky, nebylo možno bez výslovné
opory zákonného předpisu (zde třídníku) a z hlediska výše uvedených požadavků kladených na
odůvodnění rozhodnutí považovat za dostatečné. Totožného pochybení se však ve svém
rozhodnutí dopustil také městský soud, který bez dalšího uvedené závěry správního orgánu
převzal.
Též městský soud je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního, s. ř. s. povinen se vypořádat se všemi námitkami uplatněnými
žalobcem v podané žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnit, tj. srozumitelným způsobem uvést,
jaké skutečnosti vzal ve svém rozhodování za prokázané, a kterým naopak nepřisvědčil, jakými
úvahami byl ve svém rozhodování veden, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, a které
důvody jej vedly k vyslovení závěrů obsažených ve výsledném rozhodnutí. Tato povinnost soudu
vyplývá z ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s., podle něhož soud přezkoumá v mezích žalobních bodů
napadené výroky rozhodnutí žalovaného, a dále z ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.,
podle něhož je odůvodnění povinnou náležitostí soudního rozhodnutí.
Z výše uvedeného vyplývá, že z odůvodnění rozhodnutí musí být zřejmý vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na
straně druhé. Pokud tyto úvahy v odůvodnění rozhodnutí chybí, není takové rozhodnutí
přezkoumatelné, a tedy nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a
způsobem porušujícím ústavně zaručené právo účastníků řízení na řádný proces. Tyto závěry
nacházejí svůj odraz také v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a to např. v rozhodnutí ze
dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, či rozhodnutí ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
v nichž se uvádí: „Není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché,
mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §
103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nutným předpokladem pro věcné přezkoumání
námitek stěžovatele bylo formulovat své výhrady (žalobní body) jasně a konkrétně tak, aby z nich
byl zřejmý skutkový i právní důvod tvrzené nezákonnosti napadeného rozhodnutí správního
orgánu. Jak je ze shora uvedeného patrné, to stěžovatel v podané žalobě bezezbytku splnil.
Městský soud však, ačkoli byl povinen uplatněné žalobní námitky přesvědčivě, srozumitelně a
vyčerpávajícím způsobem vyhodnotit a vyjádřit se k jejich důvodnosti, tuto argumentaci
stěžovatele zcela pominul a bez jakéhokoli bližšího odůvodnění se pouze omezil na převzetí
týchž názorů, které ve svém rozhodnutí prezentoval správní orgán.
V rozhodnutí městského soudu tak s ohledem na uplatněný žalobní bod chybí ta část
odůvodnění, z níž by bylo patrné, jak se městský soud s touto námitkou vypořádal, jakým
způsobem věc posoudil a o jakou argumentaci své závěry opírá. V dané souvislosti Nejvyšší
správní soud poukazuje také na své rozhodnutí ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006 - 91,
podle něhož: „Přezkoumal-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo
přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí.“ Ze všech výše uvedených
důvodů tak Nejvyšší správní soud uzavírá, že kasační námitky stěžovatele uplatněné ve vztahu
k této části rozhodnutí městského soudu byly shledány důvodnými.
Navzdory zjištěné nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městského soudu však
Nejvyšší správní soud považoval za nutné jako obiter dictum vyslovit názor, že bez dalšího nesdílí
závěr městského soudu ani správního orgánu, podle něhož určité dílo není malířským uměleckým
dílem, ale dílem uměleckořemeslným jenom proto, že v sobě neobsahuje figurální prvky. Nejvyšší
správní soud uvádí, že posouzení toho, zda předložená dokumentace restaurátorských prací
spadá pod konkrétní předmět specializace dle třídníku, je třeba provádět individuálně, vždy
s ohledem na konkrétní specializaci, o kterou účastník požádal.
Dle Nejvyššího správního soudu je rovněž nutno mít na zřeteli, že podstatou malířského
díla je vyjádření výjevu na rozličných typech materiálů (např. plátně, dřevěných a kovových
deskách, papíru ad.), nikoli samotné zpracování určitého materiálu jako je tomu v případě
uměleckořemeslného díla. Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud nesdílí ani závěr městského
soudu a správního orgánu ohledně hierarchického uspořádání třídníku, podle kterého kód 1
(malířská umělecká díla) představuje položku nejvyšší kategorie, naproti tomu kód 3d
(uměleckořemeslná nefigurální malířská díla) je ve vztahu ke kódu 1 pouze kategorií zbytkovou.
Nejvyšší správní soud uvádí, že zákon o státní památkové péči v příloze č. 1 (třídníku) rozděluje
jednotlivá díla podle způsobu jejich zpracování na 1 - malířská umělecká díla, 2 - sochařská
umělecká díla (mající dvě podkategorie 2a a 2b) a 3 - uměleckořemeslná díla (zahrnující 9
podkategorií - 3a až 3i). Je tedy zřejmé, že uvedené tři kategorie uměleckých děl se liší podstatou
svého vyjádření a způsobem zpracování, a přestože zákon pro každou z nich stanoví odlišné
požadavky zejména co se kvalifikačních předpokladů týká, není možno dovodit, že by ve vztahu
k sobě navzájem byly v rámci třídníku hierarchicky uspořádány.
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dále podotýká, že i v případě, kdy by
závěry správního orgánu týkající se hodnocení prací provedených ve Vysokém Mýtě a
v Olomouci [ad b) a c)], včetně jejich podřazení pod konkrétní kód třídníku, byly ve správním
rozhodnutí řádně odůvodněny, za situace, kdy stěžovatel napadl uvedené rozhodnutí žalobou,
v níž by tyto závěry relevantním způsobem zpochybnil, a tedy by došlo ke střetu dvou zcela
protikladných odborných názorů v umělecké rovině, tj. v natolik specifické oblasti, v níž soud
není vybaven potřebnými odbornými znalostmi, má Nejvyšší správní soud zato, že v takovém
případě je dán prostor pro dokazování dle §77 s. ř. s., ať už formou výslechů svědků (odborníků
v dané oblasti), jejichž provedení stěžovatel v žalobě navrhoval, zejména však formou znaleckého
posouzení věci.
Dojde-li totiž soud k závěru, že je potřebné a účelné, aby sám dle ustanovení §77 s. ř. s.
provedl dokazování směřující ke zjištění či ověření skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu (§75 odst. 1 s. ř. s.), provede dokazování, a to zásadně při
jednání podle zásad uvedených v §52 s. ř. s. Přitom je povinen zvážit rozsah dokazování tak, aby
nenahrazoval činnost správního orgánu. Shodný závěr Nejvyšší správní zaujal již ve svém
rozhodnutí ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaném pod č. 618/2005 Sb.,
v němž uvedl: „Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy
provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v
rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního
orgánu.“
Nejvyšší správní soud se dále zabýval také důvodností kasační námitky stěžovatele dle §
103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tj. že skutková podstata, z níž správní orgány
v napadeném rozhodnutí vycházely, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při
jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl městský soud napadené rozhodnutí
zrušit.
V projednávané věci je uvedená kasační námitka spojena především s hodnocením
dokumentace restaurátorských prací v Šumperku [ad d)] a v Moravské Třebové [ad e)]. Ohledně
první z uvedených restaurátorských dokumentací stěžovatel v podané žalobě vznesl řadu dílčích
odborných námitek týkajících se kvality předložené práce, způsobu jejího provedení a použitých
materiálů, jakož i úplnosti předložené fotodokumentace; ve vztahu k druhé z uvedených
dokumentací stěžovatel v žalobě žádnou konkrétní námitku neuplatnil. Stěžovatel tak již
v podané žalobě oddělil námitky týkající se správnosti zjištěného skutkového stavu v případě
dokumentace prací provedených v Šumperku a i městský soud se uvedenými okruhy námitek
zabýval samostatně. Vzhledem k této skutečnosti pak bylo možné, aby v této části bylo napadené
rozhodnutí městského soudu odděleno od části postižené nepřezkoumatelností a samostatně
přezkoumáno.
I v tomto případě však Nejvyšší správní soud považuje řešení otázek, které stěžovatel
učinil předmětem sporu, za natolik odbornou záležitost, k níž soud není dostatečně odborně
vybaven. Také zde platí, že pokud proti sobě stojí protichůdný názor správního orgánu (v této
části v rozhodnutí již řádně odůvodněn) proti odbornému názoru stěžovatele v oblasti
malířského umění, v níž soud nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi, je namístě
přistoupit k dokazování dle §77 s. ř. s., a to ve formě znaleckého posouzení. Pokud tedy městský
soud bez dalšího převzal hodnocení správního orgánu, ať už v otázkách kvalitativního hodnocení
předmětné restaurátorské práce, či její úplnosti, kterou nebyl s to sám obsáhnout či posoudit, byla
i zde kasační námitka stěžovatele shledána důvodnou.
Z výše uvedených důvodů tak Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než napadené
rozhodnutí městského soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §103
odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Dle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s. je městský soud v dalším řízení vázán právním
názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V novém
rozhodnutí městský soud rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu §
110 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. dubna 2008
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu