ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.2.2012:95
sp. zn. 5 As 2/2012 - 95
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
L. M., zastoupený JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Wellnerova 1322/3C,
Olomouc, proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a,
Olomouc, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) POZEMSTAV Prostějov – servis, s. r. o.,
se sídlem Pod Kosířem 73, Prostějov, 2) POZEMSTAV Prostějov, a. s., se sídlem Pod Kosířem
73, Prostějov, obě zastoupeny JUDr. Zdeňkem Klapkou, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 8,
Prostějov, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě
ze dne 22. 9. 2011, č. j. 22 Ca 229/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 2904 Kč
do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Tomáše Vymazala,
advokáta.
III. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 7. 2009, č. j. KUOK/49727/2009-2/7000, žalovaný zamítl jako
nepřípustné dle §60 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „starý správní řád“) odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu
v Prostějově ze dne 30. 12. 2003, č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko, jímž stavební úřad povolil osobám
zúčastněným na řízení užívání stavby „výstavba bytových domů – bytový dům podsklepený č. 5, 6 (objekty
SO 201 bytový dům č. 6; SO 202 Kanalizační přípojka; SO 203 Vodovodní přípojka a SO 206 Veřejné
osvětlení) na pozemcích parc. č. 221/1, 236/4, 238/2, 240, 241/1, 242, 445, 454 a 479/1 , všechny v kat.
území Krasice (po zaměření dle GP pozemky parc. č. 659/1, 242/1 a 479/1 , všechny v kat. území Krasice)“.
Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu
v Ostravě, který jí rozsudkem ze dne 22. 9. 2011, č. j. 22 Ca 229/2009 - 47, vyhověl, napadené
rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud na základě obsahu správního spisu konstatoval, že žalobce, který nebyl
zahrnut stavebním úřadem mezi účastníky kolaudačního řízení, podal proti kolaudačnímu
rozhodnutí stavebního úřadu odvolání. V něm uvedl, že bytový dům kolem sebe vytváří požárně
nebezpečný prostor o šíři 6 m a tento prostor zasahuje v plné šíři do žalobcova pozemku. Dále
žalobce namítal, že stavba zasahuje do žalobcova pozemku i okrajem mansardové střechy.
Krajský soud uvedl, že v zamítavém rozhodnutí o odvolání se žalovaný s žalobcovými
námitkami vypořádal pouze formálním a povrchním způsobem, aniž by zkoumal jejich
důvodnost. Z tohoto rozhodnutí není seznatelné, zda dům kolem sebe vytváří požárně
nebezpečný prostor, zda tento prostor zasahuje do žalobcova pozemku a jaký má případně vliv
na postavení žalobce jako účastníka kolaudačního řízení. Taktéž z napadeného rozhodnutí
nevyplývá, zda okraj střechy domu zasahuje do žalobcova pozemku.
Ve svém rozsudku krajský soud dodal, že nemohl přihlížet k argumentaci žalovaného
uvedené ve vyjádření k žalobě a související s geometrickým plánem skutečného zaměření stavby.
Rozhodné skutečnosti byl správní orgán povinen uvést již v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Z judikatury správních soudů plyne, že nepostačuje, pokud svůj postup správní orgán vysvětlí
až ve vyjádření k žalobě. Správnímu soudu přitom nepřísluší přezkoumávat úvahu správních
orgánů, kterou v napadeném rozhodnutí nevyjádřily. Přezkoumává-li správní soud zákonnost
žalobou napadeného správního rozhodnutí, činí tak prostřednictvím odůvodnění tohoto
rozhodnutí, a nikoli prostřednictvím obsahu správního spisu. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 Afs 1/2010 – 53, www.nssoud.cz, pokud z odůvodnění
rozhodnutí není zřejmé, jak věc rozhodující orgán zvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní
závěr, proč považuje odvolací důvody za liché či vyvrácené, je odvolateli fakticky znemožněno
uplatnit žalobní body, které by mohly vyvrátit nebo zpochybnit závěry rozhodujícího orgánu.
Z uvedených důvodů krajský soud napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost zrušil.
V dalším řízení se měl žalovaný zaměřit na žalob cem namítanou problematiku požárně
nebezpečného prostoru, přesahu střechy do žalobcova pozemku a otázku, jak tyto skutečnosti
ovlivňují postavení žalobce jakožto účastníka řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kt erou opřel
o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatel je toho názoru, že z §78 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „starý stavební zákon“)
vyplývá, že žalobce nebyl účastníkem předmětného kolaudačního řízení. Jeho odvolání je tak
nepřípustné. Při kolaudačním řízení byly sice zjištěny drobné odchylky od projektové
dokumentace schválené ve stavebním řízení, tyto odchylky ale nemohly mít žádný vliv
na odvolatelovu nemovitost. Stěžovatel proto podané odvolání jako nepřípustné zamítl a věcnou
stránkou námitek obsažených v odvolání se nezabýval. Přesto se však stěžovatel zabýval otázkou
možné obnovy řízení, přezkumného řízení či podmínkami pro vydání nového rozhodnutí
ve smyslu zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „nový správní řád“).
Z dokladů předložených při kolaudaci nevyplývá, že by předmětná stavba přesahovala
některou svou částí nad žalobcův pozemek, z čehož by mu mohlo plynout postavení účastníka
předmětného kolaudačního řízení. Navíc v žalobou napadeném rozhodnutí je jasně uvedeno,
že žalobce není vlastníkem žádného z pozemků, na nichž je stavba umístěna. Ve vyjádření
k žalobě bylo také doplněno, že byl zpracován plán skutečného zaměření stavby. Především
ale stěžovatel upozorňuje na to, že mansardová střecha, která měla zasahovat na stěžovatelův
pozemek, vůbec nebyla předmětem kolaudace (předmětem kolaudace byla pouze část stavby
v rozsahu 1. podzemního patra až 4. nadzemního patra; část stavby postavená v rozporu
se stavebním povolením, 5. a 6. nadzemní podlaží, včetně mansardové střechy, předmětem
kolaudace nebyla), a proto bylo bezpředmětné zabývat se tím, zda střecha přesahuje na žalobcův
pozemek či nikoli.
Pojem požárně nebezpečného prostoru byl vymezen v §17 odst. 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu. Dle stěžovatele přesah požárně
nebezpečného prostoru na sousední pozemek neznamená, že se na tomto pozemku stavba
umisťuje. Ani tato skutečnost tedy nemohla ve smyslu §78 starého stavebního zákona založit
účastenství žalobce v kolaudačním řízení.
S ohledem na uvedené důvody stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém rozsáhlém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že mu svědčilo postavení
účastníka kolaudačního řízení dle §78 odst. 1 písm. d) a §78 odst. 2 starého stavebního zákona.
S krajským soudem konstatovanou nepřezkoumatelností rozhodnutí stěžovatele souhlasí.
Dodatečná argumentace stěžovatele, uvedená v kasační stížnosti, je přitom bezpředmětná.
Žalobce také dodal, že v případě řádného vypořádání se s jeho námitkami by musel
stěžovatel dojít k závěru, že je žalobce účastníkem předmětného kolaudačního řízení. Žalobce
upozornil na to, že provedení stavby, která je o šest až sedm metrů vyšší, než jak bylo stanoveno
na základě stavebního povolení, podstatně více stíní sousední pozemky a zvětšuje se požárně
nebezpečný prostor stavby. Nesmyslně byla stavba kolaudována bez střechy (a např. bez kotelny),
pouze do úrovně 4. nadzemního podlaží. Takový postup byl v rozporu s §76 odst. 1 starého
stavebního zákona. Žalobce také nedal souhlas se zásahem do svých vlastnických práv a poukázal
na ohrožení svého pozemku v důsledku přesahu střechy stavby. Také neměl možnost se vyjádřit
k otázce požárně nebezpečného prostoru. Na pozemku žalobce je také v rozporu se zákonem
umístěna i ležatá dešťová kanalizace od střešního žlabu a svodu, k čemuž žalobce nedal nikdy
souhlas. Požadavkům prováděcích předpisů ke starému stavebnímu zákonu neodpovídá ani
odstup předmětné stavby od pozemku ve vlastnictví žalobce. Tuto skutečnost, stejně jako vliv
stavby na proslunění některých sousedních nemovitostí žalobce namítal již v odvolacím řízení.
V kolaudačním řízení taktéž došlo k opomenutí účastenství jedné z majitelek sousedních
pozemků. Stavební úřad si musel být také vědom toho, že stavba nesplňuje limity stanovené
územním rozhodnutím. Na žádnou z těchto výtek však stěžovatel nereagoval a jeho rozhodn utí
tak krajský soud správně pro nepřezkoumatelnost zrušil.
Své vyjádření žalobce doplnil podáním ze dne 15. 10. 2012, v němž zdůraznil, že již
ve správním řízení opakovaně namítal, že se na jeho pozemku nachází ležatá dešťová kanalizace.
To ostatně vyplývá i z jedné listin obsažených ve správním spise. Tyto podklady měl stavební
úřad k dispozici již v roce 2003. Ohledně svého účastenství v kolaudačním řízení odkázal na
listiny obsažené ve správním spise a namítal, že z uspořádání správního spisu a pro jeho
nedostatečnou žurnalizaci není zřejmé, které dokumenty se týkají kterého řízení, přičemž žalobce
pochybuje o celistvosti spisu. Žalobce ve zbytku svého vyjádření navázal na již uváděná tvrzení.
Ke kasační stížnosti se prostřednictvím právního zástupce vyjádřily osoby zúčastněné
na řízení 1) a 2). Ty souhlasily s argumentací uvedenou v kasační stížnosti, a poukázaly na to,
že vyjádření žalobce ke kasační stížnosti nepřináší nic nového a pouze neguje, jako ostatně
i v příslušných správních řízeních, jakékoli rozhodnutí správních orgánů, které není v souladu
s názorem žalobce. Podání žalobce ve věci jsou na hraně podání šikanózních a takový výkon
práv, který je v rozporu s dobrými mravy, by neměl požívat právní ochrany. Je třeba též brát
ohled na ochranu práv třetích osob. Z tohoto pohledu je rozsudek krajského soudu formalistický.
Kasační stížnosti by tak dle názoru osob zúčastněných na řízení mělo být vyhověno.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je dná za něj pověřený
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
V nynějším řízení je přitom rozhodná odpověď na otázku, zda obstojí závěr krajského
soudu, dle něhož je žalobou napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
a zda tedy bylo na místě je zrušit dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Z odvolání žalobce proti rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 30. 12. 2003,
č. j. SÚ/5276/03-Ing.Ko, vyplývá, že žalobce své účastenství v kolaudačním řízení odvozoval
ze dvou skutečností. Jak již uvedl krajský soud, jednalo se o to, že kolaudovaná stavba kolem sebe
podle názoru žalobce vytváří požárně nebezpečný prostor, který zasahuje na jeho pozemek,
a také o skutečnost, že na pozemek žalobce zasahuje mansardová střecha kolaudované stavby.
K tomu stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutí specifikoval, které osoby byly ve smyslu
§78 starého stavebního zákona účastníky kolaudačního řízení. Jelikož stavba nebyla umístěna
na pozemku, který vlastní žalobce, dovodil stěžovatel, že žalobce nebyl účastníkem kolaudačního
řízení; proto bylo třeba jeho odvolání zamítnout jako nepřípustné. Stěžovatel dodal,
že v kolaudačním řízení byly zjištěny drobné odchylky od projektové dokumentace schválené
ve stavebním řízení a tyto odchylky se týkaly drobných změn dispozice v bytových jednotkách.
Tyto změny dle odůvodnění předmětného rozhodnutí nemohly mít vliv na sousední žalobcův
pozemek.
V nynější věci stěžovatel rozhodl o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost dle §60 starého
správního řádu. Přestože rozhodnutí o zamítnutí odvolání bylo vydáno až za účinnosti nového
správního řádu, bylo třeba postupovat podle zákona č. 71/1967 Sb. - viz např. Jemelka, L.,
Pondělíčková, K., Bohadlo, D. Správní řád. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 770,
nebo Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 1424 , kde
se uvádí: „Podle ustanovení zákona č. 71/1967 Sb. se postupovalo i v případě rozhodování o opožděných nebo
nepřípustných odvoláních podaných proti rozhodnutím vydaným podle zákona č. 71/1967 Sb. V tomto případě
nešlo postupovat podle nového správního řádu, neboť pokud by se při posuzování takových odvolání ukázalo,
že byla podána včas, resp. byla přípustná, šlo by o situaci podle §179 odst. 1 věta první správního řádu, neboť
takové řízení nebylo pravomocně skončeno (to, zda je od volání včasné a přípustné, však lze seznat až při jeho
posouzení, které tak musí probíhat podle ustanovení předchozího správního řádu).“
Obecně platí, že v případě rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost nebo
nepřípustnost se odvolací orgán věcně nezabývá podaným odvoláním, posuzuje pouze jeho
včasnost nebo přípustnost. Odvolací orgán, který dospěje k závěru, že se jedná o opožděné nebo
nepřípustné odvolání, tedy neprovádí přezkum odvoláním napadeného rozhodnutí správního
orgánu nad rámec toho, že se z moci úřední zabývá otázkou, zda opožděné nebo nepřípustné
odvolání neposkytuje podnět pro obnovu řízení nebo pro změnu či zrušení pravomocného
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně mimo odvolací řízení. V žádném případě však již
takové pravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně (na rozdíl od odvolacího
rozhodnutí dle §59 starého správního řádu, resp. nyní dle §90 nového správního řádu) netvoří
jednotu s rozhodnutím nadřízeného správního orgánu, jímž je odvolání směřující proti tomuto
pravomocnému rozhodnutí zamítnuto dle §60 starého správního řádu (resp. nyní dle §92
nového správního řádu) jako opožděné nebo nepřípustné (aniž by ovšem bylo odvoláním
napadené rozhodnutí zároveň potvrzeno).
Těmito skutečnostmi je vymezen i rozsah soudního přezkumu. V případě žaloby proti
rozhodnutí o zamítnutí odvolání jako opožděného nebo nepřípustného je tudíž správní soud
oprávněn zkoumat v mezích žalobních bodů pouze to, zda se skutečně jednalo o opožděné nebo
nepřípustné odvolání, a zda tedy byl žalobce zkrácen na svých právech neprovedením odvolacího
přezkumu. Pokud krajský soud dospěje k závěru, že odvolání bylo po právu zamítnuto jako
nepřípustné nebo opožděné, žalobu zamítne, v opačném případě toto rozhodnutí odvolacího
orgánu zruší a věc vrátí žalovanému k dalšímu řízení (viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 105, www.nssoud.cz, nebo
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 – 112, ze dne
27. 11. 2008, č. j. 2 As 53/2007 – 111, a ze dne 23. 12. 2009, č. j. 5 As 105/2008 – 135, dostupné
na www.nssoud.cz).
Z uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel jistě nebyl pro účely samotného zamítnutí
odvolání žalobce pro nepřípustnost povinen se zabývat veškerými případnými vadami správního
rozhodnutí prvního stupně, které by žalobce v odvolání namítal, byl však povinen se vypořádat
s těmi námitkami, které se týkaly otázky účastenství žalobce v předmětném kolaudačním řízení,
v němž došlo k vydání odvoláním napadeného rozhodnutí, nebo které žalobce s touto otázkou
spojoval. Pokud by totiž stěžovatel dospěl k závěru, že žalobce měl být účastníkem daného
správního řízení, nemohlo by být žalobcovo odvolání posouzeno jako nepřípustné.
Z provedené rekapitulace je zřejmé, že žalobce v podaném odvolání spojoval své
účastenství v předchozím kolaudačním řízení s otázkou požárně nebezpečného prostoru stavby,
který měl zasahovat na jeho pozemek, a dále s otázkou tvrzeného přesahu mansardové střechy
stavby rovněž na pozemek žalobce. Stěžovatel ovšem v žalobou napadeném rozhodnutí
na uvedená tvrzení žalobce nijak nereagoval a tedy ani nevysvětlil, že buďto nejsou pro otázku
účastenství žalobce v kolaudačním řízení a tedy ani pro otázku přípustnosti jeho odvolání
relevantní nebo neodpovídají skutečnosti či z jiných důvodů nezaložila žalobci oprávnění účastnit
se daného kolaudačního řízení. Odůvodnění rozhodnutí stěžovatele se omezuje pouze
na konstatování, na kterých pozemcích je stavba umístěna, neřeší však, zda kolaudovaná stavba
nějakým způsobem zasahuje i do pozemku žalobce a zda tento případný zásah (přesah střechy
a šíře požárně nebezpečného prostoru), pokud tedy objektivně existuje, odůvodňuje postavení
žalobce jakožto účastníka kolaudačního řízení.
Obdobně jako krajský soud tedy i Nejvyšší správní soud z uvedených skutečností
dovozuje, že takto pojaté rozhodnutí je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Tyto závěry lze opřít o ustálenou judikaturu zdejšího soudu. Lze odkázat např.
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2012, č. j. 8 As 81/2011 – 69,
www.nssoud.cz, dle něhož „z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje
námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem
za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými d ůkazy vyvrácené“ (srov. např. také rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008 – 109, www.nssoud.cz). Tato
judikatura ostatně konstantně navazuje např. na dřívější rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
26. 2. 1993, č. j. 6 A 48/92 – 23, publikovaný pod č. 27/1994 SJS , takže se nejedná o požadavek
nikterak nový.
Nejvyšší správní soud v obecné rovině k otázce nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí taktéž uvádí, že nevypořádá-li se správní orgán v rozhodnutí o opravném prostředku
se všemi relevantními námitkami, způsobuje to nepřezkoumatelnost rozhodnutí spočívající
v nedostatku jeho důvodů [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nestačí proto, pokud správní orgán
při vypořádávání se argumentací účastníka pouze konstatuje, že tato je nesprávná, avšak neuvede,
v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutkových)
její nesprávnost spočívá (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2013,
č. j. 5 Afs 44/2012 - 19, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud souhlasí rovněž se závěrem krajského soudu, podle něhož
nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí nemohl stěžovatel zhojit dodatečnými podklady
a vyjádřeními k podané správní žalobě. Jak totiž krajský soud uvedl, z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58, www.nssoud.cz, či z rozsudku ze dne 27. 6. 2011,
č. j. 4 As 21/2011 – 60, www.nssoud.cz, vyplývá, že argumenty uvedené ve vyjádření k žalobě
měly zaznít v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, neboť nedostatek odůvodnění
rozhodnutí vydaného ve správním řízení nemůže být dodatečně zhojen případným podrobnějším
rozborem dané problematiky učiněným až v řízení před soudem; na takové dodatečné
odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí nemůže být brán zřetel.
Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že argumenty uvedené v kasační stížnosti nemohou
vést ke zrušení rozsudku krajského soudu. V ní sice stěžovatel zmiňuje, že z dostupných
podkladů nevyplývá, že by některá z částí stavby přesahovala na pozemek žalobce, a konkretizuje,
jaký vliv má či nemá existence požárně nebezpečného prostoru na účastenství žalobce
ve správním řízení, tyto argumenty však, jak již bylo řečeno, měly zaznít již v žalobou napadeném
rozhodnutí. Taktéž odkaz na obsah správního spisu, týkající se předmětné kolaudace, který
nenašel odraz v samotném rozhodnutí, jakož i odkaz na argumentaci uvedenou ve vyjádření
k žalobě nemohou zvrátit závěr zdejšího soudu, podle něhož kasační stížnost není důvodná.
Důvodnost kasační stížnosti nevyplývá ani z argumentů uváděných ve vyjádření osob
zúčastněných na řízení. Ve smyslu citované judikatury nelze považovat rozsudek krajského soudu
za formalistický. V obecné rovině zdejší soud dodává, v návaznosti na svůj rozsudek ze dne
23. 10. 2003, č. j. 2 As 11/2003 – 164, publikovaný pod č. 232/2004 Sb. NSS, že rozsah
přezkumu napadeného soudního rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti je vymezen právě
rozsahem podané kasační stížnosti a v ní uplatněnými námitkami (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Rozsahem a důvody kasační stížnosti jsou omezeny, pokud nepodaly vlastní kasační stížnost,
i osoby zúčastněné na řízení. Nejvyšší správní soud proto nemůže hodnotit zákonnost
napadeného rozsudku krajského soudu nad rámec námitek uplatněných v kasační stížnosti,
nejedná-li se o vady, k nimž přihlíží podle §109 odst. 4 s. ř. s. z úřední povinnosti.
Obdobný závěr pak platí i v případě obsáhlého vyjádření žalobce. Jak již bylo vysvětleno,
krajský soud se nemohl v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele, jímž bylo odvolání ža lobce
zamítnuto pro nepřípustnost, zabývat žalobními námitkami týkajícími se zákonnosti samotného
kolaudačního rozhodnutí, pokud nesouvisí přímo s otázkou přípustnosti daného odvolání,
či dokonce námitkami, které se vztahují ke zcela jiným správním řízením – např. k řízení
o odstranění stavby - nebo k tvrzenému dotčení práv třetích osob. Tím méně pak může
reflektovat na tyto námitky Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti, kterou proti
zrušujícímu rozsudku krajského soudu nepodal žalobce, ale žalovaný správní orgán.
Nejvyšší správní soud dospěl ze všech uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, má tedy právo na náhradu nákladů, které v tomto řízení vynaložil. Zástupce
žalobce, JUDr. Tomáš Vymazal, vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne 13. 2. 2012.
Žalobci tak náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti připadající na odměnu advokáta
za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření ke kasační stížnosti) za 2100 Kč podle §11 odst. 1
písm. d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
účinném do 31. 12. 2012, a dále jeden režijní paušál za 300 Kč podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu. Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud žalobci na náhradě nákladů řízení částku
2400 Kč, zvýšenou o částku připadající na DPH 21 %, celkem tedy 2904 Kč. Tuto částku
je stěžovatel povinen zaplatit žalobci (k rukám advokáta, který žalobce zastupoval) ve lhůtě
stanovené ve výroku rozsudku. Nejvyšší správní soud přitom nepřiznal žalobci náhradu za další
náklady řízení, kterou rovněž nárokoval zástupce žalobce ve svém přípise ze dne 13. 2. 2012.
Náhrada nákladů řízení skládající se z úkonů dle §11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu,
spočívajících v převzetí věci, sepsání žaloby a doplnění důkazních návrhů, jakož i tří s nimi
spojeným režijních paušálů a zaplaceného soudního poplatku, totiž již žalobci přiznal ve svém
rozsudku krajský soud.
Osobám zúčastněným na řízení soud neuložil žádnou povinnost, s jejímž plněním by jim
vznikly náklady, za něž by jim příslušela náhrada (§60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 24. října 2013
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu