ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.22.2004
sp. zn. 5 As 22/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: O., a. s., člen koncernu K. I., a. s., zastoupeného JUDr. Libuší Šmehlíkovou,
advokátkou se sídlem Michálkovická 108, Slezská Ostrava, proti žalované Hornické
zaměstnanecké zdravotní pojišťovně v likvidaci, se sídlem Masarykova 1595/54, Teplice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí na Labem ze dne
16. 6. 2003, č. j. 15 Ca 180/2002 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Rozhodčího orgánu žalované ze dne 20. 3. 2002,
č. j. RO HZZP 2002/25, bylo zamítnuto odvolání žalobce, podané proti rozhodnutí Hornické
zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci – platebnímu výměru ze dne 29. 10. 2001,
č. j. 71-0303/2001/303, jímž byla žalobci podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, uložena povinnost zaplatit penále z dlužného
pojistného období od 16. 5. 1993 do 29. 5. 2001 ve výši 274 767 Kč a z dlužného pojistného
období od 30. 5. 2001 do 4. 9. 2001 ve výši 4409 Kč.
Rozhodnutím Rozhodčího orgánu žalované ze dne 20. 3. 2002,
č. j. RO HZZP 2002/24, bylo zamítnuto odvolání žalobce, podané proti rozhodnutí Hornické
zaměstnanecké zdravotní pojišťovny v likvidaci – platebnímu výměru ze dne 29. 10. 2001,
č. j. 71-0302/2001/302, jímž byla žalobci podle ust. §18 odst. 1 zákona č. 592/1992 Sb.,
o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, uložena povinnost zaplatit penále z dlužného
pojistného období od 16. 5. 1993 do 4. 9. 2001 ve výši 373 231 Kč.
Výše uvedená rozhodnutí žalovaného napadl žalobce dne 28. 5. 2003 samostatnými
žalobami, které byly rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2003,
č. j. 15 Ca 180/2002 - 21, spojeny ke společnému projednání a poté jako nedůvodné
zamítnuty.
Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že kasační stížnost podává podle
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.),
z obsahu kasační stížnosti je zřejmé, že jsou zde uvedeny i důvody dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel tvrdí, že kasační stížnost podává z důvodu „tvrzené nezákonnosti
spočívající v nesprávném právním posouzení otázky soudem v předcházejícím řízení dle §41
– §45 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád (dále jen správní řád). K tomuto kasačnímu důvodu
dále tvrdí, že došlo k porušení zásady zákonnosti (§3 odst. 1 správního řádu) a zásady
součinnosti (§3 odst. 2 správního řádu), neboť nebylo vyhověno námitce promlčení, jež byla
uplatněna ve správním řízení.
Vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem, spatřuje stěžovatel v postupu žalované,
která podle něj nerespektovala postup při zjišťování podkladů pro rozhodnutí, upravený
v ustanovení §32 – 40 správního řádu. Žalovaná dle stěžovatele nerespektovala ani zásadu
rychlosti správního řízení (§3 odst. 3 správního řádu), neboť provádění kontroly žalovaným
trvalo neúměrně dlouho a kontrola nebyla provedena v rozsahu nutném pro dosažení účelu
správního řízení. Postupem žalované došlo dále k porušení zásady objektivní pravdy (§3
odst. 4 správního řádu), když sama žalovaná v zápise o kontrole, který se stal podkladem
pro rozhodnutí uvedla, že ,,... má pouze informativní povahu a není schopen zaregistrovat
změny v kategoriích pojištěnců....“. Vadu řízení spatřuje stěžovatel i v nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí žalované pro jejich nesrozumitelnost, spočívající v tom, že rozhodnutí obsahují
pojem „doměrek penále“, jež zákon nezná. Současně zde chybí odkaz na příslušné ustanovení
právního předpisu a konkrétné částky penále, které §18 zákona 552/1992 Sb. (zde měl
stěžovatel na mysli patrně zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní
pojištění) považuje za samostatný nárok a nikoliv za příslušenství pohledávky. Dále tvrdí,
že rozhodnutí odporují §47 odst. 2 správního řádu, neboť ve výroku rozhodnutí není žalobce
řádně označen.
Na základě výše uvedeného proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu.
Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožňuje s právním názorem krajského
soudu a uvádí, že napadená rozhodnutí byla vydána v souladu s právními předpisy.
Protože zde není dán žádný z důvodů podle §103 odst. 1 s. ř. s., navrhuje její zamítnutí.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že dne 11. 2. 1998 byla u stěžovatele zahájena
kontrola plateb pojistného za pojištěnce žalované, a to za období od 1. 4. 1993 do 29. 2. 1996
(Důl D.) a za období od 1. 4. 1993 do 20. 6. 1995 (Důl 9. k). Kontrolou odvodů pojistného
bylo zjištěno, že stěžovatel – plátce pojistného za své zaměstnance neplatil žalované
pravidelně a ve správné výši pojistné na zdravotní pojištění. Na základě tohoto zjištění byl
stěžovateli vyčíslen nedoplatek na pojistném za období od 1. 4. 1993 do 29. 2. 1996 (Důl D.)
ve výši 85 551 Kč a s tím související penále dle §18 zákona č. 592/1992 Sb., ve výši
373 231 Kč, a nedoplatek na pojistném za období od 1. 4. 1993 do 20. 6. 1995 (Důl 9. k.)
ve výši 44 986 Kč a s tím sou visející penále dle §18 zákona č. 592/1992 Sb., ve výši
274 767 Kč.
Rozhodnutím žalované – platebním výměrem ze dne 29. 10. 2001,
č. j. 71-0302/2001/302, byla stěžovateli uložena povinnost §18 zákona č. 592/1992 Sb.,
zaplatit penále ve výši 373 231 Kč z dlužného pojistného od 16. 5. 1993 do 4. 9. 2001
a rozhodnutím – platebním výměrem ze dne 29. 10. 2001, č. j. 71-0303/2001/302, byla
stěžovateli uložena povinnost §18 zákona č. 592/1992 Sb., zaplatit penále ve výši
274 7667 Kč z dlužného pojistného od 16. 5. 1993 do 29. 5. 2001 a dále penále ve výši
4 409 Kč z dlužného pojistného za období od 30. 5. 2001 do 4. 9. 2001.
Stěžovatel se proti výše uvedeným platebním výměrům odvolal;
rozhodnutími Rozhodčího orgánu žalované ze dne 20. 3. 2002, č. j. RO HZZP 2002/25
a č. j. RO HZZP 2002/24 byla odvolání zamítnuta a napadená rozhodnutí (platební výměry
na penále) potvrzena.
Proti rozhodnutím Rozhodčího orgánu žalované o zamítnutí odvolání podal stěžovatel
samostatné žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Stěžovatel poukázal na to,
že „poslední část nároku platebního výměru“ (zde platebního výměru č. j. 71-0303/2001/303)
postrádá odkaz na ustanovení právního předpisu, zavazuje jej k doplatku „doměrku na penále“
ač tento termín zákon ani jiný právní předpis nezná, a dále že ve výroku musí být výše penále
přesně vyčíslena. Dále namítal nepřiměřenou délku správního řízení, když kontrola plateb
pojistného trvala od 19. 1. 1998 (toho dne stěžovatel obdržel oznámení o zahájení kontroly)
až do 26. 9. 2001. Nesouhlasil rovněž s právním názorem žalované týkající se jeho povinnosti
odvádět pojistné příslušné zdravotní pojišťovně zaměstnance a to i v těch případech,
kdy zaměstnanec tuto pojišťovnu změní a změnu neohlásí zaměstnavateli, tato námitka
směřovala do pojistného období od 4/1993 do 6/1995, ve které byl pojištěnec pouze v souladu
s §11 písm. b) zák. č. 550/1991 Sb., povinen sdělit v den nástupu do zaměstnání svému
zaměstnavateli, kterou zdravotní pojišťovnu si zvolil. Teprve změnou tohoto zákona
s účinností od 1. 5. 1995 byl pojištěnec povinen nejen sdělit v den nástupu do zaměstnání
svému zaměstnavateli, u které zdravotní pojišťovny je pojištěn, ale i změnu zdravotní
pojišťovny v době trvání zaměstnání a současně bylo upraveno právo zaměstnavatele
požadovat na zaměstnanci nebo bývalém zaměstnanci úhradu penále, které zaplatil
v souvislosti s neoznámením nebo opožděným oznámením změny zdravotní pojišťovny
pojištěncem. S účinností od 1. 5. 1995 došlo rovněž ke změně §18 zákona č. 592/1992 Sb.,
tak, že od tohoto data se za pojistné nezaplacené ve stanovené lhůtě považuje i pojistné,
které bylo zaplaceno jiné než příslušné pojišťovně a současně byla upravena i povinnost
pojišťovny, která nevrátila ve lhůtě přeplatek pojistného, platit penále. Dle stěžovatele bylo
proto nutno vykládat výše uvedená ustanovení v jejich vzájemné souvislosti a s přihlédnutím
k tomu, že do doby, kdy neměl zaměstnanec povinnost oznamovat zaměstnavateli změnu
zdravotní pojišťovny, nebylo placení pojistného jiné než příslušné pojišťovně považováno
za pojistné ve lhůtě nezaplacené. Neexistence výše uvedené povinnosti zaměstnance
a skutečnost, že zaměstnavatel platil původní pojišťovně, nelze proto vykládat k tíži
zaměstnavatele a z tohoto důvodu po něm požadovat penále. Na závěr žaloby namítl
promlčení práva žalované k předpisu penále a to za období od 16. 5. 1993 do 15. 10. 1996.
Rozsudkem krajského soudu ze dne 16. 6. 2003, č. j. 15 Ca 180/2002 - 21, byly
podané žaloby jako nedůvodné zamítnuty.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
důvodu kasační stížnosti uplatněného dle §103 odst. 1 písm. a), a b) s. ř. s. a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté,
kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §109
odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly
stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené
rozhodnutí.
V žalobě proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel uplatnil námitku formálních
náležitostí výroku rozhodnutí - platebního výměru č. j. 71-0303/2001/303, tj. chybějící odkaz
na ustanovení právního předpisu, termín „doměrek na penále“ a přesného vyčíslení výše
penále. Dále namítal nepřiměřenou délku správního řízení a namítl promlč ení práva žalované
k předpisu penále a to za období od 16. 5. 1993 do 15. 10. 1996. Nesouhlasil rovněž
s právním názorem žalované týkajícím se jeho povinnosti odvádět pojistné příslušné zdravotní
pojišťovně zaměstnance, a to i v těch případech, kdy zaměstnanec tuto pojišťovnu změní
a změnu neohlásí zaměstnavateli. Těmito námitkami se krajský soud zabýval a v odůvodnění
svého rozhodnutí se s nimi řádně vypořádal.
V kasační stížnosti stěžovatel kromě již výše uvedených námitek týkajících
se promlčení práva žalovaného k předpisu penále, nerespektování zásady rychlosti správního
řízení ve vztahu k délce provádění kontroly žalovaným a nedostatku formálních náležitostí
výroku rozhodnutí (tato námitka byla uplatněna pouze ve vztahu k rozhodnutí - platebnímu
výměru č. j. 71-0303/2001/303), spočívajících v chybějícím odkazu na ustanovení právního
předpisu, termínu „doměrek na penále“ a přesného vyčíslení výše penále, uvedl i námitky
nové, v řízením před krajským soudem neuplatněné.
Stěžovatel nově namítá, že rozhodnutí odporují §47 odst. 2 správního řádu,
neboť ve výroku rozhodnutí není žalobce řádně označen. Tvrdí, že při zjišťování
skutkovépodstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem, toto
porušení zákona spatřuje v tom, že žalovaná nerespektovala postup při zjišťování podkladů
pro rozhodnutí, upravený v ustanovení §32 – §40 správního řádu. Dále namítá, že postupem
žalované došlo k porušení zásady objektivní pravdy (§3 odst. 4 správního řádu), když sama
žalovaná v zápise o kontrole, který se stal podkladem pro rozhodnutí uvedla, že ,, ... má pouze
informativní povahu a není schopen zaregistrovat změny v kategoriích pojištěnců....“.
Vzhledem k tomu, že jde o nové námitky, jež nebyly stěžovatelem uplatněny v řízení
o žalobě před krajským soudem, ale až v řízení o kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud
k nim s ohledem na ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl. Ustanovení §104 odst. 4
s. ř. s. in fine totiž brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právn í
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno,
ač tak učinit mohl; takové námitky jsou nepřípustné.
Stěžovatel v kasační stížnosti sice namítá, že tuto podává z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném právním posouzení otázky soudem v předcházejícím
řízení (§103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.), odvolává se však pouze na porušení §41 – §45
správního řádu.
Z obsahu této kasační námitky nelze dovodit, čeho konkrétně se stěžovatel dovolává
a v čem namítanou nezákonnost rozhodnutí spatřuje, neboť citovaná ustanovení správního
řádu upravují problematiku zajištění průběhu a účelu správního řízení prostřednictvím
předvolání (§41), předvedení (§42), předběžného opatření (§43), dožádání (§44),
pořádkového opatření (§45). Ze spisového materiálu je více než zřejmé, že tato ustanovení
na právní věc stěžovatele nedopadají a z kasační stížnosti není patrné, proč se jich stěžovatel
dovolává. Takto formulovanou námitkou stěžovateli nevymezil rozsah přezkumné činnos ti
Nejvyššího správního soudu, proto se jí Nejvyšší správní soud nemohl zabývat.
Dle stěžovatele došlo k porušení zásady zákonnosti a zásady součinnosti,
neboť nebylo vyhověno námitce promlčení.
Podle §19 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění,
se pokud jde o splatnost penále, způsob jeho placení, vymáhání a vrácení přeplatku na penále,
postupuje stejně jako u pojistného.
Podle §16 odst. 1 téhož zákona se právo předepsat dlužné pojistné promlčuje za pět
let ode dne splatnosti. Byl-li proveden úkon ke zjištění výše dlužného pojistného nebo jeho
vyměření, plyne nová promlčecí lhůta ode dne, kdy se o tom plátce pojistného dozvěděl.
Povinnost platit penále vzniká dlužníkovi okamžikem, kdy se ocitl v prodlení,
nevzniká tedy až platebním výměrem, tím se jen dlužníkovi předepisuje k úhradě nezaplacené
penále. Institut promlčení brání vymáhání nezaplacených částek po uplynutí zákonné lhůty,
není-li zde úkon zakládající běh lhůty nové. Úkonem přerušujícím promlčecí dobu může být
úkon kvalifikovaný, směřující ke zjištění výše penále nebo k jeho vyměření, a to penále
za konkrétní období. Takovým úkonem bylo bezesporu zahájení kontroly plateb pojistného
za období od 1. 4. 1993 do 29. 2. 1996 (Důl D.) a za období od 1. 4. 1993 do 20. 6. 1995 (Důl
9. k.), jež bylo stěžovateli oznámeno dne 19. 1. 1998, tedy ve lhůtě dle §16 odst. 1 zákona
č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění. K promlčení práva žalované
předepsat stěžovateli za kontrolované období penále proto nedošlo.
Důvodnou není ani námitka stěžovatele, týkající se porušení zásady rychlosti
správního řízení dle §3 odst. 3 správního řádu.
Jak vyplynulo ze správního spisu, nebyla v době provádění rozsáhlé kontroly plateb
pojistného žalovaná nečinná, stejně tak nelze přehlédnout i fakt, že stěžovatel v jejím průběhu
předkládal nekompletní podklady, jež doplňoval ještě poté, co byla kontrola ukončena.
Zásada hospodárnosti a rychlosti řízení, formulovaná v §3 odst. 3 správního řádu
vyžaduje, aby řízení bylo provedeno s co nejmenšími náklady (požadavek hospodárnosti)
a v co nejkratší době (požadavek rychlosti) a tyto požadavky vedou správní orgán i účastníky
řízení k tomu, aby v řízení uplatňovali co nejjednodušší prostředky k dosažení zákonného
a správného rozhodnutí ve věci. Požadavek rychlosti řízení však není možné nadřadit
nad zásadu materiální pravdy, podle níž je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci,
jež je předpokladem zákonnosti a správnosti jeho rozhodnutí. Uplatňování požadavku
na hospodárné a rychlé řízení před správním orgánem proto nesmí vést k porušování jiných
zásad správního řízení.
Pokud se týká vytýkaných formálních nedostatků rozhodnutí žalované, je nutno uvést,
že v kasační stížnosti není přesně specifikováno rozhodnutí žalované , kterému jsou tyto
formální nedostatky vytýkány. Vzhledem k tomu, že tato námitka byla v řízení před krajským
soudem uplatněna pouze proti rozhodnutí žalované, a to platebnímu výměru
č. j. 71 0303/2001/303 ze dne 29. 10. 2001 a rozhodnutí Rozhodčího orgánu žalované ze dne
20. 3. 2002, č. j. RO HZZP 2002/25, zabýval se Nejvyšší správní soud touto vytýkanou vadou
řízení pouze ve vztahu k výše uvedeným rozhodnutím. Pokud tato kasační námitka
stěžovatele míří i proti dalším výše uvedeným rozhodnutím žalované, jde o námitku novou,
ke které Nejvyšší správní soud ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlíží. Jak je zřejmé
z odůvodnění rozsudku krajského soudu, tento se s námitkou stěžovatele ohledně formálních
nedostatků rozhodnutí žalované řádně vypořádal. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se závěrem krajského soudu v tom, že vytýkané pochybení spočívající v absenci odkazu
na ustanovení právního předpisu ve výroku rozhodnutí žalované nebylo zjištěno a že výrok
rozhodnutí obsahuje výši předepsaného penále. Rozčlenění jedné částky předepsaného penále
do dvou samostatných výroků o výši penále naopak svědčí o tom, že se žalovaná snažila
o co největší přehlednost a srozumitelnost výroku ohledně výše penále, neboť každá tato
částka souvisí s jinou dobou prodlení stěžovatele a je vypočítána z různých dlužných částek.
Nezákonnost rozhodnutí nemůže způsobit ani ne příliš vhodné použití termínu „doměrek
na penále“, i když v této souvislosti lze stěžovateli přisvědčit, že tento pojem žádný právní
předpis nezná. Z výroku rozhodnutí o předpisu penále, jehož podkladem pro vydání bylo
předcházející řízení žalované u stěžovatele a výsledky tohoto zjištění, je však zcela jasné,
jaká povinnost peněžité povahy a z jakého důvodu byla stěžovateli předepsána. Rozhodnutí
proto netrpí vadou, jež by byla způsobilá přivodit jeho nezákonnost.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalované, která byla v řízení
úspěšná, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalované
se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu