ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.25.2011:140
sp. zn. 5 As 25/2011 - 140
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy,Ph.D. v právní věci
žalobce: a) RLRE Columba Property, s. r. o., se sídlem Praha 3, Chrudimská 2526/2a,
b) MS development s. r. o., se sídlem Praha 10, Donská 275/9, c) J. H., d) Ing. J. K., e) Z.
K., f) K. M., g) JUDr. M. Š., všichni výše uvedení zastoupeni Mgr. Ing. Norbertem Hinkem,
advokátem se sídlem Praha 1, Jáchymova 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města
Prahy, odbor stavební, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 15. 1. 2007, č. j. S-MHMP 481261/2006/OST/Kš, za účasti společnosti zúčastněné na řízení:
COMIMPEX, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Chrudimská 2364/4, zastoupená JUDr. Janem
Lukešem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Hybernská 20, v řízení o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2010, č. j. 8 Ca 98/2007 – 84,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Osoba zúčastněná na řízení COMIMPEX, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Chrudimská
2364/4, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení
v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2007, č. j. S-MHMP
481261/2006/OST/Kš. Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí stavebního odboru
Obvodního úřadu pro Prahu 3 č. j. Výst./415/97/Li ze dne 3. 3. 1997 tak, že řízení o povolení
stavby „areálu AGORA Flora včetně stavebních úprav stávajících konstrukcí na pozemcích parc.
č. 3561/1 a 3561/2 (vlastní stavba), 4300, 4147/2, 4305/1, 3547/2 (napojení na komunikace,
přípojky inženýrských sítí) v k. ú. Vinohrady, při ulicích Chrudimská, Hradecká a Slezská v Praze
3“, dle §88 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen
„stavební zákon“) zastavil.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítají, že městský soud nesprávně právně posoudil
otázku nabytí právní moci rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu pro Prahu 3
č. j. Výst./415/97/Li ze dne 3. 3. 1997 o povolení stavby (dále „rozhodnutí o povolení stavby “
nebo „stavební povolení“) a zároveň tak nesprávně posoudil i včasnost odvolání společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. Městský soud přisvědčil žalovanému v tom, že rozhodnutí o povolení
stavby nemohlo nabýt právní moci, neboť nebylo doručeno všem účastníkům řízení. Předmětná
stavba tak byla započata bez řádného stavebního povolení a žalovaný postupoval v souladu s §88
odst. 2 stavebního zákona, když rozhodnutí o povolení stavby změnil tak, že řízení o povolení
stavby zastavil.
Městský soud vyšel při svém rozhodování pouze z formálních hledisek a svoje právní
závěry postavil na argumentu, že společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. nebylo stavební povolení
formálně správným postupem oznámeno (doručeno). Tento závěr vychází z následujících dvou
skutečností:
1) doručení rozhodnutí o povolení stavby prostřednictvím paní P. (zmocněnce stavebníka),
ke kterému došlo mezi 5. 3. 1997 a 10. 3. 1997, nebylo formálně řádným doručením stavebního
povolení do vlastních rukou společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. (ani dalším účastníkům řízení),
neboť z listiny, kterou účastnici řízení podepsali v souvislosti s doručením stavebního povolení
nijak nevyplývá, zda a jakým způsobem byla ověřena totožnost přejímajících osob a nelze z něj
zjistit, kdy mělo k doručení dojít. Tento právní názor byl obsažen již v odůvodnění usnesení
městského soudu ze dne 13. 2. 2001, č. j. 38 Ca 129/2000-32 a je tudíž dovozováno, že
rozhodnutí o povolení stavby nebylo k uvedenému datu pravomocné;
2) ve správním spisu není žádný doklad o tom, že by společnosti COMIMPEX, spol. s r.o.
bylo předmětné rozhodnutí doručeno po datu usnesení městského soudu ze dne 13. 2. 2001, č. j.
38 Ca 129/2000 - 32.
Stěžovatelé nepolemizují s názorem městského soudu, že společnosti COMIMPEX,
spol. s r.o. nebylo rozhodnutí doručeno způsobem, který by mohl být považován za formálně
správné doručení do vlastních rukou. Stěžovatelé nicméně poukazují na to, že tato formální
hlediska nemohou být jediným kritériem při posuzování otázky, zda stavební povolení nabylo
právní moci. V úvahu musí být vzaty i další skutkové okolnosti případu. Důvodem je skutečnost,
že v daném případě se dostávají do kolize práva stěžovatelů (a dalších vlastníků jednotek), kteří
v dobré víře v právní moc rozhodnutí o povolení stavby činili svá jednání a úkony (realizovali
stavbu, nabyli vlastnické právo k jednotkám v budově atd.) a práva společnosti COMIMPEX,
spol. s r.o., do nichž bylo zasaženo tím, že této společnosti nebylo řádně doručeno rozhodnutí
o povolení stavby. Tato práva jsou přitom zásadně rovnocenná a měla by jim být poskytnuta
v zásadě shodná úroveň ochrany. Zpochybnění dobré víry stěžovatelů, které naznačila společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. s poukazem na skutečnost, že při doručování rozhodnutí společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. mělo dojít ke spáchání trestného činu, není podle stěžovatelů
na místě, neboť tato okolnost nebyla stěžovatelům známa. Pokud později vyšla najevo
v příslušném trestním řízení, nemohla mít na dobrou víru stěžovatelů žádný dopad.
Při posuzování otázky právní moci rozhodnutí o povolení stavby je podle stěžovatelů
nutné poměřovat míru zásahů do výše uvedených skupin práv a vzájemně porovnat újmu, která
by byla způsobena právům stěžovatelů nabytým v dobré víře v právní moc stavebního
rozhodnutí tím, že by byla právní moc stavebního povolení „zvrácena“, a újmu právům
společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. způsobenou tím, že by nebyly důsledně dodrženy formální
postupy při doručování stavebního povolení. Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že poměření dvou
výše uvedených protichůdných zájmů je otázkou hodnocení všech relevantních skutečností
daného případu a je v každém případě do značné míry individuální. Stěžovatelé jsou si dále
vědomi toho, že zákon č. 71/1967 Sb. (dále jen „starý správní řád“), který se aplikuje na řízení
o stavebním povolení, žádná vodítka pro takovéto úvahy neposkytuje. Přesto nemůže být podle
stěžovatelů pochyb o tom, že i za účinnosti starého správního řádu byla poskytována ochrana
právům osob nabytých v dobré víře ve správnost aktu veřejné moci, jako praktická implikace
obecné ústavní zásady zákonnosti veřejné moci a presumpce správnosti správních aktů.
Konkrétní zákonnou instrukci, jak by měl být princip ochrany práv osob nabytých
v dobré víře aplikován ve vztahu k formálním nedostatkům při doručování správních rozhodnutí,
obsahuje až zákon č. 500/2004 Sb. (dále jen „nový správní řád“) v §84 odst. 1 a 2, kde jsou
vymezeny maximální lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutím správních orgánů i pro
případy, kdy nedošlo k formálně platnému a správnému oznámení rozhodnutí některému
z účastníků řízení. Uvedená ustanovení tak dávají za podmínek tam uvedených přednost ochraně
práv účastníků nabytých v dobré víře na základě rozhodnutí správního orgánu před zájmem
na důsledném dodržení formálních pravidel o doručování rozhodnutí.
Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že řízení o stavebním povolení je třeba posuzovat podle
starého správního řádu a že uvedená ustanovení nového správního řádu nelze tedy
na posuzovaný případ přímo aplikovat. Nicméně se domnívají, že k §84 odst. 1 a 2 nového
správního řádu lze přihlédnout jako k ustanovením obsahujícím návod a vodítka, jak
interpretovat a aplikovat zásadu ochrany dobré víry ve vztahu k odvoláním proti rozhodnutím
správních orgánů. V této souvislosti stěžovatelé poukazují rovněž na závěry rozsudku
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007- 118 ze dne 17. 2. 2009,
v němž NSS shrnul základní pravidla, která by měl správní orgán brát v úvahu při posuzování
otázky, zda a kdy mají formální nedostatky v doručení správního rozhodnutí některému
z účastníků řízení dopad na právní moc rozhodnutí, z které vycházeli ostatní účastníci řízení.
Uvedené rozhodnutí přitom řeší tuto otázku ve vztahu k řízením podle starého správního řádu.
Argument žalovaného, že uvedený judikát Nejvyššího správního soudu nebyl v době vydání
rozhodnutí žalovaného znám, není podle stěžovatelů relevantní. Rozhodnutí soudů nejsou
formálním pramenem práva a představují pouze názor soudů na to, jak by měly být právní
předpisy interpretovány.
S ohledem na výše uvedené je podle stěžovatelů při posuzování otázek právní moci
stavebního povolení a včasnosti odvolání třeba posoudit, zda přes formální nedostatky
v doručení stavebního povolení společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. byla tato společnost
se stavebním povolením seznámena a zda tedy měla možnost použít opravných prostředků proti
tomuto stavebnímu povolení.
Vzhledem k tomu, že stejnopis stavebního povolení převzala za společnost COMIMPEX,
spol. s.r.o. při jeho doručování mezi 5. 3. 1997 a 10. 3. 1997 tehdejší přítelkyně pana P. V.,
zmocněnce společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. pro stavební řízení, lze mít za to, že se od této
osoby dostalo stavební povolení bezprostředně do sféry této společnosti. Ze správního spisu je
zřejmé, že společnost COMIMPEX, spol. s r.o. musela mít detailní znalost textu stavebního
povolení nejpozději k 16. 11. 1998, když ve své stížnosti proti postupu výstavby areálu AGORA
Flora a podnětu k provedení kontroly státního stavebního dozoru ze dne 10. 11. 1998 podané
dne 16. 11. 1998 u Obvodního úřadu pro Prahu 3 cituje konkrétní podmínky stavebního
povolení i s uvedením, v jakém bodě stavebního povolení se tyto podmínky nacházejí.
Podle stěžovatelů je dále zcela nepochybné, že společnost COMIMPEX, spol. s r.o.
musela mít stavební povolení k dispozici při podání správní žaloby k městskému soudu pod
sp. zn. 38 Ca 129/2000. Řízení o této žalobě městský soud zastavil usnesením z 13. 2. 2001
(v právní moci 17. 4. 2001), které zdůvodnil tím, že stavební povolení není pravomocné.
Nejpozději k 17. 4. 2001 tak společnost COMIMPEX, spol. s r.o. znala obsah stavebního
povolení a byla zároveň seznámena s právním závěrem městského soudu, že stavební povolení
není pravomocné a jako takové tedy může být napadeno odvoláním. Nejpozději od tohoto data
počala společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. běžet lhůta k podání odvolání proti stavebnímu
povolení. To, že byla společnost COMIMPEX, spol. s r.o. v této době přes výše uvedené nečinná
a odvolání proti stavebnímu povolení nepodala, nelze přičítat k tíži stěžovatelů a dalších
účastníků stavebního řízení. Z tohoto důvodu nemůže být odvolání společnosti COMIMPEX,
spol. s r.o. podané 27. 10. 2006 považováno za včasné. K tomuto datu bylo stavební povolení již
pravomocné.
Městský soud se ve svém zdůvodnění ztotožnil s tvrzením stěžovatelů, že společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. znala obsah stavebního povolení již dne 10. 11. 1998. Nicméně dále
městský soud konstatoval, že k uvedenému dni stavba již probíhala (byť stavební povolení nebylo
pravomocné), a tudíž žalovaný postupoval správně, když řízení dle §88 odst. 2 stavebního
zákona zastavil. K tomu stěžovatelé poznamenávají, že uvedené ustanovení hovoří o tom,
že stavební úřad stavební řízení zastaví tehdy, „zjistí-li stavební úřad v průběhu stavebního řízení
že stavba již byla zahájena bez stavebního povolení ...“. Takto mohlo být tedy postupováno pouze před
tím, než stavební povolení nabylo právní moci. To vyplývá jednoznačně z formulace „v průběhu
stavebního řízení“ a rovněž ze základních atributů materiální a formální právní moci správních
rozhodnutí, kterými je zásadní nezměnitelnost rozhodnutí (s výjimkou mimořádných opravných
prostředků). Pokud žalovaný takto rozhodl až rozhodnutím ze dne 15. 1. 2007, bylo
to s ohledem na výše uvedené až poté, co stavební povolení nabylo právní moci, a to již žalovaný
nebyl oprávněn postupovat tímto způsobem.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že městský soud došel k závěru,
že v době podání odvolání a přijetí rozhodnutí žalovaného nebylo stavební povolení v právní
moci. S tímto závěrem stěžovatelé nesouhlasí. Kromě toho není z odůvodnění napadeného
rozsudku zřejmé, jak se městský soud vypořádal s jejich argumenty týkajícími se nabytí právní
moci stavebního povolení na základě „faktického“ doručení stavebního povolení společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. Popis myšlenkového postupu (úvahy) soudu v této otázce
v napadeném rozsudku absentuje.
Stěžovatelé navrhují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ke kasační stížnosti se vyjádřila společnost COMIMPEX, spol. s r.o. jakožto zúčastněná
osoba. Dle jejího názoru stěžovatelé nesprávně odkazují na rozsudek Nejvyššího správního
soudu č. j. 2 As 25/2007-l18. Z tohoto rozsudku činí nesprávné závěry, resp. teze obsažené
v tomto rozsudku nesprávně aplikují na daný případ. K tomu, že rozhodnutí o vydání stavebního
povolení v projednávané věci mu nebylo doručeno, došlo za přímého působení stěžovatele b),
který se v tomto řízení dovolává své „dobré víry“. V rozporu s právními předpisy správní orgán
bez toho, aby se sám pokusil o řádné doručení rozhodnutí o vydání stavebního povolení, předal
rozhodnutí o vydání stavebního povolení a umožnil doručování rozhodnutí o vydání stavebního
povolení zmocněnci stěžovatele b), tj. osobě, jejíž zájmy jsou v rozporu se zájmy ostatních
účastníků stavebního řízení (jak výslovně konstatuje usnesení městského soudu ze dne
13. 2. 2001), tj. jmenovitě paní Z. P., která byla v té době pracovnicí společnosti MICHAL
ŠOUREK a spolupracovníci, s.r.o., nyní MS Architekti s.r.o., IČ: 625 80 426, se sídlem Praha 10,
Donská 9 (sesterská společnost stěžovatele b) ve skupině MS).
Ačkoliv by takové doručení rozhodnutí nemohlo být považováno za řádné, paní Z. P.
dokonce při doručování rozhodnutí spáchala trestný čin, když navedla paní M. Š., aby zfalšovala
podpis pana P. V. na listině, kde mělo být potvrzováno, že rozhodnutí bylo doručeno
účastníkům a že se tímto současně vzdali svého práva na podání odvolání ve lhůtě 15 dní. K
tomu došlo navíc nikoliv v sídle společnosti COMIMPEX, spol. s r.o., tehdy na adrese Praha 2,
Slovenská 17, ale v bydlišti pana P. V. na adrese ul. J. M. 35, P.
Paní Z. P. i paní M. Š. byly v trestním řízení shledány vinnými ze spáchání trestného činu;
toto jednání bylo policií České republiky prokázáno a paní M. Š. je potvrdila mimo jiné ve svém
prohlášení ze dne 25. 12. 1998 s jejím ověřeným podpisem. Rovněž Státní zastupitelství pro
Prahu 3 zdůrazňuje zfalšovaný podpis vytvořený osobou ženského pohlaví (viz usnesení OSZ ze
dne 30. 4. 1999). Pan P. V. se zdržoval od 19. 2. 1997 do 4. 4. 1997 na americkém kontinentu (viz
dokumentace přiložená ke spisu) a ostatně ani v té době společnost COMIMPEX, spol. s r.o.
nezastupoval již po více než tři roky. Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. nikdy žádné
vyhotovení rozhodnutí o vydání stavebního povolení neobdržela, jak vyplývá z dokumentace
vydané Městským soudem v Praze (13. 2. 2001, respektive 10. 6. 2010) a Magistrátem hl. m.
Prahy (15. 1. 2007). Stavební úřad tedy o tom, že rozhodnutí společnosti COMIMPEX, spol. s
r.o. nebylo doručeno, od samého počátku věděl, přesto na rozhodnutí vyznačil doložku právní
moci a po pět následujících let postupoval, jakoby rozhodnutí řádně nabylo právní moci.
Stavební úřad navíc věděl o zfalšování podpisu pana P. V. Konkrétně šlo o pracovníky
paní Ing. Arch. J. L. a Ing. K . U. Pochopitelně rovněž stěžovatel b) si byl dokonale vědom
skutečnosti, že záměrně uvedl v omyl správní orgán (dne 10. 3. 1997), aby si zajistil protiprávně
nabytí právní moci stavebního povolení. Tehdy jediný jednatel společnosti COMIMPEX, spol. s
r.o. pan Antonino Venulejo se vrátil do České republiky po půlročním léčebném pobytu mimo
území České republiky na konci roku 1997. Až po svém příjezdu zjistil, že na pozemku
sousedícím s nemovitostí osoby zúčastněné na řízení probíhá výstavba areálu AGORA Flora a že
k této stavbě neudělil souhlas a neměl možnost se k jejímu zahájení vyjádřit.
Stěžovatel b), společnost MS development s. r. o., o výše uvedených skutečnostech (tj.
o zfalšování podpisu P. V. v období od 5. - 10. března 1997) od počátku věděl; najisto je to
postaveno od okamžiku, kdy jednatel této společnosti Ing. František Kokoška v této věci podával
výpověď na policii České republiky v průběhu trestního řízení, které skončilo usnesením o
odložení trestního stíhání Z. P. a M. Š. na základě rozhodnutí presidenta republiky č. 20/1998 Sb.
ze dne 3. 2. 1998 o amnestii, a v jehož odůvodnění je tato skutečnost uvedena. Toto usnesení ze
dne 10. 8. 1999 bylo městskému soudu v tomto řízení doloženo dne 10. 6. 2010.
Ve výpovědi paní Z. P. na policii je jasně uvedeno, že „úkol doručit stavební povolení
zrychleným postupem jí byl svěřen ředitelem firmy Michal Šourek a spolupracovníci s.r.o. se sídlem na Praze 10,
ul. Donská 9, ing. Michalem Šourkem ….. Poskytnuti úvěru od Komerční banky na realizaci stavby AGORA
Flora bylo podmíněno datem nabytí právní moci stavebního povolení a tudíž hrozilo, že se společnosti MS
Development s.r.o. nepodaří získat úvěr. To bylo důvodem toho, že se tak pospíchalo.“ Společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. v této souvislosti zdůrazňuje, že ing. arch. Michal Šourek a paní Z. P. v
rámci jejich žádosti podané na stavební odbor Obvodního úřadu Praha 3 dne 3. 2. 1997 o
zahájení stavebního řízení AGORA Flora rovněž záměrně pozměnili ke škodě společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. výpis z katastru nemovitostí ze dne 15. 1. 1997 (viz dopis K. U. ze dne
1. 11. 2000).
Přes výše uvedené stavební úřad nadále postupoval tak, jako by rozhodnutí o vydání
stavebního povolení bylo pravomocné, nikdy společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. rozhodnutí
nedoručil ať formálně řádným způsobem nebo jiným, ignoroval její námitky proti probíhající
stavbě v rozporu s rozhodnutím o umístění stavby, dokonce průběžně povoloval změny stavby
před dokončením č. j. 24463/98/OS/2303/Li-A ze dne 9. 7. 1998 a č. j. 24463/98/OS/2303/Lj-
B ze dne 9. 7. 1998, o nichž společnost COMIMPEX, spol. s r.o. ani neinformoval ve zřejmém
rozporu s ustanoveními §68 odst. 1 a §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb., a konečně
vydal 8 kolaudačních rozhodnutí, čímž porušil ustanovení §81 odst. 1 a odst. 3 stavebního
zákona.
Vydáním posledních tří kolaudačních rozhodnutí naprosto znevážil usnesení městského
soudu ze dne 13. 2. 2001. Stavba areálu AGORA Flora tedy nepřerušovaně probíhala
za podpory stavebního úřadu, ačkoliv rozhodnutí o vydání stavebního povolení nenabylo právní
moci a za této situace společnost COMIMPEX, spol. s r.o. podala žalobu proti rozhodnutí
správního orgánu k městskému soudu. Rozhodnutím městského soudu ze dne 13. 2. 2001 bylo
řízení zastaveno s odůvodněním, že rozhodnutí o vydání stavebního povoleni nenabylo právní
moci. Dokonce ani poté stavební úřad společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. rozhodnutí o vydání
stavebního povolení nedoručil.
Jak se o několik let později společnost COMIMPEX, spol. s r.o. dozvěděla ze spisu
stavebního úřadu získaného od Policie ČR Praha 9, stavební úřad doručoval stavební povolení
v období od 28. 8. 2001 do 3. 9. 2001 doporučeným dopisem ze dne 8. 8. 2001 jiným 17-ti
účastníkům stavebního řízení se sdělením č. 15856/01/OS/1452/Va, kterým je žádal o potvrzení
převzetí rozhodnutí o povolení stavby ze dne 3. 3. 1997 a o vzdání se práva odvolání proti
tomuto rozhodnutí. Ze snadno odhadnutelných důvodů však stavební úřad toto rozhodnutí
nedoručil právě společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. (účastník č. 8 v původním rozdělovníku),
které tím opět upíral práva účastnit se stavebního řízení.
Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. konstatuje, že neměla nikdy žádnou šanci účinně
se bránit do 24. 10. 2006, kdy jí bylo poprvé umožněno podat odůvodněné odvolání proti
rozhodnutí Výst/415/97/Li ze dne 3. 3. 1997. Teprve v době od 2. 10. 2006 do 18. 10. 2006
stavební úřad vyvěsil rozhodnutí o vydání stavebního povolení na úřední desce. Není bez
zajímavosti, že k tomuto kroku se stavební úřad odhodlal až na základě trestního oznámení
podaného společností COMIMPEX, spol. s r.o. dne 11. srpna 2003. Až v době od 2. 10. 2006
do 18. 10. 2006 měla společnost COMIMPEX, spol. s r.o. možnost se podrobně seznámit
detailně s jeho obsahem a podat proti němu odvolání (24. 10. 2006), kterému žalovaný zcela
po právu vyhověl (15. 1. 2007).
Ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vztažených na tento
projednávaný případ je třeba konstatovat následující:
Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. ve skutečnosti není oním „opomenutým
účastníkem“, s jehož postavením se rozsudek Nejvyššího správního soudu vypořádává.
Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. byla od počátku řízení správním orgánem za účastníka
řízení považována. Její účastenství ve stavebním řízení bylo od počátku zcela nepochybné a jako
účastník řízení byla správním orgánem označena (viz spis správního orgánu za období
od 19. 2. 1997 do 3. 3. 1997). Přesto však jí nebylo řádně doručeno. Nebyla tedy ve smyslu
rozsudku Nejvyššího správního soudu opomenuta, ale práva účastnit se stavebního řízení jí byla
odepřena tím, že ač účastníkem stavebního řízeni dle práva byla, s vědomím této skutečnosti
správní orgán rozhodnutí o vydání stavebního povolení společnosti COMIMPEX, spol. s r.o.
nikdy řádně nedoručil.
K vadě řízení tedy od počátku došlo a této vady si stavební úřad byl plně vědom, a to již
v období, kdy volil způsob, jakým doručí rozhodnutí o vydání stavebního povolení účastníkům
stavebního řízení, který je v rozporu s právními předpisy. Tuto vadu řízení však úřad nikdy nijak
neřešil až do října roku 2006. V této době již byla stavba AGORA Flora dávno postavena
a dokonce zkolaudována. I kdyby odpovídalo skutečnosti, že společnost COMIMPEX, spol.
s r.o. určitým způsobem částečně znala obsah předmětného stavebního povolení již dne
10. 11. 1998, kdy podávala stížnost proti postupu výstavby areálu AGORA Flora, stavba areálu
AGORA Flora již v té době byla v podstatné části dokončena, jak městský soud v odůvodnění
rozsudku podotýká na základě návrhu ze dne 10. 7. 1998 (tj. v den bezprostředně následující
po nezákonném vydání (získání souhlasu s provedením změn před dokončením stavby) na vydáni
prvního kolaudačního rozhodnutí ze dne 12. 11. 1998.
Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. konstatuje, že není splněn ani jeden z předpokladů
uváděných v rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu vzhledem k tomu,
že stavební úřad se za spolupráce se stavebníkem - stěžovatelem b) provinil proti závěrům
městského soudu uvedeným v usnesení zn. 38 Ca 129/2000-32 ze dne 13. 2. 2001, tj. nedoručil
usnesení zn. Výst/4l5/97/Li všem 18 původním účastníkům s tím, že záměrně opomenul jako
už nesčetněkrát předtím pouze společnost COMIMPEX spol. s r.o. z původního seznamu
účastníků řízení.
Je tedy zcela nepochybné, že nejsou splněny předpoklady vymezené rozšířeným senátem
Nejvyššího správního soudu pro postup, kdy by takovou procesní vadu mohl správní orgán
zhojit tím, že stejnopis rozhodnuti účastníkovi vydá (bez právních účinků doručení, které
by znamenaly počátek běhu lhůt pro podání opravných prostředků). Společnost COMIMPEX,
spol. s r.o. jednak neznala celý obsah rozhodnutí a v žádném případě se jeho obsah nedozvěděla
včas v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní
moci.
Jak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v označeném rozsudku konstatuje,
v takovém případě nezbývá, než řádně doručit vydané rozhodnutí účastníkovi, kterému tím
počne běžet lhůta pro odvolání. Dokonce i za stavu, kdy bylo usnesením městského soudu
ze dne 13. 2. 2001 postaveno najisto, že rozhodnutí o vydání stavebního povolení právní moci
nenabylo, trvalo stavebnímu úřadu celých dalších pět let a osm měsíců, než se rozhodl pro
doručení rozhodnutí alespoň vyvěšením na úřední desce (od 2. do 18. října 2006), a to v rozporu
se zákonem. Přičemž dodnes není jasné, proč volil tento nesprávný způsob doručení, nikoliv
doručení rozhodnutí doporučenou zásilkou, které bylo jedině řádným způsobem doručení tohoto
rozhodnutí ve smyslu §24 odst. 1 starého správního řádu a §69 odst. 1 stavebního zákona.
O to méně je jasné, proč nebylo společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. rozhodnutí doručeno již
v srpnu roku 2001, kdy jej stavební úřad doručoval ostatním 17-ti účastníkům řízení doporučenou
zásilkou. Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. se jinak zcela ztotožňuje s argumentací městského
soudu, když uzavírá, že řízení před stavebním úřadem probíhalo nezákonně a rozhodnutí právní
moci nenabylo.
Argumentace stěžovatelů dobrou vírou je ve světle výše uvedených skutečností zcela
absurdní, když stěžovatel b) nedoručení rozhodnutí o vydání stavebního povolení
prostřednictvím svého zástupce Z. P. jistě spoluzavinil. Stěžovatel b), společnost MS
development s. r. o., provádění stavby nepřerušil dokonce ani v době, kdy mu bylo zcela bez
jakékoliv pochybnosti známo, že rozhodnutí o vydání stavebního povolení právní moci nenabylo.
O právech nabytých údajně v dobré víře tak nemůže být v žádném případě řeči. Stěžovatelé a)
a b) jako stavebníci svévolně prováděli stavbu a zajišťovali si vydání protiprávních kolaudačních
rozhodnutí, ačkoliv jim bylo bezpochyby známo, že stavební povolení právní moci nenabylo,
a to dokonce ještě poté, co bylo vydáno rozhodnutí městského soudu ze dne 13. 2. 2001.
S argumenty týkajícími se nabytí právní moci stavebního povolení na základě „faktického“
doručení stavebního povolení, se městský soud vypořádal a odůvodnění rozsudku tyto důvody
obsahuje. Žalovaný tedy, když vydával dne 15. 1. 2007 rozhodnutí napadené správní žalobou
a rozhodoval o zastavení řízení o vydání stavebního povolení, zcela bezpochyby takto rozhodl
„v průběhu stavebního řízení“.
Je nepochybné, že stavební úřad měl již dávno zahájit řízení o odstranění stavby. Tomuto
důsledku však musí čelit všichni stěžovatelé z podstatné části vinou stěžovatele a) a b), kteří
nastalý stav spoluzavinili. Pohrůžku Nejvyššímu soudu obsaženou v posledním odstavci kasační
stížnosti ohledně podání žaloby na náhradu škody po státu je tedy třeba zcela odmítnout, neboť
odpovědnými za tento stav jsou rovněž stěžovatelé a) a b). V této věci je možné odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Ans 11/2010 - 193. V odůvodnění tohoto
rozsudku se uvádí: „Soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 5. 2008, čj.
3 As 11/2007- 92, www.nssoud.cz, který řešil naprosto totožnou právní otázku, totiž vliv existence
kolaudačního rozhodnutí na povinnost správního orgánu zahájit a vést řízení o odstranění stavby. Podle tohoto
rozsudku z dikce ust. §88 odst. 1 písni. b) stavebního zákona z roku 1976 zcela jednoznačně vyplývalo,
že řízení o odstranění stavby je navázáno na stavební řízení, resp. stavební povolení, a tudíž existence
kolaudačního rozhodnutí je pro zjišťování splnění podmínek řízení dle §ust. 88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona právně bezvýznamná‘‘. Nelze podle zdejšího soudu ‚‚souhlasit s názorem stěžovatele, že vydané
kolaudační rozhodnutí nahrazuje soulad provedení stavby s platným stavebním povolením“‘. ‚‚Sama existence
kolaudačního rozhodnutí byť i pravomocného nebrání tak postupu stavebního úřadu v řízení o nařízení
odstranění stavby podle ust. §88 odst.1 stavebního zákona.“
„K námitce stěžovatele, podle níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je třeba
poskytnout ochranu právům nabytým v dobré víře, uvedl, že ‚‚ ani zájem na ochraně práv takto
nabytých nemůže zhojit nezákonnost postupu správních orgánů“. Aprobace takového postupu soudem
by totiž v podstatě znamenala „rezignaci na úlohu správního soudnictví jako jedné z hlavních záruk
zákonnosti výkonu veřejné správy .“ A dále citovaný rozsudek uvádí, že „ práva dotčených subjektů jsou
přitom dostatečně chráněna jejich účastenstvím v řízení o odstranění stavby, resp. o jejím dodatečném povolení.“
A konečně tento rozsudek uvádí: „Závěrem považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že pokud
by stěžovatel od počátku postupoval v souladu se zákonem, situace jako v souzené věci by nemohla nikdy nastat.
Odůvodňovat nerespektování zákona, pravomocných rozhodnutí nadřízených správních orgánů a rozsudků
správních soudů fakticitou důsledků nezákonného správního postupu pak považuje Nejvyšší správní soud
za naprosto nepřijatelné.“
Společnost COMIMPEX, spol. s r.o navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v rozsahu uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelé v kasační stížnosti uplatňují kasační důvod ve smyslu §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. Nesouhlasí s výkladem městského soudu ohledně nabytí právní moci rozhodnutí
o povolení stavby a včasnosti odvolání společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. Dle stěžovatelů
městský soud nesprávně přisvědčil žalovanému v tom, že předmětná stavba byla započata bez
řádného stavebního povolení a že žalovaný postupoval v souladu s §88 odst. 2 stavebního
zákona, když řízení o povolení stavby zastavil. Stěžovatelé se dovolávají dobré víry a odkazují
na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007-118 ze dne
17. 2. 2009, v němž zdejší soud shrnul základní pravidla, která by měl správní orgán brát v úvahu
při posuzování otázky, zda a kdy mají formální nedostatky v doručení správního rozhodnutí
některému z účastníků řízení dopad na právní moc rozhodnutí.
S námitkami stěžovatelů nelze souhlasit.
Z přiloženého spisového materiálu vyplývá, že dne 3. 3. 1997 vydal stavební úřad
rozhodnutí č. j. Výst./415/97/Li o povolení stavby „areálu AGORA Flora včetně stavebních
úprav stávajících konstrukcí na pozemcích parc. č.3561/1 a 3561/2 (vlastní stavba), 4300,
4147/2, 4305/1, 3547/2 (napojení na komunikace, přípojky inženýrských sítí) v k. ú. Vinohrady,
při ulicích Chrudimská, Hradecká a Slezská v Praze 3“. V rozporu s právními předpisy správní
orgán předal rozhodnutí o vydání stavebního povolení k doručení zmocněnci stěžovatele b), paní
Z. P., která byla v té době pracovnicí společnosti MICHAL ŠOUREK a spolupracovníci s.r.o.,
která při doručování předmětného stavebního povolení společnosti COMIMPEX, spol. s r.o
byla podezřelá ze spáchání trestného činu, když měla navést paní M. Š., aby zfalšovala podpis
pana P. V. (zmocněnce společnosti COMIMPEX, spol. s.r.o ve stavebním řízení) na listině, kde
mělo být potvrzováno, že rozhodnutí bylo doručeno účastníkům, a že se tímto současně vzdali
svého práva na podání odvolání ve lhůtě 15 dní. Dle usnesení Policie ČR č. j. OR3-943/MO2-
TČ-99 ze dne 10. 8. 1999 byla věc trestného činu poškozování cizích práv dle §209 odst. 1 písm.
a) trestního zákona, kterého se měla dopustit M. Š. a formou návodu dle §10 odst. 1 písm. b)
trestního zákona Z. P., tím, že v nezjištěné době v březnu 1997 v Praze 2, Masarykova 35,
napodobila podpis zplnomocněné osoby za firmu COMIMPEX, spol. s r.o. se sídlem Praha 2,
Slovenská 17, P. V. na dokladu o vzdání se 15ti denní odvolací lhůty proti rozhodnutí odboru
výstavby Obvodního úřadu Praha 3 č. j. Výst./415/97/Li, čímž měla znemožnit jednateli firmy
COMIMPEX, spol. s r.o. podat odvolání, protože trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. a)
trestního řádu bylo nepřípustné na základě rozhodnutí prezidenta republiky č. 20/1998 Sb. ze
dne 3. 2. 1998 o amnestii. K trestnímu odsouzení uvedených žen tedy nedošlo. Z výše citovaného
usnesení Policie ČR č. j. OR3-943/MO2-TČ-99 ze dne 10. 8. 1999 nicméně vyplývá, že
z výpovědi Z. P. na MOP Žižkov bylo zjištěno, že podpis na listu, jímž se účastníci stavebního
řízení vzdávají odvolací lhůty je skutečně padělek a tento napodobila na její žádost M. Š. Osoba
zúčastněná na řízení poukázala také na prohlášení M. Š. ze dne 25. 12. 1998, v němž potvrzuje
tyto údaje Z. P.
Dne 30. 3. 2000 společnost COMIMPEX, spol. s r.o. napadla výše uvedené stavební
povolení žalobou k městskému soudu a navrhla rozhodnutí zrušit, neboť nenabylo z důvodu
absence řádného doručení právní moci. Městský soud o žalobě rozhodl tak, že usnesením ze dne
13. 2. 2001, č. j. 38 Ca 129/2000- 32, řízení o žalobě zastavil. Městský soud dospěl k závěru,
že stavební úřad pochybil, pokud doručoval tak, že rozhodnutí o stavebním povolení předal
zástupkyni stavebníka (stěžovatele b) k osobnímu doručení účastníkům řízení. Z listiny, na níž
měli jednotliví účastníci podpisy stvrdit převzetí rozhodnutí, nebyly podpisy osob nijak ověřeny,
chybělo i datum převzetí. Za těchto okolností městský soud uzavřel, že doložka o nabytí právní
moci stavebního povolení je zmatečná a nelze mít za to, že stavební povolení nabylo právní moci.
Předmětné usnesení městského soudu bylo stavebnímu úřadu doručeno dne 17. 4. 2001.
Na základě tohoto usnesení stavební úřad dne 8. 8. 2001 obeslal všechny původní účastníky řízení
s výjimkou společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. s žádostí, aby stvrdili, zda a kdy předmětné
stavební povolení převzali. Současně s touto žádostí stavební úřad zaslal účastníkům řízení
předmětné stavební povolení. Od data nového doručení pak žalovaný, jak vyplývá z napadeného
rozhodnutí, posuzoval lhůtu pro podání odvolání. Spisový materiál žalovaného neobsahuje
žádný doklad o tom, že by společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. bylo stavební povolení
doručováno do vlastních rukou kdykoli po datu vydání usnesení městského soudu o zastavení
řízení.
Stavební úřad stavební povolení vyvěsil na úřední desku až v roce 2006, v době
od 2. 10. 2006 do 18. 10. 2006. Proti němu se společnost COMIMPEX, spol. s r.o. dne
27. 10. 2006 odvolala. Na základě podaného odvolání žalovaný změnil výrok stavebního
povolení tak, že řízení o povolení stavby areálu AGORA Flora zastavil. V rozhodnutí žalovaný
uvedl, že předmětná stavba byla na základě nepravomocného stavebního povolení provedena
a následně zkolaudována. Podle §88 odst. 2 stavebního zákona, zjistí-li stavební úřad v průběhu
stavebního řízení, že stavba již byla zahájena bez stavebního povolení, řízení zastaví a bude
postupovat podle odstavce 1 písm. b). Proti rozhodnutí o zastavení stavebního řízení brojili
žalobou stěžovatelé. V této namítali, že stavební povolení již nabylo právní moci a žalovaný měl
tudíž odvolání podané společností COMIMPEX, spol. s r.o. zamítnout jako
opožděné. Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. měla fakticky v dispozici stavební povolení již
10. 3. 1997 a od této doby jí měla běžet lhůta k odvolání. Stěžovatel b) tak byl v dobré víře,
že má právo stavbu realizovat. Stěžovatelé v žalobě rovněž poukázali nato, že společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. měla dostatečný prostor k tomu, aby stavební povolení odvoláním
napadla, a to zejména poté, co obdržela usnesení městského soudu ze dne 13. 2. 2001.
Městský soud žalobním námitkám nepřisvědčil a žalobu zamítl, přičemž postup
žalovaného, který řízení zastavil, shledal zákonným. V odůvodnění rozsudku připustil,
že společnost COMIMPEX, spol. s r.o. znala obsah stavebního povolení již dne 10. 11. 1998,
neboť tohoto data podala stížnost proti postupu výstavby areálu AGORA Flora. Zároveň však
uvedl, že není zřejmé, jaký rozsah stavebního povolení byl této společnosti znám. Zdůraznil,
že společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. mělo být stavební povolení řádně doručeno, což se však
nestalo. Stejný závěr učinil i městský soud v usnesení o zastavení řízení ze dne 13. 2. 2001.
Stavební povolení tak nemohlo nabýt právní moci.
Stěžovatelé s právním posouzením učiněným městským soudem ohledně absence nabytí
právní moci stavebního povolení nesouhlasí.
V kasační stížnosti nepolemizují s názorem městského soudu, že společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. nebylo rozhodnutí doručeno způsobem, který by mohl být považován
za formálně správné doručení do vlastních rukou. Stěžovatelé nicméně poukazují na to, že tato
formální hlediska nemohou být jediným kritériem při posuzování otázky, zda stavební povolení
nabylo právní moci.
Stěžovatelé v této souvislosti odkazují na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 As 25/2007 -118 ze dne 17. 2. 2009, dle kterých …. „nelze na újmu ostatních účastníků řízení
zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně
formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal buď fakticky (např. pošta
vydala zásilku s rozhodnutím nesprávně sousedovi, rozhodnutí nebylo doručeno do vlastních rukou), nebo proto,
že si takovou vědomost zjednal z jiného zdroje (např. od jiného účastníka řízení, který mu předal kopii
rozhodnutí, s rozhodnutím se seznámil v jiné věci, nahlížením do spisu v pozdější době atd.). V takovém případě
nastává fikce oznámení, a od ní se odvíjí běh lhůt stejně tak, jako by došlo k oznámení řádnému. K tomu je však
zapotřebí, aby toto faktické „oznámení“ mělo pro opomenutého účastníka řízení zásadně stejnou informační
hodnotu jako oznámení řádně procesně učiněné; je přirozeně zapotřebí – neboť tu chybí obvyklý průkaz doručení
(doručenka) – ustavit okamžik faktického oznámení co nejspolehlivěji; v praxi pak zřejmě tak, že bude určen
nejpozdější den, ve kterém opomenutý účastník nabyl potřebné vědomosti; pochybnost tu prospívá tomu, kdo byl
opomenut.“
V projednávané věci není sporu o tom, že společnost COMIMPEX, spol. s r.o. byla
účastníkem řízení o povolení stavby areálu AGORA Flora. V dané věci taktéž není sporu o tom,
že této společnosti nebylo řádně do vlastních rukou doručeno stavební povolení. Sporné však
zůstává, zda absence řádného doručení rozhodnutí této společnosti, byla způsobilá ovlivnit nabytí
právní moci stavebního povolení, potažmo včasnost odvolání podané společností COMIMPEX,
spol. s r.o. za situace, kdy ze správního spisu vyplývá, že tato společnost byla o existenci
rozhodnutí obeznámena.
Dle §24 odst. 1 správního řádu z roku 1967 ve znění rozhodném pro projednávanou věc,
se důležité písemnosti, zejména rozhodnutí, doručují do vlastních rukou.
Dle §26 odst. 1 citovaného předpisu doručení veřejnou vyhláškou použije správní orgán
v případě, kdy mu účastníci řízení nebo jejich pobyt nejsou známi nebo pokud tak stanoví
zvláštní právní předpis.
Dle §51 odst. 1 citovaného předpisu se rozhodnutí účastníkovi řízení oznamovalo
doručením písemného vyhotovení tohoto rozhodnutí. Den doručení rozhodnutí byl dnem jeho
oznámení. Dle §52 odst. 1 citovaného předpisu rozhodnutí, proti kterému nebylo možno podat
odvolání (podat rozklad), bylo v právní moci.
Dle §69 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění rozhodném
na projednávanou věc, stavební povolení a rozhodnutí o prodloužení jeho platnosti se oznámí
stejným způsobem jako zahájení stavebního řízení a vyrozumění o ústním jednání; tato
rozhodnutí, týkající se jednoduchých a drobných staveb, se oznámí též orgánům státní správy,
které si vyhradily posouzení dokumentace.
Ve smyslu výše uvedených ustanovení rozhodnutí za úpravy starého správního řádu
nabývala právní moci poté, co byla oznámena všem účastníkům řízení a za den právní moci bylo
nutné považovat den, kdy poslednímu z účastníků marně uplynula lhůta pro odvolání nebo
rozklad.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v již citovaném rozhodnutí ze dne
17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, připustil, že právní moc rozhodnutí není zvrácena tím,
že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník. Připustil tedy, že i bez zákonem
stanoveného způsobu doručení rozhodnutí tomu, kdo byl nepochybně účastníkem řízení
a s nímž nebylo jednáno, může nabýt rozhodnutí právní moci, jestliže
1) lze postavit najisto, že opomenutý účastník seznal s dostatečnou jistotou a včas obsah
vydaného rozhodnutí, především tedy, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat, jakým
způsobem a v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do práv, a měl tedy
účinnou možnost se proti němu účinně bránit opravnými prostředky. Obvykle tu půjde
o případy, kdy se opomenutý účastník s obsahem rozhodnutí seznámil prostřednictvím jiné
osoby, nebo se s ním seznámil jinak, a to prokazatelně a v rozsahu potřebném pro účelnou
obranu proti němu,
2) opomenutý účastník rozhodnutí v naznačeném rozsahu seznal v době, kdy ještě ostatní
účastníci nemohli vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.
Výše uvedené podmínky však v projednávané věci naplněny nejsou. Předně je třeba
zdůraznit, že společnost COMIMPEX, spol. s r.o. byla od počátku účastníkem stavebního řízení,
stavební úřad si byl účastenství této společnosti v předmětném stavebním řízení vědom
a se společností jako s účastníkem řízení stavební úřad jednal. Nešlo tedy o opomenutého
účastníka tak, jako tomu bylo ve věci projednávané rozšířeným senátem ve shora citovaném
rozhodnutí. Opomenuta zůstala společnost COMIMPEX, spol. s r.o. pouze při doručování
stavebního povolení, a to přesto, že absence řádného doručení tomuto účastníku byla
stavebnímu úřadu známa.
V projednávané věci taktéž nebylo ze strany stavebního úřadu prokázáno,
že by společnost COMIMPEX, spol. s r.o. včas seznala celý obsah rozhodnutí a ze skutečností
vyplývajících ze správního spisu taktéž nelze uzavřít, že by se společnost COMIMPEX,
spol. s r.o. dozvěděla obsah stavebního povolení v době, kdy ještě ostatní účastníci nemohli
vycházet z toho, že rozhodnutí nabylo právní moci.
Aplikaci názoru rozšířeného senátu, resp. možnosti odvodit nabytí právní moci
stavebního povolení od momentu jeho převzetí tvrzeným zmocněncem společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o dne 10. 3. 1997 taktéž brání skutečnosti zjištěné z přiloženého
spisového materiálu, když zejména z obsahu usnesení Policie ČR. č. j. OR3-943/MO2-TČ-99
ze dne 10. 8. 1999 je zřejmé, že podpis zmocněnce společnosti COMIMPEX, spol. s r.o.
v předmětném stavebním řízení pana P. V., jež měl prokazovat doručení stavebního povolení,
byl zfalšován a osoby účastné při doručování byly podezřelé ze spáchání trestného činu.
V daném případě nelze posuzovat nabytí právní moci ani od data podání stížnosti
společnosti COMIMPEX, spol. s r.o proti postupu výstavby areálu AGORA Flora dne
16. 11. 1998, tak jak navrhují stěžovatelé, neboť ze stížnosti nevyplývá, že by společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. znala celý obsah stavebního povolení.
Skutečnost, která nyní rozhodovanou kauzu významně odlišuje od případu
pojednávaného v citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu zdejšího soudu, je však především
existence shora citovaného usnesení městského soudu č. j. 38 Ca 129/2000-32, ze dne
13. 2. 2001. Jak totiž plyne ze shora uvedeného, městský soud vytkl stavebnímu úřadu způsob
doručování stavebního povolení a uzavřel, že pochybení při doručování činí doložku o nabytí
právní moci stavebního povolení zmatečnou a nelze mít za to, že stavební povolení právní moci
nabylo. V souladu se závěry městského soudu proto měl stavební úřad řádně doručit stavební
povolení všem účastníkům řízení. Společnost COMIMPEX, spol. s r.o. tedy mohla poté,
co seznala obsah usnesení městského soudu, spravedlivě předpokládat, že absence doručení bude
v následném řízení zhojena a že jí bude stavební povolení doručeno řádně do vlastních rukou, tak
jak to vyžaduje zákonná právní úprava. Jinak řečeno, v daném případě již nemohlo jít pouze o to,
zda se předmětné stavební povolení fakticky a v úplné podobě dostalo do sféry společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o., která by následně zvážila možnosti svojí procesní obrany. Pokud totiž
v této otázce existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, z něhož povinnost doručení – mimo jiné
– též společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. plynula, vzniklo na straně této společnosti legitimní
očekávání, že k tomuto doručení dojde, a to zcela bez ohledu na to, zda předmětné stavební
povolení obdržela jiným způsobem.
Nicméně stavební úřad přesto, že respektoval závěr městského soudu a přistoupil
k novému obesílání účastníků řízení a doručování stavebního povolení do vlastních rukou,
společnost COMIMPEX, spol. s r.o. při doručování zcela neodůvodněně a nepochopitelně
opomenul.
Stěžovatelé v této souvislosti z data nabytí právní moci usnesení městského soudu
o zastavení řízení, tj. 17. 4. 2001, dovozují, že nejpozději v tento okamžik společnost
COMIMPEX, spol. s r.o. seznala obsah stavebního povolení a byla zároveň seznámena
s právním závěrem městského soudu o tom, že stavební povolení není pravomocné a jako takové
tedy může být napadeno odvoláním. Stěžovatelé mají za to, že nejpozději od tohoto data měla
běžet společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. lhůta pro podání odvolání.
Se stěžovateli se však dá souhlasit pouze potud, pokud tvrdí, že k datu 17. 4. 2001 byly
společnosti COMIMPEX, spol. s r.o známy závěry městského soudu o tom, že rozhodnutí
o stavebním povolení nenabylo právní moci a že při doručování správní orgán závažným
způsobem pochybil. Jak již však bylo výše uvedeno, společnost COMIMPEX, spol. s r.o. však
z obsahu usnesení taktéž mohla dovodit, že stavební povolení jí bude v souladu s příslušnými
ustanoveními správního řádu do vlastních rukou doručeno a pokud proti němu hodlala
brojit odvoláním, nelze ji vytýkat, že tak neučinila ihned po doručení usnesení městského soudu,
ale vyčkávala řádného doručení stavebního povolení.
Stavební povolení však stavení úřad společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. do vlastních
rukou nikdy nezaslal a teprve po více než 5 letech jej stavební úřad dne 2. 10. 2006 vyvěsil
na úřední desku. Po jeho vyvěšení podala společnost COMIMPEX, spol. s r.o. odvolání. Za této
situace nezbylo žalovanému než shledat podání odvolání včasným.
To, že stavební povolení nebylo doručeno společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. tedy
představuje závažné procesní pochybení, které mělo vliv na hmotněprávní sféru této společnosti,
a které zvrátilo stavebním úřadem vyznačenou právní moc stavebního povolení. Za této situace
nezbývá než souhlasit s názorem žalovaného a následně pak městského soudu o tom, že stavební
povolení v době podání odvolání společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. nebylo v právní moci
a žalovaný tedy postupoval správně, pokud odvolání jako včasně podané projednal.
Stěžovatelé se v kasační stížnosti dále domáhají aplikace §84 nového správního řádu,
který upravuje odvolací lhůtu při neoznámení rozhodnutí a ochranu práv účastníků nabytých
v dobré víře. Zdůrazňují, že v daném případě se dostávají do kolize práva stěžovatelů (a dalších
vlastníků jednotek), kteří v dobré víře v právní moc rozhodnutí o povolení stavby činili svá
jednání a úkony (realizovali stavbu, nabyli vlastnické právo k jednotkám v budově atd.) a práva
společnosti COMIMPEX, spol. s r.o., do nichž bylo zasaženo tím, že této společnosti nebylo
řádně doručeno rozhodnutí o povolení stavby. Tato práva jsou přitom zásadně rovnocenná
a měla by jim být poskytnuta v zásadě shodná úroveň ochrany. Zpochybnění dobré víry
stěžovatelů, které naznačila společnost COMIMPEX, spol. s r.o. s poukazem na skutečnost,
že při doručování rozhodnutí společnosti COMIMPEX, spol. s r.o. mělo dojít ke spáchání
trestného činu, není podle stěžovatelů na místě, neboť tato okolnost nebyla stěžovatelům známa.
Dle §84 odst. 1 nového správního řádu osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí
jí nebylo správním orgánem oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání
rozhodnutí a řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1
roku ode dne, kdy bylo rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán
byl oznámil; zmeškání úkonu nelze prominout. Ustanovení tohoto odstavce neplatí pro účastníky
uvedené v §27 odst. 1. Neoznámení rozhodnutí se nemůže dovolávat ten, kdo se s ním
prokazatelně seznámil. Na takového účastníka se hledí, jako by mu správní orgán doručil
rozhodnutí s chybějícím poučením podle §83 odst. 2 (§84 odst. 2). Při vedení řízení po podání
odvolání podle odstavce 1 je třeba zvlášť dbát oprávněných zájmů účastníků, kteří byli v dobré
víře. Odkladný účinek odvolání lze z vážných důvodů vyloučit (§85 odst. 2) i dodatečně (§84
odst. 3).
Stěžovatelé jsou si vědomi toho, že řízení o stavebním povolení je třeba posuzovat podle
starého správního řádu, nicméně se domnívají, že k §84 odst. 1 a 2 nového správního řádu lze
přihlédnout jako k ustanovením obsahujícím návod a vodítka, jak interpretovat a aplikovat zásadu
ochrany dobré víry ve vztahu k odvoláním proti rozhodnutím správních orgánů.
Městský soud se při hodnocení výše uvedených námitek omezil na konstatování, že „dobrá
víra nemá pro danou věc žádný význam, neboť nemůže být zhojena nezákonnost postupu stavebního úřadu, který
předmětné stavební povolení opatřil doložkou právní moci“ a dále uvedl, že „ustanovení §84 nemůže být bráno
v potaz vzhledem ke skutečnosti, že v daném případě je třeba postupovat dle zákona č. 71/1967 Sb.“
Ačkoliv je výše uvedené konstatování městského soudu stručné, nelze, než s ním
souhlasit.
Jakkoliv nejde zcela vyloučit, že v konkrétním případě lze dovodit aplikaci principů
(ochrany práv nabytých v dobré víře), výslovně obsažených v nové zákonné úpravě, též pro
postup podle právní úpravy starší, byť zde výslovně nevyjádřených, nemůže k tomu dojít v nyní
projednávané věci. Argumentace dobrou vírou stěžovatelů zde totiž nemá relevanci, a to jednak
proto, že společnost COMIMPEX spol. s r.o. očekávala v souladu s usnesením městského soudu
ze dne 13. 2. 2001, že jí bude předmětné stavební povolení doručeno a toto její očekávání nelze
překlenout argumentem, že toto povolení obdržela s největší pravděpodobností jiným způsobem,
tzn. neoficiálně. Navíc je daný případ specifický rovněž tím, že v procesu doručování této
společnosti prokazatelně mělo dojít ke spáchání trestného činu.
Je proto namístě poukázat na právní názor obsažený v rozsudku ze dne 14. 5. 2008,
č. j. 3 As 11/2007 - 92, kde se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k argumentaci stěžovatele
případnou právní jistotou jiných účastníků řízení či správních orgánů a tuto shledal právně
irelevantní, neboť podle jeho názoru nemůže vycházet z protiprávního stavu. „Případné škody
z takové situace vzniklé pak jdou k tíži toho správního orgánu, který se předmětného jednání dopustil.“
K námitce stěžovatele, podle níž je předmětná stavba již po kolaudaci a je třeba poskytnout
ochranu právům nabytým v dobré víře, uvedl, že „ani zájem na ochraně práv takto nabytých nemůže
zhojit (vyvážit) nezákonnost postupu správních orgánů“. Aprobace takového postupu soudem by totiž
v podstatě znamenala „rezignaci na úlohu správního soudnictví jako jedné z hlavních záruk zákonnosti
výkonu veřejné správy“.
V rozsudku č. j. 3 Ans 11/2010 ze dne 21.7.2010 Nejvyšší správní soud zdůraznil,
že „odůvodňovat nerespektování zákona, pravomocných rozhodnutí nadřízených správních orgánů a rozsudků
správních soudů fakticitou důsledků nezákonného správního postupu považuje Nejvyšší správní soud za naprosto
nepřijatelné.“
Stěžovatelé se domáhají zrušení napadeného rozsudku taktéž pro nepřezkoumatelnost
rozsudku z titulu nedostatku odůvodnění dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť namítají,
že z rozsudku není zřejmé, jak se městský soud vypořádal s jejich argumenty týkajícími se nabytí
právní moci stavebního povolení na základě „faktického“ doručení stavebního povolení
společnosti COMIMPEX, spol. s r.o.
Ani tato stižní námitka není důvodná.
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku, městský soud posuzoval, zda byl společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. znám obsah stavebního povolení k datu tvrzeném v žalobě stěžovateli,
tzn. k datu podání stížnosti proti výstavbě areálu AGORA Flora (10. 11. 1998) a dospěl k závěru,
že nelze najisto postavit, jaký rozsah stavebního povolení byl k tomuto datu společnosti
COMIMPEX, spol. s r.o. znám. Pokud městský soud setrval a odkázal na závěry usnesení
o zastavení řízení městského soudu ze dne 13. 2. 2001, kde městský soud rozhodl, že předmětné
stavební povolení nenabylo právní moci, reagoval a vypořádal se tímto de facto s námitkou
stěžovatelů ohledně faktického doručení stavebního povolení společnosti COMIMPEX, spol.
s r.o. ve dnech 5. 3. 1997 až 10. 3. 1997.
Jak již tento soud judikoval, přestože je třeba na povinnosti dostatečného odůvodnění
rozhodnutí z hlediska ústavních principů důsledně trvat, nemůže být chápána zcela dogmaticky.
Rozsah této povinnosti se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován
ve světle okolností každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního
soudu je, aby se městský soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi základními námitkami
účastníka řízení tak, aby žádná z nich nezůstala bez náležité odpovědi. Odpověď na základní
námitky však v sobě může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky
dílčí a související.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud uzavírá, že se městský soud
nesprávného právního posouzení doby nabytí právní moci předmětného stavebního povolení
a včasnosti odvolání společnosti COMIMPEX spol. s r.o. nedopustil a není tak naplněn stížní
důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.. Současně Nejvyšší správní soud nezjistil, že by napadený
rozsudek byl stižen tvrzenou nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst.
1 písm. d) s. ř. s. Kasační stížnost je tedy nedůvodná a proto ji zdejší soud zamítl (§110 odst. 1
s. ř. s.).
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud rozhodl věcně bezprostředně po doručení kasační
stížnosti, nerozhodoval již samostatně o odkladném účinku, jehož přiznání se stěžovatelé
dožadovali.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatelé, kteří neměli v tomto soudním řízení úspěch, nemají na jejich náhradu
právo. Žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladů příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení COMIMPEX, spol. s r. o., se sídlem Praha 3, Chrudimská
2364/4, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, protože jí soud v tomto řízení
neuložil žádnou povinnost (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. června 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu