ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.33.2013:13
sp. zn. 5 As 33/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Městský soud v Brně, se sídlem Polní 994/39, Brno, v řízení o žalobě na ochranu
proti nečinnosti, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
8. 3. 2013, č. j. 30 A 5/2013 – 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti v záhlaví
uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků (výrok I.) a jehož II. výrokem byl
stěžovatel vyzván, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek
ve výši 2000 Kč.
Žalobou se stěžovatel před krajským soudem domáhal, aby krajský soud zakázal
předsedovi Městského soudu v Brně (dále také „žalovaný“ nebo „žalovaný soud“),
aby pokračoval v porušování žalobcova práva na řádné doručení vyrozumění o stížnosti
a přikázal žalovanému soudu, aby obnovil stav před zásahem k listopadu 2012, kdy vypršela lhůta
k vyřízení tohoto podání.
Vzhledem k tomu, že spolu se žalobou nebyl stěžovatelem zaplacen soudní poplatek,
krajský soud jej usnesením ze dne 1. 2. 2013, č. j. 30 A 5/2013 – 9, vyzval k jeho zaplacení,
a to ve výši 2.000 Kč v souladu s položkou č. 18 bodem 2 písm. d) Sazebníku soudních poplatků
zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“). Stěžovatel soudní poplatek neuhradil a v podání ze dne 2. 3. 2013
požádal krajský soud o osvobození od soudních poplatků. K žádosti přiložil prohlášení o svém
majetku a uvedl, že nepřiložil osvědčení orgánu státní správy o svých sociálních poměrech,
protože tento orgán je doposud k jeho žádosti o vydání tohoto osvědčení nečinný.
Krajský soud, vycházeje z výše uvedeného skutkového stavu a judikatury Nejvyššího
správního soudu, žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků zamítl (výrok I.)
a stěžovatele vyzval, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení napadeného usnesení zaplatil soudní
poplatek ve výši 2000 Kč.
V odůvodnění v záhlaví označeného usnesení krajský soud s odkazem na §36 odst. 3
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)
uvedl, že důkazní břemeno ohledně prokázání, zda má žalobce dostatečné prostředky
pro zaplacení soudního poplatku, leží na žalobci. Krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu týkající se rozhodování o osvobození od soudních poplatků. Konkrétně citoval
rozsudek tohoto soudu ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 Ans 15/2012 – 15 (dostupný na www.nssoud.cz),
podle něhož může žadatel nedostatek prostředků pro zaplacení soudního poplatku prokazovat
i jinak, než řádným vyplněním Prohlášení, včetně prokázání dokladatelných tvrzení, ovšem vždy
pouze tak, aby to poskytovalo úplný obraz o žadatelových majetkových a osobních poměrech.
Krajský soud dospěl k závěru, že v daném případě tato podmínka nebyla splněna. Podle rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50, (dostupný
na www.nssoud.cz) soud v případě, že žadatel nesplní svou důkazní povinnost, výdělkové
a majetkové poměry z úřední povinnosti nezjišťuje. Pokud jsou tedy skutečnosti tvrzené
a doložené žalobcem neaktuální či neúplné, soud má povinnost žádost žalobce o osvobození
od soudních poplatků zamítnout (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 26. 8. 2009, č. j. 1 As 39/2009
– 88, publikovaný ve Sb. NSS pod číslem 1962/2010). Krajský soud vzal v úvahu také skutečnost,
že osvobození od soudních poplatků je nutné chápat jako krajní prostředek zajišťující právo
na přístup k soudu pro nemajetné účastníky a řízení o osvobození od soudního poplatku
je součástí řízení ve věci samé. Vzhledem k tomu, že příjmy a majetkové poměry stěžovatele
nebyly řádně doloženy, krajský soud nemohl přistoupit k jejich porovnání s výší soudního
poplatku.
V kasační stížnosti stěžovatel uvedl celou řadu námitek, z nichž některé spolu navzájem
úzce souvisí. Souhrnně rekapitulováno tak především namítal, že prohlášení, které krajskému
soudu zaslal spolu s žádostí o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta jeho
finanční nedostatek dokládá, nikoliv jen tvrdí. Zároveň zdůraznil, že doložení nedostatku
finančních prostředků čestným prohlášením zákon nezakazuje a že otázka bydlení je veskrze
soukromý údaj. Stěžovatel dále poukázal na to, že je dle jeho názoru absurdní, že krajský soud
„líčí výši sociální dávky a zároveň v obdobném judikátu uvažuje, že nezná její výši“. Co do dávek
státní sociální podpory dále namítal, že je svévolí ze strany krajského soudu, pokud uvažuje,
že „stěžovatel je příjemcem příspěvku na živobytí, ale činí závěr, že soud neví, zda nejde náhodou
o další sociální dávku“, a že nepobírá invalidní důchod, tudíž úvahy krajského soudu jsou v tomto
ohledu v právním státě nepřijatelné. Stěžovatel dovodil, že krajský soud neměl jeho žádost
zamítnout, neboť zamítavý výrok se používá pouze v rozhodnutích ve věci samé. Stěžovatel dále
namítl, že krajský soud má aplikovat zákony, a nikoliv judikáty, a pokud se ztotožňuje s výkladem
Nejvyššího správního soudu, je povinen to dostatečně odůvodnit. Krajský soud dle navrhovatele
předstíral, že jej poučil o „existenci břemene tvrzení a břemene důkazního“, zbavil jej zákonného
soudce a záměrně staví stěžovatele do postavení kverulanta. Krajský soud dále stěžovateli
de facto zkrátil lhůtu pro podání opravného prostředku, protože výrok II. napadeného usnesení
obsahuje lhůtu, která je kratší než lhůta pro podání kasační stížnosti. V závěru kasační stížnosti
stěžovatel uvedl, že krajský soud jej nesprávně poučil o možnosti podat opravný prostředek,
protože odvolání ani kasační stížnost nejsou proti dočasnému rozhodnutí přípustné.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, ze kterých důvodů dle ustanovení §103 odst. 1
s. ř. s. proti napadenému usnesení brojí, Nejvyšší správní soud nicméně podle obsahu kasačních
námitek seznal, že stěžovatel zjevně mínil napadnout předmětné usnesení pro důvody uvedené
pod písmeny a), b), c) i d) výše uvedeného ustanovení.
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti, přičemž
zjistil, že je podána osobou oprávněnou a je proti označenému usnesení přípustná za podmínek
ustanovení §102 a §104 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu i řízení, které mu
předcházelo, v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., neshledal přitom vady, k nimž by musel
podle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlédnout z úřední povinnosti; vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti, dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost,
ani na povinném zastoupení stěžovatele advokátem. Osvobození od soudních poplatků i právo
na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek
pro osvobození od soudních poplatků přitom vylučuje i právo na bezplatné zastoupení
(§35 odst. 8 s. ř. s.). Za situace, kdy předmětem kasačního přezkumu je usnesení, jímž byla
zamítnuta žádost o osvobození od soudních poplatků, by trvání na podmínce uhrazení soudního
poplatku za kasační stížnost a na podmínce povinného zastoupení, znamenalo jen další řetězení
téhož problému. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupný na www.nssoud.cz).
K námitce týkající se otázky, zda stěžovatel čestným prohlášením skutečně a dostatečně
doložil své osobní, majetkové a výdělkové poměry, Nejvyšší správní soud považuje za nutné
v obecné rovině uvést, že individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut,
jehož účelem je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před
nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození
od soudních poplatků je zařazen v ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je kromě jiného
uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost
usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi
osvobození od soudních poplatků zcela lze přitom pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné
důvody. Pokud by však soud dospěl k závěru, že návrh účastníka je zjevně neúspěšný, žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítne. Z výše uvedeného plyne, že soud může účastníka
osvobodit od soudních poplatků za předpokladu kumulativního splnění tří podmínek: a) podání
žádosti o osvobození od soudních poplatků, b) návrh účastníka na zahájení řízení není zjevně
neúspěšný, c) doložení nedostatku prostředků.
Jak Nejvyšší správní soud již uvedl v rozsudku ze dne 3. 2. 2010, č. j. 3 As 28/2009 – 147
(dost. na www.nssoud.cz), [...] při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým
majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá
dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším obdobným okolnostem. Při hodnocení majetkových poměrů
žadatele je třeba přihlédnout nejen k výši jeho příjmů a množství disponibilních finančních prostředků, ale též
k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit. Rozhodnutí o žádosti pak musí vždy vycházet z konkrétního posouzení
naplnění výše uvedených podmínek a musí odpovídat tomu, aby žadateli nebylo jen pro jeho majetkové a sociální
poměry znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo. Osvobození od soudních poplatků je proto možno přiznat
pouze osobě, která objektivně není schopna soudní poplatek zaplatit a nemá jinou možnost, jak se domoci svých
práv, než cestou soudního řízení. Vždy je však nutno přihlížet i ke konkrétním možnostem žadatele finanční
prostředky si opatřit. Objektivní hlediska pro posuzování poměrů žadatele, resp. jejich tíživosti, v současné době
nejsou v platném právu vyjádřeny. Soudy jsou proto nuceny překlenout tento nedostatek v každém konkrétním
případě interpretací. Zhodnocení všech okolností, které v této věci vypovídají o poměrech žadatele je tak věcí úvahy
soudu a promítá se do závěru, zda je žadatel, s ohledem na své poměry, schopen zaplatit soudní poplatky.
Při zkoumání, zda účastník nedisponuje dostatečnými prostředky, aby mohl soudní
poplatek zaplatit, leží důkazní břemeno na bedrech účastníka. Pokud chce být tedy účastník
ohledně své žádosti o osvobození od soudních poplatků úspěšný, musí nejen uvést,
v čem spatřuje svůj nedostatek prostředků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54), který podle jeho názoru vede k tomu, že nemůže soudní
poplatek uhradit, ale současně musí i takové tvrzení prokázat. Jak plyne z judikatury zdejšího
soudu, [...] soud nemůže zjišťovat tyto skutečnosti z úřední povinnosti, neboť zásada vyšetřovací se zde neuplatní
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 – 50,
přístupný na www.nssoud.cz). Obdobně se tento soud vyjádřil i v rozsudku ze dne 26. 8. 2009,
č. j. 1 As 39/2009 - 88 (dostupném na www.nssoud.cz), podle něhož [...] účastník řízení, který
požádal o osvobození od soudních poplatků (§36 odst. 3 s. ř. s.), a který byl soudem řádně poučen (§36 odst. 1
s. ř. s.), je povinen uvést a prokázat veškeré skutečnosti rozhodné pro posouzení žádosti. Vyplyne-li z uvedených
údajů či obsahu spisu, že jsou nevěrohodné, popř. neúplné, soud žádost zamítne. Z rozsudku zdejšího soudu
ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Ans 2/2007 – 51 (dostupném na www.nssoud.cz), dále vyplývá,
že [...] nedoloží-li účastník řízení své, byť i tvrzené minimální, příjmy, je dán důvod pro zamítnutí jeho žádosti
o osvobození od soudního poplatku.
Námitce stěžovatele, že čestným prohlášením svůj finanční nedostatek dokládá, nikoliv
jen tvrdí, Nejvyšší správní soud nepřisvědčil a ztotožnil se naopak se závěry krajského soudu.
V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud podrobně popsal veškeré své úvahy, které
jej vedly k závěru, že stěžovatel dostatečným způsobem nedoložil nedostatek svých prostředků
a nesplnil tak důkazní povinnost na něm spočívající. Konkrétně pak krajský soud uvedl,
že z tvrzení stěžovatele ohledně výše jeho nezdanitelných příjmů, která byla specifikována
slovy „přes 3000 Kč“, nejen nevyplývá konkrétní částka, ale tato skutečnost zároveň nebyla
stěžovatelem ani nijak doložena. Výše zdanitelných příjmů nebyla stěžovatelem uvedena vůbec.
Současně není z čestného prohlášení ani z jiných podání stěžovatele zřejmé, kde fakticky bydlí
a jaké jsou jeho náklady na bydlení, ani jaká je přesná výše jeho peněžních závazků (stěžovatel
tuto částku specifikoval pouze slovem „tisíce“). Některá další tvrzení stěžovatele, např.
že má „nenarušenou způsobilost zcizovat“, krajský soud vyhodnotil pro posouzení žádosti
o osvobození od soudních poplatků jako nerozhodná, neboť z těchto tvrzení nebylo zřejmé,
co jimi chtěl stěžovatel soudu sdělit. Nejvyšší správní soud je nucen dát krajskému soudu zcela
za pravdu, že stěžovatel tato tvrzení řádným způsobem nedoložil. Dle názoru Nejvyššího
správního soudu zároveň v čestném prohlášení nebyly dostatečně specifikovány, případně zcela
chyběly, některé skutečnosti, které jsou nezbytné pro posouzení, zda účastník řízení splňuje
předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Takovými skutečnostmi jsou např. bytové
poměry účastníka, náklady na bydlení, přesná výše jeho peněžitých závazků atd. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel dostatečným způsobem neprokázal, že jsou u něho splněny předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožnil s výše
uvedeným hodnocením krajského soudu.
K námitce stěžovatele, že bytové poměry jsou zcela soukromou záležitostí
žadatele, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud chce účastník řízení čerpat výhodu v podobě
osvobození od soudních poplatků, kterou za předpokladu splnění určitých podmínek právní
úprava předvídá, musí řádně a dostatečně doložit, že tyto podmínky splňuje. Jednou z těchto
podmínek je, jak již bylo výše uvedeno, prokázání, že nedisponuje dostatečnými prostředky,
aby mohl soudní poplatek zaplatit. Z toho důvodu je samozřejmě nezbytné, aby poskytl soudu
celkový a hodnověrný obraz o své osobní, majetkové a výdělkové situaci, a to do té míry, do jaké
je to potřebné pro potřeby posouzení jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků. Jelikož
výdaje na živobytí, tedy i na bydlení, jsou podstatnou součástí majetkové situace účastníka,
která může mít přímý vliv na konečné rozhodnutí o jeho žádosti, je nutné doložit i skutečnosti
týkající se jeho bytové situace. Otázka, zda se jedná o soukromý údaj, či nikoliv, tedy z výše
uvedených důvodů nehraje za daných okolností roli, a Nejvyšší správní soud proto nemohl
této námitce stěžovatele přisvědčit.
Vzhledem k tomu, že krajský soud stěžovatelovo čestné prohlášení přijal a vycházel
z něho při svém rozhodování o jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků, Nejvyšší
správní soud považuje námitku stěžovatele, že zákon nezakazuje doložení jeho osobních
a majetkových poměrů čestným prohlášením, za bezpředmětnou, a tudíž se jí dále nezabýval.
K námitkám týkajících se stěžovatelem tvrzeného rozporu, že krajský soud „líčí výši
sociální dávky a zároveň v obdobném judikátu uvažuje, že nezná její výši, a dále že je svévolí
ze strany krajského soudu, pokud uvažuje, že „stěžovatel je příjemcem příspěvku na živobytí,
ale činí závěr, že soud neví, zda nejde náhodou o další sociální dávku“, Nejvyšší správní soud
uvádí, že v napadeném usnesení není obsažen žádný argument či tvrzení krajského soudu, které
by výše uvedené výtky podporovaly. Krajský soud pouze uvedl údaj o výši nezdanitelných příjmů,
který vyplýval přímo z čestného prohlášení stěžovatele. K námitce, která se týkala otázky,
zda stěžovatel pobírá invalidní důchod, Nejvyšší správní soud uvádí, že úvaha krajského soudu
byla zcela logická a nejevila jakékoliv známky protiprávnosti. Jestliže stěžovatel v prohlášení
uvedl, že je plně invalidní, což by za splnění dalších zákonných podmínek mohlo znamenat vznik
nároku na invalidní důchod, je z pohledu soudu zcela legitimní očekávat, že se k této skutečnosti
stěžovatel vyjádří. Vzhledem k tomu, že tak stěžovatel neučinil, zavdal krajskému soudu důvod
k dalším pochybnostem ohledně jeho majetkové situace, které důvěryhodným a prokazatelným
způsobem nerozptýlil. Proto ani této námitce Nejvyšší správní soud nevyhověl.
Stěžovatel dále namítal, že krajský soud chybně „zamítl“ jeho žádost o osvobození
od soudních poplatků, neboť zamítavý výrok se používá pouze, pokud soud rozhoduje ve věci
samé. Ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. výslovně předvídá „zamítnutí“ žádosti o osvobození
od soudních poplatků, pokud by soud vyhodnotil návrh účastníka jako zjevně neúspěšný. Krajský
soud proto postupoval v souladu se zákonem, jestliže žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků zamítl, nikoliv odmítl.
Jak již Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 17. 4. 2013, č. j. 3 Aps 1/2013 –
15, [...] konstantní výklad určitého ustanovení právního předpisu i prostřednictvím jednotlivých soudních
rozhodnutí plně naplňuje zásadu materiálního právního státu a upevňuje právní jistotu adresátů práva ohledně
toho, jakým způsobem bude vůči nim postupováno. Krajský soud přesvědčivě a dostatečně zdůvodnil,
proč na právní názor obsažený v daných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu odkázal
a z jakého důvodu s těmito názory souhlasí. Zároveň uvedl, v čem jsou skutkové i právní
okolnosti rozhodované právní věci stejné či obdobné jako v případě citovaných rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud tedy ani v tomto ohledu neshledal na straně krajského soudu pochybení.
K námitkám stran nesprávného poučení je třeba uvést, že poučovací povinnost soudu
vůči účastníku řízení se ve vztahu k možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků
vztahuje pouze na informování účastníka o existenci této možnosti, což krajský soud učinil
v usnesení ze dne 1. 2. 2013 s odkazem na §36 odst. 3 s. ř. s. Není tedy třeba, aby soud výslovně
poučil účastníka i o tom, že je povinen nedostatek prostředků doložit a že důkazní břemeno
v tomto ohledu spočívá na něm, nikoliv na soudu. Tato skutečnost ostatně přímo vyplývá
ze samotného znění ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s., který hned v první větě stanoví, že účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti
osvobozen od soudních poplatků.
K odkazu krajského soudu na usnesení, která se týkají téhož účastníka řízení, avšak
se vztahují k jiné právní věci, Nejvyšší správní soud podotýká, že vzhledem k množství sporů,
jež stěžovatel před správními soudy vede, a ve spojení s často soudy konstatovaným
kverulatorním a právo zneužívajícím charakterem jeho podání, je nutné považovat odkázání
na informaci obsaženou v rozhodnutích týkajících se jiné právní věci s týmž účastníkem řízení
za zcela legitimní, ba dokonce vhodnou. Nejedná se navíc o ojedinělý případ, kdy soud poukázal
na to, že by stěžovatel vzhledem k bohatým zkušenostem s vedením sporů před správními soudy
měl být dostatečně obeznámen s řádným způsobem provádění některých procesních úkonů
(Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 3. 2013, č. j. 2 As 19/2013 – 9, dostupném
na www.nssoud.cz, např. uvedl, že [...] stěžovateli v tomto konkrétním případě je s ohledem na množství
sporů, které vede, dobře známo, jakým způsobem je třeba prokazovat návrh na osvobození od soudních poplatků
[...]).
K námitce týkající se odnětí zákonného soudce Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel
tuto námitku nijak blíže nezdůvodnil, ani neuvedl, jakým způsobem mělo k odnětí zákonného
soudce dojít. Po prostudování soudního spisu zdejší soud nezjistil žádnou skutečnost, která
by stěžovatelovu námitku jakýmkoliv způsobem podpořila.
Námitce stěžovatele, že jej krajský soud záměrně staví do postavení kverulanta, Nejvyšší
správní soud nepřisvědčil, neboť krajský soud v napadeném usnesení dostatečně a zevrubně
zdůvodnil, proč považuje stěžovatelovo jednání za kverulatorní a právo zneužívající. Krajský
soud zcela respektoval rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 20. 9. 2011, č. j. 2 As 105/2011 – 44
(dostupné na www.nssoud.cz), z něhož plyne, že samotný počet sporů vedených žalobcem
nemůže být dostatečným důvodem k tomu, aby postup žalobce byl označen za zneužití práva.
Krajský soud byl podle tohoto rozsudku povinen zabývat se konkrétními okolnostmi případu
a podrobně zdůvodnit, proč v daném případě velké množství žalob podaných stěžovatelem
ke krajskému soudu ve spojení s dalšími skutečnostmi znamená zneužití práva ze strany
stěžovatele. Této povinnosti krajský soud dostál, neboť v odůvodnění napadeného usnesení
uvedl, že z obsahu podání stěžovatele a jeho procesních úkonů v různých řízeních vedených
před krajským soudem i Nejvyšším správním soudem vyplývá, že účelem stěžovatelových žalob
není ochrana práv, nýbrž pouze vedení řízení a vydání rozhodnutí, ať už jakéhokoliv obsahu.
V této souvislosti krajský soud dále zdůraznil, že v minulosti došlo opakovaně k situaci,
kdy krajský soud přiznal témuž stěžovateli osvobození od soudních poplatků a tento si přesto
podal proti takovému usnesení kasační stížnost (viz např. řízení vedená u krajského soudu
pod sp. zn. 30 A 21/2011 a 30 A 22/2011). To dle krajského soudu podporuje správnost
jeho závěrů o tom, že stěžovatel nepodává žaloby z důvodu ochrany svých práv, nýbrž proto,
že se v jeho osobnosti skrývá vnitřní potřeba vést soudní řízení jako taková, což se jednoznačně
neslučuje s účelem soudní ochrany práv jednotlivců.
S těmito závěry se Nejvyšší správní soud zcela ztotožnil. Množství stěžovatelem
podaných žalob v souvislosti s jejich obsahem a skutečností, že podal kasační stížnost i proti
rozhodnutí krajského soudu, jímž mu bylo osvobození od soudního poplatku přiznáno,
jednoznačně svědčí o tom, že stěžovatel svá práva uplatňuje svévolně a šikanózním způsobem.
Ke shodným závěrům ohledně procesní činnosti stěžovatele již ostatně zdejší soud dospěl
v řadě rozsudků, např. v rozsudku ze dne 19. 7. 2012, č. j. 3 As 59/2012 – 7, dostupném
na www.nssoud.cz, či v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22, dostupném
na www.nssoud.cz. Z výše uvedených důvodů nepovažoval Nejvyšší správní soud předmětnou
námitku stěžovatele za důvodnou.
K otázce správnosti poučení o přípustnosti kasační stížnosti proti usnesení o zamítnutí
žádosti o osvobození od soudních poplatků Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek tohoto
soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 - 106, dle něhož byla kasační stížnost proti usnesení
o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků pro řízení o kasační stížnosti shledána
jako přípustná. Přestože po novele s. ř. s. zákonem č. 303/2011 Sb., která nabyla účinnosti
dne 1. 1. 2012, odstraňování vad kasační stížnosti, včetně nezaplacení soudního poplatku,
již nepřísluší krajským soudům (jak tomu bylo v případě citovaného rozsudku), nýbrž Nejvyššímu
správnímu soudu, výše uvedený právní názor je principiálně aplikovatelný i na současnou situaci.
Nejvyšší správní soud tedy nemohl dát stěžovateli ohledně námitky nesprávného poučení
krajským soudem o možnosti podání kasační stížnosti proti napadenému usnesení za pravdu.
Další námitky lze jen těžko meritorně uchopit, a proto se jimi Nejvyšší správní soud nemohl
zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost proti napadenému usnesení krajského není důvodná, a jako takovou ji proto ve smyslu
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.) a žalovanému žádné
náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalovanému náhradu nákladů
řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2013
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu