ECLI:CZ:NSS:2022:5.AS.381.2021:33
sp. zn. 5 As 381/2021 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Ing. V. E., zast. JUDr.
Janem Klailem, advokátem se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň, proti žalovanému: velitel
vzdušných sil, se sídlem Vítězné náměstí 1500/5, Praha, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad 15/2019 - 203,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žalovaný je po v i ne n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
částku 4114 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce
JUDr. Jana Klaila, advokáta se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností se žalovaný (dále také „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým krajský soud
zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 201826/2019-3031; tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí velitele vojenského útvaru 2427 Sedlec,
Vícenice u Náměště nad Oslavou (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 23. 1. 2019,
č. j. MO 26562/2019-2427. Posledně uvedeným rozhodnutím správní orgán I. stupně zčásti
vyhověl žalobcově žádosti o „přiznání nároku na ušlou mzdu a její doplacení“ za období, kdy byl
určován k plnění úkolů LZS (letecké záchranné služby) a SAR (služby pátrání a záchrany)
na letišti Plzeň – Líně (správní orgán I. stupně přiznal žalobci odměnu za práci přesčas ve výši
196 367 Kč společně s úrokem z prodlení); ve zbylém rozsahu žádost zamítl. Ve vztahu
k nárokům uplatněným za období do 15. 8. 2005 správní orgán I. stupně uzavřel, že tyto nároky
jsou promlčeny.
[2] Uvedenou žádost ze dne 13. 8. 2008 (doručenou dne 18. 8. 2008), označenou jako „žádost
o náhradu škody na ušlé mzdě“, podal žalobce tehdejšímu správnímu orgánu I. stupně (veliteli
vojenského útvaru 4574, Přerov) s argumentací, že mu byla od založení letky v roce 1998
nesprávně stanovována služební pohotovost; 24hodinové směny byly formálně rozděleny
na 12hodinový výkon služby a 12hodinovou služební pohotovost. Za dobu služební pohotovosti
tak byla žalobci vyplacena pouze příslušná náhrada (odměna), ačkoli šlo z materiálního hlediska
o výkon služby a měl mu náležet plat, včetně všech případných příplatků.
[3] Příslušné služební orgány o žádosti žalobce několikrát rozhodly tak, že jeho
žádost zamítly. Tato jednotlivá rozhodnutí, potažmo rozhodnutí žalovaného o odvolání
následně v průběhu soudního přezkumu zrušil Krajský soud v Ostravě (nejprve rozsudkem
ze dne 15. 4. 2010, č. j. 22 Ca 53/2009 - 49; poté rozsudkem ze dne 10. 7. 2015,
č. j. 22 Ad 20/2014 - 69). Naposledy o žádosti žalobce rozhodl správní orgán I. stupně
rozhodnutím ze dne 23. 1. 2019, č. j. MO 26562/2019-2427, tak, že jeho žádosti částečně vyhověl
způsobem uvedeným výše; ve zbylém rozsahu však žádost zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal
žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 201826/2019-3031,
zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil (viz výše).
II. Rozhodnutí krajského soudu
[4] Žalobou podanou ke krajskému soudu se žalobce domáhal zrušení posledně uvedeného
rozhodnutí žalovaného o jeho žádosti, tj. rozhodnutí ze dne 9. 7. 2019, č. j. MO 201826/2019-
3031.
[5] Jeho žalobě krajský soud vyhověl, rozsudkem ze dne 13. 10. 2021, č. j. 29 Ad
15/2019 - 203, napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský
soud poukázal na skutečnost, že podle služebních orgánů byla žalobci služební pohotovost
nařizována organizačními rozkazy vydávanými na období příslušného kalendářního roku
ve spojení s denními rozkazy. Z těchto podkladů (jakož ani dalších dokumentů založených
ve spise) však ve vztahu k žalobci není zjevné, jakou formu rozkazů byly v letech 2005, 2006
a 2008 nařizovány služební pohotovosti, tj. zda prostřednictvím písemných organizačních
rozkazů, jako tomu bylo v případě organizačního rozkazu č. 1 ze dne 2. 1. 2007 v roce 2007,
či se jednalo o rozkazy ústní. Krajský soud však shledal, že organizace směny byla v letech 2005
až 2008 totožná (o čemž nebylo mezi účastníky řízení sporu), přičemž služba v délce 24 hodin
byla rozdělena na část služby (od 7 h do 19 h) a na část pohotovosti (od 19 h do 7 h následujícího
dne).
[6] Za nesporné považoval krajský soud i doby, kdy měl být žalobce přítomen na daném
pracovišti z rozkazu nadřízeného, sporné bylo pouze to, zda se jednalo kromě služby
i o pohotovost, a co bylo případně jejím obsahem. Ve vztahu k letům 2005, 2006 a 2008 neměl
krajský soud nařízení pohotovosti vůbec za prokázané. Ve vztahu k roku 2007 krajský soud
dovodil, že žalobci byla organizačním rozkazem č. 1 ze dne 2. 1. 2007 formálně nařízena služební
pohotovost. Z toho však nelze současně dovozovat naplnění podmínky důležitého zájmu služby
ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění účinném v době,
do níž spadají uplatněné nároky (dále jen „zákon o vojácích z povolání“).
[7] Pro určení, zda žalobci přísluší plat za výkon služby či pouze odměna za služební
pohotovost, bylo nutné postavit najisto, jaké faktické činnosti žalobce v rámci nařízené služební
pohotovosti vykonával, tedy zda byl charakter činností během služební pohotovosti identický
s činnostmi nařizovanými žalobci v rámci výkonu služby. Krajský soud poukázal na obsah
svědeckých výpovědí, jež byly provedeny v souvisejícím správním řízení týkajícím se týchž
skutkových okolností jako v nynější věci. Shrnul, že podle některých svědků byla doba služby
a doba pohotovosti co do náplně totožná a jednalo se o 24hodinovou službu. Někteří svědci sice
vypověděli, že i když většinu času v době služební pohotovosti (mezi 19 h a 7 h následujícího
dne) nečinili vojáci nic, přesto jim určitá činnost byla nařizována. Krajský soud proto vycházel
z toho, že i v době služební pohotovosti vykonávali vojáci některé činnosti jako v době služby.
[8] Krajský soud dále uvedl, že sporným zůstává, zda přítomnost žalobce na jeho stanovišti,
která vykazovala po materiální stránce znaky služby, byla či nebyla srovnatelná s náplní jeho
činnosti v době od 7 h do 19 h. Zcela přitom nepřisvědčil žalobnímu tvrzení, v němž žalobce
opodstatněnost svých nároků zakládal čistě na formálním aspektu věci, a namítal, že pokud
nebyly naplněny zákonné podmínky pro nařízení služební pohotovosti (chybějící konkrétní
rozkazy ve vztahu k žalobci, důležitý zájem služby), nemohlo se o služební pohotovost jednat.
Podle krajského soudu nebylo totiž pochyb o tom, že žalobce měl či musel mít povědomí o tom,
že jeho služba činí 12 hodin a zbylých 12 h je vedeno a propláceno jako služební pohotovost.
Uvedené členění služby však bylo podle krajského soudu účelové. Služební orgány v řízení
nenabídly racionální vysvětlení pro takové členění a ze svědeckých výpovědí podle krajského
soudu plyne, že členění bylo opodstatněno pouze personálními a ekonomickými hledisky. Krajský
soud tudíž shledal, že důkazy svědčí spíše o účelovém jednání žalovaného. Z tohoto důvodu
dospěl krajský soud k závěru, že nároky žalobce za dobu tří let předcházejících podání žalobcovy
žádosti jsou oprávněné.
[9] K žalobní námitce o tom, že služební orgány vznesly námitku promlčení v rozporu
s dobrými mravy, krajský soud vyslovil, že žalobci nic nebránilo, aby se proti výkladu
zastávanému služebními orgány včasně bránil. Této žalobní námitce tudíž nepřisvědčil.
Upozornil, že promlčení představuje obecné pravidlo, k jehož prolomení musí existovat závažné
důvody.
[10] Žalobce rovněž namítal, že služební orgány nepostupovaly správně, pokud nerozšířily
posuzování jeho žádosti i na období let 2008 až 2012. V této souvislosti krajský soud konstatoval,
že správní spis neobsahuje jednoznačné důkazy o tom, že žalobce svou žádost rozšířil, kdy tak
případně učinil a jakého období se měl tento úkon týkat. Žalovaný přitom na námitku týkající
se rozšíření návrhu za období let 2008 až 2002 uvedenou v odvolání nijak nereagoval, v této části
je tak napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné.
[11] Krajský soud tudíž uzavřel, že v případě žalobce byly splněny podmínky pro uznání jeho
platových nároků za období tří let zpětně od podání žádosti o dorovnání ušlého služebního platu.
Krajský soud tedy napadené rozhodnutí žalovaného podle §78 odst. 1 ve spojení s §78 odst. 4
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž konstatoval, že v tomto řízení bude na žalovaném,
aby se vyjádřil také k okolnostem týkajícím se tvrzeného rozšíření návrhu.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobce
[12] Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel (žalovaný) kasační stížností z důvodu podle
§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. z důvodu nesprávného právního posouzení právní otázky
soudem.
[13] Stěžovatel konkrétně namítal, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobci
nebyla v průběhu služební pohotovosti nařizována žádná činnost, a pokud k nějakému nařízení
služební činnosti došlo, taková činnost byla zaevidována jako výkon služby, který byl žalobci
proplacen. Tvrdí-li žalobce něco jiného, je podle přesvědčení stěžovatele povinen prokázat,
na základě jakého rozkazu či nařízení nadřízených takovou činnost vykonával. Vykonával-li
nějakou činnost bez rozkazu nadřízeného, nemůže si za ni nárokovat plat ve výši odpovídající
výkonu služby.
[14] Důvodem pro přiznání platových nároku žalobci podle žalovaného není ani to,
že se služebním orgánům nepodařilo doložit rozdíl mezi obsahem činnosti vojáků určovaných
do služeb LZS a SAR v době výkonu služby a v době jejich určení do výkonu služební
pohotovosti. V rámci výkonu služby plní voják rozkazy vyplývající z potřeb kladených na výkon
služby, zatímco v době služební pohotovosti je pouze připraven k aktivaci a následnému zahájení
služby. Žalobce byl povinen plnit rozkazy v rámci 12hodinového výkonu služby, na který
navazovala 12hodinová služební pohotovost, během které měl být připraven k aktivaci. V době
služební pohotovosti žalobce vykonával výhradně činnosti spjaté s případnou aktivací; jiné
činnosti mohl vykonávat výhradně v době výkonu služby. Pojem služba přitom podle stěžovatele
zahrnuje pouze úsek 12 hodin vlastní služby, nikoliv následný úsek 12 hodin služební
pohotovosti.
[15] Podle stěžovatele krajský soud nečinil v napadeném rozsudku rozdíl mezi předletovou
přípravou techniky a předletovou přípravou ze strany vrtulníku – výkonných letců. Přitom
předletová příprava techniky se řídí vnitřním předpisem Let-1-4, inženýrská letecká služba
a směrnicí 2006. Předletová příprava posádky vrtulníku – výkonných letců se však řídí vnitřním
předpisem Let-1-1, předpis pro létání. Stěžovatel v této souvislosti v kasační stížnosti citoval části
směrnice 2006 a vnitřního předpisu Let-1-4, z nichž podle něj vyplývá, že předletová příprava
v rozsahu jedné hodiny, kterou zmiňuje žalobce v žalobě, byla vykonávána pouze personálem
inženýrské letecké služby (tj. techniky). V době služební pohotovosti byla v případě aktivace
konána příprava techniky k opakovanému letu v rozsahu 30 minut, která byla technickému
personálu zaplacena jako výkon služby. Předletová příprava výkonných letců řídící se vnitřním
předpisem Let-1-1 spočívala v rychlém seznámení se s aktuální meteorologickou situací,
v upřesnění údajů pro využití navigačních a spojovacích systémů a v přípravě osobních pomůcek
a výstroje. Příslušníci ostatních profesí (vojenští záchranáři) pak nekonali žádnou předletovou
přípravu a v době služební pohotovosti pouze čekali na aktivaci a s tím související nástup
do vrtulníku.
[16] Stěžovatel nesouhlasil s tím, že by přiznání uplatněného platového nároku mělo být
žalobci přiznáno na základě srovnání výkonu jeho činnosti a dalších vojáků určovaných do služeb
LZS a SAR s výkonem činnosti vojáků určovaných do služeb NATINADS (integrovaný systém
protivzdušné obrany). Význam a důležitost služby NATINADS vyžaduje, na rozdíl od služby
LZS a SAR, nutnost udržovat v režimu výkonu služby určeného vojáka po celých 24 hodin.
Naproti tomu u LZS a SAR postačuje tuto službu zajišťovat v režimu 12hodinového výkonu
služby a 12hodinové pohotovosti.
[17] Závěrem stěžovatel namítal, že na platové nároky uplatněné v nynější věci nelze aplikovat
závěry vyplývající ze směrnice 2019, v níž byl nově zaveden nepřetržitý výkon služby LZS a SAR.
Vojáci mají po dobu nepřetržitého výkonu služby nově stanovené činnosti, které mají vykonávat.
I přesto však má stěžovatel za to, že v jeho prospěch ze směrnice 2019 vyplývá, že předletová
příprava probíhá v určeném čase jen před nástupem do služby LZS, poté již nikoliv.
[18] Žalobce se k podané kasační stížnosti obsáhle vyjádřil, přičemž zpochybnil závěry
vyslovené stěžovatelem. Současně se však vymezil i vůči odůvodnění napadeného rozsudku,
neboť má za to, že byl vždy určen k výkonu nepřetržité 24hodinové služby. Navrhl tudíž, aby
Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl, avšak aby v odůvodnění postavil
najisto, že k nařízení služební pohotovosti nikdy nedošlo a stěžovatel je povinen doplatit žalobci
plat za vykázané doby služební pohotovosti, včetně všech příplatků, a to za 10 let zpětně.
[19] Ke stížnostní argumentaci žalobce uvedl, že neexistuje žádný konkrétní a jasný rozkaz,
jímž by mu byla nařízena služební pohotovost. Zdůrazňuje, že služby LZS a SAR je nezbytné
zabezpečovat nepřetržitě. Rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby a 12 hodin služební
pohotovosti bylo veskrze formální, toliko za účelem dosažení rozdílného odměňování. V tomto
směru odkázal na výpověď svědka gen. V. P., směrnici 2006 a předpis Let-1-1. Zároveň žalobce
uvedl, že bylo podstatné, aby krajský soud naprosto jasně určil, kterým konkrétním rozkazem
byla žalobci nařízena služební pohotovost, anebo měl uzavřít, že žalobci naopak nebyla nikdy
nařízena, že mu byl nařízen pouze výkon 24hodinové služby. Tato skutečnost byla důležitá nejen
ve vztahu k uplatněnému nároku na plat, ale rovněž také z hlediska odpovědnosti za poskytování
služeb LZS a SAR, neboť v rámci výkonu služby a služební pohotovosti podléhají vojáci
odlišnému velení.
[20] Žalobce se dále vyjádřil k povaze výkonu služeb LSZ a SAR a k činnostem, které bylo
třeba vykonávat. Uvedené služby totiž musí být zabezpečeny v průběhu celých 24 hodin. Tomuto
požadavku ostatně podle žalobce odpovídá i obsah směrnice 2019, v níž je uvedeno,
co je obsahem výkonu služby po celých 24 hodin. Rozdělení služby na dobu nepřetržitého
výkonu služby a dobu služební pohotovosti ostatně neobsahovala ani směrnice č. j. 15006-
2/2004-4574 z ledna 2004. Stěžovatel tak podle žalobce doposud nevysvětlil, proč v období
upraveném směrnicí 2006 nebylo nutno provádět předletovou přípravu v době stanovené jako
služební pohotovost.
[21] Závěrem se pak žalobce podrobněji vyjádřil k otázce činností konaných v rámci
předletové přípravy a v době odpočinku a na podporu svých tvrzení taktéž předložil jednotlivé
listiny, na jejichž obsah ve svém vyjádření odkázal (aniž by je však označil jako důkazy a navrhl
jejich provedení v řízení o kasační stížnosti).
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[22] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační
stížnosti přípustné, a za stěžovatele jedná pověřená osoba s vysokoškolským právnickým
vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2
s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k následujícímu závěru.
[23] Kasační stížnost není důvodná.
[24] Podstatou kasační stížnosti je posouzení zákonnosti způsobu, jakým byly zabezpečovány
služby LZS a SAR v rámci 233. vrtulníkové letky na letišti Plzeň – Líně, a s tím související
oprávněnosti uplatněných platových nároků žalobce jakožto vojáka zařazovaného do uvedených
služeb.
[25] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že žalobce je jedním z několika desítek
vojáků sloužících v rozhodném období u označené letky, kteří se před správními soudy
domáhali doplacení platu za doby služební pohotovosti v souvislosti s výkonem služeb
LZS/SAR. O řadě kasačních stížností podaných v těchto více či méně obdobných věcech
již Nejvyšší správní soud rozhodl – prvními z těchto rozhodnutí jsou rozsudky prvního senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40, č. 4303/2022 Sb. NSS;
a č. j. 1 As 246/2021 - 39. Po těchto rozhodnutích následovala řada dalších, příkladmo lze uvést
rozsudky ze dne 6. 1. 2022, č. j. 1 As 299/2021 - 36; ze dne 19. 1. 2022, č. j. 4 As 315/2021 - 30;
ze dne 9. 2. 2022, č. j. 5 As 235/2021 - 33; ze dne 24. 2. 2022, č. j. 2 As 315/2021 - 34; či ze dne
8. 4. 2022, č. j. 5 As 379/2021 - 28.
[26] Ve všech výše citovaných rozhodnutích se Nejvyšší správní soud zabýval povahou služeb
LZS/SAR vykonávaných v režimu 24hodinových služeb, rozdělených na 12 hodin výkonu
služby, na kterých navazovalo 12 hodin služební pohotovosti. Takto popsaný režim ostatně ani
nebyl mezi stranami sporný; spornou byla otázka povahy služební pohotovosti, resp. otázka, zda
žalobce z materiálního hlediska i v době označené jako služební pohotovost nevykonával službu.
[27] Institut služební pohotovosti je upraven v §30 zákona o vojácích z povolání, podle jehož
odstavce 1 (v době, do níž spadají uplatněné nároky) platilo, že „vyžaduje-li to důležitý zájem služby,
může nadřízený nařídit vojákovi služební pohotovost“. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se služební
pohotovostí rozumí „přítomnost vojáka ve vojenských objektech nebo na jiných místech, která určí nadřízený,
a to mimo dobu služby“.
[28] Krajský soud vycházel v přezkoumávaném rozsudku z předpokladu, že pro posouzení
oprávněnosti nároku žalobce na doplacení ušlého platu je nezbytné posoudit tři okruhy otázek:
1) zda existuje rozkaz, jímž byla žalobci služební pohotovost nařízena; 2) zda byl dán důležitý
zájem služby pro nařízení služební pohotovosti (první dvě podmínky tvoří formální aspekt věci,
tj. zda byla pohotovost nařízena v souladu se zákonem) a 3) jakou činnost žalobce v době
označené jako služební pohotovost fakticky vykonával (materiální aspekt).
[29] Obdobného schématu se bude držet i Nejvyšší správní soud, přičemž bude-li se zabývat
otázkou existence rozkazů, jimiž měla být žalobci nařízena služební pohotovost, bude tak činit
ve vztahu k období let 2005 - 2008. Nároky za dřívější období označily služební orgány
za promlčené, čemuž přisvědčil i krajský soud, který neshledal, že by byla námitka promlčení
ze strany služebních orgánů uplatněna v rozporu s dobrými mravy. K totožným závěrům
již dospěl v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 10. 7. 2015, č. j. 22 Ad 20/2014 - 69, Krajský
soud v Ostravě (viz oddíl J. tohoto rozsudku). Vzhledem k tomu, že k otázce promlčení
se nevztahuje žádná kasační námitka, Nejvyšší správní soud je v nyní posuzované věci povinen
z uvedených závěrů krajského soudu vycházet. V řízení o nynější kasační stížnosti jsou tedy
předmětem posouzení toliko nároky za období tří let před podáním žádosti.
[30] Pokud jde o otázku formálního nařízení služební pohotovosti, krajský soud se jí velmi
podrobně zabýval v napadeném rozsudku, přičemž dovodil, že spisový materiál neobsahuje
podklady, z nichž by vyplývalo, že žalobci byla v letech 2005, 2006 a 2008 nařízena služební
pohotovost (tj. nejsou v něm založeny žádné rozkazy, které by tuto skutečnost dokládaly).
Formálně byla nařízena žalobci služební pohotovost podle názoru krajského soudu pouze v roce
2007.
[31] K otázce formálního nařízení služební pohotovosti Nejvyšší správní soud uvádí,
že správní spis obsahuje pouze části organizačních rozkazů ze dne 2. 1. 2007, 2. 1. 2008
a 30. 9. 2008. Výňatky organizačního rozkazu ze dne 2. 1. 2008 sice zmiňují, že směny LZS
a SAR jsou dílem slouženy v rámci pohotovosti, jde však v podstatě jen o poznámku v přehledu
jednotlivých druhů služeb a rozkazy (v tom rozsahu, ve kterém jsou ve spise) o samotném
nařizování pohotovosti nic neuvádějí. Organizační rozkaz z roku 2007 jako jediný obsahuje určité
relevantní pasáže ve vztahu ke členění služeb LZS a SAR, režimu, v jakém byly vykonávány,
a k otázce nařizování služební pohotovosti. Příloha rozkazu (resp. část rozkazu takto označená)
se věnuje mimo jiné stanovení časového rozvrhu směn LZS a SAR s tím, že doba od 19 h do 7 h
následujícího dne je označena jako „pohotovost na pracovišti“. V příloze je dále uvedeno, že „velitel
233. vtl. zabezpečí uveřejnění plánu pracovní doby příslušníků letky zařazovaných do LPZS ve svém rozkaze,
velitel 232. vtl. a náčelník skupiny záchranné a výsadkové přípravy v rozkaze velitele 23. zVrL vždy týden
dopředu (poslední prac. den v týdnu – na týden následující)“.
[32] Z žádného z rozkazů (v podobě, ve které jsou ve spisu), a tedy ani z rozkazu z roku 2007
však nelze dovodit nařízení služební pohotovosti přímo žalobci. Jedná se totiž o obecné
dokumenty, které nestanoví žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR.
[33] Nejvyšší správní soud tedy shrnuje, že k části sporného období (roky 2005 a 2006)
organizační rozkazy ve spise zcela absentují. Rozkazy z let 2007 a 2008 obsahují více či méně
kusé informace o služební pohotovosti, z žádného z nich však nelze dovodit její nařízení přímo
ve vztahu k žalobci. Jak již bylo konstatováno, jedná se o obecné dokumenty, které nestanoví
žádné povinnosti konkrétním vojákům sloužícím směny LZS a SAR. Nejvyšší správní soud zde
souhlasí s žalobcem, že předpokladem prokázání formálního nařízení služební pohotovosti
je existence „personálního“ rozkazu jmenovitě ve vztahu k dotčenému vojákovi – k žalobci,
a to i s uvedením data, času a popřípadě místa, v němž bude držet pohotovost. Těmto
požadavkům nemohou výše zmíněné organizační rozkazy z let 2007 a 2008 dostát (obdobně
viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, č. j. 4 As 407/2021 - 50).
Nařízení služební pohotovosti neprokazují ani další stěžovatelem uváděné dokumenty,
a to směrnice 2006 či předpis Let-1-1. Jedná se o dokumenty organizačního charakteru,
které nestanoví povinnosti konkrétním osobám.
[34] V kasační stížnosti pak stěžovatel svou argumentaci o nařízení služební pohotovosti
(zejména z hlediska požadavků na výkon předletové přípravy) nově opírá i o letový předpis Let-
1-4, inženýrská letecká služba, z něhož také cituje. Má-li však stěžovatel za to, že obsah tohoto
předpisu mohl zásadním způsobem ovlivnit rozhodování v této věci (zejména pak v otázce
nařizování služební pohotovosti a provádění úkonů předletové přípravy, které se v době služby
a služební pohotovosti mají lišit), měl se tímto předpisem v návaznosti na nastolené sporné
otázky zabývat již ve správním řízení a taktéž jej učinit součástí správního spisu jako podklad
rozhodnutí. Stěžovatel tak neučinil a ani v řízení o žalobě jej nepředložil a ve své argumentaci
proti žalobním námitkám jej neuplatnil. Ostatně tento předpis, na který stěžovatel nyní nově
odkazuje v kasační stížnosti, nepředložil ani v řízení u Nejvyššího správního soudu. Nutno tak
považovat argumentační linii kasační stížnosti, jež má vyplývat ze zmíněného letového předpisu,
za skutkové novoty ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s., k nimž Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet
(viz již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 407/2021 - 50).
[35] Nejvyšší správní soud tak pouze dodává, že (nehledě na nemožnost se uvedenými
tvrzeními ve vztahu k předpisu Let-1-4 zabývat) považuje v nynější věci obsah činností
prováděných v rámci předletové přípravy za podružný a pro posouzení nároku na doplacení
služebního platu z důvodů dále vyložených za nepodstatný. Podklady shromážděné služebními
orgány v souzeném případě totiž neskýtají oporu pro závěr, že žalobci byla formálně na části
směn SAR a LZS v době od 19 do 7 hodin následujícího dne nařízena služební pohotovost.
Námitka stěžovatele ohledně otázky nařízení služební pohotovosti je proto nedůvodná.
[36] Pro úplnost Nejvyšší správní soud (stejně jako ve zmiňovaném rozsudku ze dne
16. 12. 2021, č. j. 1 As 247/2021 - 40) doplňuje, že i když stěžovatel žalobci vytýká neprokázání
oprávněnosti nároku na doplacení ušlého platu, ve vztahu k nařizování služební pohotovosti
to byly právě služební orgány, které tížilo důkazní břemeno. Žalobce může jen stěží prokazovat
negativní skutečnost (že mu nebyla pohotovost nařízena). Služební orgány přitom nebyly schopny
ani za dobu více než 13 let od zahájení řízení snést důkazy, z nichž by nařízení služební
pohotovosti vyplývalo. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud shrnuje, že žalobci nebyla
služební pohotovost v souvislosti s výkonem služeb LZS a SAR řádně nařízena.
[37] Navzdory právě uvedenému je však Nejvyšší správní soud přesvědčen, že zjištěné
nedostatky spočívající v neexistenci bezvadných rozkazů o nařízení služební pohotovosti ještě
samy o sobě nesvědčí o oprávněnosti nároku žalobce. Nejvyšší správní soud nemíní potřebu
existence formálních podkladů bagatelizovat. Z obsahu správního spisu a ostatně i z jednotlivých
podání žalobce v průběhu soudního řízení (ať již ze samotné žaloby či kupříkladu vyjádření
ke kasační stížnosti) je však patrné, že žalobce si byl rozdělení směny na 12 hodin výkonu služby
a 12 hodin služební pohotovosti dobře vědom.
[38] Zda byl takový postup v souladu se zákonem a zda se nejednalo o rozdělení výlučně
účelové, je pak otázkou, jíž se bude Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku dále zabývat. Není
ovšem pochyb o tom, že i když z formálního hlediska nebyla služební pohotovost řádně nařízena,
žalobce měl povědomost o tom, že vykonává 24hodinové směny, z nichž doba od 19 do 7 hodin
je mu vykazována jako služební pohotovost. Od toho se odvíjela i odlišná výše finanční odměny
než v době výkonu „standardní“ služby (tj. od 7 do 19 hodin). Pokud by tedy existoval důležitý
zájem služby pro nařízení pohotovosti (byť z formálního hlediska řádně nařízena nebyla)
a současně by vojáci v určeném období fakticky drželi pohotovost (aniž by pravidelně vykonávali
činnosti, které jsou náplní služby LZS a SAR), nemohl by být nárok na doplacení ušlého platu
oprávněný.
[39] S ohledem na tuto skutečnost se Nejvyšší správní soud dále zabýval podmínkou
pro nařízení pohotovosti vyplývající z §30 zákona o vojácích z povolání, jíž je existence důležitého
zájmu služby. Krajský soud se této otázce věnoval pouze ve vztahu k roku 2007 (viz bod 38 a násl.
napadeného rozsudku), v němž shledal, že tento důležitý zájem služby zde v roce 2007 nebyl.
Tento závěr přitom stěžovatel v kasační stížnosti nenapadá. Kasační soud však považuje
za potřebné se vyjádřit k této problematice i v návaznosti na zbylé roky 2005, 2006 a 2008 právě
proto, že z napadeného rozsudku plyne, že za období tří let před podáním žádosti mohou být
nároky žalobce na doplacení služebního platu oprávněné, což stěžovatel rozporuje.
[40] Jak již uvedl krajský soud, služební pohotovost představuje výjimečný institut, který
obvykle nastupuje v případě nutnosti pokrytí nahodilých, a ne zcela předvídatelných
událostí, a to ať již kupříkladu v důsledku náhlé zdravotní indispozice vojáka, či jakékoliv
z vnějších příčin, která vyústí v nutnost povolání většího množství vojáků, než je obvyklé. Tento
institut je možné užívat pouze v nezbytně nutné míře, a nikoliv k pokrytí pravidelné činnosti, jejíž
výkon je nezbytné trvale zajistit. Důležitý zájem služby proto nelze spatřovat v nutnosti zajištění
běžné náplně služby, a to ani v případě dlouhodobého nedostatku personálu (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2012, č. j. 6 Ads 151/2011 - 126, č. 2823/2013
Sb. NSS). Právě o takovou situaci se přitom zjevně zčásti jednalo v nyní posuzované věci
(viz např. výpovědi Ing. P. či Ing. J. H.).
[41] Služební pohotovost nebyla užívána v reakci na mimořádné události, nýbrž jako běžný
prostředek zajištění chodu letky, o čemž svědčí i skutečnost, že byla plánována na rok dopředu,
pro účely pokrytí části všech směn LZS a SAR. Je tedy zjevné, že v posuzované věci nebyl dán
důležitý zájem služby, jak vyplývá z §30 odst. 1 zákona o vojácích z povolání. Nelze tedy než
uzavřít, že důležitý zájem služby nebyl dán nejenom v roce 2007 (což správně dovodil krajský
soud), ale ani v letech 2005, 2006 a 2008.
[42] Nejvyšší správní soud se tudíž dále zabýval posouzením závěrů krajského soudu,
jež se vztahovaly k faktické náplni činnosti žalobce v jednotlivých částech jím vykonávané
24hodinové služby, zejména pak v době od 19 do 7 hodin následujícího dne, tj. v době označené
jako služební pohotovost. Jak také správně krajský soud dovodil, uvedené bylo dalším nezbytným
předpokladem pro posouzení oprávněnosti nároku žalobce. Krajský soud tudíž nepochybil,
pokud se zabýval posouzením materiální stránky věci a vyjasňoval, zda lze odlišit činnosti
vykonávané v době služby a v době tzv. služební pohotovosti. Jak již totiž Nejvyšší správní soud
výše uvedl, nenaplnění formální stránky nařízení služební pohotovosti ještě samo o sobě
neznamená, že žalobce nevykonával činnosti, které lze podřadit pod služební pohotovost
(obdobně viz již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 407/2021 - 50).
[43] Ve správním spise je obsažena řada svědeckých výpovědí, které nejsou zcela bezrozporné.
Někteří svědci uváděli, že mezi dobou výkonu služby a služební pohotovostí nebyl žádný rozdíl
(zejména Ing. P., Ing. H.), jiní pak tvrdili, že vojáci v době od 19 do 7 hodin následujícího dne
drželi pouze pohotovost a mohli odpočívat či se seznamovat s úkoly pro další období
(viz výpověď Ing. J. či Ing. K.). V zásadě ze všech výpovědí nicméně vyplývá (na což ostatně
upozornil i krajský soud), že určitou činnost vojáci i v době od 19 do 7 hodin vykonávali, a to ať
se již jednalo toliko o lety na záchranu lidského života a lety k pátrání či o předletovou
a poletovou přípravu nebo dokonce o další činnosti, jako je výcvik, lety na udržení a obnovení
rozlétanosti apod.
[44] Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy lze mít za prokázané, že vojákům, kteří
formálně vykonávali službu LZS a SAR v režimu služební pohotovosti, byla v jejím průběhu
nařizována minimálně činnost, která je právě hlavní náplní uvedených služeb (tj. lety za účelem
záchrany života či pátrání). To ostatně vyplývá již z podstaty věci, neboť režim 12/12 sloužil
právě k zabezpečení služeb LZS a SAR, které je nezbytné vykonávat nepřetržitě. V daném
případě se přitom nejednalo o situaci, kdy by i v nočních hodinách (v době od 19 do 7 hodin)
někteří vojáci vykonávali „standardní službu“ LZS a SAR a jiní byli připraveni v režimu služební
pohotovosti pro případ nutnosti povolání dalších vojáků do služby, např. jako posil či náhrady
v důsledku náhlé indispozice pravidelného člena posádky. Vojáci, kteří se měli nacházet v režimu
služební pohotovosti, totiž toho času představovali jediné členy letky připravené k provádění
úkolů služeb LZS a SAR. Tímto způsobem pak velitelství letky plánovaně zajišťovalo její provoz
v průběhu celého roku na základě výše zmiňovaných organizačních rozkazů.
[45] Nejvyšší správní soud tedy shodně s krajským soudem nemá pochyb o tom, že rozdělení
směn LZS a SAR bylo výlučně formální a účelové, zřejmě vedené snahou o finanční úsporu
či v důsledku dlouhodobé personální poddimenzovanosti letky, jak to ostatně vyplývá
i ze svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud nemůže vyloučit, že vojáci určení do služeb LZS
a SAR podstatnou část doby označené jako služební pohotovost žádné faktické úkoly
nevykonávali a že se kupříkladu mohli věnovat i odpočinku, jak namítá stěžovatel. To však nic
nemění na skutečnosti, že to byli pouze a výlučně oni, kdo museli být stále připraveni vykonávat
činnost, která je náplní služby LZS a SAR, stejně jako v době od 7 do 19 hodin. Přitom doba
ke vzletu vrtulníku činila čtyři minuty přes den a deset minut v noci pro vrtulník LZS, deset
minut v jakoukoliv dobu pak pro vrtulník SAR.
[46] K námitce týkající se průběhu letové (resp. předletové) přípravy Nejvyšší správní soud
sděluje, jak již předestřel ve svých předchozích rozsudcích ve skutkově obdobných věcech,
že se jedná v nynější věci o otázku zcela podružnou, nemající na výsledek řízení podstatný vliv.
Již na základě dosud shromážděných podkladů je totiž patrné, že rozdělení služeb LZS a SAR
na 12 hodin „standardního“ výkonu služby a 12 hodin služební pohotovosti bylo veskrze
formální.
[47] Ačkoliv správní spis neobsahuje podrobné informace o náplni služeb LZS či SAR,
přinejmenším z něj vyplývá, že jejich specifičnost spočívá v neustálé připravenosti ke vzletu
vrtulníku, přestože k němu fakticky nemusí dojít. V době od 7 do 19 hodin byli přitom vojáci
zařazení do služby LZS a SAR finančně ohodnoceni za výkon služby, a to bez ohledu na to,
jakou činnost (a zda vůbec nějakou) fakticky vykonávali. Stěžovatel přitom nepředestřel žádné
relevantní argumenty, pro něž by mělo být na dobu od 19 do 7 hodin nahlíženo jinak. Sám uvádí,
že vojáci museli být připraveni ke vzletu vrtulníku (přičemž se na ně vztahovaly shora zmiňované
časové limity 4 minuty, resp. 10 minut). I uvedené svědčí ve prospěch závěru, že pro rozdělení
směn neexistoval žádný legitimní důvod a ze strany služebně nadřízených orgánů žalobce
se jednalo o snahu o obcházení zákona (krácení žalobce na jeho platových nárocích), která
nemůže požívat právní ochrany.
[48] Pokud jde o srovnání se službou NATINADS, k níž stěžovatel v kasační stížnosti uvedl,
že toto porovnání nemůže být důvodem pro přiznání platu za držení služební pohotovosti,
Nejvyšší správní soud odkazuje na bod 70. napadeného rozsudku, ve kterém krajský soud
uzavřel, že stěžovatel nedoložil skutečnosti jím tvrzené o rozdílech mezi činnostmi ve výše
uvedených službách, přitom však nepovažoval za potřebné provádět v tomto směru další
dokazování. Bylo tomu tak právě proto, že žalobcovy nároky shledal opodstatněnými z jiných
důvodů než na základě srovnání se službou NATINADS. Nelze proto souhlasit se stěžovatelem,
že v důsledku rozhodnutí krajského soudu by žalobci měly být přiznány platové nároky pouze
na základě takového srovnání.
[49] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřitakává ani v tom, že by za rozhodnou pro závěr
o důvodnosti žalobcových nároků považoval krajský soud směrnici 2019, jíž je nyní nově zaveden
nepřetržitý výkon služby LZS a SAR. Krajský soud sice v napadeném rozsudku na tuto směrnici
poukázal (viz jeho bod 65), současně však zdůraznil, že si je zcela vědom zásady vyplývající z §75
odst. 1 s. ř. s., podle níž při přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování služebních orgánů. Zmínku o směrnici 2019,
vydané až poté, co stěžovatel vydal napadené rozhodnutí, tak krajský soud použil pouze jako
jeden z podpůrných argumentů pro závěry, k nimž ohledně žalobou uplatněných nároků
na základě zjištěného skutkového stavu věci dospěl. Uvedené nelze v nynější věci považovat
za takovou vadu, jež by způsobovala nezákonnost napadeného rozsudku. Závěry krajského
soudu přijaté bez ohledu na obsah uvedené směrnice 2019 totiž i tak obstojí.
[50] Nejvyšší správní soud tedy obdobě jako v rozsudku ze dne 16. 12. 2021,
č. j. 1 As 247/2021 - 40, uzavírá, že žalobci, jakožto vojáku vykonávajícímu služby SAR a LZS,
nebyla v rozhodném období formálně nařízena služební pohotovost a pro takový postup nebyla
splněna ani podmínka existence důležitého zájmu služby (či taková skutečnost minimálně neplyne
ze spisu a ani ji nikdo netvrdil). V neposlední řadě Nejvyšší správní soud zjistil, že v době
označené jako služební pohotovost vykonávali vojáci (a tedy i žalobce) tutéž činnost, která
je náplní činnosti LZS a SAR, a to zcela pravidelně. Z materiálního hlediska tedy žalobce
vykonával 24hodinové služby, za které mu náleží příslušný plat, včetně případných dalších
příplatků.
V. Závěr a náklady řízení
[51] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle §110 odst. 1
in fine s. ř. s. zamítl.
[52] Z dosud shromážděného materiálu jednoznačně plyne oprávněnost nároku žalobce
na doplacení ušlého platu za období tří let před podáním žádosti, včetně případných dalších
příplatků. Při novém posouzení věci tedy stěžovatel tyto nároky vyčíslí a současně se bude
v souladu se závazným názorem vyjádřeným v bodě 83 napadeného rozsudku krajského soudu
v dalším řízení zabývat i případným rozšířením nároků žalobce. Ohledně jejich uplatnění shledal
napadené rozhodnutí krajský soud nepřezkoumatelným a k těmto jeho závěrům stížnostní
námitky stěžovatele nesměřovaly. Poté stěžovatel o věci nově rozhodne.
[53] Výrok o nákladech řízení vychází z §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel
(žalovaný) neměl v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce byl
ve věci úspěšný; v souvislosti s řízením o kasační stížnosti mu vznikly náklady spojené
se zastoupením advokátem, který učinil v řízení jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační
stížnosti), za který mu náleží odměna ve výši 3100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) ve spojení
s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního
tarifu). Celkem tedy za jeden úkon právní služby připadá částka 3400 Kč, zvýšená o DPH
v sazbě 21 % na částku 4114 Kč – tuto částku je stěžovatel (žalovaný) povinen zaplatit žalobci
do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Jana Klaila, advokáta
se sídlem Lukavická 2012/22, Plzeň.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. srpna 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu