ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.42.2009:39
sp. zn. 5 As 42/2009 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově,
Puškinova 5, proti žalovanému Ústavnímu soudu České republiky, se sídlem v Brně, Joštova
8, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze
dne 20. 2. 2009, č. j. 29 Ca 27/2009 – 15,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Dne 27. 1. 2009 podal žalobce (nyní stěžovatel) u Krajského soudu v Brně žalobu
na zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008, č. j. III. ÚS 2112/08, kterým byla
odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 5. 2008, č. j. 8 As 6/2008 - 34, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2007,
č. j. 29 Ca 146/2007 - 11 a proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru
územního plánování a stavebního řádu ze dne 11. 5. 2007, č. j. JMK 34932/2006.
Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu stěžovatele usnesením ze dne
20. 2. 2009 č. j. 29 Ca 27/2009 - 15 odmítl s odůvodněním, že v daném případě se žalobce
domáhá vydání rozhodnutí soudu, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním
soudnictví ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a že správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci
zasahovat do řízení před Ústavním soudem, vyřizovat stížnosti na nesprávný postup Ústavního
soudu, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost nesvěřil. Takový
postup by byl dle krajského soudu v rozporu s celou organizací a systematikou soudnictví
v České republice, kdy Ústavní soud stojí nad celou soustavou soudů v České republice
a je konečnou instancí.
Krajský soud tak s ohledem na to, že nedostatek pravomoci soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, usnesením návrh
stěžovatele odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť podle tohoto ustanovení,
nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci
již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky
řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze
proto v řízení pokračovat.
Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl včasnou kasační stížností, kde namítal
porušení práva na spravedlivý proces Ústavním soudem z důvodu, že ústavní stížnost,
kterou podal, musí být projednána ve veřejném procesu. Nezákonnost stěžovatel spatřuje také
v tom, že jeho ústavní stížnost neprojednali soudci v senátu Ústavního soudu v soudní síni,
ale rozhodl o ní soudce zpravodaj.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále argumentuje, že usnesení III. ÚS 2112/08 ze dne
27. 11. 2008 není rozsudek senátu Ústavního soudu, ale rozhodnutí úředníka, což považuje
za nezákonný zásah do jeho práv. Stěžovatel je názoru, že soudce zpravodaj porušil jeho práva
podle Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2), kdy dle čl. 36 odst. 2
Listiny, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může
se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak.
Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod podle Listiny. Na základě těchto uvedených skutečností stěžovatel
považuje podmínky pro jednání krajského soudu za splněné.
Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že pokud krajský soud dospěl
k závěru o nepříslušnosti ve věci III. ÚS 2112/08 jednat, jeho povinností bylo předat žalobu
stěžovatele na patřičné místo, anebo řízení zastavit a stěžovatele poučit, v jaké lhůtě a u koho
může svůj podnět podat.
Podmínky řízení před krajským soudem stěžovatel považuje za splněné z důvodu, že soud
v projednávané věci dosud nerozhodoval, o téže věci řízení u soudu neprobíhá a žádná výzva
soudu v jeho věci vydána nebyla.
Stěžovatel je názoru, že na základě jeho argumentace má krajský soud dostatek pravomocí
pro rozhodování ve správním soudnictví a žaloba nemá žádný neodstranitelný nedostatek.
Stěžovatel dále namítá, že krajský soud napadeným usnesením a Ústavní soud svým
rozhodnutím III. ÚS 2112/08 ze dne 27. 11. 2008 porušily čl. 17 Úmluvy o lidských právech.
Další pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje také v tom, že nebyl poučen
ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. a ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. před vydáním
napadeného usnesení. Současně stěžovatel namítá nicotnost napadeného usnesení krajského
soudu.
V závěru své kasační stížnosti stěžovatel uvádí výčet porušení ustanovení Úmluvy
o lidských právech a Listiny základních práv a svobod krajským soudem v napadeném usnesení
a Ústavním soudem v rozhodnutí III. ÚS 2112/08 ze dne 27. 11. 2008.
Stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, z tohoto důvodu přichází
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Podle obsahu kasační stížnosti stěžovatel pochybení krajského soudu spatřuje v tom,
že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně dospěl k závěru o nedostatku pravomoci
krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví.
Podle ustanovení §4 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují: a) o žalobách
proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim
bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy (dále jen „správní orgán“), b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) o kompetenčních žalobách,
e) ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, f) ve věcech politických stran
a politických hnutí, g) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem,
h) ve věcech porušení povinnosti veřejných funkcionářů podle zvláštního právního předpisu.
Dle obsahu kasační argumentace stěžovatel považuje napadené rozhodnutí Ústavního
soudu za rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy. Ústavní soud je soudním
orgánem ochrany ústavnosti. Soudy ve správním soudnictví v zákonem stanoveném rozsahu
chrání osoby před určitými správními úkony při výkonu veřejné správy orgány moci výkonné
a orgány územních samosprávných celků, jakož i před správními úkony dalších „správních
orgánů“, kterým zákony svěřily působnost a pravomoc v oblasti veřejné správy. Soudní kontrola
se tedy pohybuje v hranicích oblasti veřejné správy. Napadnutelnými jsou tedy jen takové aktivity
orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě.
Usnesení Ústavního soudu o odmítnutí návrhu pro neodstranění vad podání
ve stanovené lhůtě v projednávané věci není správním rozhodnutím vydaným správním orgánem
v rámci výkonu veřejné správy.
Proto krajský soud postupoval správně, když usnesením návrh stěžovatele odmítl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění jiných podmínek řízení (nedostatek
pravomoci) a neodstranitelnost tohoto nedostatku.
Argumentace stěžovatele ohledně porušení práva na spravedlivý proces, Ústavy a Úmluvy
o lidských právech a Listiny základních práv a svobod Ústavním soudem a dále ohledně petičního
práva, nesměřuje proti právnímu důvodu odmítnutí žaloby krajským soudem pro neodstranitelný
nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci).
Kasační stížnost je však jako mimořádný opravný prostředek podle soudního řádu
správního koncipována na principu nutného konkrétního tvrzení stěžovatele, v čem krajský soud
rozhodující ve správním soudnictví, který jeho věc projednával a rozhodl, ve svém rozhodnutí
pochybil. Vzhledem k tomu, že výše uvedenou argumentaci stěžovatele nelze podřadit pod důvod
podání kasační stížnosti ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. připadající
v projednávané věci v úvahu z povahy věci, je nutno tuto argumentaci považovat
za neprojednatelnou a nepřípustnou ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. Proto se jí Nejvyšší
správní soud nezabýval. Nejvyšší správní soud se také nezabýval tvrzením stěžovatele namítajícím
nicotnost napadeného usnesení krajského soudu, a to pro nepřezkoumatelnost tohoto tvrzení
z důvodu pouhé obecné konstatace této námitky.
Porušení Úmluvy o lidských právech a Listiny základních práv a svobod krajským soudem
je namítáno pouze v obecné rovině a bez vztahu k rozhodnutí krajského soudu. Proto se Nejvyšší
správní soud tímto tvrzením stěžovatele nemohl zabývat.
Krajský soud v přezkoumávané věci taktéž nepochybil a postupoval zcela v intencích
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, pokud návrh stěžovatele v souladu
s ustanovením §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl a „nepředal na jiné místo“ či řízení nezastavil
s poučením, u koho a v jaké lhůtě podnět podat, neboť se navrhovatel nedomáhal rozhodnutí
ve sporu nebo v jiné právní věci, o které by měl jednat a rozhodnout soud v občanském soudním
řízení, ani se navrhovatel svým návrhem nedomáhal přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán
rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci ve smyslu ustanovení §46
odst. 2 s. ř. s.
Pochybení krajského soudu stěžovatel namítá také v tom, že nebyl poučen ve smyslu §51
odst. 1 s. ř. s. před vydáním napadeného usnesení ohledně rozhodování bez nařízení jednání.
V projednávané věci však bylo napadeno usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta
žaloba z procesních důvodů a krajský soud nerozhodoval ve věci samé. Proto ve stěžovatelem
namítané skutečnosti nelze spatřovat tvrzenou nezákonnost a uvedenou kasační námitku Nejvyšší
správní soud tak nemohl shledat důvodnou.
Nejvyšší správní soud také již dříve ve svém rozsudku č. j. 2 Afs 86/2005 ze dne
15. 12. 2005 (dostupném na www.nssoud.cz) uvedl, že: „Smyslem jednání před soudem je totiž
především dokazování a v jeho rámci má být věc úplně, spravedlivě a bez průtahů projednána
a také rozhodnuta. Tento smysl soudního jednání však zjevně není dán tam, kde podaný návrh
procesně neobstojí a soud jej odmítne pro chybějící podmínky řízení, aniž by musel o těchto
rozhodných skutečnostech vést dokazování.“
Za situace, kdy krajský soud v přezkoumávané věci procesním rozhodnutím žalobu
stěžovatele správně odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající
v nedostatku pravomoci krajského soudu o věci jednat a rozhodnout, nelze, na základě
nedostatku poučení stěžovatele ve smyslu ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s. krajským soudem
v předcházejícím řízení, dospět k závěru o pochybení krajského soudu spočívající v jiné vadě
řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
neboť krajský soud o věci samé nerozhodoval.
Po přezkoumání napadeného usnesení krajského soudu dospěl Nejvyšší správní soud
k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu