ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.44.2007:93
sp. zn. 5 As 44/2007 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Mgr. J. V.,
právně zastoupeného JUDr. Tomášem Tesařem, advokátem se sídlem v Plzni, Smetanovy sady
6, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2007, č. j. 17 Ca 14/2007 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému usnesení krajského soudu, kterým byla odmítnuta jeho žaloba na přezkoumání
zákonnosti rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje, odbor dopravy a silničního
hospodářství (dále též „žalovaný“) ze dne 21. 11. 2006, č. j. DSH/12492/06. Tímto rozhodnutím
bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru
vnitřních věcí, odd. přestupkového, č. j. VNITŘ/D/437/06 ze dne 5. 9. 2006, kterým byl
stěžovatel uznán vinným z přestupků dle ust. §22 odst. 1 písm. f) a ust. §30 odst. 1 písm. ch)
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta
v částce 14 000 Kč a zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu
18 měsíců. Odmítnutí žaloby opřel krajský soud o ustanovení §46 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že správní orgán nestihl projednat přestupek
v odvolacím řízení do jednoho roku od jeho spáchání a odpovědnost ze přestupek dle ust. §20
odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon
o přestupcích) zanikla. Dle stěžovatele měl správní orgán postupovat dle ust. §76 odst. 1 písm. f)
zákona o přestupcích, tj. zastavit řízení, neboť řízení nebylo do 1 roku od spáchání deliktu
pravomocně skončeno. Správní orgán pak protiprávně vyznačil na rozhodnutí ze dne
21. 11. 2006 razítko s právní mocí ke dni 2. 1. 2007. Uvedené rozhodnutí, dle stěžovatele,
mu nebylo nikdy doručeno.
Krajský soud při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutí bylo
stěžovateli doručeno na základě fikce dle ust. §24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního
řádu, dne 30. 12. 2006 (písemnost byla uložena dne 20. 12. 2006). Od tohoto data také krajský
soud odvozoval právní moc zmíněného rozhodnutí a 2-měsíční lhůtu pro podání žaloby.
Stěžovatel uvádí, že adresa pro doručování, jak uvádí ust. §20 odst. 1 správního řádu stanovena
nebyla, proto mělo být zmíněné rozhodnutí doručováno na adresu jeho trvalého pobytu. Je věcí
správního orgánu, aby si adresu trvalého pobytu zjistil. Stěžovatel měl v rozhodném období
(9. 12. 2006 – únor 2007) řádně nahlášený trvalý pobyt na adrese P. 208, Ch., nikoli adresu K. S.
396, Z. – S. Stěžovatel tak opakovaně upozorňuje, že napadené rozhodnutí správního orgánu
nebylo doručováno na adresu jeho tehdejšího trvalého pobytu. Tuto skutečnost navíc potvrzují
samotné správní orgány, neboť stěžovateli byly bez problémů a bez jakékoli fikce doručení
doručeny další písemnosti - dopis Magistrátu města Plzně ze dne 9. 2. 2007, dopis Městského
úřadu ve Stodě ze dne 13. 2. 2007 a dopis Krajského úřadu ze dne 14. 2. 2007.
Dle názoru stěžovatele, jak vyplývá ze všech výše uvedených skutečností, zmíněné
rozhodnutí nebylo doručeno v souladu se zákonem a nelze tedy uplatnit fikci doručení. Na tuto
vadu upozorňoval ve svých návrzích na zastavení řízení, ve správní žalobě a v podání soudu
ze dne 26. 6. 2007. Stěžovatel pokládá za dostatečně prokázané, že adresa uvedená na doručence
(S. – Z.) nebyla v době doručení rozhodnutí ani adresou jeho trvalého pobytu (snadno
prokazatelné údaji z evidence obyvatel) ani adresou, na které se v té době zdržoval (přebíral poštu
v Ch.). Krajský soud, se dle názoru stěžovatele, zákonností doručování nezabýval a tím, že žalobu
odmítl bez objektivního posouzení všech skutečností, porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý
proces. Stěžovatel považuje rozhodnutí krajského soudu za zmatečné, nepřezkoumatelné a
protiústavní a navrhuje usnesení krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení.
Žalovaný správní orgán v písemném vyjádření uvedl, že kasační stížnost považuje
za nedůvodnou. Dle žalovaného je usnesení krajského soudu vydáno zcela v souladu se zákonem,
neboť žaloba byla podána opožděně. Žalovaný konstatuje, že stěžovatel začal obecným
způsobem zpochybňovat adresu, na níž bylo doručováno rozhodnutí žalovaného, až v replice
k žalobě a blíže tuto záležitost popisuje v kasační stížnosti. Nikdy předtím na tuto skutečnost
stěžovatel nepoukazoval. Žalovaný tak doručoval na adresu trvalého pobytu, na kterou byly
správním orgánem I. stupně doručovány veškeré písemnosti. Předmětná písemnost
se žalovanému vrátila jako nepřevzatá v úložní době (nikoli s doložkou adresát neznámého
pobytu, odstěhoval se apod.) a žalovaný proto aplikoval fikci doručení. Stěžovatel měl také
kdykoli možnost žalovanému v průběhu vedeného řízení oznámit změnu trvalého pobytu. Pokud
tak neučinil, resp. učinil až v kasační stížnosti, těžko může právní následky s tímto související
spravedlivě přičítat žalovanému. S uvedeným souvisí i další skutečnost, která dokládá, proč držitel
poštovní licence označil na obálku „nevyzvednuto v úložní době”. Dle vyjádření žalovaného
je stěžovatel společně se svojí manželkou vlastníkem nemovitosti (rodinného domu) na adrese
K. S. 396, Z. – S., na tomto místě se zdržoval a zdržuje, krátká účelová změna trvalého pobytu
(pokud k ní skutečně došlo v období od 9. 2. 2006 – únor 2007) byla zřejmě učiněna jen formálně
a účelově s cílem ztížit doručení.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány důvody
odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále „s. ř. s.“).
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné dle ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné.
Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přichází pak pro stěžovatele
v úvahu pouze kasační důvody dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že jeho úkolem je přezkoumat
správnost postupu použitého krajským soudem, tj. odmítnutí žaloby pro její opožděnost.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční
a je proto vždy jen na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, tak učinil
v zákonem stanovené lhůtě, v žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá
a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s.).
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení
soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Podle §46 odst. 1 písm. b)
in fine s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh byl podán opožděně. Podle ust. §72
odst. 1 ve spojení s §65 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat
v poměrně krátké lhůtě, a to do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno
doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou; lhůta je zachována, byla-li žaloba ve lhůtě podána u správního orgánu,
proti jehož rozhodnutí směřuje. Jen v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy i uvádět další
žalobní důvody. Zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout (§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Zjistí-li krajský soud opožděnost žaloby, je povinen v každé fázi řízení o ní (samozřejmě
pouze do vydání rozhodnutí, jímž se řízení o věci končí) tuto skutečnost zohlednit a se žalobou
naložit způsobem, který zákon předvídá, tedy ji podle §46 odst. 1 písm. b) in fine s. ř. s.
odmítnout. Smyslem a účelem ust. §72 odst. 4 s. ř. s., je nepochybně stanovení bezvýjimečné
povinnosti žalobce podat žalobu proti rozhodnutí správního orgánu včas a vyloučení věcné
projednatelnosti opožděně podaných žalob. Pokud není lhůta pro podání žaloby dodržena,
nemůže soud zkoumat, z jakých důvodů lhůta dodržena nebyla ani přihlížet k důvodům,
které vedly k jejímu překročení, popřípadě zkoumat, čím zaviněním nebo v důsledku jakých
skutečností k překročení lhůty došlo.
Z výše uvedeného vyplývá, že lhůta pro podání žaloby je odvozována od okamžiku,
kdy je rozhodnutí správního orgánu účastníku řízení oznámeno. Oznámení rozhodnutí
je nezbytnou podmínkou pro to, aby s výrokem správního rozhodnutí o právu nebo povinnosti
mohly být spojovány i jeho závazné právní následky, neboť teprve tehdy je dána jeho
nezměnitelnost a závaznost. V případě rozhodnutí odvolacího orgánu, proti němuž se nelze dále
odvolat, nabývá rozhodnutí, jestliže bylo oznámeno všem odvolatelům a účastníkům řízení
stejným okamžikem i právní moci (§91 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu).
Z procesního hlediska tak jde o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu, přičemž
právní moc je obligatorní vlastností rozhodnutí vydaných ve správním řízení (§73 odst. 1
správního řádu.
Teprve řádným oznámením rozhodnutí tedy nastávají jeho právní účinky. Dle ust. §72
odst. 1 správního řádu se rozhodnutí oznamuje účastníkům doručením stejnopisu písemného
vyhotovení do vlastních rukou nebo ústním vyhlášením. Způsoby doručování do vlastních rukou
stanoví správní řád následovně.
V případě, kdy je adresátem fyzická osoba se doručují písemnosti na adresu
pro doručování (§19 odst. 3 správního řádu) tj. adresu, kterou účastník řízení správnímu orgánu
sdělí. Toto adresu může sdělit i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena
v budoucnu. Dále se mohou doručovat písemnosti fyzické osobě dle ust. §20 odst. 1 správního
řádu na adresu jejího trvalého pobytu, kterou má jako místo trvalého pobytu evidovanou
v informačním systému evidence obyvatel dle stejnojmenného zákona. Jde-li o podnikající
fyzickou osobu, doručují se písemnosti do místa jejího podnikání, nebo při doručování
prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu. Fyzické osobě lze však doručit
kdekoli bude zastižena. Správní řád rovněž připouští při doručování do vlastních rukou zvolit
si tzv. zmocněnce pro doručování a v takovém případě správní orgán doručuje tomuto
zmocněnci.
Nebyl-li v uvedených případech doručování adresát zastižen, písemnost se uloží a pokud
si adresát uložené písemnosti tuto ve lhůtě 10 dnů, kdy byla k vyzvednutí připravena nevyzvedne,
považuje se písemnost za doručenou posledním dnem této lhůty (§23 odst. 1 a §24 odst. 1
správního řádu). Uvedené náhradní doručení prostřednictvím uložení písemnosti a následné fikce
doručení je však možné za podmínky, že doručovatel musí vyzvat adresáta, aby si uloženou
písemnost vyzvedl a to tak, že mu vloží do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo
(písemné) oznámení o neúspěšném doručení písemnosti a současně mu sdělí kde se písemnost
ukládá, kde je připravena k vyzvednutí, poučí ho o právních důsledcích nevyzvednutí (§23
odst. 4), avšak adresát si písemnost ve stanovené lhůtě nevyzvedne.
Fikce doručení je tedy spojena s marným uplynutím 10-ti denní lhůty. Pokud by chtěl
účastník zvrátit účinky doručení fikcí, musí prokázat, že si pro dočasnou nepřítomnost
nebo z jiného vážného důvodu nemohl uloženou písemnost vyzvednout bez svého zavinění.
Z obsahu všech podání stěžovatele (mimo těch, které byly doručovány až po nabytí
právní moci žalobou napadeného rozhodnutí) obsažených ve správním i soudním spise vyplývá,
že stěžovatel jako údaj o své adrese uvádí vždy pouze adresu „K. S. 396, Z. – S. Z obsahu
správního spisu pak dále plyne, že oba správní orgány vycházely z toho, že stěžovatel má trvalé
bydliště na adrese K. S. 396, Z. – S. a písemnosti doručované stěžovateli do vlastních rukou
v průběhu správního řízení v roce 2006 (např. předvolání k ústnímu jednání ze dne 3. 5. 2006,
předvolání ze dne 15. 6. 2006) byly doručovány a osobně stěžovatelem převzaty na uvedené
adrese. Z obsahu spisu plyne i to, že právní zástupce JUDr. Tesař ve vyrozumění o vypovězení
plné moci ze dne 20. 11. 2006 a doručené žalovanému dne 22. 11. 2006, uvedl jako údaj o
stěžovatelově trvalém pobytu adresu K. S. 396, Z. – S. Lze tak přisvědčit postupu žalovaného,
pokud mu v průběhu řízení nevznikly žádné pochybnosti o stěžovatelově trvalém pobytu, pokud
doručoval na jím uváděnou adresu. Dle vyjádření žalovaného, tento vycházel mimo jiné i ze
skutečnosti, že stěžovatel je vlastníkem nemovitosti - rodinného domu právě na adrese K. S. 396,
Z. – S.
Nejvyšší správní soud dále ze spisu zjistil, že rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2006
bylo doručováno stěžovateli na výše uváděnou adresu na doručenku. Vrácená doručenka
o zaslání napadeného rozhodnutí obsahuje všechny rozhodné údaje, kterých je třeba
pro posouzení, zda zásilka byla doručena náhradním způsobem, či nikoliv. Z jejich údajů
jednoznačně vyplývá, že stěžovateli byla dne 20. 12. 2006 zanechána výzva a poučení a dále
obsahuje i údaj o tom, že dne 20. 12. 2006 je zásilka připravena k vyzvednutí. Z doručenky je dále
seznatelný údaj o tom, že adresát si písemnost v úložní době 10 dnů nevyzvedl. Rozhodně
z doručenky nevyplyne žádný údaj o tom, že by se stěžovatel odstěhoval, byl na uvedené adrese
neznámý apod. Nutno rovněž souhlasit s tvrzením žalovaného o tom, že stěžovatel ani v jednom
ze svých podání zasílaných v této věci správnímu orgánu netvrdil, že by se na předmětné adrese
Z. – S., byť dočasně nezdržoval, resp. by tak hodlal učinit. Teprve po doručení předmětného
rozhodnutí se stěžovatel dovolával pouze toho, že mu rozhodnutí nebylo zasláno na adresu
trvalého pobytu resp. nikdy mu nebylo doručeno.
Je-li nyní stěžovatelem namítáno, že žalobou napadené rozhodnutí mu nebylo doručeno,
neboť správní orgán nedoručoval na adresu jeho trvalého pobytu a v rozhodném období
(9. 12. 2006 – únor 2007) měl řádně nahlášení trvalý pobyt na adrese P. 208, Ch. nikoli K. S. 396,
Z. – S. na které se nezdržoval, nelze námitce nezákonnosti doručení náhradním způsobem
přisvědčit.
Procesní úkony účastníků nepochybně ovlivňují správní řízení, jeho průběh i rozhodnutí.
Správní orgán je posuzuje zásadně jako projev vůle účastníka, případně osoby zúčastněné
na řízení, a to zásadně podle obsahu tohoto projevu (§37 odst. 1 správního řádu). Nejvyšší
správní soud shodně s názorem žalovaného nemá důvod pochybovat o projevené vůli doručovat
na adresu uváděnou stěžovatelem v průběhu celého řízení. Ostatně ani sám stěžovatel v průběhu
správního řízení tuto svoji projevenou vůli nezpochybnil. Nikdy před tím v řízení netvrdil,
že došlo ke změně jeho faktického či trvalého pobytu.
Adresou pro doručování může být v případě fyzické osoby např. její faktický pobyt,
tj. místo, kde skutečně žije, neboť ze zákona o evidenci obyvatel vyplývá pouze to, že místem
trvalého pobytu je adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla
v místě, kde má rodinu, byt, zaměstnání apod., a neplyne z něj tedy povinnost mít trvalý pobyt
zapsán skutečně tam, kde fakticky zrovna žije.
K uvedenému Nejvyšší správní soud uvádí, že ze stěžovatelových podání zasílaných
žalovanému v průběhu řízení vyplývá jeho vůle (ust. §19 odst. 3 správního řádu), aby mu bylo
doručováno na předmětnou adresu K. S. 396, Z. – S. Z těchto podání nevyplývá žádná
skutečnost, jež by prokazovala jeho tvrzení popř. nasvědčovala tomu, že došlo ke změně jeho
doručovací adresy (mimo stěžovatelem zmiňované písemnosti, jež však byly doručeny
až po nabytí právní moci rozhodnutí žalovaného a v nichž stěžovatel sám uvedl adresu v Ch.;
proto žalovaný na této adrese se stěžovatelem komunikoval). Naopak ze stěžovatelova jednání
vyplývá, že pokud ke změně jeho faktického pobytu skutečně došlo, jednalo se o změnu
krátkodobou (tedy nikoli jak uvádí stěžovatel více než 1letou změnu trvalého pobytu), formální a
účelovou, s cílem vyhnout se právním účinkům řádného doručení a nabytí právní moci
napadeného rozhodnutí. Formální změnu trvalého pobytu a popsaný přístup stěžovatele (tj. při
komunikaci se správními orgány uvádění adresy Z. – S., osobní přebírání písemností ze dne 3. 5.
2006 dne 15. 6. 2006 na uvedené adrese v průběhu roku 2006 a následné tvrzení o trvalém
pobytu v Ch.) Nejvyšší správní soud, s přihlédnutím ke všem okolnostem této konkrétní věci,
vnímá jako účelovou snahu stěžovatele o ztížení, resp. znemožnění doručení úředních zásilek
v této věci. Takovýto přístup zdejší soud nemůže akceptovat, a to již z toho důvodu, že
základním předpokladem efektivního správního řízení je vzájemná součinnost a spolupráce
správních orgánů a účastníků řízení. Právě ve smyslu tohoto základního principu je nutno vidět a
hodnotit konkrétní počínání účastníků řízení. Rovněž v tomto směru je totiž nutno spatřovat
praktické naplnění smluvního pojetí státu, představujícího konsensuální odraz přesvědčení
občanů o nutnosti existence této instituce k ochraně základních práv a svobod. Ve svých
důsledcích by se totiž tento základní vzorec právních vztahů jevil jako zcela neefektivní, pakliže
by v praxi bylo připuštěno zneužívání jednotlivých procesních institutů k obcházení a k cíleným
obstrukcím, v konečném výsledku znemožňujícím faktické působení práva. Je tedy zcela zřejmé a
ze spisu prokazatelné, že stěžovatel na adrese K. S. 396, Z. – S. v průběhu roku 2006 přebíral
písemnosti a přestože v kasační stížnosti zdůrazňuje, že nelze uvedenou adresu považovat za
adresu pro doručování, což nebylo z jeho strany nijak prokázáno, je nutno vycházet z toho, že
nebylo vyvráceno, že stěžovatel v době doručování rozhodnutí žalovaného si uvedenou
písemnost nemohl vyzvednout.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu je tedy nutno učinit závěr, že při hodnocení
naplnění podmínek náhradního doručování podle ustanovení §23 odst. 1 a §24 odst . 1
správního řádu, žalovaný zcela správně vycházel z dispozice účastníka řízení a nebylo nutno dále
zjišťovat trvalý pobyt stěžovatele resp. jeho změny a vycházet z formálně učiněné změny
jeho trvalého pobytu dle zákona o evidenci obyvatel.
Za této situace nutno uzavřít, že správní orgán postupoval v souladu s ustanovením §24
odst. 1 správního řádu s tím, že za den doručení rozhodnutí žalovaného bylo třeba považovat
10. den od uložení písemnosti, tj. 30. 12. 2006. Lhůta k podání žaloby dle ust. §72 odst. 1 s. ř. s.
uplynula dnem 28. 2. 2007. Byla-li žaloba podána k poštovní přepravě až dne 20. 3. 2007, byla
podána opožděně. Na výše uvedených závěrech nemůže ničeho měnit ani skutečnost,
že stěžovatel obdržel kopii rozhodnutí žalovaného až dne 24. 1. 2007, neboť je třeba vycházet
z fikce náhradního doručení podle §24 odst. 1 správního řádu, jež nastává marným uplynutím
10-ti denní lhůty, a pozdější převzetí rozhodnutí nemá na právní účinky doručení již žádný vliv.
Tvrzení stěžovatele uvedené v žalobě, že mu nebylo doručeno napadené rozhodnutí, nemůže
ovlivnit správnost závěru o řádném doručení písemnosti, neboť tato tvrzená skutečnost nemůže
zpochybnit řádně doložený postup držitele poštovní licence, jak je uvedeno výše.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že krajský soud,
pokud žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. rozhodl zcela
v souladu se zákonem.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nad rámec běžné správní činnosti nevznikly; proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: P roti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu