ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.51.2010:94
sp. zn. 5 As 51/2010 - 94
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. N.,
proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 8, 729 30, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5.
2010, č. j. 58 A 4/2010-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno pro vady řízení jeho
rozhodnutí ze dne 19. 11. 2009, č. j. PŘ-ODV-46/09/Gie a rozhodnutí Úřadu městského
obvodu Moravská Ostrava a Přívoz ze dne 27. 8. 2009, č. j. MOP 455596/2009, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud opřel svůj závěr vyjádřený
v odůvodnění rozsudku o dva zásadní body. Jednak, že stěžovatel vycházel při svém rozhodování
z výpovědi svědků, kteří vypovídali u správního orgánu I. stupně v rámci ústního jednání
konaného dne 24. 6. 2009 v nepřítomnosti předem omluveného žalobce, aniž by předmětné
svědecké výslechy byly následně opětovně provedeny při dalším ústním jednání za přítomnosti
žalobce nebo jeho zmocněnce, tzn. aniž by byla žalobci, resp. jeho zmocněnci, zachována
možnost klást svědkům otázky, a za druhé že stěžovatel vydal rozhodnutí nezákonně
až po uplynutí jednoroční prekluzívní lhůty dle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích,
jelikož nesprávně posuzoval dobu, která se do běhu uvedené jednoroční prekluzívní lhůty
v souladu s ustanovením §20 odst. 2 zákona o přestupcích nezapočítává z důvodu předchozího
vedení trestního řízení dle zvláštního právního předpisu pro tentýž skutek. Důvody, na jejichž
základě krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí, neshledal stěžovatel oprávněné
pro učinění závěru, že bylo vydáno nezákonné rozhodnutí v předmětné věci. Stěžovatel uvádí,
že si je vědom určité problematičnosti postupu správního orgánu I. stupně při ústních jednáních
konaných dne 3. 6. 2009 a dne 24. 6. 2009 v nepřítomnosti omluveného žalobce, při nichž
se k věci vyjádřila navrhovatelka a byli vyslechnuti svědci. Neztotožňuje se však se závěry
krajského soudu, které v této otázce učinil. Správním orgánem I. stupně bylo ve věci nařízeno
ústní jednání na den 3. 6. 2009. Na toto ústní jednání byl řádně předvolán žalobce i navrhovatelka
H. N. Žalobce se dne 2. 6. 2009 z ústního jednání omluvil, nicméně s předvolanou
navrhovatelkou, kterou již nebylo možno vyrozumět o odročení konání ústního jednání, toto
jednání proběhlo. Následně bylo na den 24. 6. 2009 nařízeno druhé ústní jednání, na nějž byli
opětovně předvoláni žalobce a navrhovatelka a nově i tři svědci (M. K., I. N., T. K.). Žalobce se
však dne 23. 6. 2009, tzn. opět pouze den před nařízeným ústním jednáním omluvil. Nařízené
ústní jednání již nebylo možné z časových důvodů odročit a vyrozumět o tom předvolané osoby
tak, aby se o odročení včas dozvěděly. Navrhovatelka i svědci se tedy na předvolání k nařízenému
ústnímu jednání dne 24. 6. 2009 řádně dostavili a jejich učiněné výpovědi k předmětné věci byly
správním orgánem I. stupně náležitě zaprotokolovány. Na den 30. 7. 2009 pak bylo nařízeno třetí
ústní jednání. Na toto ústní jednání již nebyli svědci opětovně předvoláni, a to s ohledem na
základní zásady činnosti správních orgánů obsažené v ustanovení §6 odst. 2 správního řádu, tzn.
s ohledem na zásadu minimálního zatěžování dotčených osob (v tomto případě svědků, kteří se
již ke správnímu orgánu I. stupně dříve řádně dostavili a sdělili, jak svými smysly celý
projednávaný incident vnímali), a rovněž z důvodu snahy o respektování zásady hospodárnosti a
procesní ekonomie předmětného přestupkového řízení. Správní orgán obecně postupuje tak, aby
nikomu - dotčeným osobám ani samotnému správnímu orgánu - nevznikaly zbytečné náklady.
Uvedená povinnost správního orgánu se přitom vztahuje zejména na zjišťování a zajišťování
podkladů nezbytných pro vydání rozhodnutí. Obecně platí, že pokaždé, kdy se svědek ke
správnímu orgánu dostaví a požaduje náhradu nákladů vynaložených za účelem splnění svědecké
povinnosti, musí mu tyto výdaje správní orgán uhradit, čímž se zvyšují celkové náklady vedeného
řízení. Dále je nutno upozornit, že ještě před konáním třetího ústního jednání se ke správnímu
orgánu I. stupně dne 20. 7. 2009 dostavil zmocněnec žalobce a seznámil se s doposud
nashromážděným spisovým materiálem, tzn. i se zaprotokolovanými výslechy svědků. Rovněž
sám žalobce se ke správnímu orgánu I. stupně dostavil ještě před třetím nařízeným ústním
jednáním, a to dne 28. 7. 2009, kdy si rovněž prostudoval dosavadní spisový materiál v dané věci,
tzn. jak již bylo uvedeno, spis obsahující i protokoly o výslechu svědků. Kdykoliv od uvedené
doby (ode dne 20. 7. 2009 do dne 28. 7. 2009) měl tedy žalobce, resp. jeho zmocněnec, možnost
v souladu s ustanovením §36 odst. 1 správního řádu navrhovat v souvislosti s proběhlými
výslechy svědků další důkazy a činit jiné návrhy. Pokud měl žalobce, resp. jeho zmocněnec, za to,
že jejich vyjádření k zaprotokolovaným svědeckým výpovědím nebude u dalších ústních jednání
bez přítomnosti daných svědků dostatečné, nic jim nebránilo v tom, aby v tomto směru navrhli
doplnit dokazování, což však nebylo z jejich strany učiněno. Tuto skutečnost jasně dokládá
spisový materiál, který obsahuje protokol z ústního jednání konaného po ohledání místa
incidentu dne 4. 8. 2009, v jehož závěru je jednoznačně uvedeno, že navrhovatelka, žalobce i jeho
zmocněnec před ukončením ústního jednání prohlásili, že „protokoly byly sepsány dle jejich slov,
byly jim přečteny nahlas a s obsahem souhlasí, souhlasí s průběhem řízení, nežádají dalších změn
ani doplnění a byli ve smyslu §36 správního řádu seznámeni s podklady pro rozhodnutí“.
Toto prohlášení všechny tři zmíněné osoby vlastnoručně podepsaly.
Dle stěžovatele nelze také opomenout skutečnost, že sám krajský soud připouští,
že pochybení spočívající v tom, že dvě ústní jednání byla provedena bez přítomnosti předem
omluveného žalobce, bylo ve vztahu k navrhovatelce zhojeno tím, že tato byla přítomna dalšímu
ústnímu jednání, jehož se již žalobce i jeho zmocněnec účastnili. Stěžovatel je tedy toho názoru,
že uvedené pochybení bylo zhojeno rovněž ve vztahu ke třem svědkům, a to v okamžiku,
kdy se žalobce, resp. jeho zmocněnec, dozvěděl o skutečnosti provedení svědeckých výslechů
při seznámení se spisovým materiálem dne 20. 7. 2009, resp. dne 28. 7. 2009, nicméně
ani při dalších konaných ústních jednáních ve dnech 30. 7. 2009 a 4. 8. 2009, ani v mezidobí mezi
nimi, nebyla z jejich strany využita možnost navrhnout doplnění dokazování ve smyslu
požadavku, aby byli svědci ke správnímu orgánu I. stupně opětovně předvoláni a mohly jim být
za jejich přítomnosti kladeny otázky. Dle obecného názoru stěžovatele nevyužití práva
na doplnění dokazování v podobě možnosti položit svědkům otázky fakticky odpovídá situaci,
kdy je obviněný z přestupku přítomen ústnímu jednání spolu se svědky, avšak těmto žádné
otázky nepokládá.
V této souvislosti stěžovatel poukazuje na obecnou právní zásadu vigilantibus iura,
„bdělým náležejí práva“, která vyjadřuje, že každý má náležitě pečovat o svá práva, resp. jejich
využívání. Stěžovatel si je vědom toho, že povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, resp. povinnost zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch
i neprospěch toho, komu má být v řízení uložena povinnost, spočívá zásadně na rozhodujícím
správním orgánu, a má za to, že v tomto konkrétním případě bylo postupováno v souladu
s uvedenými povinnostmi - ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 zákona o přestupcích byla konána
dvě ústní jednání za přítomnosti řádně a včas předvolaného žalobce a jeho zmocněnce
(dne 30. 7. 2009 a dne 4. 8. 2009), bylo provedeno ohledání věci na místě dle ustanovení
§54 správního řádu (dne 4. 8. 2009) a byli vyslechnuti svědci dle ustanovení §55 správního řádu
(dne 24. 6. 2009). Popsaným způsobem zjištěný stav věci považoval správní orgán I. stupně
i stěžovatel za dostatečný pro učinění závěru uznat žalobce vinným ze spáchání předmětného
přestupku. Pokud však měl žalobce za to, že dosavadní stav věci nemůže být náležitě zjištěn
a v jeho zájmu je zapotřebí doplnit zaprotokolované svědecké výpovědi o odpovědi svědků
na jím položené otázky, mohl vznést požadavek, aby byli svědci ke správnímu organu I. stupně
znovu předvoláni, resp. aby byli u dalšího ústního jednání osobně přítomni z důvodu využití jeho
možnosti klást jim otázky. Toto své právo však žalobce v průběhu řízení vedeného u správního
orgánu I. stupně, ani u stěžovatele nijak nevyužil, jak již bylo uvedeno výše.
Stěžovatel dále shrnuje, že dle jeho názoru bylo řízení o přestupku žalobce před správními
orgány provedeno zásadně v souladu s právními předpisy a ve směru posouzení konání ústních
jednání a shromáždění podkladů pro vydání rozhodnutí jej nelze hodnotit jako řízení s takovými
vadami, které mají za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci.
K další námitce stěžovatel uvádí, že dle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích
přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spácháni jeden rok; nelze jej též projednat,
popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.
Dle ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích se do běhu lhůty podle odstavce 1 nezapočítává
doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.
Výklad posledně zmíněného ustanovení zákona o přestupcích tak, jak jej učinil krajský
soud v napadeném rozsudku, považuje stěžovatel za zcela nesprávný. V této souvislosti odkazuje
na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 56/2004 - 68 ze dne 25. 1. 2007, na závěrečné
stanovisko veřejného ochránce práv ze dne 20. 4. 2007 i na stanovisko Ministerstva vnitra ČR
ze dne 26. 7. 2007.
Ze všech zmíněných materiálů jednoznačně vyplývá, že „trestním řízením podle
zvláštního právního předpisu“ ve smyslu ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích se rozumí
řízení podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „trestní řád“). Dle ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu je „trestní řízení“ vyloženo
jako řízení podle tohoto zákona. Komentář k trestnímu řádu (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry,
F. Trestní řád. Komentář. 1. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 112) pak vymezuje trestní
řízení jako nejširší pojem, který upravuje veškerý proces upravený trestním řádem. Trestní řízení
přitom výslovně a nepochybně zahrnuje i tzv. přípravné řízení, tzn. fázi objasňování
a prověřování skutečností nasvědčujících tornu, že byl spáchán trestný čin,. a to v rámci postupu
před zahájením trestního stíhání (ustanovení §158 až 1 59b trestního řádu), a fázi vyšetřování,
která počíná zahájením trestního stíhání (ustanovení §160 až 170 trestního řádu).
Sám Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 6 As 56/2004 - 68 ze dne 25. 1. 2007 ohledně
tehdy projednávané věci uvedl, že „Doba, po kterou bylo trestní řízení vedeno, začíná běžet
dnem zahájení trestního řízení, tj. nejčastěji dnem, kdy policejní orgán sepsal záznam o zahájení
úkonů trestního řízení, a končí dnem právní moci usnesení policejního orgánu, státního zástupce
nebo soudu o odevzdání nebo postoupení věci příslušnému správnímu orgánu k projednání
přestupku. Dnem následujícím po tomto dni běh lhůty podle ustanovení §20 odst. 1 zákona
o přestupcích pokračuje. V daném případě sepsal policejní orgán záznam o zahájení úkonů
trestního řízení v den spáchání činu, tedy dne 11. 4. 2002. Odevzdání věci podle 159a odst. 1
písm. a) trestního řádu bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno dne 23. 5. 2002. Doba,
po kterou bylo vedeno trestní řízení, t. j. ode dne 11. 4. 2002 do dne 23. 5. 2002 (což je 42 dnů),
se do lhůty podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích nezapočítává.“
Názor Nejvyššího správního soudu citovaný v první větě předchozího odstavce doslovně
koresponduje s komentářem k zákonu o přestupcích (Červený, Z., V. Šlauf. Přestupkové právo.
Komentář k zákonu o přestupcích včetně textu souvisejících předpisů. IS. aktualizované vydání.
Linde Praha as. 2008. str. 44-45) i s metodickými pokyny Ministerstva vnitra ČR v rámci zápisů
z konzultačních dnů pořádaných pro zpracovatele přestupkové agendy (viz zápis ze dne
11. 9. 2007), resp. se stanoviskem Ministerstva vnitra ČR vydaným pod č. j. VS-367/3-2007 dne
26. 7. 2007 jako vyjádření k počátku plynutí prekluzívní lhůty podle ustanovení §20 zákona
o přestupcích. Ve svém obsahu přitom předmětný názor odpovídá i závěrečnému stanovisku
veřejného ochránce práv vydanému pod sp. zn. 5932/2006/VOP/MK dne 20. 4. 2007. Je tedy
nutno konstatovat, že obecná praxe aplikovaná v této záležitosti správními orgány
projednávajícími přestupky se dlouhodobě shoduje s jednotným obsahem uvedených stanovisek,
nikoliv s překvapivě vyjádřeným názorem krajského soudu v napadeném rozsudku.
V konkrétní věci žalobce je ze spisového materiálu jasně patrné, že policejním orgánem
byl v tomto případě sepsán záznam o zahájení úkonů trestního řízení dle ustanovení §158 odst. 3
trestního řádu a že jím následně byla celá věc odevzdána k projednání přestupku dle ustanovení
§159a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Trestní spis, vedený do doby odevzdání věci k projednání
přestupku, se přitom týkal jednání žalobce, jež mělo spočívat v tom, že dne 20. 7. 2008 v době
od 21:30 hod. do 23:40 hod. na ulici Dr. Šmerala v Moravské Ostravě při potyčce se svou
manželkou vzal této klíče od vozidla a bytu, kdy klíče od bytu jí následně vrátil, a způsobil
jí zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření s následným léčením. Je tedy zcela zřejmé,
že přípravné řízení ve fázi objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, bylo vůči žalobci vedeno pro tentýž skutek, za který byl tento poté uznán
vinným správním orgánem I. stupně v řízení o přestupku. Shora zmíněná doba, v níž policejní
orgán postupoval ještě před zahájením trestního stíhání, je tedy dobou, po kterou se pro tentýž
skutek vedlo trestní řízení dle trestního řádu, a jako taková se proto jednoznačně nemůže
započítávat do doby podle ustanovení §20 odst. 1 zákona o přestupcích. Tento závěr správně
dovodil jak správní orgán I. stupně, tak stěžovatel, a jejich rozhodnutí ve věci žalobce byla tedy
vydána v náležitě prodloužené lhůtě v souladu s ustanovením §20 odst. 2 zákona o přestupcích.
Krajský soud v napadeném rozsudku uvádí, že „dle jeho názoru“ je při určení počátku
stavění prekluzívní lhůty dle ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích nutno vycházet
z takového aktu orgánu činného v trestním řízení, který daný skutek definuje zcela jednoznačně,
a současně musí být nedovoleně jednající osoba o tomto aktu informována, což se děje
až usnesením o zahájení trestního stíhání dle ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. V tomto
směru se krajský soud opírá o názor Nejvyššího správního soudu vyjádřený v jeho rozsudku
č. j. 4 As 38/2006 - 63 ze dne 16. 6. 2007. Z jeho obsahu lze jednoznačně přisvědčit názoru,
že do lhůty dle ustanovení §20 odst. 2 zákona o přestupcích se započítává toliko běh trestního
řízení vedeného vůči osobě, vůči které je následně vedeno přestupkové řízení, a to pro skutek,
který je pak i předmětem řízení o přestupku. Obě tyto podmínky byly v nyní projednávané věci
splněny (viz výše). Nejvyšší správní soud vyjádřil ve zmíněném rozsudku i to stanovisko,
že nedovoleně jednající osoba musí být informována tom, že je vůči ní vedeno takové řízení.
V režimu trestního práva se osoba informuje o hrozící sankci prostřednictvím zahájení trestního
řízení, v režimu přestupkového zákona pak zahájením přestupkového řízení. K tomu stěžovatel
obecně uvádí, že z vyjádření „informuje o hrozící sankci prostřednictvím zahájení trestního
řízení“ nijak nevyplývá, že se tak musí dít pouze a jedině doručením usnesení o zahájení trestního
stíhání. Pachatel trestného činu může vědět o tom, že v jeho případě bylo zahájeno trestní řízení
ještě před případným doručením usnesení o zahájení trestního stíhání - např. o tom může být
„informován‘ prostřednictvím té skutečnosti, že s ním byl sepsán úřední záznam o podaném
vysvětlení ve smyslu ustanovení §158 odst. 5 trestního řádu.
Stěžovatel zároveň ze své praktické zkušenosti upozorňuje na skutečnost, že prekluzívní
lhůta stanovená pro správní orgán v řízení o přestupku v délce jednoho roku od spáchání
přestupku je pro pravomocné skončení přestupkového řízení v mnoha případech příliš krátká.
Tento závěr vedl zákonodárce k provedení novelizace zákona o přestupcích ve smyslu doplnění
druhého odstavce do ustanovení §20 zákona o přestupcích, a to právě i s ohledem na skutečnost,
že orgány činné v trestním řízení často dlouhou dobu zjišťují, zda nejde o trestný čin, a teprve
následně vracejí případ správnímu orgánu k dalšímu řízení, který by již pro krátkost lhůty
nemusel stačit přestupek projednat. Je proto nezbytné vykládat ustanovení §20 odst. 2 zákona
o přestupcích v tom smyslu, že doba od zahájení trestního řízení do dne odevzdání věci
příslušnému orgánu k projednání přestupku by neměla být započtena do doby stanovené
k projednání přestupku. Po tuto dobu totiž správní orgán příslušný k projednání přestupku nemá
a nemůže mít možnost se věcí zabývat. Při opačném stanovisku by nutně ve velké míře docházelo
k případům, že by přestupek po uplynutí jednoroční lhůty zůstal nepotrestán.
Stěžovatel zcela jednoznačně odmítá závěr krajského soudu v tom smyslu, že s ohledem
na skutečnost, že v posuzované věci nebylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání dle ustanovení
§160 odst. 1 trestního řádu, běžela prekluzívní lhůta dle ustanovení §20 odst. 1 zákona
o přestupcích zcela bez jejího stavení, bez dalšího uplynula dne 20. 7. 2009, a rozhodnutí
správního orgánu I. stupně i stěžovatele byla vydána nezákonně, až po uplynutí jednoroční lhůty
stanovené k projednání přestupku. Nastíněné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení shledal stěžovatel v tomto konkrétním případě jako zásadně nesprávné a ve své podstatě
nezákonné.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje rozsudek krajského soudu v celém
rozsahu zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalobce své právo podat vyjádření ke kasační stížnosti nevyužil.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
První ze dvou kasačních námitek stěžovatele se týká tvrzených vad řízení, spočívajících
v provedení výslechu svědků bez přítomnosti žalobce. Nejvyšší správní soud stran této
stěžovateli nemůže přisvědčit.
Podle ustanovení §74 odst. 1 přestupkového zákona koná správní orgán v prvním stupni
ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže
odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy
nebo důležitého důvodu. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základní práv a svobod má každý právo
mimo jiné i na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem
prováděným důkazům.Žalovanému nelze přisvědčit v názoru, že není nutné, aby se obviněný
z přestupku mohl účastnit výslechu svědků a klást jim otázky, a postačí, že se k obsahu
těchto výslechů může ex post vyjádřit a případně vznést další návrhy na doplnění podkladu
rozhodnutí. Tento názor vyjadřovala sice někdejší judikatura Vrchního soudu v Praze
(srov. Soudní judikatura správní č. 783/2001); Nejvyšší správní soud ani novější judikatura
Ústavního soudu jej však nesdílí. Již při výkladu §33 odst. 1 správního řádu z roku 1967 dospěl
zdejší soud k závěru, že právo klást otázky vyslýchanému svědkovi přísluší účastníku řízení nejen
při ústním jednání a místním ohledání, ale ve všech případech, kdy správní orgán ve vztahu
k účastníku řízení provádí dokazování; to plyne zejména z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod, podle nějž má každý právo na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti
a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. např.rozsudek NSS ze dne
21. 2. 2007, č. j. 1 Azs 96/2005 - 63). Z judikatury Ústavního soudu lze odkázat např.na nález
ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 232/02 (Sb. ÚS, svazek č. 28, nález č. 134, str. 143), který
se sice týká řízení daňového, ovšem zásada rovnosti zbraní, o niž soud svou argumentaci opírá,
se uplatní i v obecném řízení správním; tím spíše je pak třeba jí dbát v řízení o přestupku, na něž
se vztahují minimální standardy spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., neboť přestupek
je z pohledu citovaného článku Úmluvy trestním obviněním. Skutečnost, že bylo žalobci,
resp. jeho zmocněnci, umožněno se při dalším ústním jednání vyjádřit k zaprotokolovaným
svědeckým výpovědím, nemůže zhojit pochybení stěžovatele, když je to právě aktivní
konfrontace se svědky, která je nutná k nezpochybnitelnému spravedlivému řízení. Stěžovatel
se nemůže dovolávat k ospravedlnění svého postupu, nepředvolal-li svědky k dalšímu ústnímu
jednání, kterého se již účastnil žalobce, zásady minimálního zatěžování dotčených osob
ani zásady hospodárnosti a procesní ekonomie, neboť ani důvod aplikace těchto zásad nemůže
stát v cestě práva na spravedlivý proces, tak jak je garantován hlavním ústavním principem,
na kterém je založen právní řád. Tento zásah do žalobcových práv v řízení ve věci trestního
obvinění resp. ve správním trestání, nezhojí ani jeho prohlášení, že souhlasí s průběhem řízení,
nežádá dalších změn, ani doplnění, a že byl seznámen s podklady pro rozhodnutí. Nelze souhlasit
se stěžovatelem, že tuto vadu řízení před správním orgánem bylo možné zhojit tím, že bylo
žalobci provedení tohoto výslechu následně oznámeno, nýbrž jedině tím, že by byl tento výslech
opakován a žalobce tudíž dostal možnost se ho účastnit a osobně konfrontovat svědky.
Na základě uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud ke stejnému závěru jako
krajský soud, totiž, že uvedené pochybení správního orgánu při výslechu jmenovaného svědka
je třeba považovat za podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které
mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí stěžovatele.
Co se týká druhé kasační námitky, právního posouzení běhu, resp. stavění lhůty, ve které
přestupek nelze projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele, že se do předmětné lhůty nezapočítává doba,
po kterou bylo vedeno přípravné řízení trestní pro tentýž skutek.
Podle ustanovení §20 odst. 1 přestupkového zákona přestupek nelze projednat, uplynul-li
od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek
vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie. Podle ustanovení odstavce 2 cit. zákona se do běhu
lhůty nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního
právního předpisu.
Podle ustanovení §12 odst. 10 trestního řádu součástí trestního řízení je i přípravné
řízení, tj. úsek řízení od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení
neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto
úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, postoupení věci jinému
orgánu nebo zastavení trestního stíhání, anebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají
účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, zahrnující objasňování a prověřování
skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování. Krajský soud zaujal
právní názor, podle kterého nelze vždy bez dalšího považovat z pohledu ustanovení §20 odst. 2
zákona o přestupcích za počátek stavění běhu prekluzívní lhůty den, kdy policejní orgán,
po závěru o podezření ze spáchání trestného činu, sepíše záznam o zahájení úkonů trestního
řízení dle ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu. Krajský soud dovozuje, že pro to, aby mohla
být dána totožnost skutku („tentýž skutek“) musí být dána totožnost v osobě pachatele.
„Netotožnost“ v osobě pachatele přestupku v řízení způsobuje, že běh prekluzívní lhůty
se nestaví. S tímto názorem se Nejvyšší správní soud ztotožňuje, protože by bylo nelogické,
pokud by se do lhůty započítával i běh trestního řízení vůči jiné osobě. Obdobně se již vyjádřil
Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2007, č. j. 4 As 38/2006 – 63, „Slovní spojení
„tentýž skutek“ je definováno právní teorií, viz např. Hendrych, D.: Právnický slovník, 2. rozšířené vydání,
C. H. Beck, Praha 2003, str. 890 an., kde je mj. uvedeno, že za skutek se považuje určitá událost ve vnějším
světě spočívající v jednání člověka, která může mít znaky jednoho trestného činu, dvou i více trestných činů
(v jednočinném souběhu), anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost
vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání,
v obžalobě,…atd.). Podstatou skutku je jednání pachatele (obviněného) a následek tímto jednáním způsobený,
jenž je relevantní z hlediska trestního práva. Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat
a právně kvalifikovat (právní kvalifikace skutku v trestním řízení). Podstata skutku je tedy určována účastí
obviněného na určité události popsané v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, ze které vzešel následek
porušující nebo ohrožující zájmy chráněné trestním zákonem. Pro trestní právo procesní je základní otázkou
zachování totožnosti skutku, pro který se trestní stíhání vede. Skutek musí být v usnesení o zahájení trestního
stíhání (…) přesně označen s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných
skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby byla odůvodněna určitá
právní kvalifikace skutku. Respektování totožnosti skutku má význam nejen pro dodržení obžalovací zásady
a pro stanovení mezí soudního rozhodování, ale správné vymezení skutku a zachování jeho totožnosti má rovněž
další důležité procesní důsledky. Jde zejména o zajištění práva na obhajobu (§33 odst. 1 TrŘ), o stanovení hranic
dokazování, o dosah právní moci soudního rozhodnutí včetně překážky věci rozhodnuté [§11 odst. 1 písm. f), g)
a h) TrŘ] a o možnost uplatnění mimořádných opravných prostředků s ohledem na dosah právní moci. Obdobně
je třeba odkázat i na zásadu individuální trestní odpovědnosti (podrobněji viz. např. Kratochvíl,
V. a kol.: Trestní právo hmotné, Masarykova univerzita 1996, Brno), jakož i logiku věci.
Z výše uvedeného mj. plyne, že podstatou skutku je jednání pachatele (obviněného) a následek tímto
jednáním způsobený, jenž je relevantní z hlediska trestního práva, přičemž samotný skutek je definován
v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení......Nelze tak hovořit o totožnosti skutku a je třeba přisvědčit
žalobci, který ve svém vyjádření uváděl, že každý účastník kolize se na vzniku kolizní situace po skutkové
stránce podílel zcela jiným způsobem, přičemž jednání každé osoby tvoří jiný skutek. Nelze tak přijmout závěr
tvrzený stěžovatelem, o tom, že předmětem řízení byl od počátku týž skutek a tedy, že ve smyslu ustanovení §20
odst. 2 zákona o přestupcích se roční lhůta ve smyslu §20 přestupkového zákona neuplatní, neboť bylo vedeno
trestní řízení podle zvláštního právního předpisu pro tentýž skutek.
Opačný závěr by podle Nejvyššího správního soudu ad absurdum vedl k tomu, že jakékoliv trestní řízení
by přerušovalo běh přestupkového řízení, což jistě nebylo záměrem zákonodárce, který stanovil kratší, jednoroční
lhůtu pro zánik odpovědnosti za přestupek. Naopak, trestnost podle trestního zákona zaniká v rozmezí
tří až dvaceti let od jeho spáchání, a to podle závažnosti spáchaného činu, viz §67 trestního zákona. ... Vždy
se však musí jednat o řízení vůči té samé osobě, která bude potrestána buď podle trestního zákona, či podle
zákona přestupkového. Bylo by nelogické, a v rozporu s označenou individualizací správního trestání, na niž
je trestní právo vybudováno, pokud by se do této lhůty započítával i běh (trestního) řízení vůči jiné osobě. Naopak
je logické, pokud se do této lhůty započítává toliko běh trestního řízení vedeného vůči osobě, vůči které bude
následně vedeno přestupkové řízení a nikoliv doba, po kterou bylo vedeno trestní řízení vůči třetí osobě.“
V případě stěžovatele je nepochybně splněna podmínka totožnosti osoby, proti které bylo
započato trestní řízení, jakož i další podmínka totožnosti skutku. Je proto nutno posoudit dobu
od zahájení trestního řízení (zahájení přípravného řízení) do doby odevzdání věci k projednání
přestupku správnímu orgánu jako dobu, která staví lhůtu k projednání přestupku podle
ustanovení §20 odst. 2 přestupkového zákona. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s krajským
soudem, že nelze vycházet ze záznamu o zahájení úkonů v přípravném řízení ze dne 30. 9. 2008,
který sice vymezuje skutek, pro který se trestní řízení vede, ale není zde vymezen zcela přesně.
Nelze ani přisvědčit krajskému soudu, vycházel-li z faktu, že nebylo dle obsahu správního spisu
zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného pro skutek, který je předmětem nynějšího
posouzení jako přestupek, proto prekluzivní lhůta běžela bez jejího stavění již od 20. 7. 2008,
kdy k jednání žalobce mělo dojít. Přípravné řízení je nejméně formální fáze trestního řízení
v němž „policejní orgán“ na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných
osob a orgánů je povinen učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechny
potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný
čin. V této fázi jsou opatřovány a hodnoceny důkazy. V úředním záznamu o zahájení úkonů
trestního řízení je sice vymezen skutek, pro který se trestní řízení vede, ale vzhledem k počáteční
povaze úkonů tohoto druhu přípravného řízení není třeba, aby byla přesně zachována totožnost
skutku. V mnoha případech nebude ani známa totožnost podezřelé osoby a řízení bude vedeno
proti „neznámému pachateli“. Pokud však bude totožnost osoby, proti které se trestní řízení vede
či následně zjištěná totožnost „neznámého pachatele“ (resp. celkově totožnost skutku) stejná jako
po odevzdání věci k projednání přestupku v přestupkovém řízení, tato doba, po kterou běží
trestní (přípravné) řízení staví lhůtu pro projednání přestupku dle ustanovení §20 odst. 1
přestupkového zákona. Je to doba, po kterou je řízení na straně „policejného orgánu“, který
prověřuje možný trestný čin, a není tedy v kompetenci přestupkového orgánu, kterému z tohoto
důvodu nemůže uvedená lhůta běžet. Pachatel se o probíhajícím řízení dozví nejpozději
po skončení prověřování skutečností „policejním orgánem“ (lhůty v ustanovení §159 odst. 1
trestního řádu), resp. po odevzdání věci k projednání přestupku od správního orgánu. Lhůta
se staví již prvním úkonem, kterým se zahajuje trestní řízení, tedy v přípravném řízení typicky
záznamem o zahájení úkonů trestního řízení. Policií ČR byly úkony v trestním řízení zahájeny dne
30. 9. 2008. Jelikož, jak se uvádí v písemnosti o odevzdání věci, provedeným šetřením nebylo
prokázáno, zda středně těžká zranění byla způsobena jednáním jiné osoby nebo
zda si je způsobila poškozená sama a nebylo tedy prokázáno, že došlo ke spáchání trestného činu
a není možné ve věci zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě, byla věc postoupena k řízení
o přestupku. Dne 20. 2. 2009 bylo doručeno správnímu orgánu I. stupně odevzdání věci
k projednání přestupku proti občanskému soužití, přitom se zde uvádí, že dne 20. 7. 2008 v době
od 21.30 hodin do 23.40 hodin na ulici Dr. Šmerala v Moravské Ostravě při potyčce s manželkou
H. N. jmenované měl vzít klíče od vozidla a bytu, které držela v ruce a měl jí způsobit zranění,
které si vyžádalo lékařské ošetření s následným léčením (z uvedeného vyplývá, že není pochyb o
totožnosti skutku). Po dobu od 30. 9. 2008 do 20. 2. 2009 se tedy lhůta podle ustanovení §20
přestupkového zákona stavěla. Krajský soud tedy dospěl k nesprávnému závěru, konstatoval-li že
bylo rozhodnuto po prekluzívní lhůtě.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k rozhodujícím skutečnostem vždy uváží,
zda důvody, na nichž stojí zrušující rozsudek krajského soudu, jsou dostatečným podkladem
pro daný výrok a zda převažují nad důvody, které neobstály. Míra této opory výroku
pak je rozhodující pro úvahu Nejvyššího správního soudu, zda lze kasační stížnost zamítnout
a část důvodů pro zrušení správního rozhodnutí nahradit důvody vlastními, či zda je třeba
zrušující rozsudek krajského soudu zrušit a zavázat jej, aby nové rozhodnutí opřel o důvody jiné.
Zruší-li správně krajský soud rozhodnutí správního orgánu, ale výrok rozsudku stojí
na nesprávných důvodech, Nejvyšší správní soud v kasačním řízení rozsudek krajského soudu
zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení. Obstojí-li však důvody v podstatné míře, Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítne a nesprávné důvody nahradí svými. Pro správní orgán
je pak závazný právní názor krajského soudu korigovaný právním názorem Nejvyššího správního
soudu (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75,
příst. na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud konstatuje, že s přihlédnutím k výše uvedeným zjištěním stran vad,
jimiž bylo přestupkové řízení zatíženo ( procesního pochybení při výslechu svědků), přitom
právě i z tohoto důvodu bylo rozhodnutí správních orgánů zrušeno, pochybení krajského soudu
v závěrech o prekluzi nemělo vliv na zákonnost rozsudku, který zrušil obě správní rozhodnutí
pro vady řízení.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného kasační stížnost podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto
mu právo na náhradu nákladů nenáleží. To by náleželo žalobci. Protože však žalobce žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly, ze spisu
nezjistil, rozhodl tak, že žalobci, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. listopadu 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu