ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.53.2009:50
sp. zn. 5 As 53/2009 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci
žalobce: A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově,
Puškinova 5, proti žalovanému: Ústavní soud České republiky, se sídlem v Brně, Joštova 8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
24. 4. 2009, č. j. 29 Ca 8/2009 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel se žalobou ze dne 31. 12. 2008 domáhal zrušení „rozhodnutí Ústavního soudu“ č. j.
SPR.ÚS 741/08 ze dne 31. 10. 2008. K žalobě stěžovatel přiložil písemnost, ze které vyplývá,
že označené rozhodnutí je přípisem Ústavního soudu stěžovateli, ve kterém je mimo jiné
uvedeno, že stěžovatelovo podání ze dne 13. 10. 2008, označené jako ústavní stížnost, v němž
stěžovatel vyjadřuje své výhrady k rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2008, č. j.
Org. 31/08 a usnesení Ústavního soudu č. j. I. ÚS 1654/08, může Ústavní soud vzít
bez jakýchkoliv dalších opatření opět jen s politováním na vědomí.
Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) žalobu stěžovatele usnesením ze dne
24. 4. 2009 č. j. 29 Ca 8/2009 - 20 odmítl s odůvodněním, že v daném případě se žalobce domáhá
vydání rozhodnutí soudu, které nespadá do pravomoci soudů rozhodujících ve správním
soudnictví ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a že správní soudy nemají jakoukoliv kompetenci
zasahovat do řízení před Ústavním soudem, vyřizovat stížnosti na nesprávný postup Ústavního
soudu, neboť zákon jim žádnou kontrolní, dozorčí či rozhodovací činnost nesvěřil. Takový
postup by byl dle krajského soudu v rozporu s celou organizací a systematikou soudnictví
v České republice, kdy Ústavní soud stojí nad celou soustavou soudů v České republice
a je konečnou instancí.
Krajský soud tak s ohledem na to, že nedostatek pravomoci soudu rozhodujícího
ve správním soudnictví je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, usnesením návrh
stěžovatele odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť podle tohoto ustanovení,
nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením odmítne návrh, jestliže soud o téže věci
již rozhodl nebo o téže věci již řízení u soudu probíhá nebo nejsou-li splněny jiné podmínky
řízení a tento nedostatek je neodstranitelný nebo přes výzvu soudu nebyl odstraněn a nelze proto
v řízení pokračovat.
Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl včasnou kasační stížností, v níž namítal,
že usnesení krajského soudu je nicotné a dále, že se krajský soud v odůvodnění napadeného
usnesení nijak nevypořádal s jeho tvrzením o porušení veřejného práva fyzické osoby.
Stěžovatel tvrdí porušení následujících práv:
porušení práva na spravedlivý proces (z důvodu podání řádné ústavní stížnosti)
porušení ustanovení §2 s. ř. s., dle kterého soudy poskytují ochranu ve správním
soudnictví (ústavní stížnost nezákonně neprojednal Ústavní soud ve spravedlivém procesu,
ale státní správa podle zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu)
porušení práva na spravedlivý proces podle Úmluvy o lidských právech (ústavní stížnost
nezákonně neprojednal přidělený senát Ústavního soudu).
Stěžovatel namítá, že krajský soud jeho tvrzení nijak nevyvrátil, ani se jimi v odůvodnění
napadeného usnesení nezabýval.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá také nesprávný závěr krajského soudu,
že se stěžovatel v daném případě domáhá vydání rozhodnutí soudu, které nespadá do pravomoci
soudů rozhodujících ve správním soudnictví ve smyslu ustanovení §4 s. ř. s. Správní soudy
dle stěžovatele mají kompetenci zasahovat do řízení státní správy ústavního soudu a vyřizovat
stížnosti na nesprávný postup státní správy Ústavního soudu (nezákonné rozhodnutí).
Dle stěžovatele rozhodnutí o „zaregistrování v tzv. správním rejstříku“ s odvoláním na §41
odst. 2 kancelářského a spisového řádu Ústavního soudu není rozhodnutí senátu Ústavního
soudu (soudců), ale rozhodnutí „nesoudce“ jako správního orgánu.
V další části kasační stížnosti stěžovatel brojí proti porušení jeho práv Ústavním soudem.
Konkrétně stěžovatel namítá porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod („Nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.“), porušení
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod („Každý má právo, aby jeho věc byla projednána
veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným
důkazům.“).
Dle stěžovatele Ústavní soud pochybil také v tom, že pokud bylo rozhodnuto
v neveřejném jednání měl být stěžovatel poučen, tak jako je tomu např. ve správním soudnictví
ve smyslu ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. Jako další pochybení Ústavního soudu stěžovatel namítá,
že soud nerozhodl o celé ústavní stížnosti, ale pouze o části, a že státní úředník JUDr. P. Ch.
rozhodl v č. j. SPR ÚS 741/08 ze dne 31. 10. 2008 o odložení ústavní stížnosti do správního
rejstříku.
Ve skutečnosti, že ve věci rozhodoval nesoudce JUDr. P. Ch., stěžovatel spatřuje
porušení práva na zákonného soudce, když v jedné polovině ústavní stížnosti byl již 21. 10. 2008
stěžovateli přidělen zákonný soudce – soudci JUDr. Stanislav Balík, JUDr. Dagmar Lastovecká
a JUDr. Jiří Nykodým.
Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že nebyl poučen před vydáním
rozhodnutí č. j. SPR ÚS 741/08 ze dne 31. 10. 2008 ve smyslu §14 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, v neveřejném jednání bez účastníků řízení a také ve smyslu ustanovení §68
odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, čímž došlo k porušení ustanovení §68 tohoto
zákona.
Poslední porušení svých práv ze strany Ústavního soudu stěžovatel spatřuje v tom,
že rozhodnutí č. j. SPR ÚS 741/08 ze dne 31. 10. 2008 nebylo doručováno ve smyslu ustanovení
§72 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu.
V kasační stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že pokud se ústavní soudce, Ústavní soud nebo
jeho státní správa dopustí nezákonností jako v tomto případě, musí mít občané a tím i státní
správa zákonné možnosti věci řešit a napravit. Pokud by tomu tak nebylo, dle stěžovatele
by to znamenalo, že určití občané nebo instituce jsou nad zákonem nebo mimo něj, což
je nepřípustné a v rozporu s Ústavou České republiky.
Stěžovatel je názoru, že na základě výše uvedeného má krajský soud dostatek pravomocí
pro rozhodování ve správním soudnictví v této věci.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 17 Úmluvy o lidských právech
krajským soudem z důvodů zneužívání zákonů k jiným účelům, než ke kterým jsou určeny
a vyvíjení činnosti nebo se dopouštění činů, které jsou zaměřené ke zničení nebo omezení
základních práv a svobod stěžovatele („Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako
by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci, jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů
zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto
práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“).
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje napadené usnesení krajského soudu zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti stěžovatele nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadené usnesení a dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná.
Kasační stížností je napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, z tohoto důvodu přichází
v úvahu z povahy věci pouze kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.,
spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Z tohoto hlediska stěžovatel podle obsahu kasační stížnosti spatřuje pochybení krajského
soudu v tom, že krajský soud v předcházejícím řízení nesprávně dospěl k závěru o nedostatku
pravomoci krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví.
Podle ustanovení §4 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují: a) o žalobách proti
rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy orgánem moci výkonné, orgánem územního
samosprávného celku, jakož i fyzickou nebo právnickou osobou nebo jiným orgánem, pokud jim
bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy (dále jen „správní orgán“), b) o ochraně proti nečinnosti správního orgánu,
c) o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, d) o kompetenčních žalobách,
e) ve věcech volebních a ve věcech místního referenda, f) ve věcech politických stran
a politických hnutí, g) o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části pro rozpor se zákonem.
Stěžovatel zřejmě podle obsahu kasační argumentace považuje předmětný přípis
Ústavního soudu za rozhodnutí správního orgánu v oblasti veřejné správy.
Přípis Ústavního soudu o zaregistrování podání stěžovatele ve správním rejstříku
v projednávané věci není správním rozhodnutím vydaným správním orgánem v rámci výkonu
veřejné správy. Jedná se o administrativní úkon ohledně podání požadujících přezkum či zrušení
již pravomocných rozhodnutí Ústavního soudu v souladu s vnitřním předpisem Ústavního
soudu, a to Kancelářským a spisovým řádem.
Soudy ve správním soudnictví v zákonem stanoveném rozsahu chrání osoby
před určitými správními úkony při výkonu veřejné správy orgány moci výkonné a orgány
územních samosprávných celků, jakož i před správními úkony dalších „správních orgánů“,
kterým zákony svěřily působnost a pravomoc v oblasti veřejné správy. Soudní kontrola se tedy
pohybuje v hranicích oblasti veřejné správy. Napadnutelnými jsou tedy jen takové aktivity orgánů,
které patří do působnosti ve veřejné správě.
Proto krajský soud postupoval správně, když usnesením návrh stěžovatele odmítl podle
ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nesplnění jiných podmínek řízení (nedostatek
pravomoci) a neodstranitelnost tohoto nedostatku.
Namítaná porušení stěžovatelových práv Ústavním soudem nebrojí proti právnímu
důvodu odmítnutí žaloby krajským soudem pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení
spočívající v nedostatku pravomoci.
Odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou a nezabýval-li se jí věcně,
přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil
nesplnění procesních podmínek. Proto Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud
v předcházejícím řízení) nepřezkoumával namítané porušení stěžovatelových práv Ústavním
soudem.
Krajskému soudu tak nelze vytknout, že se v odůvodnění napadeného usnesení
nevypořádával s tvrzením stěžovatele o porušení jeho veřejného práva.
K tvrzení stěžovatele, že pokud se ústavní soudce, Ústavní soud nebo jeho státní správa
dopustí nezákonností jako v tomto případě, musí mít občané a tím i státní správa zákonné
možnosti věci řešit a napravit, jinak by to znamenalo, že určití občané nebo instituce jsou
nad zákonem nebo mimo něj, což je nepřípustné a v rozporu s Ústavou České republiky,
považuje Nejvyšší správní soud za vhodné uvést, že všechny státní orgány (včetně Ústavního
soudu) jsou při své činnosti povinny respektovat princip, že státní moc lze uplatňovat
jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky,
č. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), kdy podle ustanovení §43 odst. 3 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odvolání proti usnesení tohoto
soudu není přípustné. Pod pojmem „odvolání“ je nutno rozumět jakýkoliv vnitrostátní opravný
prostředek (nelze se proti němu odvolat, dovolat, podat rozklad ani ústavní stížnost). Rozhodnutí
Ústavního soudu je konečné, nelze o něm znovu jednat ani je přezkoumávat.
Obecné tvrzení ohledně nicotnosti usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, neboť
z něj nelze seznat jaké pochybení má zde stěžovatel na mysli. Proto se k tomuto tvrzení Nejvyšší
správní soud nemohl vyjádřit. Nicotnost napadeného usnesení krajského soudu však Nejvyšší
správní soud neshledal.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel namítá porušení čl. 17 Úmluvy o lidských právech
krajským soudem z důvodů zneužívání zákonů k jiným účelům, než ke kterým jsou určeny
a vyvíjení činnosti nebo se dopouštění činů, které jsou zaměřené ke zničení nebo omezení
základních práv a svobod stěžovatele. Porušení citovaného článku Úmluvy o lidských právech
stěžovatel namítá z důvodu odlišného právního názoru krajského soudu, který Nejvyšší správní
soud shledává správným.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného
usnesení krajského soudu k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná a proto ji zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu