ECLI:CZ:NSS:2009:5.AS.59.2008:63
sp. zn. 5 As 59/2008 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci
žalobce Ing. J. D., zastoupeného Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, tř. kpt.
Jaroše 9, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně,
Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti žalobce jako stěžovatele proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2008, č. j. 57 Ca 57/2007 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2008 č. j. 57 Ca 57/2007 – 32
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce jako stěžovatel včasnou kasační stížností napadl shora uvedený rozsudek
krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba domáhající se zrušení rozhodnutí žalovaného
Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 28. 8. 2007, č. j. 7617/2007/OD. Tímto
rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil jako správné rozhodnutí Magistrátu
města Brna, odboru dopravněsprávních řízení ze dne 28. 3. 2007, č. j. ODSČ-29276-PZ/06CI
(dále „rozhodnutí orgánu I. stupně“).
Rozhodnutím orgánu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přestupku
proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 3 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů a byla mu uložena pokuta ve výši
3750 Kč, zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 3 měsíců a povinnost uhradit
náklady řízení ve výši 1000 Kč. Přestupku se stěžovatel dopustil tím, že dne 2. 11. 2006
ve 22.55 hod. při řízení motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia, reg. zn. x, v Brně na ulici
Bauerova překročil nejvyšší dovolenou rychlost v obci stanovenou dopravní značkou B20a na 60
km/hod. Hlídkou Městské policie Brno mu byla silničním radarovým rychloměrem AD9C v. č.
06/0022 naměřena rychlost jízdy 90 km/hod. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve
výši + 3 km/hod. stěžovateli byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 87
km/hod. Svým jednáním stěžovatel porušil ustanovení §4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že tento
přestupek měl žalobce spáchat v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát,
byla mu podle ustanovení §22 odst. 8 v souladu s ustanovením §11 odst. 1 a 2, §12 odst. 1
zákona o přestupcích uložena pokuta ve výši 3750 Kč, splatná do 30 dnů ode dne nabytí právní
moci rozhodnutí a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 3 měsíců. Dále mu
byla uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1000 Kč podle ust. §79 odst. 1 zákona o
přestupcích do 30 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.
Žalobou ze dne 15. 10. 2007 se stěžovatel u krajského soudu domáhal zrušení rozhodnutí
žalovaného.
Krajský soud žalobu stěžovatele rozsudkem jako nedůvodnou podle §78 s. ř. s. zamítl,
neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalovaného byla vydána
v souladu s platnými právními předpisy, přestupek, kterého se žalobce dopustil, byl náležitě
zjištěn a věc byla správně právně posouzena.
Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl včasnou kasační stížností z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s. ř. s.).
Nezákonnost rozhodnutí žalovaného (i správního orgánu I. stupně) stěžovatel spatřuje
zejména v tom, že v průběhu přestupkového řízení nebylo prokázáno jakou rychlostí jel dne
2. 11. 2006 ve 22.55 hod motorovým vozidlem tov. zn. Škoda Oktavia, reg. zn. x, v Brně na ulici
Bauerova 22, protože silniční radarový rychloměr AD9C v. č. 06/0022 nebyl řádně ověřen
(kalibrován) dle příslušných ustanovení zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, v platném znění,
neboť jeho ověření provedl samotný výrobce tohoto rychloměru, který byl zároveň
navrhovatelem a účastníkem správního řízení, ve kterém byl rychloměr ověřen (tedy výrobce
ověřovaného měřidla, navrhovatel ověření a správní orgán rozhodující o ověření je jedna a tatáž
osoba – společnost RAMET C.H.M. a. s., se sídlem 686 04 Kunovice, Letecká 1110,
IČ 256 388 91).
Stěžovatel ve své kasační stížnosti výslovně upozornil na následující skutečnosti :
Dle ustanovení §16 zákona o metrologii jsou autorizovanými metrologickými středisky
subjekty, které Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví (dále též
„Úřad“) na základě jejich žádosti autorizoval k ověřování stanovených měřidel, přičemž Úřad
takovému autorizovanému metrologickému středisku přiděluje úřední značku pro ověření
měřidla. V rozhodnutích a osvědčeních je pak autorizované metrologické středisko povinno uvést
svůj název a připojit k podpisu otisk razítka autorizovaného metrologického střediska.V daném
případě je subjektem, který byl autorizován Úřadem, společnost RAMET C.H.M. a. s., se sídlem
Kunovice, Letecká 1110 (ze zákona o metrologii jednoznačně vyplývá, že Úřad autorizuje
již existující subjekty a udělením autorizace žádný nový subjekt nevzniká a vznikat nemůže).
Dle ustanovení §24 zákona o metrologii se na rozhodování podle tohoto zákona vztahují
obecné předpisy o správním řízení, přičemž se o ověření stanoveného měřidla namísto správního
rozhodnutí vydává ověřovací list. O opravných prostředcích proti rozhodnutím autorizovaných
metrologických středisek rozhoduje Úřad.
Dle ustanovení §14 odst. 1 správního řádu je každá osoba bezprostředně se podílející
na výkonu pravomoci správního orgánu, o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem
na svůj poměr k věci a k účastníkům řízení takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze
pochybovat o její nepodjatosti, vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla
výsledek řízení ovlivnit.
Výrobcem předmětného radarového rychloměru je společnost RAMET C.H.M. a. s.
a v pořádku není, že o ověření měřidla rozhodovala opět tatáž osoba, která však byla ze zákona
(§14 odst. 1 správního řádu) vyloučena z takového rozhodování. Stejně tak byly z rozhodování
vyloučeny osoby J. H. a S. U., kteří jsou zaměstnanci společnosti RAMET C.H.M. a. s.
S projednávanou věcí souvisí i skutečnost, že o odvolání proti rozhodnutí společnosti
RAMET C.H.M. a. s. o ověření rozhoduje Český metrologický institut, což je však v daném
případě naprosto iluzorní, protože by si napřed musela dát společnost RAMET C.H.M. a. s.
odvolání proti vlastnímu rozhodnutí a nikdo jiný si odvolání podat nemůže, protože nikdo jiný
není účastníkem řízení o ověření.
Pokud tedy měla společnost RAMET C.H.M a. s. jako autorizované metrologické
středisko pro ověřování silničních rychloměrů ověřit ve správním řízení silniční radarový
rychloměr AD9C v.č. 06/0022, jehož je výrobcem, a vydat správní rozhodnutí ve formě
ověřovacího listu, to vše na základě svého vlastního návrhu, jde podle názoru stěžovatele
o správní rozhodnutí nejen nezákonné, ale vzhledem k tak zásadní vadě správního řízení
i o rozhodnutí nicotné, na které je třeba pohlížet jako by vůbec neexistovalo a v jiném správním
řízení k němu nelze jakkoli přihlížet.
Jako další kasační námitku stěžovatel uvádí, že se krajský soud s jeho námitkami
vypořádal svérázným způsobem, když nejprve zbytečně na 16 stránkách svého rozhodnutí
podrobně cituje z jednotlivých podání soudu učiněných spornými stranami (z žaloby, vyjádření
žalobce a dvou vyjádření žalovaného), podrobně konstatuje obsah správního spisu včetně citací
ze správních rozhodnutí a cituje příslušná zákonná ustanovení, která při svém rozhodování
aplikoval, aby pak ve dvou větách na začátku strany 17 svého rozhodnutí pouze uvedl, že:
- se neztotožňuje s námitkou stěžovatele, pokud jde o silniční radarový rychloměr v tom smyslu,
že by nesplňoval náležitosti zákona č. 505/1990 Sb. a
- odkazuje na odůvodnění rozhodnutí jak správního orgánu I. stupně, tak žalovaného,
s odůvodněním, že nebude v důsledku hospodárnosti a ekonomiky řízení stanovisko opakovat
a konstatuje, že použité měřidlo vyhovělo všem požadavkům zákona.
Dle stěžovatele je nemožné s takovým odůvodněním soudního rozhodnutí polemizovat
a z tohoto důvodu stěžovatel odkazuje na své kasační námitky dokazující nezákonnost obou
správních rozhodnutí podrobně rozvedené v článcích III., IV. a V. kasační stížnosti,
neboť se s nimi krajský soud nevypořádal.
Nezákonnost obou správních rozhodnutí stěžovatel spatřoval také v tom, že ve výroku
o sankci chybělo uvedení počtu po sobě jdoucích kalendářních měsíců, během kterých se měl
stěžovatel dvakrát dopustit přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 3. zákona
o přestupcích a specifikace „druhého“ jednání (uvedení doby, místa a způsobu), kterým se měl
stěžovatel dopustit přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o přestupcích
během blíže neurčeného počtu kalendářních měsíců po sobě jdoucích.
Stěžovatel konkrétně brojí proti tomu, že se krajský soud nijak nevypořádal s jeho
námitkou, že součástí výroku o sankci musela být specifikace onoho druhého jednání uvedením
doby, místa a způsobu jeho spáchání.
Stěžovatel považuje rozhodnutí o sankci za nepřezkoumatelné, pokud v něm není
uvedeno, že se v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dopustil tohoto
přestupku dvakrát, neboť tehdy a tehdy, tam a tam, spáchal přestupek spočívající v tom a v tom,
o kterém bylo rozhodnuto tak a tak, s uvedením orgánu, který tak rozhodl.
Zde stěžovatel poukazuje na to, že se jedná o obdobnou situaci, jaká je u trestného činu
krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona, kdy tohoto trestného činu
se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a za takový čin byl v posledních třech
letech odsouzen nebo potrestán a pokud pak soud odsuzuje pachatele za takový trestný čin, musí
ve výroku o vině uvést předchozí odsuzující rozhodnutí i se zákonným pojmenováním trestného
činu, popř. i uloženým trestem a časovými údaji o jeho výkonu.
V závěru své kasační stížnosti se stěžovatel domnívá, že krajský soud není oprávněn
případnou „drobnou“ písařskou chybu napravovat svými úvahami, že se o chybu zcela zřejmě
jedná, neboť toto je ve výlučné pravomoci správního orgánu, který rozhodnutí s chybou vydal.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že silniční radarový
rychloměr AD9C, výr. číslo měřící části 06/0022, byl v době spáchání přestupku řádně ověřen
dle zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii a jako důkaz platnosti kalibrace radarového měřidla byl
doložen ověřovací list.
Žalovaný považuje ověřovací list, který fakticky nahrazuje správní rozhodnutí, za závazný,
neboť platí presumpce správnosti správního rozhodnutí, tzn. pokud není rozhodnutí zákonným
postupem zrušeno, je považováno za správné a závazné.
Žalovaný ve svém vyjádření k námitce stěžovatele, že ve výroku o sankci chybělo uvedení
počtu po sobě jdoucích kalendářních měsíců, během kterých se měl žalobce dopustit přestupku
a specifikace „druhého jednání“ (uvedení doby, místa a způsobu), uvedl, že náležitosti výroku
rozhodnutí o přestupku jsou upraveny v §77 zákona o přestupcích a zákonodárce nestanovil
žádné speciální pravidlo, aby se v případě recidivních jednání dle §22 odst. 8 zákona
o přestupcích přímo do výroku o vině uvedl popis předchozích protiprávních jednání majících
tentýž charakter.
Recidiva jednání obviněného se odráží až při úvahách správního orgánu o ukládané
sankci. V §22 zákona o přestupcích nemá recidiva význam z hlediska naplnění skutkové podstaty
/odst. 1 písm. f) bod 3/, ale až v rovině právních následků jednání reglementovaných v odst. 8
§22.
Žalovaný dále rozvádí, že podrobnější přiblížení žalobcova předchozího protiprávního
jednání je popsáno v odůvodnění výše sankce správního orgánu I. stupně, kde správní orgán
I. stupně uvážil a uvedl jako přitěžující okolnost skutečnost, že obviněný má v období
od 3. 8. 2006 do 1. 11. 2006 tři záznamy o přestupcích, což vyplývá z výpisu z evidenční karty
řidiče – stěžovatele. Žalovaný konstatuje, že zákonné podmínky pro uložení příslušné sankce byly
splněny.
Závěrem svého vyjádření žalovaný uvádí, že jde skutečně o písařskou chybu, když
ve výroku o sankci chybělo uvedení počtu po sobě jdoucích kalendářních měsíců, během kterých
se měl žalobce dopustit přestupku dle §22 odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o přestupcích dvakrát
a vícekrát. Číslovka dvanáct je však dle žalovaného zřejmá z pokračování téže věty výroku o vině,
odkazující na §22 odst. 8 v souladu s §11 odst. 1, 2 a §12 odst. 1 zákona o přestupcích
a z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kde je uvedeno, že dle §22 odst. 8
zákona o přestupcích se pokuta od 2500 Kč do 5000 Kč a zákaz činnosti od jednoho měsíce do
6 měsíců uloží tomu, kdo přestupek dle §22 odst. 1 písm. f) bod 3 spáchá v období dvanácti
po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát.
Žalovaný proto navrhuje, aby byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že projednávaná kasační stížnost
je důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem konkrétně spatřuje nesprávné posouzení
právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení, ani v čem spatřuje vady řízení spočívající
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně
vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl
zrušit, ve smyslu namítaného kasačního důvodu dle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Z obsahu kasační stížnosti je však patrné, že stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí
žalovaného z důvodu, že rozhodnutí správních orgánů jsou založena na měření rychlosti jízdy
jeho vozidla silničním radarovým rychloměrem AD9C v. č. 06/0022, který však nebyl zákonným
způsobem, z důvodů stěžovatelem tvrzených, ověřen.
Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel tuto námitku uplatnil
již ve své žalobě. Krajský soud se však v odůvodnění svého rozhodnutí k této obsáhlé žalobní
námitce vůbec nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že se uvedenou žalobní námitkou krajský soud
vůbec nezabýval, nemohl ji ani nesprávně právně posoudit. Tím, že se však nevypořádal se všemi
žalobními námitkami, je nutno jeho rozhodnutí pokládat za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů.
Obdobně se již Nejvyšší správní soud vyslovil ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44 (zveřejněn pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz), když uvedl,
že není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména
tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ žaloby.“
Nejvyšší správní soud na tomto místě pro úplnost dodává, že se nemohl vyjádřit
ke kasačním námitkám stěžovatele rozvedeným v článcích III., IV. a V. kasační stížnosti týkající
se nezákonnosti rozhodnutí žalovaného z důvodu nezákonnosti či nicotnosti správního
rozhodnutí ve formě ověřovacího listu, a to právě z důvodu, že se krajský soud námitkou ohledně
nezákonnosti či nicotnosti správního rozhodnutí ve formě ověřovacího listu vzhledem k vadě
správního řízení spočívající v rozhodování podjatými osobami vůbec nezabýval. Pochybení
krajského soudu tedy nespočívá v nesprávně posouzené právní otázce krajským soudem
v předcházejícím řízení, ale v nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek
důvodů.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel dále namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních
orgánů, a to konkrétně z důvodu, že ve výroku o sankci chybělo uvedení počtu po sobě jdoucích
kalendářních měsíců, během kterých se měl stěžovatel dvakrát dopustit přestupku podle §22
odst. 1 písm. f) bod 3. zákona o přestupcích a specifikace „druhého“ jednání (uvedení doby,
místa a způsobu), kterým se měl stěžovatel dopustit přestupku podle §22 odst. 1 písm. f) bod 3
zákona o přestupcích během blíže neurčeného počtu kalendářních měsíců po sobě jdoucích.
Pochybení krajského soudu stěžovatel spatřuje v tom, že se krajský soud nijak
nevypořádal s jeho námitkou, že součástí výroku o sankci musela být specifikace druhého jednání
uvedením doby, místa a způsobu jeho spáchání.
Výše uvedenou argumentaci stěžovatele lze podle jejího obsahu podřadit pod §103
odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., a to jako tvrzenou nesprávně posouzenou právní otázku
nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí o sankci krajským soudem v předcházejícím řízení
a dále jako tvrzenou nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z důvodu, že se tento
nevypořádal s námitkou stěžovatele, že součástí výroku o sankci musela být specifikace onoho
druhého jednání uvedením doby, místa a způsobu jeho spáchání.
Krajský soud k otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů uvedl následující:
„Podle §77 zák. č. 200/1990 Sb., výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán
vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, druh a výměru
sankce, popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do zákazu činnosti
(§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě
nákladů řízení (§79 odst. 1).
Soud dospěl k závěru, že náležitosti ust. §77 zákona o přestupcích rozhodnutí Magistrátu města Brna
ze dne 28. 3. 2007 splnilo, neboť ve výroku rozhodnutí je popis skutku, který se stal a rovněž označení místa
a času spáchání, ve výroku je také druh a výměra sankce.
Pokud žalobce namítá, že ve výrokové části není uvedeno, že žalobce měl stejný přestupek spáchat
v období po sobě jdoucích dvanácti kalendářních měsíců dvakrát, je sice pravdou, že část výroku zní
takto:
Vzhledem k tomu, že tento přestupek spáchal v období po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát,
se mu podle §22 odst. 8 v souladu s ust. §11 odst. 1 a 2 a §12 odst. 1 citovaného zákona ukládá pokuta
ve výši 3750 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel po dobu tří měsíců.
Z citace ust. §22 odst. 8 zákona o přestupcích je zcela zřejmé, že pokud nedojde ke spáchání přestupku
v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát, je možno uložit za přestupek pouze
pokutu (za přestupek, který spáchal žalobce) a nikoliv zákaz činnosti od jednoho měsíce do šesti měsíců.
Protože žalobci byl stanoven i zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu tří měsíců
s odkazem na ust. §22 odst. 8 zákona o přestupcích, který je přímo ve výroku citován, je zcela zřejmé, že šlo
o drobnou písařskou chybu, a že žalobci musel být výrok rozhodnutí prvostupňového správního orgánu jasný
a zřejmý, když věděl, že stejného přestupku se dopustil již 9. 8. 2006.“
Ohledně tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku z důvodu, že se krajský
soud nijak nevypořádal s námitkou stěžovatele, že součástí výroku o sankci musela být specifikace
druhého jednání uvedením doby, místa a způsobu jeho spáchání, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že z rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že krajský soud nepovažuje rozhodnutí
správního orgánu z tohoto důvodu za nepřezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud se zabýval kasační námitkou nesprávného posouzení právní otázky
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí krajským soudem v předcházejícím řízení,
neboť závěr krajského soudu ohledně nedůvodnosti stejné žalobní námitky je z napadeného
rozsudku patrný.
Stěžovatel považuje rozhodnutí o sankci za nepřezkoumatelné proto, že v něm není
uvedeno, že se v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dopustil tohoto
přestupku dvakrát, neboť tehdy a tehdy, tam a tam, spáchal přestupek spočívající v tom a v tom,
o kterém bylo rozhodnuto tak a tak, s uvedením orgánu, který tak rozhodl.
Nejvyšší správní soud k této kasační námitce uvádí, že zákon o přestupcích výslovně
nestanoví, aby se v případě recidivních jednání dle §22 odst. 8 přímo do výroku o vině uvedl
popis předchozích protiprávních jednání majících tentýž charakter.
S ohledem na to, že v projednávané věci je recidiva jednání významná až z hlediska úvah
správního orgánu o ukládané sankci a nikoliv již z hlediska naplnění skutkové podstaty přestupku,
nepovažuje Nejvyšší správní soud za potřebné přímo ve výroku správního rozhodnutí uvádět
předchozí protiprávní jednání stěžovatele. Pro přezkoumatelnost správního rozhodnutí ohledně
uložené sankce a její výše je však v projednávané věci nutné, aby bylo z rozhodnutí správního
orgánu zřejmé, ke kterému předcházejícímu protiprávnímu jednání stěžovatele správní orgán
při rozhodování o uložení sankce a její výše přihlížel.
V odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně je uvedeno, že z evidenční karty
řidiče – obviněného bylo zjištěno, že dne 9. 8. 2006 mu byla pravomocně uložena pokuta ve výši
2500 Kč za překročení rychlosti v obci o výše než 20 km/hod., tedy za přestupek dle ustanovení
§22 odst. 1 písm. f/3 zákona o přestupcích. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
I. stupně je tak jednoznačně patrné k jakému předcházejícímu protiprávnímu jednání stěžovatele
správní orgán při ukládání sankce přihlédl.
Nejvyšší správní soud neshledal z tohoto pohledu uvedenou kasační námitku stěžovatele
ohledně nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí důvodnou.
Nejvyšší správní soud neshledal správnou ani argumentaci stěžovatele, že se jedná
o obdobnou situaci, jaká je u trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) trestního
zákona, kdy tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní,
a za takový čin byl v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a pokud soud odsuzuje
pachatele za takový trestný čin, musí ve výroku o vině uvést předchozí odsuzující rozhodnutí
i se zákonným pojmenováním trestného činu, popř. i uloženým trestem a časovými údaji o jeho
výkonu. U trestného činu krádeže podle ustanovení §247 odst. 1 písm. e) trestního zákona má
totiž recidiva význam již z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu a nikoliv jako
v projednávané věci až při úvahách správního orgánu o ukládané sankci.
K argumentaci stěžovatele, že krajský soud není oprávněn případnou „drobnou“
písařskou chybu napravovat svými úvahami, neboť toto je ve výlučné pravomoci správního
orgánu, který rozhodnutí s chybou vydal, Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud písařskou
chybu svými úvahami nenapravoval, ale podle obsahu odůvodnění napadeného rozsudku pouze
toto pochybení správního orgánu neshledal dostatečným pro závěr o nepřezkoumatelnosti
správního rozhodnutí. Názor krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud za správný,
neboť chybějící číslovka dvanáct ve výroku o vině je sice pochybením správního orgánu,
které však s ohledem na celkový kontext výrokové věty a výslovné uvedení ustanovení §22
odst. 8 zákona o přestupcích ve spojení se sankcí v uložené výši není schopno vyvolat
nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí z tohoto důvodu.
Navíc v odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně na straně 4 je výslovně
uvedeno, že dle §22 odst. 8 zákona o přestupcích, se pokuta od 2500 Kč do 5000 Kč a zákaz
činnosti od 1 do 6 měsíců uloží tomu, kdo přestupek dle §22 odst. 1 písm. f) bod 3 spáchá
v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců dvakrát a vícekrát.
Stěžovateli tak ze správního rozhodnutí muselo být zcela jasné a zřejmé, že jde o dvanáct
po sobě jdoucích měsíců, a že správní orgán při ukládání sankce přihlédl i k protiprávnímu
jednání stěžovatele ze dne 9. 8. 2006.
Stěžovatel bez vyvození právních důsledků ve své kasační stížnosti také zmiňuje, že druhé
vyjádření žalovaného ze dne 12. 3. 2008 stěžovateli nebylo doručeno. Nejvyšší správní soud
z této zmínky stěžovatele z úřední povinnosti také nevyvozuje žádné právní důsledky.
Nejvyšší správní soud závěrem shrnuje, že v posuzované věci shledal nepřezkoumatelnost
napadeného rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů a tedy důvod pro jeho zrušení
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozhodnutí
krajského soudu zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení (§110 s. ř. s.). V dalším řízení je krajský
soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu