ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.60.2009:163
sp. zn. 5 As 60/2009 - 163
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce:
P. B., proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13,
Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
29. 5. 2009, č. j. 17 Ca 27/2008 - 128,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2009, č. j. 17 Ca 27/2008 - 128,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen stěžovatel) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho
rozhodnutí ze dne 9. 4. 2008, č. j. DSH/3234/08, jakož i rozhodnutí Městského úřadu Klato vy,
odboru dopravy – dopravního úřadu ze dne 26. 2. 2008, č. j. OD/1951/08/Kk, a věc mu byla
vrácena k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že stejně jako správní orgán prvního stupně rozhodoval
při zjištění skutkového stavu věci na zákla dě dostatečného množství podkladů pro vydání
rozhodnutí ve věci přestupků žalobce, přičemž ve správním řízení prvního stupně byly opatřeny
důkazy s dostatečnou vypovídací hodnotou, ze kterých je patrno, že se žalobce dopustil
přestupků dle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a j) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“).
Podle názoru stěžovatele je naopak rozhodnutí krajského soudu nepřezkoumatelné, považuje
argumentaci krajského soudu za neúměrně stručnou, nepřesvědčivou a poukazuje též
na nonsensy způsobené absencí některých slov ve větách odůvodnění; nelze tedy přesně zjistit,
co měl soud přesně na mysli.
Stěžoval se dále ohrazuje proti vyjádření krajského soudu ve věci rozhodování vyloučené
osoby. Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že o podjatosti oprávněné osoby bylo rozhodnuto
negativně a správní orgán prvního stupně ve vypravování rozhodnutí nepochybil. Stěžovatel
se tedy neztotožňuje s názorem krajského soudu ve věcech nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
stěžovatele i správního orgánu první instance a rozhodování vyloučenou osobou, respektive
nesprávného vydání rozhodnutí stěžovatelem. Z pohledu stěžovatele rozhodl krajský soud
mechanickým způsobem, bez snahy dobrat se skutečně spravedlivého ro zsouzení dané věci.
Krajský soud tvrdí, že se správní orgány dostatečně nevy pořádaly se všemi důkazy,
resp. uvedl nedostatek důkazů ohledně dopravní nehody pro zjištění skutkového stavu, o němž
nejsou pochybnosti; toto tvrzení dle stěžovatele odporuje provedeným důkazům a z nich
zjištěným skutečnostem. Soud uvedl, že se měl správní orgán zabývat přesnějším průběhem
nehodového děje, a to i z hlediska časového, ovšem takové dokazování by bylo zjevně
nadbytečné, neboť již z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, pochybení žalobce. Z těchto
důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Žalobce vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v rozsahu a z důvodů stěžovatelem uplatněného; stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů a pro nesrozumitelnost dle ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Kasační stížnost je důvodná.
Z obsahu správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení zjištěného skutkového stavu.
Na základě rozhodnutí Městského úřadu Klatovy, odboru dopravy – dopravní úřad ze dne
26. 2. 2008, č. j. OD/1951/08/Kk (dále „rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“), byl
žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle ustanovení §22 odst. 1 písm. h) a j)
přestupkového zákona v souvislosti s porušením ustanovení §4 písm. a) a b), §47 odst. 2
písm. a) a §47 odst. 4 písm. a), b) a c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla
udělena pokuta ve výši 30 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu 16 měsíců a zároveň b yla rozhodnutím uložena povinnost nahradit náklady
spojené s projednáváním přestupků ve výši 2500 Kč.
Dne 22. 4. 2007 došlo na silnici II/185 v katastru obce Klatovy k dopravní nehodě cyklisty T.
B. jedoucího amatérský cyklistický závod Švihov – Klatovy – Švihov. K dopravní nehodě došlo
po předjetí cyklisty vozidlem BMW 535, SPZ X, řízeným žalobcem. Příčinou pádu cyklisty mělo
být jeho prudké brzdění, najetí na krajnici vozovky a následná ztráta rovnováhy, které mělo být
reakcí na náhlé zpomalení automobilu žalobce, jedoucího v té době již před cyklistou. Ke
kontaktu mezi motorovým vozidlem a cyklistou nedošlo. Žalobce na pád cyklisty nereagoval a
z místa nehody odjel. Cyklista utrpěl kromě odřenin pravé nohy, pravého ramene a pohmoždění
pravého boku i zhmoždění krční páteře, v důsledku čehož mu byl nasazen ochranný krční límec a
v souvislosti s tím byl v pracovní neschopnosti 8 dní. Hmotná škoda na jízdním kole byla
odhadnuta vyšetřujícími orgány PČR na 10 000 Kč. Místo dopravní nehody bylo po jejím
oznámení cyklistou příslušníky výjezdové skupiny dopravních nehod PČR DI Klatovy ohledáno,
byl zde pořízen náčrtek a fotodokumentace a byla provedena dechová zkouška u cyklisty (s
negativním výsledkem). Po identifikaci řidiče vozidla byl kontaktován žalobce a následně vyzván
k sepsání protokolu a podání vysvětlení na PČR.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci
účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž
je postaven základ žaloby. Nejvyšší správní soud se tedy při hodnocení důvodnosti námitky
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu v duchu těchto zásad zaměřil na otázku, zda
je z odůvodnění napadeného rozsudku soudu zřejmé, z jakých důvodů rozhodnutí žalovaného,
jakož i správního orgánu zrušil.
Nejvyšší správní soud na základě zjištění, která vyplynula ze soudního i správního spisu,
dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné, a to z několika důvodů.
Nejvyšší správní soud předně musí dát za pravdu stěžovateli, že rozsudek krajského soudu
je místy nesrozumitelný, neboť např. z textu (str. 10 odst. 5 a 7): „Tento žalobní bod tedy
důvodný“, není zřejmé, co měl soud na mysli, jakkoli z předchozího textu by bylo lze určitým
způsobem smysl věty dovozovat. Na str. 9 se dále uvádí, poté, co na str. 8 je konstatováno: „Soud
v soudním řízení dospěl k tomu , že žaloba je důvodná“, že se „soud dále zabýval otázkou, zda napadené výroky
správních rozhodnutí netrpí vadou, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti ve smyslu ust. §76 odst. 1
s. ř. s. a zjistil, že napadená rozhodnutí vadou trpí, neboť jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů“ . Není
tedy zřejmé, co soud dále přezkoumával, když na jedné straně poté, kdy na straně 1 - 8 obsáhle
popisoval celý průběh správního řízení, dále citoval ust. §22 přestupkového zákona, na str. 9 - 10
rozebral žalobní body, přičemž některé z nich hodnotil, na str. 11 potom jedním odstavcem
konstatoval, že rozhodnutí obou správních orgánů se zrušují pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů a pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem,
mohlo-li to mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Přitom otázka, zda vytknuté vady
řízení mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, zůstala nezodpovězena,
resp. krajský soud tuto úvahu neodůvodnil. Rovněž tak odůvodnění soudu zcela postrádá, v čem
shledal nedostatek důvodů a které další důkazy měly být provedeny, resp. v čem zjišťuje
nedostatek provedených a hodnocených důkazů. Skutkový stav, který byl správními orgány, jakož
i předtím orgány Policie ČR podrobně zjišťován, má oporu ve správním spise; správní spis
obsahoval dostatečné množství důkazů (nejméně šest svědeckých výpovědí, lékařské zprávy,
podrobné popisy i nákresy dopravní nehody), nadto poté, kdy bylo rozhodnutí správního orgánu
poprvé odvolacím orgánem zrušeno z důvodu nedostatečného odůvodnění posouzení poranění
cyklisty, byl spisový materiál doplněn dále o znalecký posudek.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nelze na jednu stranu kr ajskému soudu vytýkat to,
že se zabýval a priori tím, zda nedošlo k prekluzi, jakož i tím, zda rozhodnutí žalovaného netrpí
tak závažnou procesní vadou, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Shledal-li
by totiž důvodnou námitku žalobce, že rozhodnutí mu bylo doručeno až po uplynutí prekluzivní
lhůty, již sama o sobě by postačovala ke zrušení správního rozhodnutí. Zatímco s touto námitkou
se krajský soud vypořádal a své úvahy odůvodnil, stran namítané podjatosti osoby, která ve věci
rozhodovala, tak neučinil, bez dalšího, aniž by se zabýval podstatou věci tak, aby mohl posoudit,
zda tato námitka je důvodná a zda se jednalo vůbec o vadu řízení – jak soud uvádí podstatné
porušení ustanovení řízení před správním orgánem, které může mít za následek nezákonnost rozhodnutí, dospěl
k závěru o nepřezkoumatelnosti. Krajský soud tedy při hodnocení této námitky postupoval zcela
formálně.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že dne 26. 2. 2008 ve 12.30 hodin oprávněná osoba
správního orgánu prvního stupně předala do své podatelny k vypravení rozhodnutí ve věci
přestupku žalobce, přičemž podatelna je předala k doručení poštovní službě dne 27. 2. 2008.
Pošta přijímaná správním orgánem prvního stupně obsahující námitku podjatosti byla
doručována až v odpoledních hodinách dne 26. 2. 2008. Oprávněná osoba se tedy dle stěžovatele
nemohla v době předávání vyhotoveného rozhodnutí o věci samé o námitce podjatosti sebe jako
oprávněné úřední osoby včas dozvědět. Stěžovatel z těchto okolností vyvozuje, že nedošlo
k porušení zákona. Nejvyšší správní soud v této věci souhlasně s krajským soudem odkazuje
na ustanovení §71 odst. 2 písm. a) zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů, kde se uvádí: „vydáním rozhodnutí se rozumí předání stejnopisu písemného vyhotovení rozhodnutí
k doručení podle §19, popřípadě jiný úkon k jeho doručení, provádí -li je správní orgán sám; na písemnosti nebo
poštovní zásilce se tato skutečnost vyznačí slovy: „Vypraveno dne:" Zásadním pro posouzení je tedy datum
vypravení, nikoli vyhotovení. Obdobná situace nastala též ve vypravování rozhodnutí
vyhotovených stěžovatelem, který vypravil rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí v e věci samé
o týden dříve než rozhodnutí o odvolání proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že se k námitce
podjatosti nepřihlíží.
Nejvyšší správní soud shledává stejně jako krajský soud pochybení správních orgánů
v postupu, kdy rozhodnutí o přestupku předcházelo rozhodnutí o námitce podjatosti.V kontextu
s ostatními skutečnostmi, které ze spisu vyplynuly, však nelze toto pochybení považovat za vadu
takové intenzity, která by mohla vést k nezákonnosti rozhodnutí o věci samé. Krajský soud měl
přihlédnout i k faktu, že osoby proti nimž byla podjatost namítána, nebyly podjatými shledány.
Krajský soud hodnotí napadené rozhodnutí stěžovatele a rozhodnutí jemu v dané věci
předcházející jako celek a k jeho zrušení by proto mohl přistoupit jen tehdy, pokud by shledal,
že k porušení zákona došlo nikoliv v zanedbatelné míře, nýbrž v intenzitě, zpochybňující
zákonnost posuzovaného správního řízení a vydaného rozhodnutí jako celku. Tak je třeba
příp. vyslovení nezákonnosti správního rozhodnutí chápat i jako deklaraci toho, že míra
pochybení správního orgánu překročila mez, již je vzhledem k cel kové komplikovanosti řízení
a s přihlédnutím k povaze rozhodované věci možno považovat za v konečném důsledku
ohrožující právem chráněné zájmy účastníků, přičemž k překročení této meze může dojít jak
jediným pochybením dostatečně závažného rázu, tak také větším počtem relativně samostatných
pochybení, jež by při jejich jednotlivém posuzování mohla být vn ímána jako marginální, avšak
ve svém úhrnu by příp. již mohla dosáhnout zásadní intenzity. V tomto případě však Nejvyšší
správní soud shledal, že daná pochybení míru intenzity, která by znamenala nezákonnost
napadených rozhodnutí, nenaplnila.
Z obsahu spisového materiálu, jakož i z průběhu celého řízení totiž prokazatelně vyplynulo,
že podjatost oprávněné osoby namítl žalobce až v průběhu správního řízení, resp. jeho
pokračování poté, kdy žalovaný zrušil původní rozhodnutí, a to pouze co se týče hodnocení
intenzity poranění, nikoli skutkového stavu věci. Přitom námitku odůvodnil tím, že oprávněná
úřední osoba rozhodla o neprovedení navrhovaného důkazu rekonstrukce pro přesnější
objasnění skutkového stavu. Osoba, jejíž podjatost byla namítána, vedla správní řízení již
od samého počátku, námitku podjatosti však žalobce nikdy neuplatnil, s touto osobou jednal,
ačkoli tak mohl kdykoli učinit v průběhu výpovědí, apod. V kontextu výše uvedeného, které
je ze správního spisu nepochybné se jeví námitka podjatosti ryze účelová, krajský soud měl proto
přihlédnout jak k této skutečnosti, tak i k tomu, že o námitce bylo rozhodnuto, správní orgán
se jí řádně zabýval a tato nebyla shledána důvodnou; rozhodnutí tudíž nebylo vydáno podjatou
osobou, nelze tedy dospět k závěru o jeho nezákonnosti. Tak by tomu mohlo být pouze
v případě, nebylo-li by o námitce rozhodnuto vůbec, resp. byly-li by dány již v průběhu řízení
indicie o skutečnostech, z nichž by bylo lze na možnou podjatost usuzovat a správní orgán
by je pominul.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud mohl ze spisového materiálu zj istit
skutečnosti, které jsou zásadní pro objasnění toho, zda se žalobce dopustil jemu přičítaného
skutku, zda tedy spáchal přestupek, který je mu kladen za vinu. Z provedených důkazů a jejich
hodnocení lze seznat průběh nehodového děje, tedy to kdy, v jaké fázi předjíždění, žalobce
zpomalil své vozidlo a z jakého důvodu tak učinil. Spisový materiál obsahuje řadu svědeckých
výpovědí, jejich hodnocení a závěry z něho učiněné , které jsou přezkoumatelné.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem krajsk ého soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí stěžovatele. Spisový materiál obsahuje dostatek písemností a důkazů, na základě
kterých bylo lze rozhodnutí stěžovatele přezkoumat in meritum, soud se tedy měl zabývat tím,
zda se žalobce dopustil jemu přičítanému přestupku či nikoli. Krajský soud zdůvodňuje
nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí pouze tím, že se stěžovatel nezabýval přesnějším
průběhem nehodového děje, a to i z hlediska časového (jak dlouho žalobce před cyklistou brzdil)
a dále klade otázku, zda také cyklista neporušil silniční zákon, např. ustanovení §19 odst. 1
silničního zákona, dle kterého řidič vozidla jedoucího za jiným vozidlem musí ponechat za ním
dostatečnou vzdálenost, aby se mohl vyhnout srážce v případě náhlého snížení rychlosti nebo
náhlého zastavení nebo náhlého zastavení vozidla. Tyto úvahy jsou v dané věci však zcela
irelevantní.
Nejvyšší správní soud neshledal namítanou nepřezkoumatelnost správních rozhodnutí
krajským soudem, naopak v rozsudku krajského soudu spatřuje nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů pro závěry, v něm uvedené, nadto označený důvod (časový průběh nehody,
porušení zákona cyklistou) správní orgán svědeckými výpověďmi zjistil.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému odůvodnění shledal kasační stížnost
důvodnou; nezbývá mu tedy, než v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek
krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku a přezkoumá napadené
rozhodnutí žalovaného z hlediska otázky viny i otázky trestu in meritum.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Plzni v novém
rozhodnutí (ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. června 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu