ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.79.2009:101
sp. zn. 5 As 79/2009 - 101
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: J. Š., zastoupený JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Nám. Republiky 2, Plzeň,
proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o
kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2009,
č. j. 30 Ca 116/2007 - 68,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2009, č. j. 30 Ca 116/2007 - 68,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 4. 10. 2007, č. j. DSH/11850/07, žalovaný zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Obecního úřadu Druztová jakožto silničního správního úřadu ze dne
24. 7. 2007, č. j. SP/10/351/07, kterým byla žalobci uložena podle §42 odst. 1 zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v relevantním znění, (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“) pořádková pokuta ve výši 50 000 Kč za nesplnění písemné výzvy, kterou
mu osoba pověřená výkonem státního dozoru nad místními a veřejně přístupnými účelovými
komunikacemi uložila, aby ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy odstranil oplocení tvořené
železnými sloupky a pletivem cca 1,8 m vysokým, jež žalobce umístil podél hranice pozemků
parc.č. 576/6 a parc.č. 590, v k. ú. Druztová a jehož zřízením došlo podle správních orgánů
k zúžení veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc.č. 590 a k omezení průjezdnosti
komunikace pro jiná než osobní vozidla. Předmětné oplocení podle silničního správního úřadu
tvoří nepovolenou pevnou překážku, kterou došlo k částečnému uzavření veřejně přístupné
účelové komunikace nacházející se na okraji chatové osady u obce Druztová.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, kterou
se domáhal zrušení rozhodnutí správní orgánů obou stupňů. Žalovanému zejména vytýkal, že
se nevypořádal se všemi námitkami, které žalobce uvedl na podporu svého tvrzení,
že na pozemcích, jichž je spoluvlastníkem (tj. které spadají do společného jmění žalobce a jeho
manželky), žádná pozemní komunikace neexistuje. Podle názoru žalobce tedy neexistuje žádný
důvod k omezení jeho vlastnických práv k těmto nemovitostem. Žalobce v této souvislosti
poukázal také na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 5 As 20/2003 - 64, www.nssoud.cz, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČSR ze dne
21. 9. 1932 (Boh. A 10017/32), v němž byl vysloven závěr, že lze pozemek, který
je v soukromém vlastnictví, uznat za veřejnou cestu jen tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady,
a to jednak, že byl věnováním buď výslovným nebo z konkludentních činů vlastníka poznatelným
určen k obecnému užívání, a jednak, že slouží toto užívání k trvalému uspokojení nutné
komunikační potřeby. Uvedené podmínky nebyly v daném případě podle názoru žalobce splněny.
Rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 30 Ca 116/2007 - 68, krajský soud zrušil napadené
rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bez jednání podle §76
odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud poukázal na právní
závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, který se týkal
podmínek omezení vlastnického práva k pozemku v důsledku existence veřejně přístupné účelové
komunikace na tomto pozemku. S poukazem na tento nález krajský soud vycházel z toho,
že k jednoznačnému závěru o tom, že se na konkrétním pozemku nachází veřejně přístupná
účelová komunikace, musí být prokázáno splnění dvou předpokladů. Za prvé je třeba prokázat,
že vlastník pozemku nebo jeho právní předchůdce, k jehož souhlasu je možné přihlížet, souhlasil
s omezením svého vlastnického práva obecným užíváním veřejně přístupné účelové komunikace,
a za druhé je třeba prokázat, že je v daném případě splněna podmínka komunikační nezbytnosti,
tedy že neexistuje jiná alternativa přístupu a přístup zjevně není upraven soukromoprávním
institutem, např. věcným břemenem.
Podle krajského soudu správní orgány neuvedly úvahy, které by vedly k závěru,
že se na pozemku parc.č. 590 nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Správní orgán
prvního stupně se ve svém rozhodnutí omezil pouze na konstatování, že se na tomto pozemku
nachází pozemní komunikace, jejíž existence je nesporná a jež takto slouží již desítky let. Podle
krajského soudu však v rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zcela chybí úvahy, kterými
se správní orgán řídil při výkladu právních předpisů, když dovodil, že se na pozemku parc. č. 590
veřejně přístupná účelová komunikace nachází. Správní orgán neuvedl ani podklady, o něž své
závěry o existenci veřejně přístupné účelové komunikace opřel. Žalovaný tyto vady rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně neodstranil a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl,
že nelze popírat existenci pozemní komunikace na pozemku parc.č. 590 v k. ú. Druztová a pokud
jde o důvody tohoto závěru, plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou tak podle krajského soudu odůvodněna
zcela nedostatečně a v důsledku toho nelze ani přezkoumat důvodnost stěžejní žalobní námitky
spočívající v tvrzení, že se na „předmětném pozemku“ nenachází veřejně přístupná účelová
komunikace.
Krajský soud z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí správních orgánů obou stupňů
pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost,
kterou opírá o důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení.
Stěžovatel namítá, že pozemek parc.č. 590 je ve vlastnictví obce Druztová, která
se jednoznačně a opakovaně vyjádřila v tom smyslu, že se na tomto pozemku nachází veřejně
přístupná účelová komunikace. Obec jako vlastník tohoto pozemku opakovaně deklaruje,
že tento pozemek slouží jako veřejně přístupná účelová komunikace. Stěžovatel proto považuje
za nezákonný požadavek krajského soudu, aby správní orgány dále prokazovaly existenci
pozemní komunikace, tj. prokazovaly nezbytnou komunikační potřebu, souhlas vlastníka
s pozemní komunikací a neexistenci soukromoprávního ujednání (věcného břemene). Žalobce
v posuzované věci zasáhl do vlastnického práva obce Druztová k pozemku parc.č. 590, ale také
do práva obecného užívání pozemní komunikace. Krajský soud posoudil právní otázku zjevně
nesprávně, neboť v daném případě není sporu o tom, zda se veřejně přístupná účelová
komunikace na pozemku parc.č. 590 nachází, proto nelze ani rozhodnutí správních orgánů
považovat za nepřezkoumatelná. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti mj. uvedl, že se v posuzované věci jedná
o obdobnou situaci jako ve zmiňovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008,
sp. zn. II. ÚS 268/06, a proto považuje závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti správních
rozhodnutí za správný. V této souvislosti žalobce poukázal také na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 As 80/2006-105, www.nssoud.cz, kterým Nejvyšší
správní soud v obdobné věci rozhodl o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Ca 35/2004 - 47.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení před krajským soudem (§102 s. ř. s.) a jedná za něj pověřená
osoba s právnickým vzděláním, které je vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti
rozhodnutí správních orgánů pro nedostatek důvodů rozhodnutí spočívá na nesprávném
posouzení právní otázky. Podle stěžovatele krajský soud pochybil, když označil
za nepřezkoumatelné závěry správních orgánů o tom, že se na pozemku parc.č. 590 nachází
veřejně přístupná účelová komunikace.
Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil, že v posuzované věci není mezi
žalobcem a správními orgány sporu o tom, že vlastníkem pozemku parc.č. 590 je obec Druztová.
Ze správního spisu vyplývá také to, že pozemek parc.č. 576/6, který přímo sousedí s pozemkem
parc.č. 590, je ve společném jmění žalobce a jeho manželky. Dále není v posuzované věci
spornou ani skutečnost, že žalobce vybudoval podél hranice mezi pozemky parc.č. 576/6
a parc.č. 590 oplocení tvořené železnými sloupky a pletivem vysokým cca 1,5 m-1,8 m. Jak uvedl
správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí, tímto oplocením došlo k zúžení komunikace
v místě její zatáčky na cca 2,2 m, což znemožňuje průjezd po komunikaci jiným než osobním
vozidlům. Skutečnost, že toto oplocení vybudoval, potvrdil žalobce již ve svém vyjádření ze dne
21. 6. 2007, v němž uvedl, že oplotil část lesního pozemku parc.č. 576/6, jenž má ve vlastnictví
spolu s manželkou.
Pokud jde o otázku existence pozemní komunikace na pozemku parc.č. 590, dospěly
správní orgány obou stupňů k jednoznačnému závěru, že na tomto pozemku se nachází veřejně
přístupná účelová komunikace. Podle správního orgánu prvního stupně je existence této
komunikace nesporná, o čemž svědčí mj. i to, že již desítky let slouží jako příjezdová komunikace
k jednotlivým chatám v chatové oblasti, pozemek, na kterém se pozemní komunikace nachází,
je evidován v katastru nemovitostí se způsobem využití komunikace, v minulosti byla udržována
v provozuschopném stavu. Správní orgán prvního stupně dále uvedl, že existenci předmětné
komunikace nikdo nepopíral, kromě nynějšího počínání žalobce.
V této souvislosti je však třeba uvést, že žalobce svými námitkami, které uplatnil
ve správním řízení a poté také v řízení o žalobě proti rozhodnutí stěžovatele, brojí proti existenci
pozemní komunikace na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalobce a jeho manželky,
ale v zásadě nezpochybňuje existenci pozemní komunikace na pozemku parc. č. 590 ve vlastnictví
obce Druztová. V této souvislosti lze poukázat mj. na odvolání proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně, v němž žalobce konstatoval, že v napadeném rozhodnutí je nesprávně
uvedeno, že popírá existenci komunikace na pozemku parc.č. 590. Ve vztahu k tomuto pozemku
žalobce podle svého tvrzení pouze zdůraznil, že je nezbytné vycházet z jeho šířky dle katastru
nemovitostí. Na skutečnost, že žalobce existenci předmětné komunikace na pozemku parc.č. 590
nevyvracel, dále poukázal v odůvodnění svého rozhodnutí také stěžovatel (viz str. 5, první
odstavec rozhodnutí stěžovatele). Žalobce tuto skutečnost znovu potvrdil i v žalobě, v níž mj.
uvedl, že stěžovatel při rozhodování o jeho odvolání pominul „množství argumentů, které žalobce uvedl
na podporu svého názoru o neexistenci komunikace na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem a možná
i na pozemcích dalších, např. pozemku p.č. 590, ale tím se žalobce nezabývá. Tvrdí a zároveň konkrétními
důkazy prokazuje, že na pozemcích, jejichž je spoluvlastníkem, komunikace nevznikla a vzniknout nemohla
(…) a tak jednak neshledává jakýkoliv důvod k omezování svých práv a rovněž ani pravomoc správního orgánu
do jeho vlastnických práv zasahovat.“
Je pravdou, že argumentace žalobce v odvolání ani v žalobě není zcela jednoznačná,
neboť zároveň v nich zpochybňuje pravomoc správního orgánu nařídit odstranění překážek
na pozemních komunikacích, a uvádí, že není zřejmé, z čeho správní orgán odvozuje existenci
jakékoli komunikace, z celkového obsahu těchto podání však plyne, že žalobce takto argumentuje
především ve vztahu k pozemkům, které jsou ve vlastnictví žalobce a jeho manželky, tedy
k pozemkům parc. č. 574/4 a 574/5, na nichž se podle správních orgánů rovněž nachází veřejně
přístupná účelová komunikace tvořící příjezd do dané chatové osady a jež byly rovněž
předmětem souvisejících správních, resp. soudních řízení. Zároveň je zřejmé, že žalobce popírá,
že by veřejně přístupná účelová komunikace nacházející se na obecním pozemku parc. č. 590
zasahovala rovněž na lesní pozemek parc. č. 576/6, který je ve vlastnictví žalobce a jeho
manželky, a že by tedy žalobce mohl jakýmkoli způsobem porušit zákon o pozemních
komunikacích tím, že umístil, - dle svého tvrzení výhradně - na pozemku parc. č. 576/6
oplocení; žalobce však nepopírá samotnou existenci veřejně přístupné účelové komunikace na
pozemku parc. č. 590.
Za situace, kdy správní orgány disponovaly dostatečnými podklady, z nichž vyplývá,
že pozemek parc.č. 590 ve vlastnictví obce Druztová v posuzovaném období sloužil jako
příjezdová komunikace z obce Druztová k jednotlivým nemovitostem v chatové oblasti, tedy
ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích sloužil ke spojení jednotlivých
nemovitostí pro potřeby vlastníků těchto nemovitostí nebo ke spojení těchto nemovitostí
s ostatními pozemními komunikacemi a žalobce sám existenci pozemní komunikace na tomto
pozemku nezpochybňoval, nebylo podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba, aby správní
orgány obstarávaly další podklady za účelem zjištění, zda se na tomto pozemku nachází veřejně
přístupná účelová komunikace. Závěr správních orgánů o tom, že pozemek parc.č. 590
v předmětné době sloužil jako příjezdová komunikace z obce Druztová do chatové oblasti má
dostatečnou oporu ve správním spisu, mj. v kontrolních zjištěních osoby pověřené výkonem
státního dozoru, a je, vzhledem k výše uvedenému, dostatečně odůvodněn. Nejvyšší správní soud
souhlasí s krajským soudem, že při posouzení existence veřejné cesty na pozemku je třeba
zohlednit i ústavní garance týkající se omezení vlastnického práva k pozemku institutem
obecného užívání pozemní komunikace. Tento závěr ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. např. již zmiňované rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003-64, a ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 As 80/2006 - 105, oba
dostupné na www.nssoud.cz či rozsudek ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 - 66, publikovaný
pod č. 2012/2010 Sb.NSS). V obecné rovině nelze krajskému soudu nic vytknout, pokud
v odůvodnění rozsudku poukázal i na judikaturu Ústavního soudu. Nejvyšší správní soud však
nemůže aprobovat názor krajského soudu, podle něhož správní orgány v daném případě
nedostály své zákonné povinnosti řádně odůvodnit své rozhodnutí, pokud se otázkou splnění
těchto požadavků v odůvodnění správních rozhodnutí nezabývaly.
Jak vyplývá ze správního spisu, stavební provedení účelové komunikace nebylo takové,
že by bylo v daném případě možné jednoznačně vymezit pozemek a pozemní komunikaci jako
dvě samostatné věci ve smyslu občanskoprávním (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 9. 2009, č. j. 5 As 62/2008 - 59, www.nssoud.cz). Předmětnou
komunikaci je proto nutno považovat za pouhé zpracování povrchu pozemku parc.č. 590, který
je ve vlastnictví obce Druztová. S ohledem na tuto skutečnost je také třeba posuzovat naplnění
předpokladů obecného užívání pozemní komunikace, zejména otázku souhlasu s užíváním
komunikace veřejností, v prvé řadě ve vztahu k obci Druztová, neboť je to tato obec, jejíž
vlastnické právo k pozemku bylo omezeno obecným užíváním této pozemní komunikace.
Správní orgán prvního stupně, kterým je v posuzované věci Obecní úřad Druztová, jakož i osoba
pověřená výkonem státního dozoru nad místními a veřejně přístupnými účelovými
komunikacemi, kterou byla v daném případě místostarostka obce Druztová, přitom zcela
jednoznačně konstatovaly, že se na pozemku parc.č. 590 nachází pozemní komunikace.
Ve správním spisu lze nalézt dostatek podkladů svědčících pro závěr, že obci jakožto vlastníku
daného pozemku byla existence pozemní komunikace na tomto pozemku známa a že s užíváním
tohoto pozemku jako veřejně přístupné účelové komunikace v posuzovaném období souhlasila.
Vzhledem k tomu, že ani žalobce existenci pozemní komunikace na pozemku parc. č. 590
nezpochybňoval, nebylo povinností správních orgánů, aby se splněním předpokladů pro existenci
pozemní komunikace dále detailně zabývaly, např. aby zjišťovaly, zda s obecným užíváním
pozemku parc. č. 590 jakožto veřejné cesty souhlasily rovněž předcházející vlastníci daného
pozemku, neboť takové skutečnosti by byly zcela irelevantní v situaci, kdy byl dán souhlas
stávajícího vlastníka tohoto pozemku.
Správní orgány se vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí s otázkou existence veřejně
přístupné účelové komunikace na pozemku parc. č. 590 sice stručně, tato stručnost však
za daných skutkových okolností nezpůsobuje nepřezkoumatelnost těchto rozhodnutí.
Z odůvodnění správního rozhodnutí musí být zejména seznatelné, proč správní orgán považuje
námitky účastníka za liché, mylné nebo vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého
rozhodnutí, proč považuje skutečnosti předestírané účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo
jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené, podle které právní normy rozhodl a jakými úvahami
se řídil při hodnocení důkazů (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
č.j. 6 A 48/92-23, publikovaný pod č. 27/1994 SJS). Nejvyšší správní soud má s ohledem
na shora uvedené skutečnosti za to, že odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů,
pokud jde o zjištění existence veřejně přístupné účelové komunikace na pozemku parc.č. 590,
ve světle těchto požadavků na obsah odůvodnění rozhodnutí správního orgánu obstojí.
Úvaha krajského soudu týkající se nutnosti zkoumat podrobně splnění ústavněprávních
požadavků na omezení vlastnického práva k pozemku obecným užíváním veřejně přístupné
účelové komunikace by jistě byla správná, pokud by vlastníkem pozemku parc.č. 590, na němž
se tato komunikace nachází, byl žalobce či jiná osoba, která by se obecnému užívání příslušné
cesty bránila, tak jako je tomu např. u pozemků parc.č. 574/4 a parc.č. 574/5 ve vlastnictví
žalobce a jeho manželky. V takovém případě by jistě bylo namístě vypořádat se v odůvodnění
správního rozhodnutí s případnými pochybnostmi o existenci veřejně přístupné účelové
komunikace, přičemž by bylo třeba zohlednit i právní závěry vyslovené judikaturou ohledně
ústavně souladného výkladu podmínek vzniku obecného užívání komunikací (srov. např. shora
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 As 20/2003 - 64, www.nssoud.cz, nebo rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 5 As 27/2009 - 66, publikovaný
pod č. 2012/2010 Sb.NSS). Tuto judikaturu bude jistě třeba vzít v úvahu i při posouzení vlastních
žalobních námitek uplatněných žalobcem v této věci, jejichž jádro spočívá v tom, že podle názoru
žalobce pozemní komunikace, jež se nachází na pozemku parc. č. 590, nemůže přesahovat
na pozemek parc. č. 576/6, neboť žalobce ani jeho právní předchůdci, k jejichž souhlasu
je možné přihlížet, souhlas s obecným užíváním pozemku parc. č. 576/6 neudělili, a žalobce má
tudíž za to, že nemohl nijak zasáhnout do obecného užívání veřejně přístupné účelové
komunikace na pozemku parc. č. 590, pokud skutečně vybudoval, jak tvrdí, oplocení výhradně
na pozemku parc. č. 576/6. Těmito otázkami se však krajský soud prozatím vůbec nezabýval.
Nemůže obstát ani poukaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008,
č. j. 6 As 80/2006 - 105. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud v této věci zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů byla
nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, když se nezabývala námitkami žalobce, jenž tvrdil,
že nedal souhlas k obecnému užívání komunikace a že existuje i alternativní přístup do chatové
oblasti. V uvedené věci však správní soudy posuzovaly rozhodnutí správních orgánů o uložení
povinnosti žalobci odstranit pevné překážky umístěné bez povolení nejen na pozemku
parc.č. 590, ale i na pozemcích parc.č. 574/4 a parc.č. 574/5. V daném případě bylo tedy
nezbytné posoudit existenci veřejně přístupné účelové komunikace i na pozemcích parc.č. 574/4
a parc.č. 574/5, které jsou na rozdíl od pozemku parc.č. 590 ve vlastnictví žalobce a jeho
manželky. V nyní posuzované věci se však jednalo pouze o pozemní komunikaci na pozemku
ve vlastnictví obce Druztová a nebylo tedy možné pouze bez dalšího převzít argumentaci, kterou
Nejvyšší správní soud použil v rozsudku ze dne 26. 6. 2008, č. j. 6 As 80/2006 - 105.
Nejvyšší správní soud shledal ze shora uvedených důvodů kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Krajský soud v Plzni vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Plzni v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. ledna 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu