ECLI:CZ:NSS:2013:5.AS.91.2012:31
sp. zn. 5 As 91/2012 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobkyně: G. M. G., zastoupená JUDr. Janem Kunzem, advokátem se sídlem U Hřbitova 34,
Opava, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice a ústav pro výkon
zabezpečovací detence Opava, se sídlem Krnovská 68, Opava, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 120/2011 - 4,
takto:
I. Návrh žalobkyně na zrušení ustanovení zástupce JUDr. Jana Kunzeho a na ustanovení
nového zástupce se zamítá .
II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 120/2011 - 4,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokáta JUDr. Jana Kunzeho se u r č u j e
částkou 4800 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Dne 21. 6. 2011 byl Krajskému soudu v Ostravě doručen návrh žalobkyně ze dne
16. 6. 2011 označený jako „Správní žaloba proti rozhodnutí zástupce vedoucího odd. výkonu trestu Věznice
Opava, npor. Mgr. K. B., zamítnout žádost žalobkyně o sjednání nápravy ze dne 13. 6. 2011“.
V návrhu žalobkyně uvádí, že dne 13. 6. 2011 zaslala k rukám vedoucího oddělení výkonu
trestu „žádost o sjednání nápravy“. Následně byla tato žádost předána k vyřízení jmenovanému
zástupci vedoucího oddělení výkonu trestu. Ten ji dne 16. 6. 2011 zamítl. Dle žalobkyně se tak
stalo na základě důvodů, které neodpovídají pravdě. Žalobkyně v žalobě dále konstatovala,
že proti rozhodnutí správního orgánu je osoba, jíž se takové rozhodnutí dotýká, oprávněna podat
žalobu podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Konečně uvedla, že svou žalobu dále doplní prostřednictvím svého
zástupce, o jehož ustanovení jakož i o osvobození od soudních poplatků zároveň požádala.
Krajský soud v Ostravě uvedené podání žalobkyně posoudil jako „žalobu proti rozhodnutí
zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu žalovaného ze dne 16. 6. 2011, ve věci žádosti žalobkyně o sjednání
nápravy ze dne 13. 6. 2011“, přičemž tuto žalobu prvním výrokem usnesení ze dne 11. 7. 2011,
č. j. 22 A 120/2011 - 4, odmítl. Druhým výrokem pak zamítl návrh žalobkyně na osvobození
od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů.
V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl (s odvoláním se na závěry usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, publikovaného pod č. 1144/2007
Sb. NSS), že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
Rozhodnutím ve smyslu uvedeného ustanovení lze rozumět jen takové akty orgánů veřejné
moci, jež jsou výsledkem příslušného, často formalizovaného řízení a s jejichž vydáním spojuje
vznik, změnu, zrušení či závazné určení práva a povinnosti některý z obecně závazných právních
předpisů České republiky. Od takových rozhodnutí je však třeba odlišovat jiné faktické pokyny
či donucení a další výsledky činnosti orgánů veřejné moci, které však rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s. nejsou. Krajský soud dospěl k závěru, že o takový případ se jedná
i v posuzované věci, a proto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou,
neboť směřovala proti úkonu žalované, který je dle §70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání
vyloučen, neboť není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. K návrhu žalobkyně
na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud uvedl,
že vzhledem k uvedeným důvodům pro odmítnutí žaloby tento návrh zjevně nemohl být
úspěšný. Žalobkyně tedy dle krajského soudu nenaplnila předpoklady pro osvobození
od soudních poplatků podle §36 odst. 3 s. ř. s.; jednou ze zákonných podmínek pro ustanovení
zástupce soudem pak je v souladu s §35 odst. 8 s. ř. s. to, že u navrhovatele jsou předpoklady,
aby byl osvobozen od soudních poplatků.
Uvedené usnesení krajského soudu napadla žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížností.
Stěžovatelka obecně namítá, že krajský soud danou věc neposoudil správně, když žalobu odmítl
s tím, že napadený výsledek činnosti žalované není rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. S tímto
závěrem stěžovatelka nesouhlasí a naopak se domnívá, že napadený postup žalované je aktem
v řízení podle §65 a násl. s. ř. s. přezkoumatelným a že rozhodnutím krajského soudu byla
zkrácena na svých subjektivních právech, zejména právu na spravedlivý proces.
K návrhu stěžovatelky Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 9. 2011,
č. j. 22 A 120/2011 - 17, stěžovatelku osvobodil od soudních poplatků a ustanovil jejím
zástupcem JUDr. Jana Kunzeho, advokáta.
Podáním doručeným krajskému soudu dne 14. 11. 2011 ustanovený zástupce jménem
stěžovatelky doplnil kasační stížnost. V doplnění kasační stížnosti uvedl, že usnesení krajského
soudu je nezákonné z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Dodal, že krajský soud
nesprávně posoudil otázku výluky ze soudního přezkumu před správními soudy; v dané věci totiž
bylo rozhodováno orgánem veřejné správy o právu stěžovatelky v oblasti veřejné správy.
Napadený akt je pak třeba považovat za rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Ustanovený
zástupce zopakoval, že kasační stížností napadeným usnesením krajského soudu byla stěžovatelka
zkrácena na svém právu na spravedlivý proces.
Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila sdělením doručeným Nejvyššímu správnímu
soudu dne 7. 3. 2012. Uvedla, že v dané věci nebyl vydán žádný správní akt. Předmětnou otázku
přitom řešil zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu písemným vyjádřením ze dne 16. 6. 2011,
kterým reagoval na žádost stěžovatelky. S tímto vyřízením věci byla stěžovatelka seznámena.
Žalovaná taktéž připojila ke svému sdělení originál žádosti stěžovatelky ze 13. 6. 2011
a příslušné vyjádření zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu. Z těchto písemností vyplynulo,
že dne 13. 6. 2011 stěžovatelka požádala o „nápravu“, která měla spočívat v udělení dvou
kázeňských odměn. Poukázala na svou brigádnickou činnost ve věznici (vynášení odpadků),
přičemž tím měla splnit předpoklady pro udělení kázeňské odměny ve smyslu §45 odst. 1 zákona
č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů (dále
jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“). Stěžovatelka v žádosti uvedla, že pracovní terapie
není součástí jejího programu zacházení a není tak danou činnost povinna provádět bez nároku
na odměnu. Neudělením kázeňských odměn mělo dojít k porušení zákona o výkonu trestu odnětí
svobody i práv stěžovatelky. I kdyby totiž na udělení odměny nebyl právní nárok, nemůže být
dle stěžovatelky takové rozhodování závislé na libovůli pracovníků Vězeňské služby ČR;
dle zásad spravedlivého procesu má totiž být o skutkově totožných věcech rozhodováno stejně.
Ostatním odsouzeným jsou v takové situaci odměny udělovány a se stěžovatelkou nemůže být
jednáno jinak jen proto, že ve výkonu trestu odnětí svobody úspěšně hájí svá práva. Ve vyjádření
na tuto žádost zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu mj. uvedl, že provedeným šetřením
bylo zjištěno, že brigádnickou činnost nevykonávala stěžovatelka ve sledovaných obdobích
zodpovědně, na což byla upozorněna a o čemž byl proveden záznam do vězeňského
informačního systému; taktéž byly na stěžovatelku podány dva návrhy na kázeňské potrestání.
Rovněž poukázal na §32 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, dle něhož
se do pracovní doby nepočítá úklidová a další obdobná činnost potřebná k zajištění
každodenního provozu věznice; tyto práce jsou odsouzení povinni provádět bez nároku
na pracovní odměnu.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud předesílá, že v posuzovaném případě stěžovatelka kasační stížností
napadla usnesení krajského soudu o odmítnutí návrhu. Takovou kasační stížnost lze opřít pouze
o důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. ( viz např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS). Pod tento důvod spadá i případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu (viz též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2005, č. j. 6 As 4/2004 - 53, dostupný
na www.nssoud.cz). Jelikož tedy kasační stížnost nesměřuje proti meritornímu rozhodnutí,
nebude se moci ani Nejvyšší správní soud zabývat věcí samou, tj. nebude se zabývat otázkou
zákonnosti žalobou napadeného postupu žalované. Předmětem posouzení Nejvyššího správního
soudu v daném řízení je toliko otázka, zda krajský soud postupoval správně, když žalobu
stěžovatelky podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
Nejvyšší správní soud se však musel nejdříve vypořádat s návrhem stěžovatelky
doručeným Krajskému soudu v Ostravě dne 16. 12. 2011, v němž stěžovatelka žádá soud,
aby JUDr. Jana Kunzeho zprostil povinnosti ji v dané věci zastupovat. Jako důvod své žádosti
stěžovatelka uvádí, že ustanovený zástupce stěžovatelku ve věznici nenavštívil ani ji jinak
nekontaktoval. Doplnění kasační stížnosti s ní nekonzultoval a toto jí až na vlastní žádost zaslal
krajský soud. S textem doplnění není spokojena a navíc se má jednat o stejnopis doplnění,
které v jiné věci (vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 114/2011) vypracoval
JUDr. Tomáš Hulva. Samo doplnění kasační stížnosti je třeba doplnit. Stěžovatelka tedy
již nechová k ustanovenému zástupci důvěru. Stěžovatelka dále žádala, aby jejím zástupcem byl
ustanoven JUDr. Mario Hartmann, advokát, o němž ví, že by ji ve věznici Světlá nad Sázavou,
kam byla dne 1. 12. 2011 přemístěna, navštívil a kasační stížnost řádně doplnil.
Při posouzení předmětných návrhů Nejvyšší správní soud vycházel ze zákonných
podmínek pro ustanovení zástupce soudem, tak jak jsou stanoveny v §35 odst. 8 s. ř. s. Přitom
soud na jedné straně vážil zájem stěžovatelky na tom, aby jí byl pro dané řízení ustanoven nový
zástupce z řad advokátů, na druhé straně pak soud zohlednil náklady, které by státu v důsledku
zastoupení stěžovatelky takto nově ustanoveným advokátem vznikly.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že v daném případě nejsou dány důvody
pro zrušení ustanovení JUDr. Jana Kunzeho, advokáta, zástupcem stěžovatelky a pro ustanovení
nového zástupce z řad advokátů.
K uvedenému závěru Nejvyšší správní soud vedly následující důvody:
Podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí, že „navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen
od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit
usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování osoby uvedené
v odstavci 2 platí v takovém případě stát“.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže
jsou kumulativně splněny dvě podmínky, tj. musí jít o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady
pro osvobození od soudních poplatků a dále musí být ustanovení zástupce soudem v určitém
konkrétním případě nezbytné pro ochranu práv takového účastníka.
Stěžovatelka byla od soudních poplatků osvobozena usnesením Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2011, č. j. 22 A 120/2011 - 17. Z dané skutečnosti Nejvyšší správní soud
pro účely tohoto rozhodnutí vycházel i přesto, že, jak vyplývá ze sdělení Vězeňské služby ČR,
Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno založeného ve spisu, byla
stěžovatelka dne 14. 2. 2012, tj. v průběhu řízení o kasační stížnosti, z trestu odnětí svobody
podmíněně propuštěna, mohlo tedy u ní následně dojít ke změně majetkových poměrů.
Pokud jde o v pořadí druhou podmínku, řízení o kasační stížnosti je specifické potud,
že zastoupení stěžovatele bez odpovídajícího právnického vzdělání advokátem je podmínkou
řízení o kasační stížnosti, takže obecně při posuzování návrhu takového stěžovatele
na ustanovení zástupce není třeba zjišťovat, zda tato druhá podmínka je či není splněna, neboť
nezbytnost jeho zastoupení v řízení o kasační stížnosti se předpokládá ze zákona.
V daném případě nicméně nelze přehlédnout, že stěžovatelce již zástupce z řad advokátů
ustanoven byl a stěžovatelka tedy byla v tomto řízení advokátem zastoupena. Ustanovený
advokát pak v dané věci jménem stěžovatelky doplnil kasační stížnost, již stěžovatelka podala
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 7. 2011, č. j. 22 A 120/2011 - 4.
Vzhledem k uvedenému rozsahu přezkumu Nejvyššího správního soudu ve věci,
kdy se může zabývat pouze tím, zda krajský soud správně posoudil podmínky pro odmítnutí
žaloby, nikoli však meritem věci, tedy tím, zda postup žalované v dané věci byl zákonný či nikoli,
je zřejmé, že právní pomoc byla ustanoveným advokátem poskytnuta v dostatečné míře. Je totiž
zjevné, že ustanovený advokát kasační stížnost odůvodnil dostatečným způsobem, když ji opřel
o důvody podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., přičemž zároveň uvedl důvody, pro které
se domnívá, že žalobou napadený výsledek činnosti žalované je rozhodnutím ve smyslu §65
s. ř. s. a jako takový je přezkoumatelný v příslušném soudním řízení. Nadto je ze spisu zřejmé,
že se ustanovený advokát, byť formou substituce, dne 2. 11. 2011 u Krajského soudu v Ostravě
seznámil s obsahem spisu.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že předmětná kasační stížnost byla plně projednatelná
a bylo možné o ní bez dalšího rozhodnout. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
též připomíná, že podle §109 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Pokud však stěžovatelka přesto považovala za nezbytné kasační stížnost doplnit, nic jí nebránilo
v tom, aby tak učinila.
Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že ustanovený advokát stěžovatelky splnil v řízení
o kasační stížnosti svou roli a zájem stěžovatelky na ochraně jejích práv byl v daném případě
dostatečným způsobem uspokojen. Nejvyšší správní soud tudíž i přes skutečnosti uváděné
v předmětném návrhu neshledal důvody pro to, aby v daném případě zprostil ustanoveného
advokáta povinnosti stěžovatelku zastupovat a aby stěžovatelce ustanovil nového zástupce z řad
advokátů, neboť takový postup nebyl nezbytný k ochraně jejích práv. Zdejší soud naopak
zohlednil skutečnost, že navrhovaným postupem by v rozporu se zásadou ekonomie řízení
vznikly státu neopodstatněné náklady.
Nejvyšší správní soud tedy návrh stěžovatelky na zrušení ustanovení JUDr. Jana
Kunzeho, advokáta, jejím zástupcem a na ustanovení nového zástupce z řad advokátů zamítl.
Ve věci samotné pak Nejvyšší správní soud uvádí, že v daném případě stěžovatelka, jak již
bylo řečeno, mj. namítá nesprávnost závěru krajského soudu, že napadený postup žalované není
rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Nejvyšší správní soud ovšem v prvé řadě zkoumal, zda řízení
před krajským soudem, z něhož napadené usnesení vzešlo, není zatíženo případnou vadou, která
mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o odmítnutí žaloby. Eventuální nedostatek
spočívající v takové vadě by totiž byl důvodem ke zrušení napadeného usnesení, k němuž
Nejvyšší správní soud musí přihlédnout z úřední povinnosti.
Krajskému soudu je přitom třeba vytknout především to, že žalobu odmítl bez
jakéhokoliv podkladu ve spise, a navíc tak učinil, aniž by vyzval stěžovatelku k odstranění vad
žaloby. Soudní řád správní stanoví náležitosti jednotlivých druhů žalob (viz §71, §80 odst. 3,
§84 odst. 3 s. ř. s.). Pokud takové náležitosti podání účastníka řízení nemá, upravuje soudní řád
správní postup krajského soudu při doplňování náležitostí žaloby a odstraňování jejích vad
a rovněž stanoví, jak má soud postupovat v případě, že nedostatky žaloby odstraněny nebudou.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. musí být z každého podání zřejmé, čeho se týká, kdo jej činí,
proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno; k podání musí být připojeny
listiny, kterých se podatel dovolává. Náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu
podle §65 odst. 1 s. ř. s. vyjmenovává §71 odst. 1 s. ř. s., podle kterého musí taková žaloba
kromě obecných náležitostí podání podle §37 odst. 2 a 3 s. ř. s. obsahovat též označení
napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného oznámení žalobci, označení osob
na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy, označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá,
žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce
napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení
žalobce navrhuje provést a konečně musí obsahovat také návrh výroku rozsudku, tj. žalobní petit.
Podle §71 odst. 2 s. ř. s. pak žalobce k žalobě připojí jeden opis napadeného rozhodnutí.
Je přitom zjevné, že podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 nesplňovalo podstatné
náležitosti žaloby proti rozhodnutí správního orgánu uvedené v §71 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
zde napadené rozhodnutí nikterak blíže neoznačila, z podání dále nevyplývá, kdy jí mělo být
takové rozhodnutí doručeno či jinak oznámeno, přičemž takové údaje nelze dovodit ani z jiných
listin, když stěžovatelka kopii napadeného rozhodnutí k předmětnému podání nepřiložila.
Předmětné podání stěžovatelky dále neobsahuje ani žalobní petit, který je nutnou náležitostí
žaloby proti rozhodnutí správního orgánu [viz §71 odst. 1 písm. f) s. ř. s.]. Nutno podotknout,
že o neúplnosti podání svědčí též sdělení samotné stěžovatelky, že žalobu dále doplní
prostřednictvím svého zástupce.
Krajský soud přesto podání stěžovatelky ze dne 16. 6. 2011 vyložil dle jeho označení, tedy
že se jedná o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.,
a bez dalšího žalobu stěžovatelky odmítl, neboť dospěl k závěru, že napadený výsledek činnosti
žalované není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Postup krajského soudu v daném případě byl v rozporu s §37 odst. 5 s. ř. s., podle
kterého „[p]ředseda senátu usnesením vyzve podatele k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu
lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek
pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí být podatel
ve výzvě poučen.“.
S ohledem na vady podání ze dne 16. 6. 2011 měl tedy krajský soud před vydáním
rozhodnutí stěžovatelku nejprve vyzvat dle §37 odst. 5 s. ř. s. k jejich odstranění. Takto však
nepostupoval. Namísto odstraňování vad podání, vyžádání si opisu napadeného správního aktu,
byl-li takový vydán, a vyjádření žalované k tomu, jaký správní akt je vlastně napadán, přistoupil
krajský soud k rozhodnutí o žalobě, která postrádala základní zákonné náležitosti.
Nejvyšší správní soud dodává, že povahou rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.
se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps
3/2008 - 98, publikovaném pod č. 2206/2011 Sb. NSS, přičemž nepřisvědčil plně toliko
materiální definici správního rozhodnutí. Rozšířený senát konstatoval, že „formální definiční znaky
(správního) rozhodnutí definice „rozhodnutí“ ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. sice sama o sobě neobsahuje, jsou však
přítomny jako znaky vymezující nezbytné vlastnosti přezkoumávaného aktu na těch místech dílu prvního části
druhé s. ř. s., která se týkají např. časových podmínek podání žaloby (oznámení rozhodnutí jako zásadně
písemného formalizovaného aktu) či vlastností, které nutně musí mít, aby obstál v přezkumu (přezkoumatelnost;
náležitosti, mj. formální, které vylučují, že by šlo o akt nicotný)“. Rozšířený senát tedy rozhodnutí
definoval jako formalizovaný a standardizovaný akt se zákonem předepsanými náležitostmi
umožňujícími rychle a jednoduše rozpoznat původce i adresáta (adresáty) takového aktu, obsah
práv a povinností jím upravených i důvody, pro které je do nich zasahováno. Zároveň rozšířený
senát vymezil i pojem rozhodnutí dle §65 odst. 1 s. ř. s. v materiálním slova smyslu, přičemž
zdůraznil, že na postup správního orgánu by bylo možné nahlížet jako na rozhodnutí
v materiálním smyslu jen tehdy, pokud by šlo o akt, který by po obsahové stránce měl povahu
„rozhodnutí“ ve smyslu definice obsažené v §65 odst. 1 s. ř. s. a měl mít podle zákona též formu
správního rozhodnutí, avšak který by pro procesní pochybení správního orgánu nebyl v takto
předepsané formě vydán.
Z judikatury zdejšího soudu také vyplývá, že pokud by byl mezi obsahem žaloby
a navrženým petitem rozpor, případně pokud by žaloba žádný petit neobsahovala, bylo by třeba,
jak již bylo naznačeno, takovou vadu nejprve odstranit postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. Není-li
postaveno najisto, čeho se žalobce žalobou domáhá, a soud přesto ve věci rozhodne, zatíží tím
své řízení vadou, která může mít vliv na zákonnost rozhodnutí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 7. 2009, č. j. 7 Aps 2/2009 - 197). V každém případě se ovšem jednalo
o vadu odstranitelnou, soud tedy nebyl oprávněn vydat rozhodnutí, aniž by se pokusil tyto vady
postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s. odstranit.
Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že krajský soud byl povinen ujasnit si přípustnost
žaloby a další podmínky řízení v souladu s obsahem žaloby; nebyl přitom vázán označením
žaloby. Jinými slovy, krajský soud měl stěžovatelku vyzvat, aby odstranila zmiňované vady žaloby
a upřesnila, čeho se touto žalobou domáhá. Teprve pokud by stěžovatelka na výzvu soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. neupřesnila a nedoplnila své podání, byl by krajský soud povinen
zkoumat, zda lze v řízení o podání stěžovatelky i přes tuto skutečnost pokračovat, a pokud
by to možné nebylo, byl by povinen podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 As 78/2009 - 76, dostupný
na www.nssoud.cz).
Krajský soud uvedeným způsobem nepostupoval a tím zatížil své řízení vadou,
která mohla mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1 písm. d)
a e) s. ř. s.].
V této souvislosti je dále podstatná i okolnost, že stěžovatelka v návrhu na zahájení řízení
zároveň požádala, aby ji soud osvobodil od soudních poplatků a aby jí ustanovil zástupce z řad
advokátů. Krajský soud nicméně o tomto návrhu rozhodl až v předmětném usnesení o odmítnutí
žaloby, kterým se řízení před krajským soudem končí, ačkoliv s ohledem na zachování procesních
práv stěžovatelky tak měl učinit na prvním místě, tedy ještě před tím, než by se pokusil odstranit
vady žaloby, jak bylo popsáno výše. Je pravděpodobné, že pokud by soud shledal, že v daném
případě jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů, stěžovatelka
by prostřednictvím ustanoveného advokáta vady žaloby snáze odstranila. I v tomto ohledu tedy
krajský soud pochybil, a zatížil tak řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí.
Samotný výrok kasační stížností napadeného usnesení, jímž krajský soud zamítl návrh
stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků a na ustanovení zástupce z řad advokátů, pak
nemůže obstát ani s ohledem na důvody, pro které krajský soud návrh stěžovatelky zamítl.
Krajský soud zde totiž vycházel ze závěrů, na základě kterých předmětnou žalobu stěžovatelky
odmítl. Jak ovšem vyplývá z již uvedeného, závěr krajského soudu, podle kterého žaloba
stěžovatelky zjevně nemohla být úspěšná, neobstojí, navíc takový závěr soudu nebyl ani
přezkoumatelným způsobem odůvodněn. Výše uvedená konstatování krajského soudu, podle
kterých nikoli každý úkon žalované vůči odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody
je výsledkem rozhodování o právu a povinnosti odsouzeného v oblasti veřejné správy, jsou zcela
obecná. Krajský soud naopak blíže neuvádí, z jakých důvodů měl za to, že právě v posuzované
věci šlo o případ, kdy postupem žalované nemohla být dotčena veřejná subjektivní práva
stěžovatelky, a to již proto, že v důsledku zmiňovaných pochybení v podstatě nemohl mít
představu o tom, čeho se stěžovatelka vlastně domáhá a vůči čemu brojí. Případná možnost
dotčení veřejných subjektivních práv akty Vězeňské služby ČR ostatně vyplývá ze samotného
usnesení Krajského soudu v Plzni dne 30. 11. 2006, č. j. 57 Ca 166/2006 - 14, na které se Krajský
soud v Ostravě odvolával.
Nejvyšší správní soud k věci dodává, že již ze znění §45 odst. 1 zákona o výkonu trestu
odnětí svobody vyplývá, že na udělení kázeňské odměny není právní nárok. Z citovaného
ustanovení plyne pouze to, že „jestliže odsouzený svým chováním a jednáním nebo příkladným činem
projevuje odpovědný přístup k plnění stanovených povinností a spolupracuje při naplňování účelu výkonu trestu,
lze mu udělit odměnu“. Na druhou stranu se však krajský soud nezabýval otázkou, zda v případě,
že si odsouzený podá žádost o udělení kázeňské odměny (např. i ve formě žádosti o „nápravu“,
jak to učinila stěžovatelka), je Vězeňská služba České republiky povinna vydat ve věci rozhodnutí
a zda je vyřízení takové žádosti neformálním přípisem (v nynějším případě vyjádřením žalované
ze dne 16. 6. 2011) možno považovat (z materiálního hlediska) za rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s.
I v případě, že by napadený akt žalované nepředstavoval rozhodnutí ve smyslu §65
odst. 1 s. ř. s., je nutné vzít v potaz i další skutečnosti. V návaznosti na argumentaci stěžovatelky
je třeba zohlednit např. §15 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, dle něhož „odsouzeným
ve výkonu trestu přísluší stejná práva za podmínek a v rozsahu stanoveném tímto zákonem“. Dle §2 odst. 4
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád je pak správní orgán povinen dbát toho, „aby při rozhodování
skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly“. Obecný interpretační rámec
pro nejrůznější „opatření“ přijímaná v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a uvážení o nich
pak představuje §2 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody (při zohlednění zejm. §1
odst. 2 a §2 odst. 1 citovaného zákona), dle kterého se s odsouzenými ve výkonu trestu „musí
jednat tak, aby bylo zachováno jejich zdraví, a pokud to doba výkonu trestu umožní, podporovaly se takové
postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný
život v souladu se zákonem“.
V důsledku neodstranění vad žaloby se ovšem krajský soud (případnou) argumentací
stěžovatelky ani citovanými (či jinými) relevantními právními předpisy ve svém usnesení vůbec
nezabýval. Bude tedy na něm, aby v dalším řízení v závislosti na tom, jakým způsobem doplní
svou žalobu stěžovatelka, zkoumal, zda a případně v jakém typu řízení se stěžovatelka
může domáhat ve vztahu k napadenému postupu žalované ochrany ve správním soudnictví
(např. zda tvrzená diskriminace z důvodu uplatňování stěžovatelce údajně náležejících práv
nemohla představovat nezákonný zásah ve smyslu §82 s. ř. s.), a aby své rozhodnutí v každém
případě řádně odůvodnil.
Vzhledem k uvedenému Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost opodstatněnou,
byť pro vady řízení před krajským soudem, k nimž přihlédl z úřední povinnosti, a v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. usnesení krajského soudu v plném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude Krajský soud v Ostravě vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Ostravě v novém
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Byť Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu ruší a věc mu vrací k dalšímu
řízení, je povinen zároveň rozhodnout o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného
zástupce stěžovatelky, které dle §35 odst. 8 s. ř. s. hradí stát. Odměna a hotové výdaje
ustanoveného advokáta sice patří mezi náklady řízení ve smyslu §57 s. ř. s., nejde však o náhradu
nákladů řízení mezi jeho účastníky ve smyslu §60 s. ř. s., o níž má dle §110 odst. 3 s. ř. s.
v případě náhrady nákladů řízení o kasační stížnosti po zrušení napadeného rozhodnutí krajského
soudu rozhodovat v dalším řízení krajský soud.
Ustanovený zástupce JUDr. Jan Kunze vyčíslil odměnu a hotové výdaje v přípise ze dne
1. 3. 2012. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci přiznal odměnu za dva úkony právní
služby (první porada se stěžovatelkou včetně převzetí a přípravy zastoupení a doplnění kasační
stížnosti) po 2100 Kč podle §11 odst. 1 písm. b) a d) ve spojení s §9 odst. 3 písm. f) a §7 bodem
5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále dva režijní paušály po 300 Kč
podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud tak přiznal ustanovenému zástupci
stěžovatelky odměnu a náhradu hotových výdajů ve výši 4800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. ledna 2013
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu