ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.121.2015:32
sp. zn. 5 Azs 121/2015 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: I. G.,
zastoupena Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
za účasti: V. K., v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 14. 4. 2015, č. j. 32 A 47/2014 - 38,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 4. 2015, č. j. 32 A 47/2014 - 38,
se ruší .
II. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, ze dne
23. 4. 2014, č. j. CPR-16675-2/ČJ-2013-930310-V243, se ruší a věc se vrací
žalované k dalšímu řízení.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
a o kasační stížnosti částku 16 456 Kč do třiceti (30) dnů od právní moci tohoto rozsudku
k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh dosavadního řízení
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“).
Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí žalované ze dne
23. 4. 2014, č. j. CPR-16675-2/ČJ-2013-930310-V243, kterým žalovaná zamítla odvolání
stěžovatelky a potvrdila rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie
Jihomoravského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytových agend (dále jen „správní
orgán I. stupně“), ze dne 4. 11. 2013, č. j. KRPB-135317-56/ČJ-2013-060026-SV, ve věci
správního vyhoštění stěžovatelky z území členských států Evropské unie. Rozhodnutím
správního orgánu I. stupně bylo stěžovatelce uloženo podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), správní vyhoštění a doba,
po kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, byla stanovena
na 6 měsíců. Počátek doby, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, byl stanoven podle §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců od okamžiku,
kdy stěžovatelka pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. Současně byla
stěžovatelce stanovena doba k vycestování podle §118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců na dobu
30 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí a podle §120a odst. 1 zákona o pobytu cizinců bylo
rozhodnuto, že se na stěžovatelku nevztahují důvody znemožňující vycestování podle
§179 zákona o pobytu cizinců.
Žalovaná konstatovala, že bylo prokázáno, že stěžovatelka pobývala na území České
republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna. Žalovaná se ztotožnila s názorem správního
orgánu I. stupně, že stěžovatelka nebyla oprávněna pobývat na území České republiky
v návaznosti na žádost o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného
soužití rodiny na území podanou dne 25. 10. 2012, neboť tato žádost (v pořadí již druhá) byla
podána v době, kdy přestalo být platné původní povolení k dlouhodobému pobytu za účelem
zaměstnání (dne 14. 9. 2012 nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí první žádosti ze dne
2. 3. 2011 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu). Proto na pobyt
stěžovatelky dle žalované nelze uplatnit fikci platnosti dosavadního dlouhodobého pobytu
ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se rovněž ztotožnila s názorem
správního orgánu I. stupně, že stěžovatelka neměla právní nárok na udělení tzv.
překlenovacího/pobytového štítku (dále jen „překlenovací štítek“) vydaného dne 1. 10. 2012
s platností do 30. 11. 2012, neboť oprávněnost jejího pobytu na území České republiky skončila
dne 14. 9. 2012, nicméně s ohledem na postup Ministerstva vnitra nebylo uvedené
období neoprávněného pobytu stěžovatelce vytýkáno v rámci řízení o správním vyhoštění.
V období od 30. 11. 2012 do 29. 1. 2013 pobývala stěžovatelka na území České republiky
na základě výjezdního příkazu.
Žalovaná však nesouhlasila se závěrem správního orgánu I. stupně, že stěžovatelka byla
oprávněna pobývat na území České republiky v souladu s §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců
na základě žádosti o udělení víza za účelem strpění pobytu na území dle §33 odst. 1 písm. c)
téhož zákona, kterou podala dne 23. 1. 2013. Správním orgánem I. stupně vytýkané období
neoprávněného pobytu stěžovatelky bez víza pouze v období od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013 podle
názoru žalované neodpovídá skutečnému stavu věci, neboť stěžovatelka „[p]odala žádost o povolení
k trvalému pobytu současně s žádostí o udělení víza za účelem strpění, ale tato žádost nebyla podána v souladu
s ustanovením §69 zákona č. 369/199 Sb., neboť účastnice řízení nebyla oprávněna podat žádost o povolení
k pobytu na území České republiky. Účastnici řízení nevzniklo oprávnění k pobytu ve smyslu ustanovení §33
odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. s odkazem na ustanovení §60 odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb.,
neboť fikce pobytu z podané žádosti o povolení k trvalému pobytu a podané žádosti o vízum nad 90 dnů
za účelem strpění pobytu dle¨§33 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb. nastává pouze v případech
oprávněně podané žádosti o trvalý pobyt, viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 81/2013 – 29
ze dne 27. 9. 2013. Účastnice řízení dle názoru odvolacího orgánu pobývala na území České republiky
neoprávněně bez víza již ode dne 30. 1. 2013, kdy uplynula platnost výjezdního příkazu č. X.“
Žalovaná neshledala, že by vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění došlo ve věci
stěžovatelky k porušení vnitrostátních předpisů či mezinárodních závazků z důvodu
nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky ve smyslu §119a odst. 2
ve spojení s §174a zákona o pobytu cizinců.
Proti rozhodnutí žalované podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud shora
uvedeným rozsudkem zamítl. V rozsudku se krajský soud ztotožnil se závěry žalované,
že stěžovatelce ke dni podání žádosti ze dne 25. 10. 2012 o vydání povolení k dlouhodobému
pobytu nesvědčila tzv. fikce platnosti pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců,
a to ani za situace, kdy byl stěžovatelce dne 1. 10. 2012 nesprávně vydán překlenovací štítek. Dále
krajský soud uvedl, že pobyt stěžovatelky již ode dne 15. 9. 2012 vykazoval znaky neoprávněného
pobytu. Minimálně od data vydání výjezdního příkazu dne 30. 11. 2012 muselo jí být známo,
že její oprávnění pobývat na území České republiky skončilo a je povinna území dne 29. 1. 2013
opustit. O neoprávněnosti svého pobytu byla stěžovatelka dle krajského soudu prokazatelně
informována i následným rozhodnutím o neudělení víza za účelem strpění pobytu na území
ze dne 19. 2. 2013 a také rozhodnutím ze dne 22. 5. 2013 o podané žádosti o nové posouzení
důvodů neudělení víza za účelem strpění. Podle názoru krajského soudu proto neobstojí
argumentace stěžovatelky, že na území pobývala v důvodném přesvědčení o oprávněnosti svého
pobytu.
Krajský soud stěžovatelce přisvědčil, že není zřejmé, na základě jakých podkladů žalovaná
dospěla k závěru, že se na stěžovatelku v době podání žádosti o udělení víza za účelem strpění
pobytu na území nevztahovala fikce oprávněnosti pobytu ve smyslu §60 odst. 7 zákona o pobytu
cizinců, neboť nepodala žádost o povolení k trvalému pobytu v souladu s §69 zákona o pobytu
cizinců. Dle krajského soudu přitom ani ze spisového materiálu nelze dovodit, na základě jakého
důvodu vymezeného v §66 až §68 zákona o pobytu cizinců stěžovatelka žádost o povolení
k trvalému pobytu podala. Krajský soud proto shledal nepřezkoumatelnou část odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí, v níž žalovaná rozšířila dobu, po kterou pobývala na území
neoprávněně, o období od 30. 1. 2013 do 23. 5. 2013. Krajský soud ovšem uvážil,
že nedostatečně odůvodněný dílčí závěr odvolacího orgánu (žalované) nemá vliv na zákonnost
rozhodnutí o správním vyhoštění jako celku.
Dle krajského soudu lze mít za prokázané, že stěžovatelka minimálně v období
od 23. 5. 2013 do dne 3. 6. 2013, kdy byla provedena pobytová kontrola a zahájeno správní řízení
o správním vyhoštění, pobývala na území České republiky bez víza, ač k tomu nebyla oprávněna,
a bez oprávnění k pobytu na území České republiky. Krajský soud proto dospěl k závěru,
že podmínky pro udělení správního vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců v případě stěžovatelky byly dány.
Dále se krajský soud k námitce stěžovatelky zabýval otázkou přiměřenosti správního
vyhoštění, jakožto zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatelky ve smyslu §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců, přičemž vycházel z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 - 89, publ. pod č. 1230/2007 Sb. NSS, a dospěl k závěru,
že správní orgány při výkladu a aplikaci §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců nepochybily,
když dostály požadavkům vysloveným v citovaném rozsudku. Správní orgán I. stupně se otázkou
přiměřenosti dopadu rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života
stěžovatelky podrobně zabýval a krajský soud se s jeho závěry ztotožnil.
Ostatní žalobní námitky rovněž shledal krajský soud nedůvodné.
II. Obsah kasační stížnosti
Rozsudek krajského soudu napadá stěžovatelka z důvodů, které podřadila
pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
V kasační stížnosti stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nedostatečně přezkoumal
činnost správních orgánů, které nevycházely ze spolehlivě zjištěného stavu věci, přičemž
ve správním řízení byly zásadním způsobem porušeny především §2 odst. 3 a 4, §3 a §50 odst. 3
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Krajský soud také zatížil svůj
rozsudek nezákonností, neboť jej nepřesvědčivě zdůvodnil a nevypořádal všechny žalobní
námitky.
Stěžovatelka namítá, že se nenacházela na území České republiky neoprávněně. V době
zahájení řízení o správním vyhoštění byla v dobré víře v oprávněnost svého pobytu, neboť
probíhalo řízení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu – změna účelu (rozhodnutí
ve věci této žádosti ze dne 25. 10. 2012 bylo pravomocně ukončeno až dne 12. 7. 2013).
Nesouhlasí ani se závěrem krajského soudu, že správní orgán rozhodující ve věci vyhoštění
je oprávněn učinit si o dané problematice úsudek. V této souvislosti odkázala na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2014, č. j. 4 Azs 181/2014 - 30, z něhož dovozuje,
že bylo na místě v řízení o správním vyhoštění vyčkat skončení řízení o odvolání proti rozhodnutí
o zamítnutí žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu (míněno zřejmě odvolání proti usnesení
ze dne 12. 7. 2013 o zastavení řízení o žádosti stěžovatelky o povolení k dlouhodobému pobytu
podané dne 25. 10. 2012; pozn. zdejšího soudu). Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu
podala dne 25. 10. 2012 na základě uděleného překlenovacího štítku, a proto byla v dobré víře
o oprávněnosti svého pobytu na území České republiky. V době zahájení řízení o správním
vyhoštění stěžovatelky tak nemohlo být postaveno na jisto, zda pobývá na území neoprávněně.
Krajský soud se podle stěžovatelky dostatečně nevypořádal s žalobní námitkou ohledně
stanovení lhůty k doplnění odvolání a zejména přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění
ve vztahu k soukromému a rodinnému životu stěžovatelky; rovněž nedostatečně posoudil,
zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení. Stěžovatelka je přesvědčena, že vydané
rozhodnutí o správním vyhoštění nepřípustně zasahuje do jejího soukromého a rodinného života.
Stěžovatelka zdůraznila, že nucené opuštění České republiky se s ohledem na zavedenou správní
praxi, když správní orgány vyhoštěným cizincům prakticky neumožňují návrat do České
republiky, téměř jistě změní v opuštění trvalé.
Stěžovatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně aby zrušil také rozhodnutí správních
orgánů a věc jim vrátil k novému projednání.
III. Vyjádření žalované ke kasační stížnosti
Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že kasační stížností může být napadán
pouze způsob rozhodování správního soudu, který nehodlá blíže komentovat a v rámci svého
vyjádření zcela odkazuje na shromážděný spisový materiál.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu
důvodů uplatněných v kasační stížnosti, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatelka vznesla námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu podle
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., k níž musí Nejvyšší správní soud přihlížet také z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti napadeného rozsudku vychází
z ustálené judikatury Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn.
III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287); rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz],
dle kterých jedním z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces,
jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České
republiky), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je rovněž povinnost soudů své rozsudky řádně
odůvodnit.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se již dříve zabýval také Nejvyšší
správní soud. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
v němž Nejvyšší správní soud vyslovil: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze
považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Nejvyšší správní soud dále v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, uvedl: „Pokud
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování
zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní
normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím
i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“.
Podle stěžovatelky je nepřezkoumatelné také rozhodnutí žalované. Přezkoumatelností
správních rozhodnutí a povinností správního orgánu vypořádat všechny námitky uplatněné
účastníkem řízení se Nejvyšší správní soud zabýval například v rozsudku ze dne 23. 7. 2009,
č. j. 9 As 71/2008 - 109, podle kterého: „Funkcí odůvodnění správního rozhodnutí je zejména doložit
správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu, jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna
z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Je proto nutné, aby se správní orgán v souladu s §68 odst. 3
správního řádu vypořádal s námitkami účastníků řízení, přičemž z odůvodnění jeho rozhodnutí musí být
seznatelné, z jakého důvodu považuje námitky účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené.“ Nedostojí-li
správní orgán uvedené povinnosti, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
ve smyslu §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publ. pod č. 1546/2008 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud se s ohledem na povahu stěžovatelkou vznesených kasačních
námitek zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozhodnutí žalované a krajského soudu
při vypořádání jednotlivých námitek.
Stěžovatelka především namítá, že v době zahájení řízení o správním vyhoštění
byla v dobré víře v oprávněnost svého pobytu, neboť probíhalo řízení o žádosti o vydání
povolení k dlouhodobému pobytu (rozhodnutí ve věci této žádosti ze dne 25. 10. 2012 bylo
pravomocně ukončeno až dne 12. 7. 2013). Nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že správní
orgán rozhodující ve věci vyhoštění je oprávněn učinit si o dané problematice úsudek a dovozuje,
že bylo na místě v řízení o správním vyhoštění vyčkat pravomocného skončení řízení o její
žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu podané dne 25. 10. 2012, kterou podala na základě
překlenovacího štítku.
S námitkou existence překlenovacího štítku se v této souvislosti žalovaná vypořádala tak,
že stěžovatelka nebyla oprávněna pobývat na území České republiky v návaznosti na žádost
ze dne 25. 10. 2012 o vydání nového povolení k dlouhodobému pobytu, neboť tato v pořadí
druhá žádost byla podána v době, kdy přestalo být platné původní povolení k dlouhodobému
pobytu za účelem zaměstnání (dne 14. 9. 2012 nabylo právní moci rozhodnutí o zamítnutí první
žádosti ze dne 2. 3. 2011 o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu). Proto
na pobyt stěžovatelky dle žalované nelze uplatnit fikci platnosti dosavadního dlouhodobého
pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná se rovněž ztotožnila s názorem
správního orgánu I. stupně, že stěžovatelka neměla právní nárok na udělení překlenovacího štítku
vydaného dne 1. 10. 2012 s platností do 30. 11. 2012, neboť oprávněnost jejího pobytu na území
České republiky skončila dne 14. 9. 2012, nicméně s ohledem na postup Ministerstva vnitra
nebylo uvedené období neoprávněného pobytu stěžovatelce vytýkáno v rámci předmětného
řízení o správním vyhoštění. V období od 30. 11. 2012 do 29. 1. 2013 pobývala stěžovatelka
na území České republiky na základě výjezdního příkazu.
Se shodně formulovanou žalobní námitkou se obdobně vypořádal také krajský soud, který
s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 – 71,
konstatoval, že překlenovací štítek je osvědčením vydaným podle §155 správního řádu
a nezakládá (resp. neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů. Nesprávně vydaný
překlenovací štítek proto s ohledem na svůj charakter není podle krajského soudu způsobilý
založit stěžovatelce práva (tj. v daném případě existenci fikce platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), která jí podle zákona nenáleží.
Rozhodnutí žalované a krajského soudu považuje Nejvyšší správní soud v tomto směru
za přezkoumatelná. Je ovšem třeba zdůraznit, že v řízení před správními orgány ani krajským
soudem stěžovatelka nenamítala existenci své dobré víry v oprávněnost pobytu při podání žádosti
ze dne 25. 10. 2012 z hlediska posouzení případného založení fikce oprávněného pobytu podle
§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalované ani krajskému soudu z tohoto důvodu nelze
vytýkat, že se v tomto kontextu otázkou dobré víry stěžovatelky nezabývaly.
Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že v nyní posuzované věci jde o odlišný případ,
než který projednával Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 4 Azs 181/2014, v němž
správní orgán I. stupně vycházel z usnesení o zastavení řízení o žalobcově žádosti o prodloužení
doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání, které mělo být žalobci
doručeno. Žalobce ovšem namítal, že toto usnesení mu řádně doručeno nebylo a nenabylo tak
právní moci, proto pobýval na území České republiky ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců oprávněně. V řízení vedeném pod sp. zn. 4 Azs 181/2014 přitom nebylo sporné,
že žádost o povolení k dlouhodobému pobytu byla podána ve lhůtě podle §47 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců a založila proto fikci oprávněnosti pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců. Tímto se věc vedená pod sp. zn. 4 Azs 181/2014 odlišuje od nyní projednávané věci,
v níž se také podle závěru Nejvyššího správního soudu ve vztahu k žádosti stěžovatelky o vydání
nového povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území ze dne
25. 10. 2012 neuplatní §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Tato v pořadí druhá žádost (první
žádost byla podána dne 2. 3. 2011) byla totiž podána v době, kdy přestalo být platné původní
povolení k dlouhodobému pobytu za účelem zaměstnání, protože dne 14. 9. 2012 nabylo právní
moci rozhodnutí o zamítnutí první žádosti ze dne 2. 3. 2011 o prodloužení doby platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost ze dne 25. 10. 2012 proto nebyla podána ve lhůtě
podle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle kterého je žádost o povolení k dlouhodobému
pobytu cizinec povinen podat nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza
k pobytu nad 90 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody
na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn podat tuto žádost do 3 pracovních dnů po zániku
těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné. O žádný
z případů uvedených v §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve vztahu k žádosti stěžovatelky
ze dne 25. 10. 2012 nejde. Je proto zcela logické, že nebyla-li žádost o vydání nového povolení
k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny na území stěžovatelkou podána
ve lhůtě podle §47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nemohla ani nastat fikce oprávněnosti
pobytu stěžovatelky na území České republiky ve smyslu §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
Ostatně, přímo k této námitce stěžovatelky vznesené v související věci se Nejvyšší správní
soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 6 Azs 132/2015 – 39, následujícím způsobem:
„K nastolené otázce, určení doby, ve které je cizinec oprávněn podat žádost o povolení změny pobytu, soud obecně
dodává, že i když se na žadatele, kterému svědčí fikce pobytu, dle zákona pohlíží jako na osobu, která
má povolený pobyt, a nelze vyloučit opakované podání žádosti dle §45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, nemůže
další druhá žádost, i kdyby byla podána v době běžící fikce povoleného původního pobytového oprávnění, založit
novou fikci pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32: „fikce povoleného pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení dlouhodobého pobytu (popř. změny jeho účelu)
v případě, kdy cizinci (stěžovateli) již svědčí fikce pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců… Opačný
závěr by vedl ke zcela absurdním důsledkům, kdy by na základě opakovaného a účelového podávání žádostí
docházelo k nikdy nekončícímu řetězení fikcí povoleného pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.“).
Další fikce pobytu nemůže nastat, i proto, že není splněna podmínka podání žádosti v době uvedené v §47
odst. 1 (nejdříve 90 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů) zákona o pobytu
cizinců. Žalovaná tak učinila správný závěr ohledně této otázky, opačný dílčí právní názor orgánu I. stupně
i krajského soudu neměl na výsledek vliv již z důvodů shora uvedených v bodu [16]. Navíc je nesporné,
že polemika o výkladu uvedených ustanovení byla vyvolána argumentací stěžovatelky uvedenou následně.
Stěžovatelka namítala, že jí byl nesprávně vydán tzv. překlenovací štítek od 1. 10. 2012 do 30. 11. 2012 a byla
tudíž v dobré víře o legálnosti svého pobytu a oprávněnosti podat novou druhou žádost o dlouhodobý pobyt.
Otázkou důvěry v rozhodovací činnost orgánů veřejné moci ve světle judikatury Ústavního soudu se Nejvyšší
správní soud zevrubně zabýval např. v rozsudku ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 81/2013 – 19, z něhož mimo
jiné vyplývá, že důvěra jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci
zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Uvedené závěry aplikoval
Nejvyšší správní soud i v již výše citovaném rozsudku ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32, když
uvedl: „Případné nesprávné vydání tohoto pobytového (překlenovacího) štítku… ovšem nemůže založit stěžovateli,
byť je v dobré víře, práva, která mu podle platné právní úpravy nepřísluší. Případné nesprávné vydání pobytového
(překlenovacího) štítku Ministerstvem tedy sice není způsobilé založit hmotněprávní domněnku pobytového
oprávnění stěžovatele na území České republiky, avšak na druhé straně nelze stěžovateli klást k tíži pochybení
Ministerstva, pokud se jím v dobré víře řídil, nesmí být za své chování sankcionován. Tzv. pobytový (překlenovací)
štítek je osvědčením ve smyslu části čtvrté správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009 - 71), tj. aktem, kterým se úředně osvědčují nebo potvrzují skutečnosti, které
jsou v nich uvedeny, a má povahu veřejné listiny. Pobýval-li proto stěžovatel na území České republiky v době
platnosti tohoto pobytového (překlenovacího) štítku, nelze k jeho tíži pobyt v této době považovat za neoprávněný.“
V době platnosti nesprávně vydaného překlenovacího štítku by tedy nemělo být žadateli kladeno k tíži to, že jedná
s důvěrou v legálnost svého pobytu, nesmí být za své jednání sankcionován. Osvědčení v podobě překlenovacího
štítku však nemůže zhojit nedostatek, spočívající na straně stěžovatelky v tom, že podala žádost v době,
kdy k tomu nebyla oprávněna. Tento štítek nezakládá ani nemění právo pobytu, které je založeno rozhodnutím
o povolení pobytu cizince.“ Nejvyšší správní soud ovšem v rozsudku ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 6 Azs 132/2015 – 39, nezohledňoval dobrou víru stěžovatelky v legálnost pobytu na základě
„nesprávně vydaného překlenovacího štítku“, neboť to je předmětem posouzení soudem v řízení,
jehož předmětem je přezkum rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že argumentace stěžovatelky, že žádost o povolení
k dlouhodobému pobytu podala dne 25. 10. 2012, neboť byla v dobré víře svého pobytu
na území České republiky právě na základě uvedeného překlenovacího lístku, založit fikci
oprávněnosti jejího pobytu ve smyslu §47 odst. 2 zákona o azylu nemůže, a to ani s ohledem
na existenci její dobré víry, jak plyne z již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32.
Uvedené závěry lze aplikovat rovněž na nyní posuzovanou věc. Stěžovatelce byl
Ministerstvem vnitra dne 1. 10. 2012 vydán překlenovací štítek s platností do 30. 11. 2012.
Stěžovatelka ovšem na území České republiky pobývala oprávněně na základě fikce pobytu
dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců jen do 14. 9. 2012. Již tato skutečnost vylučuje,
aby na základě žádosti podané dne 25. 10. 2012 vůbec fikce pobytu podle §47 odst. 2 zákona
o pobytu cizinců mohla nastat. Fikce povoleného pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců totiž, jak již bylo výše uvedeno, nemůže nastat na základě podání další žádosti o povolení
dlouhodobého pobytu (popř. změny jeho účelu) v případě, kdy cizinci (stěžovatelce) již svědčí
fikce pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, natož v době, kdy pobývá na území České
republiky bez povolení k pobytu, resp. fikce povolení k pobytu, což je právě případ stěžovatelky.
Ani existence překlenovacího lístku proto nemůže nic změnit na skutečnosti, že podáním žádosti
stěžovatelkou dne 25. 10. 2012 fikce povoleného pobytu dle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
nemohla vůbec nastat, a to bez ohledu na případnou dobrou víru stěžovatelky (viz citovaný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32).
Tento závěr ovšem nic nemění na jinak správném hodnocení žalované, že stěžovatelce
nelze klást k tíži, že na území České republiky pobývala do 30. 11. 2012 neoprávněně
na základě překlenovacího štítku vydaného dne 1. 10. 2012 (viz výše citované rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015 – 32, a ze dne 27. 10. 2015,
č. j. 6 Azs 132/2015 – 39).
Vzhledem k tomu, že na základě žádosti stěžovatelky podané dne 25. 10. 2012 nemohla
nastat fikce povoleného pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, nebylo ani nutné
vyčkávat s uložením správního vyhoštění do doby pravomocného skončení řízení o této žádosti.
Námitka stěžovatelky, kterou v tomto ohledu vznesla, je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud
ovšem opětovně zdůrazňuje, že právě jistotou o neexistenci fikce povoleného pobytu podle §47
odst. 2 zákona o pobytu cizinců se nyní projednávaná věc odlišuje od věci vedené Nejvyšším
správním soudem pod sp. zn. 4 Azs 181/2014, v níž bylo správní vyhoštění uloženo na základě
pouhé domněnky o neexistenci této fikce. Proto nelze přisvědčit ani nesouhlasu stěžovatelky
se závěrem krajského soudu, že správní orgán rozhodující ve věci vyhoštění je oprávněn učinit
si o dané problematice úsudek.
Nejvyšší správní soud však musí přisvědčit námitce stěžovatelky vytýkající nesprávné
a nepřezkoumatelné posouzení přiměřenosti rozhodnutí o jejím správním vyhoštění z hlediska
zásahu do jejího osobního a rodinného života.
Krajský soud dospěl k závěru o neoprávněném pobytu stěžovatelky na území České
republiky v období od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013, přičemž dovodil částečnou nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalované ve vztahu k hodnocení období od 30. 1. 2013 do 22. 5. 2013. Zhodnocení
tohoto období (30. 1. 2013 až 22. 5. 2013) ovšem posoudil jako právně bezvýznamné, bez vlivu
na zákonnost rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky. S tímto závěrem nemůže Nejvyšší
správní soud v projednávané věci souhlasit.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že žalovaná se dostatečně
a jednoznačně nevypořádala s posouzením tohoto sporného období jako doby, po kterou
stěžovatelka pobývala na území České republiky neoprávněně. Na rozdíl od krajského soudu
je ovšem Nejvyšší správní soud přesvědčen, že rovněž posouzení oprávněnosti pobytu
stěžovatelky v tomto období a zejména jeho konkrétní délky je pro rozhodnutí ve věci zcela
zásadní.
Z obsahu odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalované vyplývá,
že při posuzování doby oprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky v rámci
řízení o jejím správním vyhoštění hodnotily správní orgány období od 30. 1. 2013 do 22. 5. 2013
zcela odlišně. Následně krajský soud v rámci soudního přezkumu rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatelky nehodnotil uvedené období s poukazem na nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalované v této části vůbec a vzal bez dalšího za prokázané období neoprávněného
pobytu stěžovatelky období bezprostředně následující po dni 22. 5. 2013, konkrétně období
od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013.
Stěžovatelka přitom konzistentně namítá nedostatečně zjištěný skutkový stav
správními orgány a krajským soudem, přičemž stěžejní námitkou v žalobě a v kasační
stížnosti je přesvědčení stěžovatelky o oprávněnosti jejího pobytu včetně období od 30. 1. 2013
do 22. 5. 2013.
Stěžovatelce bylo uloženo správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona
o pobytu cizinců, podle něhož policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince,
který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území
členských států Evropské unie, a zařadí ho do informačního systému smluvních států
až na 3 roky, pobývá-li cizinec na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného
oprávnění k pobytu.
Správní orgány proto mohly rozhodnout o správním vyhoštění stěžovatelky pouze
za splnění podmínek stanovených v §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců,
tj. pokud by stěžovatelka pobývala na území České republiky bez víza nebo bez platného
oprávnění k pobytu. K učinění takového závěru ovšem musí být přesně a bez pochybností
stanovena doba neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky, a to včetně jejího
počátku a konce.
Správní orgán I. stupně dovodil období neoprávněného pobytu stěžovatelky
od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013, oproti tomu žalovaná stanovila dobu, po kterou stěžovatelka
pobývala na území neoprávněně, na období od 30. 1. 2013 do 3. 6. 2013.
Z odůvodnění rozhodnutí žalované ve spojení s obsahem správního spisu ovšem není
zřejmé, jak konstatoval již krajský soud, na základě jakých úvah a podkladů žalovaná dospěla
k závěru, že se na stěžovatelku v době podání žádosti o udělení víza za účelem strpění ze dne
23. 1. 2013 nevztahovala fikce ve smyslu §60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná sice
uvedla, že stěžovatelka žádost o povolení k trvalému pobytu nepodala v souladu s §69 zákona
o pobytu cizinců, ale z rozhodnutí žalované (ani z obsahu správního spisu) nelze zjistit,
na základě jakých konkrétních a srozumitelných úvah k tomuto závěru dospěla. Nejvyšší
správní soud dále doplňuje, že na nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalované v uvedené
části nic nemění ani její odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2013,
č. j. 9 As 81/2013 – 29. Tento blíže nezdůvodněný odkaz nemůže absenci úvah žalované
v uvedeném směru nahradit, neboť odůvodnění správního rozhodnutí je jeho nezbytnou
a integrální součástí, tzn. nelze jej vydělovat jakkoli mimo listinu, v níž je správní
rozhodnutí obsaženo (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2007,
č. j. 1 As 24/2007 – 33). Na rozdíl od krajského soudu je ovšem Nejvyšší správní soud
přesvědčen, že tato nepřezkoumatelnost má za následek nepřezkoumatelnost celého rozhodnutí
žalované, nejde jen o nepřezkoumatelnost dílčí, která by neměla vliv na zákonnost rozhodnutí
žalované.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že přestože oba správní orgány své
závěry o době neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky opíraly o shodné
skutkové okolnosti, a to o žádost stěžovatelky ze dne 23. 1. 2013 o povolení k trvalému pobytu,
žádost stěžovatelky ze dne 23. 1. 2013 o udělení víza za účelem strpění podle §33 odst. 1 písm. c)
zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o neudělení víza za účelem strpění podle §33 odst. 1
písm. c) zákona o pobytu cizinců ze dne 19. 2. 2013 a rozhodnutí o podané žádosti o nové
posouzení důvodů neudělení víza ze dne 22. 5. 2013, nejsou uvedené žádosti ani rozhodnutí
(z období od 23. 1. 2013 do 23. 5. 2013) součástí správního spisu.
Nejvyšší správní soud přitom zdůrazňuje, že při rozhodování o správním vyhoštění
stěžovatelky ve smyslu §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců musí být postaveno
najisto období, kdy bylo platné poslední pobytové oprávnění stěžovatelky, a po jakou konkrétní
dobu se tedy zdržuje na území České republiky bez platného oprávnění k pobytu. Nejvyšší
správní soud tak např. v rozsudku ze dne 11. 11. 2010, č. j. 1 As 69/2010 - 62, uvedl následující:
„V rámci soudního přezkumu rozhodnutí o správním vyhoštění cizince vydaného podle §119 odst. 1 písm. c)
bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je soud povinen k žalobní námitce
cizince postavit najisto, zda cizinec pobývá na území České republiky po uplynutí doby platnosti víza, resp. bez
víza neoprávněně.“
Zhodnocení období od 30. 1. 2013 do 22. 5. 2013 z hlediska stanovení doby
neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky je zcela zásadní, neboť konec
tohoto období přímo ovlivňuje počátek doby (23. 5. 2013), která byla krajským soudem (a dříve
správním orgánem I. stupně) posouzena jako prokázaná doba neoprávněného pobytu
stěžovatelky na území České republiky. Z uvedeného je zřejmé, že není-li najisto postaveno,
zda se stěžovatelka v době od 30. 1. 2013 do 22. 5. 2013 zdržovala na území České republiky
oprávněně či neoprávněně, nelze ani stanovit přesnou dobu, po kterou byl její pobyt
neoprávněný.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě dosud nebylo
správními orgány přezkoumatelným způsobem vyhodnoceno, po jakou konkrétní dobu
se stěžovatelka zdržovala na území České republiky v době od 30. 1. 2013 do 3. 6. 2013 bez víza,
ač k tomu nebyla oprávněna, nebo bez platného oprávnění k pobytu ve smyslu §119 odst. 1
písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Uvedené ovšem platí také pro rozsudek krajského
soudu, který je z týchž důvodů rovněž nepřezkoumatelný, neboť ani z něj není zřejmé, z čeho
krajský soud usuzuje, že stěžovatelka pobývala na území České republiky v době od 23. 5. 2013
do 2. 6. 2013 neoprávněně. Bez zhodnocení předchozího období z hlediska oprávněnosti pobytu
stěžovatelka totiž logicky nelze určit ani počátek období následného, a to navíc na základě stavu,
který nemá oporu v obsahu správního spisu.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že v této souvislosti je rovněž třeba mít na zřeteli,
že délka doby neoprávněného pobytu cizince (stěžovatelky) v případech rozhodování o správním
vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců má podstatný význam také
pro posouzení závažnosti protiprávního jednání cizince a přiměřenosti dopadů rozhodnutí
o správním vyhoštění do jeho soukromého a rodinného života. To platí tím spíše v nyní
projednávané věci, v níž ani správní orgány nezpochybňují, že stěžovatelka na území České
republiky žije již po dobu několika let spolu se svým manželem, který má na území České
republiky povolen dlouhodobý pobyt, byť manželství uzavřeli až v roce 2012.
Podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o správním vyhoštění
podle §119 téhož zákona nelze vydat, jestliže by jeho důsledkem byl nepřiměřený zásah
do soukromého nebo rodinného života cizince. Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí
podle zákona o pobytu cizinců správní orgán podle §174a tohoto zákona zohlední zejména
závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav,
povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané
na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě,
že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště.
Přestože pojem „nepřiměřený zásah do rodinného nebo soukromého života“ obsažený v §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců patří do kategorie neurčitých právních pojmů, naplnění obsahu
tohoto pojmu s sebou přináší povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který právní
norma předvídá. Dojde-li proto správní orgán k závěru, že správní vyhoštění by bylo
nepřiměřeným zásahem do práva na respektování rodinného a soukromého života cizince, nemá
žádný prostor pro úvahu, jak dále postupovat, a je povinen rozhodnutí o správním vyhoštění
nevydat. Uložení vyhoštění proto nespadá do rámce správního uvážení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45).
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 30. 1. 2014, č. j. 3 As 84/2013 - 24, ze dne 31. 3. 2015, č. j. 8 Azs 175/2014 – 29,
ze dne 15. 4. 2015, č. j. 6 Azs 216/2014 – 34, ze dne 17. 9. 2015, č. j. 1 Azs 107/2015 – 56,
ze dne 19. 11. 2015, č. j. 4 Azs 222/2015 – 42) opakovaně uvádí, že v případech, kdy se řeší
otázka nuceného vycestování cizince a možné porušení práva na respektování rodinného
a soukromého života, je nezbytné vycházet především z judikatury Evropského soudu pro lidská
práva (dále jen „ESLP“), vztahující se ke čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „EÚLP“) publikované pod č. 209/1992 Sb. Podle čl. 8 odst. 1 EÚLP každý
má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Podle čl. 8 odst. 2 Úmluvy státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě
případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní
bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům
a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
U článku 8 EÚLP je nutno v imigračních věcech rozlišovat dvě situace – zaprvé, když
analogicky s případy pod čl. 2 a 3 stěžovatelé namítají, že jejich právo pod čl. 8 bude vyhoštěním
či jiným nuceným odesláním porušeno v cílové zemi, zadruhé, že bude porušen jejich soukromý
či rodinný život ve vyhošťující zemi. Otázka porušení ve vyhošťující zemi se týká zejména
situací, kdy cizinec v daném státě delší dobu žije, má tam rodinný a/nebo soukromý život
a poté mu není uděleno povolení k pobytu, či má být z nějakého důvodu odeslán do jiného státu
(Krnec, J. Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář.
1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 956-957).
ESLP ve své judikatuře při výkladu pojmu „nepřiměřeného zásahu do soukromého nebo rodinného
života“ zohledňuje zejména: (1) rozsah, v jakém by byl rodinný nebo soukromý život narušen,
(2) délku pobytu cizince ve smluvním státě, který hodlá cizince vyhostit, (3) rozsah sociálních
a kulturních vazeb na tento stát, (4) existenci nepřekonatelné překážky k rodinnému
či soukromému životu v zemi původu, např. nemožnost rodinného příslušníka následovat cizince
do země jeho původu, (5) „imigrační historii“ cizince, tedy porušení pravidel cizineckého práva
v minulosti, (6) povahu a závažnost porušení veřejného pořádku či trestného činu spáchaného
cizincem a další faktory. (viz např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 10. 2006, Üner proti
Nizozemsku, stížnost č. 46410/99, body 57-58, a rozsudky ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva
a Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39, či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti
Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70, srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 3. 2013, č. j. 8 As 118/2012 – 45, ze dne 30. 7. 2013, č. j. 1 As 50/2013 – 51, ze dne 3. 7. 2013,
sp. zn. 1 As 17/2013).
V této souvislosti lze také poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
20. 2. 2007, č. j. 10 Ca 330/2006 - 89, publikovaný pod č. 1230/2007 Sb. NSS, podle něhož
je rozhodnutí o správním vyhoštění přiměřeným zásahem do soukromého a rodinného života
cizince pouze tehdy, je-li takovým rozhodnutím dosaženo spravedlivé rovnováhy mezi zájmem
státu na ochraně veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku či veřejného zdraví na straně jedné
a zájmem cizince na ochraně soukromého a rodinného života na straně druhé. Vždy je tedy třeba
zvažovat závažnost spáchaného deliktu či jiného rizika, které cizinec pro zákonem chráněný veřejný zájem
představuje, ve vztahu k jeho osobním a rodinným vazbám na území České republiky.
V neposlední řadě lze v této souvislosti odkázat také na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 As 46/2012 - 22, podle kterého se při posuzování, zda rozhodnutí
o správním vyhoštění nezpůsobuje nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života
cizince ve smyslu §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podpůrně použijí kritéria pro
posouzení zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince podle čl. 12 odst. 3 směrnice
Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě
pobývajícími rezidenty, tzn. délka pobytu, věk, zdravotní stav, rodinná a hospodářská situace,
sociální a kulturní integrace v zemi pobytu a vazba na zemi pobytu. To přiměřeně platí
i v případě, že cizinec nemá podle této směrnice postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta.
To platí tím spíše v nyní projednávané věci, protože délka neoprávněného pobytu
stěžovatelky na území České republiky je jedním ze základních kritérií, na jejichž základě
se posuzuje závažnost jejího protiprávního jednání a přiměřenost jejího vyhoštění ve vztahu
k soukromému a rodinnému životu, přičemž je nepochybně značný rozdíl, zda by měl
neoprávněný pobyt stěžovatelky trvat několik měsíců (tj. od 30. 1. 2013 do 3. 6. 2013), anebo
pouze několik dnů (tj. od 23. 5. 2013 do 3. 6. 2013). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované
v otázce posouzení délky (ne)oprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky
v období od 30. 1. 2013 do 22. 5. 2013 ve spojení s absencí výše uvedených podkladů
ve správním spise má proto za následek, že bez dalšího nelze dovodit, v jakém konkrétním
období byl pobyt stěžovatelky na území České republiky neoprávněný, v návaznosti na to nelze
ani odpovědně posoudit závažnost protiprávního jednání stěžovatelky a v této souvislosti ani
přiměřenost dopadů rozhodnutí o jejím vyhoštění do jejího soukromého a rodinného života.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že rozhodnutí žalované shledal
nepřezkoumatelné, přičemž krajský soud měl již pro tuto vadu rozhodnutí žalované zrušit.
Dále zbývá pro úplnost vypořádat námitku stěžovatelky vztahující se ke stanovení lhůty
k odvolání. Tuto námitku stěžovatelka v kasační stížnosti formulovala jen zcela obecně
a neuvedla, co konkrétně krajskému soudu na posouzení této námitky, kterou uplatnila rovněž
v žalobě, vlastně vytýká. Obecnosti této kasační námitky proto odpovídá také způsob jejího
vypořádání kasačním soudem.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelka podala prostřednictvím svého zástupce
dne 8. 11. 2013 proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně blanketní odvolání. Dne 4. 12. 2013
správní orgán I. stupně vyzval stěžovatelku výzvou, která byla jejímu zástupci doručena
téhož dne, k odůvodnění odvolání ve lhůtě 5 dnů ode dne doručení dané výzvy. Ve stanovené
lhůtě (ani později) stěžovatelka na tuto výzvu nereagovala a své odvolání nedoplnila.
V žalobě stěžovatelka namítala, že vyzval-li ji správní orgán I. stupně k odstranění vad
pouhým přípisem, a nikoli v souladu s §39 odst. 1 správního řádu usnesením, jde o pochybení,
které má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalované.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který přiléhavě odkázal
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 Azs 118/2014 – 24, že správní
orgán I. stupně postupoval v souladu s §37 odst. 3 ve spojení s §93 odst. 1 správního řádu,
neboť §37 odst. 3 správního řádu je ve vztahu k §39 správního řádu v poměru speciality.
Správní orgán I. stupně proto nepochybil, vyzval-li stěžovatelku k odstranění vad odvolání
„pouhou“ výzvou (přípisem), a nikoliv usnesením (blíže viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 7. 11. 2014, č. j. 5 Azs 118/2014 – 24). Uvedená námitka stěžovatelky je proto
nedůvodná.
V. Závěr
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., a proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil
napadený rozsudek krajského soudu. Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu,
a pokud již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením
rozhodnutí krajského soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí
správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. Vzhledem k tomu, že v dané věci byly již v řízení
před krajským soudem důvody pro to, aby bylo rozhodnutí žalované zrušeno, Nejvyšší správní
soud nevrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť by při respektování názoru
vysloveného zdejším soudem v tomto rozhodnutí a vzhledem k charakteru vytýkaných pochybení
krajský soud nemohl vady napadeného rozhodnutí žalované nikterak zhojit. Nejvyšší správní
soud proto současně se zrušením rozhodnutí krajského soudu rozhodl postupem podle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. a zrušil také napadené rozhodnutí žalované a věc jí vrátil k dalšímu
řízení. Závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu, vysloveným ve zrušujícím
rozsudku, je žalovaná v dalším řízení podle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
vázána.
Vzhledem k důvodům, pro které bylo zapotřebí zrušit rozsudek krajského soudu
a rozhodnutí žalované, je přinejmenším předčasné zabývat se právním posouzením věci samé.
Ze stejných důvodů nelze ani posuzovat stěžovatelkou namítanou nepřiměřenost zásahu
do jejího rodinného života.
V závislosti na dalším průběhu správního řízení žalovaná učiní součástí správního spisu
všechny podklady, a to zejména správní rozhodnutí, o něž bude opírat své rozhodovací důvody,
a to včetně údajů o nabytí právní moci těchto rozhodnutí. Náležitě všechny rozhodné skutkové
okolnosti vyhodnotí a veškerá období předcházející zahájení řízení o správním vyhoštění
stěžovatelky a jejich případné právní účinky posoudí ze všech hledisek, a to zejména pro účely
závěru o době neoprávněného pobytu stěžovatelky na území České republiky, závažnosti jejího
protiprávního jednání a přiměřenosti vyhoštění stěžovatelky ve vztahu k jejímu soukromému
a rodinnému životu s přihlédnutím k délce doby, po kterou na území České republiky žije.
VI. Náklady řízení
O náhradě nákladů řízení před krajským soudem a řízení o kasační stížnosti rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že stěžovatelka má proti žalované právo na náhradu nákladů řízení,
které důvodně vynaložila, neboť měla ve věci plný úspěch (§60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.).
Stěžovatelka byla v řízení před krajským soudem i v řízení o kasační stížnosti zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, náleží jí tedy náhrada nákladů spojených se zastoupením
advokátem. Tyto náklady řízení spočívají v odměně advokáta za zastupování stěžovatelky, který
ve věci učinil celkem čtyři úkony právní služby, sazba za jednotlivé úkony se řídí vyhláškou
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Těmito úkony byly převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
advokátního tarifu], dvě písemná podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu], jimiž v řízení před krajským soudem byla žaloba a kasační stížnost v řízení před Nejvyšším
správním soudem, a účast na jednání krajského soudu dne 14. 4. 2015 [§11 odst. 1 písm. g)
advokátního tarifu]. Za tyto úkony právní služby náleží mimosmluvní odměna ve výši 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d), ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu]. Sazba mimosmluvní odměny
se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 3400 Kč. Zástupce stěžovatelky je plátcem daně
z přidané hodnoty, náhrada nákladů řízení za úkony právní služby proto byla navýšena o 21 %,
celkem náhrada nákladů řízení činí 16 456 Kč. Tuto částku je žalovaná povinna zaplatit
stěžovatelce k rukám jejího právního zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta, ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch
nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, popř. jí soud
může na návrh z důvodů zvláštního zřetele přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.
V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil,
ani nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení z důvodů zvláštního zřetele
hodných
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. března 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu