ECLI:CZ:NSS:2016:5.AZS.167.2016:25
sp. zn. 5 Azs 167/2016 - 25
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: P. T. T.,
zastoupený JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 5. 2016,
č. j. 78 Az 7/2015 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 7. 9. 2015, č. j. OAM-357/ZA-ZA05-HA08-2015, žalovaný žalobci
(dále jen „stěžovatel“) neudělil mezinárodní ochranu podle §12, §13, §14, §14a ani §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, v relevantním znění (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, která byla rozsudkem Krajského
soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“) ze dne 31. 5. 2016, č. j. 78 Az 7/2015 - 27,
jako nedůvodná zamítnuta. K žalobní námitce, že žalovaný se nedostatečně zabýval naplněním
podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, krajský
soud uvedl, že stěžovatel nemůže s úspěchem namítat, že žalovaný nerespektoval existenci jeho
rodinného života v České republice. Stěžovatel o povolení k trvalému pobytu na území České
republiky přišel vlastní vinou v důsledku úmyslné závažné trestné činnosti (distribuce drog),
je svéprávný a za své činy plně odpovědný. Právní řád České republiky porušil vědomě, proto
se nemůže dovolávat práva na naplnění svého soukromého života, který zde dosud vedl. Návrat
do Vietnamu nepředstavuje tak výjimečný zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele,
aby byl v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Biologičtí rodiče stěžovatele stále žijí
ve Vietnamu, na území České republiky má pouze adoptivního otce, sestřenici a nevlastního
bratra; stěžovatel je svobodný. Stěžovatelova žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána
až po cca 12 letech života na území České republiky, a to v okamžiku, kdy mu byl pro jeho
závažnou trestnou činnost ukončen trvalý pobyt a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody
mu byl udělen výjezdní příkaz, který nerespektoval a neodcestoval. Žalobní námitku krajský soud
neshledal důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, kterou opřel o důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel uvedl, že kasační stížnost svým významem podstatně převyšuje jeho vlastní
zájmy ve smyslu §104a odst. 1 s. ř. s., neboť krajský soud porušil kasační princip a spornou
otázku vyřešil v rozporu s judikaturou správních soudů. Napadeným rozsudkem je fakticky
znemožněn další pobyt stěžovatele na území České republiky a návrat do země původu
je neodvratitelný.
Stěžovatel namítl, že krajský soud se nevyjádřil k žalobní námitce nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí a sám doplnil chybějící úvahy a zdůvodnění nesplnění podmínek
pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1, odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný
se nezabýval pojmem „vážná újma“ z toho hlediska, že vycestování cizince by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky. Soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny
doplňovat chybějící úvahy správních orgánů, zejména pokud žaloba byla podána z důvodu
nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění. Krajský soud měl
posoudit, zda lze rozhodnutí považovat za přezkoumatelné a zákonné a v opačném případě
je zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k dalšímu řízení. Stěžovatel dále nesouhlasil se závěrem
krajského soudu, že by jeho návrat do Vietnamu nepředstavoval zásah do jeho soukromého
a rodinného života takové intenzity, že by byl v rozporu s mezinárodními závazky, konkrétně
s čl. 8 Úmluvy. Stěžovatel má na území České republiky adoptivního otce - občana České
republiky, bratra a sestřenici s povolenými pobyty, kteří tvoří jeho jedinou a skutečnou rodinu,
od níž by byl v případě opuštění České republiky navždy odloučen. Od biologických rodičů
ve Vietnamu nemůže stěžovatel očekávat žádnou pomoc ani rodinné zázemí; nemá k nim žádný
skutečný rodinný vztah. Není naplněna žádná z podmínek čl. 8 odst. 2 Úmluvy, která
by umožňovala zásah státních orgánů do jeho práv. Stěžovatel byl sice v České republice
pravomocně odsouzen za trestný čin, trest však řádně vykonal a polepšil se. Za trestnou činnost
mu nebyl uložen trest vyhoštění, z čeho lze usuzovat, že jeho jednání nebylo natolik závažné,
aby mohlo představovat hrozbu pro národní nebo veřejnou bezpečnost nebo pro jiné osoby.
Skutečnost, že stěžovatel žádá o mezinárodní ochranu až po 12 letech, je logický a nikoliv
spekulativní postup, neboť se obává represí souvisejících s jeho odsouzením v České republice.
Dalším důvodem jsou rodinné vazby, pro které nemělo smysl o mezinárodní ochranu žádat
v době, kdy disponoval platným povolením k pobytu. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil.
Žalovaný uvedl, že jeho rozhodnutí a rovněž napadený rozsudek jsou v souladu
s právními předpisy a odkázal na obsah správního spisu. Ve správním řízení bylo podle
žalovaného prokázáno, že nejsou splněny důvody pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu
a podle §14 zákona o azylu, ani nejsou splněny podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a a §14b zákona o azylu. Žalovaný se vypořádal se všemi důvody, které uváděl stěžovatel,
a opatřil si k tomu veškeré důležité zprávy a podklady, přičemž vycházel zejména z tvrzení
stěžovatele, které porovnal s informacemi o zemi původu. Žalovaný v podrobnostech odkázal
na vyjádření k žalobě ze dne 24. 11. 2015 a uvedl, že stěžovatel pobýval na území České republiky
na základě povolení k pobytu od 30. 4. 2003 do 16. 5. 2013, kdy přišel o uvedené povolení
po odsouzení za úmyslný trestný čin (distribuce drog). Byl mu udělen trest odnětí svobody
v délce 6 let a současně trest vyhoštění z území České republiky. Právo pobývat na území cizího
státu nelze kvalifikovat jako základní lidské právo člověka. Stěžovatel požádal o mezinárodní
ochranu až v době, kdy byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody a byl mu udělen výjezdní
příkaz, takovou žádost lze tedy posoudit jako účelovou a obcházející uložený trest vyhoštění
a zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Rodinné vazby uváděné stěžovatelem nepředstavují důvod
pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Právo na soukromý a rodinný život
ve smyslu čl. 8 Úmluvy primárně chrání §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, který
znemožňuje uložení správního vyhoštění v případech zásahu do rodinného a soukromého života,
a nikoliv §179 odst. 2 písm. d) zákona o pobytu cizinců, který obsahuje obdobné důvody
znemožňující vycestování, jako jsou důvody udělení doplňkové ochrany. Pokud cizinec přestane
vlastní vinou splňovat podmínky podle zákona o pobytu cizinců, nelze v tom spatřovat porušení
mezinárodních závazků ze strany České republiky. Důvod pro udělení doplňkové ochrany
by mohl existovat v případě, kdy by již samotným vyhoštěním bylo znemožněno rodinné soužití
v zemi původu. Takový závěr je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva,
který dovodil extrateritoriální účinky čl. 8 Úmluvy, musí však jít o porušení určité intenzity.
Stěžovatel svými obecnými tvrzeními neprokázal, že by v zemi původu nemohl vést soukromý
a rodinný život, že by mu v tom bylo v zemi původu bráněno tak, aby v jeho případě bylo
přistoupeno k posuzování extrateritoriálního účinku čl. 8 Úmluvy. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, anebo ji zamítl pro nedůvodnost.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku
(§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ve smyslu §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Výklad
zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační
stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz). O přijatelnou kasační stížnost se podle uvedeného usnesení může jednat
v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité
právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal a spojoval s tím také důvody přijatelnosti, že krajský
soud nesprávně posoudil námitku nepřezkoumatelnosti závěrů žalovaného o neudělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu (neudělení ostatních forem
mezinárodní ochrany stěžovatel nezpochybňoval), porušil kasační princip a zároveň vyřešil
otázku způsobem neodpovídajícím judikatuře správních soudů.
Stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním projednáním jeho věci
krajským soudem. Po seznámení se s okolnostmi daného případu Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele
ve výše uvedeném smyslu. Nebyly tak shledány relevantní argumenty svědčící pro přijatelnost
kasační stížnosti, jak níže rozvedeno.
Dle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo
v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odst. 2 citovaného ustanovení a že nemůže
nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení
se za vážnou újmu považuje, pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními
závazky České republiky.
Z obsahu správního spisu plyne, že stěžovatel podal dne 8. 4. 2015 žádost o udělení
mezinárodní ochrany, v níž mj. uvedl, že na území České republiky má adoptivního otce, který
získal české státní občanství, sestřenici a nevlastního bratra s povolenými pobyty. Vietnam opustil
v roce 2003 za účelem sloučení rodiny s adoptivním otcem. Na přelomu roku 2008/2009
odcestoval na tři měsíce do vlasti. Žádost o mezinárodní ochranu podal z důvodu, že v České
republice žije již 12 let a přivykl si zdejším poměrům. V České republice byl odsouzen
za distribuci drog, rovněž proto se obává návratu do Vietnamu. V České republice chce podnikat,
oženit se a založit rodinu. Není dlouho v kontaktu s příbuznými a v případě návratu do Vietnamu
by neměl nikoho, kdo by mu pomohl. Z protokolu o pohovoru k žádosti dále vyplynulo,
že stěžovatel před odjezdem z Vietnamu bydlel se svými biologickými rodiči, kteří znají jeho
adoptivního otce, na přelomu roku 2008/2009 rodiče navštívil. Z opisu z evidence rejstříku trestů
zdejší soud zjistil, že stěžovatel byl rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem,
sp. zn. 2 T 6/2011, které nabylo právní moci dne 5. 3. 2012 (potvrzeno odvolacím Vrchním
soudem v Praze), odsouzen za trestný čin podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c)
zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými
a psychotropními látkami a s jedy), k odnětí svobody nepodmíněně na 6 let. Stěžovatel
byl podmíněně propuštěn rozhodnutím Okresního soudu Sokolov ze dne 28. 1. 2015,
sp. zn. 35 PP 400/2014. Stěžovateli nebyl uložen trest vyhoštění (jak mylně uvedl žalovaný
ve vyjádření ke kasační stížnosti). Podle výpisu z evidence cizinců s povoleným pobytem
na území ČR byl stěžovateli zrušen trvalý pobyt dne 16. 5. 2013. Součástí správního spisu jsou
též Informace MZV č. j. 99311/2014-LPTP ze dne 16. 4. 2014, Zpráva Human Rights Watch
2014 ze dne 21. 1. 2014, Zpráva IOM - Vietnam z října 2012 a výpis aktuálních informací
z databanky ČTK Země světa, Vietnam.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že krajský soud se nezabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného a sám doplnil úvahy, zda by vycestování stěžovatele
nebylo v rozporu s mezinárodními závazky, konkrétně s právem na soukromý a rodinný život
podle čl. 8 Úmluvy. Této námitce přisvědčit nelze. Žalovaný v napadeném rozhodnutí shrnul
skutečnosti o soukromém a rodinném životě stěžovatele, které uvedl v žádosti a při pohovoru
k ní. Důvody k udělení doplňkové ochrany se žalovaný zabývá na stranách 5 až 7 napadeného
rozhodnutí, vychází přitom z výpovědí stěžovatele a informací shromážděných v průběhu řízení
(viz výše). Na straně 7 rozhodnutí žalovaný učinil dílčí závěr, že případné vycestování stěžovatele
„po posouzení informací o zemi původu a skutečnostech jím sdělených nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními
závazky ČR“. Uvedené je třeba vnímat v kontextu celého rozhodnutí, ze kterého je zřejmé,
že žalovaný v průběhu řízení zjišťoval rodinné a soukromé poměry stěžovatele a zabýval se jimi.
Pouze z toho, že žalovaný po zhodnocení soukromých a rodinných poměrů stěžovatele explicitně
nezmínil, že vycestování stěžovatele není v rozporu s čl. 8 Úmluvy, nelze dovozovat
nepřezkoumatelnost posouzení pojmu „vážná újma“ ve smyslu §14a odst. 2 písm. d) zákona
o azylu (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 Azs 89/2016 - 50,
podle kterého: „V případě, kdy v průběhu správního řízení nejsou zjištěny výjimečné okolnosti
[k výjimečným okolnostem podrobněji viz níže - pozn. NSS], není třeba, aby rozhodující správní orgán
podrobně rozebíral, jak silné jsou rodinné vazby cizince na území České republiky a poměřoval je se zájmem
státu, aby na jeho území cizinec dále nepobýval.“). Ve shodě s žalovaným krajský soud v napadeném
rozsudku uvedl, že stěžovatel je plně odpovědný za svou trestnou činnost, v důsledku které přišel
o povolení k trvalému pobytu, o mezinárodní ochranu požádal až po 12 letech života na území
České republiky poté, kdy mu byl ukončen trvalý pobyt a udělen výjezdní příkaz, který
nerespektoval. V reakci na žalobní tvrzení krajský soud doplnil, že návrat do Vietnamu
nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele tak, aby byl v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, konkrétně s čl. 8 Úmluvy, a že stěžovatel je svobodný
(v řízení před žalovaným nebylo zjištěno, že by měl manželku, jak je prvně tvrzeno až v žalobě;
naopak hovořil o úmyslu oženit se v budoucnu v České republice - pozn. NSS). Lze uzavřít,
že krajský soud v rozsudku jinými slovy zopakoval, co uvedl již žalovaný v napadeném
rozhodnutí, a dále vypořádal argumentaci uvedenou v žalobě. Stejně jako žalovaný v příběhu
stěžovatele neshledal okolnosti svědčící o naplnění podmínek §14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona
o azylu. Z toho ovšem nelze dovodit, že se krajský soud nezabýval námitkou
nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, ani že nahradil úvahy žalovaného. Krajský soud
se tedy nedopustil pochybení, které by mohlo mít dopad do hmotně-právní sféry stěžovatele,
a založit tak přijatelnost kasační stížnosti.
K argumentaci stěžovatele o nesprávném posouzení zásahu do jeho soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy v případě návratu do Vietnamu, Nejvyšší
správní soud uvádí, že krajský soud se nijak neodchyluje od znění aplikovaných ustanovení,
jejich dosavadního výkladu a judikatorních závěrů.
Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, že potřeba legalizace pobytu na území České
republiky není azylově relevantním důvodem (např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 37/2003 - 47, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004 - 69, a ze dne 24. 2. 2005,
č. j. 7 Azs 187/2004 - 94). V usnesení ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 84/2015 - 24, Nejvyšší správní
soud konstatoval: „Ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu nevylučuje, že by zásah do rodinného
a soukromého života cizince mohl představovat, a to ve velmi výjimečných případech, důvod pro udělení doplňkové
ochrany podle §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Bylo by to možné např. v případech, kdy by si žadatel
vytvořil na území České republiky takové rodinné či případně osobní vazby, že by nepřiměřeným zásahem do jeho
rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území České republiky (srov. rozsudek
ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, a ze dne 17. 9. 2010, č. j. 2 Azs 14/2010 - 92).
Každé vycestování cizince, a to zvláště v případě jeho předchozího dlouhodobého pobytu v České republice,
může obecně představovat zásah do jeho rodinného a soukromého života. Nicméně zákon o azylu poskytuje
ochranu až v případech nepřiměřeného zásahu.“ Podle citovaného rozhodnutí se nejedná o nepřiměřený
zásah, může-li cizinec a jeho rodina vést svůj soukromý život v jiné zemi, například tam,
kde se nachází ostatní příbuzní. U stěžovatele nebylo prokázáno, že by nemohl založit rodinu,
budovat své zázemí či prohlubovat rodinné vazby (včetně těch s příbuznými pobývajícími
v České republice) v zemi původu. V usnesení ze dne 11. 9. 2014, č. j. 5 Azs 22/2013 - 31,
Nejvyšší správní soud uvedl, že skutečnost, že cizinec nemá v zemi původu žádné zázemí
a nemůže spoléhat ani na pomoc svých příbuzných, sama o sobě neodůvodňuje udělení žádné
z forem mezinárodní ochrany. Z uvedeného je zřejmé, že ani tvrzená skutečnost, že stěžovatel
neudržuje kontakt s žádnými příbuznými v zemi původu, není (ve světle zjištěného skutkového
stavu) způsobilá založit důvod pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1, 2 písm. d)
zákona o azylu.
Skutkově a právně obdobnou věcí se zdejší soud zabýval v již citovaném usnesení
ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 Azs 89/2016 - 50, v němž rovněž posuzoval případ cizince původem
z Vietnamu, který chtěl setrvat na území České republiky z důvodu tvrzených rodinných
vazeb. Cizinec uváděl, že ve Vietnamu nikoho nemá. O mezinárodní ochranu požádal
až po několikaletém pobytu v České republice v okamžiku, kdy mu bylo zrušeno pobytové
oprávnění z důvodu páchání trestné činnosti. Nebylo zpochybňováno, že jediným důvodem
žádosti o azyl je snaha legalizovat pobyt na území České republiky (byť cizinec svou argumentaci
spojil s tvrzením rodinných vazeb v České republice). Soud v citovaném usnesení dospěl
k závěru, že nebyl porušen zákon o azylu ani čl. 8 Úmluvy, přičemž uvedl: „[K] legalizaci pobytu
cizince nemůže sloužit procedura v režimu zákona o azylu, neboť ten poskytuje ochranu především cizincům,
kteří jsou v zemi původu vystaveni (nebo jim hrozí) pronásledování či vážná újma ve smyslu tohoto zákona.
Důvody, které vedly stěžovatele k podání žádosti o mezinárodní ochranu, však nejsou nijak azylově relevantní
a svou situaci musí primárně řešit v režimu zákona o pobytu cizinců. Tomu nasvědčuje i skutečnost, že stěžovatel
pobýval v České republice již od roku 2001 [v této věci od roku 2003 - pozn. NSS] a žádost o mezinárodní
ochranu podal až v roce 2014 [v této věci v roce 2015 - pozn. NSS], kdy již neměl platné pobytové
oprávnění. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004 - 81,
je o azyl nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to nejen z hlediska zeměpisného,
ale i časového. Jinými slovy lze říci, že u posuzování žádosti dle zákona o azylu se předpokládá, že ten, komu
hrozí v zemi původu pronásledování či újma z azylově relevantních důvodů, zažádá o udělení mezinárodní ochrany
bezprostředně poté, co tuto zemi opustí a přicestuje do hostitelského státu. I to nasvědčuje tomu, že příběh
stěžovatele není azylově relevantní a pro řešení své situace zvolil nevhodné prostředky, resp. tak učinil účelově. […]
okolnost, že se stěžovatel dostal v důsledku spáchání trestné činnosti do situace, kdy již nemůže na území České
republiky legálně setrvat, odůvodňuje naopak závěr, že se nejedná o případ hodný udělení doplňkové ochrany
na základě zásahu do soukromého a rodinného života cizince.“ Citované judikatorní závěry lze plně
aplikovat také v nyní projednávané věci. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že pouze
ze skutečnosti, že stěžovateli nebyl za spáchaný trestný čin uložen trest vyhoštění, nelze dospět
k závěru, že jeho jednání nebylo závažné. Stěžovatel byl odsouzen za zvlášť závažný zločin
[§283 odst. 4 písm. c), §14 odst. 3 trestního zákoníku], což zcela zjevně implikuje závažnost jeho
jednání bez ohledu na to, zda byl stěžovateli uložen trest vyhoštění či nikoliv.
Pouze pro úplnost a nad rámec kasačních námitek Nejvyšší správní soud poznamenává,
že žalovaný dostál své povinnosti posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany z hlediska
všech zákonných forem mezinárodní ochrany (§12, §13, §14, §14a ani §14b zákona o azylu)
a na základě veškerých skutečností, které stěžovatel uvedl či ve správním řízení jinak vyšly
najevo (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2011,
č. j. 5 Azs 6/2010 - 107, publ. pod č. 2289/2011 Sb. NSS). Tento závěr v napadeném rozsudku
potvrdil rovněž krajský soud.
Lze uzavřít, že ze skutečností zjištěných v průběhu řízení, zejména z výpovědí samotného
stěžovatele, nelze učinit závěr o tom, že vycestování stěžovatele by bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky, resp. s čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy, ani že žalovaný
a následně krajský soud nedostatečně či nesprávně posoudili podmínky pro udělení doplňkové
ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. d) zákona o azylu. Žalovaný a krajský soud naopak postupovali
v souladu s právními předpisy a ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že námitka stěžovatele nezakládá přijatelnost kasační stížnosti.
IV. Závěr
S ohledem na uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že jeho ustálená a vnitřně
jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky obsažené v kasační stížnosti,
přičemž neshledal ani žádný jiný z výše vymezených důvodů pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, shledal ji proto ve smyslu
§104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti,
pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. listopadu 2016
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu