ECLI:CZ:NSS:2022:5.AZS.289.2021:43
sp. zn. 5 Azs 289/2021 - 43
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: T. M.,
zast. Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2021, č. j. 16 Az 17/2021 - 19,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti ne př i z ná v á .
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla
zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2021, č. j. OAM-176/ZA-ZA11-
ZA20-2021; tímto rozhodnutím žalovaný stěžovatelčinu žádost o mezinárodní ochranu zamítl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Dne 18. 3. 2021 stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany v České republice.
V zemi původu si byla po rozvodu nucena půjčit od jiné ženy částku ve výši 15 000 USD zčásti
na bydlení a zčásti na podnikání. Po vypuknutí pandemie onemocnění COVID-19
se stěžovatelčina ekonomická situace zhoršila natolik, že nebyla schopna dlužné peníze vracet.
Kvůli k tomu ji na ulici vyhledali neznámí muži a vyhrožovali jí, že pokud dluh nesplatí, tak
ji zabijí. Stěžovatelka kvůli tomuto problému kontaktovala věřitelku, která jí sdělila, že pokud
do dvou týdnů nezaplatí polovinu dlužné částky (7 500 USD), může se jí něco nepříjemného stát.
Stěžovatelka tedy věřitelce předala své auto, aby z dluhu odečetla alespoň 1 500 USD, ani tak
však nemohla splatit nic víc, a tak se rozhodla ukrýt v zahraničí. Po jejím vycestování ji ani její
rodinné příslušníky již nikdo nekontaktoval. Na policii země původu se stěžovatelka neobrátila,
neboť jí muži vymáhající její dluh řekli, že pokud tak učiní, ublíží jejím nezletilým dětem.
O mezinárodní ochranu požádala až tři měsíce po přicestování do ČR kvůli tomu, že dříve
nevěděla, jestli zde zůstane.
[3] Žalovaný konstatoval, že důvodem žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany
je obava z výhrůžek neznámých osob kvůli nesplacenému dluhu a snaha o legalizaci pobytu
na území ČR za účelem práce. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že Gruzii v jejím
případě nelze považovat za bezpečnou zemi původu, a proto vydal výše uvedené rozhodnutí.
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí brojila žalobou, v níž namítala, že žalovaný nevycházel
z podkladů relevantních pro její věc. Uvedla, že se nemohla obrátit na gruzínskou policii, neboť
ta neposkytuje žádnou pomoc. Žalovaný ani nezkoumal, zda je její přístup k vnitrostátní ochraně
skutečný. Stěžovatelce hrozí v zemi původu vážná újma ve smyslu §14a zákona o azylu, čímž
se však žalovaný vůbec nezabýval. Žalovaný pochybil i tím, že věc posoudil částečně meritorně,
když porovnával stěžovatelčinu výpověď s informacemi o zemi původu.
[4] V napadeném rozsudku městský soud konstatoval, že bylo na stěžovatelce, aby prokázala,
že v jejím případě nelze považovat Gruzii za bezpečnou zemi původu; tak se ovšem v dané věci
nestalo. Neznámí muži vymáhající její dluh by mohli být nestátními původci pronásledování
pouze, pokud ze strany státu není účinná ochrana či je takové jednání státem přímo kryto.
Stěžovatelka nevyčerpala vnitrostátní prostředky ochrany, neboť se ani neobrátila na policii jen
kvůli tomu, že muži vymáhající její dluh vyhrožovali ublížením jejím dětem. Podle obsahu spisu
však mají občané Gruzie dostatečné legální prostředky ochrany a z ničeho nevyplývá,
že by gruzínská policie nebyla schopna stěžovatelce poskytnout ochranu. Žalovaný nepochybil
ani v tom, že žádost meritorně neposoudil, ačkoliv hodnotil výpověď stěžovatelky.
Předpokladem posouzení otázky, zda stěžovatelka v rámci správního řízení prokázala,
že její zemi původu nelze vůči ní považovat za bezpečnou, je bezesporu právě hodnocení její
výpovědi – žalovaný musí vyhodnotit, zda je stěžovatelčina výpověď způsobilá vyvrátit
domněnku bezpečnosti země původu. Městský soud tedy podanou žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
[5] V kasační stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný
si neopatřil dostatek informací o schopnostech a efektivitě gruzínské policie, vycházel z jediné
zprávy o zemi původu a stěžovatelce ani v tomto ohledu nekladl žádné cílené otázky. Žalovaný
tak při používání informací o zemi původu nedodržel pravidla, aby informace byly v maximální
možné míře relevantní, důvěryhodné a vyvážené, aktuální a ověřené z různých zdrojů. Městský
soud pochybil, pokud takovýto postup aproboval. Městský soud se též nedostatečně vypořádal
s námitkou, že pokud si žalovaný opatřil informace o zemi původu, bylo jeho povinností zabývat
se stěžovatelčinou žádostí meritorně, a posoudit tedy její žádost v intencích §12, §13, §14 a §14a
zákona o azylu.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah správního spisu a napadený
rozsudek, s nímž se ztotožnil, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl pro
nepřijatelnost, případně zamítl.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[8] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí městského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatelky.
[9] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí otázky Gruzie coby bezpečné země původu a možnosti
posouzení žádosti podle §12 - §14b zákona o azylu v případě jejího zamítnutí jako zjevně
nedůvodné. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu nezasluhuje pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky,
které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně
či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení
městského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky. Naopak
městský soud posoudil případ stěžovatelky zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které
Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[10] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[11] Podle §16 odst. 2 zákona o azylu platí: „Jako zjevně nedůvodná se zamítne i žádost o udělení
mezinárodní ochrany, jestliže žadatel o udělení mezinárodní ochrany přichází ze státu, který Česká republika
považuje za bezpečnou zemi původu, neprokáže-li žadatel o udělení mezinárodní ochrany, že v jeho případě tento
stát za takovou zemi považovat nelze.“
[12] Podle §2 bod 7 vyhlášky č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon
o dočasné ochraně cizinců považuje Česká republika Gruzii za bezpečnou zemi původu
s výjimkou Abcházie a Jižní Osetie. Z obsahu spisu je zřejmé, že stěžovatelka nepochází z těchto
vyloučených oblastí, tuto skutečnost ostatně ani nezpochybňuje.
[13] Oproti jiným azylovým řízením je u řízení o mezinárodní ochraně v případě bezpečných
zemí původu zdůrazněno důkazní břemeno žadatelů. Jelikož se dodržování mezinárodních
závazků a neporušování práv vlastních občanů u bezpečných zemí původu presumuje, leží
odpovědnost za prokázání opaku právě na žadatelích. Shodný závěr Nejvyšší správní soud
vyslovil již v rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, č. 1749/2009 Sb. NSS:
„Institut bezpečné země původu zakotvený v §2 odst. 1 písm. a) zákona o azylu [pozn. soudu – dnes písm. k)]
a v čl. 29 a 30 procedurální směrnice totiž stanoví presumpci nedůvodností žádostí osob přicházejících z dané země
– srov. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu (...) [pozn. soudu – dnes §16 odst. 2 zákona o azylu].
Jinými slovy, žadatel o mezinárodní ochranu přicházející z bezpečné země původu musí prokázat, že v jeho
konkrétním případě tento stát za bezpečnou zemi původu považovat nelze, což v důsledku znamená, že musí
prokázat, že mu hrozí větší riziko pronásledování nebo vážné újmy než ostatním osobám v obdobném postavení.
Jak bylo uvedeno výše, obdobné podmínky nejsou u standardních žádostí o mezinárodní ochranu (minimálně,
pokud jde o zkoumání podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu) vyžadovány, a tudíž
označení určité země za bezpečnou zemi původu v podstatě zvyšuje důkazní břemeno na straně žadatelů
o mezinárodní ochranu.“ Judikatura Nejvyššího správního soudu je v tomto ohledu konstantní;
například v usnesení ze dne 8. 10. 2020, č. j. 10 Azs 232/2020 - 32, zdejší soud vyslovil, že „pokud
žadatel o mezinárodní ochranu pochází z bezpečné země, u které se předpokládá, že neporušuje práva vlastních
občanů a dodržuje mezinárodní závazky, leží hlavní odpovědnost na prokázání opaku právě na žadateli (…).
Pokud se tedy udělení mezinárodní ochrany domáhá žadatel ze země patřící mezi bezpečné země původu, je jeho
úkolem přesvědčit žalovaného, že žádost nelze zamítnout podle §16 odst. 2 zákona o azylu, ale že jeho
mimořádný příběh odůvodňuje věcné posouzení žádosti podle zákona o azylu.“
[14] Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný vycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu. Co se týče informací o zemi původu, žalovaný vycházel z dokumentu
„Hodnocení Gruzie jako bezpečné země původu“, přičemž bylo v prvé řadě na stěžovatelce, aby
prokázala, že v posuzované věci Gruzie bezpečnou zemí původu není. Stěžovatelka měla
především prokazovat, že jsou v jejím případě dány natolik výjimečné okolnosti odlišující její
situaci od jiných osob obdobného postavení, že obecně platné závěry související s bezpečností
Gruzie nelze aplikovat. Omezila se však pouze na obecné tvrzení vyplývající především
z nedůvěry ve schopnosti policie ochránit její rodinu a ji samotnou, čímž se vůbec neodlišila
od ostatních osob v obdobném postavení. Je evidentní, že tímto způsobem nemohla zvrátit
posouzení země původu jako bezpečné. Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině výtce stran nesprávné
práce žalovaného s informacemi o zemi původu. Ačkoliv žalovaný vycházel převážně z jednoho
dokumentu, tento představuje souhrn zjištění získaných z různých zdrojů, v době rozhodování
žalovaného byl dostatečně aktuální (Gruzie byla v dokumentu hodnocena k listopadu 2020,
žalovaný rozhodoval v květnu 2021 a z ničeho nevyplývá, že by se situace v Gruzii mezitím
významně změnila) a obsahoval v přiměřené obecnosti relevantní informace o zemi původu.
[15] Jak správně upozornil městský soud, mezinárodní ochranu pro hrozbu vážné újmy
ze strany nestátních subjektů lze udělit pouze po vyčerpání vnitrostátních prostředků ochrany
země původu, resp. pokud nelze po žadateli požadovat, aby těchto prostředků využil (z důvodu
zjevné neochoty či neefektivity státních orgánů země původu). V případě bezpečných zemí
původu navíc platí presumpce dostupnosti vnitřní ochrany, neboť možnost využití vnitrostátních
prostředků ochrany je jednou z podmínek nezbytnou pro zařazení státu na seznam bezpečných
zemí původu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 4 Azs 195/2006 – 149, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2021,
č. j. 41 Az 58/2020 - 52, č. 4270/2022 Sb. NSS). Ostatně i z „Hodnocení Gruzie jako bezpečné země
původu“ vyplývá, že mají gruzínští občané možnost použít ke své obraně řadu legálních prostředků
včetně stížností ke státnímu zastupitelství a justičním institucím a případnou nečinností státních
orgánů se zabývá také úřad ombudsmana. Stěžovatelka se na gruzínskou policii neobrátila
s odůvodněním, že by pak muži vymáhající její dluh mohli ublížit jejím dětem; v podstatě tak
implikovala nedůvěru ve schopnosti policie ochránit ji i její rodinu v případě, že muže nahlásí.
Nedůvěra ve funkčnost orgánů poskytujících ochranu však nepostačuje jako relevantní důvod,
pro který by žadatel o mezinárodní ochranu nemusel primárně využít prostředků vnitrostátní
ochrany (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs
7/2004 - 37).
[16] Podle názoru zdejšího soudu navíc stěžovatelka ve skutečnosti důvěru v gruzínské orgány
zajištující bezpečnost má, když do ČR vycestovala sama a její rodina zůstala v zemi původu, aniž
by byl její dluh splacen, a zůstává tak odkázána na ochranu státních orgánů. Z uvedeného
je zřejmé, že stěžovatelka neprokázala, že v jejím případě nelze Gruzii považovat za bezpečnou
zemi původu, a žalovaný tedy nepochybil, pokud její žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou podle
§16 odst. 2 zákona o azylu.
[17] Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem městského soudu, že se žalovaný nemusel
zabývat jednotlivými důvody podle §12 - §14a zákona o azylu; pokud žalovaný hodnotil její
výpověď a zabýval se bezpečnostní situací v zemi původu, měl přistoupit k meritornímu
posouzení žádosti. Nejvyšší správní soud však připomíná, že podle §16 odst. 3 zákona o azylu
platí: „Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné, neposuzuje
se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro udělení azylu podle §13 a 14 nebo doplňkové
ochrany podle §14b. Jsou-li důvody pro zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodné
podle odstavce 2, rovněž se neposuzuje, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany neuvádí skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a.“ Vzhledem k výše vyřčenému závěru, že v nyní posuzované věci bylo namístě postupovat
podle §16 odst. 2 zákona o azylu, je zřejmé, že žalovaný neměl možnost zvažovat poskytnutí
mezinárodní ochrany podle uvedených ustanovení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 2. 2021, č. j. 10 Azs 258/2020 - 52, či ze dne 2. 9. 2021, č. j. 9 Azs
159/2021 - 23). Pokud se žalovaný zabýval bezpečnostní situací v Gruzii a hodnotil
stěžovatelčinu výpověď, činil tak pouze proto, aby ověřil, že stěžovatelčina tvrzení nevyvrací
domněnku bezpečné země původu. Dospěl-li k závěru, že její tvrzení tuto domněnku nejsou
s to vyvrátit, neměl důvod přistoupit k meritornímu posouzení žádosti, a nezbývalo mu tak než
ji zamítnout jako zjevně nedůvodnou.
[18] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení městského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[19] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého
rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle
něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí
kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí
krajského (resp. městského) soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o §60 odst. 1
(nikoli odst. 3) ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, měl by tedy vůči neúspěšné
stěžovatelce právo na náhradu nákladů, které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil.
Ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné
administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2022
JUDr. Viktor Kučera
předseda senátu