ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.317.2004
sp. zn. 5 Azs 317/2004 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Maty ášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
stěžovatelky: L. R., zast. advokátem JUDr. Danielem Balounem, se sídlem AK Kpt. Jaroše
110, Klatovy, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti usnesení Krajského soudu v Plzni dne 26. 7.
2004, č. j. 60 Az 103/2004 - 20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Soudem ustanovenému advokátovi JUDr. Danielu Balounovi, se sídlem AK
Kpt. Jaroše 110 v Klatovech se p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši
2150 Kč, která bude uhrazena do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího
správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 4. 2004, č. j. OAM-6227/U-07-P10-2003, nebyl
stěžovatelce udělen azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona. č. 325/1999 Sb. o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“); současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka vycestování
podle §91 téhož zákona. Podanou žalobu proti rozhodnutí Krajský soud v Plzni
pro opožděnost odmítl. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost,
ve které uplatňuje důvody dle §103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (s. ř. s.). Tvrdí, že napadené usnesení o odmítnutí žaloby je nezákonné. Je sice
pravdou, že ust. §72 odst. 4 s. ř. s. stanoví, že zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze
prominout, ne každou životní situaci však lze znormovat. Aby rozhodnutí bylo správné, nelze
vždy zůstat jen v rovině textu zákona. Včasnému podání žaloby zabránily stěžovatelce
důvody, které ne zcela spočívaly na její straně. Nemohla podat žalobu dříve, neboť jí to
neumožňoval zdravotní stav. Od 17. 5. 2004 do 24. 5. 2004 byla nemocná. Po obdržení
rozhodnutí žalovaného dne 5. 4. 2004 si zjišťovala, jak lze toto rozhodnutí změnit, ovšem
stěžovatelce neznalé místních poměrů a českého právního řádu se dostalo od oslove ného
právníka odpovědi, že proti rozhodnutí lze podat žalobu ke krajskému soudu do dvou měsíců,
domnívala se, že k podání žaloby tak má dostatek času. Následně potom onemocněla, v té
době se od kamarádky dozvěděla, že je nutno žalobu podat do 15 dnů. Jakmile jí to zdravotní
stav dovolil, žalobu podala, byť až dne 25. 5. 2004. Uvádí, že byla se správním rozhodnutím
seznámena v ruštině, její mateřštinou je moldavština, seznámení a poučení náležitě a úplně
nerozuměla, o čemž svědčí i to, že žalobu podala u Krajského soudu v Praze místo v Plzni.
Pokud by tomu tak bylo, podala by žalobu včas a u správného soudu. S ohledem na tyto
okolnosti se stěžovatelka domnívá, že ke zmeškání lhůty došlo z omluvitelných důvodů,
a že by postupem dle §64 s. ř. s. mělo být aplikováno ust. §58 o. s. ř. a zmeškání prominuto.
Za dané situace pociťuje napadené rozhodnutí jako přílišnou tvrdost zákona. Stěžovatelka má
v Moldavsku problémy pro své názory, nesouhlasí s tamním režimem komunistické strany,
rozhodla se žít v České republice, protože je přesvědčena, že je zde zaručena demokracie.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyř ízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
Usnesením krajského soudu byl odmítnut návrh stěžovatelky dle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. z důvodu opožděného podání. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat,
že není jeho úkolem znovu komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být
žalovaným azyl přiznán, nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími
pod vymezení v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými
dalšími vadami, k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném
podanou kasační stížností z úřední povinnosti. Úkolem Nejvyššího správního soudu tedy
je přezkoumat správnost postupu použitého krajským soudem.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou
dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu,
tak učinil v zákonem stanovené lhůtě, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního
rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních
důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s).
Možnost napadení pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho
zrušení soudem je bezesporu určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví,
že žalobu je možno podat v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s., ale i to, že jen
v této lhůtě je možno žalobu rozšířit, tedy i uvádět další žalobní důvody (§72 odst. 3
a 4 s. ř. s.).
Ze spisového materiálu vyplynulo, že rozhodnutí žalovaného stěžovatelka obdržela
dne 5. 5. 2004, lhůta k podání žaloby počala běžet dnem 6. 5. 2004 a končila patnáctým dnem,
tj. 20. 5. 2004. Žaloba byla sepsána dne 25. 5. 2004 a předána na podatelnu Krajského soudu
v Praze dne 25. 5. 2004. Žaloba tak byla podán zjevně opožděně, tuto skutečnost ostatně
stěžovatelka ani nezpochybňuje. Její výtka směřuje k postupu soudu, který měl všechny
indicie k tomu, aby prominul zmeškanou lhůtu, avšak tak neučinil.
Namítá-li stěžovatelka, že nerozuměla řádně poučení, kterého se jí žalovaným dostalo,
nezbývá Nejvyššímu správnímu soudu, než tuto námitku odmítnout. Ve správní řízení byl
pohovor veden na žádost stěžovatelky v ru ském jazyce. V protokolu o předání rozhodnutí
ze dne 5. 5. 2004, za účasti tlumočníka vlastnoručním podpisem potvrdila, že byla seznámena
v ruském jazyce s obsahem rozhodnutí, jeho obsahu i poučení rozumí.
Stěžovatelka byla řádně poučena o možnosti podat opravný prostředek
proti rozhodnutí žalovaného, jakož byla i řádně zpravena o lhůtě , v níž je tak třeba učinit.
Okolnosti, kterými stěžovatelka ospravedlňuje své jednání spočívající v nesprávné informaci
od právníka, jakož i její nemoc nejsou proto relevantní. Podle ust. §72 odst. 4 s. ř. s. nelze
zmeškání lhůty pro podání žaloby prominout.
Zmeškání lhůty nebylo způsobeno nesprávným poučením ani nezákonným postupem
žalovaného, nelze proto soudu vytýkat, že svým postupem odepřel stěžovatelce přístup
k soudu a právo na projednání její věci.
Podle ust. §64 s. ř. s. nestanoví-li tento zákona jinak, použijí se v řízení ve správním
soudnictví přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu.
Podle ust. §40 odst. 5 s. ř. s. nestanoví-li zákon jinak, může předseda senátu
z vážných omluvitelných důvodů na žádost zmeškání lhůty k provedení úkonu prominout.
Uvedené ustanovení, kterého se stěžovatelka rovněž dovolává, však na projednávanou věc
nedopadá.
Je nutno především mít na zřeteli, že ust. §72 s. ř. s je ustanovením speciálním
k ust. §40 cit. zákona. Úkonem, o který se ve věci jedná bylo podání žaloby, pro tento úkon
zákon stanoví lhůtu dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno, nestanoví-li
zvláštní zákon lhůtu jinou.O této „jiné“ lhůtě stanovené v §32 odst. 1 zákona o azylu byla
stěžovatelka řádně poučena.
Stanoví-li ust. §72 s. ř. s. lhůtu k podání žaloby, jejíž prominutí kogentně vylučuje,
nelze v řízení před soudem postupovat dle ust. §40 odst. 5 s. ř. s., neboť soudu moderační
právo stran běhu této lhůty nepřísluší; nelze proto s odkazem na ust. §64 s. ř. s. postupovat
ani per analogiam podle ust. §58 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský soud se odmítnutím návrhu
stěžovatelky postupem podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nezákonnosti nedopustil,
a proto kasační stížnost jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení
úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému
se nepřiznává náhradu nákl adů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovat elky byla přiznána odměna včetně paušální
náhrady dle ust. §§7, 9 odst 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů
(advokátní tarif), a to za dva úkony právní pomoci – převzetí věci a doplnění kasační stížnosti.
Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu