ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.53.2008:66
sp. zn. 5 Azs 53/2008 - 66
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobců: a) H. H. S. b) nezl. K. H. A., právně
zastoupeni Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2008, č. j. 56 Az 135/2007 – 39, ve znění
opravného usnesení téhož soudu ze dne 16. 4. 2008, č. j. 56 Az 135/2007 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů říz ení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno
rozhodnutí stěžovatele ze dne 4. 7. 2007, č. j. OAM-10126/LE-03-05-2007 a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Tímto rozhodnutím stěžovatel neudělil žalobcům azyl dle §12, §13 a §14
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Současně stěžovatel žalobcům udělil
doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu a to na dobu 12 měsíců ode dne nabytí právní
moci rozhodnutí.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku s odkazem
na ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen
s. ř. s.). Krajský soud, podle něj, nesprávně vyložil zákon, a to jmenovitě ustanovení §2 odst. 7
zákona o azylu, ve znění platném v době rozhodování. Za pronásledování je v něm pro účely
zákona o azylu označeno: „Závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický
nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními
orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě,
jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v p řípadě osoby
bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty
první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací,
kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem
zajistit ochranu před takovým jednáním“
Krajský soud dle stěžovatele vyložil pojem pronásledování a pojem odůvodněný strach
z pronásledování odlišně od konstantní soudní judikatury a jeho výklad je nesprávný.
Za pronásledování označuje konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu: „aktivitu státní
moci (exekutivní nebo soudní), pod jejíž svrchovaností se stěžovatel nachází obvykle jako její státní občan,
nepřípustnou z hlediska lidských práv, případně záměrnou či objektivně vynucenou pasivitu státní moci
domovského státu, která představuje přímou nebo nepřímou podporu pronásledování nep ohodlných jedinců někým
jiným“ (cit. z rozsudků Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 276/2004 ze dne 8. 12. 2005 a č. j.
7 Azs 216/2005 ze dne 21. 9. 2006). Vrchní soud v Praze v rozsudku č . j. 1 A 501/98 ze dne
18. 8. 1998 konstatoval, že: „Žadatelův strach z pronásledování musí mít původ v rase, náboženském
přesvědčení, národností, politickém přesvědčení nebo příslušnosti k určité sociální skupině...“. Odůvodněný
strach z pronásledování Nejvyšší správní soud označil za zahrnující subjektivní aspekt v po době
strachu, jako subjektivního stavu mysli a aspekt objektivní, spočív ající v tom, že uvedený stav
je zapříčiněn objektivní situací- pronásledováním ze zákonem taxativně vypočtených důvodů
(rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 50/2006 ze dne 1 9. 10. 2006).
Aby však mohl být žadatel o udělení mezinárodní ochrany v zemi původu pronásledován
pro uplatňování práv a svobod, případně pro svou rasu, pohlaví, národnost, náboženství,
příslušnost k určité sociální skupině, musí se buďto aktivně pro jevovat, tj. uplatňovat práva
a svobody, nebo být příslušníkem skupiny osob, na něž je možno vztáhnout definici
pronásledováni dle zákona o azylu. V případě jmenovaného a jeho nezletilého syna tak tomu
ale nebylo. Jmenovaný nemohl být v zemi původu pronásledován, neboť byl plně apolitický
a neměl problémy s režimem Saddáma Husa ina, ani s vládou, kte rá nastoupila po jeho pádu
(viz protokol o pohovoru ze dne 26. 3. 2007, str. 2). Právě naopak - oběma režimům sloužil
v diplomatické službě. Stejně tak není ohrožen pro svoji příslušnost k osobám, na něž se dá
vztáhnout taxativní výčet §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel tudíž považuje požadavky
soudu, obsažené v odůvodnění rozsudku za jsoucí v rozporu se zákonnou definicí
pronásledování podle zákona o azylu.
Stěžovatel pečlivě prozkoumal situaci jmenovaných v případě návratu do vlasti a shledal,
že vzhledem k obecně známým skutečnostem o masových útocích proti civilnímu obyvatelstvu
by v případě jejich návratu do země původu mohlo dojít k ohrožení jejich života č i lidské
důstojnosti, přičemž nelze vyloučit, že by byli vystaveni nelidskému či ponižujícímu zacházení
nebo trestu. Stěžovatel proto jmenovaným udělil mezinárodní ochranu formou doplňkové
ochrany dle §14a zákona o azylu, neboť shledal naplnění definičních znaků vážné újmy dle §14a
odst. 2 cit. zákona. Stěžovatel s ohledem na uvedené nerozumí námitce soudu stran
nedostatečného odůvodnění svého výroku. Vzhledem k faktu, že tímto výrokem o udělení
doplňkové ochrany jmenovaným vyhověl, domnívá se stěžovatel, že postupoval v souladu s §68
odst. 4 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve zně ní pozdějších předpisů).
To, že účastníkům vyhověl pouze zčásti, na věci dle názoru stěžovatele nic nemění, neboť
odůvodnění rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany je dostatečné v kontextu odůvodnění
rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany formou azylu.
Udělení doplňkové ochrany považuje stěžovatel za odpovídající zjištěnému skutečnému
stavu věci, kdy jmenovaní nebyli v zemi původu pronásledováni z důvodů azylově relevantních
a nebyl ani shledán odůvodněný strach z pronásledování dle §12 zákona o azylu. Udělená
doplňková ochrana znamená, že žalobci nebudou nuceni vrátit se do země původu,
kde je bezpečnostní situace stále velmi napjatá. Správní orgán tak plně dostál zásadě „non-
refoulement“ a rozsudek soudu v této souvislosti pokládá za jsoucí v rozporu se zákonem
o azylu.
Stěžovatel se domnívá, že, v době, kdy o žádosti rozhodoval, dostatečně objasnil
konkrétní okolnosti případu jmenovaného a své závěry řádně odůvodnil. V této souvislosti
stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Azs 170/2004 - 77, v němž
je konstatováno, že řízení o udělení azylu je provázeno zásadou aktiv ity žadatele o azyl. Stejně
tak je v daném případě zřejmé, že: „Rozsah dokazování ve správním řízení je však ve věcech azylových dán
obsahem podané žádosti“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 60/2003 ze dne
8. 1. 2004). Stěžovatel má za to, že jeho rozhodnutí je řádně odůvodněné a argumentačně
podložené a vychází ze skutečností, které v průběhu sprá vního řízení uvedl jmenovaný.
V podrobnostech odkazuje stěžovatel na obsah správního spisu.
Stěžovatel se domnívá, že jeho kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho
vlastní zájmy (§104a s. ř. s.), neboť se v daném případě jedná o zásadní pochybení krajského
soudu, které by mělo zásadní dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Soud totiž
nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování
nebude docházet i v budoucnu. Soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu hrubě
pochybil při výkladu klíčového pojmu zákona o azylu, a to termínu pronásledování. Stěžovatel
proto považuje tuto kasační stížnost za přijatelnou v souladu s vymezením přijatelnosti ve výše
uvedeném usnesení Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Vyjádření ke kasační stížnosti žalobci nepodali.
Po shledání přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší sp rávní soud musel zabývat
otázkou, zda stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy
přijatelná ve smyslu §104a s. ř. s. Vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech
azylu (mezinárodní ochrany) se zdejší sou d podrobně věnoval v řadě svých rozhodnutí,
např. v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 (publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS),
případně v usnesení ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Azs 40/2006 - 57 (dostupném na www.nssoud.cz).
V rozhodnutí posledně zmiňovaném konstatoval, že „případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán
tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotně právního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může
jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní
judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektov ání nebude docházet i v budoucnu, b) krajský soud
v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V rozsudku ze dne
31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006 - 59, uveřejněném ve Sb. NSS pod č. 1143/2007 pak Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost může být ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná
i v případě, že je podána Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního p ochybení krajského soudu,
které bude spočívat v tom, že krajský soud pochybil při výkladu hmotného či procesního práva,
případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a to přesto, že takovým
pochybením nelze zásadně zasáhnout do hmotně-právního postavení stěžovatele (Ministerstva
vnitra).
Tak tomu ale není v projednávané věci. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že krajský
soud v daném případě nepochybil při výkladu hmotného práva. Kasační stížnost nebyla tedy
shledána přijatelnou.
V projednávané věci žalobce ve správním řízení vypověděl, že byl od roku řadovým
členem vládnoucí strany Bath. Do strany vstoupil, aby si zajistil lepší zaměstnání. Zemi původu
žalobce opustil v době, kdy dostal místo na ambasádě v Praze, kde pracoval jako diplomat.
Do ČR poprvé přicestoval dne 5. 9. 2002. Do 18. 8. 2003 pracoval na iráckém velvyslanectví.
Po pádu režimu Saddama Husaina opětovně přicestoval do ČR dne 25. 2. 2004 a působil zde jako
attaché, konzul a chargé d´ affaire. Žalobce uvedl, že bylo pro něj velkým uznáním, když byl
za nového režimu ministerstvem vyslán do Prahy na ambasádu, neboť v té době byla spousta lidí
z ministerstva propuštěna. Dále uvedl, že se do politiky nikdy nepletl a že jej ministerstvo
považovalo za odborníka. Dne 30. 7. 2006 dostal žalobce dopis, aby se vrátil do Iráku. Vzhledem
ke zdravotnímu stavu a naplánované operaci neodletěl. Jako důvod žádosti o poskytnutí
mezinárodní ochrany žalobce uvedl, že dostal informace od dcery, ž e mu v Iráku vyhrožují.
Žalobce na otázku stěžovatele, kdo mu vyhrožuje, vysvětl il, že si není jist, přičemž se může jednat
o stoupence Saddáma Husaina, nebo také ozbrojence, kteří bojují proti Američanům, protože
pracuje pro americkou vládu. Dále uvedl, že chodívají k dceři a vyptávají se, jestli se žalobce vrátil
do Iráku. Někdy v civilu, jindy oblečeni jako policisté. Tito ozbrojenci v roce 2006 omylem zabili
bratrance žalobce, neboť měl shodné jméno. Na dotaz stěžovatele, proč by mu mělo být
vyhrožováno ze strany nové vlády, pro níž pracuje, tento odpověděl, že to mohou být lidé
z milice Badr podporované Íránem, nebo možná z milice Mahdího, kteří zabíjejí lidi, kteří
pracovali pro minulý režim.
Stěžovatel po zhodnocení žalobcem a) uváděných skutečností dospěl k závěru, že žalobce
a) ani jeho syn podmínky pro udělení mezinárodní ochrany nesplňují. Konstatoval, že případné
ohrožení ze strany protivládních povstaleckých uskupení, jehož se žalobce obával a jež
je důsledkem obecně velmi špatné bezpečnostní situace a chaosu v Iráku vychází ze strany
soukromých osob. Zdůraznil, že ačkoliv žalobce opakovaně tvrdil, že je mu přes dceru
vyhrožováno, nebyl schopen specifikovat kým. Pouze vyjmenoval různé skupiny protivládních
ozbrojenců.
Špatný zdravotní stav žalobce pak stěžovatel posuzoval ve vztahu k udělení azylu
humanitárního, přičemž z přeložených lékařských zpráv dospěl k závěru, že zdravotní stav
žalobce, třebaže není perfektní, nevyžaduje takovou lékařskou péči, která by byla pro žalobce
v zemi původu nedosažitelná.
Stěžovatel s ohledem na výpovědi žalobce a obecně známých informací o bezpečnostní
situaci v Iráku pak shledal naplnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu a tuto žalobci a jeho nezletilému synovi udělil, a to na dobu 12 měsíců ode dne nabytí
právní moci rozhodnutí.
Krajský soud k žalobě žalobců rozhodnutí stěžovatele zrušil. V odůvodnění rozsudku
stěžovateli vytkl, že tento opomenul vzít v úvahu, že žalobce pracoval pro režim Saddáma
Husaina i pro režim současný a participoval na výkonu státní správy a může být s těmito režimy
spojován, i když zdůrazňoval svou apolitičnost. Není tedy rozhodující, zda určitá politická práva
prosazoval nebo určité politické názory zastával, ale zda mu tyto aktivity mohly být přisuzovány
a zda v důsledku toho byl pronásledován nebo se odůvodněně pronásledován í mohl obávat.
Důležité tedy je, zda mu pronásledování reálně hrozí nebo zda jsou jeho obavy opodstatněné
v době podání žádosti o mezinárodní ochranu a v případě návratu. U nezletilého účastníka řízení
krajský soud citoval rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 31/2007 - 58 ze dne
27. 9. 2007, podle něhož osobě, která opustí zemi původu před dosažením plné způsobilosti
k právním úkonům, svědčí kromě vlastních důvodů, rovněž důvody pro udělení azylu uplatněné
jeho zákonnými zástupci. Krajský soud rozhodnutí stěžovatele zrušil a uložil mu, aby v novém
řízení doplnil dokazování o informace, jestli žalobce a) jako reprezentant dvou po sobě jdoucích
režimů, má důvody obávat se pronásledování ve smyslu zá kona o azylu, popřípadě,
zda je schopen se v Iráku domoci ochrany před tímto pronásledováním.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně namítá nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předchozím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Má za to,
že krajský soud nesprávně vyložil ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu, odlišně od konstantní
soudní judikatury. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu, je naopak přesvědčen, že jeho rozhodnutí je řádně a dostatečně odůvodněné
a argumentačně podložené a vychází ze skutečností, které v průběhu správního řízení uvedl
žalobce.
Námitky stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnými.
Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích mnohokráte zdůraznil, že nespornou
povinností žalovaného je získat maximum možných informací, které se vztahují
ke konkrétní situaci žadatele o udělení azylu, a na základě shromážděných podkladů rozhodnout,
zda účastníku řízení bude azyl udělen či nikoliv. Při posuzování individuálních případů je přitom
třeba vycházet z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských práv a způsob výkonu
státní moci a zda má reálně možnost takové vnitřní ochrany využít.
Právě situace v zemi původu je určující pro posouzení, zda důkazní břemeno leží
na straně žadatele o udělení azylu a tento musí přiměřeně prokázat svá tvrzení, nebo zda důkazní
břemeno nese správní orgán, který pak musí uspokojivě vyvrátit veškerá tvrzení žadatele o azyl.
Tyto závěry plynou z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které v řízení
o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouz i. Za této situace je nutné
při hodnocení důkazů vzít v úvahu také způsob výkonu státní moci v zemi původu, možnost
uplatňování politických práv a další okolnosti, které mohou mít vliv na naplnění důvodů
pro udělení azylu. Taková výhrada pochybností se uplatní ve prospěch žadatele například tam,
kde z dalších důkazů plyne, že stav dodržování lidských p ráv v zemi původu je špatný,
že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází k nezákonným popravám, mizení osob,
častému používání mučení. Naopak, je-li země původu žadatele o azyl právním
státem s demokratickým režimem, je na žadateli o azyl, aby věrohodně doložil, že je
skutečně pronásledován. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2004, č. j.
6 Azs 50/2003 - 89, www.nssoud.cz).
Správní orgán je proto povinen zohlednit charakter země původu žadatele o azyl, způsob
výkonu státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li např. o zemi původu žadatele známo, že stav
dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizení osob, častému používání mučení, národnostnímu útisku, atd.,
pak tyto skutečnosti musí správní orgán zohlednit v situaci důkazní nouze, a to ve prospěch
žadatele o azyl.
Ze své konstantní judikatury Nejvyšší správní soud dále zdůrazňuje, že není povinností
žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby p rokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil
všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 - 57,
www.nssoud.cz).
V daném případě je ze spisového materiálu patrné, že žalobce a) předestřel své obavy
z možného pronásledování, nebyl však schopen konkrétně označit osoby, které mu
prostřednictvím dcery vyhrožují. Sám žalobce uvedl, že si není jist, o které osob y jde, přičemž
se může jednat o stoupence Saddáma Husaina, nebo také ozbrojence, kteří bojují proti
Američanům (mohou to být lidé z milice Badr podporované Íránem, nebo možná z milice
Mahdího, kteří zabíjejí lidi, kteří pracovali pro minulý režim). Při posuzování situace žalobce a)
bylo proto třeba, aby stěžovatel vycházel z toho, jaká je v zemi původu úroveň ochrany lidských
práv a způsob výkonu státní moci a zda má žalobce a) reálně možnost takové vnitřní ochrany
využít.
Se stěžovatelem nelze taktéž souhlasit, pokud brojí proti výkladu pojmu pronásledování,
jež provedl krajský soud. Dle stěžovatele je nezbytným předpokladem pro to, aby žadateli mohl
být azyl udělen, existence jeho pronásledování v zemi původu z důvodů pro azyl právně
významných, tj. buď pro uplatňování práv a svobod, nebo pro svou rasu, pohlaví, národnost,
náboženství, příslušnost k určité sociální skupině. Žadatel se mus í buďto aktivně projevovat,
tj. uplatňovat práva a svobody, nebo být příslušníkem skupiny osob, na něž je možno vztáhnout
definici pronásledováni dle zákona o azylu.
Dle §12 písm. a) zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude -li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho
posledního trvalého bydliště.
Dle ustanovení §2 odst. 7 zákona o azylu ve znění platném v době rozhodování
se za pronásledování pro účely tohoto zákona považuje závažné porušení lidských práv, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo
podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec stát ním občanem, nebo státu posledního
trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání
soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně
mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny
odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Ačkoliv žalobce a) sám tvrdí, že byl a je apolitický, je v jeho případě třeba vycházet
z toho, že ve skutečnosti výkonem své funkce uplatňoval politické a jiné cíle toho režimu,
pro který tuto funkci vykonával. Z této skutečnosti krajský soud vycházel.
Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel ze shora citovaných ustanovení a velmi
podrobně, přiléhavě a přesvědčivě odůvodnil své závěry s přihlédnutím ke specifické situaci
žalobce a), se kterými Nejvyšší správní soud souhlasí.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému shledal kasační stížnost stěžovatele
nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s. a proto ji odmítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60
odst. 3 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu