ECLI:CZ:NSS:2011:5.AZS.8.2011:55
sp. zn. 5 Azs 8/2011 - 55
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Kateřiny Šimáčkové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. H., práv. zastoupená JUDr. Pavlem
Ramešem, advokátem se sídlem v Praze 2, 120 00, Fügnerovo nám. 1808/3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170
34, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsu dku Městského soudu v Praze ze dne 26. 1.
2011, č. j. 2 Az 16/2010 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozh odnutí žalovaného ze dne
31. 8. 2010, č. j. OAM-465/LE-BE03-K01-R2-2008; tímto bylo rozhodnuto o neudělení
mezinárodní ochrany podle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že rozhodnutí městského soudu je nezákonné,
protože městský soud z toho, že stěžovatelce bylo uloženo druhé správní vyhoštění, dovozuje,
že o mezinárodní ochranu požádala se záměrem vyhnout se vyhoštění. Dále stěžovatelka obecně
namítá, že soud důvody, které uvedla, pojímá bagatelně a formalisticky, dále pak znovu pouze
obecně napadá provedení dokazování soudem. Kromě toho se stěžovatelka domnívá, že žalovaný
měl povinnost prokázat, že stěžovatelka má nárok na azyl nebo doplňkovou ochranu. Rovněž
ohledně rozhodnutí žalovaného stěžovatelka pouze obecně shledává, že nebylo postupováno tak,
aby byl zjištěn stav věci, a že rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno. V závěru kasační
stížnosti stěžovatelka dodává, že pokud by se mu sela vrátit na Ukrajinu, nemohla by žít se svým
snoubencem, protože s tím nesouhlasí její rodiče.
Z těchto důvodů stěžovatelka žádá Nejvyšší správní soud, aby rozsudek městského soudu
zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech
částech výroku, tak i rozsudek soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. I pro řízení
o kasační stížnosti odkazuje správní orgán na správní spis, zejména na vlastní podání a výpovědi,
které stěžovatelka učinila během správního řízení a na vyda né rozhodnutí. Správní orgán
se domnívá, že námitky uplatňované stěžovatelkou v podané kasační stížnosti jsou obdobné těm,
které uplatnila v podané žalobě a k nimž se již plně vyjádřil k žalobě. Je nade vší pochybnost,
že si stěžovatelka musela být vědoma po uplynutí 14 -ti denního turistického víza, že se nachází
na území ČR nelegálně, aniž se tuto situaci snažila zákonn ým způsobem vyřešit. Její pozice
jí musela být zcela jasná, a to po udělení prvního a následně i druhého správního vyhoštění. Dle
názoru správního orgánu nelze přijmout argumentaci právního zástupce stěžovatelky týkající
se žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu s poukazem na základní vzdělání jeho klientky
a s poukazem na ztrátu zázemí na Ukrajině, zřeknutí se stěžovatelk y rodiči kvůli jejímu vztahu
na území ČR s poukazem, že ji odešlou do kláštera apod. Spr ávní orgán uvádí, že se jedná
o osobu zletilou, svéprávnou a samostatnou, což vyplynulo ze správního řízení a vzhledem
ke skutečnosti, že stěžovatelka opustila Ukrajinu z ekonomických důvodů a ve snaze najít
pracovní uplatnění, čímž se dle názoru správního orgánu zcela svobodně rozhodla opustit v lastní
rodinu a vycestovat do pro ni zcela neznámé země, bez zázemí na území ČR a postavit se zde tzv.
,,na vlastní nohy“. To ji ovšem nezbavuje povinnosti respektu k zákonům ČR, a to hlavně
v cizinecké oblasti, pod kterou její případ logicky spadá. Není m ožné snahu o legalizaci jejího
pobytu hojit zneužíváním azylové procedury a jejích institutů.
Správní orgán dále nechápe stížní námitku týkající se jeho rozhodnutí ve věci stěžovatelky
dle ustanovení §16 odst. 2 zákona o azylu, neboť rozhodnutí stěžovatelky bylo po zrušení
a vrácení předchozího rozhodnutí NSS, rozhodnuto dle ustanovení §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona o azylu, tudíž procesně zcela odlišně.
Správní orgán nemůže přijmout argumentaci právního zástupce stěžovatelky týkající
se společného soužití stěžovatelky a jejího snoubence, ne ve smyslu, že by takovému soužití chtěl
bránit, ale ve smyslu, že se jedná o občany Ukrajiny, kam se oba mohou bez nejmenších
problémů navrátit, neboť jím nehrozí žádná újma, tak jak je kvalifikována zákonem o azylu,
a mohou se přestěhovat libovolně v rámci Ukrajiny a založit si zde rodinu. Uváděné důvody nelze
shledat jako důvody azylově relevantní, a proto námitky uvedené v kasační stížnosti považuje
správní orgán jako irelevantní.
Z výše uvedených důvodů navrhuje žalovaný zamítnutí kasační stížnosti pro její
nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že
kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak neby lo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j.
1 Azs 13/2006-39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost
se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-
právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného
či procesního práva.
Stěžovatelka podle obsahu kasační stížnosti podřadila svou kasační stížnost pod čtvrtý
důvod přijatelnosti – zásadní pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do jejího
hmotněprávního postavení, přičemž se opírá patrně o bod b) čtvrtého důvodu přijatelnosti –
že městský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva
(jelikož není tvrzeno, že by krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu).
Nejvyšší správní soud se s tímto názorem neztotožňuje a neshledává v kasační stížnosti relevantní
argumenty svědčící pro její přijatelnost.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že jakkoli je smyslem práva azylu poskyt nout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako právní
institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany, avšak není
univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo
celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak
ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování (srov. například rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 - 46, www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky stran povinnosti žalovaného prokázat, že stěžovatelka má nárok
na azyl nebo doplňkovou ochranu, Nejvyšší správní odkazuje např. na rozsudek ze dne
20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publikovaným pod č. 181/2004 Sb. NSS,
na www.nssoud.cz, v němž kasační soud konstatoval: „ z žádného ustanovení zákona o azylu nelze
dovodit, že by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu
žadatelem neuplatněné, a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost tvrzení má zvláště
v řízení ve věcech mezinárodní ochrany zásadní význam, neboť pouze stěžovatel svým tvrzením utváří rámec
zjišťování skutkového stavu ve správním řízení. Stejně tak v řízení před správním soudem nelze bez
jednoznačného a určitého zpochybnění závěrů správního orgánu ze strany soud u dovodit okolnosti týkající
se osobního příběhu žadatele o mezinárodní ochranu v zemi jeho původu. Z dikce ustanovení §12 a násl. zákona
o azylu je zřejmé, že správní orgán má povinnost zjiš ťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy,
jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v příslušných ustanoveních uvedené. Na tomto
místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je prováz eno zásadou aktivity žadatele
o azyl“.
Stěžovatelkou uvedené skutečnosti, které by podle jejího názoru měly zakládat důvodnost
udělení azylu pro pronásledování dle ustanovení §12 zákona o azylu, podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona o azylu nezakládají, neboť nebylo zjištěno a prokázáno, že by byla
stěžovatelka vystavena pronásledování nebo by měla důvodný strach z pronásledování v zemi
svého původu.
Tvrdí-li stěžovatelka, že městský soud považoval ve věci za zásadní, že stěžovatelce bylo
uloženo druhé správní vyhoštění, z čehož se dovozuje, že tak učinila se záměrem vyhnout
se vyhoštění, je třeba tuto námitku odmítnout jako nedůvodnou; městský soud ve svém
rozhodnutí nic takového nedovozuje.
K námitkám stěžovatelky stran dokazování, resp. že nebylo postupováno tak, aby byl
zjištěn stav věci, a že rozhodnutí nebylo dostatečně odůvodněno, Nejvyšší správní soud uvádí,
že takto formulované stížní námitky jsou zcela obecné a není z nich patrno, v jakém směru
a jakých konkrétních pochybení se měl žalovaný dopustit. Nejvyšší správní soud se otázkou
konkretizace stížních námitek zabýval v celé řadě svých rozhodnutí. Např. v usnesení ze dne
24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, vyslovil názor, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu
§103 odst. 1 s. ř. s., cituje -li stěžovatel toliko zákonný text tohoto ustanoven í nebo jeho část, aniž by jej
v konkrétní věci specifikoval, a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle
stěžovatele dopustil“. Obdobně se vyslovil i v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37,
kde uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž
upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozho dnutí chybí,
je takové tvrzení bez uvedení konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť
si každý střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěš ně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy,
které pro takové tvrzení svědčí“.
Námitku stěžovatelky týkající se toho, že pokud by se musela vrátit na Ukrajinu, nemohla
by žít se svým snoubencem, protože s tím nesouhlasí její rodiče, shledal Nejvyšší správní soud
rovněž nedůvodnou. Její snoubenec je totožné státní příslušnosti jako stěžovatelka, a proto jim
nic nebrání k založení rodiny v zemi původu, případně v jiné části Ukrajiny než žijí stěžovatelčini
rodiče, kteří jejich svazku nepřejí.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu (citované rozsudky jsou dostupné na www.nssoud.cz) poskytuje dostatečnou
odpověď na všechny přípustné námitky podávané v kasační stížnosti; městský soud při výkladu
hmotného či procesního práva nijak nepochybil. Za této situace Nejvyšší správní soud konstatuje,
že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost nepřijatelnou, proto ji podle ustanovení §104a s. ř. s.
odmítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v návaznosti na ustanovení §120
s. ř. s., podle ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§3 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu