ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.80.2007:87
sp. zn. 5 Azs 80/2007 - 87
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie Turkové, JUDr. Brigity Chrastilové
a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: S. N., proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha 7, o udělení azylu, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
23. 7. 2007, č. j. 29 Az 50/2006 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále jen stěžovatele) ze dne 14. 8. 2006, č. j. OAM-201/LE-
BE03-BE01-2006 nebyl žalobkyni udělen azyl podle ustanovení §12, §13 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném
znění (dále jen „zákon o azylu) a současně bylo rozhodnuto, že se na ni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu ust.§91 cit. zákona.
Proti rozhodnutí stěžovatele podala žalobkyně žalobu, na základě které Krajský soud
v Hradci Králové rozsudkem ze dne 23. 7. 2007, č. j. 29 Az 50/2006 - 53 rozhodnutí stěžovatele
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti, podané proti výše citovanému rozsudku stěžovatel uvádí, že soud
zrušil správní rozhodnutí stěžovatele s odkazem na zrušující rozsudek ve věci bratra žalobkyně
a jeho manželky. Stěžovatel s tímto postupem vyslovuje zásadní nesouhlas, neboť soud
nerespektoval zásadu individuálního posuzování případů žadatelů o udělení mezinárodní ochrany.
Jmenovaná není nezletilou osobou. Její tvrzení měl tedy soud posuzovat samostatně. K vázanosti
jejího případu na kauzu jejího bratra stěžovatel poznamenává, že kdyby mu správní orgán udělil
azyl dle §12 zákona o azylu, neznamená to aplikaci azylu za účelem sloučení rodiny dle §13
zákona o azylu, jelikož sourozenec azylanta není uveden jako rodinný příslušník v taxativním
výčtu §13 odst. 2 cit. zákona. Bratr jmenované azylantem není a soud překračuje svou pravomoc,
když zasahuje do rozhodování správního orgánu v jeho věci.
Co se týče příběhu jmenované, stěžovatel se domnívá, že její případ posoudil objektivně
a shromáždil podklady, které byly dostatečné, přičemž byl vázán tvrzeními, jež jmenovaná uvedla.
Správní orgán postupoval v souladu se zásadou individuálního posuzování žádostí o mezinárodní
ochranu a respektoval ustálenou judikaturu NSS, např. rozsudek č. j. 2 Azs 30/2003 ze dne
8. 1. 2004: „Rozsah dokazování ve správním řízení je však ve věcech azylových dán obsahem
podané žádosti,“ shodně viz rozsudek č. j. 5 Azs 222/2004 ze dne 30. 9. 2004. Žadatelka
zmiňovala nevěrohodné a vzájemně si odporující tvrzení a nebyla schopna vysvětlit rozpory
ve svých výpovědích. Správní orgán její výpovědi zhodnotil a dospěl k závěru, že uváděla
nepravdivé údaje státním orgánům země, kde žádá ochranu formou azylu. Navíc svůj postoj
k azylovému řízení dala jasně najevo tím, že svévolně opustila pobytové středisko a nelegálně
vycestovala do SRN. V podrobnostech odkazuje stěžovatel na odůvodnění správního rozhodnutí.
Stěžovatel dále mimo jiné uvádí, že správní orgán se ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi tvrzeními jmenované a konstatoval, že se její problémy se státními orgány země původu
nedají označit za pronásledování dle §2 odst. 7 zákona o azylu. Nejsou tak naplněny podmínky
udělení azylu podle §12 cit. zákona. Stěžovatel k tomu uvádí, že mezinárodní ochrana
je aplikovatelná pouze v omezeném rozsahu na zákonem vymezené pronásledování ze závažných
důvodů, kdy je chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní
spojené, a nepokrývá další případy vážného porušování lidských práv, i když jsou natolik závažné,
že by na ně mohlo být nahlíženo jako na pronásledování.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožňuje s výrokem rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové.
Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého rozhodnutí, kterým zrušil rozhodnutí
stěžovatele, uvádí, že soudu je známo, že tentýž den, kdy byla projednávána žaloba žalobkyně
soud jednal i ve věci žaloby jejího manžela a jeho sestry. Těmto žalobám soud vyhověl
a rozhodnutí žalovaného zrušil pro vady řízení a ku zrušení rozhodnutí žalovaného ve věci
žalobkyně proto přistoupil mimo jiné i z důvodu případné aplikace §13 zákona o azylu. V novém
řízení by se měl rovněž správní orgán podrobněji vypořádat s námitkami žalobkyně v tom směru,
že ač jí jsou jako Kurdovi upřena základní lidská práva, nelze na ni vztáhnout ustanovení §12
písm. b) zákona o azylu. Považuje také za nutné vypořádat se podrobněji s případnou překážkou
vycestování v návaznosti na skutečnosti, vyplývající ze zpráv o zemi původu, které soud provedl
v soudním řízení. Soud nemá za objasněné, proč a na základě jakých informací cestovali příbuzní
právě do České republiky, když v té době již dle výpovědi žalobkyně jim bylo známo, že jejich
příbuzní žijí v SRN.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové v mezích uplatněného důvodu dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud musí souhlasit s názorem stěžovatele ohledně možnosti či spíše
nemožnosti aplikace ustanovení §13 zákona o azylu. Je pravda, že příběh o problémech osoby
bez státní příslušnosti v Sýrii, důvod vycestování i průběh cesty je úzce spjat s příběhem jejího
manžela a švagrové, použití ustanovení §13 zákona o azylu však nelze vztáhnout na tuto situaci,
kdy ani jeden rodinný příslušník žalobkyně azyl v České republice neobdržel.
Udělení azylu rodinnému příslušníku azylanta je možné jen v případě existence
pravomocného rozhodnutí o udělení azylu osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o azyl
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 - 81).
Postup podle citovaného ustanovení nelze odůvodnit tím, že by v případě stěžovatelových
rodinných příslušníků dospěl správní orgán k nezákonnému závěru, pokud rozhodl o neudělení
azylu, a krajský soud by žalobami napadené rozhodnutí zrušil.
Možné udělení azylu rodinnému příslušníku v Německu ze zřejmých důvodů nezakládá
důvod k udělení azylu za účelem sloučení rodiny žalobkyni v České republice.
Není povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými
důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu,
aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele
o azyl vyvracejí či zpochybňují. To bylo správním orgánem prokázáno, kdy k tomu přispěla sama
žalobkyně, když ve své druhé žádosti o azyl uváděla odlišné skutečnosti než v té první. Tento fakt
se žalobkyně snažila vysvětlit tím, že měla obavu z toho, že bude navrácena zpět do Sýrie.
V dalším si Nejvyšší správní soud si dovoluje odkázat na v rozhodnutí ve věci azylu
stěžovatelem citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2000,
který mimo jiné uvádí: „Pravdivost tvrzení žadatele a věrohodnost jeho osoby jsou základem,
z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly
důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku obav z jeho návratu a případné důkazy, jichž
se na podporu svých tvrzení takový žadatel odvolává v rámci azylové procedury, mohou být
ověřeny zpravidla toliko rámcově, mnohdy na jeho čestném prohlášení stojí i identita jeho osoby,
když nemůže tuto doložit. Potřebnou věrohodnost sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí,
pakliže je nepravdivost jejich tvrzení opakovaně zjištěna a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu
z vlasti vedly žadatele důvody jiné, než jím tvrzené.“
Nelze tedy zcela souhlasit s názorem krajského soudu, že je úkolem správního orgánu
podrobněji a přesvědčivěji zjistit na základě jakých podkladů a informací cestovali příbuzní právě
do České republiky a jaké měli další informace o možnostech svého dalšího pobývání v cizině
a v ČR konkrétně, neboť správní orgán, i když se snaží zjistit veškeré skutečnosti, přesně a úplně
skutkový stav, stěží tak může činit, pokud sám žadatel či žadatelka své tvrzení účelově mění, a tím
věrohodnost své výpovědi, pokud ne znevěrohodňuje, tak alespoň notně snižuje. Nevěrohodnost
tvrzení, zejména vzhledem k jejich rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat
u žadatele o azyl podmínky pro jeho udělení.
Skutečnost, že žadatel o azyl učiní dvě odlišné výpovědi, ať již z jakéhokoliv důvodu,
nemusí nutně znamenat, že alespoň jedna z nich je správná, a pouze na základě dalších důkazů
je správní orgán schopen rozpoznat indicie, vedoucí k možnosti ověření té či oné, což však již
za situace, kdy vypovídající schopnost tvrzení a důvěryhodnost žadatele je notně snížena. Pokud
však správní orgán není sto zjistit, která z výpovědí žadatele je pravdivá, obě či všechny pokud
by jich bylo více, je nutno brát za neprokázané a nedůvěryhodné.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož
je občanem, nebo v zemi původu, pokud je bez státní příslušnosti. Azyl jako právní institut není
(a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny
poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou
jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný
v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto
institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené,
třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by
na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Z toho vyplývá, že přestože Kurdové
v Sýrii nemají v postavení žalobkyně základní lidská práva, nemusí toto nutně znamenat,
že absence těchto práv zapříčiňuje v daném případě udělení azylu.
Nejvyšší správní soud však musel přisvědčit krajskému soudu stran nedostatečného
posouzení překážky vycestování a považuje za nutné, aby se správní orgán podrobněji vypořádal
s případnou překážkou vycestování zejména v návaznosti na skutečnosti vyplývající ze zpráv
o zemi původu, které krajský soud provedl v soudním řízení.
V této souvislosti je třeba toliko pro úplnost poznamenat, že institut překážek
vycestování (§91 zákona o azylu v dřívějším znění) byl zákonem č. 165/2006 Sb. zrušen,
a s účinností od 1. 9. 2006 ho v plné šíři nahrazuje nový institut tzv. „doplňkové ochrany“. Důvody
pro udělení doplňkové ochrany jsou vtěleny do ustanovení §14a zákona o azylu, a to tak,
že: „doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož
je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 (je jím uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení
nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky), a že nemůže nebo
není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního
trvalého bydliště“.
Pro zjištění okolností rozhodných pro udělení doplňkové ochrany je tedy určující doba
případného návratu žadatele o azyl do jeho vlasti. V případě uplatnění čl. 33 Ženevské úmluvy
a řešení otázek týkajících se rozhodování o poskytnutí doplňkové ochrany, která je podle aktuální
právní úpravy vnitrostátním prostředkem k naplnění požadavku plynoucího ze zásady „non-
refoulement“, je z povahy věci a z podstaty samotného tohoto právního institutu logicky
dovoditelné, že dokazování a posuzování skutkových okolností, konkrétně situace v zemi původu
žadatele ve vztahu k jeho individuálním poměrům a k dalším faktům, které je sám schopen
doložit, nebo které jsou jinak zřejmé, je nutno vázat k okamžiku, kdy má být o doplňkové
ochraně rozhodováno, tedy se zřetelem k současnosti, či spíše blízké budoucnosti, nikoli však
směrem do minulosti.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s., když shledal, že Krajský soud v Hradci Králové nepochybil, jestliže
žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení zrušil a vrátil věc stěžovateli k dalšímu řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl (ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.) a žalobkyni, která byla v řízení úspěšná, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtovala. Proto soud rozhodl, že žalobkyni se nepřiznává náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. března 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu