ECLI:CZ:NSS:2021:5.AZS.97.2019:41
sp. zn. 5 Azs 97/2019 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy a soudců
JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: D. P., zastoupená
JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 287/18, Praha 2,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019,
č. j. 4 Az 42/2018 - 40,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2019, č. j. 4 Az 42/2018 - 40,
se ruší.
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 27. 6. 2018, č. j. OAM-4/ZA-ZA11-VL16-2018,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku
15 742 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její právní zástupkyně
JUDr. Ireny Strakové, advokátky.
Odůvodnění:
I.
Průběh dosavadního řízení
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 6. 2018, č. j. OAM-4/ZA-ZA11-VL16-2018, nebyla
žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a ani §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Městského soudu v Praze, který
ji rozsudkem ze dne 15. 3. 2019, č. j. 4 Az 42/2018 - 40, zamítl.
[3] Ze správního spisu městský soud konstatoval, že žalobkyně poskytla dne 12. 1. 2018
údaje k žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR. Uvedla, že je ukrajinské národnosti,
náboženským vyznáním křesťanka, ovládá ruský a ukrajinský jazyk, nikdy nebyla politicky aktivní
ani členkou žádné strany nebo organizace; je svobodná a bezdětná. Ve vlasti naposledy bydlela
v Záporožské oblasti. Do ČR přijela dne 3. 11. 2017, a to autobusem přes Polsko na základě
českého pracovního víza; předtím měla od února do konce července roku 2017 polské pracovní
vízum a pobývala v Krakově. O udělení mezinárodní ochrany dosud nežádala. Její zdravotní stav
je dobrý a bez omezení. O mezinárodní ochranu žádá, protože vrátí-li se domů, je už asi trestně
stíhána a i přítel je trestně stíhán; je v ČR žadatelem o udělení mezinárodní ochrany, začali spolu
žít roku 2012. Roku 2016 před odjezdem do Polska byla pozvána na prokuraturu, předvolali ji,
neboť někdo nahlásil, že podporovala „antimajdan“ a prezidenta Janukovyče; prokuratura chtěla,
aby napsala vysvětlení. V něm uvedla, že v letech 2013 až 2016 na takové věci neměla čas ani
peníze. Začali se vyptávat na jejího přítele, pracoval v záporožské továrně a za vlády Janukovyče
nutili všechny zaměstnance ke vstupu do Strany regionů. Před příjezdem do ČR si ji pozvala
Služba bezpečnosti Ukrajiny (pozn. NSS: ukrajinská civilní kontrarozvědka, dále jen „SBU“), bylo
proti ní zahájeno trestní stíhání a podepsala listinu o neopuštění místa bydliště; SBU jí povolila
vycestování za účelem návratu i s jejím druhem. Žalobkyně byla obviněna z organizování cesty
většího množství lidí na antimajdan, též ji obvinili z agitace na internetu a narušování celistvosti
Ukrajiny.
[4] Během pohovoru vedeného dne 12. 1. 2018 žalobkyně dále uvedla, že její přítel O. S.
(ruská podoba jména: O. S.) byl vůdcem odborů v továrně R. A., předvolali jej na schůzi,
organizací se zabýval bývalý primátor města, odboráři museli z donucení organizovat lidi na
antimajdan, lidé to nemohli odmítnout, jinak by je propustili. To vysvětlila na prokuratuře. Dne
10. 8. 2018 ji zastavila SBU a požádala ji, aby jela s nimi, vyšetřovatel jí ukazoval screenshoty ze
sociálních sítí, obviňovali ji z příklonu k Rusku, sebrali jí věci, zavedli ji do jiné místnosti a
propustili až po 24 hodinách. Přišla tam žena, která jí přinesla osobní věci a dala jí podepsat list,
že neopustí zemi a vůči zásahu SBU nemá výhrady. Během výslechu jí vyhrožovali až osmiletým
trestem. Dne 7. 9. 2018 se na základě předvolání dostavila na SBU, řekli jí, že je proti ní zahájeno
trestní řízení na základě screenshotů ze sociálních sítí a prohlášení tří osob, ukázali jí spisy lidí,
kteří byli v Záporoží uvězněni za separatismus. Prý jí hrozí vězení, ale navrhli jí výměnu, měla
přivést svého přítele z ČR. Podepsala jim dohodu o spolupráci a získala kontakt na člověka, jenž
jí zařídil české pracovní vízum. Nějaká žena jí poradila, aby skutečně odjela, neboť na Ukrajině ji
mohou uvěznit, Ukrajina chce najít viníky tehdejších událostí. Přijela do ČR, promluvila si
s přítelem a začala pracovat. Na SBU jí původně řekli, aby přítele přesvědčila k návratu, prý jej
čeká normální práce, nikdo ho nebude stíhat, potřebují jen údaje a seznamy lidí spojených
s antimajdanem. Volala si s matkou, podle ní přišel někdo z SBU a ptal se, proč je žalobkyně
nekontaktuje, matce vyhrožovali, že nebude-li žalobkyně dodržovat dohodu, najdou si ji. Svěřila
se příteli, který jí poradil požádat v ČR o udělení mezinárodní ochrany. V prohlášení lidé uváděli,
že žalobkyně jim dávala vlajky, oblečení, letáky a posílala je na antimajdan; podle žalobkyně to
není pravda. Proti SBU se nelze reálně obhajovat. Od jejího přítele potřebují spisy osob
spojených s odesíláním lidí na antimajdan, jsou zahájena trestní stíhání proti bývalému
primátorovi Záporoží a jeho zástupci, chybí jim však důkazy. V případě návratu se obává
osmiletého vězení. SBU jí řekla, že to pro ni bude horší, podvede-li je. Když se v srpnu 2018
poprvé dozvěděla, že je trestně stíhána, situaci nijak neřešila, řekli jí, aby se na nikoho neobracela.
K matce přišla SBU v prosinci 2018 s tím, že nesplní-li žalobkyně podmínky, po návratu si ji
najdou a splní, co slibovali. Jiné potíže v zemi původu neměla. Na příbuzné působí SBU
psychicky, nikoliv fyzicky. Oficiální zahájení trestního stíhání nedostala. S příslušníkem SBU
mluvila naposledy v říjnu 2018, řekl jí, že jim musí ihned oznámit, jakmile přijede s přítelem na
Ukrajinu.
[5] Dne 6. 3. 2018 se žalobkyně za přítomnosti tlumočnice do ruského jazyka seznámila
s podklady rozhodnutí. Sdělila, že během dvou týdnů očekává informaci od matky, jež se týká její
situace ve vlasti, pak by ji doložila. Se lhůtou k doložení dokumentů v délce 21 dnů souhlasí,
je dostačující. Nic k doplnění neměla, pouze sdělila, že jí matka telefonuje a prosí ji, aby
se nevracela.
[6] Městský soud na základě uvedeného azylového příběhu konstatoval, že žalobkyně dle
svého tvrzení v zemi původu čelila pronásledování ze strany SBU z politických důvodů. Jak však
žalobkyně uvedla v azylovém řízení, nikdy nebyla politicky aktivní a není členkou žádné politické
strany ani organizace. Domnělá podpora prezidenta Janukovyče též není podle městského soudu
důvodem, proč by měla být žalobkyně pronásledována. Přestože správní spis obsahuje rozsáhlé
podklady o poměrech v zemi a velmi podrobně uvádí řadu nedostatků, nevyplývá z nich azylově
relevantní pronásledování skutečných či domnělých stoupenců prezidenta Janukovyče. Ukrajinské
státní orgány se navíc ani nedomnívají, že by žalobkyně byla představitelkou bývalého režimu
či měla nějakou významnou funkci.
[7] Udělení azylu nemá být podle městského soudu ochranou před trestním stíháním
z legitimních důvodů. Pronásledováním není, má-li být důvodem trestního stíhání žalobkyně
domnělá či skutečná podpora separatismu, jelikož separatisté bezprostředně ohrožují
svrchovanost Ukrajiny a stát má právo se těmto snahám bránit. Žalobkyni bylo sdělováno,
že by mohla být pro podporu separatismu řádně stíhána, tedy měl by vůči ní být uplatněn
zákonný postup, nikoliv svévole. Trestní stíhání příslušníků určité skupiny osob, jež
je charakterizována svým aktivně nepřátelským postojem vůči svrchovanosti země, nelze
považovat za pronásledování z politických důvodů. Ukrajinská centrální vláda je z hlediska
mezinárodního práva považována za legitimní vládu země a charakter státu je v jádru
demokratický, byť zprávy o zemi původu upozorňují na určité potíže, jež jsou z velké části
(alespoň kauzálně) vyvolány právě činností separatistů.
[8] Pokud jde o podporu tzv. antimajdanu, nelze z hlediska §12 zákona o azylu postupu
ukrajinských státních orgánů podle městského soudu také nic vyčíst. Stoupenci tzv. antimajdanu
měli úzké vazby na separatisty, příp. jimi i byli, o jejich trestním stíhání proto platí výše uvedené.
Navíc ve zprávách o zemi původu obsažených ve správním spisu se naopak objevuje kritika
ukrajinských státních orgánů, že nedostatečně vyšetřují a stíhají trestné činy, jež souvisí
s majdanskými událostmi. Žalobkyně neměla být stíhána za antimajdanské politické přesvědčení,
ale za konkrétní aktivity, což za pronásledování pro politické přesvědčení podle názoru
městského soudu označit nelze.
[9] V nyní řešeném případě podala žádost o udělení mezinárodní ochrany žalobkyně, nikoliv
její druh. Byla tudíž posuzována její situace. Z ničeho nevyplývá, že by žalobkyně měla být
pronásledována kvůli politickému přesvědčení svého přítele. Z kontextu jejích tvrzení též vyplývá
snaha stíhat spíše bývalého primátora města Záporoží a jeho zástupce, po příteli žalobkyně chtěla
SBU především důkazy. Žalobkyně rovněž měla souhlasit se spoluprací s SBU, přičemž zahájení
trestního stíhání jí oficiálně sděleno nebylo.
[10] Městský soud měl dále za to, že žalobkyně se v případě obav z SBU měla především
pokusit o nalezení vnitrostátní ochrany, což neučinila a přes tvrzené obavy orgány policie,
prokuratury, veřejného ochránce práv ani jiné státní struktury nekontaktovala. Přitom hledání
vnitrostátní ochrany na Ukrajině by nebylo zjevně marné. Přes všechna negativa zůstává Ukrajina
demokratickým státem, jenž svým občanům poskytuje vnitrostátní ochranu, po žalobkyni proto
bylo legitimní očekávat, aby se před podáním žádosti o udělení mezinárodní ochrany o nalezení
pomoci u ukrajinských státních orgánů alespoň pokusila. Udělení mezinárodní ochrany
představuje subsidiární institut zakotvený pro případy, kdy selže i vnitrostátní ochrana. Žalobkyně
si stěžovala na SBU, podávat vysvětlení byla ale i na prokuratuře; z její strany jí však trestním
stíháním vyhrožováno nebylo. Žalobkyně se vzhledem k okolnostem měla s žádostí o pomoc
obrátit minimálně na ukrajinskou prokuraturu. Tvrzení, že snahou domáhat se vnitrostátní
ochrany by došlo ke značnému zhoršení jejího postavení a ke znemožnění vycestování ze země,
považoval městský soud za spekulativní a ničím nepodložené.
[11] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí podle městského soudu řádně posoudil
obavy žalobkyně z pronásledování z politických důvodů. Žalobkyně byla ohledně uplatňování
politických práv značně pasivní, její druh se může mezinárodní ochrany domáhat v jiném řízení
a trestní stíhání v souvislosti s majdanskými událostmi nelze označit za nelegitimní, zvláště když
jsou ukrajinské státní orgány k vyšetřování událostí pobízeny i lidskoprávními organizacemi
a Úřadem Vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Nad rámec obav z bezpečnostních složek
vypořádal žalovaný i možnou obavu ze strany těch soukromých osob, jež vypovídaly proti
žalobkyni, takový postup rozhodně nelze označit za účelové překrucování faktů, nýbrž za snahu
vypořádat všechny důvody s maximální pečlivostí.
[12] Pokud jde o humanitární azyl, městský soud zdůraznil, že správní uvážení zakotvené
v §14 zákona o azylu žalovaný provádí pouze tehdy, jsou-li pro něj splněny zákonné podmínky,
tj. jedná-li se o případ hodný zvláštního zřetele. Přitom „případ hodný zvláštního zřetele“ sám
o sobě představuje neurčitý právní pojem, jehož naplnění či nenaplnění podléhá plně soudnímu
přezkumu. Žalovaný v azylovém řízení situaci žalobkyně neposoudil jako případ hodný
zvláštního zřetele a tento závěr řádně odůvodnil na straně 9 žalobou napadeného rozhodnutí.
Svou pozornost žalovaný směřoval zejm. na rodinnou, sociální a ekonomickou situaci žalobkyně,
jakož i na její věk a zdravotní stav. Žalovaný si při zjišťování, zda je situace žalobkyně a její
rodiny „případem hodným zvláštního zřetele“, počínal zcela kompatibilně s platnou právní
úpravou, včetně všech formálních a procesních aspektů. Situace v zemi původu podle městského
soudu pojem „případ hodný zvláštního zřetele“ nenaplňuje, neboť ze zpráv obsažených
ve správním spisu nevyplývá, že by se Ukrajina nacházela ve stavu humanitární katastrofy.
Žalobkyně je přitom zdráva a v produktivním věku. Žalobkyně neuvedla žádný důvod, který by
nasvědčoval klasifikování jejích poměrů jako případu hodného zvláštního zřetele, tj. případu svou
intenzitou obdobného zvlášť těžké nemoci či humanitární katastrofě v zemi původu. Existence
profesních, rodinných či jiných vazeb takové skutečnosti nepředstavuje. Má-li žalobkyně v ČR
přítele, jenž je žadatelem o mezinárodní ochranu, nejedná se dle městského soudu o případ
hodný zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu.
[13] Městský soud uzavřel, že žalovaný v souladu se zásadou materiální pravdy dostatečně
zjistil skutkový stav, přičemž přihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a uspokojivým
způsobem své rozhodnutí odůvodnil, přijaté řešení také odpovídalo okolnostem daného případu;
žalovaný postupoval v souladu se zákony a ostatními předpisy, opatřil si dostatečné podklady
pro rozhodnutí a provedl důkazy, které byly potřebné ke zjištění stavu věci. Při zjišťování
skutkového stavu vycházel žalovaný např. ze souhrnné informace Odboru azylové a migrační
politiky MV o situaci na Ukrajině ze dne 22. 1. 2018, ze zprávy Úřadu Vysokého komisaře OSN
pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017, ze zprávy ministerstva zahraničí Spojených států ze dne
3. 3. 2017 a z informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 25. 7. 2016 a ze dne 3. 8. 2017.
Tyto informace o zemi původu pocházejí dle názoru soudu z nezávislých zdrojů a jsou
dostatečně objektivní. Shromážděné podklady jsou přiléhavé na poměry žalobkyně, např. zprávy
o dodržování lidských práv poskytují dostatečnou odpověď na otázku, zda jsou na Ukrajině
určité politické proudy pronásledovány pro své politické přesvědčení. Podkladům nelze podle
městského soudu upřít ani aktuálnost, žalovaný se snažil zajistit údaje, jež by dobře vystihovaly
poměry ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí; více se zaměřil na aktuálnost podkladů,
jež se vztahovaly k žalobkyní uvedeným důvodům. Podklady starší několika měsíců dílem
pojednávaly o stabilnějších okolnostech, dílem v kontrastu s novými údaji ukazovaly dynamiku
ukrajinských poměrů. Všemi shromážděnými podklady i z nich vyplývajícími okolnostmi
se žalovaný ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem objektivně zabýval a uspokojivě
odůvodnil, proč se v případě žalobkyně nejedná o důvody pro udělení mezinárodní ochrany.
Ukrajinská situace se v poslední době značně stabilizovala a nedocházelo k výraznějším změnám,
žalobkyně mohla neaktuálnost informací namítat během seznámení se s podklady, avšak neučinila
tak; ostatně v žalobě není uvedeno, k jakým podstatným změnám mělo dojít oproti datu vydání
předmětných zpráv. Na rozdíl od žalobkyně považoval městský soud informaci odboru azylové
a migrační politiky MV ze dne 22. 1. 2018 za relevantní a hodnověrnou, neboť jde o souhrnnou
informaci, jež čerpá z mnoha relevantních zdrojů, na které řádně odkazuje a uvádí je v seznamu
na konci dokumentu; žalovaný není původním zdrojem shromážděných informací, proto nelze
akceptovat tvrzení o nedostatečné objektivitě a nezávislosti zprávy. Žalovaný se podle městského
soudu nedopustil porušení §2 odst. 1, §3 (ve spojení s §2 odst. 4), §50 odst. 2, 3 a 4, §52, §68
odst. 3 ani jiných ustanovení správního řádu.
II.
Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[14] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž
namítá, že rozsudek je postaven na nesprávném právním posouzení a že je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů, neboť městský soud pouze převzal argumentaci žalovaného a bez
dalšího jeho postup potvrdil. Rozhodnutí žalovaného je přitom podle stěžovatelky nedostatečně
odůvodněno z hlediska jednotlivých důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Žalovaný
dle názoru stěžovatelky nedostatečně zjistil skutkový stav pro svůj závěr, že v případě
stěžovatelky nejsou splněny podmínky pro udělení žádné z forem mezinárodní ochrany.
Vzhledem k aktuální životní situaci stěžovatelky se tento závěr nejvíce projevuje ve vztahu
k neudělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
[15] V této souvislosti stěžovatelka uváděla, že byla v době podání kasační stížnosti
v pokročilém stádiu těhotenství, přičemž předpokládaný termín porodu byl stanoven
na 9. 8. 2019. Stěžovatelka se domnívala, že v této situaci se nejednalo pouze o její osobu,
ale i o nenarozené dítě, přičemž poukázala na čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož má každý právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. Tuto
skutečnost nemohla stěžovatelka uplatnit v žalobě, neboť v době podání žaloby dne 2. 8. 2018
ještě neexistovala. Stěžovatelka byla v době podání kasační stížnosti v péči Všeobecné fakultní
nemocnice v Praze, pod stálým lékařským dozorem, a měla za to, že v jejím případě nastaly
natolik závažné a výjimečné okolnosti, že by neudělení azylu z humanitárních důvodů bylo
nehumánní. Stěžovatelka není schopna poskytnout svému dítěti ani sobě v zemi původu
dostatečnou péči a zejména ani bezpečnost.
[16] Stěžovatelka tedy navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[17] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti poukázal na to, že námitky stěžovatelky
vůči rozhodnutí žalovaného zůstaly v obecné rovině, přičemž konkrétní pochybení žalovaného
stěžovatelka nenamítá. Žalovaný je přesvědčen o tom, že reagoval na veškeré důvody žádosti
o udělení mezinárodní ochrany podané stěžovatelkou, shromáždil k nim dostatečné podklady
a své rozhodnutí též dostatečně odůvodnil.
[18] Pokud jde o tvrzené důvody pro udělení humanitárního azylu, pokládal žalovaný postup
stěžovatelky za účelový. Stěžovatelka si musela být vědoma svého těhotenství již v řízení před
městským soudem, přesto tuto skutečnost uplatnila až v doplnění kasační stížnosti. Žalovaný
neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu stěžovatelce, přičemž její těhotenství zohlednit
nemohl, neboť otěhotněla až později. Navíc žalovaný nesouhlasil ani s tvrzením stěžovatelky,
že by tato skutečnost bez dalšího představovala důvod hodný zvláštního zřetele, pro nějž by měl
být stěžovatelce udělen humanitární azyl.
[19] Žalovaný odkázal na napadený rozsudek, s nímž se ztotožnil, na své rozhodnutí a na své
vyjádření k žalobě. Na základě uvedeného žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného
rozsudku městského soudu (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatelka byla účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.),
a je zastoupena advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[21] Nejvyšší správní soud se dále ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu
tak nebylo, musela by být podle tohoto ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Výklad zákonného pojmu „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle
tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost
se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost
bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí
krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[22] Stěžovatelka v tomto případě namítá, byť v obecné rovině, zásadní pochybení městského
soudu a žalovaného (zejména ve vztahu k nedostatečnému zjištění skutkového stavu ohledně
možných důvodů pro udělení azylu či doplňkové ochrany a k nedostatečnému vypořádání
se s těmito důvody), která by mohla mít dopad do jejího hmotně právního postavení a která navíc
nelze z hlediska posouzení přijatelnosti kasační stížnosti prima facie vyloučit. Nejvyšší správní soud
proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
[23] Nejvyšší správní soud dále přistoupil k přezkoumání napadeného rozsudku městského
soudu v mezích rozsahu kasační stížnosti a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené
rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
[24] Nejvyšší správní soud souhlasí s žalovaným, že kasační stížnost stěžovatelky (na rozdíl
od žaloby, kterou jménem stěžovatelky podal jiný právní zástupce) zůstala, s výjimkou nově
tvrzeného důvodu pro udělení humanitárního azylu, ve velmi obecné rovině, přesto musel
Nejvyšší správní soud právě tyto obecné námitky shledat zčásti důvodnými, a to kvůli závažným
deficitům, kterými trpí zejména rozhodnutí žalovaného v této věci.
[25] Soud ovšem neshledal rozsudek městského soudu nepřezkoumatelným pro nedostatek
důvodů, jak namítala stěžovatelka, neboť městský soud se přezkoumatelným způsobem
se stěžejními žalobními námitkami vypořádal a na rozdíl od žalovaného srozumitelně a v zásadě
i konzistentně vysvětlil, proč je přesvědčen o tom, že azylový příběh stěžovatelky nezakládá
důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Šel v tomto ohledu dokonce tak daleko, že v mnohém
nahradil absentující či zcela nedostatečné, případně nesprávné úvahy žalovaného, což by samo
o sobě bylo možné akceptovat vzhledem k tomu, že městský soud byl povinen dostát povinnosti
soudu prvního stupně dle čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU o společných řízeních pro
přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“) provést
úplné ex nunc posouzení skutkové i právní stránky věci, včetně případného posouzení potřeby
mezinárodní ochrany dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách,
které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli
požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok
na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“),
za situace, kdy toto ustanovení procedurální směrnice nebylo řádně transponováno
do vnitrostátního práva. Nejvyšší správní soud se však s některými z těchto závěrů městského
soudu neztotožnil, případně shledal, že nemají dostatečnou oporu ve spisu, zejména
v informacích o zemi původu, které k dané žádosti o udělení mezinárodní ochrany shromáždil
žalovaný.
[26] Stěžovatelka v žalobě mj. namítala, že žalovanému přesně a srozumitelně popsala, čeho
se při návratu do země původu obává. Její obavy lze podle jejího názoru hodnotit jako
pronásledování na základě politického přesvědčení, stejně jako na základě politického
přesvědčení jejího přítele. Žalovaný podle stěžovatelky nezjistil řádně skutkový stav věci, nemohl
tedy přesvědčivě vyvrátit obavy stěžovatelky z tohoto pronásledování. Stěžovatelka nesouhlasila
s názorem žalovaného, že její obava z trestního postihu za politické přesvědčení (lhostejno zda
skutečně zastávané či stěžovatelce represivními složkami připisované na základě svědectví jiných),
není azylově relevantním důvodem. Žalovaný podle stěžovatelky nemohl tuto obavu shodit
ze stolu s argumentem, že stěžovatelka je povinna respektovat zákony své země, a pokud
se v zemi původu dopustila protiprávního jednání, není to azylovým důvodem. Jestliže trestní
právo určité země postihuje osoby na základě jejich politického přesvědčení, pak jsou tyto osoby
podle stěžovatelky bezesporu z tohoto důvodu pronásledovány a svědčí jim právo na udělení
azylu dle §12 zákona o azylu. Opačný výklad by byl v kontextu azylového práva zcela absurdní,
neboť by vedl k závěru, že jakýkoli důvod dle §12 zákona o azylu by byl irelevantní, jestliže
by v souvislosti s tímto důvodem žadatel naplnil skutkovou podstatu nějakého trestného činu
v zemi původu. Právě trestní právo je podle stěžovatelky nejběžnějším prostředkem
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu.
[27] Podle stěžovatelky navíc žalovaný zcela nedostatečně a nepřezkoumatelně odůvodnil svůj
závěr, že výpověď stěžovatelky je nevěrohodná. Žalovaný účelově překrucuje fakta, když se celý
případ snaží postavit do roviny, že stěžovatelka žádá o ochranu před soukromými osobami, které
ji křivě obvinily, což je zcela absurdní, neboť stěžovatelka jasně vyjádřila, že se cítí být
pronásledována ze strany bezpečnostních složek. Stěžovatelka se nemohla bránit postupu
bezpečnostních složek formálními prostředky, neboť by jí nebylo umožněno vycestovat ze země
původu a podat žádost o udělení mezinárodní ochrany. Jak vyplývá z její výpovědi, toto jí bylo
umožněno jen proto, že slíbila, že přiměje k návratu do země původu svého přítele, který pobýval
v ČR a kterého SBU rovněž pronásleduje za jeho politickou činnost jako vedoucího odborů
zapojených do antimajdanu. Dle stěžovatelky byla její výpověď konzistentní, věrohodná
a pravdivá, přičemž žalovaný neunesl část důkazního břemene a jí tvrzené obavy
z pronásledování ničím nevyvrátil, dokonce si ani neobstaral aktuální informace o zemi původu.
[28] Právě tyto, zcela konkrétně formulované žalobní námitky, které velmi trefně popisují
základní nedostatky žalobou napadeného rozhodnutí, měl městský soud shledat důvodnými,
namísto toho, aby žalobu zamítl.
[29] Z azylového příběhu stěžovatelky tak, jak ho popsala žalovanému, totiž zřetelně vyplynula
otázka, zda stěžovatelka nemá ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu odůvodněný strach
z pronásledování ze strany bezpečnostních složek země původu, konkrétně SBU a dále policie
a prokuratury, z důvodu politických názorů spočívajících v sympatiích k bývalému režimu
někdejšího prezidenta Janukovyče, příp. z „protiukrajinských“, resp. „proruských“ postojů,
jejichž zastávání sice stěžovatelka odmítá, které jsou jí však dle její výpovědi na základě tvrzení
třetích osob, příp. komunikace na sociálních sítích, uvedenými možnými původci pronásledování
připisovány. V této souvislosti je nutné poznamenat, že žalovaný i městský soud pominuli
důležité pravidlo obsažené v čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice, podle něhož není důležité, zda
žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristiky,
které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67,
publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS, všechna zde zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná též na www.nssoud.cz).
[30] Žalovaný již v rámci posouzení možných důvodů pro udělení ústavního azylu dle §12
písm. a) zákona o azylu označil stěžovatelčinu výpověď za nevěrohodnou, aniž by jakkoli
vysvětlil, na jakých skutečnostech, zjištěních, rozporech ve výpovědích stěžovatelky apod. tento
svůj závěr založil. Nejvyšší správní soud připomíná, že závěr žalovaného o tom, že azylový příběh
žadatele či jeho část jsou nevěrohodné, je podmíněn důsledným přezkoumáním hodnověrnosti
této výpovědi, na což by se měl zaměřit pohovor s žadatelem a jeho výpověď by následně měla
být řádně vyhodnocena dle obecně uznávaných indikátorů hodnověrnosti (věrohodnosti), jak
jsou v podstatě shrnuty v čl. 4 odst. 5 kvalifikační směrnice (bohužel do českého práva opět
netransponovaném). Mezi ně patří zejména vnitřní a vnější konzistentnost stěžovatelovy
výpovědi, otázka, zda je tato výpověď dostatečně konkrétní, její plausibilita ve světle mimo jiné
relevantních informací o zemi původu atd. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 2. 2008, č. j. 1 Azs 18/2007 – 55, ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009 - 74, a ze dne
25. 6. 2015, č. j. 4 Azs 71/2015 - 54, publ. pod č. 3279/2015 Sb. NSS).
[31] Nic z toho ovšem žalovaný v napadeném rozhodnutí neučinil, a to za situace, kdy výše
shrnutá výpověď stěžovatelky ve správním řízení působí, přinejmenším prima facie, hodnověrným
dojmem, neboť obsahuje velmi konkrétní popis toho, jak ukrajinské orgány, zejména SBU,
se stěžovatelkou jednaly a o co jim šlo, včetně řady detailů, jako například jmen konkrétních osob,
zejména náčelníka oddělení SBU pro separatismus S. L., který ji měl pod hrozbou trestního
stíhání donutit ke slibu spolupráce s SBU, jež měla spočívat ve vylákání jejího přítele O. S. zpět
na Ukrajinu. Tato výpověď neobsahuje žádné zjevné logické ani jiné vnitřní rozpory, ani není
zřejmé, že by měla být v rozporu s relevantními informacemi o zemi původu. Naopak, ačkoli si
žalovaný neobstaral dostatečně adresné informace o zemi původu, jež by se zaměřily právě na
činnost SBU, již jen z obecných informací, které žalovaný shromáždil a učinil součástí správního
spisu, vyplývá, že právě SBU bývá velmi často obviňována, že se při své činnosti dopouští
závažného porušování lidských práv (mučení, svévolných zatčení a věznění, únosů a násilných
zmizení osob atd., viz např. informace ministerstva zahraničí Spojených států ze dne 3. 3. 2017,
Ukrajina, Zpráva o dodržování lidských práv v roce 2016, s. 2, 4, 6, 8, 10-13, 17, 19, 21;
informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017, Zpráva o stavu
lidských práv na Ukrajině v období od 16. 2. do 15. 5. 2017, body 7, 34, 35, 48-53, v bodu 52 je
zmiňováno konkrétně svévolné věznění a špatné zacházení s vězni mj. ze strany příslušníků SBU
v Záporoží, dále body 65, 86, 125; Výroční zpráva Amnesty International Ukrajina 2017 ze dne
22. 2. 2017, s. 2-3; informace Freedom House z ledna 2017, Svoboda ve světě 2017 – Ukrajina, s.
8, výroční zpráva Human Rights Watch z 12. 1. 2017, s. 1).
[32] V bodě 65 např. zmiňovaná informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva
ze dne 13. 6. 2017 uvádí: „(…) OHCHR vyzpovídal dva muže, které SBU zadržela v dubnu 2015
na základě obvinění souvisejících s konfliktem. Jeden z nich byl zastaven na silnici neidentifikovanými
ozbrojenými muži, byl spoután a byla mu nasazena kápě a byl přivezen do budovy SBU v Charkově. Byl
vyslýchán a bylo mu přikázáno, aby se přiznal k tomu, že je členem „Charkovských partyzánů“. Byl kopnut
do břicha a udeřen do hlavy. Jeden z příslušníků SBU chytl a kroutil genitáliemi oběti. Během těchto muk, která
trvala přibližně hodinu, příslušníci SBU průběžně vyhrožovali jeho rodině. V jiném případu zadržela SBU
jednoho muže v domě jeho kamaráda, kde byl nejprve bit do třísel a po té podroben výslechu. Příslušníci SBU
mu nasadili na hlavu plynovou masku a uzavřeli trubici pro nádech a výdech, aby způsobili jeho dušení,
a vyhrožovali mu dalším fyzickým násilím. Když příslušníci SBU vyhrožovali, že dají adresu jeho přítelkyně
Pravému sektoru, a přitom řekli, že jeho členové jí „udělají cokoli“, oběť souhlasila, že bude „spolupracovat“ a vše
podepsala. Obě oběti zůstávaly ke dni 15. května 2017 ve vazbě. Podobně byl jeden muž zatčen ve svém domově
v lednu 2015 a odvezen na oddělení SBU ve Volnovaše, kde byl přivázán k radiátoru, bit a kopán do těla
a hlavy, následkem čehož několikrát ztratil vědomí. Pachatelé jej přinutili podepsat „doznání“ a vyhrožovali mu,
že znásilní jeho manželku, rozřezají ji na kusy a přinutí jej, aby je snědl.“
[33] Vedle holých, ničím nepodložených tvrzení žalovaného, podle nichž je výpověď
stěžovatelky nevěrohodná, resp. že se jedná o „domnělá tvrzení stěžovatelky postavená na pocitech“ nebo
„čistě účelově uvedenou její spekulaci, která nemá oporu v žádných objektivních skutečnostech“, žalovaný uvedl
(obdobně jako městský soud), že zahájení trestního stíhání stěžovatelce oficiálně sděleno nebylo.
Tato skutečnost však žádným způsobem nevyvrací, ba naopak spíše podporuje výpověď
stěžovatelky, podle níž je na ni příslušná složka připravena a může být předána soudu (resp.
orgánům činným v trestním řízení), pokud stěžovatelka nebude s SBU spolupracovat a nepřiměje
svého přítele k návratu na Ukrajinu.
[34] Dále žalovaný, v rozporu se svým závěrem o nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky,
zdůrazňuje, že pokud stěžovatelce hrozí trestní postih v souvislosti s organizováním tzv.
antimajdanu, případně agitací na internetu, pak taková skutečnost nezakládá bez dalšího nárok
na udělení mezinárodní ochrany, neboť každý je povinen respektovat zákony své země.
Jak stěžovatelka důvodně poukazuje v žalobě, takové paušální konstatování samozřejmě ani
v nejmenším nemůže obstát, neboť jistě je pravdou, že nikdo nemůže žádat o mezinárodní
ochranu za to, že mu hrozí trestní postih za spáchání obecně kriminálních činů, pokud nečelí
v této souvislosti hrozbě špatného zacházení, na straně druhé kriminalizace legitimního
uplatňování občanských a politických práv a svobod, jako je svoboda projevu, shromažďování,
sdružování atd. je jednou ze základních metod pronásledování osob s odlišným politickým
názorem v podstatě ve všech totalitních či autoritářských režimech (bývalé Československo
nevyjímaje). Byť lze jistě souhlasit s tím, že současná Ukrajina, po pádu režimu bývalého
prezidenta Janukovyče, je převážně demokratickou zemí, výše zmiňované informace o zemi
původu uvádějí řadu přetrvávajících nedemokratických prvků a nedostatků při uplatňování zásad
demokratického právního státu, mezi něž patří mj. i časté represe vůči osobám, jež jsou,
často i neprávem, označovány jakožto nositelé protiukrajinských, resp. proruských postojů
a nálepkovány jakožto separatisté či teroristé. Ukrajinské orgány mají jistě legitimní právo
postupovat i prostředky trestního práva vůči těm, kdo skutečně svým jednáním ohrožují
suverenitu či územní celistvost Ukrajiny, trestní represe by však neměla zasahovat ty, kdo
se omezují na svobodné vyjádření svého názoru, byť třeba vůči stávající ukrajinské vládě
kritickému, případně realizují svá další občanská a politická práva a svobody, jako je svoboda
shromažďování či sdružování. Tím méně pak je přípustné, aby hrozba takového trestního stíhání
byla zneužívána bezpečnostními složkami státu k nátlaku a vydírání za účelem donucení takové
osoby ke spolupráci spočívající v podílení se na porušování základních práv dalších osob.
[35] Nejvyšší správní soud v této souvislosti připomíná, že jedněmi z typických příkladů
pronásledování uvedených v demonstrativním výčtu dle čl. 9 odst. 2 kvalifikační směrnice
(českým zákonodárcem opět ponechaného zcela bez povšimnutí) jsou pod písmeny b) a c)
„právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna
diskriminačním způsobem“, resp. „nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání“. Žalovaný
přitom nezjišťoval, z jakých trestných činů by stěžovatelka na základě svého skutečného
či jí připisovaného jednání spočívajícího v údajné účasti na organizaci tzv. antimajdanu, tedy
demonstrací na podporu tehdejšího prezidenta Janukovyče na konci roku 2013, příp. v projevech
na sociálních sítích mohla být obviněna, ani neposuzoval, zda by takové trestní stíhání bylo
možné hodnotit z pohledu základních zásad demokratického právního státu jako legitimní, či zda
by ho naopak bylo třeba považovat za pronásledování stěžovatelky z důvodu politických názorů
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu, příp., ve vztahu ke stěžovatelčiným skutečným aktivitám,
i za pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona
o azylu. Pokud městský soud v této souvislosti uvádí, že ve výše zmiňovaných informacích
o zemi původu obsažených ve správním spisu se naopak objevuje kritika ukrajinských státních
orgánů, že nedostatečně vyšetřují a stíhají trestné činy, jež souvisí s majdanskými událostmi, musí
Nejvyšší správní soud zdůraznit, že tato kritika se omezuje pouze na nedostatečné či pomalé
vyšetřování a trestní stíhání násilných činů, jejichž důsledkem bylo zranění či zabití demonstrantů
během tzv. euromajdanu v Kyjevě v únoru roku 2014, žádná z těchto zpráv však nepožaduje, aby
byli lidé vyšetřováni nebo dokonce trestně stíháni pouze v souvislosti s tím, že se účastnili
nenásilných demonstrací či se podíleli na jejich organizaci, byť by se jednalo o akce na podporu
dosavadního režimu, který byl následně v souvislosti s uvedenými událostmi svržen.
[36] Dále pak stěžovatelka v žalobě důvodně brojí proti zcela absurdnímu závěru žalovaného,
podle něhož jsou vlastně důvodem žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany křivá
nařčení ze strany soukromých osob, přičemž stěžovatelka nehledala ochranu před jejich jednáním
u ukrajinských orgánů. Výpověď stěžovatelky se ovšem zcela jednoznačně zakládá na jejích
obavách z pronásledování, příp. působení vážné újmy ze strany státních složek země původu,
konkrétně SBU, příp. policie a prokuratury, byť by tyto orgány ke svému nátlaku na stěžovatelku
využily či zneužily výpovědí třetích osob. Městský soud zjevně tento zcela chybný závěr
žalovaného o nestátních původcích pronásledování či vážné újmy nesídlí, nicméně i on sám
zdůrazňuje, že se stěžovatelka nepokusila řešit svou situaci v zemi původu.
[37] Ovšem pokud by skutečně žalovaný i městský soud byli přesvědčeni o tom, že pro
stěžovatelku existovala účinná ochrana vůči nátlaku ze strany tak mocné a vlivné státní struktury,
jakou je daná tajná služba, museli by tuto možnost ve svých rozhodnutích nejen podrobně
popsat, ale též doložit konkrétními informacemi o zemi původu, které by prokazovaly,
že se jedná skutečně o reálnou možnost domoci se ochrany svých práv vnitrostátním prostředky.
Nic takového ovšem z rozhodnutí žalovaného ani městského soudu nevyplývá, žalovaný v tomto
ohledu v řadě svých rozhodnutí odkazoval pouze na nanejvýš stručnou informaci MZV ČR,
podle níž lze podat stížnost na postup policejních složek u prokuratury, případně u útvaru vnitřní
kontroly konkrétního policejního okrsku. Tato věta ovšem o tom, zda na Ukrajině skutečně
existují fungující mechanismy vnitrostátní ochrany proti policejní zvůli, resp. zneužití pravomoci
ze strany dalších bezpečnostních složek, neříká v podstatě nic. V informaci ze dne 25. 7. 2016,
č. j. 107283/2016-LPTP, která je obsažena ve správním spisu, Ministerstvo zahraničních věcí tuto
svoji odpověď „rozhojnilo“ na jeden odstavec: „Podat stížnost proti postupu příslušníků policejních
orgánů či jiných orgánů státní moci bylo možné vždy, problém byl, že se tím orgány nezabývaly. Na popsané
situaci se v zásadě nic nezměnilo. Stížnost proti postupu policejních složek lze podat u prokuratury, popřípadě
u útvaru vnitřní kontroly konkrétního policejního okrsku (závisí na míře závažnosti přestupku/trestného činu).
Pokud strana, která podává stížnost, není aktivní (tj. nezajímá se osobně o průběh vyšetřování/šetření), může
se prošetření významně protáhnout. Stížnost se podává u okresního nebo oblastního oddělení ministerstva vnitra
či k soudu. Stejně tak se podávají stížnosti proti konání jiných orgánů státní moci. Velkým problémem je ale
soudní systém, který na Ukrajině není nezávislý (bez ohledu na procesy jeho deklarovaného očišťování).“
[38] Tato charakteristika, bez ohledu na její přetrvávající stručnost a obecnost, již ani zdaleka
nevyznívá tak jednoznačně, že by ukrajinský právní řád každému, kdo se cítí být poškozen
protiprávním jednáním policie či jiných bezpečnostních složek, nabízel účinné prostředky
vnitrostátní ochrany, přesto s ní takto žalovaný, zcela v rozporu s jejím obsahem, na straně 7
žalobou napadeného rozhodnutí pracuje. Ovšem z řady dalších, výše uvedených informací o zemi
původu vyplývá – a zejména právě, pokud jde o nezákonné jednání příslušníků SBU - opak.
Na řadě míst se totiž v těchto zprávách uvádí, že ukrajinské orgány, včetně samotné SBU, jen
velmi neochotně a nedostatečně (pokud vůbec) vyšetřují často velmi závažná obvinění vznesená
vůči příslušníkům této tajné služby (a dalších bezpečnostních složek) ze svévolného věznění,
mučení či dokonce zabití vězněných osob.
[39] Např. zmiňovaná informace ministerstva zahraničí Spojených států ze dne 3. 3. 2017,
podle níž je SBU podřízena přímo prezidentovi republiky, k tomu na straně 7 uvádí, že „[c]ivilní
úřady zpravidla udržovaly kontrolu na agenturami pověřenými vymáháním zákonnosti, k trestání případů
zneužití pravomoci ze strany bezpečnostních sil však přistupovaly jen málokdy“. Zpráva dále konstatuje
následující: „Beztrestnost porušování práv, kterých se orgány dozorující nad výkonem práva dopouštěly,
zůstávala nadále velkým problémem, na kterých ve svých zprávách často upozorňovala HRMMU a jiné skupiny
pro lidská práva. HRMMU ve své zářijové zprávě přičítala tento problém „tlaku na soudnictví, [a] neschopnosti
a neochotě Úřadu generálního prokurátora a Úřadu vojenského prokurátora případy porušování práv vyšetřit“.
HRMMU rovněž poznamenala, že úřady nebyly ochotné vyšetřovat nepodložená tvrzení o mučení, zejména když
oběti byly zadrženy z důvodu národní bezpečnosti nebo byly považovány za sympatizanty separatistů“. Obdobně
výše citovaná informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva ze dne 13. 6. 2017
v bodě 84 konstatuje: „Zároveň ukrajinské orgány pověřené vynucováním dodržování zákonů a bezpečnostních
složky často popírají stížnosti zadržovaných osob na porušení lidských práv a označují tyto stížnosti za taktiku
obhajoby, což může přispívat k systémovému selhání, které má za následek, že tyto stížnosti nejsou řádně
vyšetřovány. Takovýto postoj do velké míry přispíval k nedůvěře obětí ve státní mechanismy pro nápravu
a odškodnění, což je vedlo k tomu, že tyto stížnosti nepodávaly.“
[40] Dále pak žalovaný na podporu svého závěru o neudělení azylu dle §12 zákona o azylu
uvedl, že stěžovatelka požádala o udělení mezinárodní ochrany až v lednu 2018, byť na území ČR
pobývala již od začátku listopadu 2017. To by jistě za jiných okolností mohl být důvod snižující
hodnověrnost žádosti stěžovatelky, avšak dobu dvou až tří měsíců nelze v daném případě
považovat za zcela nepřiměřené zdržení při podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Z výpovědi stěžovatelky vyplynulo, že si po příjezdu do ČR nebyla jistá, jak se má zachovat, tedy
za má postupovat dle instrukcí SBU, či nikoliv. Teprve právě její přítel ji přesvědčil, aby požádala
o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud má za to, že uvedené zdržení v podání žádosti
o udělení mezinárodní ochrany výpověď stěžovatelky, která jinak doposud nebyla žalovaným
žádným způsobem zpochybněna, samo sobě nediskvalifikuje. Věci stěžovatelky by jistě prospělo,
pokud by byla schopna příslušnou listinou doložit, že proti ní bylo zahájeno trestní stíhání. Jde-li
ovšem o hrozbu, která dosud nebyla naplněna, kterou však státní orgány používají jako
prostředek nátlaku vůči stěžovatelce, jak uvedla, pak takovou možností předložení listinných
důkazů stěžovatelka patrně nedisponuje. Byť stěžovatelka při seznámení se s podklady
rozhodnutí ve správním řízení avizovala, že předloží informace ohledně své situace na Ukrajině,
což následně neučinila, není zřejmé, že by se takto chystala písemně doložit právě vedení
trestního stíhání proti ní.
[41] Nejvyšší správní soud uzavírá, že žalovaný skutečně neshromáždil dostatečné informace
o zemi původu k posouzení žádosti stěžovatelky zejména z hlediska možných důvodů pro
udělení azylu dle §12 zákona o azylu, a ty, které shromáždil, z tohoto hlediska nedostatečně
a nesprávně vyhodnotil, přičemž pro tyto důvodně vytýkané vady měl městský soud rozhodnutí
žalovaného zrušit. Kasační stížnost stěžovatelky je v tomto rozsahu důvodná.
[42] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že azylově relevantní důvod
pronásledování, který v tomto případě zejména přichází v úvahu, tedy zastávání politických
názorů, pojímá kvalifikační směrnice velmi široce, když v čl. 10 odst. 1 písm. e) uvádí, že „pojem
politických názorů zahrnuje zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců
pronásledování uvedených v čl. 6 a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných
názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal“, přičemž zároveň platí, co již bylo konstatováno, tedy že dle
čl. 10 odst. 2 kvalifikační směrnice při posuzování otázky, zda žadatel má odůvodněnou obavu
z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má mj. politické charakteristické rysy, které
vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje. Pokud
by i přesto žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě újma, která stěžovatelce dle její
výpovědi hrozí, nemá ve smyslu čl. 9 odst. 3 kvalifikační směrnice souvislost (tj., že chybí
kauzální nexus) s jejími skutečnými či jí připisovanými politickými názory ani s jinými azylově
relevantními důvody pronásledování taxativně vymezenými v §12 zákona o azylu, resp. v čl. 10
odst. 1 kvalifikační směrnice, byl by povinen se dále vypořádat s otázkou, zda stěžovatelce
nehrozí v případě jejího návratu do země původu z důvodu nesplnění „slibu“, který na ní dle její
výpovědi vynutila SBU a jehož splnění se měla domáhat i vůči matce stěžovatelky, vážná újma
dle §14a odst. 1 a 2 písm. a) nebo b) zákona o azylu [čl. 15 písm. a) a b) kvalifikační směrnice],
což žalovaný dosud rovněž dostatečným ani přezkoumatelným způsobem neučinil.
[43] Námitku stěžovatelky, podle níž měl být stěžovatelce udělen humanitární azyl z důvodu
jejího těhotenství a narození dítěte, k čemuž však došlo až po vydání žalobou napadeného
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud naopak důvodnou neshledal. Humanitární azyl dle §14 zákona
o azylu je výlučně vnitrostátním institutem, neplatí zde tedy povinnost soudu prvního stupně
dle zmiňovaného čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice provést úplné ex nunc posouzení skutkové
i právní stránky věci. I kdyby tedy stěžovatelka uplatnila uvedenou skutečnost v řízení před
městským soudem (což neučinila), nemohl by ji městský soud ve vztahu k možným důvodům
udělení humanitárního azylu zohlednit, neboť v tomto ohledu byl povinen dle §75 odst. 1 s. ř. s.
vycházet ze skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Pro Nejvyšší
správní soud pak uvedená skutečnost představuje skutkové novum, které stěžovatelka uplatnila
až po vydání napadeného rozhodnutí městského soudu, a Nejvyšší správní soud tudíž k němu
ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. nemohl přihlížet. To však nebrání žalovanému, aby uvedenou
skutečnost zohlednil při posuzování možných důvodů pro udělení jednotlivých typů mezinárodní
ochrany v dalším řízení.
IV.
Závěr a náklady řízení
[44] Ve výše uvedeném rozsahu tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil napadený rozsudek městského soudu. Zruší-li Nejvyšší
správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud již v řízení před krajským
(městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně se zrušením rozhodnutí krajského
(městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout o zrušení rozhodnutí správního
orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský soud v souladu s vysloveným
závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem ke zjištěným vadám správního
rozhodnutí, než zrušit rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Nejvyšší správní
soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak,
že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude žalovaný
postupovat podle závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího správního
soudu.
[45] Podle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. rozhodne Nejvyšší správní soud v případě, že zruší
podle §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí žalovaného, o nákladech řízení o kasační stížnosti
i o nákladech řízení před krajským (městským) soudem. Stěžovatelka měla ve věci úspěch, podle
§60 odst. 1 s. ř. s. jí tedy přísluší vůči neúspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení.
[46] Stěžovatelka byla ve smyslu §11 odst. 2 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v relevantním znění, osvobozena od placení soudního poplatku v řízení o žalobě
i o kasační stížnosti. Stěžovatelka však vynaložila náklady na své zastoupení, neboť byla v řízení
před městským soudem zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem a před Nejvyšším
správním soudem advokátkou JUDr. Irenou Strakovou, náleží jí tedy náhrada nákladů spojených
s těmito zastoupeními; pro určení její výše se použije v souladu s §35 odst. 2 s. ř. s. vyhláška
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif).
[47] V řízení o žalobě byly advokátem učiněny tři úkony právní služby, jimiž jsou příprava
a převzetí zastoupení, podání soudu ve věci samé (žaloba) a účast na jednání soudu [§11 odst. 1
písm. a), d) a g) advokátního tarifu]. Náklady na odměnu za jeden úkon tedy činí 3100 Kč
[§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5 advokátního tarifu], k čemuž je třeba připočíst
paušální náhradu hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu) ve výši 300 Kč, což činí
dohromady za řízení před městským soudem 10 200 Kč (3 x 3100 Kč + 3 x 300 Kč), a dále
částku odpovídající DPH ve výši 21 %, celkem tedy náhrada nákladů řízení o žalobě činí
12 342 Kč.
[48] Dále stěžovatelce přísluší vůči žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti před
Nejvyšším správním soudem, která spočívá v částce odpovídající odměně a paušální náhradě
hotových výdajů advokátky za jeden úkon právní služby, tj. podání kasační stížnosti [§7 bod 5,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 4 advokátního tarifu]. Náklady vynaložené
stěžovatelkou na její právní zastoupení v řízení před Nejvyšším správním soudem tak činí
3400 Kč. Nejvyšší správní soud nepřiznal stěžovatelce náhradu nákladů odpovídající odměně
a paušální náhradě hotových výdajů nově zvolené advokátky za převzetí zastoupení v řízení
o kasační stížnosti, neboť změnu v osobě právního zástupce oproti řízení před městským
soudem Nejvyšší správní soud nepovažuje za důvodně vynaložený náklad, zvláště pak v tomto
případě při srovnání kvality žaloby a kasační stížnosti.
[49] Celkem tedy přiznal Nejvyšší správní soud stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku
15 742 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit stěžovatelce k rukám její právní zástupkyně
v přiměřené lhůtě stanovené ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. dubna 2021
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu