ECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1011.2013.1
sp. zn. 5 Tdo 1011/2013-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 12. 2013 o dovolání obviněného M. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 185/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 3 T 185/2012, byl obviněný M. H. uznán vinným pokusem přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) a za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti (20) měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou (2) let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Mgr. Ing. V. Š. , trvale bytem Ch. – L. (dále jen „Mgr. Ing. V. Š. ml.“), odkázán s nárokem na náhradu škody na řízeni ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného M. H. , rozhodl rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. H. uznal vinným pokusem přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 5. 1. 2011 podal u Okresního soudu v Lounech odvolání proti usnesení Okresního soudu v Lounech č. j. 7 EXE 3443/2010-13 ze dne 4. 6. 2010, kterým byla nařízena exekuce na majetek obviněného pro pohledávku ve výši 130.000,- Kč ve prospěch oprávněného věřitele Ing. V. Š. , (dále jen „Ing. V. Š. st.“), ve kterém tvrdil, že předmětnou pohledávku již uhradil v červnu 2004 a k tomuto dne 9. 2. 2011 na tentýž soud předložil dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 9. 9. 2009 uzavřenou mezi oprávněným věřitelem Ing. V. Š. st. a obviněným, když ve skutečnosti tuto listinu Ing. V. Š. st. neuzavřel, ani ji fakticky nemohl podepsat, neboť podle úmrtního listu dne 26. 8. 2005 zemřel, a toto činil v úmyslu neuhradit svůj závazek vůči zemřelému Ing. V. Š. st., který v rámci dědického řízení na základě usnesení Okresního soudu v Litoměřicích č. j. D 1140/2005 ze dne 6. 12. 2007, které nabylo právní moci dne 29. 12. 2007, přešel na oprávněného dědice – věřitele Mgr. Ing. V. Š. ml.
Za tento pokus přečinu byl obviněný M. H. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu ve výměře 2 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Mgr. Ing. V. Š. ml., bytem Ch. – L. , odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013, podal obviněný M. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Kříže dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel konkrétně namítal, že Krajský soud v Ústí nad Labem bez řádného zhodnocení skutkového stavu a řádného zdůvodnění, které na odůvodnění rozsudku klade ustanovení §125 tr. ř., de facto zkopíroval jednotlivé pasáže rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 272/2005, když podle názoru dovolatele jsou závěry v tomto citovaném rozhodnuti nepochybně správné, nicméně pro odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoužitelné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká případu, kdy dlužník krátí věřitele tím, že předstírá, že jeho existující závazek již zanikl splněním, resp. předstírá, že závazek zanikl v důsledku započtení s neexistující pohledávkou dlužníka – tedy s pohledávkou, která vznikla na základě nepravdivých skutečností. Rozhodná je skutečnost, zda pohledávka dlužníka existovala či byla v úmyslu zkrácení věřitele pouze předstírána. Bez tohoto znaku trestného činu nelze o trestném činu hovořit, resp. kohokoliv uznat vinným, byť i z pokusu takového trestného činu. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku zcela ignoruje skutečnost, že Ing. Š. st. s vědomím dovolatele převzal mulčovací stroj ve vlastnictví dovolatele, a to od svědka N. , který tuto skutečnost při svém výslechu před nalézacím soudem potvrdil. Poškozený ani nikdo jiný mulčovací stroj dovolateli nikdy nevrátil, když svědkyně Š. sama uvádí, že měli se svým manželem záměr předmětný stroj zakoupit a potvrdila skutečnost, že mulčovací stroj převzali. Svědky Ing. Š. st., paní Š. ani svědkem K. nebylo předloženo žádné vytčení vad dodaného stroje ani jiný právní úkon (odstoupení od kupní smlouvy), který by měl za následek neexistenci pohledávky dovolatele za Ing. Š. st. Je tedy evidentní, že dovolatel měl existující pohledávku za Ing. Š. st., když existence či neexistence předmětného zápočtu je z hlediska trestního postihu zcela bezvýznamná a trestní soud není povolán k tomu, aby rozhodoval o skutečnosti, zda kupní smlouva uzavřena byla či nikoliv, resp. o oprávněnosti pohledávky dovolatele za Ing. Š. st. Skutečnost, že ze strany odvolatele (pozn. správně dovolatele) mělo dojít v rámci sporného řízení k předložení údajně padělané listiny, tak sama o sobě nemůže zakládat trestní odpovědnost podle ustanovení §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku v případě, kdy se existence dovolatelovy k započtení způsobilé pohledávky za věřitelem jeví jako nepochybná. Jelikož dovolatel byl věřitelem Ing. Š. st., nemohl porušit ani ohrozit jeho zájmy chráněné trestním zákoníkem. Nad rámec shora uvedeného dovolatel poukazuje na skutečnost, že Krajský soud v Ústí nad Labem bez jakéhokoliv zdůvodnění nutně presumuje, že dovolatel žádnou pohledávku vůči Ing. Š. st. neměl, když s ohledem na §125 tr. ř. musí odůvodnění rozsudku obsahovat, které skutečnosti vzal soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel. Není tedy zřejmé z jakých závěrů a důkazů soud ohledně této skutečnosti vychází.
Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. H. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že z hlediska právní kvalifikace stíhaného skutku není relevantní, zda obviněný měl za poškozeným pohledávku, resp. v jaké výši. Z dále uvedeného se podává, že i pokud by ji skutečně měl, započtením zcela zjevně nezanikla. I pokud by totiž pohledávka obviněného za poškozeným skutečně existovala, nedošlo k jejímu započtení ve smyslu §580 a násl. občanského zákoníku proti pohledávce poškozeného. Pokud bylo prokázáno, že dohoda o započtení pohledávek, kterou obviněný předložil exekučnímu soudu, byla falšována (v době jejího údajného uzavření byl poškozený Ing. Š. st. již více než 4 roky mrtev) a současně nebylo prokázáno a obviněným ani tvrzeno, že by k zániku této pohledávky došlo jiným způsobem (např. započtením v důsledku jednostranného právního úkonu doručeného poškozenému), pak lze uzavřít, že pohledávka poškozeného započtením nezanikla. Tvrdil-li obviněný opak, tvrdil nepravdu, přičemž se tímto tvrzením snažil předstírat zánik exekuované pohledávky tak, aby právnímu nástupci poškozeného Mgr. Ing. Š. ml. zabránil v uspokojení pohledávky cestou exekuce. Již sám fakt, že obviněný v exekučním řízení „prokazoval“ údajný zánik exekvované pohledávky padělanou dohodou o započtení, svědčí zjevně o tom, že pravé důkazy o tvrzeném započtení obviněný neměl a nemá. Za této situace je státní zástupce toho názoru, že právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku odpovídá skutkovému ději popsanému ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Započtení představuje sice jiný způsob zániku závazku než splnění a samotné tvrzení obviněného o zániku závazku započtením by nenaplňovalo znaky přečinu podle §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (který vyžaduje, aby obviněný předstíral splnění závazku, nikoli jeho zánik započtením), nicméně obviněný v exekučním řízení tvrdil také to, že pohledávku poškozenému uhradil již v červnu 2004. To již znaky stíhaného přečinu (ve stadiu pokusu) naplňuje bezezbytku. Hmotně právní posouzení skutku soudem prvého stupně je tedy správné.
Nelze konečně přehlédnout, že veškeré dovolací námitky obviněného jsou co do základu pouhým opakováním jeho obhajoby z řízení před nalézacím a zejména před odvolacím soudem. Dovolání je přitom podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné, pokud dovolatel sice uplatňuje námitky věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, ale jde o námitky, s nimiž se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly, zejména pokud se v dovolání jen opakují argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které dostatečně posoudil už soud v řádném opravném řízení (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému uzavřel, že dovolání obviněného M. H. bude namístě odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. H. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné rozhodnutí, než které je navrhováno shora.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř.; dále viz přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku poznamenal, že není rozhodné, kdo falsum zhotovil, ale kdo ho uplatnil, a to byl bezpochyby obviněný, který o podvrženosti věděl. Jeho obhajoba v civilním právu tak nepochybně překročila hranici zákonnosti. Obviněný M. H. se po nařízení exekuce na jeho osobu Okresním soudem v Lounech pokusil obohatit na úkor svého věřitele tím způsobem, že doložil zfalšovanou dohodu o započtení pohledávky ze dne 9. 9. 2009, která byla uzavřena s původním věřitelem Ing. V. Š. st., který však dne 26. 8. 2005 zemřel, a tudíž předmětnou dohodu nemohl podepsat. Na této dohodě je zřejmé, že podpis této osoby byl překopírován na jiný podklad, než byl původní. I matka poškozeného potvrdila, že takováto listina neprošla účetnictvím, ačkoli jí manžel předával veškeré dokumenty. V zápočtu smluvené plnění nebylo nikdy uskutečněno, což je zřejmé z výslechů svědků a vyplývá to i z předložených listinných důkazů a jen podporuje nepravost této listiny. Shora popsaným jednáním měl tedy obviněný v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch tak, aby nemusel hradit svůj původní závazek. Pokud se týče případné záměny dat, je vyloučeno, aby se omyl týkal rozpětí pěti let, a to v časové ose směrem do budoucna. Škoda, která měla poškozenému tímto jednáním vzniknout, je nesporně škodou větší ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, když přesáhla hranici 50 tis. Kč. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům je nepochybné, že u obviněného je dán úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jeho jednání je právem kvalifikováno jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1, §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, když k dokonání, vzhledem k postupu soudu, jakož i soudního exekutora, nedošlo, a proto ho soud po právu uznal vinným (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že soudu prvního stupně nelze v jeho postupu, jímž zcela logicky budoval stavbu skutkového děje, ničeho vytknout. Obviněný dokládal, že vymáhaný závazek byl splněn (§559 odst. 1 obč. zák.). Splnění závazku je přitom podle §268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. důvodem pro zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud v návaznosti na konstatování ustanovení §101 odst. 1 o. s. ř. a ustanovení §131 odst. 2 o. s. ř. uzavřel, že účastník řízení nemůže být postižen za to, když poruší svou povinnost plynoucí pro něj z uvedených ustanovení a vypovídá vědomě nepravdivě. Okolnost, že účastník řízení v občanském soudním řízení nevypovídá pravdivě, není sankcionována (na rozdíl od svědků či znalců), je přirozeným důsledkem tohoto, že na výsledku řízení je osobně zainteresován, takže jeho nezaujatost nelze předpokládat. To však neznamená, že neexistují hranice, které i možnost obrany účastníka limitují. I pro řízení ve věcech občanskoprávních platí, že účastník řízení nemůže o jiném uvést údaje, jimiž by ho lživě obvinil z trestného činu. Nemůže ani o jiném sdělit nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů způsobem předvídaným v ustanovení §184 tr. zákoníku, a stejně tak nemůže úmyslně užít padělané nebo pozměněné veřejné listiny jako pravé. V tomto ohledu jeho jednání, tvrzení či výpověď jsou relevantní z pohledu trestního práva a mohou zakládat znaky trestných činů křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku, pomluvy podle §184 tr. zákoníku či padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 tr. zákoníku. Je evidentní, že akceptovatelná, byť neseriózní, ale v jistém smyslu očekávaná obrana účastníka řízení končí právě tam, kde poruší nebo ohrozí zájmy chráněné trestním zákoníkem a zasáhne do práv a oprávněných zájmů jiných subjektů jednáním naplňujícím znaky trestného činu. Jestliže proto obviněný jako povinný (dlužník) v řízení o výkonu rozhodnutí předložil padělanou listinu, dokládající splnění závazku, opatřenou nepravým podpisem oprávněného v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze na jeho jednání pohlížet jen jako na „obranu“ v té části řízení o výkonu rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Nejde totiž jen o to, že za daných okolností obviněný neprokázal zánik závazku a že tak uplatnil obranu, jež k úspěchu v řízení nevedla, nýbrž jde též o to, že se tak stalo jednáním, jež vykazuje znaky trestného činu (srov. str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je evidentní, že právní kvalifikace jednání obviněného užitá soudem prvního stupně (předtím státním zástupcem v podané obžalobě) nemůže obstát. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, je jednání obviněného spočívající v tom, že obviněný při provádění výkonu rozhodnutí se záměrem zastavit nařízený výkon rozhodnutí a vyhnout se dalšímu splácení dlužné částky předložil k podanému odvolání falešný písemný doklad označený jako dohoda o vzájemném zápočtu, jímž dokládal úhradu dluhu, avšak doklad byl vyhotoven bez vědomí poškozeného a za něj podepsán. Soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku (jehož objektem je ochrana majetkových práv věřitelů) a ne trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, byť by šlo o jednání mající podvodný charakter. Je evidentní, že čin obviněného nelze posoudit jako dokonaný trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 1 tr. zákoníku. Vyloučena však není možnost kvalifikovat jej jako pokus trestného činu poškození věřitele (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud řádně zhodnotil skutkový stav, který byl zjištěn již nalézacím soudem a zdůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k tomu, že je třeba ve výroku o vině popsané jednání obviněného právně kvalifikovat jako pokus přečinu poškození věřitele podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, nikoliv jako pokus přečinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jak to učinil nalézací soud. Nejvyšší soud nehodnotí jako nepřípustný nebo nesprávný postup odvolacího soudu, pokud vyšel z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005. Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí, v němž se jednalo o totožný modus operandi, konkrétně judikoval, že jestliže obviněná jako povinná (dlužník) v řízení o výkon rozhodnutí předložila padělanou listinu, dokládající splnění závazku, opatřenou nepravými podpisy oprávněných (věřitelů) v úmyslu dosáhnout tak zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí a zmaření jejich uspokojení, nelze na její jednání pohlížet jen jako na „obranu“ v té části řízení o výkonu rozhodnutí, které má povahu řízení sporného, ale jde o jednání významné i z pohledu trestního práva. Jak správně uvedl z tohoto rozhodnutí i odvolací soud, Nejvyšší soud dále rozvedl, že soudní praxe zastává názor, že jednání pachatele (dlužníka) směřující ke zmaření uspokojení věřitele učiněné až v době existence závazkového vztahu, a nikoliv v době jeho vzniku, může vykazovat znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), jehož objektem je ochrana majetkových práv věřitelů, a ne trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., byť by šlo o jednání mající podvodný charakter (k tomu viz č. 53/2003 Sb. rozh. tr., obdobně též č. 38/2001 Sb. rozh. tr.). Předstíráním neexistujícího závazku se rozumí jednání, kdy pachatel jako dlužník nemá závazek vůči jiné osobě, ale přesto tvrdí nebo se jinak aktivně chová tak, jako by závazek (který pouze fiktivně modifikuje rozsah jeho majetku) existoval (k tomu Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 1420). Na roveň tomu lze klást situaci, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek vůči věřiteli, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již závazek nemá (tím, že zanikl splněním či započtením, jako v posuzovaném případě), ačkoliv okolnost, že bylo plněno, toliko předstírá. Jinými slovy, z pohledu zákonných znaků trestného činu poškozování věřitele není rozdílu mezi pachatelem – dlužníkem, který tvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, který je ale pouze fiktivní, aby tak zmařil uspokojení svého věřitele, a mezi pachatelem, který se shodným záměrem tvrdí, že vůči svému věřiteli závazek již nemá, neboť jej splnil, ač splnění závazku toliko předstírá. Jako „předstírání neexistujícího závazku“ lze proto vnímat takové jednání pachatele – dlužníka, který předstírá změnu právního postavení dlužníka, který měl splatný závazek vůči věřiteli, v dlužníka, který tento závazek splnil, a to se všemi důsledky významnými pro zánik závazku. Takový výklad není ani v rozporu s představami soudní praxe o tom, co je podstatou trestného činu poškozování věřitele, je-li vnímána jako poškozovací jednání ve vztahu k majetku věřitelů. Postavení obviněného a jeho vztah k vlastnímu majetku a uspokojení závazku vůči poškozeným – věřitelům nejsou odlišné od situace, kdy pachatel – aniž by se objektivně rozsah jeho majetku jakkoliv změnil – předstírá, že se tak v důsledku neexistujícího práva nebo závazku stalo, a zmaří tak uspokojení věřitele (či se o to pokusí) – v podrobnostech srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. 790 v Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. Beck).
Dovolatel vycházel ve svém mimořádném opravném prostředku zejména z toho, že Ing. V. Š. st. s vědomím dovolatele převzal mulčovací stroj ve vlastnictví dovolatele, a to od svědka N. , který tuto skutečnost při svém výslechu před nalézacím soudem potvrdil. Poškozený ani nikdo jiný mulčovací stroj dovolateli nikdy nevrátil, když svědkyně Š. sama uvádí, že měli se svým manželem záměr předmětný stroj zakoupit a potvrdila skutečnost, že mulčovací stroj převzali. Svědky Ing. Š. , paní Š. ani svědkem K. nebylo předloženo žádné vytčení vad dodaného stroje ani jiný právní úkon (odstoupení od kupní smlouvy), který by měl za následek neexistenci pohledávky dovolatele za Ing. Š. st.. Je tedy evidentní, že dovolatel měl existující pohledávku za Ing. Š. st., když existence či neexistence předmětného zápočtu je z hlediska trestního postihu zcela bezvýznamná a trestní soud není povolán k tomu, aby rozhodoval o skutečnosti, zda kupní smlouva uzavřena byla či nikoliv, resp. o oprávněnosti pohledávky dovolatele za Ing. Š. st.
Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně ocitoval jednotlivé svědecké výpovědi (srov. str. 2 – 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), z nichž vyplývají následující skutečnosti. Mgr. Ing. V. Š. ml. u hlavního líčení uvedl, že pokud jde o mulčovač, tak se nikdy neocitl v účetním majetku firmy. Fyzicky si matně pamatuje, že se tam nějaký vrak stroje objevil, ale nikdy nebyl jejich majetkem, mají precizně zpracované účetnictví, kde každý stroj má svou položku a žádný tento stroj tam není. Jeho otec mulčovač kupoval nový. Všimnul si, že v době minulé tam byl nějaký stroj přechodně uložen a jeho maminka urgovala, aby byl odvezen (srov. č. l. 142 p. v. spisu). Svědkyně Z. Š. ve své výpovědi uvedla, že pokud jde o mulčovací stroj, tak si matně vzpomíná, že se obviněný s manželem domluvili, že nějaký stroj vyzkouší. Nějaký stroj se tam tedy přivezl a byl naprosto k ničemu a nikdy nevyjel. Obviněnému bylo sděleno, ať si to vezme nazpět a mulčovač si zakoupili nový. Jestli si ho pan obviněný odvezl, to neví, ale byl to šílený vrak, takže to byla naprosto nepodstatná věc k vyřízení pohledávky vůči panu H. za částku 130.000,- Kč. Pokud jde o to, proč její manžel ten mulčovací stroj zkoušel, tak to bylo kvůli tomu, že jej chtěli kupovat. S panem H. se asi běžně setkávali a on mu mulčovač nabídl. Muž řekl, ať ho přiveze, že ho vyzkouší. Pokud by tam byla uzavřena nějaká smlouva nebo zápočet, tak by to musela svědkyně vědět a daňově by si tak ulevila, kdyby to tak bylo (srov. č. l. 143 spisu). Svědek K. K. hovořil o drtiči chrástu, nikoliv o mulčovacím stroji. Bylo to v nějaké vesnici u Ž. , byly to použité stroje. Vyhlíželi si, zda se to u nich dá použít. Stroj se dostal k nim na firmu, ale neví, jak se tam dostal. Opravili ho a vyzkoušeli ho, a jak se zapnul, tak začal tak vibrovat, že hrozilo nebezpečí, že to někoho zabije. Byl to stroj k nepoužití. Tento stroj nikdy nekoupili ani nevyužívali, bylo to od někoho ze Ž. Mulčovací stroj potom koupili, byl s menším záběrem, byl také asi použitý. Zakoupili ho od někoho z Ch. Pan Š. st. žádný takový stroj nekoupil od obviněného, byl i jiný, byl zelený, záběr měl asi 2,5 metru. Pokud jde o jméno pana N. , tak myslí, že od něj byl ten nefunkční stroj. Nevybaví si, jaký byl osud nefunkčního stroje, nikdy se ale nepoužíval. Neřešili, odkud má pan N. ten stroj, byla to doba po statkách, kde byl soukromý statek, kde byly stažené stroje. Bylo to středisko pana N. (srov. č. l. 144 spisu). Svědek M. N. ve své výpovědi uvedl, že měl půjčený od obviněného mulčovač na brambory. Neví, kdy to bylo, asi šest let zpátky. Ví, že potřebovali řešit pomulčování natě a vzrostlých plevelů, kdy se s panem H. domluvili, že mu zapůjčí mulčovač, tento byl následně zapůjčen. Mulčovač pracoval, udělal asi 2 hektary a vzpomíná si, že někdo přijel, už neví kdo, s tím, že si jde půjčit ten mulčovač od pana H. , kterého o tomto informoval a ten mu dal svolení, abych mulčovač dotyčnému půjčil. Nevybaví si, zda si ho od něj odvážel přímo pan Š. nebo někdo z jeho firmy, opravdu neví (srov. rovněž č. l. 144 spisu).
Z předestřených výpovědí je tedy zřejmé, že rodina Š. neměla poté, co si stroj půjčili k odzkoušení, o mulčovací stroj obviněného M. H. zájem. Přitom není jisté, jestli si obviněný mulčovač od Š. odvezl a není znám ani žádný jiný osud tohoto mulčovacího stroje. Nelze tedy přisvědčit obhajobě obviněného H. , že jeho pohledávka spočívající v neuhrazení kupní ceny za mulčovací stroj (resp. za převzetí tohoto stroje), byla použita na zápočet pohledávky ve výši 130.000,- Kč, kterou měl vůči Ing. V. Š. st. Ani soudy nižších stupňů neuvěřily dovolateli, že by jeho mulčovací stroj byl započten na jeho dluh. Naopak bylo soudy shledáno a prokázáno, že dovolatel zfalšoval dohodu o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 9. 9. 2009, uzavřenou mezi věřitelem Ing. Š. st. a obviněným M. H. Ostatně obviněný ani do nařízení exekuce v roce 2011 nepodal u Okresního soudu v Lounech žádné podání, z nějž by plynulo, že byl Ing. V. Š. , připraven o mulčovací stroj, či že by tento stroj byl započten na pohledávku Ing. Š. za odvolatelem, a neučinil ve smyslu §580 občanského zákoníku ani žádný projev směřující k takovému zápočtu; za takový projev nelze považovat zfalšování dohody o vzájemném zápočtu pohledávek ze dne 9. 9. 2009. Z toho vyplývá, že i pokud by obviněný jím uváděnou pohledávku skutečně měl, byť je to v rozporu se skutkovým zjištěním obou nižších soudů i závěry Nejvyššího soudu vyplývajících z provedených důkazů, započtením zcela zjevně nezanikla. I pokud by totiž pohledávka obviněného za poškozeným skutečně existovala, nedošlo k jejímu započtení ve smyslu §580 a násl. občanského zákoníku proti pohledávce poškozeného. Zcela nesporně bylo prokázáno, že dohoda o započtení pohledávek, kterou obviněný předložil exekučnímu soudu, byla zfalšována, neboť v době jejího údajného uzavření byl poškozený Ing. Š. st. již více než 4 roky mrtev. Z provedeného dokazování také bezpečně a spolehlivě vyplývá, že k zániku této pohledávky nedošlo ani jiným způsobem (např. započtením v důsledku jednostranného právního úkonu doručeného poškozenému), což obviněný ani v dovolání netvrdí, pak je nutno uzavřít, že pohledávka poškozeného započtením nezanikla. Tvrdil-li obviněný opak, nepochybně jeho tvrzení není pravdivé, ač se jím snažil předstírat zánik předmětné pohledávky tak, aby právnímu nástupci Ing. V. Š. st. poškozenému Mgr. Ing. V. Š. ml. zabránil v uspokojení pohledávky cestou exekuce. Přitom z toho, že obviněný v exekučním řízení „prokazoval“ údajný zánik uvedené pohledávky padělanou dohodou o započtení, a to ve spojení s prokázanými ostatními skutkovými zjištěními podrobně popsanými již shora vyplývá, že pravé důkazy o tvrzeném započtení obviněný neměl a nemá. Za této situace právní posouzení stíhaného skutku jako pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku odpovídá skutkovému ději popsanému ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu. Započtení představuje sice jiný způsob zániku závazku než splnění a samotné tvrzení obviněného o zániku závazku započtením by nenaplňovalo znaky přečinu podle §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku (který vyžaduje, aby obviněný předstíral splnění závazku, nikoli jeho zánik započtením), ale jen znaky pokusu přečinu podle §222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (srov. přiměřeně závěry uvedené shora v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. 790 v Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), nicméně obviněný v exekučním řízení nepravdivě tvrdil rovněž to, že pohledávku poškozenému uhradil již v červnu 2004, což nepochybně již znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku naplňuje, a proto je hmotně právní posouzení skutku odvolacím soudem správné a v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud konečně také k další námitce obviněného v dovolání považuje za nutné zdůraznit, že trestní soud je povolán k tomu, aby rozhodoval o tom, zda kupní smlouva byla uzavřena či nikoli, resp. o oprávněnosti pohledávky dovolatele za Ing. V. Š. st., neboť podle ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., které řeší posuzování předběžných otázek, orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. V dané věci však neexistuje ohledně otázky této sporné pohledávky žádné civilní rozhodnutí, navíc spor o uzavření uvedené kupní smlouvy či o oprávněnosti pohledávky dovolatele za Ing. Š. st. je rovněž předmětem otázky viny obviněného M. H. , jak to nakonec zdůrazňuje i obviněný ve svém dovolání. Ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. jsou orgány činné v trestním řízení a v konečném stadiu řízení soud nejen oprávněny, ale i povinny řešit samostatně vždy otázku viny obviněného, a to dokonce i v případě, že tu je již pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Není proto ani tato námitka obviněného o neoprávněnosti řešení uvedených předběžných otázek soudem v trestním řízení důvodná.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 To 99/2013, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, byť ohledně právního posouzení neučinil správné závěry, které však posléze v návaznosti na dostatečná skutková zjištění nalézacího soudu náležitě přezkoumal soud druhého stupně, jako soud odvolací, který znovu rozhodl o vině a trestu obviněného M. H. , když změnil právní kvalifikaci jeho jednání z pokusu přečinu podvodu podle §21 odst. 1 k §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku na pokus přečinu poškození věřitele podle §21 odst. 1 k §222 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného M. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. prosince 2013
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.