ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1039.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1039/2012-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 9. 2012 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š., Csc. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 147/2011, takto:
Podle §265 l odst. 2 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby rozhodl o doplnění neúplného výroku ohledně odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. ZK 218/2011, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, vymezení popisu skutku a konkretizace celního úřadu, jemuž se věc postupuje.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, bylo podle §46 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 26. 7. 2011 kolem 19:00 hodin v Praze 6, letiště Ruzyně, po příletu z Curychu linkou LX 1498, se dostavil na Celní úřad Ruzyně - Letiště Praha, na pobočku pro cestovní styk, pracoviště Terminál Sever 2 - přílety, prošel zelenou zónou - východem označeným „nic k proclení“, ačkoli do České republiky dovezl hodinky značky IWC Portugieser v. č. ... v hodnotě 21.400 CHF (podle kurzovního lístku 429.242,- Kč), které měl na ruce, na otázku pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic k proclení nedováží, kdy takto jednal v úmyslu zboží nepředložit k vyměření daně z přidané hodnoty a cla, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) ve výši 85.849,- Kč, clo ve výši 20,- Kč se nevybírá.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc. a státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 v neprospěch obviněného. Městský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, tak, že v úvodní části a ve výroku podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil celnímu úřadu, neboť skutek, popsaný v obžalobě, by mohl být posouzen jako přestupek podle §2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., a podle §293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb., zatímco v odůvodnění pak uvedl, že odvolání podali jak obviněný, tak i státní zástupce a že obě odvolání jsou důvodná.
Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce namítal, že Městský soud v Praze konstatoval, že obviněný svého jednání lituje a je bezúhonný, byť se jedná spíše o polehčující okolnosti zohlednitelné zejména ve výroku o trestu [§41 písm. n) a o) tr. zákoníku]. Dále odvolací soud již nepříliš přesně doplnil, že obviněný ihned po vyměření uhradil dlužné clo. Obviněný především uhradil daň z přidané hodnoty, neboť clo ve výši 20,- Kč, jak vyplývá z platebního výměru Celního úřadu Praha Ruzyně ze dne 5. 8. 2011, č. j. 14898-6/2011-194100-021, nebylo účtováno ani vybíráno. Současně je nutné zmínit, že některé dopady dodatečného napravení škodlivého následku na trestní odpovědnost pachatele stanoví především §33 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost za (mimo jiné) trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku zaniká, jestliže pachatel dobrovolně (opět mimo jiné) škodlivý následek napravil. Zásadní podmínkou pro aplikaci tohoto institutu je ovšem dobrovolnost v jednání pachatele, která je vyloučena v případě, že ho k nápravě následku vede - jako obviněného v předmětné věci - vědomí, že je jeho trestný čin již prozrazen. Význam napravení škodlivých efektů trestního jednání pachatelem ani v takovém okamžiku sice není bezvýznamný [srov. §41 písm. j) tr. zákoníku], avšak nejvyšší státní zástupce má za to, že je namístě je opět zohlednit spíše v rovině trestu, resp. vzhledem k výslovné úpravě provedené §33 písm. a) tr. zákoníku vztahující se k posouzení viny v takovém případě, v rovině subsidiarity trestní represe mají význam okrajový. Nakonec Městský soud v Praze k odůvodnění svého závěru o potřebě aplikace principu subsidiarity trestní represe uvedl, že státní orgány mají jiné možnosti postihu celních přestupků, když ovšem sama existence jiné normy umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem (jak bylo výše zmíněno) postup ve smyslu trestních předpisů nevylučuje.
Je tak nutné konstatovat, že odvolací soud toliko vágně, stručně a do jisté míry i nepřesně poukázal na některé polehčující okolnosti ve smyslu §41 tr. zákoníku, což rozhodně nelze považovat za dostatečné posouzení všech skutečností ve smyslu shora citované soudní praxe Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) a tedy za dovození výjimečných okolností, jež by, navzdory naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, odůvodňovaly aplikaci principu subsidiarity trestní represe. Naopak potom Městský soud v Praze ve svém hodnocení nijak nezohlednil ani nezmínil zjevnou cílenost v jednání obviněného, který - jak jinak vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, jež soud odvolací nijak nemodifikoval - ač uplatnil slevu z daně na území Švýcarska a plně tak využil svých daňových práv daných mu právním řádem této země, po vstupu do celního prostoru na Letišti Ruzyně se totéž zboží již pokusil pronést bez splnění svých tentokrát daňových povinností. Jestliže tedy Městský soud v Praze posoudil jednání obviněného nikoli jako trestný čin, resp. přečin a postoupil je správnímu orgánu k projednání jako přestupek, dopustil se jednak nesprávného právního posouzení skutku a jednak rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, tedy došlo k naplnění dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
S odkazem na §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. potom doplnil, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 napadli odvoláním obviněný i státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6. Soud odvolací však v úvodní části svého usnesení uvedl, že rozhoduje toliko o odvolání obviněného. Odvolání státní zástupkyně je potom zmíněno v odůvodnění a je zde také konstatováno, že oba podané mimořádné opravné prostředky (když je zde také nesprávně uvedeno, že se jedná o stížnost podanou proti usnesení) jsou důvodné. Státní zástupkyně ovšem podala své odvolání pouze v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o trestu, tedy lze mít obtížně za to, že by se realizovaný postup Městského soudu v Praze mohl o toto podání opírat. Nejvyšší státní zástupce potom dovodil, že v rozhodnutí chybí výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně. S přihlédnutím k témuž dovolacímu důvodu dále uvedl, že postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. se vždy týká určitého skutku, který proto vždy musí být uveden ve výroku rozhodnutí, kterým je postoupení realizováno, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným. Nestačí přitom, aby byl skutek popsán jen v odůvodnění takového rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr.). Současně lze mít za to, že je v témže výroku nutné specifikovat správní orgán, kterému je věc postupována. Městský soud v Praze však ve výroku svého usnesení konstatoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a následně pouze postoupení věci, a to pouze celnímu úřadu. V rozhodnutí uvedený výrok je tedy současně neúplný. Na okraj lze zmínit, že výrok naproti tomu nad rámec potřebného obsahuje poukaz na ustanovení správních norem, podle nichž by mohla být dovozena správní odpovědnost obviněného, ačkoli potřebné závěry v daném směru si činí příslušný správní orgán samostatně a není postojem soudu vázán, tudíž by mu ani nástin aplikovatelných ustanovení neměl být výrokem soudního rozhodnutí předkládán.
Závěrem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit s ohledem na ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci nutno rozhodnout jiným způsobem, než předpokládaným v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., vyjádřil i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc., jemuž bylo dovolání nejvyššího státního zástupce doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v podání ze dne 8. 8. 2012 s tím, že dne 5. 8. 2011 proběhlo z jeho podnětu správní řízení, na základě kterého částku ve výši 85.849,- Kč uhradil ihned po převzetí platebního výměru. Obviněný, aniž by mu hrozilo trestní stíhání, uhradil státu dluh na DPH, tedy nejednal pod hrozbou zahájeného trestního stíhání, nýbrž ze své vlastní iniciativy. To, že obviněný vstoupil do jiného východu, po soudu obviněného nezakládá trestní odpovědnost ze spáchání úmyslného trestného činu, už vzhledem k následujícím krokům, které dobrovolně a bez hrozby trestní sankce učinil. Obviněný má za to, že bez znalosti právních předpisů z oboru daní a celního řízení a práva Evropského společenství následně nemůže být dovozována jeho trestní odpovědnost, neboť jednal v právním omylu. Orgány činné v trestním řízení za více než měsíc ode dne, kdy svůj dluh státu dobrovolně uhradil, tedy v době, kdy žádný dluh ve vztahu ke státu obviněný neměl, sdělily obviněnému podezření ze spáchání přečinu, a to dne 19. 9. 2011. Nárok státu byl uspokojen prostředky správního a finančního práva dne 5. 8. 2011 a tato ochrana byla prokazatelně účinná, nebylo tedy jakkoli podloženo s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe věc řešit po více než měsíci prostředky práva trestního. Obviněný ve svém vyjádření také odkázal na judikaturu, a to rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 289/2000, sp. zn. 8 Tdo 1452/2009 a sp. zn. 5 Tdo 1243/2010, a nález Ústavního soudu IV. ÚS 3093/08. Podle obviněného také usnesení odvolacího soudu dostatečně specifikuje orgán, kterému má být věc postoupena. Specifikace orgánu, jemuž má být věc postoupena, stejně jako specifikace přestupku, je dostatečná.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, eventuelně aby dovolání zamítl v souladu s ustanovením §265j tr. ř. jako zjevně nedůvodné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupce podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], učinil tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. d) tr. ř.], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Pokud jde o postoupení věci, dovolací důvod lze spatřovat např. v tom, že soud druhého stupně rozhodl o postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí o přestupku, jiném správním deliktu či kárném provinění, přestože se jedná o trestný čin, nebo že v době rozhodování odvolacího soudu nelze již takové jednání jako přestupek, jiný správní delikt či kárné provinění projednat, neboť uplynula zákonná lhůta (srov. např. §20 přestupkového zákona), a proto měl soud obžalovaného zprostit obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že odvolací soud vytkl soudu prvého stupně, že se nezabýval otázkou subsidiarity trestní represe, k čemuž dále rozvedl, že obviněný poté, co mu bylo clo (pozn. správně DPH) vyměřeno, toto zaplatil, svého jednání lituje a především, státní orgány mají i jiné možnosti k postihu celních přestupků. S ohledem k dosavadní bezúhonnosti obviněného, již zaplacenému clu, a to před zahájením trestního stíhání, dospěl odvolací soud k závěru, že posuzované jednání nemělo být kvalifikováno jako trestné (srov. str. 2 usnesení odvolacího soudu).
Pokud nejvyšší státní zástupce argumentoval tím, že okolnosti, jež uváděl odvolací soud na podporu závěrů o subsidiaritě trestní represe mají význam spíše pro rozhodování při ukládání trestů, zatímco nejsou přiléhavé k podmínkám ustanovení §33 tr. zákoníku o účinné lítosti, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že odvolací soud nepoužil ustanovení o účinné lítosti podle §33 písm. a) tr. zákoníku, ale jak výslovně v napadeném usnesení zdůraznil, byť jen s velmi stručným odůvodněním, zásadu subsidiarity trestní represe, tedy ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud k zásadě subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku považuje za nutné především uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě zejména méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z logiky věci vyplývá, že zvlášť pečlivě musí být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý, ale i aplikační. Společenská škodlivost činu však není zákonným znakem trestného činu, ale má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Přitom je podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku společenská škodlivost určována kritérii, které se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu, tedy zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. K tomu je však třeba doplnit, že společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale vždy je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu, u kterého přichází v úvahu použití zásady subsidiarity trestní represe, přičemž je nutné ji zhodnotit z hlediska intenzity naplnění uvedených kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. V projednávaném případě obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc. konstantně po celou dobu trestního řízení, zejména potom u hlavního líčení, vypovídal, že hodinky po příletu neskrýval, navíc jej nenapadlo, že když existuje Schengenský prostor, existuje výjimka, a to Švýcarsko, kde se zboží bez cla, resp. zaplacení DPH kupovat nesmí. Obviněný také vyjádřil, že svého jednání lituje (srov. č. l. 72 spisu). Z předloženého spisového materiálu jsou zřejmé okolnosti spáchaného činu, který spočíval v tom, že obviněný po příletu z Curychu linkou LX 1498 prošel zelenou zónou - východem označeným „nic k proclení“, ačkoli do České republiky dovezl hodinky značky IWC Portugieser v. č. ... v hodnotě 21.400 CHF (podle kurzovního lístku 429.242,- Kč), které měl na ruce, a na otázku pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic k proclení nedováží, kdy takto jednal v úmyslu zboží nepředložit k vyměření daně z přidané hodnoty a cla, čímž způsobil České republice škodu ve formě úniku na DPH ve výši 85.849,- Kč, neboť clo ve výši 20,- Kč se nevybírá. Tyto okolnosti žádným způsobem, pokud jde o dotčení zájmu chráněného trestním zákoníkem, o způsob spáchání činu nebo míru zavinění, nevybočují v neprospěch obviněného z jinak obvyklého způsobu páchání daňové trestné činnosti. Ve prospěch obviněného je třeba naopak uvést, že byť k dotazu pracovníka celního úřadu odpověděl, že nic k proclení nedováží, na druhé straně předmětné hodinky měl na ruce a nijak je neskrýval. Z hlediska použití zásady subsidiarity trestní represe a míry společenské škodlivosti je třeba se především zabývat ze zmíněných hledisek rozsahem zkrácení daně a chováním obviněného při jejím zaplacení. V tomto směru je třeba především zdůraznit, že obviněnému bylo vypočteno clo a DPH rozhodnutím Celního úřadu Praha - Ruzyně, sp. zn. 14898-4/2011-194100-021, dne 5. 8. 2011 (č. l. 30 až 32 spisu). Podle příkazu k úhradě byla skutečně vyměřená částka 85.849,- Kč obviněným uhrazena ještě týž den (srov. č. l. 36 spisu). Obviněný tedy okamžitě po vydání platebního výměru zaplatil dlužnou DPH (nikoli tedy clo, jak zjevně nesprávně v odůvodnění svého usnesení uvádí odvolací soud), jejíž výše byla vypočtena na 85.849,- Kč, což je částka, která jen nikoli výrazně převyšuje větší rozsah zkrácení daně (srov. §240 odst. 1 a §138 tr. zákoníku), jež činí nejméně 50 000,- Kč. Významná z hlediska míry společenské škodlivosti je též osoba pachatele, neboť obviněný prof. MUDr. J. Š., CSc. žil až do spáchání posuzovaného činu řádným životem, jde o jinak bezúhonnou osobu a významnou osobnost v oblasti medicíny. Postoj obviněného, který od počátku spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a svého činu litoval, opět svědčí pro závěr, že vůči němu z hlediska jeho dalšího života a možností nápravy není třeba uplatňovat trestní represi a postačí vyřešení tohoto případu ve správním řízení. V souvislosti s tím považuje Nejvyšší soud za nutné poukázat i na relevantní judikaturu Ústavního soudu, která vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio , vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 18. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany)“ – srov. svazek č. 57, nález č. 95/2010 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 469/04, konstatoval: „Z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Srov. svazek č. 37, nález č. 116/2005 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 7 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005, 5 Tdo 563/2008, 5 Tdo 1454/2008, 5 Tdo 315/2010 atd.).
Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, Nejvyšší soud také zvažoval zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, při zvážení již shora rozvedeného přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu „ultima ratio“ přichází dokonce v úvahu i u některých případů závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (např. zde v zásadě obvyklý způsob spáchání daňového deliktu), ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je dostatečně zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
S ohledem na všechny tyto okolnosti nelze považovat závěr odvolacího soudu, že v tomto případě je skutečně na místě uplatnění zásady subsidiarity represe, za nesprávný, byť je mu samozřejmě nutno vytknout jeho nedostatečné odůvodnění, na které jinak správně poukázal nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání. Odvolací soud tak i podle názoru Nejvyššího soudu v zásadě správně vyhodnotil, že je na místě postoupit věc obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. správnímu orgánu, konkrétně příslušnému celnímu úřadu (§222 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšším soudem tak nebylo shledáno naplnění dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle tohoto ustanovení spočívá ve dvou alternativách. První záleží v tom, že nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním. Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost, která je nutná z hlediska jeho zákonného vymezení.
Jak vyplývá z výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, odvolací soud k odvolání obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6, a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil celnímu úřadu, neboť skutek, popsaný v obžalobě, by mohl být posouzen jako přestupek podle §2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., a podle §293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb. Z odůvodnění citovaného usnesení Městského soudu v Praze je sice zřejmé, že rozhodoval také ohledně odvolání státní zástupkyně, neboť v něm mimo jiné uvedl, že státní zástupkyně se „ve svém odvolání podaném v neprospěch obviněného domáhá uložení přiměřeného podmíněného trestu a trestu propadnutí věci“ (srov. str. 1 usnesení odvolacího soudu) a dále, že „odvolání důvodná jsou“ (srov. str. 2 usnesení), nicméně tyto úvahy vyjádřil pouze v odůvodnění citovaného usnesení. Podle znění úvodní části usnesení a výroku napadeného usnesení Městský soud v Praze ve svém usnesení, proti němuž směřuje dovolání nejvyššího státního zástupce, vůbec nerozhodl o odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 podaném v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc. Enunciát citovaného usnesení soudu druhého stupně je tedy zatížen vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť z něj není patrné, jak bylo rozhodnuto o odvolání státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. ZK 218/2011, podanému v neprospěch obviněného prof. MUDr. J. Š., CSc.
Nejvyšší státní zástupce v dovolání dále zdůraznil, že státní zástupkyně podala své odvolání pouze v neprospěch obviněného a pouze proti výroku o trestu, a proto lze mít obtížně za to, že by se realizovaný postup Městského soudu v Praze mohl o toto podání opírat. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že ačkoliv bylo odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, podáno pouze v neprospěch obviněného, soud může k takovému odvolání zrušit nebo změnit napadené rozhodnutí soudu druhého stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného a také výlučně v jeho prospěch. Požadavek zákazu změny k lepšímu ve vztahu k obviněnému na základě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného (zvláště, pokud by si obviněný odvolání nepodal), neodpovídá zásadám trestního řízení, ani postavení a úkolům státního zástupce a v konečném důsledku ani principu spravedlnosti, který musí ovládat rozhodování soudu v trestním řízení. Zásahy do těchto principů jsou možné jen na základě zákona a v souladu s ním. V zásadě by takovým jednostranným přístupem byl narušen i účel trestního řízení, kterým je nade vší pochybnost především snaha náležitě zjistit trestné činy a podle zákona jejich pachatele spravedlivě potrestat (§1 odst. 1 tr. ř.). Proto lze souhlasit s postupem odvolacího soudu, pokud rozhodoval o postoupení věci na základě obou podaných odvolání obviněného i státního zástupce, jak vyjádřil v odůvodnění napadeného usnesení.
Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo shledáno důvodným rovněž, i pokud jde o další v něm obsažené námitky ohledně neúplnosti napadeného usnesení odvolacího soudu. Městský soud v Praze v citovaném výroku svého usnesení mimo jiné konstatoval zrušení rozsudku soudu prvního stupně a následně pouze postoupení věci ohledně skutku popsaného v obžalobě, a to pouze blíže neurčenému celnímu úřadu. V rozhodnutí uvedený výrok je tedy i v tomto směru neúplný. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu postoupení věci podle §222 odst. 2 tr. ř. se vždy týká určitého skutku, který proto vždy musí být uveden ve výroku rozhodnutí, kterým je postoupení realizováno, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným. Nestačí přitom, aby bylo ohledně popisu skutku odkazováno na obžalobu, resp. byl skutek popsán jen v odůvodnění takového rozhodnutí (srov. rozhodnutí publikované pod č. 44/1996 Sb. rozh. tr.). Současně je třeba souhlasit s nejvyšším státním zástupcem, že v témže výroku je nutné specifikovat správní orgán, kterému je věc postupována. Naproti tomu pokud je v dovolání poukazováno na to, že výrok naproti tomu nad rámec potřebného obsahuje poukaz na ustanovení správních norem, podle nichž by mohla být dovozena správní odpovědnost obviněného, ačkoli potřebné závěry v daném směru si činí příslušný správní orgán samostatně a není postojem soudu vázán, nelze toto považovat za takovou vadu, kterou by bylo třeba napravovat v následném řízení, zvláště když je zde použita formulace, že „skutek … by mohl být posouzen jako přestupek podle §2 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., a podle §293 odst. 1 písm. a) zák. č. 13/1993 Sb., která v zásadě odpovídá dikci §171 odst. 1 tr. ř. a nezasahuje do pravomoci příslušného správního orgánu samostatně posoudit, zda došlo k spáchání přestupku či nikoli.
Po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je ve shora uvedených směrech důvodné, Nejvyšší soud podle §265 l odst. 2 tr. ř., aniž bylo třeba rušit napadené rozhodnutí, přikázal Městskému soudu v Praze, aby své usnesení ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 5 To 203/2012, doplnil v jeho úvodní části ohledně odvolání státní zástupkyně podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 2 T 147/2011, a dále doplnil jeho výrokovou část vymezením popisu skutku, ohledně něhož se věc postupuje, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným, a v neposlední řadě také konkretizací správního orgánu - celního úřadu, kterému je věc postupována. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést doplnění neúplného výroku, které Nejvyšší soud ve výroku tohoto usnesení nařídil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 19. 9. 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.