ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1122.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1122/2022- 4966
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2023 o dovolání, které podal obviněný Jiří Vejmelka , nar. 9. 8. 1958 ve Frýdku-Místku, trvale bytem Sokolská č. 1336, Frýdek-Místek, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 To 29/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 49 T 4/2019, byl obviněný Jiří Vejmelka (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Týmž rozsudkem byl odsouzen i spoluobviněný V. M.
2. Podstata činu spáchaného obviněným Jiřím Vejmelkou spočívala ve stručnosti v tom, že v době nejméně od 17. 12. 2007 do konce daňového období roku 2010 obviněný jako jednatel obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., a současně jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění pod obchodním názvem Jiří Vejmelka – LESK uzavíral jménem těchto subjektů jako objednatel s obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., jako poskytovatelem smlouvy o zajištění reklamních služeb a činil tak v úmyslu neoprávněně ovlivnit daňovou povinnost obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., ve vztahu k dani z příjmů právnických osob a podnikatele Jiřího Vejmelky – LESK ve vztahu k dani z příjmů fyzických osob a dále se záměrem uplatnit pro oba tyto subjekty neoprávněně nároky na odpočet daně z přidané hodnoty a vyvést z nich finanční prostředky mimo účetní evidenci, a to společně po vzájemné dohodě a v součinnosti s obviněným V. M., který jej informoval o možnosti krátit daně prostřednictvím fiktivně nadhodnocených reklamních služeb dodávaných obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., nyní PROPAG-STORM, a. s., v likvidaci. Obviněný Jiří Vejmelka jednal rovněž za součinnosti s osobami V. P., Lenkou Obornou, DiS., a Hanou Kačenovou, přičemž V. P. řídil svými pokyny konkrétní činnost a jednání Lenky Oborné, DiS., jediné členky představenstva obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., a Hany Kačenové, členky dozorčí rady téže společnosti. Uvedené smlouvy o zajištění reklamních služeb uzavíral obviněný s vědomím, že jím objednané reklamní služby a práva, které jsou na základě těchto smluv pořizovány od obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., jsou cenově účelově několikrát navýšeny oproti tržním cenám a že prostřednictvím obviněného V. M., případně jiných osob, mu budou v hotovosti vráceny zpět z ceny účtované reklamy bez jakéhokoliv odrazu v účetní a daňové evidenci částky odpovídající nejméně 80 % základu daně z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění. K tomuto účelovému navyšování cen docházelo prostřednictvím řetězce tzv. „středových“ obchodních společností, který postupně zřídil V. P., a to za účelem soustavného krácení daně z přidané hodnoty a daně z příjmů fyzických a právnických osob. V tomto řetězci docházelo k postupnému a účelovému, průměrně devítinásobnému, navyšování cen reklamy, následnému neuhrazení daně z přidané hodnoty, která by odpovídala navýšení ceny reklamy, když společnosti v řetězci buď vůbec nepodaly daňová přiznání příslušnému správci daně, anebo je podaly v záměrně zkreslené podobě zařazením fiktivních faktur na straně vstupu. Zisk opatřený tímto jednáním byl vybírán z účtů těchto tzv. středových společností a předáván V. P. v hotovosti, kterou si tento částečně ponechal a částečně, ve výši nejméně 80 % z fakturované ceny bez daně z přidané hodnoty, předával zpět koncovým odběratelům reklamy. Na osoby B. M., V. P., Lenku Obornou, DiS., Hanu Kačenovou a další podal státní zástupce obžalobu, na jejímž podkladě je vedeno řízení u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 10/2017. Obviněný Jiří Vejmelka zahrnoval faktury vystavené obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., pro objednatele – obchodní společnost LESK hutní materiál, s. r. o., a fyzickou osobu Jiřího Vejmelku – LESK do účetnictví těchto subjektů, a to v úmyslu zohlednit je v podávaných daňových přiznáních k dani z příjmů právnických osob obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., k dani z příjmů fyzických osob u Jiřího Vejmelky – LESK a v přiznáních k dani z přidané hodnoty obou těchto subjektů. Ceny v nich uvedené nechal obviněný hradit včetně daně z přidané hodnoty bezhotovostními platbami na bankovní účet obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., a postupoval tak s vědomím, že takto odeslané finanční prostředky nebudou k újmě českého státu využity ani částečně k plnění daňových povinností, ale budou použity po jejich hotovostním výběru ve prospěch obviněných. Obviněný takto činil prostřednictvím dodavatelských faktur uvedených v popisu skutku a vystavených obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., pro odběratele – obchodní společnost LESK hutní materiál, s. r. o., v letech 2008, 2009 a 2010, které obviněný následně nechal zohlednit v příslušných daňových přiznáních, podaných za daňový subjekt – obchodní společnost LESK hutní materiál, s. r. o., u Finančního úřadu ve Frýdku-Místku. Obviněný pak v úmyslu neoprávněně dosáhnout snížení základu daně z příjmů fyzických osob daňového subjektu Jiřího Vejmelky – LESK prostřednictvím faktur se záměrně navýšeným zdanitelným plněním v rozporu s ustanovením §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění, v daňových přiznáních k dani z příjmů fyzických osob za jednotlivá zdaňovací období uvedená v popisu skutku lživě vykázal základ daně a daň po uplatnění slev namísto uvedení jejich skutečné výše, čímž zkrátil daň z příjmů fyzických osob za uvedená zdaňovací období ve výši obsažené v popisu skutku. Dále obviněný v úmyslu dosáhnout zkrácení daně z přidané hodnoty uplatněním neoprávněného nároku na odpočet této daně na vstupu z faktur se záměrně navýšeným zdanitelným plněním v přiznáních k dani z přidané hodnoty daňového subjektu Jiřího Vejmelky – LESK v jednotlivých přiznáních k dani z přidané hodnoty za konkrétní zdaňovací období uplatnil na základě shora uvedených faktur neoprávněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši uvedené v popisu skutku, o který zkrátil vlastní daňovou povinnost vykázanou v daňovém přiznání ve výši uvedené v popisu skutku. Obviněný takto jednal v zištném úmyslu a po vzájemné předchozí domluvě, přípravě a rozdělení úloh s obviněným V. M. Konkrétně obviněný Jiří Vejmelka jako jednatel obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., a jako fyzická osoba podnikající pod obchodním názvem Jiří Vejmelka – LESK sjednával za tyto subjekty v pozici objednatelů smlouvy o zajištění reklamních služeb s obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., jako poskytovatelem se záměrně nejméně devítinásobně navýšenými cenami zdanitelného plnění oproti tržním cenám reklamních ploch, i když si byl vědom reálných tržních cen reklam, umísťovaných v prostorách sportovních stadionů a jiných sportovišť. Smlouvy o zajištění reklamních služeb, které tímto způsobem uzavřel jménem uvedených subjektů, jsou blíže konkretizované v popisu skutku. Dále obviněný nechával do účetnictví obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., zakládat výše uvedené faktury dodavatele PROPAG-STORM, a. s., vystavené na základě zmíněných smluv s vědomím, že tyto budou použity k ovlivnění daňových povinností daňového subjektu – obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o. Do účetnictví podnikatele Jiřího Vejmelky – LESK nechal rovněž zakládat výše uvedené faktury dodavatele PROPAG-STORM, a. s., vystavené na základě zmíněných smluv s vědomím, že tyto budou použity k ovlivnění daňových povinností daňového subjektu Jiřího Vejmelky – LESK. Obviněný dále z bankovního účtu obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., vedeného u Komerční banky, a. s., pod č. XY, zajišťoval proplácení faktur vystavených obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., za poskytnuté reklamní služby, a to formou bezhotovostních převodů finančních prostředků na bankovní účet obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., vedený u Raiffeisenbank, a. s., pod č. XY. Jako zakladatel a disponent bankovního účtu podnikatele Jiřího Vejmelky – LESK, vedeného u Komerční banky, a. s., pod č. XY, obviněný zajišťoval proplácení faktur vystavených obchodní společností PROPAG-STORM, a. s., za poskytnuté reklamní služby, a to formou bezhotovostních převodů finančních prostředků na bankovní účet obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., vedený u Raiffeisenbank, a. s., pod č. XY. Jako jednatel obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., v úmyslu jednak zkrátit daň z příjmů právnických osob za tuto společnost schvaloval a zajišťoval podání přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2008, 2009 a 2010, kterými neoprávněně snižoval základ daně z příjmů právnických osob za tato období, jednak v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty za tuto společnost schvaloval, podepisoval a zajišťoval podání přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období jednotlivých měsíců let 2008, 2009 a 2010, v nichž neoprávněně nárokoval odpočty daně z přidané hodnoty. Jako fyzická osoba podnikající pod obchodním názvem Jiří Vejmelka – LESK v úmyslu jednak zkrátit daň z příjmů fyzických osob obviněný schvaloval a zajišťoval podání přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2008, 2009 a 2010, kterými neoprávněně snižoval základ daně z příjmů fyzických osob za tato období, jednak v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty za tuto fyzickou osobou schvaloval, podepisoval a zajišťoval podání přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období jednotlivých měsíců let 2008, 2009 a 2010, v nichž neoprávněně nárokoval odpočty daně z přidané hodnoty. Od obviněného V. M. a posléze od Hany Kačenové poté obviněný Jiří Vejmelka přebíral mimo jakoukoli účetní a daňovou evidenci finanční hotovost (tzv. „vratku“) ve výši nejméně 80 % ze základu daně z částek, které dodavatel – obchodní společnost PROPAG-STORM, a. s., fakturoval výše uvedenými fakturami jak odběrateli – obchodní společnosti LESK hutní materiál, s. r. o., tak odběrateli Jiřímu Vejmelkovi – LESK. Tímto společným úmyslným jednáním s dalšími obviněnými zkrátil obviněný (dovolatel) daň z příjmů právnických osob, daň z příjmů fyzických osob, daň z přidané hodnoty a vylákal výhodu na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období let 2008 až 2010 v souhrnné výši 5 985 530 Kč. Tím způsobil České republice, procesně zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, územním pracovištěm ve Frýdku-Místku, škodu v souhrnné výši nejméně 5 985 530 Kč. V podrobnostech lze odkázat na popis skutku v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 49 T 4/2019.
3. Za tento trestný čin byl obviněný Jiří Vejmelka odsouzen podle §240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 To 29/2022, tak, že ho podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný Jiří Vejmelka podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. a), b), g), h), m) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí soudů nižších stupňů obsahují enormní množství vad.
6. Podle obviněného došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce, přičemž tuto svoji námitku podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1036/22, podle kterého je nesprávné či svévolné složení odvolacího senátu otázkou náležitého obsazení soudu, která je obecně způsobilá naplnit uvedený dovolací důvod. Obviněný k této námitce uvedl, že jeho věc vedená pod sp. zn. 3 To 29/2022 byla předložena Vrchnímu soudu v Olomouci dne 26. 4. 2022 v 10.00 hod., stejně jako další tři věci, z toho dvě věci byly přiděleny senátu 3 To, který má čtyři členy, a sice předsedu senátu pověřeného vedením senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha, předsedu senátu JUDr. Václava Čapku a členy senátu JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., a JUDr. Andreu Svobodovou. Věc obviněného byla rozhodována v senátě ve složení: JUDr. Vladimír Hendrych, JUDr. Michael Vrtek, Ph.D., a JUDr. Andrea Svobodová. Podle názoru obviněného nemá Vrchní soud v Olomouci u čtyřčlenných senátů předem daný a zpětně ověřitelný algoritmus přidělování věcí jednotlivým soudcům v rámci senátu. To je na úvaze předsedy senátu pověřeného vedením senátu, který má přidělovat věci jednotlivým členům senátu tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatížení členů senátu. U senátu 3 To se volná úvaha předsedy senátu pověřeného jeho vedením navíc neuplatňuje v okamžiku nápadu (zákonným způsobem), nýbrž až později. Rozhodným okamžikem pro určení konkrétního složení je však moment nápadu odvolání na odvolací soud, přičemž v tomto okamžiku má být a musí být jasno o konkrétním složení senátu. U nerozhodnutých věcí senátu 3 To jsou vždy uvedeni všichni členové soudního oddělení, nikoli tedy že v souladu s pravidly spravedlivého procesu jsou známi konkrétní tři členové senátu. To vše podle obviněného vyplývá z Přehledu nápadu trestních věcí u Vrchního soudu v Olomouci od 1. 1. 2022 do 29. 7. 2022 a z poskytnutí informací ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. Si 136/2022. Problematické je v tomto případě i to, že s ohledem na volnou úvahu předsedy senátu pověřeného jeho vedením tento rovněž rozhoduje o svém vlastním určení, což je nepřípustné. V dané věci tedy nebyly podle obviněného dodrženy standardy spravedlivého procesu a práva na zákonného soudce stanovené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 2769/15).
7. Dále obviněný ve svém dovolání vznesl námitku nezákonného procesu před odvolacím soudem. Poté, co obviněný přednesl návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem Ostravská znalecká, a. s., ze dne 21. 7. 2022, vynesl totiž předseda senátu po tiché poradě senátu usnesení, že o důkazním návrhu bude rozhodnuto při závěrečné poradě senátu. Následně předseda senátu ukončil dokazování a udělil slovo k závěrečným návrhům. Poté bylo přerušeno veřejné zasedání k závěrečné poradě senátu, přičemž po pokračování byla bezprostředně po sobě vyhlášena dvě usnesení, a to jedno o zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování a druhé o zamítnutí odvolání obviněného. Tímto postupem byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, neboť nemohl modifikovat svůj závěrečný návrh podle výsledků veřejného zasedání. Bylo porušeno jeho právo na obhajobu, právo na řádný trestní proces a jde o porušení práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Obviněný v této souvislosti odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS. 2168/07.
8. Pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. podřadil obviněný mimo jiné i námitky promlčení trestní odpovědnosti a nesprávného posouzení jeho jednání jako pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Argumentace obviněného spočívá v tom, že byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, přičemž znakem objektivní stránky tohoto trestného činu je škoda, resp. rozsah tvrzeného zkrácení daně ve smyslu §240 tr. zákoníku ve spojení s §138 tr. zákoníku. Objektivní stránka tedy spočívá v tom, že pachatel ve větším rozsahu zkrátí daň, přičemž větší škodou podle §138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku je zkrácení ve výši nejméně 100 000 Kč a značnou škodou podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku částka nejméně 1 000 000 Kč. Ze skutkové věty výroku o vině odsuzujícího rozsudku se přitom podává, že obviněný svým jednáním způsobil škodu v souhrnné výši 5 985 530 Kč, což odpovídá úvaze soudu o tom, že šlo o pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku, u něhož se jednotlivé škody sčítají. Nicméně v rozhodnutí chybí právní úvaha o pokračujícím trestném činu, ačkoliv lze škody sčítat pouze za předpokladu, že jsou naplněny podmínky podle §116 tr. zákoníku a soud konkrétně odůvodní, proč jsou podle něj splněny. Z hlediska pravidla in dubio pro reo je podle obviněného třeba uzavřít, že v jeho případě se škody nesčítají a nejde o pokračování v trestném činu. Nelze tak jednotlivé škody sčítat a většina tvrzených skutků s ohledem na výši škody není trestným činem. Soud prvního stupně se zabýval znaky pokračování pouze ve vztahu k druhému spoluobviněnému při ukládání společného trestu, nikdy však vůči obviněnému Jiřímu Vejmelkovi. V této souvislosti obviněný odkázal i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 3 Tdo 668/2007, podle kterého musí být ve skutkové větě výroku rozsudku uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, jimiž jsou naplněny jednotlivé zákonné znaky trestného činu, jak jsou uvedeny v právní větě výroku. K otázce pokračování v trestném činu obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017. K ostatním skutkům obviněný uvedl, že u nich zanikla jeho trestní odpovědnost podle §34 odst. 1 tr. zákoníku promlčením, protože uplynula promlčecí doba, která činí 5 let.
9. Obviněný vytkl i vadu související se subjektivní stránkou trestného činu, protože soud prvního stupně dostatečně neodůvodnil, z čeho dovodil její naplnění ve vztahu k obviněnému, a to ohledně každého jednotlivého dílčího útoku pokračujícího trestného činu. Závažné souvztažné pochybení soudů nižších stupňů zde obviněný spatřuje z důvodu argumentace odvolacího soudu, který uvedl, že jde pouze o jisté formulační neobratnosti při argumentaci k pokračování trestného činu bez další přiléhavé právní argumentace.
10. Obviněný pak zpochybnil i naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty spočívajícího ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Byť je ve skutkové větě soudu prvního stupně uvedeno, že obviněný jednal s dalšími obžalovanými, v projednávané věci byl kromě dovolatele jen jeden spoluobžalovaný, a to V. M. To však nepostačuje k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Soud prvního stupně uvažoval kromě spoluobviněného V. M. i o osobách Hany Kačenové, Lenky Oborné, DiS., a V. P., které obviněný Jiří Vejmelka znal a věděl o jejich činnosti v rámci obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s. Nejde však o dalšího spolupachatele nebo účastníka, a proto nemůže být podle obviněného naplněn znak spočívající ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami. Mezi spolupachatelství a spáchání činu nejméně se dvěma osobami nelze klást rovnítko (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013-I., uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 1968, sp. zn. 8 Tz 10/68, uveřejněný pod č. 25/1968-II. Sb. rozh. tr.). Odvolací soud poté nesprávně argumentoval tím, že v rámci hmotně právního naplnění citované kvalifikované skutkové podstaty může jít v podstatě o jakoukoli osobu, což však není podle obviněného možné. Nemůže jít pouze o osobu trestně stíhanou v jiné věci, neboť v otázkách viny těchto osob stíhaných v jiných trestních věcech není soud rozhodující v projednávané věci příslušný, a to i s ohledem na zásadu presumpce neviny (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Mucha proti Slovenské republice).
11. Ve svém dovolání obviněný rovněž namítl podjatost předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Romana Pokorného, přičemž tuto námitku podřadil pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a m) tr. ř. Ačkoliv uvedenou námitku obviněný uplatnil již v podaném odvolání, resp. v doplnění odvolání, nebylo o ní rozhodnuto, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a řádný zákonný proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 525/15). Obviněný spatřuje podjatost předsedy senátu v porušování zásady presumpce neviny a v komunikaci s poškozeným nepřípustným způsobem. Z přípisu soudu ze dne 6. 1. 2022 je patrné, že sám předseda senátu dává výslovné poučení poškozenému o hmotném právu stran jeho uplatněného nároku, o němž má rozhodovat případně až v rozsudku samém (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05). Obviněný v této souvislosti odkázal na další judikaturu Ústavního soudu, podle které je právo na nestranného soudce součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03, a ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 449/04). Právo na nestranného soudce je chráněno také v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž nutnost nestranného soudce zdůraznil Evropský soud pro lidská práva také ve věci Piersack proti Belgii.
12. K námitce podjatosti obviněný dodal, že soud prvního stupně dovozuje vinu obviněného z toho, že na osoby B. M., V. P., Lenku Obornou, DiS., Hanu Kačenovou a další byla podána obžaloba u Krajského soudu v Ostravě a věc je vedena u tohoto soudu pod sp. zn. 35 T 10/2017. Soud tak dovozuje vinu osob v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Trestní soudci si přitom musí být vědomi povinnosti dodržovat striktně presumpci neviny, a to i z hlediska formulací, které volí ve svých rozhodnutích (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). Odvolací soud navíc pochybil, když se nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami v rámci tvrzené podjatosti soudců.
13. Dále obviněný poukázal na vadné dokazování před soudy nižších stupňů i opomenuté důkazy, protože veškeré navržené důkazy ve prospěch obviněného byly odmítnuty, a naopak nic neříkající a procesně absolutně nepoužitelné důkazy byly použity v rozporu s trestním řádem, judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a zásadami spravedlivého procesu. To podle názoru obviněného svědčí o libovůli obou soudů nižších stupňů. Konkrétně obviněný odkázal na porušení zásady kontradiktornosti trestního procesu a rovnosti zbraní (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci H. proti Belgii ze dne 30. 11. 1987, stížnost č. 8950/80).
14. Opomenutým důkazem je podle obviněného znalecký posudek č. 1535/100/22 ze dne 21. 7. 2022 zpracovaný obchodní společností Ostravská znalecká, a. s. Ten byl předložen v odvolacím řízení, a to s ohledem na závěry soudu prvního stupně, který nepovažoval za nutné provést tento důkaz z důvodu, že navrhované důkazy – znalecké posudky byly zpracovány pro jiné řízení a týkaly se zcela jiného období (let 2011 až 2013). Z toho důvodu nechal obviněný zpracovat tento znalecký posudek za relevantní období, a to od roku 2008 až do roku 2010. Ze zmíněného znaleckého posudku vyplývá, že nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě by ceny služeb u obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., bylo možné považovat za neobvyklé či nepřiměřené. Navíc ani jedno rozhodnutí soudů nižších stupňů nevyjasnilo otázku, o kolik měla být cena reklamy nadhodnocena, když odvolací soud uvádí vždy jiné údaje. Tím došlo k porušení zásady zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností upravené v §2 odst. 5 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, případně rozhodnutí uveřejněná pod č. 53/1958, č. 3/1960, č. 11/1967, č. 56/1981, č. 32/1995, č. 39/2008, č. 3/2013, č. 26/2014, č. 39/2015 a č. 16/2017 Sb. rozh. tr.). V souvislosti s otázkou opomenutých důkazů obviněný odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, která se týká této problematiky (nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
15. Soudy nižších stupňů měly zjišťovat, jaká byla skutečná daňová povinnost příslušného plátce či poplatníka, do které se promítají všechny slevy, odpočty a další položky, jimiž lze legálně snižovat daňový základ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). Jestliže by byla reklama nadhodnocena, musela by být „reálná“ cena reklamy odečtena jako položka, jíž lze legálně snižovat daňový základ. Soudy podle obviněného postupovaly v rozporu se zákonem, pokud to nezohlednily.
16. Odvolací soud zhodnotil důkaz předloženým znaleckým posudkem jako nadbytečný s ohledem na důkazy (výpovědi svědkyň Hany Kačenové a Lenky Oborné, DiS., a listinný důkaz posudkem obchodní společnosti A-Consult plus, spol. s r. o.), které uvádí jiné skutečnosti než předložený znalecký posudek. Obviněný však nepovažuje tento závěr za správný, když podle judikatury nelze odborný závěr znalce nahradit laickým názorem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 40/1972 a č. 11/1987 Sb. rozh. tr.), v tomto případě výpovědí dvou laických svědkyň a listinným důkazem. Znalecký posudek ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o., by navíc neměl být posuzován jako důkaz, neboť se na jeho vypracování podílela fyzická osoba, která není zapsána jako znalec pro příslušné odvětví. Tím došlo i k porušení povinnosti osobního výkonu znalecké činnosti stanovené v §1 odst. 4 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech, ve znění pozdějších předpisů. Tento postup lze podle obviněného posoudit jako porušení jeho práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13).
17. Soud prvního stupně odmítl jako důkaz také návrh na provedení odborného vyjádření O. K., které se týkalo věrohodnosti svědkyň Hany Kačenové a Lenky Oborné, DiS. Návrh byl předložen při hlavním líčení dne 17. 3. 2022 a soud prvního stupně k tomu uvedl, že posouzení věrohodnosti svědků náleží primárně vždy soudu a je podstatou jeho rozhodovací činnosti, proto odmítl důkaz odborným vyjádřením či výslechem jeho zpracovatele jako nadbytečný. Podle obviněného však soud postupoval mimo rámec judikatury Ústavního soudu, neboť otázka věrohodnosti svědka, resp. posouzení jeho osobnostních rysů ve vztahu k jeho věrohodnosti, je otázkou odbornou. Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popřípadě svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, ale není oprávněn se vyjadřovat k otázce věrohodnosti výpovědi svědka. Takové hodnocení přísluší soudu. Odvolací soud se snažil vypořádat s touto námitkou, nicméně hodnotil zmíněný důkaz z hlediska jeho obsahu či osoby, která podává odborné vyjádření, aniž by ho sám provedl. Hodnocení je přípustné až po provedení tohoto důkazu, to se však před soudy nižších stupňů nestalo. Tímto postupem bylo porušeno právo na spravedlivý proces v rámci tzv. opomenutého důkazu, rovnosti zbraní a kontradiktornosti trestního řízení, přičemž zmíněný důkaz měl zásadní důkazní potenci s ohledem na to, že závěr soudu prvního stupně o vině obviněného stojí právě na výpovědích výše uvedených dvou svědkyň. Tyto svědecké výpovědi přitom stojí na nepodložené dedukci, že každý klient obchodní společnosti PROPAG-STORM, a. s., musel dostávat tzv. vratky. Tato skutečnost je nepravdivá již podle závěrů zprošťujícího rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 3 T 159/2019.
18. Bez porušení zásady presumpce neviny nelze podle obviněného z provedených důkazů učinit závěr o jeho vině skutkem uvedeným v obžalobě. Odsuzující rozsudek je opřen toliko o tyto důkazy: posudek znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o. (procesně nepoužitelný a vypracovaný v jiné věci), orientační plátek (z jiné věci, a to zcela bez souvislosti s osobou obviněného), svědecké výpovědi Hany Kačenové a Lenky Oborné, DiS. (nevěrohodné svědkyně obžalované v jiné věci a v postavení spolupracujícího obviněného a současně osoby, které jsou v registrovaném partnerství).
19. Obviněný poukázal rovněž na nepřezkoumatelnost a nezákonnost té části rozsudku soudu prvního stupně, která se zabývá otázkou spolupachatelství. Soud prvního stupně řádně neodůvodnil, jakou formou se ten který obviněný účastnil na páchání činu, jak svým jednáním přispěl k činu, zda šlo o spolupachatele a zda nešlo například o nepřímého pachatele. Bez těchto úvah nelze ověřit uvedený závěr soudu o spolupachatelství. Tuto vadu podle obviněného nenapravil ani odvolací soud, když v podstatě jen zopakoval „obecný balast“, aniž by se držel své povinnosti přezkoumat námitky odvolatele.
20. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl uložen ve výměře 3 roků a 6 měsíců. Tento návrh odůvodnil tím, že v řízení před soudy nižších stupňů bylo dáno rozsáhlé množství nezákonných a protiústavních pochybení, která uvedl v tomto dovolání. Tím došlo k výraznému zásahu do jeho základních práv a svobod. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 To 29/2022, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2022, sp. zn. 49 T 4/2019, a aby přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
21. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného Jiřího Vejmelky prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, který se ztotožnil s rozhodnutími soudů nižších stupňů.
22. Jde-li o námitku obviněného týkající se nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu, podle státního zástupce nedošlo k žádnému pochybení na straně odvolacího soudu. Z rozvrhu práce trestního úseku – oddělení To Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2022, vydaného pod sp. zn. S 313/2021, vyplývají k otázce obsazení senátů další pravidla pro přidělení věcí, která obviněný ve svém dovolání účelově zcela pomíjí. Mechanismus přidělení věcí podle tohoto rozvrhu práce státní zástupce ve svém vyjádření podrobně popsal a navíc uvedl i další pravidla pro přidělování v senátu 3 To, která obviněný ve svém dovolání opomenul. Státní zástupce nakonec dospěl k závěru, že z dostupných podkladů nelze dovodit, že senát, který rozhodoval v odvolacím řízení, byl obsazen v rozporu s příslušnými zákonnými a interními normami správy soudu, jak namítá obviněný.
23. Podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit ani výtkám obviněného ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces, když o námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně nebylo rozhodnuto tímto soudem či samostatným usnesením v rámci projednání odvolání. K tomu státní zástupce dodal, že námitku podjatosti nelze uplatnit zpětně poté, co příslušný soudce již rozhodl, přičemž s touto námitkou se adekvátně vypořádal odvolací soud v rámci posouzení odvolání. Pokud byla námitka podjatosti soudce soudu prvního stupně uplatněna až před odvolacím soudem, není možné, aby o ní rozhodoval podle §31 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně a navíc ji nelze podle názoru státního zástupce vyhodnotit ani jako opodstatněnou. Důvodem pro vyloučení soudce ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. nejsou výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Důvodem vyslovení podjatosti soudce není ani jeho případné (procesní či jiné) pochybení při vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 6 Tdo 880/2010). Komunikace předsedy senátu s poškozeným navíc byla plně v souladu se zásadou obsaženou v §2 odst. 5 tr. ř. V této souvislosti státní zástupce odkázal i na vysvětlení daného postupu v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na posouzení téže otázky odvolacím soudem. S jejich závěry se státní zástupce plně ztotožnil.
24. Pokud jde o poukaz obviněného na nezákonný postup odvolacího soudu ve vztahu k rozhodování o jeho návrhu na doplnění dokazování, podle státního zástupce jsou to procesní námitky, které obsahově neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Tvrdí-li obviněný, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu, nelze s ním podle státního zástupce souhlasit. Jestliže veřejné zasedání neprobíhalo zcela v souladu s ustanovením §235 tr. ř., neboť nebylo dodrženo pořadí jednotlivých úkonů, nemá to vliv na jeho zákonnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018, sp. zn. 7 Tdo 1206/2018). Jak navíc vyplývá z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu, nebyly v něm prováděny žádné další důkazy a odvolací soud vycházel jen z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Obviněný v průběhu veřejného zasedání přednesl své odvolání, tento přednes však nebyl důkazem ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř., a jestliže odvolací soud nedoplňoval dokazování, nebyl důvod ani k postupu podle §235 odst. 3 tr. ř. a k přiměřenému použití ustanovení o dokazování v hlavním líčení.
25. Podle názoru státního zástupce se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly s námitkami obviněného o vadném dokazování a opomenutých důkazech. Jako opomenutý důkaz nelze vyhodnotit návrh obviněného na provedení důkazu, jenž soud zamítl s věcně adekvátním odůvodněním. Státní zástupce rovněž dodal, že znalcům nepřísluší zasahovat do výlučné pravomoci soudů hodnotit důkazy a činit právní závěry, a nejsou oprávněni ani k tomu, aby zaujímali závěry k otázce věrohodnosti svědka.
26. K námitkám obviněného ohledně správnosti stanovení rozsahu zkrácení daně, když soudy údajně nezohlednily náklady na poskytnutou reklamní činnost a propagaci, státní zástupce dodal, že na základě zjištěného skutkového stavu soudy učinily závěr, podle něhož šlo ve skutečnosti o výdaje určené k zastírání daňové trestné činnosti.
27. Pokud jde o výhrady obviněného ohledně nesprávného posouzení jeho jednání jako pokračování v trestném činu, podle názoru státního zástupce všechny rozhodné skutkové okolnosti pro možné posouzení trestného činu jako pokračujícího jsou zahrnuty v podrobné skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Přitom soud prvního stupně výslovně odkázal na ustanovení §116 tr. zákoníku (viz bod 84. odůvodnění jeho rozsudku), a to nikoli jen ve vztahu ke spoluobviněnému V. M., jak uvádí obviněný v dovolání. Závěr o spáchání pokračujícího trestného činu dovodil i odvolací soud (viz bod 58. odůvodnění jeho usnesení).
28. Stejně neopodstatněná je i námitka obviněného poukazující na promlčení jeho trestní odpovědnosti za jednotlivé dílčí skutky. Trestný čin, jehož spácháním byl obviněný shledán vinným, se promlčuje po 10 letech [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] ode dne, kdy bylo podáno poslední daňové přiznání. Tímto dnem je 7. 9. 2012, kdy obviněný podal dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2010 za daňový subjekt Jiřího Vejmelku – LESK. Doručením usnesení o zahájení trestního stíhání v listopadu 2018 došlo k přerušení běhu promlčecí doby [§34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku]. Trestní odpovědnost obviněného za posuzovaný trestný čin tedy nezanikla.
29. Státní zástupce se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o nesprávném posouzení jeho jednání jako spáchaném ve spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť tuto námitku formuloval obviněný jen velmi obecně, když pouze konstatoval nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů a nemístně kritizoval přezkumnou činnost odvolacího soudu. Podle státního zástupce k naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž se nevyžaduje předchozí vzájemná výslovná dohoda a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje ke spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Tomu odpovídají i skutková zjištění v posuzované věci vyjádřená ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou i blíže specifikovány detaily jednání všech osob včetně rozdělení úloh. Otázce spolupachatelství se věnoval i odvolací soud (především pod bodem 56. svého usnesení).
30. Pokud jde o údajnou nesprávnou kvalifikaci jednání obviněného jako činu spáchaného nejméně se dvěma osobami, podle přesvědčení státního zástupce trestní stíhání konkrétní osoby není podmíněno trestním stíháním dalších osob, které se měly podílet na dané trestné činnosti. Navíc naplnění objektivního znaku jakékoliv skutkové podstaty trestného činu, který má povahu jednání či okolnosti spojené s tímto jednáním, se posuzuje podle stavu v době páchání trestného činu, nikoli v době, kdy má být trestný čin projednáván před soudem, a podle personálního obsazení stran v takovém soudním řízení. Státní zástupce do jisté míry přisvědčil výhradám k formulační nejednoznačnosti soudu prvního stupně, který ve skutkové větě užil slovní spojení, že se obviněný dopustil zkrácení daně společným úmyslným jednáním s dalšími spoluobžalovanými. V projednávaném případě byli obžalovanými skutečně pouze obviněný Jiří Vejmelka a spoluobviněný V. M., nicméně prvoinstanční soud při tvorbě skutkové věty začlenil i odkaz na další obžalobu podanou proti dalším osobám. Tato nejednoznačná formulace se však nijak neodrazila na míře spoluúčasti dovolatele na trestné činnosti, ani na jiných aspektech jeho trestní odpovědnosti. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, v jednání s jakými osobami se obviněnému klade za vinu naplnění znaku ve smyslu §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
31. S ohledem na shora uvedené navrhl státní zástupce v závěru svého vyjádření, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
32. V reakci na vyjádření státního zástupce zaslal obviněný Nejvyššímu soudu repliku, v níž označil toto vyjádření za zcela zjevně nesprávné a neztotožnil se se závěry zde uvedenými. Podle obviněného státní zástupce zcela deformuje celkový stav věci a v mnoha částech si protiřečí. V případě námitky nesprávného obsazení senátu odvolacího soudu státní zástupce pouze převzal příslušné pasáže z tehdy účinného rozvrhu práce, aniž by uvedl, co mají prokazovat. Z převzatých pasáží příslušného rozvrhu práce naopak jednoznačně vyplývá, že neosahují předem daný a zpětně ověřitelný algoritmus, který by zaručoval objektivní a ústavně souladné přidělování jednotlivých trestních věcí, aby byla vyloučena možnost předsedy senátu jakýmkoliv způsobem určovat, jaký konkrétní soudce či který konkrétní senát bude rozhodovat danou věc. V podaném dovolání bylo prokázáno, že u senátu 3 To nejsou dopředu a ke dni nápadu známí 3 konkrétní soudci, kteří budou tuto věc rozhodovat. Jsou následně určeni až na základě volné úvahy předsedy senátu, což je nepřípustné s ohledem na judikaturu uvedenou v dovolání (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3011/20).
33. Státní zástupce si protiřečí také u námitky podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně. Uvádí totiž, že mu není známo, kdy vlastně obviněný vznesl námitku podjatosti, na druhé straně však ve svém vyjádření dodává, že námitka byla vtělena do odůvodnění doplnění odvolání. Podle obviněného je tedy zcela zřejmé, kdy byla učiněna. Státní zástupce navíc argumentuje usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 3 To 35/2020, které interpretoval zcela nesprávně, neboť z rozhodnutí vyplývá, že námitka soudce soudu prvního stupně nemůže být uplatněna v situaci, kdy již daný soudce není činný ve věci ve veřejném zasedání. Nic takového, jak uvedl sám státní zástupce ve svém vyjádření, však učiněno nebylo. Z citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že uplatnění námitky podjatosti při podání mimořádného opravného prostředku nebo ústavní stížnosti je v souladu se zákonem. Podle obviněného je zarážející argumentace státního zástupce v jeho vyjádření, že by snad mělo být porušeno ústavně garantované právo obžaloby na zákonného soudce, pokud by byly důvody podjatosti vykládány extenzivně. V rámci ústavně garantovaných práv v České republice skutečně obžalobě nenáleží základní práva, včetně práva na zákonného soudce. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle které není a z povahy věci ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv stát, resp. státní orgán za něj jednající, pokud vystupuje jako nositel veřejné moci.
34. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání pouze alibisticky uvedl, že námitka vytýkající procesní pochybení, když veřejné zasedání o odvolání nebylo vedeno v souladu s trestním řádem, nezakládá bez dalšího dovolací důvod. Ačkoliv byl do spisu v rámci veřejného zasedání konaného o odvolání založen znalecký posudek č. 1535/100/22 zpracovaný ústavem Ostravská znalecká, a. s., a v trestním řízení nebyl vyvrácen závěr, že by tvrzená a vyúčtovaná reklamní plnění neproběhla, setrvává státní zástupce na ničím nepodloženém stanovisku, že reklamní plnění měla být jen prostředkem k zastření trestné činnosti, jež měla spočívat v neprokázaných „vratkách“ hotovosti.
35. Podle obviněného byl nesprávně hodnocen i předložený důkaz, který se týká tzv. korunních svědkyň, když i státní zástupce opakuje již vyvrácenou argumentaci, že předložený znalecký posudek či odborné vyjádření má posuzovat věrohodnost uvedených svědkyň. Otázka, zda svědci mluví pravdu, je otázkou odborného psychologického posouzení, tedy odbornou otázkou, kterou soud nemůže sám posoudit (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 4. 6. 1986, sp. zn. 1 Tzf 3/86).
36. Obviněný nesouhlasí ani s názorem státního zástupce, podle něhož nesprávná právní kvalifikace, která nenaplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zákoníku, by mohla být hodnocena pouze jako jistá formulační neobratnost. Právní kvalifikace a podřazení jednání pod skutkovou podstatu musí obsahovat za každých okolností veškeré obligatorní znaky takové skutkové podstaty. Pokud některý z těchto znaků chybí, nelze jej spekulativně domýšlet. Státní zástupce si ve svém vyjádření opět protiřečí, když uvádí, že: „… prvoinstanční soud měl při tvorbě skutkové věty pravděpodobně na paměti, že do skutkové věty začlenil i odkaz na další obžalobu podanou proti dalším osobám.“ Na jiném místě svého vyjádření totiž uvedl, že pouhý odkaz na obžalobu nemůže samozřejmě zakládat důvody podjatosti u předsedy senátu. S ohledem na zásadu presumpce neviny je nepřípustné, aby státní zástupce označoval jiné osoby v jiných řízeních jako osoby vinné trestnými činy, které jsou jim kladeny za vinu, pokud dosud nebylo o případné vině pravomocně rozhodnuto.
37. K námitce týkající se spolupachatelství obviněný uvádí, že napadené rozhodnutí obsahuje pouze jakýsi sumář judikatury, který se vztahuje k otázce spolupachatelství, aniž by však soud jakýmkoliv způsobem uvedl, jaká je souvislost mezi judikaturou a projednávanou věcí obviněného. Pouhý odkaz na judikaturu je totiž zcela nedostatečný, neboť je třeba věnovat zvláštní péči popisu těch skutků, na nichž se účastnilo více osob, a uvést u každé z nich, jak jednala, jakým způsobem přispěla k činu apod., aby nebylo pochyb o formě její účasti.
38. Státní zástupce se v celé věci nesprávně orientuje a přebírá neudržitelnou argumentační konstrukci všech orgánů dosud činných v trestním řízení a nekriticky na ni navazuje, a to bez správného, zákonného, logického a objektivního hodnocení zjištěného skutkového stavu, které je od počátku vedeno zcela tendenčně s předem vytyčeným cílem shledat obviněného vinným.
39. V závěru svého vyjádření obviněný navrhl, aby bylo jeho dovolání vyhověno ve znění, v jakém bylo podáno.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
40. Nejvyšší soud zjistil, že byly splněny všechny formální podmínky k podání dovolání. Dále se zabýval otázkou povahy a opodstatněnosti námitek obviněného ve vztahu k uplatněným dovolacím důvodům. Obviněný Jiří Vejmelka opřel své dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), g), h), m) tr. ř.
41. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je naplněn, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten spočívá v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud připomíná, že je dán především tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. může být naplněn ve dvou variantách. Podle první z nich jde o případy, v nichž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Druhá varianta je určena k nápravě vady spočívající v tom, že v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přesto soud rozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku.
b) K uplatněným námitkám obviněného
42. Přestože dovolání obviněného je velmi obsáhlé, obviněný v něm opakuje především námitky uplatněné už v řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi již dostatečně a věcně správně vypořádaly. Tyto soudy se věnovaly námitkám ohledně promlčení trestní odpovědnosti a údajně nesprávného užití ustanovení §116 tr. zákoníku (viz bod 58. usnesení odvolacího soudu), naplnění subjektivní stránky trestného činu (viz body 76., 86. a 88. rozsudku soudu prvního stupně, bod 49. usnesení odvolacího soudu), posudku znaleckého ústavu A-Consult Plus, spol. s r. o. (viz body 14. a 59. rozsudku soudu prvního stupně, bod 49. usnesení odvolacího soudu), naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami (viz bod 84. rozsudku soudu prvního stupně, bod 55. usnesení odvolacího soudu), způsobu vedení výslechu svědkyň Hany Kačenové a Lenky Oborné, DiS., prostřednictvím videokonference (viz bod 63. usnesení odvolacího soudu), rozdílu mezi výší zkrácených daní a vylákání výhody na dani (viz body 78. a 79. rozsudku soudu prvního stupně) i ohledně spolupachatelství (viz body 56. a 57. usnesení odvolacího soudu). Nicméně obviněný jakékoli argumenty z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (jakož i judikaturu, na níž v dovolání odkazuje) interpretuje nepřiléhavým způsobem po svém a často vše překrucuje tak, aby to vyznívalo v jeho prospěch. Ohledně těchto námitek považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na své usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002). Z něj vyplývá, že v případě podání dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, které byly uplatněny již v řízení před soudem prvního či druhého stupně a s nimiž se tyto soudy dostatečně a věcně správně vypořádaly, jde o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
1. K námitce porušení práva na zákonného soudce
43. Námitku, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, podřadil obviněný pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ho lze úspěšně uplatnit ve dvou případech, tedy pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud (první alternativa) nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně (druhá alternativa). Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod v jeho druhé alternativě. Nicméně jak je z následné argumentace v dovolání zřejmé, obviněný tím měl na mysli obsazení senátu konkrétními soudci rozhodujícími v senátě 3 To Vrchního soudu v Olomouci, nikoli formální složení senátu odvolacího soudu ve smyslu konkrétního postavení jeho členů (samosoudce, senát, složení ze soudců a přísedících apod.), které by bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Námitka obviněného tedy neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť nesměřuje k nápravě vady spočívající například v tom, že věc rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo pokud byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). V projednávané věci přitom rozhodoval senát Vrchního soudu v Olomouci složený z předsedy senátu a dvou soudců, tedy zcela v souladu s pravidly podle §27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. I přes odkaz obviněného na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 1036/22, neshledal Nejvyšší soud žádné pochybení odvolacího soudu stran složení rozhodujícího senátu, ani porušení práva obviněného na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na nezávislý a nestranný soud podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jak obviněný namítá ve svém dovolání. Složení senátu odvolacího soudu rozhodujícího ve věci obviněného odpovídalo pravidlům pro přidělování věcí v rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci.
44. Obviněný vystavěl svou dovolací námitku na argumentu, že u čtyřčlenných senátů nemá Vrchní soud v Olomouci předem daný a zpětně ověřitelný algoritmus přidělování věcí jednotlivým soudcům v rámci senátu, a záleží tedy na volné úvaze předsedy senátu pověřeného jeho vedením, což obviněný vyvozuje z věty: „ Věci přidělené příslušnému senátu přiděluje jeho jednotlivým členům předseda senátu pověřený vedením senátu tak, aby bylo zajištěno rovnoměrné zatížení členů senátu .“ Citované pravidlo je však vytrženo z kontextu dalších pravidel pro přidělování [uvedeny v rozvrhu práce Vrchního soudu v Olomouci pro rok 2022 ve znění dodatku č. 2 s účinností od 1. 4. 2022, Pravidel rozdělování nápadu, I. Obecných kritérií (především na s. 7)]. Z nich vyplývá, že při přidělování nově došlých věcí (předložených k rozhodnutí, označovaných jako „napadlé“) se vychází z chronologické posloupnosti, přičemž při současném „nápadu“ více věcí najednou rozhoduje abecední pořadí písmen příjmení obviněných osob uvedených na prvním místě. Tyto věci se rozdělují do jednotlivých senátů rotačním způsobem, v rámci čtyřčlenného senátu se přidělují každému členu senátu podle pořadí v samostatných rotačních režimech pro odvolací agendu. Věc obviněného Jiřího Vejmelky vedená pod sp. zn. 3 To 29/2022 došla Vrchnímu soudu v Olomouci dne 26. 4. 2022 v 10.00 hod., stejně jako další tři věci, z toho dvě věci byly přiděleny senátu 3 To. Senát 3 To má čtyři členy: předsedu senátu pověřeného vedením senátu JUDr. Vladimíra Hendrycha, předsedu senátu JUDr. Václava Čapku, a další členy senátu JUDr. Michaela Vrtka, Ph.D., a JUDr. Andreu Svobodovou. Věc obviněného zapsaná pod sp. zn. 3 To 29/2022 rozhodoval senátě ve složení: JUDr. Vladimír Hendrych, JUDr. Michael Vrtek, Ph.D., a JUDr. Andrea Svobodová. Jak vyplývá z dalších pravidel pro přidělování týkajících se senátu 3 To, s účinností ode dne 1. 4. 2022 byly do tohoto senátu přidělovány věci pro 2 členy senátu a 1/3 průměrného „nápadu“ na osobu pro předsedu vrchního soudu JUDr. Václava Čapku. Z pravidelné rotace přidělování věcí čtyřčlenného senátu 3 To bude vynechán soudce JUDr. Michael Vrtek, Ph.D., vyjma věcí, ve kterých platí obecná pravidla pro předcházení. Podle citovaného rozvrhu práce je ve věcech, které jsou přiděleny JUDr. Andree Svobodové po 1. 4. 2022, příslušný senát 3 To ve složení: předseda senátu JUDr. Vladimír Hendrych a soudci JUDr. Michael Vrtek, Ph.D., a JUDr. Andrea Svobodová. Takové složení senátu odpovídá složení i při rozhodování o odvolání obviněného ve věci vedené pod sp. zn. 3 To 29/2022 (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 27. 7. 2022, č. l. 4744 trestního spisu).
45. Skutečnost, že u nerozhodnutých věcí senátu 3 To jsou v „Přehledu nápadu trestních věcí u Vrchního soudu v Olomouci od 1. 1. 2022 do 29. 7. 2022“ uvedeni všichni členové senátu, nikoli jen tři, vyplývá i z dokumentu „Poskytnutí informací ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. Si 136/2022“. Zde místopředsedkyně Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Martina Kouřilová, Ph.D., vysvětlila, že ve věcech přidělených do senátu se čtyřmi členy jsou v „Přehledu nápadu“ uvedeni všichni tito členové v případě, že věc ještě nebyla vyřízena, a může tak dojít ke změně složení senátu v souladu s rozvrhem práce Vrchního soudu v Olomouci (č. l. 4910 trestního spisu).
2. K námitce nezákonného procesu před odvolacím soudem
46. Námitka obviněného spočívající v tvrzení, že odvolací soud nesprávně postupoval v průběhu veřejného zasedání při rozhodování o jeho návrhu na doplnění dokazování, je procesního charakteru a nelze ji podřadit pod žádný dovolací důvod. Neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nejde o tzv. opomenutý důkaz (více k opomenutým důkazům viz níže pod body 55. a 56. odůvodnění tohoto usnesení). Odvolací soud náležitě odůvodnil, proč zamítl návrh obhájce obviněného na doplnění dokazování znaleckým posudkem znalecké kanceláře Ostravská znalecká, a. s., ze dne 21. 7. 2022, č. 1535/100/22, (viz bod 51. odůvodnění jeho usnesení) a Nejvyšší soud se ztotožňuje s jeho argumenty a zcela na ně odkazuje.
47. Protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu ze dne 27. 7. 2022 (č. l. 4744 a 4745 trestního spisu) je poněkud zavádějící, pokud uvádí mimo jiné, že: „Předseda senátu podle §216 tr. ř. prohlásil dokazování za skončené …“, když odvolací soud v podstatě neprováděl žádné dokazování v tomto veřejném zasedání v řízení o odvolání obviněného. V souvislosti s námitkou nesprávného postupu odvolacího soudu při rozhodování o návrhu na doplnění dokazování lze však odkázat na judikaturu, kterou citoval ve svém vyjádření již státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství a podle níž nemá vliv na zákonnost veřejného zasedání skutečnost, že veřejné zasedání neprobíhalo zcela v souladu s ustanovením §235 tr. ř., když nebylo dodrženo pořadí jednotlivých úkonů (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1206/2018). Nelze tedy dospět k závěru, že by tímto postupem odvolací soud zkrátil obviněného na jeho obhajovacích právech.
3. K námitce zániku (promlčení) trestní odpovědnosti
a nesprávného užití ustanovení §116 tr. zákoníku
48. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s tvrzením obviněného o zániku jeho trestní odpovědnosti a o nesprávném posouzení jeho jednání jako pokračujícího trestného činu. Soud prvního stupně odůvodnil pod bodem 84. svého rozsudku právní kvalifikaci jednání obou obviněných, nejen obviněného V. M., jak nesprávně uvádí dovolatel. V závěru tohoto bodu odůvodnění věnoval soud pozornost rovněž otázce pokračování v trestném činu podle §116 tr. zákoníku. Jak zde mimo jiné uvedl, o takové pokračování jde u jednání popsaného ve výroku rozsudku pod body 1. i 2., přičemž výrok o vině pod bodem 1. se vztahuje i k obviněnému Jiřímu Vejmelkovi. Přitom soud prvního stupně při posuzování způsobeného následku použil kvalifikaci pro obviněného příznivější, a to ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku. Z důvodů, které již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření, nelze podle názoru Nejvyššího soudu přisvědčit ani související námitce obviněného o promlčení jeho trestní odpovědnosti, neboť promlčecí doba podle §34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku činí v případě projednávaného trestného činu 10 let, a nikoli 5 let, jak nesprávně dovozuje obviněný. Její běh se počítá v případě pokračování v trestném činu od ukončení jednání pachatele (§34 odst. 2 tr. zákoníku), tj. od ukončení posledního dílčího útoku. Navíc zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, se promlčecí doba podle §34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku přerušuje a poté začíná běžet nová promlčecí doba.
4. K námitce nedostatečného odůvodnění naplnění subjektivní stránky
trestného činu u každého dílčího útoku
49. V souvislosti s touto námitkou obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017, podle něhož u pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z povahy a charakteru trestné činnosti i sofistikovaného postupu jednotlivých aktérů v rámci celé struktury není pochyb o tom, že obviněný Jiří Vejmelka naplnil i subjektivní stránku skutkové podstaty spáchaného trestného činu, jak to náležitě zdůraznil i odvolací soud zejména pod bodem 60. odůvodnění svého usnesení.
5. K námitce vytýkající nenaplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty
spočívajícího ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami
50. Osoby Hana Kačenová a Lenka Oborná, DiS., sice v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2019 vystupovaly jako svědkyně a nebyly zde v postavení spoluobžalovaných ani účastníků na projednávané trestné činnosti, nicméně bylo tomu tak proto, že skutek Jiřího Vejmelky a V. M. byl z původního řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 35 T 10/2017 (v němž mají Hana Kačenová i Lenka Oborná, DiS., postavení spolupracujících obviněných) vyloučen do samostatného řízení, které bylo vedeno právě pod sp. zn. 49 T 4/2019. Kdyby tedy nedošlo k vyloučení věci těchto dvou obviněných do samostatného řízení, byly by uvedené osoby ve vztahu k dovolateli v postavení spoluobžalovaných. Skutečnost, že byla část skutku obviněných Jiřího Vejmelky a V. M. vyloučena do samostatného řízení, nemění nic na tom, že obviněný spáchal skutek s dalšími osobami (minimálně s V. M., Hanou Kačenovou, Lenkou Obornou, DiS., a V. P.).
51. Jak vyplývá z formulace znaku spočívajícího ve spáchání činu nejméně se dvěma osobami podle §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k jeho naplnění není třeba, aby další osoby, s nimiž obviněný spáchal daný trestný čin, byly obviněny či obžalovány společně s ním. Relevantní je pouze to, že se podílely na trestné činnosti, přičemž následné postavení těchto osob v případném trestním řízení nemá vliv na naplnění zmíněného znaku skutkové podstaty. K jeho naplnění postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto musely navzájem vědět o své součinnosti s pachatelem a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost projevující se například v dělbě práce (viz rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1965, sp. zn. 8 Tz 1/65, uveřejněný pod č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel však musí vědět o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2433.). Z provedeného dokazování v této trestní věci vyplynulo, že při způsobu fungování celého řetězce obchodních společností a dalších podnikatelů a jejich vzájemných vazeb a činnosti jednotlivých osob v rámci tohoto řetězce musel obviněný Jiří Vejmelka vědět ještě o činnosti dalších osob kromě spoluobviněného V. M., a to konkrétně Hany Kačenové, Lenky Oborné, DiS., a V. P. V této souvislosti lze odkázat například na protokol o výslechu Hany Kačenové, z nějž vyplývá, že obviněnému Jiřímu Vejmelkovi předávala tzv. vratky daní (viz bod 45. odůvodnění na s. 90 a 91 rozsudku soudu prvního stupně).
6. K námitce podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně
Mgr. Romana Pokorného
52. Komunikace předsedy senátu soudu prvního stupně s poškozenou stranou nemůže založit pochybnost o nestrannosti tohoto soudce. Naopak, podle názoru Nejvyššího soudu jen takovým postupem mohlo být vyhověno požadavku obsaženému v §2 odst. 5 tr. ř., podle něhož je nutné v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Jestliže podle výpočtu soudu měla být výše zkrácené daně o 12 Kč nižší (tedy ve výši 622 275 Kč), než jak bylo původně uvedeno v obžalobě (ve výši 622 287 Kč), bylo namístě kontaktovat správce daně a pro zpětnou kontrolu si vyžádat nový propočet, aby bylo možné tento rozpor uvést na pravou míru a ujasnit si, že ve svém výpočtu nechyboval soud, nýbrž správce daně. Soud prvního stupně rovněž v bodě 75. odůvodnění svého rozsudku reagoval na závěrečnou řeč obviněného v hlavním líčení (č. l. 4646 trestního spisu), že na základě komunikace předsedy senátu se správcem daně nedošlo k opravě daňového přiznání za rok 2009, jak se obhajoba nesprávně domnívala. Tímto vyjádřením tak podal soud prvního stupně zcela dostatečné vysvětlení ke kontaktům s poškozenou stranou, v nichž nelze spatřovat známky podjatosti.
53. Podrobně se pak této námitce věnoval i odvolací soud v napadeném rozhodnutí (viz bod 46. odůvodnění jeho usnesení), kde jasně uvedl, že nesprávný výpočet daně z příjmů fyzických osob neměl vliv na skutkové závěry soudu prvního stupně, když tento měl k dispozici příslušná daňová přiznání a faktury, takže si vzniklý rozsah zkrácení mohl na základě těchto dokumentů vypočítat sám, což také učinil. Navíc po zjištění správné výše ho snížil o 12 Kč, a postupoval tedy ve prospěch obviněného.
54. Podle judikatury citované obviněným si musí být veřejní činitelé, zejména trestní soudci, vědomi nutnosti striktně dodržovat presumpci neviny, a to i z hlediska formulací, které volí ve svých rozhodnutích (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15). Obviněný však pomíjí, že z tohoto nálezu zároveň vyplývá, že existuje zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že tato osoba spáchala trestný čin. V nyní projednávaném případě šlo právě o první variantu. Jestliže soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval pouze existenci podané obžaloby a vedení trestního řízení pod sp. zn. 35 T 10/2017 vůči osobám B. M., V. P., Lence Oborné, DiS., Haně Kačenové a dalším, nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že by tímto soud prvního stupně dovodil vinu jmenovaných osob, a porušil tak zásadu presumpce neviny.
7. K námitce vadného dokazování a opomenutých důkazů
55. Obviněný vystavěl svou námitku ohledně vadného dokazování a opomenutých důkazů především na nesouhlasu s důkazy, o něž soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí. Soudy ovšem ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem odůvodnily, že pro nadbytečnost nebudou provádět k důkazu dokumenty navrhované obviněným, zejména znalecký posudek ze dne 21. 7. 2022, č. 1535/100/22, obchodní společnosti Ostravská znalecká, a. s., a odborné vyjádření O. K. (viz body 61., 82. rozsudku soudu prvního stupně, bod 50. usnesení odvolacího soudu). Navíc, i pokud byl znalecký posudek Ostravské znalecké, a. s., založen do spisu, ještě to neznamená, že ho lze považovat za důkaz v trestním řízení, jak se zřejmě domnívá obviněný v replice k vyjádření státního zástupce.
56. Podle judikatury Ústavního soudu neexistuje z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny základních práv a svobod povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, a ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96).
57. Pokud jde o námitku obviněného, že soudy neměly při závěru o nadhodnocení reklamy považovat za škodu celou zkrácenou daň a uplatněný nadměrný odpočet, ale měly odečíst částku, která odpovídá reálné ceně reklamy, lze odkázat na judikaturu. Podle té není možné celkový rozsah zkrácené daně snižovat o náklady vynaložené pachatelem na spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, uveřejněné pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr.).
58. K námitce obviněného ohledně toho, že nebyla určena konkrétní výše, o jakou byly ceny reklam nadhodnoceny, lze uvést, že ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku vyplývá, že obviněný Jiří Vejmelka sjednával za obchodní společnosti, za něž jednal, smlouvy s nejméně devítinásobně navýšenými cenami zdanitelného plnění oproti tržním cenám reklamy (s. 11 rozsudku soudu prvního stupně). Touto námitkou se navíc již dostatečně zabýval i odvolací soud (viz body 41., 51. či 54. odůvodnění jeho usnesení) a neshledal ji důvodnou.
8. K námitce týkající se spolupachatelství
59. Podle názoru Nejvyššího soudu je námitka obviněného o nedostatečném posouzení jeho činu jako činu spáchaného ve spolupachatelství nedůvodná. Odvolací soud ve svém rozhodnutí připustil, že soud prvního stupně se otázce spolupachatelství v odůvodnění svého rozsudku nevěnoval v odpovídající míře, nicméně nejde o skutečnost, která by způsobovala vadu rozsudku, pro níž by bylo nutné ho zrušit. Odvolací soud jasně dovodil, že stručný popis problematiky spolupachatelství v bodě 85. rozsudku soudu prvního stupně v kombinaci s obsáhlým zněním skutkové věty, kde je podrobně vylíčeno, jak každý ze spoluobviněných jednal, a s odůvodněním právní kvalifikace jejich jednání je dostatečný pro závěr, že jednali ve spolupachatelství (bod 56. odůvodnění usnesení). S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil.
V. Závěrečné shrnutí
60. Na základě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Jiřího Vejmelky nemá ani přes obsáhlou argumentaci své opodstatnění. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř.
61. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 7. 2023
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu