ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1169.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1169/2012-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2012 o dovolání, které podala obviněná M. A. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 13 To 505/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 2 T 84/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněná M. A. byla rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 11. 10. 2011, sp. zn. 2 T 84/2011, uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), a trojnásobným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterých se dopustila skutky podrobně popsanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tyto trestné činy byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. za použití §60a odst. 1 a 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let za současného vyslovení dohledu nad obviněnou. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Chrudimi podala odvolání jak obviněná M. A. , tak v její neprospěch i státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chrudimi. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 13 To 505/2011, tak, že z jejich podnětu podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že uznal obviněnou vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustila skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu. Jeho podstata spočívala v tom, že obviněná jako vedoucí školní jídelny Základní školy v Ch. s úmyslem získat pro sebe finanční prostředky v době od 8. 10. 2001 do 15. 9. 2009 vyhotovovala faktury na určité peněžní částky, na kterých uváděla jako dodavatele zboží pro zmíněnou školní jídelnu neexistující podnikatelské subjekty (M. D. , O. , S. , a M. D. , D. , H. ), a ačkoli fakturované zboží nebylo nikdy dodáno do školní jídelny, tak faktury následně předložila jako pravé k proplacení zaměstnavateli, finanční prostředky z těchto faktur si nechala zaslat na své bankovní účty a takto získané finanční prostředky použila pro svou potřebu, čímž městu Ch., které bylo v období let 2001 a 2002 zřizovatelem jmenované základní školy a vykonávalo za ni právní úkony, způsobila škodu ve výši 90 009,90 Kč a Základní škole v Ch. způsobila škodu ve výši 844 038,- Kč.
Za tento trestný čin byla obviněná odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích podala obviněná M. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle přesvědčení obviněné skutek, jehož spácháním byla uznána vinnou, nelze posoudit jako trestný čin podvodu, neboť nebyla naplněna jeho subjektivní stránka a výrok o vině neobsahuje konkrétní skutková zjištění, která by svědčila o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu spočívajících v uvedení někoho v omyl, ve zneužití jeho omylu nebo v zamlčení podstatných skutečností. Podle názoru obviněné mohly být naplněny znaky jen trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Obviněná také vytkla tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a důkazy provedenými v posuzované věci a zpochybnila hodnocení důkazů, zejména výpovědí některých svědků, pokud jde o množství dodávaného zboží do skladu školní jídelny.
Závěrem podaného dovolání proto obviněná M. A. navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích a aby tomuto soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněná navrhla odložit vykonavatelnost napadeného rozsudku.
Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněné M. A. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněná M. A. podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinila tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), její dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněná M. A. opírá své přesvědčení o jeho naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněná M. A. však v podstatné části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s hodnocením důkazů. Tím obviněná především zpochybňuje výsledky provedeného dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy obviněná dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale jen z jiných (pro obviněnou příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Nejvyšší soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikaci skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž Nejvyšší soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Dovolací soud ovšem nemůže bez opětovného provedení důkazů, z nichž vychází napadené rozhodnutí, hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnila obviněná M. A. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozovala též z tvrzených nedostatků v provedeném dokazování, resp. z jiného hodnocení opatřených důkazů, pak nevytýkala soudům nižších stupňů vady při uplatnění hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněné M. A. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněná dopustila skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněná domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Obviněná M. A. tedy v části svého dovolání ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto její skutkové námitky zaměřené proti výsledkům dokazování neodpovídají uplatněnému hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Totéž platí o námitce obviněné M. A. , v níž poukazuje na existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Ani zmíněné tvrzení obviněné totiž neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V tomto směru lze rovněž poukázat na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu k výkladu a použití dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298, Sb. rozh. tr., nebo v četných dalších rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu jeho trestního kolegia ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Takový výklad byl potvrzen i řadou rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněným pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v nichž se Ústavní soud ztotožnil s dosavadní praxí Nejvyššího soudu při interpretaci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, takže zde není důvodu odchylovat se od této ustálené soudní judikatury. Navíc tvrzení o tzv. extrémním nesouladu (rozporu) mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své vlastní rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů, pokud má jejich nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (viz souhrnně zejména nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nejde tedy o žádný dovolací důvod podle §265b tr. řádu, jímž by byl Nejvyšší soud vázán.
V návaznosti na popsané okolnosti je potom nutné posuzovat i zbývající část argumentace obviněné M. A. , v které zpochybnila naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a znaků jeho objektivní stránky spočívajících v uvedení jiné osoby v omyl, ve zneužití jejího omylu nebo v zamlčení podstatných skutečností. Tyto námitky sice již formálně odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť je obviněná částečně založila rovněž na polemice se skutkovým zjištěním, avšak Nejvyšší soud je považuje za neopodstatněné.
Ke spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se vyžadovalo úmyslné zavinění pachatele, přičemž se ho dopustil ten, kdo se ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Nejvyšší soud dále připomíná, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. se jednalo i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná, pokud přesto jednal způsobem, který vedl k následku významnému pro trestní právo (viz rozhodnutí pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). V obecné rovině tedy bylo možné usuzovat na srozumění pachatele se vznikem relevantního následku z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by zabránila tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52).
Přitom odvolací soud v odůvodnění nyní napadeného rozsudku konkretizoval, z jakých skutečností dovodil naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, a to včetně jeho subjektivní stránky, tj. zavinění obviněné M. A. ve vztahu ke skutku, jehož spácháním ji uznal vinnou. Nejvyšší soud považuje zmíněnou argumentaci za správnou, logickou a odpovídající zákonu, takže neshledal žádné pochybnosti o naplnění subjektivní stránky stíhaného trestného činu podvodu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval obdobnými námitkami obviněné, jaké uplatnila v tomto směru i v podaném dovolání. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, úmyslné zavinění obviněné zahrnovalo jak vědomostní složku úmyslu (tj. znalost všech relevantních skutečností včetně neuskutečněných dodávek zboží a plateb za ně), tak její volní složku (tj. vůli chtít způsobit následek v podobě obohacení obviněné ke škodě města Ch. a Základní školy v Ch. ).
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byla obviněná M. A. uznána vinnou, zde tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněné popsaného ve skutkové větě v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z neodvratnosti následku (resp. účinku) v podobě obohacení obviněné a škody na majetku města Chrudim a Základní školy v Ch. , s nímž obviněná musela počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také nastal.
Ostatně obviněná M. A. ve svém dovolání nijak blíže nekonkretizovala, zda v případě namítaného nedostatku jejího úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat její poněkud obecné tvrzení zpochybňující naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu.
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněné ohledně jejího úmyslného zavinění za nedůvodné.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., protože obviněná M. A. předstírala okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, tím uvedla v omyl jiné osoby stran důvodnosti plateb za nedodané zboží a takto učiněnými majetkovými dispozicemi se jednak obohatila a jednak způsobila škodu na cizím majetku. Posuzovaného skutku se přitom obviněná dopustila tím, že – zkráceně vyjádřeno – na fakturách, podle kterých mělo být do kuchyně školní jídelny, jejíž byla vedoucí, dodáno různé potravinářské zboží, uvedla neexistující podnikatelské subjekty a peněžní částky za dodání tohoto zboží, ke kterému nedošlo, přičemž tyto faktury následně předložila poškozeným subjektům k bezhotovostní úhradě plateb na své bankovní účty a takto vylákané peněžní prostředky použila pro svou potřebu. Popsané skutkové okolnosti tak jednoznačně svědčí o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu včetně jeho znaku spočívajícího v tom, že uvedla v omyl jiné osoby, které zajistily platby na její bankovní účty za neuskutečněné dodávky zboží.
S ohledem na výše konstatované argumenty se Nejvyšší soud neztotožnil ani s námitkou obviněné M. A. , podle níž spáchaný skutek mohl být posouzen jen jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin byl totiž deliktem ohrožovacím (viz mimo jiné dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného“ v citovaném ustanovení), zatímco trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. patřil mezi poruchové delikty. Přitom obviněná svým jednáním již porušila zájem na ochraně majetkových práv jiných osob (města Ch. a Základní školy v Ch.), protože se k jejich škodě obohatila, takže právnímu posouzení skutku odpovídá závěr o naplnění znaků trestného činu podvodu. Navíc, účelové zkreslování účetních dokladů (faktur předkládaných k proplacení), jehož se sice obviněná dopustila, zde bylo jen prostředkem k tomu, aby uváděla jiné osoby v omyl ohledně důvodnosti a výše plateb poukazovaných na její bankovní účty a aby se tím ke škodě cizího majetku obohatila, k čemuž došlo. Jednání obviněné týkající se účetních dokladů tedy bylo součástí objektivní stránky trestného činu podvodu (tj. uvádění jiných osob v omyl), jehož skutková podstata se pak uplatní primárně. V tomto směru platí přiměřeně stejné závěry, jaké byly učiněny ke vztahu mezi trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., který je v podstatě zvláštním případem podvodu a vůči němuž je trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. jen subsidiární (viz rozhodnutí pod č. 57/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedených důvodů tudíž nepřichází v úvahu posouzení skutku spáchaného obviněnou jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., i když obviněná naplnila některé jeho znaky, ale je vyloučen i jeho případný souběh s trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., kterým byla obviněná uznána vinnou, přičemž takovému souběhu by bránil též zákaz „reformationis in peius“ (změny k horšímu) ve smyslu §265p odst. 1 tr. řádu, protože dovolání podala jen obviněná a posouzení předmětného skutku jako dalšího trestného činu v jednočinném souběhu s tím, jehož spácháním již byla uznána vinnou, by bylo v neprospěch obviněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná M. A. podala své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem uvedeným v citovaném ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněné M. A. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Vzhledem k zjevné neopodstatněnosti dovolání obviněné pak Nejvyšší soud neakceptoval její podnět k rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku, když ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y