ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.131.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 131/2012-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2012 o dovolání obviněných J. K. , a F. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 3 To 41/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných J. K. a F. J. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 48 T 2/2009, byl obviněný J. K. pod body I., II., III., IV. a V. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“) a obviněný F. J. byl pod bodem IV. uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), které spáchali tím, že
I. obviněný J. K. v průběhu let 2002 a 2003 v Praze 7 jako jediný jednatel společnosti Krataco, s. r. o., IČ: 26164892, se sídlem Praha 7, Za papírnou 9 (dále jen „Krataco“), společně s obviněným J. D. jako předsedou představenstva společnosti Lexury Finance, a. s., IČ: 61058076, se sídlem Praha 2, Sokolská 39, a jediným jednatelem společnosti ATLAS CS, s. r. o., IČ: 45277508, se sídlem Praha 4, U spořitelny 15, po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob společnosti Krataco vyhotovili fiktivní faktury a následně obviněný K. podal prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce Finančnímu úřadu pro Prahu 7 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období 2, 3, 4 a 7 měsíc roku 2002, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet DPH a u faktur následně uvedených, a dále dne 2. 7. 2003 podal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, kde jako daňově uznatelné náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů uvedl plnění ve prospěch
1. společnosti Atlas CS, s. r. o., IČ: 45277508, se sídlem Praha 4, U spořitelny 15, a to faktury – daňové doklady:
a) č. 022002/001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 1. 2. 2002, na částku ve výši 2.001.750,- Kč a DPH ve výši 440.385,- Kč,
b) č. 032002/001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14. 3. 2002, na částku ve výši 942.150,- Kč a DPH ve výši 207.273,- Kč,
c) č. 042002/001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 8. 4. 2002, na částku ve výši 939.250,- Kč a DPH ve výši 206.635,- Kč,
d) č. 042002/002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 11. 4. 2002, na částku ve výši 196.100,- Kč a DPH ve výši 43.142,- Kč.
2. společnosti Lexury Finance, a. s., IČ: 61058076, se sídlem Praha 2, Sokolská 39, která od roku 1999 do roku 2003 nepodala přiznání k dani z příjmu právnických osob, a to ani přes výzvy příslušného finančního úřadu, a to fakturu – daňový doklad:
č. 072002001 s datem uskutečnění zdanitelného plnění 21. 7. 2002 na částku ve výši 7.000.000,- Kč a DPH ve výši 1.540.000,- Kč,
ačkoli oba obvinění věděli, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na uvedených fakturách nedošlo, čímž zkrátili daňovou povinnost společnosti Krataco k dani z přidané hodnoty za 2, 3, 4 a 7 měsíc roku 2002 o částku 2.437.435,- Kč a daň z příjmu právnických osob za rok 2002 o částku 3.434.800,- Kč, tj. celkem způsobili škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 5.872.235,- Kč.
II. v průběhu let 2002 a 2003 v Praze 7 obviněný K. jako jediný jednatel společnosti Krataco a obviněný M. B. jako jediný jednatel společnosti Lombart Advisers, s. r. o., IČ: 63993643, se sídlem Praha 5, Jinonická 80, po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob společnosti Krataco vyhotovili fiktivní faktury a následně obviněný K. podal prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce Finančnímu úřadu pro Prahu 7 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období 3, 4, 5, 9 a 11 měsíc roku 2002, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet DPH u faktur následně uvedených, a dále dne 2. 7. 2003 podal daňové přiznaní k dani z příjmu právnických osob za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, kde jako daňově uznatelné náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů uvedl plnění ve prospěch:
společnosti Lombart Advisers, s. r. o., IČ: 63993643 se sídlem Praha 5, Jinonická 80, a to faktury – daňové doklady:
a) č. 2002/03001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 15. 3. 2002, na částku ve výši 165.000,- Kč a DPH ve výši 36.300,- Kč,
b) č. 2002/04002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 12. 4. 2002, na částku ve výši 165.000,- Kč a DPH ve výši 36.300,- Kč,
c) č. 2002/05002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 17. 5. 2002, na částku ve výši 165.000,- Kč a DPH ve výši 36.300,- Kč,
d) č. 2002/09003, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 16. 9. 2002, na částku 244.500,- Kč a DPH ve výši 53.790,- Kč,
e) č. 2002/11001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 6. 11. 2002, na částku ve výši 785.000,- Kč a DPH ve výši 172.700,- Kč,
ačkoli oba obvinění věděli, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na uvedených fakturách nedošlo, čímž zkrátili daňovou povinnost společnosti Krataco k dani z přidané hodnoty za měsíc 3, 4, 5, 9 a 11 roku 2002 o částku 335.390,- Kč a daň z příjmů právnických osob za rok 2002 o částku 472.750,- Kč, tj. celkem způsobili škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 808.140,- Kč.
III. v průběhu let 2002 a 2003 v Praze 7 obviněný K. jako jediný jednatel společnosti Krataco a obviněný R. H. jako jediný jednatel společnosti Agentura CONEX, s. r. o., IČ: 25778501, se sídlem České Budějovice, U Tří dubů 15, po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob společnosti Krataco vyhotovili fiktivní faktury a následně obviněný K. podal prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce Finančnímu úřadu pro Prahu 7 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období 2 a 3 měsíc roku 2002, ve kterých uplatňoval nárok na odpočet DPH u faktur následně uvedených, a dále dne 2. 7. 2003 podal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, kde jako daňově uznatelné náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmu uvedl plnění ve prospěch:
společnosti Agentura CONEX, s. r. o., IČ: 25778501, se sídlem České Budějovice, U Tří dubů 15, a to faktury – daňové doklady:
a) č. 022002/002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 4. 2. 2002, na částku ve výši 1.305.000,- Kč a DPH ve výši 287.100,- Kč,
b) č. 022002/003, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 20. 2. 2002, na částku ve výši 378.000,- Kč a DPH ve výši 83.160,- Kč,
c) č. 032002/001, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 5. 3. 2002, na částku ve výši 680.000,- Kč a DPH ve výši 149.600,- Kč,
d) č. 032002/002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 14. 3. 2002, na částku 66.000,- Kč a DPH ve výši 14.520,- Kč,
ačkoli oba obvinění věděli, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na uvedených fakturách nedošlo, čímž zkrátili daňovou povinnost společnosti Krataco k dani z přidané hodnoty za měsíc 2 a 3 roku 2002 o částku 534.380,- Kč a daň z příjmů právnických osob za rok 2002 o částku 752.990,- Kč, tj. celkem způsobili škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 1.287.370,- Kč.
IV. v průběhu let 2002 a 2003 v Praze 7 obviněný K. jako jediný jednatel společnosti Krataco a obviněný F. J. jako předseda představenstva společnosti COMMANDER, a. s., IČ: 25836005, se sídlem Praha 2 – Vyšehrad, Neklanová 80, po vzájemné předchozí dohodě v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmu právnických osob společnosti Krataco vyhotovili fiktivní fakturu a následně obviněný K. podal prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce Finančnímu úřadu pro Prahu 7, daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období 11 měsíc roku 2002, ve kterém uplatňoval nárok na odpočet DPH u faktury následně uvedené, a dále dne 2. 7. 2003 podal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, kde jako daňově uznatelné náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů uvedl plnění ve prospěch:
společnosti COMMANDER, a. s., IČ: 25836005, se sídlem Praha 2, Neklanová 3/80, a to fakturu – daňový doklad:
a) č. 2002/11005, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 11. 11. 2002, na částku ve výši 4.065.000,- Kč a DPH ve výši 894.300,-Kč,
ačkoli oba obvinění věděli, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na uvedené faktuře nedošlo, čímž zkrátili daňovou povinnost společnosti Krataco k dani z přidané hodnoty za měsíc 11 roku 2002 o částku 894.300,- Kč a daň z příjmů právnických osob za rok 2002 o částku 1.260.150,- Kč, tj. celkem způsobili škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 2.154.450,- Kč.
V. v průběhu let 2002 a 2003 v Praze 7 obviněný K. jako jediný jednatel společnosti Krataco v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických osob společnosti Krataco zahrnul do nákladů společnosti níže uvedenou fakturu a následně podal prostřednictvím zplnomocněného daňového poradce Finančnímu úřadu pro Prahu 7 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za období 3 měsíc roku 2002, ve kterém uplatňoval nárok na odpočet DPH u faktury následně uvedené, a dále dne 2. 7. 2003 podal daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob za období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, kde jako daňově uznatelné náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů uvedl plnění ve prospěch:
společnosti Foxpoint Praha, s. r. o., IČ: 25126385, se sídlem Praha 4, Michelská 89, a to fakturu – daňový doklad:
č. 03014-2002, s datem uskutečnění zdanitelného plnění 21. 3. 2002, na částku ve výši 790.000,- Kč a DPH ve výši 173.800,- Kč,
ačkoli věděl, že ke zdanitelnému plnění deklarovanému na uvedené faktuře nedošlo, čímž zkrátil daňovou povinnost společnosti Krataco k dani z přidané hodnoty za měsíc 3 roku 2002 o částku 173.800,- Kč a daň z příjmů právnických osob za rok 2002 o částku 244.900,- Kč, tj. celkem způsobil škodu České republice zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 418.700,- Kč,
přičemž v roce 2002, za užití shora uvedených fiktivních faktur, snížil základ daně z příjmu právnických osob společnosti Krataco o 19.887.750,- Kč, čímž krátil daň z příjmu právnických osob o částku ve výši 6.165.280,- Kč a dále neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 4.375.305,- Kč, celkem tedy zkrátil daň v roce 2002 o částku 10.540.585,- Kč ke škodě České republiky zastoupené Finančním úřadem pro Prahu 7.
Za to byl obviněnému J. K. podle §240 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu sedmi let. Obviněnému F. J. byl uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest ve výměře dvou let a šesti měsíců. Pro výkon takto uloženého trestu byl obviněný F. J. podle §39 odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 25 T 73/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Předmětným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu u spoluobviněných J. D., M. B. a R. H..
Vrchní soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněných J. K., J. D. a F. J., rozhodl usnesením ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 3 To 41/2010, tak, že je všechna podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 3 To 41/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 48 T 2/2009, podali obvinění J. K. a F. J. dovolání, oba prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Korbaře z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podrobnostech obviněný J. K. uvedl, že pomine-li drobnou nepřesnost v rozsudku, kde je uvedeno, že ke zkrácení daně došlo v roce 2002, ač je zcela zjevné, že daň z příjmů právnických osob je určena daňovým přiznáním podávaným v roce 2003 a daň je tak splatná v roce 2003 a nikoliv v roce 2002, rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a to z následujících důvodů. Ze skutkového děje vyplývá, že měl dovolatel uplatňovat nárok na odpočet DPH u faktur, které deklarovaly zdanitelné plnění, k němuž však nedošlo. Z rozsudečného výroku však nevyplývá, zda finanční úřad předmětné plnění v jednotlivých případech poskytl či nikoliv. Pokud je ve skutkové větě uvedeno, že uplatňovali nárok na odpočet DPH, nemohlo se jednat o trestný čin kvalifikovaný jako zkrácení daně, neboť v takovém případě nelze hovořit o zkrácení daně, nýbrž o vylákání výhody. Ustanovení §240 tr. zákoníku rozeznává dvě skutkové podstaty – zkrácení daně či vylákání výhody na dani. Protože navíc z rozsudečného výroku nevyplývá, zda skutečně k vylákání došlo, tedy k proplacení částek požadovaného nadměrného odpočtu (hovoří se o způsobení škody, nikoliv o tom, zda částka nadměrného odpočtu byla vyplacena či nikoliv), mohlo by jít dokonce o pokus či přípravu takového trestného činu.
Dovolatel si není jistý, zda je pro něj výhodnější, že byl uznán vinným podle nového trestního zákoníku, protože na rozdíl od předchozí úpravy lze částky zkrácené daně a vylákané výhody sčítat. A protože neoprávněná výhoda je podle výroku rozsudku nižší než 5 mil. Kč, nemohlo by se u předchozí právní úpravy u DPH jednat o škodu velkého rozsahu. Škoda u daně z příjmu pak podle výroku rozsudku činí 6 mil. Kč, což je po formální stránce v souladu s §148 tr. zák. škoda velkého rozsahu, soud však s ohledem na kvalifikaci podle tr. zákoníku nebyl povinen obírat se otázkou §88 tr. zák., kde mělo být bráno v potaz, že se skutek měl stát před 9 lety, což snižuje míru společenské nebezpečnosti jednání dovolatele a je otázkou, zda by se jednalo o kvalifikaci podle §148 odst. 3 nebo 4 tr. zák.
Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že argumenty v dovolání mají své ratio, potom je zjevné, že by se jednalo o dva skutky se dvěma kvalifikačně nižšími škodami a tato situace by byla k prospěchu obviněného J. K. a mohlo by to ovlivnit jeho postavení [§265i odst. 1 písm. f) tr. zák., správně tr. ř.], a to i z toho aspektu, že z rozsudečného výroku nevyplývá, zda vůbec došlo k dokonání trestného činu.
Také obviněný F. J. namítal, že ze skutkového děje vyplývá, že měl uplatňovat nárok na odpočet DPH u faktury, která deklarovala zdanitelné plnění, k němuž však nedošlo, přičemž však z rozsudečného výroku nevyplývá, zda finanční úřad toto plnění poskytl či nikoliv. Pokud je ve skutkové větě uvedeno, že uplatňovali nárok na odpočet DPH, nemohlo se jednat o trestný čin zkrácení daně, neboť v takovém případě nelze hovořit o zkrácení daně, nýbrž o vylákání výhody, tedy nikoliv u DPH o trestný čin podle §148 odst. 1, ale podle §148 odst. 2 tr. zák. Protože navíc z rozsudečného výroku nevyplývá, zda skutečně k vylákání došlo, tedy k proplacení částek požadovaného nadměrného odpočtu (hovoří se o způsobení škody, nikoliv o tom, zda částka nadměrného odpočtu byla vyplacena či nikoliv), mohlo by jít dokonce o pokus či přípravu takového trestného činu.
Je-li zde tato mylná právní kvalifikace, potom nelze škody způsobené podle §148 odst. 1 a 2 tr. zák. sčítat, neboť výslovný odkaz na čin uvedený v odst. 1 nebo 2 je pouze a výslovně v ustanovení §148 odst. 3 písm. a) tr. zák., nikoliv v odst. 3 písm. c) tr. zák. nebo v návětě odst. 3.
Obviněný F. J. shodně jako obviněný J. K. uzavřel, že pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že argumenty v dovolání mají své ratio, potom je zjevné, že by se jednalo o dva skutky se dvěma nižšími škodami a tato situace by byla k prospěchu obviněného F. J. a mohlo by to ovlivnit jeho postavení [§265i odst. 1 písm. f) tr. zák.], a to i z toho aspektu, že z rozsudečného výroku nevyplývá, zda vůbec došlo k dokonání trestného činu.
V závěru dovolání proto obvinění J. K. a F. J. shodně navrhli, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 3 To 41/2010, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 48 T 2/2009, a věc vrátil nalézacímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně oba sdělili, že souhlasí, aby dovolací soud učinil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání i jiné rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž byla dovolání obviněných J. K. a F. J. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřila tak, že jednání obou obviněných bylo právně kvalifikováno soudy obou stupňů správně. Vzhledem k tomu, že vylákání výhody povinných plateb ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. bylo konstruováno jako samostatná skutková podstata, nebylo možné její výši sčítat se zkrácením povinných plateb podle §148 odst. 1 tr. zák.. Tím, že zákonodárce oddělil získání výhody do samostatného odstavce, ačkoli mohl v prvním odstavci použít slučovací spojky „nebo“ zabránil tomu, aby se škody uvedené v §148 odst. 1, odst. 2 tr. zák. sčítaly. Nebylo tedy možné sčítat např. zkrácenou daň z přidané hodnoty, pokud pachatel uplatněním odpočtu neoprávněně snížil příslušný základ daně a vedle toho ještě dosáhl vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Nebylo ovšem vyloučeno posouzení takového jednání jako jednočinného souběhu trestných činů podle §148 odst. 1 tr. zák. a podle §148 odst. 2 tr. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 917/2004). Pokud však byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (způsobení značné škody) nebo podle §148 odst. 4 tr. zák. (způsobení škody velkého rozsahu), bylo sčítání škod možné.
Daňový únik byl v posuzované trestní věci zjišťován prostřednictvím znaleckého posudku z oboru účetní evidence, a to tím způsobem, že byl vyčíslen daňový únik vztahující se k jednotlivým fiktivním obchodům. Nebylo tedy přesně rozlišeno, zda se v konkrétním zdaňovacím období u daně z přidané hodnoty jednalo o zkrácení daně nebo vylákání výhody prostřednictvím neoprávněně uplatněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže docházelo k uplatňování nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, neznamená to automaticky, že by šlo o vylákání daňové výhody neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, neboť neoprávněným uplatněním odpočtu daně lze také zkrátit daň z přidané hodnoty. S ohledem na skutečnost, že obvinění se trestné činnosti dopustili v takovém rozsahu, že bylo třeba posoudit jej podle kvalifikovaných skutkových podstat, které umožňují sčítání zkrácené daně a vylákané výhody na některé z povinných plateb, nemá uvedený způsob zjištění škody tak zásadní význam. Jak částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., totiž představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, kterou je možné v případě spáchání činu v kvalifikované skutkové podstatě sčítat, a to nejen podle právní úpravy v nyní platném trestním zákoníku, ale i podle starého zákona, tedy zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Je tedy třeba shrnout, že trestné jednání obviněných bylo právně kvalifikováno správně. Případné zohlednění způsobů páchání trestné činnosti v rámci právní kvalifikace by ani jednomu z obviněných nepřispívalo. Jednání obviněných bylo správně posouzeno i z hlediska časové působnosti trestně právních předpisů. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. jsou přípustná, byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňují náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl oběma obviněnými uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Obvinění J. K. a F. J. ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze v případě ani obviněného J. K. a ani v případě obviněného F. J. učinit.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu a způsobí-li takovým činem značnou škodu. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Daň z příjmů nebo daň z přidané hodnoty lze zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ (např. nepravdivým zvýšením nákladů a jiných položek snižujících daňový základ) a tím zaplatil nižší daň. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., jestliže byla daň či jiná povinná platba zkrácena ve větším rozsahu. Odst. 2 §148 tr. zák. je samostatnou skutkovou podstatou. Vzhledem k tomu, že však vylákání daňové výhody je konstruováno jako samostatná skutková podstata, nelze její výši sčítat se zkrácením daně podle §148 odst. 1 tr. zák., pokud nedojde k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. (způsobení značné škody) nebo podle §148 odst. 4 tr. zák. (způsobení škody velkého rozsahu), u nichž je vzhledem k výslovnému odkazu na oba odst. 1 i 2 sčítání škod možné. Za vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, které je zkrácením daně ve smyslu odstavce 1, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo zpravidla ani není plátcem příslušné povinné platby, od níž se výhoda odvíjí. Avšak může jít i o zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák., jestliže pachatel jen snižuje, tedy zkracuje svou skutečně existující daňovou povinnost, např. u daně z přidané hodnoty neoprávněným uplatněním odpočtu z této daně, aniž by vznikl nadměrný odpočet a tedy daňová výhoda ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. spočívající v povinnosti státu (správce daně) takový nadměrný odpočet vrátit ve formě přeplatku plátci daně z přidané hodnoty. Značnou škodou je škoda ve výši nejméně 500.000,-Kč a škodou velkého rozsahu se rozumí škoda ve výši nejméně 5.000.000,- Kč (§89 odst. 11 tr. zák.). Ve vztahu k těmto těžším následkům postačí nedbalost [srov. §6 písm. a) tr. zák.].
Tomu odpovídá i ustálená judikatura Nejvyššího soudu. Proto např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (publikovaného pod č. 22/2005 Sb. rozh tr.), jednání pachatele, v důsledku něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti, popřípadě mu není daň vyměřena vůbec, ačkoliv daňová povinnost vznikla, lze za splnění dalších podmínek posoudit jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. Jde-li o daň z přidané hodnoty, pak lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty. Jestliže pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno takové jednání posoudit jako jednočinný souběh těchto trestných činů se sčítáním škod způsobených trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle obou těchto alternativ pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák., byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení.
Zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá-li takový čin ve velkém rozsahu. Snížení daňové povinnosti plátce u daně z přidané hodnoty o daň zaúčtovanou na vstupech se nazývá odpočet daně. Nárok na odpočet daně má plátce, který pořízené zboží, stavební objekty, přijaté služby, převedené nemovitosti nebo převedená a využitá práva, tedy zdanitelná plnění použije pro uskutečnění své ekonomické činnosti (srov. blíže §72 zákona o dani z přidané hodnoty). Vzhledem k tomu, že zkrácení daně a vylákání daňové výhody je nyní součástí jedné a totožné skutkové podstaty zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, lze jejich výše sčítat z hlediska naplnění požadovaného většího rozsahu zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb. Úmyslné jednání pachatele, jímž docílí, že mu daň nebo jiná povinná platba nebyla vůbec vyměřena nebo mu byla vyměřena v nižší částce, anebo jíž vyláká výhodu na některé z uvedených povinných plateb, je dokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže byla daň či jiná povinná platba zkrácena ve větším rozsahu nebo byla ve větším rozsahu vylákána uvedená výhoda, anebo pokud větší rozsah byl způsoben součtem částek zkrácení povinné platby a vylákání výhody na povinné platbě. Zkrátí-li pachatel více druhů daní (event. jiných povinných plateb), půjde o jeden skutek zkrácení daně (event. jiné povinné platby), jde-li se zřetelem k objektivním a subjektivním souvislostem o pokračování v trestném činu. Jsou-li splněny podmínky §116 tr. zákoníku, lze z hlediska posouzení, zda byla zkrácena daň (event. jiná povinná platba) ve větším rozsahu, sčítat částky připadající na jednotlivé daně (event. jiné povinné platby), a to i za více zdaňovacích období u každé takové daně (event. jiné povinné platby). Pokud jde o velký rozsah zkrácené daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000,- Kč. Ve vztahu k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku nedbalost.
Nalézací soud se ve svém odůvodnění odsuzujícího rozsudku nejprve postupně zabýval jednotlivými body výroku rozsudku, což uzavřel konstatováním, že důkazy provedené během hlavního líčení ve své vzájemné kombinaci svědčí o tom, že žádné plnění, které má vyplývat z faktur uvedených ve výroku rozsudku, ve skutečnosti neproběhlo (srov. str. 22 rozsudku nalézacího soudu). Nejvyšší soud přezkoumal velmi podrobné rozhodnutí nalézacího soudu a nezaznamenal žádné pochybení ze strany uvedeného soudu. Také již odvolací soud, který doplnil dokazování, potvrdil správnost skutkových zjištění a právních úvah nalézacího soudu. Odvolací soud se tak v závěru svého rozhodnutí plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že všichni obvinění po objektivní i subjektivní stránce naplnili zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, v případě obviněného J. K. podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v případě obviněného F. J. podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (srov. zejména str. 13 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud poté vycházel jak z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, tak i z předloženého spisového materiálu. Finanční úřad pro Prahu 7 ve svém oznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu ze dne 20. 6. 2005 konstatuje, že obviněný J. K. se měl trestného činu dopustit tím, že jako jednatel společnosti Krataco neoprávněně zvyšoval náklady na dani z příjmu právnických osob a neoprávněně uplatnil nárok na odpočet DPH (srov. č. l. 502 spisu). Pokud předmětný finanční orgán použil výrazu „nárok na odpočet“, neměl tím na mysli, jak mylně dovozuje dovolatel, že měla společnost Krataco uplatňovat nadměrný odpočet, neboť finanční úřad vycházel mj. ze své zprávy o kontrole daně z přidané hodnoty, ze které jednoznačně vyplývá, že doměřená daň na vstupu ve zdaňovacích obdobích únor, březen, duben, květen, srpen, září a listopad 2002 činí celkem 1.067.000,- Kč (srov. č. l. 1631 až 1637, z toho zejména č. l. 1635 až 1636 spisu). Dokladem toho jsou i jednotlivé dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty na č. l. 1614 až 1628 spisu. Konečně také znalecký posudek vypracovaný Appraisal services – Znalecký ústav, s. r. o. (sv. č. 10 spisu), hovoří o výsledném nedoplatku společnosti Kartaco na dani z přidané hodnoty za rok 2002, nikoliv o přeplatku, který by mu měl být finančním úřadem vracen. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že pod pojmem odpočet daně rozumí zákon o dani z přidané hodnoty daň na vstupu, popřípadě krácenou podle §76 téhož zákona [srov. §4 odst. 1 písm. i) zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], vlastní daňovou povinností daňovou povinnost, kdy daň na výstupu převyšuje odpočet daně za zdaňovací období [srov. §4 odst. 1 písm. l) zák. č. 235/2004 Sb.] a nadměrným odpočtem daňovou povinnost, kdy odpočet daně převyšuje daň na výstupu za zdaňovací období [srov. §4 odst. 1 písm. m) zák. č. 235/2004 Sb.]. Pokud se tedy ve skutkové větě uvádí, že „uplatňovali nárok na odpočet DPH“, je tím míněno, že uplatňovali daň na vstupu, čímž se dopustili zkrácení daně, nikoliv vylákání výhody, jak uvádějí v dovoláních oba dovolatelé. V tomto kontextu je dále bezpředmětná námitka, kterou také uplatnili oba dovolatelé, a sice, že z rozsudečného výroku nevyplývá, zda finanční úřad poskytl v jednotlivých případech plnění či nikoliv, tedy zda došlo k proplacení nadměrného odpočtu, čímž se mohlo jednat pouze o pokus či přípravu. Jelikož v projednávaném případě se nejednalo o nadměrný odpočet, ale jen o odpočet, tedy o zkrácení daně a nikoli o vylákání výhody, nemohlo se jednat ani o pokus či přípravu vylákání daňové výhody.
Vzhledem k těmto shora uvedeným skutečnostem nejsou důvodné ani námitky dovolatelů směřující do dovolenosti či nedovolenosti sčítání škod při zkrácení daně a vylákání výhody na některé z povinných plateb podle staré právní úpravy. Jen pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na své již shora uvedené rozhodnutí ze dne 22. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 917/2004 (publikované pod č. 22/2005 Sb. rozh tr.), podle nějž jestliže pachatel v příslušném zdaňovacím období jednak zkrátí skutečně existující daňovou povinnost plátce (poplatníka) určité daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. a současně od státu (správce daně) vyláká neoprávněnou daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., pak není vyloučeno takové jednání posoudit jako jednočinný souběh těchto trestných činů. Částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ [pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních §148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák.], byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení. Pokud tedy byly naplněny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. nebo podle §148 odst. 4 tr. zák., bylo možné škody sčítat [pokud dovolatel F. J. uvádí, že odkaz na odstavce 1 nebo 2 je uveden jen v písm. a) odstavce 3 §148 tr. zák. neodpovídá to skutečnosti, neboť tento odkaz je uveden i v písm. c) odstavce 3 tohoto ustanovení, a to v legislativní zkratce provedené slovy „takový čin“, čímž se míní „čin uvedený v odstavci 1 nebo 2“ uvedený v písm. a) odstavce 3 §148 tr. zák.].
Jelikož obviněný J. K. společně s ostatními spoluobviněnými podle staré i podle nové trestněprávní úpravy ve velkém rozsahu zkrátil jednak daň z příjmu z právnických osob ve výši 6.165.280,- Kč a jednak daň z přidané hodnoty ve výši 4.375.305,- Kč, tedy celkem o částku 10.540.585,- Kč, bylo jeho jednání soudy správně kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť podle tohoto ustanovení je ohrožen trestem odnětí svobody na pět až deset let, zatímco podle ustanovení §148 odst. 4 tr. zák. by byl ohrožen trestem odnětí svobody na pět až dvanáct let. Horní hranice trestu odnětí svobody je tedy v případě nového trestního zákoníku nižší, tudíž je pro obviněného J. K. při neexistenci jiných významných okolností tato kvalifikace ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku příznivější. Naopak v případě obviněného F. J., který svým jednáním společně s obviněným J. K. způsobil značnou škodu, tj. obecně nejméně 500.000,- Kč, konkrétně v celkové výši 2.154.450,- Kč, by tento byl podle nového trestního zákoníku ohrožen v ustanovení §240 odst. 2 tr. zákoníku trestem odnětí svobody v trvání od dvou do osmi let, zatímco podle §148 odst. 3 písm. c) tr. zák. je dolní hranice trestu odnětí svobody nižší, neboť sazba trestu odnětí svobody činí jeden rok až osm let, což je pro obviněného F. J. při neexistenci jiných významných okolností z hlediska §2 odst. 1 tr. zákoníku (shodně §16 odst. 1 tr. zák.) příznivější. Soudy nižších stupňů tedy v případě obou obviněných – J. K. a F. J. – dospěly z hlediska časové působnosti trestních zákonů ke správné právní kvalifikaci.
Pokud obviněný J. K. namítal, že v rozsudku je uvedeno, že ke zkrácení daně došlo v roce 2002, ač je zcela zjevné, že daň z příjmů právnických osob je určena daňovým přiznáním podávaným v roce 2003 a daň je tak splatná v roce 2003 a nikoliv v roce 2002, Nejvyšší soud poznamenává, že společnost Krataco podala přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 (srov. přílohu č. 2 znaleckého posudku Appraisal services – Znalecký ústav, s. r. o., ve sv. č. 10, dále např. dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 na č. l. 1639 až 1641 spisu), tedy za zdaňovací období, kterým je kalendářní rok [srov. §17a písm. a) zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění k době spáchání trestné činnosti]. Daňové přiznání nebo hlášení se podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Jedná-li se o poplatníka, který má povinnost na základě zákona mít účetní závěrku ověřenou auditorem, nebo jehož přiznání zpracovává a předkládá daňový poradce, podává se daňové přiznání nejpozději do šesti měsíců po uplynutí zdaňovacího období (srov. §40 odst. 3 věta první zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění k době spáchání trestné činnosti). Nalézací soud tedy nepochybil, pokud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku uvedl, že „v roce 2002, za užití shora uvedených fiktivních faktur snížil základ daně z příjmu právnických osob společnosti Krataco o 19.887.775,- Kč, čímž krátil daň z příjmů právnických osob o částku ve výši 6.165.280,- Kč“, neboť k popsanému jednání skutečně došlo v roce 2002, byť daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob bylo podáno až v roce 2003.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. 3 To 41/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2010, sp. zn. 48 T 2/2009, nevykazuje ohledně obviněných J. K. a F. J. takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozsudku nalézacího soudu odvolání obviněného J. K., J. D. a F. J. podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněných J. K. a F. J. uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu obou dovolání a po porovnání námitek v nich uvedených s námitkami uplatněnými v odvoláních, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. K. a obviněného F. J. o dovolání zjevně neopodstatněná, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.