ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1312.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1312/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2007 o dovolání obviněného V. S., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 6 To 237/2007, který rozhodl jako soud stížnostní v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 55/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 T 55/2001, byl obviněnému V. S. podle §340b odst. 1 tr. ř. a §45a odst. 4 tr. zák. přeměněn trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 hodin, uložený mu trestním příkazem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 5. 2001, č. j. 5 T 55/2001-27, jenž nabyl právní moci dne 26. 3. 2002, na trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o stížnosti obviněného V. S. podané proti shora uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 T 55/2001, rozhodl usnesením ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 6 To 237/2007, tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost obviněného V. S. jako nedůvodnou zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 6 To 237/2007, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 T 55/2001, podal obviněný V. S. prostřednictvím svého obhájce Mgr. R. S. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na to, že soud nepřijal obhajobu obviněného, že Úřad městského obvodu Plzeň 3 neumožnil odsouzenému vykonat trest o víkendech a zamítl také návrh na provedení důkazu zprávou zaměstnavatele obviněného společnosti V. T., s. r. o., ohledně evidence pracovní doby obviněného, který tvrdil, že z pracovních důvodů se v minulosti převážně zdržoval v cizině. Dále dovolatel vytkl soudu, že se nedostatečně vypořádal s otázkou, po jakou dobu od nabytí právní moci usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 2. 2003, č. j. 5 T 55/2001-69, jímž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu trestu obecně prospěšných prací, se odsouzený zdržoval v cizině. Z tohoto pohledu se jeví jako neodůvodněné, jestliže soud zamítl návrh na provedení důkazu zprávou V. T. ohledně evidence pracovní doby, protože takto vlastně nezjistil, zda skutečně nastaly podmínky pro přeměnu trestu. Soud první instance tedy postupoval v rozporu s §45a odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nezjistil přesně dobu, po kterou se obviněný zdržoval v cizině a která se do jednoroční lhůty, ve které má být trest obecně prospěšných prací vykonán, nezapočítává. Jestliže stížnostní soud spatřoval u odsouzeného jako nedostatek to, že si nezorganizoval plnění pracovních povinností tak, aby si mohl zajistit výkon trestu obecně prospěšných prací, pak k tomu obviněný poznamenal, že soud nezjistil, zda bylo v možnostech obviněného se k výkonu tohoto trestu dostavit v pracovní dny. Dále zdůraznil, že nevykonání předmětného trestu nezavinil, a proto nebyly splněny podmínky uvedené v §45a odst. 4 tr. zák. Dovolatel trvá naopak na tom, že Úřad městského obvodu Plzeň 3 mu neumožnil výkon předmětného trestu, neboť ani nebylo v možnostech obviněného s ohledem na výkon jeho zaměstnání dostavit se v pracovní den k určení místa a druhu výkonu práce, k vyzvednutí pracovního nářadí a pracovních pomůcek. Z tohoto důvodu si obviněný nalezl alternativní místo výkonu obecně prospěšných prací u občanského sdružení Sdružení občanů E., které s ním dokonce sjednalo i podmínky výkonu trestu, přičemž obviněný v tomto sdružení vykonal ke dni 14. 2. 2007 celkem 61 hodin obecně prospěšných prací z vlastní iniciativy.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na výše uvedené námitky navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 6 To 237/2007, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 T 55/2001, se ruší a věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu Plzeň-město.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného V. S., se k němu vyjádřila v tom smyslu, že okruh dovolatelových námitek směřuje proti nedostatkům, kterými mělo být zatíženo usnesení soudu prvního stupně o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody a následné rozhodnutí soudu druhého stupně o jeho stížnosti proti tomuto usnesení. Obviněný dovodil přípustnost svého dovolání z ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a v uvedené souvislosti považoval napadené usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 5 T 55/2001, o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody, za analogické s rozhodnutím ve věci samé podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. S těmito argumenty obviněného však státní zástupkyně nemůže souhlasit a s odkazem na ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. považuje za nutné uvést, že rozhodnutí, která zákon považuje za rozhodnutí ve věci samé, a proti nimž je pak přípustné dovolání, jsou v uvedeném ustanovení vyjmenována taxativně, přičemž z logiky věci plyne, že rozhodnutí o přeměně již uloženého trestu na trest náhradní nelze za takové rozhodnutí považovat. Rozhodně jej pak nelze považovat za rozhodnutí, jímž byl uložen trest, jak se mylně domnívá dovolatel, a dovoláním tak bylo napadeno rozhodnutí, proti kterému zákon dovolání podle §265a tr. ř. nepřipouští. Z těchto důvodů státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v závěru svého vyjádření navrhla podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání nejprve zkoumal, zda je přípustné ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Podle odst. 1 tohoto ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou pak taxativně vypočtena rozhodnutí, která je možno považovat za rozhodnutí ve věci samé. Napadat je možno jen výroky těchto rozhodnutí, neboť podle §265a odst. 4 tr. ř. je dovolání jen proti důvodům rozhodnutí zákonem výslovně vyloučeno.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že proběhlo nalézací řízení před soudem prvního stupně a následně ve věci rozhodl soud druhého stupně, přičemž vydal některé z rozhodnutí taxativně vymezených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Zákonná dikce tak z pohledu přípustnosti dovolání nastoluje procesní situaci, kdy ve věci rozhodl jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, přičemž pokud soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí, předpokládaných ustanovením §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovoláním napadnout toliko rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek podaný proti některému z těchto rozhodnutí vydanému soudem prvního stupně [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Dovolatel, který napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, může se svým dovoláním uspět jen za předpokladu, že napadené rozhodnutí tohoto soudu je vydáno ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé se ve smyslu §265a odst. 2 tr. ř. rozumí rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání, dále rozsudek, jímž byl obviněný obžaloby zproštěn, usnesení o zastavení trestního stíhání, usnesení o postoupení věci jinému orgánu, usnesení, jímž bylo uloženo ochranné opatření, usnesení o podmíněném zastavení trestního stíhání, usnesení o schválení narovnání, nebo rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti některému z konkrétně uvedených rozhodnutí. Jak vyplývá ze shora citovaných usnesení Krajský soud v Plzni v případě obviněného V. S. přezkoumával stížnost obviněného proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město, který nerozhodoval rozsudkem o vině a trestu [srov. §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.], ale usnesením rozhodl o přeměně trestu obecně prospěšných prací na nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť obviněný v zákonem stanovené lhůtě trest obecně prospěšných prací nevykonal, přičemž Nejvyšší soud jen pro úplnost zdůrazňuje, že ho nevykonal, byť v jakékoli části, ani v další velmi dlouhé době, která přesáhla ve svém trvání čtyři léta a přitom zahrnovala i období, kdy obviněný nebyl zaměstnán a měl tedy ideální podmínky, aby s výkonem trestu obecně prospěšných prací alespoň započal, jakož i období kdy prokazatelně pracoval jen v České republice a tedy mohl v zásadě bez problémů trest vykonat, avšak neučinil tak a projevil tím jednoznačně svůj postoj k tomuto trestu (blíže viz odůvodnění obou napadených rozhodnutí). Ve věci obviněného V. S. ani soud prvního stupně ani stížnostní soud nejednaly ve věci samé, poněvadž usnesení o přeměně trestu původně uloženého za určitý trestný čin v trest stanovený jako náhradní nemá charakter meritorního rozhodnutí, což vyplývá i z těch skutečností, se kterými se oba soudy v napadených usnesení vypořádaly a na něž bylo shora jen ve stručnosti poukázáno, přičemž vůbec nelze hovořit o tom, že by soud tímto usnesením rozhodoval obdobně či analogicky ve vztahu k rozhodnutí rozsudkem o vině a trestu. V tomto směru soud, jenž rozhoduje o přeměně daného trestu, vychází z druhu a výměry trestu, který již byl obviněnému uložen v předchozím odsuzujícím rozsudku, na které rozhodnutí o přeměně trestu navazuje a se kterým úzce souvisí, což je vyjádřeno i procesně ve formě rozhodnutí (usnesení oproti rozsudku). S ohledem na povahu výčtu rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., vůči kterým lze podat dovolání, je nutno konstatovat, že tento výčet je taxativní, a tudíž dovolání proti jakémukoli jinému rozhodnutí neuvedenému výslovně v tomto ustanovení je nepřípustné, když nepřichází v úvahu ani použití analogie, které se v dovolání domáhá obviněný, jak již správně konstatovala ve svém vyjádření i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Použití analogie zde nepřichází v úvahu vzhledem k taxativní povaze výčtu rozhodnutí, vůči nimž je přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek, když již z povahy a smyslu mimořádných opravných prostředků, které zasahují do pravomocných rozhodnutí, jakož požadavku na závaznost a stabilitu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí a z toho vyplývající výjimečnosti takového zásahu navazující na zásady závaznosti a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jednoznačně vyplývá, že nelze výčet rozhodnutí nad rámec vymezený zákonodárcem rozšiřovat (srov. obdobně např. §277 tr. ř. týkající se obnovy řízení).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. podané proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 6 To 237/2007, odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., protože není přípustné, přičemž v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.