ECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1398.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1398/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2008 o dovoláních obviněných M. T. a I. T., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To 16/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 3 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. T. a M. T. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, byl obviněný M. T. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněná I. T. uznána vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet ve V. – pobočka v H. K.) tak, že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoli oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 1003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedl v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15:20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. V. B. vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000, Kč, neboť dluh uhrazen nebyl v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obviněných.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 písm. a) a §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle §60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat 1x za dva měsíce probačního pracovníka Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a prokazovat úhradu dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění uznáni povinnými zaplatit rukou společnou a nerozdílnou poškozenému MUDr. V. B., škodu ve výši 2.500.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že obviněného M. T. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněnou I. T. uznal vinnou pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč (která mu byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem na účet u a. s. V. – pobočka v H. K.) tak, že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní a I. T. směnku podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoliv oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedli v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15:20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., přičemž MUDr. V. B. vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000, Kč, neboť dluh nebyl uhrazen v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obžalovaných.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1, 2 a §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle §60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat jednou za dva měsíce pracovníka Probační a mediační služby České republiky a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a úhrady dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění uznáni povinnými zaplatit poškozenému MUDr. V. B., škodu ve výši 2.500.000,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, podali obvinění M. T. a I. T., dovolání, o kterých Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc obviněných M. T. a I. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, uznal vinným obviněného M. T. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a obviněnou I. T. pomocí k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustili tím, že v průběhu měsíce ledna 2003 v Č. T. a jinde, M. T. vylákal na MUDr. V. B., finanční částku 2.500.000,- Kč, která mu byla poskytnuta dne 30. 1. 2003 převodem z účtu majitele MUDr. V. B., v. o. s., na účet vedeného u V. – pobočka v H. K. majitele V., s. r. o., tak, že předstíral zajištění dluhu vystavením směnky vlastní, a I. T. směnku podepsala jako směnečný rukojmí, ačkoliv oba věděli, že vzhledem ke své finanční situaci a značnému zadlužení nebudou schopni dostát směnečnému prohlášení a slibu vrátit do 15. 4. 2003 částku 2.650.000,- Kč, MUDr. V. B. současně uvedl v omyl o svých majetkových poměrech a možnostech uspokojení pohledávky tím, že dokladovali výpisem z katastru nemovitostí pořízeným dne 27. 1. 2003 v 15:20 hod. a čestným prohlášením, které podepsala I. T. dne 28. 1. 2003, že je výlučnou majitelkou nemovitostí uvedených na listu vlastnictví pro obec a katastrální území Č. T. a že na těchto nemovitostech neváznou žádné platné zástavy ani věcná břemena, ačkoliv již dne 24. 1. 2003 I. T. uzavřela smlouvu o zřízení zástavního práva k těmto nemovitostem ve prospěch firmy M. K. Ch., s. r. o., pro dluh 10.300.000,- Kč a dne 27. 1. 2003 podepsala i návrh na vklad tohoto zástavního práva do katastru nemovitostí, který byl týž den podán u Katastrálního úřadu v Ú. n. O., když vylákanou částku formálně vykázal jako výdaj do svých rukou jednatele z pokladny firmy V. na nezjištěný účel, čímž MUDr. V. B., v. o. s., vznikla škoda nejméně v částce 2.500.000,- Kč, neboť dluh nebyl uhrazen v určeném termínu ani později a nemohl být uspokojen ani jiným způsobem z majetku obviněných, ani firmy V., s. r. o.
Za tento trestný čin byl obviněný M. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §60a odst. 1 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu, v jehož rámci byla obviněnému uložena podle §60a odst. 3 tr. zák. povinnost navštěvovat 1x za dva měsíce úředníka Probační a mediační služby České republiky a podle jeho pokynu prokazovat vedení řádného života a prokazovat úhradu dluhů. Obviněná I. T. byla za pomoc k výše uvedenému trestnému činu odsouzena podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený MUDr. V. B., v. o. s., s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadli oba obvinění M. T. a I. T. a poškozený MUDr. V. B., odvoláními, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To 16/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost MUDr. V. B., v. o. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž odvolání poškozeného MUDr. V. B., podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, podali obvinění M. T. a I. T., prostřednictvím svého společného obhájce JUDr. J. L., dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Oba obvinění ve svých dovoláních nejprve shrnuli dosavadní průběh trestního řízení, a v souvislosti s tím uplatnili následující námitky:
Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávné aplikaci trestního zákona, občanského zákoníku, obchodního zákoníku, zákona o dani z příjmu a zákona o dani z přidané hodnoty. Dovolatelé výslovně zmínili, že jim nezbývá, než opakovat v zásadě svoji argumentaci z předchozího mimořádného opravného prostředku, a to zejména v tom, že základem celého tohoto trestněprávního sporu jsou předpisy hmotného práva a hmotně právní závazky vzniklé podle občanského práva nebo obchodního práva tak, jak se tyto závazky projevují i v dalších předpisech hmotného práva. Teprve po náležitém posouzení tohoto právního základu celé této právní věci lze aplikovat ustanovení trestního zákona. V této věci je nejprve nutno samostatně posoudit předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou a které vyplývají z jiného hmotného práva než z oboru trestního práva, a to konkrétně z práva občanského a z práva obchodního. Oba obvinění vyjádřili názor, že Nejvyšší soud svým předchozím rozhodnutí v této věci vyhověl jejich dovolání právě z uvedených důvodů a uložil oběma soudům po zrušení jejich rozsudků další postup, jakož se i vyjádřil k hodnocení důkazů. Soudy prvního i druhého stupně však závěry rozhodnutí dovolacího soudu nerespektovaly, s předběžnými otázkami se náležitě nevypořádaly, a proto opětovně dospěly k nesprávným závěrům o vině obou obviněných trestným činem podvodu. Dále dovolatelé výslovně ocitovali několik pasáží z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i soudu dovolacího, a jejich porovnáním dospěli k závěru, že skutečně nebyla v novém řízení po zrušení napadených rozhodnutí dovolacím soudem napravena pochybení, která Nejvyšší soud soudům nižších instancí vytkl. Ve vztahu k vytknutým pochybením obvinění opakují prakticky veškeré námitky, které uvedli již v předchozích dovoláních. V této souvislosti také opětovně rozebírají jednotlivé důkazy, které považují za rozhodné v této věci a hodnotí je odlišně než soudy obou stupňů. Oba obvinění si dovolují vyslovit názor, že soudy obou stupňů v této věci upřednostnily i po prvním rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci posouzení podle trestního práva bez náležitého vyřešení předběžných otázek, které plynou z jiných odvětví hmotného práva, a tím způsobem došlo k nesprávné aplikaci právních předpisů z jiného odvětví hmotného práva než práva trestního, a v důsledku toho oba soudy dospěly opět k nesprávným právním závěrům, což mimo jiné plyne ze závěru prvního soudu, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, o tom, že „soudy nezajímá to, jak obviněný T. naložil s finančními prostředky poté, co je vylákal od poškozeného“, pro soudy je toto irelevantní. V této věci je naprosto nezbytné podle názoru obou obviněných uvažovat nejprve tzv. obchodněprávně a občanskoprávně a směnečněprávně a až následně použít uvažování tzv. trestněprávní, protože pokud na předmětné krycí směnce bylo logicky vyznačeno peněžní plnění (jiné ani na směnce být nemůže), poskytl V., s. r. o., plnění nepeněžité (oprava dráhy), které MUDr. V. B. jako remitent směnky přijal a kauza směnky (splnění závazku opravit dráhu) tím zanikla a tím zanikla i povinnost výstavce a avaláta směnky, jakož i avalistky, plnit ze směnky.
Na základě shora uvedeného dovolatelé namítli, že nesprávnost hmotně právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti zde v této věci spočívá v tom, že soud mylně a nesprávně aplikoval normu hmotného práva, a to především tím, že právní předpisy z výše citovaných právních odvětví odlišných od odvětví práva trestního nesprávně vyložil či nepoužil a zároveň se tato nesprávnost projevila v tom, že soud chybně posoudil podle hmotného práva předběžné otázky ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř., které mají základní a nesmírně podstatný vliv na právní kvalifikaci skutku či na jiné hmotně právní posouzení zejména v tom, že se zde nejedná o trestný čin. Proto dovolatelé konstatují, že Firma V., s. r. o., jednala prostřednictvím svého jednatele M. T. s MUDr. V. B. jako objednatelem díla – Oprava dostihové dráhy Z. – a MUDr. V. B. poskytl na základě uvedeného jednání mj. i předmětnou zálohu ve výši 2.500.000,- Kč na provedení díla. Tato záloha byla firmou V., s. r. o., řádně zaúčtována a po skončení díla odečtena z dohodnuté ceny. MUDr. V. B. obdržel a převzal provedené a splněné dílo. Vzhledem k tomu, že MUDr. V. B. poskytoval již druhou zálohu v této věci, vyžádal si, vzhledem ke špatným zkušenostem známým z mediální sféry v té době ohledně tzv. H s., zajištění druhé zálohy směnkou jednatele zhotovitele M. T. s avalem jeho manželky a zástupkyně I. T., protože se obával, že zaplatí další zálohu a neobdrží dohodnuté dílo. Toto je podle obou obviněných obchodněprávní základ a kauza této věci je podle názoru obhajoby aplikovaná a vyložená smlouva o dílo v této věci uzavřená mezi V., s. r. o., a MUDr. V. B. Konkrétně obvinění uvedli, že nevznikla škoda, neboť vůbec nedošlo ke zmenšení majetkových hodnot na straně MUDr. V. B., který dohodnuté dílo obdržel. Dále obvinění také konstatovali, že V., s. r. o., nabyl vlastnictví k částce 2.500.000,- Kč okamžikem jejího připsání na svůj účet, a to v důsledku „smísení finančních prostředků“ a nebyl následně omezen v nakládání se svým vlastnictvím. Ve věci nedošlo k neoprávněnému obohacení obviněných nebo společnosti V., s. r. o. Pokud soud uvádí, že obviněný nepoužil předmětnou platbu na určený účel, pak by se jednak muselo jednat o trestný čin zpronevěry a jednak toto neodpovídá obsahu spisu a správné aplikaci hmotného práva. Ve věci je naopak zřejmé, že předmětná platba byla řádně zaúčtována příjemcem a jako zaplacená záloha byla řádně od dohodnuté odečtena. Od vymáhání doplatku pak společnost upustila v rámci snahy o smír. Dále je třeba poukázat na dopis ze dne 30. 10. 2003, který obsahuje potvrzení uzavřené smlouvy o dílo, potvrzení výše a rozsahu zaplacených záloh, jakož i právní důvod placení částky 2.500.000,- Kč (záloha pro V., s. r. o., který postupoval ohledně poskytnuté zálohy v souladu se zákonem o dani z příjmu i dani z přidané hodnoty a v souladu s účetními předpisy). Společnost byla přitom řízena obviněným M. T. jako jednatelem a ředitelem. Dovolatelé také namítli, že kauza kryté směnky na směnečnou sumu 2.500.000,- Kč byla splněna provedením díla Oprava dostihové dráhy v Z. a povinnost plnit ze směnky tím zanikla. Sám MUDr. V. B. potvrdil ve své výpovědi před policejním komisařem v přípravném řízení, že peníze mohly být vráceny i provedením díla, k čemuž ovšem soudy vůbec nepřihlédly.
Další námitka dovolatelů spočívala v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka souzeného trestného činu, protože stavba dostihové dráhy byla provedena a MUDr. V. B. provedenou stavbu převzal. Jeho majetek se nezmenšil. Nebyl prokázán ani skutečný podvodný úmysl obviněných, jehož společnost za poskytnuté peníze, které považovala za zálohu, dílo provedla a opravu dostihové dráhy Z. v dohodnutém rozsahu MUDr. V. B. odevzdala. Následně ve vztahu ke všem v nynějším dovolání uplatněným námitkám dovolatelé ocitovali několik judikátů, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1074/2002, rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. 9. 2005, sp. zn. 6 Tdo 661/2005, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03. Poškozený MUDr. V. B. se mohl domáhat svého práva cestou směnečného platebního rozkazu a směnečného řízení u civilního soudu, návrh na vydání směnečného platebního rozkazu v roce 2004 u příslušného soudu podal, avšak nezaplatil vysoký soudní poplatek a vyčkával, zda orgány činné v trestním řízení zahájí trestní stíhání. Ihned po zahájení trestního řízení vzal poškozený MUDr. V. B. návrh na vydání směnečného platebního rozkazu zpět. V této souvislosti ve vztahu k následným výpovědím poškozeného v rámci trestního řízení dovolatelé citovali rozhodnutí Ústavního soudu České republiky publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 4/2004, a dále i nález Ústavního soudu České republiky ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV ÚS 469/2004, a dovodili z napadených rozhodnutí nerespektování zásady „ultima ratio“.
Na základě toho dovolatelé namítli, že uvedenými procesními a hodnotícími postupy byla porušena základní procesní pravidla, práva obhajoby a zejména presumpce neviny obviněných a obecně zásady spravedlivého procesu. V důsledku takto chybných procesních postupů pak došel odvolací soud k nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů a v důsledku toho i ke špatnému výroku usnesení.
V závěru svých dovolání oba obvinění Nejvyššímu soudu shodně navrhli, aby v důsledku podaného dovolání zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, a ve věci sám rozhodl tak, že oba obviněné zprostí obžaloby v plném rozsahu, popřípadě, aby po zrušení napadeného usnesení věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byla dovolání obviněných M. T. a I. T. doručena ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k nim vyjádřil tak, že těžiště dovolacích námitek fakticky spočívá v tvrzení, že částka 2.500.000,- Kč nebyla poškozeným MUDr. V. B. poskytnuta jako půjčka obviněnému M. T., ale že šlo o zálohovou platbu na práce prováděné společností V., s. r. o., při opravě dostihové dráhy. O skutkovém a procesním charakteru těchto námitek ostatně svědčí i závěrečná část dovolání, ve které dovolatelé výslovně vytkli soudům nesprávné provádění a hodnocení důkazů a porušení zásad spravedlivého procesu, popř. procesní zásady presumpce neviny. I Nejvyšší soud České republiky ve svém zrušujícím rozhodnutí konstatoval, že řešení předběžné otázky, z jakého důvodu byla částka poskytnuta, klade zvýšené nároky zejména na rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Námitky obviněných týkající se důvodu poskytnutí peněz tedy směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Takovéto námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě neodpovídají a za relevantní by je bylo možno považovat pouze v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Existenci takovéhoto rozporu však v předmětné věci státní zástupce neshledal. Další námitky týkající se specifikace poškozeného a obohaceného subjektu, jakož i existence škody, lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit podle jeho názoru jen s velkou dávkou tolerance, neboť vycházejí z výše uvedeného základního tvrzení dovolatelů, podle kterého peníze byly poskytnuty jako záloha ze smlouvy o dílo.
K námitkám týkajícím se specifikace obohaceného a poškozeného subjektu státní zástupce zejména uvedl, že nemají praktický dopad z hlediska existence formálních znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť tento trestný čin může být spáchán obohacením sebe i jiného (obviněného M. T. stejně jako společnosti V., s. r. o., nebo jiného subjektu) a rovněž poškozeným může být kdokoli. V této souvislosti považuje za nutné konstatovat, že právnické osoby na věci zúčastněné byly úzce personálně propojené s osobami obviněného a poškozeného, když společníky společnosti MUDr. V. B., v. o. s., byli jen MUDr. V. B. a jeho manželka, jediným společníkem společnosti V., s. r. o., pak byl obviněný M. T. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že v důsledku trestné činnosti obviněných došlo ke zmenšení majetku právnické osoby MUDr. V. B., v. o. s., když půjčka byla poskytnuta z úvěru získaného touto společnosti. Uvedená společnost proto byla správně označena jako poškozený subjekt v tzv. skutkové větě a ze zjištění, že poškozeným je tato právnická osoba, vycházel odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že ve věci vůbec nemělo být rozhodováno o náhradě škody. (Nárok na náhradu škody totiž v trestním řízení uplatnil pouze MUDr. V. B. jako fyzická osoba.). Pokud se týká subjektu, který byl trestnou činností obohacen, pak lze připustit, že znění skutkové věty, podle které finanční prostředky alespoň formálně prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a byly použity na nezjištěný účel, by spíše odpovídalo takové znění právní věty, podle kterého obviněný obohatil „sebe a jiného“. Jak již uvedeno, nemá tato okolnost praktický význam z hlediska existence formálních znaků trestného činu podvodu a s ohledem na personální spojení obviněného M. T. s firmou V., s. r. o., nemá prakticky žádný vliv ani na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnost, že finanční prostředky prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a byly použity v rámci podnikání této společnosti, by mohla mít význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných v případě, že by peníze byly poskytnuty jako záloha na provedení opravy dostihové dráhy. Vzhledem k tomu, že peníze podle skutkových zjištění byly poskytnuty jako půjčka, která měla být ve sjednané lhůtě vrácena, je v podstatě irelevantní, k jakým účelům bylo peněz použito. Námitky týkající se vzniku škody, stejně jako námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, vycházejí ze zcela jiných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna v původním řízení a kterými je vázán i dovolací soud. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku, podle které nebyly beze zbytku splněny podmínky pro uplatnění trestněprávního postihu s ohledem na zásadu ultima ratio použití prostředků trestního práva k ochraně občanskoprávních a obchodněprávních vztahů. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Především je nutno uvést, že jednání obviněných v podobě vymezené v tzv. skutkové větě a rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí vykazuje všechny formální i materiální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupce proto uzavřel, že dovolací námitky obviněných M. T. a I. T., pokud je vůbec lze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou zjevně nedůvodné.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání státní zástupce vyslovil souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obou obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obvinění I. T. a M. T. uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněných, týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z nich vyplývajících jiných skutkových okolností případu uplatněných ze strany obviněných, kteří ve značném rozsahu opětovně rozebírají jednotlivé důkazy, které považují za rozhodné v této věci a hodnotí je odlišně než soudy obou stupňů. Jak vyplývá z odůvodnění obou dovolání těžiště dovolacích námitek fakticky spočívá v tvrzení, že částka 2.500.000,- Kč nebyla poškozenou společností MUDr. V. B., v. o. s., poskytnuta jako půjčka, ale že šlo o zálohovou platbu na práce prováděné společností V., s. r. o., při opravě dostihové dráhy. O skutkovém a procesním charakteru těchto námitek ostatně svědčí i závěrečná část dovolání, ve které oba dovolatelé výslovně vytkli soudům nesprávné provádění a hodnocení důkazů a porušení zásad spravedlivého procesu, popř. procesní zásady presumpce neviny. Námitky obviněných týkající se důvodu poskytnutí peněz tedy směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Takovéto námitky však dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě neodpovídají a za relevantní by je bylo možno považovat pouze v případě extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34), který však Nejvyšší soud z dále uvedených důvodů v této věci neshledal.
Na úvod musí Nejvyšší soud poznamenat, že dovolatelé ve svých dovoláních uvedli nově v podstatě pouze námitku, že se nalézací ani odvolací soud neřídil předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci, přičemž v konkrétních námitkách pak prakticky opakují jen výhrady uplatněné již v rámci jimi podaného předchozího dovolání, ke kterým se Nejvyšší soud již v předchozím usnesení ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, učiněným v téže věci, podrobně vyjádřil. Hned na počátku považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že nesouhlasí s tvrzením obou obviněných, že by se nalézací a případně i odvolací soud neřídily jeho pokyny obsaženými v usnesení ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, kterým podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2005, sp. zn. 6 To 80/2005, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc obviněných M. T. a I. T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O nedůvodnosti těchto námitek svědčí např. námitka pod bodem 5) odůvodnění dovolání obou obviněných, v níž údajně jde „o pouhou a přesnou citaci“ z uvedeného usnesení Nejvyššího soudu na str. 13. Tato část uvedená ve znění „což vše potvrzuje tvrzení obviněného M. T., že se ve skutečnosti jednalo o zálohu“ je však vytržena ze souvislosti celého odstavce, který správně zní: „Dále je třeba větší pozornost věnovat i námitce obou obviněných M. T. a I. T., kteří shodně uvedli, že v případě předmětné sporné částky 2.500.000,- Kč tato měla být posouzena správně jako záloha na provedení díla - stavby, resp. opravy dostihové dráhy prováděné pro poškozeného MUDr. V. B. firmou V., s. r. o. Podle jejich názoru rozhodně neměl být smluvní vztah mezi nimi a poškozeným MUDr. B. právně posouzen jako smlouva o půjčce. Předmětná částka jednak byla zaúčtována v účetnictví společnosti, zálohová faktura byla vystavena též společností V., s. r. o., a také z vyjádření bankovního ústavu vyplynulo, že šlo o nespecifikovanou platbu, což vše potvrzuje tvrzení obviněného M. T., že se ve skutečnosti jednalo o zálohu.“ Již z úvodu tohoto odstavce je zřejmé, že ve skutečnosti jde o námitku obviněných jako dovolatelů a nikoli názor Nejvyššího soudu, jak se snaží oba obvinění tvrdit ve svém dovolání (viz i formulace „Podle jejich názoru …“ v druhé větě tohoto odstavce). Názor Nejvyššího soudu je obsažen až v následujícím odstavci, který je uveden počátkem věty: „Nejvyšší soud v tomto směru zjistil …“ (viz str. 13 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006). Proto nelze s touto námitkou, ale ani s dalšími podobnými námitkami obviněných souhlasit, zvláště, když oba soudy se pokyny Nejvyššího soudu odpovědně řídily a se všemi podstatnými otázkami pro správné a spravedlivé rozhodnutí věci se náležitě vypořádaly.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. b) téhož ustanovení bude jednání pachatele posouzeno, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokud jde o právně relevantní námitky obou dovolatelů, směřovali svou první výhradu do oblasti jiných nesprávných hmotně právních posouzení a namítli, že soudy správně nevyřešily předběžné otázky z oblasti občanského práva, obchodního práva i práva daňového a účetního, tak, jak jim to ukládá ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. Soudy se v tomto směru neřídily tím, co jim v předchozím řízení o dovolání uložil dovolací soud. Konkrétně dovolatelé uvedli, že v této věci je naprosto nezbytné podle názoru obou obviněných uvažovat nejprve tzv. obchodněprávně, občanskoprávně a směnečněprávně a až následně použít uvažování tzv. trestněprávní, protože pokud na předmětné krycí směnce bylo logicky vyznačeno peněžní plnění (jiné ani na směnce být nemůže), poskytl V., s. r. o., plnění nepeněžité (oprava dráhy), které MUDr. V. B. jako remitent směnky přijal a kauza směnky (splnění závazku opravit dráhu) tím zanikla a tím zanikla i povinnost výstavce a avaláta směnky, jakož i avalistky, plnit ze směnky.
Nejvyšší soud k tomu jen ve stručnosti s odkazem na své předchozí rozhodnutí ve věci uvádí, že jak již konstatoval v odůvodnění tohoto rozhodnutí, smlouvy mezi obviněným a poškozeným, které měly rozhodný význam zejména pro řešení otázky výše škody důvodu jejího vzniku, osoby poškozeného a osoby, která se obohatila, byly uzavřeny pouze ústně, což znamenalo podstatně zvýšené nároky zejména na rozsah dokazování a náležité hodnocení provedených důkazů odpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V této souvislosti, odhlédne-li se od skutkových zjištění, která v novém řízení po zrušení původních rozhodnutí dovolacím soudem doplnil a rozvedl zejména nalézací soud, pak Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, že směnka je závazkem abstraktním, neboť zákon č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění platném v době spáchání činu, neváže vznik směnečných závazků na žádné jiné okolnosti, než na splnění formalit, které předepisuje. Je to tedy závazek platební, který není vázán na jiné vztahy, které mezi výstavcem a remitentem u směnky vlastní existují či existovaly. Právní úprava směnky od důvodů, které vedly k jejímu vystavení, abstrahuje. Z tohoto důvodu ze samotné směnky, zejména není-li důvod jejího vzniku na ní vyznačen, nelze zjistit právní titul, z něhož byla vystavena. Pro úplnost je třeba dodat, že i v případě, že by byl důvod vzniku směnky na ní vyznačen, jak se někdy zvláště v minulosti dělo, nemělo by to žádný vliv na existenci směnečného závazku (i když by to jistě usnadnilo dokazování v předmětné věci). Oba soudy (tedy jak nalézací soud, tak i odvolací soud) se v novém řízení na rozdíl od tvrzení obviněných obsaženého v dovolání touto otázkou náležitě zabývaly. Zejména nalézací soud na straně 10 a 11 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vyhotovení, podpis a aval směnky obviněnými je závazkem platebním, abstraktním, který není vázán na jiné vztahy mezi výstavcem a remitentem směnky vlastní. Soud proto ze skutečnosti, že byla platebním závazkem fyzické osoby, nevyvozuje žádný jiný závěr pro důvody jejího vystavení. Vyplnil ji vlastnoručně obviněný M. T., včetně termínu splatnosti. Text (tedy i termín) zjevně obsahově odpovídal ústní telefonické dohodě s MUDr. V. B., jinak obžalovaný nemohl mít naději peníze získat. Prokázáno je, že kontokorentní úvěr byl společnosti MUDr. V. B., v. o. s., poskytnut do 30. 4. 2003, z toho lze dovodit, že zcela jednoznačně očekával splnění směnečného závazku před tímto termínem. Předpokládal (podle čestného prohlášení obviněné I. T. a výpisu z katastru nemovitostí), že bude reálné uspokojení pohledávky z majetku obviněných, pokud z jakéhokoliv důvodu nebude dluh zaplacen. Zcela nelogické se nalézacímu soudu jevilo obhajovací tvrzení, že směnka byla jen formálním závazkem zahájit práce v termínu 15. 4. 2003, neboť tato skutečnost nemůže mít žádný vztah k platebnímu závazku, navíc podle zjištění se mohlo začít stavět až k 16. 4. 2003, ale práce ani tak nezapočaly. Nemůže obstát obhajovací tvrzení, že šlo jen o tzv. krycí formalitu pro zahájení stavby. Veškeré objektivně prokázané kroky MUDr. V. B. pro poskytnutí částky i jeho subjektivní přesvědčení o charakteru platby jako půjčky, která má být a bude vrácena v termínu, vedle odmítnutí další zálohy na dílo fyzické osoby, je logické a provedenými důkazy potvrzené. Při právním hodnocení k tomto nalézací soud správně shrnul, že striktně právním posouzením skutků jen z aspektů mimo trestních oborů práva, jak je činí obvinění a požadují to i po orgánech činných v trestním řízení, se přehlíží podstata, že k finanční transakci od firmy A k firmě B (přesně od společnosti A k společnosti B) došlo v omylu vyvolaném obviněným M. T. za pomoci obviněné I. T. Nalézací soud považuje za zcela nepochybné, že obvinění manželé T. jako fyzické osoby byli ve fakticky bezvýchodné finanční situaci kvůli zadluženosti, byl v ní i obviněný M. T. jako jednatel firmy V., s. r. o. V kritické době nebyl schopen ani v jedné z těchto rolí dostát svým závazkům. Další peníze jako „zálohu“ by nedostal, tak je vylákal jako „dobře zajištěnou půjčku“.
Odvolací soud se pak se závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil a jen doplnil, že pokud jde o směnku, nelze přehlédnout, že obžalovaní ji vystavili, resp. avalovali nikoliv na poskytnutých 2.500.000,- Kč, ale na 2.650.000,- Kč. Pokud by šlo skutečně o další zálohu na stavbu dostihové dráhy, neměli nejmenší důvod zavazovat se k vyplacení poskytnuté částky navýšené o 150.000,- Kč a platit za poškozeného úroky jeho úvěru! Poškozený vysvětluje, že si sám musel půjčit peníze v bance (což banka potvrzuje) a tato částka tvořila úroky úvěru apod. Obviněný M. T. se zatím k této skutečnosti věrohodně nevyjádřil. Jak je patrno ze zprávy I. R., vedoucí pobočky V. C., a. s., (č. l. 72, 73 spisu), byl úvěr ve výši 2.000.000,- Kč, poskytnutý MUDr. V. B., v. o. s., jednorázově splatný do 30. 4. 2003. V té době ale poškozený s příchodem takové částky nemohl počítat, pokud by nepočítal s tím, že úvěr splatí z vrácené půjčky manžely T. podle znění směnky splatné do 15. 4. 2003. Vzhledem k tomu, že mu půjčka nebyla vrácena, byla na jeho žádost splatnost půjčky u V. C., a. s., prodloužena do 30. 5. 2003, ani tehdy však neměl z čeho úvěr splatit, neboť neobdržel od obžalovaných vrácenou půjčku. Proto mu byl k jeho žádosti od 4. 6. 2003 poskytnut kontokorentní úvěr ve výši 2.000.000,- Kč se splatností do 31. 10. 2003. Vrchní soud v Praze je toho názoru, že tyto skutečnosti bez jakýchkoliv důvodných pochybností potvrzují verzi poškozeného o půjčce inkriminované částky obviněným T.
Další námitky obviněných směřují proti tomu, že nebyla způsobena nikomu škoda, neboť na směnce sice bylo vyznačeno peněžité plnění, avšak když remitent místo toho obdržel plnění nepeněžité a toto plnění přijal, pak tím právní důvod směnky zanikl a tím zanikla i povinnost obviněných plnit ze směnky. V tomto směru je zřejmé, že oba obvinění opět vycházejí z teze, že částka jim byla poskytnuta jako záloha na dostavbu díla Dostihová dráha Z.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na shrnutí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, rozvedené již k předchozí námitce, neboť tato výhrada s tím úzce souvisí. Zejména je třeba opětovně zdůraznit, že směnka je abstraktní závazek a není pro ni tedy určující právní důvod jejího vzniku. Nalézací soud již v oblasti skutkové dospěl k závěru, že v řízení provedené a následně doplněné dokazování prokázalo, že se nejednalo o zálohu, nýbrž o půjčku. Takto zhodnotil nalézací soud situaci na základě jak listinných důkazů, tak i výpovědí svědků, a postupoval i v této části v souladu s předchozím rozhodnutím Nejvyššího soudu v řízení o dovolání v této věci. Přitom dospěl k závěru, že poškozený byl plně přesvědčen, že obžalovaný je solventní osoba a solidní partner i podnikatel. Nebyl ochoten jako fyzická osoba – stavebník, poskytovat další velmi vysokou zálohu nad rámec zálohy již dříve poskytnuté, když stavební práce na rekonstrukci dráhy v té době ještě ani nezapočaly. Proto další velmi vysokou zálohu odmítal, nebyl k ní důvod, v době platby na účet V., s. r. o., nebyl srozuměn ani s případným pozdějším započtením do nákladů stavby. Vycházel proto z přesvědčení, že obvinění T. svůj směnečný slib ve stanoveném krátkém termínu splní, v opačném případě vycházel z dokladů, že mají majetek, který mu umožní bez problémů pohledávku uspokojit. Rozhodně nebyl srozuměn s tím, že poukázáním částky na účet V., s. r. o., by k vrácení peněz nemělo dojít. Pokud následně obviněný M. T. tuto částku vložil do účetnictví společnosti jako zálohu na dostavbu díla, tak tato skutečnost nesvědčí o ničem jiném, než že tak postupoval pouze a jen obviněný M. T. o své vůli. Nalézací soud doplnil v požadovaném směru dokazování a své závěry logicky uzavřel v uvedeném směru, přičemž dále napravil pochybení ohledně způsobené škody ve vztahu k určení poškozené osoby.
Poslední právně relevantní námitka v dovoláních obou obviněných se týkala porušení zasady „ultima ratio“, neboli použití prostředků trestního práva až tehdy, pokud prostředky ostatních právních odvětví selhávají. Konkrétně dovolatelé namítli, že MUDr. V. B. se mohl domáhat svého práva cestou směnečného platebního rozkazu a směnečného řízení u civilního soudu, když návrh na vydání směnečného platebního rozkazu v roce 2004 sice u příslušného soudu podal, avšak nezaplatil vysoký soudní poplatek a vyčkával, zda orgány činné v trestním řízení zahájí trestní stíhání. Ihned po zahájení trestního řízení vzal MUDr. V. B. návrh na vydání směnečného platebního rozkazu zpět.
K této námitce považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jako všechny již výše zmíněné námitky, i tuto výhradu obvinění T. v naprosto totožném rozsahu uplatnili již v rámci předchozího jimi podaného mimořádného opravného prostředku. Nalézací soud v novém řízení dospěl na základě stávajících a nově doplněných důkazů k tomu, že z obsahu těchto tzv. „němých důkazů“ tvořících zcela určitý okruh řešených otázek lze dovodit, že teprve poté, kdy MUDr. V. B. se nemohl od obviněného M. T. vrácení částky domoci, zjistil nepravdivost čestného prohlášení a zastavení předmětné nemovitosti, přičemž sám půjčené peníze bance V. C., a. s., byl nucen splácet, byl ochoten přistoupit ke kompromisnímu řešení, tedy na dohodu o započtení určité částky na náklady stavby. K dohodě nedošlo však ani v této otázce, a to z důvodu rozporuplných stanovisek, jak velkou částku započítat, komplikovanou požadavkem na úhradu nákladů pro zpožděné předání zakázky. Jako neúspěšné poškozený posoudil i vymáhání nezaplacené směnky. Ve věci se plně uplatnila i snaha poškozeného o přednostní mimo trestní řešení problematiky, jak je patrno z listinných důkazů, z výpovědi svědka MUDr. V. B., svědkyně JUDr. V. R., ale i obviněného M. T. Výměna stanovisek prostřednictvím právních zástupců je dokumentována od 16. 9. 2003 až do 11. 3. 2004. Trestní oznámení je datováno dnem 16. 2. 2004, tedy v zásadě poté, kdy jakékoliv delší dobu trvající snahy získat půjčku zpět, a to i třeba ve formě zápočtu do ceny díla, ač ji poškozený musel již dne 30. 10. 2003 bance plně uhradit, se minuly účinkem.
Dovolací soud se naprosto ztotožnil se současnými závěry soudu nalézací a soudu odvolacího a námitky ohledně nevypořádání se s předběžnými otázkami, ale i se zásadou „ultima ratio“, považuje za zjevně neopodstatněné. Z výše uvedeného i z dalších částí rozsudku nalézacího soudu a z usnesení soudu odvolacího jasně vyplynulo, že se oba soudy náležitě vypořádaly s vytknutou problematikou, přičemž nalézací soud v potřebném rozsahu doplnil dokazování ve směrech rozhodných pro posouzení uvedených námitek. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že značná část námitek obviněných, označených jako nesprávné právní posouzení jiných hmotně právních skutečností, jsou ve skutečnosti námitky proti skutkovým zjištěním, která učinil soud prvního stupně a posléze je přezkoumal odvolací soud. To vyplývá i z toho, že oba obvinění stále v dovolání vycházejí, a to i přes řádné a problematiku vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ze skutečnosti, že se jednalo v rámci smluvních vztahů mezi nimi a poškozeným o zálohu na dostavbu díla, a z tohoto závěru pak vyvozují oprávněnost v podstatě všech svých námitek, které označují jako námitky právní povahy. Nejvyšší soud však po důkladném přezkoumání závěrů obou soudů dospěl k jinému názoru, a to že se ve skutečnosti jednalo o vylákání půjčky ve výši 2.500.000,- Kč obviněným M. T. za pomoci obviněné I. T., uvedením v omyl MUDr. V. B. a ke škodě společnosti MUDr. V. B., v. o. s. Nejvyšší soud na těchto zjištěních nalézacího soudu přezkoumaných a potvrzených odvolacím soudem nemůže a ani nechce nic měnit, když navíc jsou správná, jasná a logicky na sebe navazující. Jen pro úplnost zdůrazňuje, že pokud vyhověl dříve podanému dovolání, činil tak zejména proto, že to bylo nutné proto, aby bylo najisto postaveno, kdo je poškozeným, jaká je výše způsobené škody a na základě jakého titulu tato škoda vznikla. Ostatní drobná vytknutá pochybení s tímto výrazným nedostatkem v zásadě souvisela, a proto bylo nutné se jimi také podrobněji zabývat. Soudy obou stupňů se po zrušení předchozích rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání Nejvyšším soudem vypořádaly s danou problematikou a s obhajobou obviněných naprosto korektně a správně a Nejvyšší soud nemá v tomto ohledu ničeho, co by jim mohl vytknout, a proto odkazuje pokud jde o podrobnosti na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu. Pouze pro úplnost ještě dodává, že právnické osoby na věci zúčastněné, ať už to byla společnost MUDr. V. B., v. o. s., nebo společnost V., s. r. o., byly nepochybně úzce personálně propojené s osobami obviněného M. T. a MUDr. V. B., když společníky společnosti MUDr. V. B., v. o. s., byli jen MUDr. V. B. a jeho manželka L. B., a jediným společníkem společnosti V., s. r. o., pak byl obviněný M. T. Pokud se týká subjektu, který byl trestnou činností obohacen, pak lze připustit, že znění skutkové věty, podle které finanční prostředky alespoň formálně prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., a byly použity na nezjištěný účel, by spíše odpovídalo takové znění právní věty, podle kterého by obviněný M. T. obohatil „sebe a jiného“. S ohledem na zmíněné personální propojení obviněného M. T. s firmou V., s. r. o., však nemá tato okolnost význam z hlediska existence formálních znaků trestného činu podvodu a nemá prakticky žádný vliv ani na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost. Okolnost, že finanční prostředky prošly účetnictvím firmy V., s. r. o., by mohla mít význam pro posouzení trestní odpovědnosti obviněných jen v případě, že by peníze byly poskytnuty jako záloha na provedení opravy dostihové dráhy. Vzhledem k tomu, že peníze podle zcela správných skutkových zjištění nalézacího soudu obsažených v rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 3 T 2/2005, při uvedení v omyl MUDr. V. B. byly poškozenou společností MUDr. V. B., v. o. s., poskytnuty jako půjčka, která měla být ve sjednané lhůtě vrácena, je v podstatě irelevantní, k jakým účelům byly M. T. předmětné peníze po jejich vyzvednutí (výdaj do rukou jednatele z pokladny společnosti V., s. r. o., na nezjištěný účel) konkrétně použity. Z hlediska „nezjištění na co byly peníze použity“ (nezjištěný účel výběru) proto obstojí i právní věta, která uvádí, že M. T. svým popsaným jednáním „obohatil sebe“, když je nesporné, že je vyzvedl a použil právě on na nezjištěný účel.
Nejvyšší soud se tedy, jak již je uvedeno výše, zcela ztotožnil s názorem soudů obou stupňů ohledně právní kvalifikace jednání obviněného M. T. jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a jednání obviněné I. T. jako pomoci k trestnému činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., tak jak byli uznáni vinnými rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, který pak ohledně výroku o vině a o trestu potvrdil Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To 16/2007, když podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové pouze částečně zrušil ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená společnost MUDr. V. B., v. o. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a odvolání poškozeného MUDr. V. B., podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítl. Ze skutkových zjištění totiž jednoznačně vyplynulo, že v důsledku trestné činnosti obviněných došlo ke zmenšení majetku právnické osoby MUDr. V. B., v. o. s., když půjčka byla poskytnuta z úvěru získaného touto společnosti. Uvedená společnost proto byla správně označena jako poškozený subjekt v tzv. skutkové větě a ze zjištění, že poškozeným je tato právnická osoba, pak správně vycházel i odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že ve věci vůbec nemělo být rozhodováno o náhradě škody, neboť nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatnil pouze MUDr. V. B. jako fyzická osoba a nikoli společnost MUDr. V. B., v. o. s. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující závěry odvolacího soudu, jsou proto v případě obviněných M. T. a I. T. zcela jednoznačné a nepochybně svědčí o jejich vině v rozsahu, v němž byli uznáni vinnými shora uvedeným rozsudkem.
Nejvyšší soud s ohledem na všechny skutečnosti uvedené výše dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 6 To 16/2007, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 T 1/2006, nevykazují takové vady, pro které by je bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací v původním i v navazujícím novém řízení po rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 4. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 670/2006, náležitě objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění, které pak v souladu se zákonem právně kvalifikoval, přičemž s jeho skutkovými i právními závěry se zcela ztotožnil i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu vymezeném odvoláními obou obviněných toliko zrušil výrok o náhradě škody, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi pro tento důvod relevantními námitkami obviněných uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že v případě dovolání obou obviněných M. T. a I. T. jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.