ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.146.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 146/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání, které podal obviněný P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 To 112/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 3 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. B. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 3 T 3/2005, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 To 112/2005, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 14. 11. 2004 v době kolem 22.30 hodin v Ch. ve vstupní chodbě v M. ulici v úmyslu usmrtit, aby získal věci a peníze, které měla při sobě J. K., ji bodl přineseným kuchyňským nožem s délkou čepele 115 mm silou velké intenzity do hrudníku, o čemž svědčí zalomená čepel nože v dutině hrudní, poté ke škodě J. K. se zmocnil jejího batohu s věcmi v celkové hodnotě 4 535,- Kč a nejméně 700,- Kč na hotovosti; bezprostřední příčinou smrti J. K. bylo poranění srdce s následnou srdeční tamponádou a zástavou srdeční činnosti, která nastala po převozu na ARO Nemocnice v Ch. 15. 11. v 00.40 hodin.
Za to byl obviněný P. B. odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 1, 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 18 let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Citované usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno z podnětu odvolání obviněného P. B. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně, když odvolací soud tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil, a to ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému P. B. doručen dne 23. 11. 2005, jeho obhájci dne 22. 11. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 11. 2005.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. B. prostřednictvím svého obhájce dne 17. 1. 2006 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný má za to, že soudy činné dříve ve věci zjistily skutkový stav úplně, avšak pochybily při jeho hodnocení, přičemž toto pochybení se týká formálních znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., především pak subjektivní stránky a hodnocení vztahu subjektivní a objektivní stránky, tedy kauzálního vztahu zavinění a způsobeného následku. Podle obviněného dovozují soudy obou stupňů své závěry zejména z jeho doznání a ze znaleckých posudků a odborného vyjádření. Pokud jde o výpověď, kterou v řízení učinil, obviněný tvrdí, že se v jejím rámci nedoznal k naplnění subjektivní a objektivní stránky zmíněného trestného činu a ani doznat nemohl. Vyslovení nesporného závěru o usmrcení poškozené J. K. totiž nelze, jak dodává obviněný, zaměňovat s jeho srozuměním s takovým následkem fyzického konfliktu.
Obviněný P. B. dále poukazuje na znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a odvětví psychiatrie, a provádí jejich hodnocení, když se zejména domnívá, že závěry těchto posudků nejsou úplně relevantní pro posouzení viny, popřípadě jsou pro takové rozhodnutí zcela nepoužitelné. Za poslední důkaz, kterým měl být usvědčován, obviněný považuje odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví genetiky, podle kterého byly na batohu poškozené J. K. zajištěny jeho krevní stopy. K tomu obviněný uvádí, že dotyk s touto věcí při konfliktu s poškozenou nepopírá, resp. výslovně ho doznal.
Obviněný P. B. má za to, že závěry vyplývající ze zmíněných důkazů jsou zavádějící. Soudy obou stupňů se podle jeho názoru ztotožnily s tím, že obviněný jednal v úmyslu usmrtit poškozenou J. K. s cílem získat majetkový prospěch, a nevypořádaly se přitom se spornou otázkou způsobilosti obviněného vnímat důsledek svého jednání při návyku na omamnou látku. Naplnění subjektivní stránky tak nebylo, jak uvádí obviněný, prokázáno žádným provedeným důkazem. Obviněný tak dovozuje, že nemohl spáchat trestný čin vraždy podle §219 tr. zák., neboť by musel být při svém jednání srozuměn s následkem spočívajícím v usmrcení poškozené J. K. a s majetkovým prospěchem získaným v důsledku jejího usmrcení, s čímž se však údajně soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly a takové závěry ani nemají oporu v provedených důkazech.
Podle názoru obviněného P. B. je třeba připustit vliv omamných a psychotropních látek na posuzované jednání, a to do té míry, že jde o skutečnost, která zásadním způsobem ovlivnila jeho průběh, neboť jednal jako osoba závislá na nich. Obviněný v této souvislosti poukazuje rovněž na některá rozhodnutí publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a to pod č. 19/1969, č. 61/1971-I., II., č. 40/1972-I., č. 12/1987-II. a č. 27/1992 Sb. rozh. tr., která se zabývají zejména subjektivní stránkou trestného činu, stavem zmenšené příčetnosti a pravidly pro hodnocení znaleckých posudků.
Obviněný P. B. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby následně podle §265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl tak, že se jednání obviněného bude kvalifikovat jako jednání odlišné od trestného činu vraždy podle §219 tr. zák., resp. pokud budou shledány důvody pro nedostatek trestní odpovědnosti, aby byl obviněný podle §226 písm. d) tr. řádu zproštěn obžaloby, popřípadě aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. B. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný P. B. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. B. opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný P. B. však v rámci své argumentace především podává vlastní hodnocení důkazů, a to své výpovědi a znaleckých posudků, resp. odborného vyjádření, a současně posuzuje celé dokazování tvrzením, které důkazy jsou relevantní pro závěry o vině. K tomu obviněný doplňuje své vlastní vyjádření ohledně jeho schopnosti vnímat důsledky posuzovaného jednání, přičemž se opírá o publikovaná rozhodnutí týkající se především postupu při hodnocení důkazů. Existenci dovolacího důvodu tak obviněný podle názoru Nejvyššího soudu shledává zejména v chybném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení, přičemž z toho obviněný vyvozuje nesprávnost skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný v naznačeném rozsahu dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. B., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Petr Beneš namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedených směrech v podstatě jen z odlišné verze skutkového stavu, resp. z odlišného hodnocení důkazů, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které však obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. B. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno zejména ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich je mimo jiné patrné, že obviněný, jehož schopnosti rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a ovládat je byly v době spáchání posuzovaného skutku plně zachovány, s cílem usmrtit poškozenou J. K., a získat tak její věci a peníze, bodl poškozenou přineseným kuchyňským nožem s čepelí o délce 115 mm velkou silou do hrudníku, až došlo ke zlomení čepele a jejímu uvíznutí v těle poškozené, čímž přivodil její smrt. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových zjištění a procesu dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný P. B. ve svém dovolání dále tvrdí, že soudy nižších stupňů pochybily, jestliže na základě učiněných skutkových zjištění dovodily existenci zavinění ve formě úmyslu, zejména pokud jde o jeho vztah k následku jednání. Podle názoru obviněného by pro naplnění skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák. musel být alespoň srozuměn se smrtí poškozené J. K. a s majetkovým prospěchem získaným v důsledku usmrcení, což se však nestalo, přičemž soudy obou stupňů se s tímto požadavkem údajně vypořádaly nedostatečně.
Jak je zřejmé z výše citovaného popisu posuzovaného skutku, obviněný P. B., který byl plně schopný ovládat své jednání i rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost, napadl poškozenou J. K. s cílem získat její peníze a další věci (pro hru na hracích přístrojích, jak vyplývá z podrobnějších závěrů soudů obou stupňů zmíněných v odůvodnění jejich rozhodnutí), které ji také v průběhu skutku vzal. Poškozená v rámci vzniklé potyčky nechtěla batoh s věcmi pustit, přičemž obviněný ji následně bodl přineseným nožem o délce čepele více než 10 cm do hrudníku, konkrétně do místa, kde je umístěno srdce jako životně důležitý orgán. Bodnutí obviněný provedl velkou silou, takže čepel nože se zlomila a zůstala poškozené v dutině hrudní.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedená skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy ve formě požadované zákonem. Obviněný P. B. chtěl získat věci a peníze, které měla u sebe poškozená J. K., tedy jednal v úmyslu získat majetkový prospěch. Poškozená mu ovšem nechtěla vydat věci a peníze, na což obviněný reagoval brutálním fyzickým útokem, v jehož rámci zabodl poškozené do hrudníku, konkrétně do srdce, velkou silou nůž, až došlo k jeho zlomení. Obviněný tak zcela zjevně jednal v nepřímém úmyslu ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Jeho prioritním cílem sice bylo získání majetkového prospěchu, přičemž však k jeho dosažení neváhal použít jakéhokoli prostředku, včetně násilného útoku na poškozenou. Útok byl přitom veden takovým způsobem a intenzitou (bodnutí nožem zmíněné velikosti velkou silou do srdce), že obviněný musel vědět, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. zájmu na ochraně života), a pro případ, že je způsobí, s tím musel být nepochybně srozuměn. Jak je z důkazů zřejmé, následek (účinek) v podobě smrti poškozené i přes její převoz do nemocnice vzhledem k charakteru zranění nevyhnutelně nastal.
Nejvyšší soud tak konstatuje, že obviněný P. B. se svým jednáním dopustil trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jak správně rozhodl Krajský soud v Plzni, s jehož názorem se ztotožnil i Vrchní soud v Praze. Tento závěr je přitom v souladu i s konstantní soudní judikaturou, kterou obviněný cituje ve svém dovolání. Podané dovolání je tak zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. B. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y