ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1593.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1593/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 1. 2006 o dovolání obviněného J. C., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 2 T 28/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. C. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, byl obviněný J. C. uznán vinným pomocí k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., které se dopustil tím, že dne 19. 1. 2005 v době přibližně od 10.00 hod. v H. B. na S. n. v baru Ž. při společném požívání alkoholu s F. B., jmenovanému opakovaně zmiňoval, že „by bylo dobré udělat benzínku, ta je dobrá ve S., neboť tam to dobře zná“, přemlouval jej ke spáchání činu, radil mu jakým způsobem čin provést a rovněž mu nabídl, že mu před činem sežene „něco na posilněnou“, a prostřednictvím V. N., mu opatřil psaníčko pervitinu, kolem 13.30 hod. pak F. B. k dopravě na místo a z místa loupežného přepadení čerpací stanice ve S., které téhož dne F. B. skutečně provedl, zapůjčil osobní automobil tov. zn. Škoda 105 L, který v té době užíval, téhož dne kolem 14.45 hod v H. B., na S. náměstí, na WC baru Ž. krátce poté, co F. B. provedl loupežné přepadení obsluhy čerpací stanice ve S. G. S., a za pomoci násilí na ní vykonaného se zmocnil z majetku poškozeného Z. H., L., Ž. n. S., finanční hotovosti ve výši nejméně 15.500,- Kč, od F. B. z odcizených peněz převzal dosud přesně nezjištěnou částku ve výši nejméně 10.000,- Kč, z té si část peněz ponechal a dílem použil pro vlastní potřebu, část z těchto peněz pak následně předal J. B. a R. D. (bod II. výroku o vině).
Za tento trestný čin byl obviněný J. C. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. C. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, podal obviněný J. C. prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. D. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V rámci odůvodnění dovolání uvedl, že považuje zejména za nutné zopakovat, že je nevinný, což tvrdil po celou dobu trestního řízení a trvá na tom. Podle názoru dovolatele skutkový stav zjištěný soudy v průběhu předchozího řízení neodpovídá provedeným důkazům, navíc došlo k pochybení při provádění dokazování, když nebyla vyslechnuta svědkyně, kterou obviněný navrhoval a která měla potvrdit jím tvrzené skutečnosti. Také nebyl v odvolacím řízení vyslechnut opakovaně obviněný F. B., a to přesto, že to v odvolání navrhoval a že tento obviněný sám zaslal soudu dopis, kde žádal, aby byl vyslechnut a mohl uvést vše na pravou míru, neboť jeho předchozí výpověď nebyla pravdivá. Ani soud prvního stupně ani soud druhé instance se nezabývaly rozpory ve výpovědích ostatních obviněných, přestože tito vypovídali odchylně v přípravném řízení a v řízení před soudem prvního stupně a soudy v těchto případech vyšly vždy z výpovědí pro něj méně příznivých. Soudy obou instancí také pochybily, když vzaly za prokázané, že pomohl obviněnému F. B. spáchat trestný čin loupeže tak, že mu opatřil prostředky a radil mu, jelikož v průběhu řízení bylo prokázáno, že zapůjčil osobní automobil obviněnému V. N., čímž nemohl pomoci obviněnému F. B. Pokud by i přes všechna doposud namítaná pochybení vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, pak musí dospět k závěru, že v jeho jednání popsaném ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze shledat naplněnou subjektivní stránku ve vztahu ke spáchanému trestnému činu. Pomine-li fakt, že vůbec nevěděl, že se obviněný B. chystá spáchat nějaký trestný čin, v průběhu trestního řízení nebylo zaměřeno dokazování na existenci jeho zavinění, tedy že věděl či byl srozuměn s použitím násilí vůči jiné osobě. Vzhledem k tomu, že ani jeden z příslušných soudů jednajících v této trestní věci nedovodil z nějakého z provedených důkazů jeho vědomost či srozumění s použitím násilí, nelze v žádném případě uzavřít, že pomohl k trestnému činu loupeže, a proto oba soudy zjištěný skutek nesprávně právně posoudily.
V závěru svého dovolání obviněný prostřednictvím své obhájkyně vzhledem ke shora uvedenému navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného J. C. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se vyjádřil v tom smyslu, že v převážné části svého dovolání obviněný namítá pouze neúplnost dokazování a zejména nesprávné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění. Vzhledem k tomu, že státní zástupce po přezkoumání nezjistil žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, zdůraznil, že v této části dovolání nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka, že skutek, tak jak je popsaný ve skutkové větě, není v souladu s větou právní, protože z něj nevyplývá úmysl dovolatele poskytnout pomoc ke spáchání loupeže, tedy ke zmocnění se cizí věci za použití násilí. K tomuto státní zástupce konstatoval, že formulace skutkové věty pod bodem II. rozsudku nalézacího soudu není sice zcela výstižná, avšak úmysl dovolatele poskytnout obviněnému F. B. pomoc je z ní zřejmý, a tento závěr navíc vyplývá jak z obsahu odůvodnění rozsudku, tak i z výroku o vině pod bodem I., vztahujícímu se k obviněným B. a N. Státní zástupce dokonce shledal jednání dovolatele jako naplňující znaky návodu a nikoli pomoci k trestnému činu, nicméně sám dále rozvedl, že tato změna nepřichází vzhledem k zásadě zákazu změny v neprospěch obviněného v úvahu. Jelikož jednání však nadále naplňuje zároveň i všechny znaky pomoci podle §10 odst. 1 písm c) tr. zák., má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že dovolání obviněného J. C. je zjevně neopodstatněné a navrhl proto, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu tak, jak se stal podle obviněného.
V rámci své jediné právně relevantní námitky, která nesměřovala do skutkových zjištění a závěrů soudů obou instancí, dovolatel zpochybnil správnou právní kvalifikaci jím spáchaného skutku, jak byl soudem zjištěn, a to svou výtkou, že ze skutku, popsaného ve skutkové větě výroku o vině v rozhodnutí nalézacího soudu, nevyplývá, že by dovolatel měl úmysl poskytnout pomoc obžalovanému B. ke spáchání loupeže, neboť nevěděl, že dojde k použití násilí.
K této námitce dovolatele je nutno především uvést, že účastníkem na trestném činu v užším smyslu formou pomoci je podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. ten, kdo poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu. Trestná činnost účastníka v tomto případě musí bezprostředně přispět k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když pomocník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Pomoc je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Pomoc, podobně jako ostatní formy účastenství, stojí na zásadě akcesority účastenství, což znamená závislost trestní odpovědnosti pomocníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Pomoc předpokládá úmysl směřující k této formě účasti na konkrétním úmyslném trestném činu (čin musí být konkretizován individuálními rysy, nikoli jen znaky skutkové podstaty). Může jít i o úmysl nepřímý, zejména v podobě úmyslu alternativního. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod.
Jak Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu zjistil, námitkou uvedenou odvolatelem se, ač to sám dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku popírá, již ve značné míře zabývaly soudy obou stupňů, neboť ji dovolatel uplatňoval v průběhu celého předchozího řízení. Nalézací soud k tomu na straně 8 až 9 svého rozsudku uvedl, že v trestním řízení provedené a v rozsudku podrobně specifikované důkazy jednoznačně prokázaly, že obviněný J. C. byl do celé akce detailně zasvěcen a byl jejím organizátorem. Obviněného F. B. přemluvil k tomu, aby loupežné přepadení provedl, navedl jej k místu i ke způsobu spáchání, když mu říkal, aby provedl loupež na benzínce ve S., neboť to tam zná. Tímto mu radil a dále zapůjčením vozidla mu opatřil prostředky k usnadnění spáchání trestné činnosti. Taktéž to byl obviněný J. C., kdo zajistil k ovlivnění psychického stavu obviněnému F. B. drogu, přičemž bylo dále prokázáno, že byl s obviněným F. B. předem domluven, jak bude naloženo s finančními prostředky. Odvolací soud pak tato skutková zjištění a právní závěry na nich založené shledal správnými a k námitkám obviněného J. C. uvedeným v odvolání soud druhého stupně na straně 2 svého rozhodnutí shrnul, že pokud obviněný popírá, že by se dopustil trestné činnosti, jež je mu kladena za vinu, pak jej usvědčuje několik důkazů, zejména výpověď spoluobviněného F. B. a spoluobviněného V. N., a dále spoluobviněných R. D. a J. B., kteří popisují způsob rozdělení finančních prostředků obviněným J. C.
Nejvyšší soud se s těmito závěry soudu první instance a v návaznosti na ně i závěry odvolacího soudu, který plně potvrdil správnost rozsudku nalézacího soudu ohledně výroku o vině i trestu, zcela ztotožňuje. Ze shora uvedených skutkových zjištění je zřejmé, že obviněný byl iniciátorem celé akce a prakticky zajišťoval obviněnému F. B. psychickou a i jinou podporu, když mu „na posilněnou“ opatřil jisté množství drogy, v jeho jednání ho utvrzoval a k dopravě na místo činu mu poskytl svůj osobní automobil, který zpočátku řídil obviněný V. N., který ovšem před spácháním trestného činu obviněným F. B., poté, co se dozvěděl pravý účel jejich cesty, z auta vystoupil a dále už pokračoval F. B. s dotyčným vozidlem v jízdě sám.
Dovolatel v rámci své námitky kromě toho, že popřel, že by vůbec věděl o tom, že se obviněný F. B. chystá spáchat trestný čin, připustil, že pokud by o tom věděl, pak neměl úmysl pomoci tomuto spoluobviněnému ve spáchání loupeže, tedy násilného trestného činu. Tímto tedy dovolatel namítl tzv. exces neboli vybočení ze strany hlavního pachatele ke spáchání těžšího trestného činu, než k jakému směřovala jeho pomoc.
K tomu je nutné zdůraznit, že při účastenství ve formě pomoci musí, jak již ostatně bylo zmíněno výše, úmysl pomocníka směřovat k takovému trestnému činu, který hlavní pachatel skutečně spáchá či se alespoň o něj pokusí. O účastenství platí po subjektivní stránce tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec.
Po přezkoumání spisového materiálu Nejvyšší soud musí k uvedené námitce dovolatele uvést, že i přes určité nepřesnosti ve skutkové větě pod bodem II. rozsudku je nutno vzít v úvahu to, že je z ní patrno, že obviněný J. C. přemlouval obviněného F. B., aby „udělal benzínku ve S. a radil mu, jak má skutek provést“. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je pak zjevné, že skutková zjištění vypovídají o úmyslu dovolatele minimálně v tom směru, že přemlouval k loupežnému přepadení obviněného F. B. a přesvědčoval ho dále i tím, že pro usnadnění spáchání tohoto činu mu opatřil drogu a zajistil dopravu. Mimo toho, co k subjektivní stránce jednání obviněného J. C. zdůraznil nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku a co bylo již shora citováno, je třeba dodat, že slangový výraz „udělat“ sice nemusí vždy nutně zahrnovat použití násilí ke zmocnění se cizí věci, avšak tato skutečnost nepochybně vyplývá z konkrétních okolností tohoto případu, zejména z toho, že se mělo jednat o přepadení benzínové stanice, dále z denní doby, kdy měl být skutek podle jeho návodu spáchán, a z místa, kde byla loupež provedena, které bylo v této době střeženo obsluhujícím personálem, což bylo známo jak obviněnému J. C., tak i obviněnému F. B. Ze všech těchto skutečností muselo být obviněnému J. C. jasné již v době, kdy přemlouval F. B. k přepadení benzínové stanice, že při takovém loupežném přepadení dojde k použití násilí obviněným B., neboť se při něm bude muset vypořádat s obsluhou předmětné čerpací stanice, která mu dobrovolně peníze nevydá. Přímý úmysl obviněného J. C. směřující k loupežnému přepadení vyplývá i z výpovědi spoluobviněného F. B. ze dne 20. 1. 2005, kde výslovně uvedl, že „Cvik mu doslova řekl, že by bylo dobrý udělat benzinu ve S.ě, tím mu bylo jasné, že myslel jako přepadnout z toho důvodu, že to tam dobře znám, to říkal on“ (č. l. 115 spisu), což zopakoval i v hlavním líčení dne 19. 4. 2005, kde ještě dodal, že byli domluveni, že když tím získá nějaké peníze, tak mu je poté předá, což se také stalo, avšak tak, že mu je nedal, ale on si je od něho vzal sám (č. l. 250 p. v. spisu). S ohledem na shora uvedené považuje Nejvyšší soud právní posouzení otázky existence zavinění u obviněného J. C. ve formě přímého úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. nalézacím soudem a v návaznosti na to i odvolacím soudem za zcela správné.
Vzhledem k tomu, že podle skutkových zjištění nalézacího soudu, s kterými se ztotožnil i odvolací soud, se měl obviněný J. C. při společném požívání alkoholu s F. B., tomuto nejen opakovaně zmiňovat, že „by bylo dobré udělat benzínku … ve S.“, ale měl ho i „přemlouvat ke spáchání činu,“ měl být skutek zřejmě správně posouzen jako návod k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. b), §234 odst. 1 tr. zák. a nikoli jen jako pomoc podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k tomuto trestnému činu. Taková změna však s ohledem na ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. není možná, neboť by se jednalo o změnu napadeného rozhodnutí v neprospěch obviněného J. C., poněvadž návod k trestnému činu je vždy přísnější právní kvalifikace než pomoc k trestnému činu. V neprospěch obviněného může Nejvyšší soud podle uvedeného ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové dovolání však v této věci podáno nebylo.
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 2 T 28/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 13 To 215/2005, jako pomoci k trestnému činu loupeže podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §234 odst. 1 tr. zák., spáchané obviněným J. C., je odpovídající zákonu, neboť jednání obviněného naplňuje všechny znaky pomoci k trestnému činu loupeže, a pokud by přicházelo v úvahu posouzení jeho jednání jako návodu k uvedenému trestnému činu, brání takovému posouzení ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a vyčerpávajícím způsobem posoudil všechny otázky a skutečnosti pro daný skutkový stav podstatné. Se závěry nalézacího soudu ohledně výroku o vině se pak plně ztotožnil i odvolací soud, a to po řádném a důkladném přezkoumání jeho rozsudku, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal s námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými obviněným J. C. v průběhu řízení před nalézacím soudem a posléze v odvolání, a s tím, jakým způsobem se s nimi vypořádal nejprve nalézací soud a poté i odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí vytýkanými vadami, neboť námitky v tomto směru uvedené byly jednoznačně a bez pochybností vyvráceny již v rámci celého předcházejícího řízení. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě dovolání obviněného J. C. o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť v podstatě jen opakuje námitky uplatňované obviněným již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů již dostatečně a správně vypořádaly, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. ledna 2006
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.