ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.160.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 160/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. března 2005 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného T. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 77/2004, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Kroměříži přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004, byl obviněný T. M. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, podle níž měl spáchat skutek posouzený jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s autorským právem a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. zák. byli poškození OSA - O. s. a. p d. h., se sídlem P., a I. - n. s. v. u. a v. z. o. z. se sídlem v B., odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný měl spáchat trestný čin tím, že v Kroměříži na ulici F. v období od měsíce února roku 2003 do 16. 12. 2003 jako provozovatel restaurace S-B., neoprávněně zasáhl do zákonem chráněných práv k rozhlasovému a televiznímu vysílání a porušil tak zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) tím, že prováděl za pomoci čtyř televizních přijímačů umístěných na konzolách uprostřed provozovny, jednoho technického zařízení sloužícího k projekci obrazu na zdi provozovny a reproduktorů umístěných v prostorách provozovny napojených na technické zařízení Hi - Fi věž, produkci zvukově obrazového záznamu a hudebních děl, aniž by měl uzavřenou smlouvu s OSA - O. s. a. p d. h . podle zák. č. 121/2000 Sb., se sídlem P., a smlouvu s I. - n. s. v. u. a v. z l z. se sídlem v B., čímž měl organizaci OSA způsobit škodu ve výši 3.024,- Kč a společnosti I. škodu ve výši 21.460,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004, podali odvolání státní zástupce proti zprošťujícímu výroku napadeného rozsudku a poškozený OSA - O s. a. p. d. h. se sídlem P. proti výroku o náhradě škody. Krajský soud v Brně ? pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce a odvolání poškozeného OSA - O. s. a. p d. h. se sídlem P. , zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř.
Proti tomuto usnesení podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného T. M. dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že soud druhého stupně opřel své právní závěry o stanovisko, že hosté přítomní v S-b. neměli k dílům šířeným televizí a rozhlasem přístup podle vlastní volby podle §18 odst. 2 zák. č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen: \"autorský zákon\"), neboť jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, neměli návštěvníci možnost zasahovat do volby televizních programů a rozhlasových stanic, neboť to mohla provádět jen obsluha restaurace.
Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že podle ustanovení autorského zákona má autor díla, výkonný umělec, výrobce zvukových, či zvukově obrazových záznamů, jakož i majitel dalších souvisejících práv, mimo jiné zákonné majetkové právo své dílo užít (§12 odst. 1, §71 odst. 1. §76 odst. 1, §80 odst. 1, §84 odst. 1 autorského zákona). Dále uvedla, že právo dílo užít je vymezeno v ustanovení §12 odst. 4 autorského zákona a jeho součástí je pod písm. f) také právo na sdělování díla veřejnosti, přičemž jedním ze způsobů je provozování rozhlasového či televizního vysílání díla (§23 autorského zákona). Při výkladu pojmu zpřístupňování podle §23 autorského zákona, je rozhodující účel, který je na straně uživatele sledován. Sleduje-li uživatel zpřístupnění chráněného předmětu veřejnosti tím, že veřejnosti nabídne k použití rozhlasový nebo televizní přijímač nebo hrací přístroj, tak již k této své nabídce musí získat smluvní licenci, protože již samotnou nabídkou lze sledovat vlastní hospodářský prospěch z cizích práv. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně pouhé provozování znamená poskytování služby formou technického zabezpečení pomocí uvedeného technického zařízení jinému, je proto podle ní nesprávný poukaz na ustanovení §18 odst. 3 autorského zákona, neboť toto ustanovení se vztahuje na provozovatele zařízení, např. internetu, televizního a rozhlasového vysílání, a nikoliv na uživatele. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že provozovatel restaurace si je při umístění přijímačů do vnitřních prostor restaurace vědom toho, že budou používány, a proto jako uživatel díla či jiného ideálního statku je povinen uzavřít s příslušnými kolektivními správci práv licenční smlouvu pro jednotlivé předměty ochrany. Pokud tak neučiní, a přesto začne provozovat restauraci vybavenou televizními nebo rozhlasovými přijímači, dopouští se tím podle jejího názoru jednání, které je nejen v rozporu s autorským zákonem, ale v závislosti na intenzitě porušení konkrétních autorských a jiných obdobných práv se může dopustit i trestného činu.
Pochybení spatřuje nejvyšší státní zástupkyně také v tom, že ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nejsou citována konkrétní zákonná ustanovení autorského zákona, která měla být jednáním obviněného porušena a na tato zákonná ustanovení není podle ní odkazováno ani v odůvodnění rozhodnutí.
Další pochybení lze podle nejvyšší státní zástupkyně spatřovat v té části skutkové věty, v níž je obviněnému kladeno za vinu neuhrazování autorských odměn Ochrannému svazu autorskému a společnosti I.. Poukázala na to, že pokud provozovatel restaurace nemá podepsánu s příslušným kolektivním správcem práv licenční smlouvu, nelze mu podle jejího názoru klást za vinu neplacení autorských odměn či honorářů, ale získání bezdůvodného obohacení.
Za nesprávný považuje nejvyšší státní zástupkyně také výrok o náhradě škody, neboť má za to, že neoprávněným užitím díla na straně neoprávněného uživatele vzniká bezdůvodné obohacení, které je neoprávněný uživatel povinen vydat. O povinnosti k vydání bezdůvodného obohacení nelze podle nejvyšší státní zástupkyně rozhodovat v adhezním řízení.
Pokud jde o zavinění nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění, a z výpovědi obviněného je podle ní zřejmé, že věděl o tom, že by mohl jednat v rozporu s autorským zákonem, avšak celou situaci si nesprávně vyhodnotil tak, že se nedopouští jednání, které by bylo v rozporu s ustanovením autorského zákona. Při posouzení stupně společenské nebezpečnosti je podle nejvyšší státní zástupkyně nutné zohlednit, že k páchání skutku docházelo po poměrně dlouhou dobu téměř jednoho roku a obviněný uplatněnou nabídkou sledoval vlastní hospodářský prospěch z cizích práv.
Podle nejvyšší státní zástupkyně je tedy třeba skutek popsaný ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004, právně kvalifikovat jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., s tím, že popis skutku je podle ní nutné opravit tak, aby obsahoval veškeré skutečnosti, tedy i odkaz na porušené blanketní dispozice, z nichž je možno usuzovat na naplnění objektivní i subjektivní stránky obou trestných činů, včetně společenské nebezpečnosti činu.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, a rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004, a přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně souhlasila s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není obsahově naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že podané dovolání je důvodné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo neoprávněně zasáhne do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání nebo databázi. Ustanovení §152 tr. zák. je tzv. normou blanketní, která odkazuje na předpisy o právu autorském. Z hlediska posuzování subjektivní stránky jednání pachatele tohoto trestného činu proto platí, že neznalost autorského zákona se posuzuje stejně jako neznalost normy trestní, a pachatele proto nevyviňuje (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.).
Trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění, přičemž úmysl se musí vztahovat i na vědomí pachatele, že jde o dílo jako výsledek tvůrčí činnosti autora, jako duševní výtvor spočívající v individuálním ztvárnění myšlenky nebo že obdobně jde o umělecký výkon výkonného umělce, zvukový nebo zvukově obrazový záznam anebo o rozhlasové nebo televizní vysílání či databázi. Přitom postačí, že pachatel si je alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv. Tímto neoprávněným zásahem je mimo jiné i zásah do zákonem chráněných práv rozhlasových a televizních vysílatelů. Jde o práva majetková k nehmotným statkům. Předmětem těchto práv jsou jejich vlastní vysílané pořady bez ohledu na to, zda jejich obsahem jsou díla ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona nebo nikoli (např. přenosy sportovních utkání, zpravodajské relace apod.). Jde o samostatné právo související s autorským právem. Obsahem práva vysílatele je převoditelné výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva (§84 autorského zákona) - (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 899 až 900).
Soud druhého stupně v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že obviněný T. M. svým jednáním neporušil ustanovení autorského zákona, a proto jeho jednání není trestným činem. Podle jeho názoru nešlo o sdělování díla veřejnosti podle §18 odst. 1 autorského zákona, protože hosté restaurace S-B., kterou měl obviněný v pronájmu, neměli možnost zasahovat do volby televizních programů a rozhlasových stanic a neměli tak ve smyslu §18 odst. 2 autorského zákona přístup podle své vlastní volby k dílům šířeným televizí a rozhlasem. Tento názor je nesprávný, neboť citované ustanovení autorského zákona se vztahuje na provozovatele a nikoliv uživatele zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování. Provozování rozhlasového či televizního vysílání díla se podle §23 autorského zákona rozumí zpřístupňování díla vysílaného rozhlasem či televizí pomocí přístroje technicky způsobilého k příjmu rozhlasového či televizního vysílání. Podle §84 odst. 1 autorského zákona má vysílatel (rozhlasový nebo televizní) výlučné majetkové právo své vysílání užít a udělit jinému smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiný může vysílání užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Podle §84 odst. 2 písm. d) autorského zákona právem vysílání užít je právo na sdělování vysílání veřejnosti. Podle §46 odst. 1 autorského zákona licenční smlouvou autor poskytuje nabyvateli oprávnění k výkonu práva dílo užít (licenci) k jednotlivým způsobům nebo ke všem způsobům užití, v rozsahu omezeném nebo neomezeném, a nabyvatel se zavazuje, není-li podle §49 odst. 2 písm. b) autorského zákona sjednáno jinak, poskytnout autorovi odměnu.
Dovolání je třeba přisvědčit v tom, že zpřístupnění díla vysílaného rozhlasem nebo televizí podle §23 autorského zákona veřejnosti vyžaduje uzavření licenční smlouvy, protože uživatel již samotnou nabídkou provozování rozhlasového či televizního díla sleduje dosažení majetkového prospěchu, což je jeden ze způsobů neoprávněných zásahů do autorského práva (§43 odst. 1 autorského zákona). Stejně tak je správný i právní názor, že provozovatel restaurace si je již při umisťování televizních nebo rozhlasových přijímačů do vnitřních prostor restaurace vědom toho, že přijímače budou používány (jinak by jejich instalace neměla smysl), a proto je povinen uzavřít licenční smlouvy pro jednotlivé předměty ochrany práv podle autorského zákona. Pokud tak neučiní a zpřístupňuje veřejnosti, tj. hostům a personálu restaurace, díla vysílaná rozhlasem či televizí, dopouští se jednání, které je v rozporu nejen s autorským zákonem, ale s přihlédnutím ke konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 2, 4 tr. zák.) se může dopustit trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 tr. zák.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů je zcela zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. po stránce formální i materiální. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně pochybil, když dospěl k názoru, že obviněný svým jednáním neporušil ustanovení autorského zákona a že proto nespáchal trestný čin. Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je proto naplněn, stejně tak důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny pro takové rozhodnutí zákonné podmínky, když v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že podané dovolání je důvodné, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 6 To 224/2004, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 2 T 77/2004. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kroměříži, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém projednání a rozhodnutí věci je tento soud vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Soud prvního stupně při novém projednání věci si ujasní formy možného neoprávněného zásahu obviněného do práv chráněných ustanovením §152 odst. 1 tr. zák. a v tzv. skutkové větě uvede, která ustanovení autorského zákona obviněný porušil a jakým jednáním (§120 odst. 3 tr. ř.), neboť nestačí jen poukaz na porušení zák. č. 121/2000 Sb., autorského zákona, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu že obviněný neměl podle skutkových zjištění soudů obou stupňů uzavřeny licenční smlouvy s OSA ? O. s. a. p. d. h se sídlem v P., ani s občanským sdružením I., n. s. v. u. v. z. a. z. o. z. se sídlem v P., nelze v popisu skutku uvádět, že těmto organizacím vznikla jednáním obviněného škoda. Neoprávněným nakládáním s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, vzniklo na straně obviněného bezdůvodné obohacení, které je povinen vydat (§40 odst. 3 autorského zákona). O povinnosti vydat bezdůvodné obohacení nelze rozhodovat v adhezním řízení výrokem o náhradě škody, přestože bezdůvodné obohacení bylo důsledkem trestného činu (§43 odst. 3, §228, §229 tr. ř., §451 a násl. obč. zák., srov. též č. 30/1983 Sb. rozh. tr. a č. 7/1978 - III Sb. rozh. tr.). Nebylo proto možné učinit v rozsudku soudu prvního stupně výrok podle §229 odst. 3 tr. ř. Správně měl soud rozhodnout usnesením podle §206 odst. 3 tr. ř., že se oba výše uvedení správci práv nepřipouštějí jako poškození k hlavnímu líčení. Nové rozhodnutí soud prvního stupně odůvodní v souladu s §125 odst. 1 tr. ř., zejména uvede, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu, neboť původní rozhodnutí postrádalo zákonné náležitosti odůvodnění rozsudku vyplývající z §125 odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek