ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.166.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 166/2012-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2012 o dovolání, které podal obviněný B. N. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 To 153/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 153/2010, takto:
Z podnětu dovolání obviněného se podle §265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 To 153/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 2 T 153/2010.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný B. N. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 2 T 153/2010, uznán vinným trestným činem podvodu dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil skutkem blíže popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za to byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný B. N. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 To 153/2011, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci podal obviněný B. N. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Přitom v podaném dovolání výslovně neuvedl, jaké námitky podřadil pod jednotlivé dovolací důvody. Podle názoru obviněného se soudy nižších stupňů zcela nevypořádaly s otázkou subjektivní stránky a materiální stránky posuzovaného trestného činu. Obviněný zejména namítl, že v jeho případě dospěl znalec z příslušného oboru k závěru o nutnosti omezení či zbavení způsobilosti obviněného k právním úkonům z důvodu duševní poruchy, což vylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Proto podle přesvědčení obviněného za situace, pokud trpí duševní poruchou, pro kterou přichází v úvahu použití institutu omezení či zbavení způsobilosti k právním úkonům, nemohl jednat zaviněně. Při posuzování materiální stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pak měly soudy nižších stupňů výrazněji přihlédnout ke zmíněné duševní poruše obviněného a k dalším okolnostem spáchaného činu. Proto závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby ho podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného B. N. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku příčetnosti obviněného v době spáchání trestného činu. Státní zástupce je totiž přesvědčen, že obviněný nemohl pro svou duševní poruchu jednat úmyslně. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný B. N. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný B. N. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný B. N. ve svém dovolání, je naplněn tehdy, pokud skutek, pro nějž byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Tomuto dovolacímu důvodu odpovídá tvrzení obviněného B. N., jímž zpochybnil své zavinění a trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl uznán vinným a jehož se měl dopustit skutkem popsaným v odsuzujícím výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Proto Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný B. N. částečně zpochybnil i správnost rozhodných skutkových zjištění a vytkl nedostatečný rozsah provedeného dokazování. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na některé skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů údajně nezabývaly.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Přitom formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný B. N., předpokládá nesprávnou aplikaci hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění citovaného dovolacího důvodu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které učinily ve věci soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je popsáno především ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě rozvedeno v jeho odůvodnění. Dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti a úplnosti těchto rozhodných skutkových okolností, resp. správnosti postupu dokazování a hodnocení důkazů, který vedl k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Na druhé straně Nejvyšší soud považuje za odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a opodstatněné ty námitky obviněného B. N., jimiž zpochybnil svou trestní odpovědnost za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. s poukazem na závěry znaleckého posudku zejména ohledně své způsobilosti k právním úkonům.
Nejvyšší soud zde připomíná, že pachatelem trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. mohla být kterákoli fyzická osoba, která splňovala podmínky věku a příčetnosti. Ke spáchání tohoto trestného činu se vyžadovalo úmyslné zavinění (§4 tr. zák.) a postačoval zde i nepřímý (eventuální) úmysl [§4 písm. b) tr. zák.].
Jak vyplynulo v nyní posuzované věci z provedeného dokazování, obviněný B. N. byl v podstatě zneužit další osobou (M. D.) k podpisu konkrétních úvěrových smluv, na jejichž podkladě získal finanční prostředky nebo zboží, které předal zmíněné – tehdy pro něj neznámé – osobě. Z posudku znalce z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie zařazeného na č. l. 392 trestního spisu je ovšem zřejmé, že obviněný trpí a v době spáchání projednávaného činu trpěl duševní poruchou, a to syndromem závislosti na alkoholu a organicky podmíněnou poruchou osobnosti, přičemž v důsledku toho byla jeho schopnost rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a ovládat ho snížena rozhodným a podstatným způsobem. Proto podle názoru soudního znalce by u obviněného bylo vhodné zvážit podání návrhu na zahájení řízení o zbavení či omezení jeho způsobilosti k právním úkonům. Uvedené znalecké závěry pak soudy nižších stupňů vyhodnotily tak, že obviněný nejednal v patické opilosti, tj. ve stavu, kdy v důsledku vypití i malého množství alkoholu dochází u nemocného k poruše vědomí s bludy a halucinacemi nebo k poruchám chování, takže v případě trestné činnosti spáchané v patické opilosti lze uvažovat o snížené trestní odpovědnosti či o jejím vyloučení. Soudy tedy dospěly k závěru, podle něhož obviněný spáchal projednávaný trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, která nevylučuje jeho trestní odpovědnost.
Takové konstatování ovšem Nejvyšší soud nepovažuje za dostatečné pro úplné a správné posouzení trestní odpovědnosti obviněného B. N. Soudy nižších stupňů se totiž náležitě nevypořádaly s otázkou, kterou znalec z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie vyjádřil ve svém znaleckém posudku, pokud doporučil u obviněného zvážit podání návrhu na zahájení řízení o zbavení či omezení jeho způsobilosti k právním úkonům. Okolnost, že obviněný zčásti nebo zcela pozbyl duševní (psychické) předpoklady činit právní úkony, jimiž by prováděl – mimo jiné – i majetkové dispozice, má zejména u trestných činů proti majetku zásadní význam. Jestliže fyzická osoba, která by měla být pachatelem určitého trestného činu, není způsobilá k právním úkonům, jimiž měla spáchat tento trestný čin, nebo je-li omezena v takové způsobilosti k právním úkonům, může to i zcela vyloučit její trestní odpovědnost. Předpokladem trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. je totiž kromě dalšího i úmyslné zavinění, které je vybudováno na složce vědění pachatele (tj. pachatel na základě vnímání objektivní reality a svých znalostí a představ ví, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem) a na složce jeho vůle (tj. pachatel na základě svého v zásadě svobodného rozhodnutí chce porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem nebo je s tím alespoň srozuměn). Je-li tedy u osoby, která má být pachatelem trestného činu, v důsledku její duševní poruchy eliminována možnost vědění nebo vůle (resp. obojího) v uvedeném smyslu až do takové míry, že to odůvodňuje potřebu zvažovat zbavení nebo omezení způsobilosti této osoby k právním úkonům, pak je nezbytné promítnout zmíněný závěr i do rozsahu možné trestní odpovědnosti za trestný čin, který měl být spáchán právě těmi úkony, jichž se týká ztráta způsobilosti dotčené osoby provádět je právně účinným způsobem. To platí zejména za situace, kdy byla zjištěna i podstatně zmenšená příčetnost obviněného. Ostatně obdobné omezení platí i podle §422 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, pokud jde o odpovědnost za škodu způsobenou tím, kdo je stižen duševní poruchou, pokud není schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky.
Proto nelze bez výhrad akceptovat závěr odvolacího soudu, podle kterého i osoba omezená ve způsobilosti k právním úkonům může být trestně odpovědná (viz s. 4 napadeného usnesení odvolacího soudu). V takovém případě záleží zejména na rozsahu omezení způsobilosti k právním úkonům, popřípadě na tom, zda nejde až o zbavení této způsobilosti. Omezení či zbavení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům je však předběžnou otázkou, která se týká osobního stavu a o níž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních (§9 odst. 2 tr. řádu). Pokud ještě nebylo zahájeno řízení o předběžné otázce tohoto charakteru u příslušného orgánu (tj. řízení u soudu o způsobilosti k právním úkonům podle §186 a násl. o. s. ř.), je třeba, aby soud rozhodující v trestním řízení učinil podnět k zahájení tohoto řízení a poté vyčkal právní moci rozhodnutí o uvedené otázce. Trestní stíhání se sice nepřerušuje z důvodu uvedeného v ustanovení §173 odst. 1 písm. c) tr. řádu, ale postupuje se zde obdobně (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 102). V trestní věci obviněného B. N. to tedy znamená, že s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti a provedené důkazy měly soudy nižších stupňů učinit podnět k zahájení občanskoprávního řízení ve věci jeho způsobilosti k právním úkonům, poté vyčkat právní moci takového rozhodnutí a vyvodit z něj závěry pro možný rozsah trestní odpovědnosti obviněného. Podle názoru Nejvyššího soudu zde totiž přetrvávají pochybnosti o tom, zda si obviněný zcela uvědomoval právní důsledky svého jednání, jímž měl být spáchán trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Tato skutečnost mohla mít vliv i na jeho trestní odpovědnost za předpokladu, kdyby soud rozhodující v občanskoprávním řízení dospěl k závěru o zbavení či omezení obviněného ve způsobilosti k právním úkonům.
Ze všech shora konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud považuje námitku obviněného, v níž zpochybnil existenci svého zavinění a trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu, za opodstatněnou.
Pokud jde o námitku obviněného B. N. vytýkající nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti spáchaného činu pro společnost, nemohl se jí Nejvyšší soud nyní zabývat. S ohledem na zmíněné pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny formální znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 tr. zák. (zejména úmyslné zavinění), je totiž předčasné vyjadřovat se k otázce, jestli je zde i materiální znak tohoto trestného činu (§3 odst. 2, 4 tr. zák.), který byl podmínkou jeho trestnosti.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný B. N. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku podaného proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o procesní dovolací důvod, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení projednáno podle §254 tr. řádu a zamítnuto jako nedůvodné podle §256 tr. řádu. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.
Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný B. N. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž shledal, že námitky obviněného mu v podstatě odpovídají a jsou důvodné.
Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný B. N. uznán vinným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byly naplněny jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 2 To 153/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 2 T 153/2010. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Šumperku tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného B. N. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především znovu posoudí, zda obviněný byl v době spáchání projednávaného trestného činu trestně odpovědný za své jednání, popřípadě v jakém rozsahu. V souvislosti s touto otázkou zejména učiní návrh na zahájení řízení o způsobilosti obviněného k právním úkonům podle §186 o. s. ř. a poté vyčká na vydání rozsudku v této občanskoprávní věci a na nabytí jeho právní moci. Teprve na podkladě tohoto postupu bude možné znovu rozhodnout o vině obviněného a o případném trestu, jehož výměra musí podstatně výrazněji zohledňovat osobu obviněného a jeho poměry ve srovnání se závěry, které zde soud prvního stupně učinil ve svém předchozím rozsudku.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného B. N. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. 3. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y