ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.18.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 18/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2006 o dovolání obviněného A. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 51/2005, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 51/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 1 T 51/2004, byl obviněný A. L. uznán vinným trestnými činy poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. a byl odsouzen podle §256 odst. 3 tr. zák za použití §35 odst. 1 tr. zák k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. b., a. s., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný spáchal trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., tím, že v době od 11. 5. 1998 v K. jako společník a jednatel obchodní společnosti M., s. r. o., v úmyslu poškodit věřitele společnosti V. b., a. s., nakládal s majetkem společnosti tak, že odvezl a prodal sám nebo prostřednictvím P. Š. a dalších nezjištěných osob všechno vybavení společnosti – stroje a zařízení v hodnotě 1.681.770,- Kč, zlikvidoval výrobní technologii v hodnotě 1.195.600,- Kč, ačkoliv věděl, že obchodní společnost M., s. r. o., dluží V. b., a. s., na základě smlouvy o úvěru o poskytnutí střednědobého úvěru na nákup továrního objektu a financování oběžných prostředků částku 13.000.000,- Kč a na zajištění tohoto úvěru byla uzavřena zástavní smlouva na nemovitosti a smlouva o budoucí smlouvě kupní na stroje a technologii, přitom k 30. 4. 1998 činila výše pohledávky banky částku 16.911.591,80 Kč. O tom byl obviněný informován a ujistil zástupce banky, že neohrozí splnění těchto závazků. Přesto jednal tak, že převážná část vybavení byla demontována a odvezena již v průběhu května a června 1998. Poté, co byl obviněný vzat dne 5. 7. 1998 v jiné trestní věci do vazby, vystavil plnou moc P. Š. a ten pokračoval v likvidaci vybavení stejným způsobem, takže do září 1998 bylo veškeré vybavení společnosti odvezeno, aniž mohla banka realizovat smlouvu o budoucí smlouvě kupní k částečné úhradě závazku společnosti. Dále obviněný nechal odvést počítačovou sestavu v hodnotě nejméně 7.000,- Kč, faxový přístroj v hodnotě nejméně 6.000,- Kč, tři elektrické přímotopy v hodnotě nejméně 2.400,- Kč, elektrický bojler v hodnotě nejméně 1.200,- Kč, lednici v hodnotě nejméně 8.000,- Kč, sporák v hodnotě nejméně 800,- Kč, nejméně 2000 nových odšťavňovačů ovoce v hodnotě nejméně 600.000,- Kč, automobil v hodnotě nejméně 5.000,- Kč. S penězi získanými za prodej movitých věcí obviněný naložil nezjištěným způsobem. Způsobil tak škodu věřiteli společnosti V. b., a. s., ve výši nejméně 3.550.570,- Kč, neboť hodnota nemovitosti nepostačovala k úhradě splatného závazku.
Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. spáchal obviněný tím, že v době od 13. 4. 1999 do června 1999 v K., ani jinde, jako společník a jednatel obchodní společnosti M., s. r. o., zapsaný v obchodním rejstříku, nesplnil svoji zákonnou povinnost a neposkytl součinnost ve smyslu §17 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, správci konkursní podstaty této obchodní společnosti, na kterou byl dne 13. 4. 1999 prohlášen konkurs usnesením Krajského obchodního soudu v Praze sp. zn. 89 K 104/98, ač ve dnech 29. 4. a 21. 6. 1999 obdržel výzvu správce konkursní podstaty JUDr. S. P. k předložení seznamu aktiv a pasiv, uvedení dlužníků, věřitelů, odevzdání obchodních knih a dokladů společnosti. Na tyto výzvy obviněný nereagoval, ani nevyrozuměl správce konkursní podstaty o prodeji obchodního podílu dne 22. 12. 1998 a o jmenování nového jednatele. Obviněný tak ztížil možnost správce konkursní podstaty provést soupis konkursní podstaty.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný A. L. odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 51/2005, podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 51/2005, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. M. U. dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že část věcí z majetku společnosti M., s. r. o., odvezl a prodal P. Š. Soud údajně neměl k dispozici plnou moc, kterou mu obviněný udělil a nemohl se tedy seznámit s jejím obsahem, a není proto možné předpokládat, že by obviněný zmocnil P. Š. k odvozu a prodeji majetku společnosti M., s. r. o. P. Š. svým jednáním překročil zmocnění udělené mu obviněným, který tak nenaplnil subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. V této souvislosti soudu vytkl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřen podíl škody způsobené přímo obviněným a podíl škody způsobené prostřednictvím P. Š., resp. dalších osob, a podotkl, že se soud nezabýval otázkou, zda svědek P. Š. byl trestně odpovědný či nikoli. Dále namítl, že nemůže být pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., protože tím může být pouze samotný dlužník, kterým však obviněný nebyl, neboť převedl svůj obchodní podíl na osobu vystupující pod jménem R. J.
K trestnému činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. uvedl, že neměl zákonnou povinnost vyrozumět správce konkursní podstaty JUDr. S. P. o převodu svého obchodního podílu ve společnosti M., s. r. o., a o jmenování jejího nového jednatele vystupujícího pod jménem R. J., protože v době výzvy správce konkursní podstaty obviněný již nebyl společníkem ani jednatelem společnosti M., s. r. o. Dále namítl, že soudy neprokázaly ani neuvedly, jakým chováním měl hrubě ztížit výkon funkce správce konkursní podstaty.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 9 To 313/2005, a rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 1 T 51/2004, a aby přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný namítl převážně jen neúplnost dokazování a vadné hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadl učiněná skutková zjištění, která nemohou být důvodem dovolání, pokud k nim soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení. Takovou námitkou je podle nejvyšší státní zástupkyně i námitka obviněného, že pachatelem trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. může být jen dlužník, kterým však obviněný nebyl, protože převedl svůj obchodní podíl osobě vystupující pod jménem R. J. Ze skutkových zjištění soudů je totiž zřejmé, že obviněný spáchal trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ještě před převodem obchodního podílu. Dále odmítla námitku obviněného ve vztahu k výroku o vině pod bodem I.) rozsudku soudu prvního stupně, že ve skutkové větě není vyjádřen podíl škody způsobené přímo obviněným a škody, způsobené prostřednictvím P. Š., resp. dalších osob. Podotkla, že ve skutkové větě je výslovně vyjádřeno, že jediným pachatelem je obviněný, a že se trestného činu dopustil zčásti svým přímým jednáním a zčásti prostřednictvím dalších osob, které realizovaly jeho pokyny, a proto je odpovědný za celou způsobenou škodu, přičemž rozdělování škody naznačeným způsobem je z hlediska jeho trestněprávní odpovědnosti zcela nerozhodné.
Nejvyšší státní zástupkyně připomněla, že již odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení dostatečně a přesvědčivě vypořádal jak s námitkou absence subjektivní stránky uvedených trestných činů, tak i s námitkou vztahující se k výroku o vině týkajícího se trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. spočívající v tom, že v době doručení výzev správce konkursní podstaty k součinnosti již nebyl jednatelem úpadce ani společníkem spol. M., s. r. o., a neměl tak zákonnou povinnost o této skutečnosti informovat soud ani správce konkursní podstaty. Zdůraznila, že obviněný byl v době podání návrhu na prohlášení konkursu majitelem a jednatelem společnosti M., s. r. o. Po podání tohoto návrhu společnost prodal a přestal být jejím jednatelem, aniž by o tom vyrozuměl správce konkursní podstaty. Obviněný nadále vystupoval ve vztahu ke správci konkursní podstaty jakoby k žádné změně nedošlo, přestože věděl, že změna nebyla v té době vyznačena v obchodním rejstříku a výkon funkce správce konkursní podstaty bude v důsledku omylu správce konkursní podstaty ohledně totožnosti skutečného majitele společnosti výrazně ztížen. Obviněný tak jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., přičemž takové jednání bylo podle nejvyšší státní zástupkyně v rozporu i s tehdy účinným zněním §126 trestního zákona, a proto nebylo rozhodné, že tato oznamovací povinnost v něm nebyla výslovně vyjádřena. Vzhledem k tomu, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. se mohla dopustit i osoba odlišná od úpadce, považuje nejvyšší státní zástupkyně použitou právní kvalifikaci za přiléhavou, a navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací podle §265c tr. ř. především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné, bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a má v podstatě obligatorní obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je totiž specifickým mimořádným opravným prostředkem, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostal do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.
Námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou převážně stejného charakteru, jako odvolací námitky, kterými se zabýval již soud druhého stupně. Za námitku primárně skutkového charakteru je nutno považovat jeho námitku, že nespáchal trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože dlužníkem byla osoba vystupující pod jménem R. J., na kterou převedl svůj obchodní podíl. Ze skutkových zjištění je totiž zřejmé, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, obviněný spáchal ještě před převodem obchodního podílu na osobu vystupující pod jménem R. J.
Obviněný také namítl, že nemůže být odpovědný za jednání P. Š., který odvezl a prodal část majetku společnosti M., s. r. o., protože jej k takovému jednání nezmocnil a obviněný se domnívá, že nenaplnil subjektivní stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný udělil P. Š. dne 6. 7. 1998 a 8. 8. 1998 plné moci (č. l. 132 a 133 spisu), v nichž zmocnil P. Š. ke všem úkonům ohledně jeho společnosti. Neobstojí proto námitka obviněného, že soud údajně neměl k dispozici uvedené plné moci a nemohl se seznámit s rozsahem zmocnění. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že plná moc navenek deklaruje, že mezi zmocnitelem a zmocněncem je dohodou o zastoupení (příp. zmocnění či udělení příkazu) založen vnitřní právní vztah. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že obviněný odvážel a rozprodával majetek společnosti M., s. r. o., již předtím, než byl vzat v jiné věci do vazby, a to i za přítomnosti P. Š. Poté co byl 5. 7. 1998 vzat v jiné věci do vazby a nemohl tak přímo jednat jménem společnosti M., s. r. o., se dohodl s P. Š. na tom, že majetek společnosti M., s. r. o., odveze a prodá P. Š. O tom svědčí i ta skutečnost, že obviněný po propuštění z vazby nikomu neoznámil svůj nesouhlas s jednáním P. Š., který údajně překročil oprávnění plynoucí z plné moci. Pokud by obviněný s jednáním P. Š. nesouhlasil a považoval jeho jednání za překročení zmocnění vyplývající z jejich vnitřní dohody, pak měl bez zbytečného odkladu svůj nesouhlas oznámit osobám, se kterými P. Š. jednal. Protože obviněný poté, co se o jednání P. Š. dozvěděl, nikomu neoznámil svůj nesouhlas s jeho jednáním, platí, že případné překročení oprávnění schválil (srov. §33 obč. zák.). Ani tato námitka obviněného proto neobstojí.
Obviněný dále soudům vytkl, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není vyjádřen podíl škody způsobené přímo obviněným a škody, způsobené prostřednictvím P. Š., resp. dalších osob, a soud neuvedl, zda Petr Šmelko byl za své jednání trestně odpovědný či nikoli. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že obviněný se trestného činu dopustil zčásti sám a zčásti prostřednictvím dalších osob realizujících jeho pokyny, a je tak jediným pachatelem odpovědným za celou způsobenou škodu. Námitka týkající se trestněprávní odpovědnosti P. Š. je zcela nerozhodná vzhledem k ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., které zakotvuje jednu ze základních zásad trestního řízení, a to zásadu obžalovací, podle níž může probíhat trestní stíhání před soudy pouze na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce.
Obviněný namítal, že neporušil žádnou zákonnou povinnost v řízení o konkursu a vyrovnání, když nevyrozuměl správce konkursní podstaty JUDr. S. P. o tom, že již nebyl společníkem ani jednatelem společnosti M., s. r. o., protože neměl zákonnou povinnost tak učinit. Nejvyšší soud k této výhradě podotýká, že ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný po podání návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti M., s. r. o., převedl svůj obchodní podíl na neznámou osobu vystupující pod jménem R. J., kterou předtím nikdy neviděl ani o ní neměl jakékoli informace, což jen dokládá jeho vztah ke společnosti, který plně koresponduje s jeho předchozím jednáním. Tímto převodem přestal být obviněný A. L. společníkem a jednatelem společnosti M., s. r. o., a dne 22. 12. 1998 podal návrh na změnu zápisu v obchodním rejstříku (č. l. 939 spisu). O této skutečnosti však správce konkursní podstaty nevyrozuměl, a naopak i nadále přebíral jménem společnosti písemnosti včetně výzvy k vyjádření k návrhu na prohlášení konkursu na majetek společnosti a vystupoval i ve vztahu ke správci konkursní podstaty jakoby ke změně v osobě jednatele a majitele společnosti nedošlo, přičemž zápis těchto změn v obchodním rejstříku byl proveden až dne 16. 6. 1999, když právní moci nabyl až dne 7. 10. 1999, o čemž obviněný věděl. Obviněný si tak musel být vědom toho, že správce konkursní podstaty nemohl být o změně jednatele a majitele společnosti informován a že tímto jednání hrubě ztížil výkon jeho funkce.
Vzhledem k tomu, že trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák. se mohla dopustit i osoba odlišná od úpadce a obviněný věděl, jaký následek může způsobit, je nerozhodné, že zákonem nebyla výslovně vyjádřena povinnost oznámit správci konkursní podstaty změny v osobě jednatele a vlastníka společnosti. Obviněný po prohlášení konkursu uvedeným jednáním neposkytl správci konkursní podstaty součinnost, ač věděl, že tím hrubě ztíží výkon funkce správce konkursní podstaty a tím ztíží jeho možnost provést soupis konkursní podstaty, a naplnil tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek