ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.187.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 187/2018-57
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 3. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 T 4/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 6. 2017, sp. zn. 39 T 4/2016, byl obviněný J. D. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), v bodě 2) výroku o vině přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a v bodě 3) téhož výroku přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému uložen podle §175 odst. 1 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti měsíců podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku. Současně mu bylo podle §82 odst. 2 a §48 odst. 4 písm. f) tr. zákoníku uloženo, aby se ve zkušební době zdržel neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů pracovníků orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy (dále též „OSPOD“) a poškozené E. H.
2. Uvedené trestné činnosti pod bodem 1) výroku o vině se obviněný dopustil ve stručnosti tím, že v průběhu let 2014 a 2015 během soudních řízení vedených u Okresního soudu v Opavě, ve věci úpravy styku s nezletilým „AAAAA“*) (dále též „nezletilý“), jakož i v rámci nařízení výkonu rozhodnutí svým jednáním spočívajícím v opakovaných výhrůžkách, arogantním jednání, zastrašování, diktování vlastních podmínek, podávání stížností či trestních oznámení, majícími pro ně i pracovněprávní důsledky, vyvíjel nátlak na pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy poškozené K. G. a Š. H., které vykonávaly funkci opatrovníka nezletilého. Obviněný tak činil zejména prostřednictvím e-mailů, dopisů, při osobních jednáních v budově OSPOD na Magistrátu města Opavy a při předávání nezletilého v rámci realizace styku nezletilého s každým z jeho rodičů. Obviněný měl rovněž v úmyslu zastrašit, anebo vyprovokovat k obranné reakci pracovnici OSPOD poškozenou H. K. tím, že jí schválně mával rukama před obličejem, to vše s cílem dosáhnout nového rozhodnutí soudu ve věci péče o nezletilého syna ve svůj prospěch. Pod bodem 2) výroku o vině obviněný v úmyslu přivodit trestní stíhání své bývalé družky poškozené E. H., se záměrem dosáhnout pro sebe výhodnějšího postavení v rámci opatrovnického řízení a svěření nezletilého syna do péče, na ni podal u Okresního státního zastupitelství v Opavě trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit na jejich nezletilém synovi. Vůči poškozené tak byly ze strany orgánu policie dne 17. 4. 2015 zahájeny úkony trestního řízení pro označený přečin. Obviněný na matku nezletilého syna podal trestní oznámení i přesto, že si byl vědom nepravdivosti svých tvrzení, která následně po řádném poučení podle §158 odst. 8 tr. řádu znovu dne 20. 4. 2015 v rámci podání vysvětlení zopakoval, ačkoli bylo poté prokázáno, že se poškozená E. H. žádného protiprávního jednání na nezletilém nedopustila. Věc proto byla dne 1. 7. 2015 podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena. Jednání pod bodem 3) výroku o vině spočívalo v tom, že obviněný opakovaně nerespektoval výzvy ke splnění povinnosti podle §501 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zvláštních řízeních soudních“), ukládané rozhodnutími Okresního soudu v Opavě, ani po uložení pokut, a proto musel soud přistoupit ve dvou případech dokonce k odebrání nezletilého z jeho péče a následnému předání matce nezletilého.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. D. odvoláním, o němž Krajský soud v Ostravě rozhodl usnesením ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 4 To 229/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vadima Rybáře, které založil na dovolacích důvodech uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Poté co dovolatel úvodem zrekapituloval skutkovou větu výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a výrok o trestu, zaměřil se nejprve na námitky vztahující se k jednání právně kvalifikovanému jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný v obecné rovině zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu a současně popřel, že by motivem jeho chování bylo prosazení cílů a zlepšení jeho postavení v rámci opatrovnického řízení ve věci nezletilého syna „AAAAA“*); takový závěr soudů označil za neprokázaný v trestním řízení. Tvrdil, že se snažil pouze o dosažení řádného fungování OSPOD a zachování jak zájmu dítěte, tak i jeho rodičovských práv. Odmítl názor soudů, podle něhož jeho jednání mělo ztělesňovat donucovací prostředek k tomu, aby se pracovnice OSPOD chovaly podle jeho vlastních představ. Naopak, jednal v úmyslu užít všech dostupných zákonných prostředků proti ˗ z jeho pohledu nesprávnému ˗ postupu úředních orgánů proto, aby dosáhl spravedlnosti ve věci řádného dohledu nad zachováním jeho rodičovských práv a zájmu o nezletilého syna, a to i za cenu „znepřátelení“ si pracovnic OSPOD, coby opatrovnic nezletilého. Dovolatel své chování a vystupování vůči nim ospravedlňoval svými povahovými rysy (tendencí hájit naplnění zákonných práv), jak ostatně potvrzují např. i závěry znaleckého zkoumání provedeného PhDr. Petrem Vavříkem, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Dále obviněný zmínil, že vyhrocenost vztahu mezi ním a pracovnicemi OSPOD nelze klást za vinu pouze jemu; tyto zaměstnankyně totiž měly ze strany tehdejší vedoucí pracovnice J. K. nařízeno, aby šetření, k nimž dal obviněný podnět, nebyla prováděna. Rovněž dovolatel považoval za nestandardní, že trestní stíhání ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině bylo iniciováno na základě podnětu OSPOD přímo státní zástupkyni Okresního státního zastupitelství v Opavě JUDr. Yvettě Mališkové. Podání tohoto typu totiž k rukám konkrétních osob adresována nebývají, a proto lze důvodně pochybovat o objektivnosti celého šetření. Za škodlivé, tj. naplňující znaky skutkové podstaty přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku jednání obviněného nebylo možné považovat, protože pracovnice OSPOD (svědkyně K. G. a Š. H.) si musely být vědomy toho, že riziko postihu v podobě ztráty zaměstnání, na které je obviněný upozorňoval, jim reálně vůbec nehrozí. Obviněný jim totiž nikdy nevyhrožoval, ani se nikdy vůči nim neuchýlil k urážkám či užití vulgárních výrazů; požadoval po nich pouze nahlédnutí do spisové dokumentace, popřípadě sdělení výsledků sociálních šetření. Podle jeho názoru se jmenované svědkyně nebály ztráty své pracovní pozice, ale další nepříjemné, vyčerpávající a psychicky náročné konfrontace s ním. Obviněný uzavřel, že skutečně nejednal tak, aby pracovnice OSPOD pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutil k tomu, aby něco trpěly, čímž zpochybnil naplnění i objektivní stránky tohoto přečinu.
6. Ve vztahu k přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku obviněný označil rovněž za absurdní závěr, že svým jednáním naplnil subjektivní stránku tohoto trestného činu, vycházeje přitom z judikatury jak Nejvyššího soudu, tak i soudu Ústavního. Z hlediska subjektivní stránky nebylo orgány činnými v trestním řízení prokázáno, že chtěl nebo si byl vědom toho, že svoji bývalou družku obviňuje nepravdivě a současně chce přivodit její trestní stíhání. Dále argumentoval tím, že pro naplnění tohoto obligatorního znaku (zavinění) skutkové podstaty trestného činu není „…relevantní to, jaké je postavení obviněného v opatrovnickém sporu či jak jej vnímá okolí představované státní zástupkyní JUDr. Yvettou Mališkovou a osobami, které se na prověřování jeho oznámení podílely, kdy ani těmto osobám nelze jistou negativní zainteresovanost vůči obviněnému upřít, což lze doložit i z výpovědi policejního komisaře Mgr. Pavla Tesaře v rámci hlavního líčení ze dne 20. 4. 2017...“ , který se vyjadřoval k okolnostem výslechu nezletilého „AAAAA“*), realizovaného v souladu s §158 odst. 9 a §158a tr. řádu jako neodkladný a neopakovatelný úkon. Naopak za jeden z nejpodstatnějších důkazů obviněný považoval závěry vyplývající ze znaleckých zkoumání. Znalci totiž byli podle obviněného jediní objektivně schopní posoudit, zda nezletilý syn obviněnému sděloval pravdu, rovněž i to, jakým způsobem byl obviněný schopen reprodukovat, resp. zhodnotit a vnímat synova sdělení. Své tvrzení podpořil konstatováním znalce PhDr. Petra Vavříka, podle něhož „…silné citové pouto a emoční zainteresovanost může výrazně ovlivnit schopnost obviněného objektivně vnímat a vyhodnocovat pravdivost informací, které jsou mu synem o jeho matce sdělovány.“. V nesouladu se závěry znaleckých zjištění jsou právní závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů; tyto se mýlí, pakliže konstatovaly, že dovolatel vědomě obvinil poškozenou E. H. s jednoznačným úmyslem přivodit jí trestní stíhání pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, přitom se odvolávaly na výpověď nezletilého „AAAAA“*) poskytnutou v rámci vyšetřování státním zástupcem Okresního státního zastupitelství v Opavě (věc vedená pod sp. zn. ZN 4446/2015). Soudy jej navíc pojaly za klíčový důkaz, byť se vyznačuje četnými vadami. Zmíněný neodkladný a neopakovatelný úkon nebyl navíc ani proveden v tomto trestním řízení.
7. Jde-li o poslední skutek popsaný pod bodem 3) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, ani toto jednání nelze podle obviněného považovat za trestné, jelikož ke každému z vytýkaných jednání (nepředání nezletilého syna) uvedl důvody, proč k nim nedošlo. Z jeho pohledu k nim měl vždy legitimní důvody. Příčinami nepředání nezletilého byla buď nemoc syna znemožňující jeho předání zpět matce, anebo důvodná obava obviněného, že je nezletilý vystaven fyzickému týrání ze strany matky. Nejednal proto s úmyslem si jej navzdory rozhodnutí opatrovnického soudu ponechat ve své péči i v době, kdy nezletilý měl být již dávno předán zpět své matce. Na popisovaný případ obviněný akcentoval přiléhavost ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o subsidiaritě trestní represe, jelikož nejednal úmyslně. Počet bezproblémových předání nezletilého zpět matce totiž výrazně převyšoval ta komplikovaná, jež jsou popsána ve skutkové větě. Dovolatel znovu (jako již v předchozích fázích trestního řízení) zopakoval, že nejenom on, ale také matka nezletilého, byla již dříve soudně vyzývána k předání nezletilého otci (konkrétně výzvou soudu ze dne 24. 1. 2013).
8. S ohledem na uvedené byl obviněný přesvědčen, že soudy v případě všech skutků nesprávně aplikovaly právní normy a navíc se jejich závěry „dostaly do extrémního nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními“ . Postup soudů se navíc projevil v porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, §2 odst. 5, 6 tr. řádu a čl. 36 Listiny, stejně tak jako v nerespektování zásady in dubio pro reo .
9. Dále obviněný namítl zkrácení svých obhajovacích práv (§2 odst. 13 tr. řádu), k němuž podle něj došlo v důsledku porušení §196 odst. 3 tr. řádu, neboť jeho obhájci nebyla prakticky až do podání dovolání doručena obžaloba. Navíc nesouhlasil s tvrzením soudu druhého stupně, podle něhož bylo v podání ze dne 28. 11. 2016, tj. v návrhu na zastavení trestního stíhání obviněného odkazováno na znění obžaloby. Veškeré obhajobou uváděné citace se totiž vztahují výlučně k usnesení o zahájení trestního stíhání. S odkazem na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 4 To 441/2001 (publikované pod č. 34/2002 Sb. rozh. tr.), je takové pochybení soudů „hrubým procesním nedostatkem“. Doručení obžaloby jak obviněnému, tak i jeho obhájci je totiž „neopominutelným pravidlem“. Při zjištění jeho porušení až před soudem druhého stupně jde o pochybení, které v odvolacím řízení nelze zhojit. Navíc v případech, kdy bylo možné bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz je podle přesvědčení obviněného nezbytné doručit opis obžaloby, resp. návrhu na potrestání všem osobám, kterým se doručuje (§314f odst. 2 tr. řádu), tedy i obhájci obviněného, a to nejpozději s trestním příkazem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 152/2004, publikovaný pod č. T 734 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 9, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004). Obviněný J. D. v rámci svého dovolání vyslovil návrh, aby Nejvyšší soud provedl důkaz učiněním dotazu na Okresní soud v Opavě, zda skutečně byla obžaloba připojena přílohou k datové zprávě doručené obhájci obviněného dne 3. 11. 2016, či nikoli.
10. Poslední okruh argumentace obviněného tvoří výtky poukazující na existenci opomenutých důkazů, které podle něj zapříčinily zásah do jeho práva na spravedlivý soudní proces. Především soudy pochybily, když neprovedly výslech nezletilého syna obviněného „AAAAA“*), tj. důkaz z pohledu obhajoby zcela stěžejní, a to pro posouzení otázky viny obviněného za jednání popsaná ve všech bodech výroku o vině. Při rozhodování v dané věci se soudy nižších stupňů přitom opíraly o výslech nezletilého provedený formou neodkladného a neopakovatelného úkonu podle §158 odst. 9 a §158a tr. řádu dne 14. 5. 2015 a realizovaný za účelem prověřování, zda byl na nezletilém spáchán trestný čin týrání svěřené osoby (ve věci vedené Okresním státním zastupitelstvím v Opavě pod sp. zn. 4446/2015). Jeho primárním cílem bylo zjištění, zda je (či není) nezletilý ze strany své matky fyzicky či psychicky týrán, a nikoli zda se nezletilý obviněnému s takovýmito informacemi svěřoval. Znovu upozornil, že protokol o neodkladném a neopakovatelném úkonu nebyl jako důkaz žádným ze soudů v průběhu trestního řízení proveden. Rovněž za opomenutý důkaz obviněný považoval neprovedení dotazu na OSPOD Opava za účelem zjištění, co bylo skutečnou příčinou ukončení pracovní činnosti svědkyň Š. H. a J. K.
11. Ze všech shora uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Ostravě, tak i rozsudek Okresního soudu v Opavě, a současně aby jej zprostil obžaloby.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
12. Dovolání obviněného bylo zasláno Nejvyššímu státnímu zástupci, který prostřednictvím JUDr. Lumíra Crhy, Ph. D., sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat a vyslovil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
13. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
14. V posuzované věci se obviněný domáhal přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotně právních norem jiných právních odvětví. Podstatou je aplikace hmotně právních norem na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští posouzení aplikace těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
15. Jako druhý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě alternativy, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž by byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (alternativa první) nebo protože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu (alternativa druhá). Obviněný poukázal na druhou alternativu s tím, že odvolací soud zamítl jeho odvolání, ač z jeho pohledu v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
b) K dovolání obviněného
16. Pokud jde o námitky obviněného J. D. vznesené v rámci jeho mimořádného opravného prostředku, je třeba v úvodu poznamenat, že se z velké části jedná o pouhé opakování argumentace užité obviněným nejen v jeho odvolání, prostřednictvím něhož brojil proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, ale také uplatňované v rámci jeho obhajoby od počátku zahájení trestního řízení. Na tomto místě Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
17. Lze ještě doplnit, že dovolací výhrady obviněného hodnocené v jejich komplexnosti, lze zčásti posoudit jako argumentaci, jež z formálního hlediska naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu určený k nápravě vad při hmotně právním posouzení soudy zjištěného skutku, byť jsou fakticky založeny na jeho nesouhlasu se skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a opírají se o jiný průběh protiprávního jednání, než jaký se stal podkladem odsuzujícího výroku o vině. V dovolání lze pak shledat též námitky, které nespadají pod obviněným uplatněné důvody dovolání, neboť mají typicky skutkovou a procesní povahu.
1) K trestnému činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku
18. Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze s vyšší mírou tolerance formálně podřadit námitky obviněného, prostřednictvím nichž vytýkal právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě 1) výroku o vině absenci subjektivní stránky, tedy že nejednal zaviněně a dále pak, že jeho jednání vůči svědkyním ˗ zaměstnankyním OSPOD v Opavě ˗ nebylo způsobilé vzbudit obavy z jiné těžké újmy, tedy že nebyl naplněn znak objektivní stránky přečinu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolací soud upozorňuje, že s touto obhajobou obviněného, kterou uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení, se zabývaly soudy nižších stupňů, tyto se s ní navíc vypořádaly přesvědčivě, pečlivě a správně. Nejvyšší soud proto může odkázat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí (zejména strany 13 až 15 rozsudku soudu prvního stupně a strany 4 až 6 usnesení soudu druhého stupně), avšak i tak se k argumentaci obviněného sám v krátkosti vyjádří.
19. V obecné rovině je třeba k přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku uvést, že se jej dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z těchto alternativních znaků objektivní stránky bylo obviněnému kladeno za vinu, že „jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco trpěl“, konkrétně pracovnice OSPOD Magistrátu města Opavy.
20. Nejprve se Nejvyšší soud vyjádří k námitce, prostřednictvím níž obviněný zpochybnil naplnění objektivní stránky citovaného přečinu a učiní tak i navzdory její nedůvodnosti. Úvodem je třeba upozornit, že na posuzovanou věc je nutné nahlížet za současného zohlednění stále (od roku 2013 do nynějška) trvajícího opatrovnického řízení vedeného u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 14 P 117/2013 ve věci svěření nezletilého „AAAAA“*) do péče jednoho z rodičů, a to buď obviněnému, anebo poškozené matce nezletilého E. H. Délka tohoto řízení je přitom zapříčiněna tím, že rodiče nezletilého nikdy nebyli nakloněni k dohodě. Naopak mezi nimi vznikaly četné konflikty, a proto byla nutná intervence pracovnic OSPOD, aby byl co možná nejvíce eliminován neblahý dopad nesmiřitelných postojů obou rodičů na budoucí vývoj jejich nezletilého syna. Hájí-li se obviněný tím, že po celou dobu využíval výlučně zákonných prostředků proto, aby mohl kontrolovat či přezkoumávat činnost pracovnic OSPOD, Nejvyšší soud toto jeho tvrzení nezpochybňuje, neboť je podporováno např. výpovědí svědkyně Š. H. Naopak akcentovat je třeba způsob, resp. formu, s jakou tak obviněný činil, stejně tak i to, co bylo skutečným cílem jeho jednání, tj. snaha o svěření nezletilého do výlučné péče. Jak vyplynulo z provedeného dokazování (zejména svědeckých výpovědí pracovnic OSPOD a obsahu opatrovnického spisu vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 14 P 117/2013, jež si Nejvyšší soud vyžádal), obviněný veškeré dostupné prostředky vůči pracovnicím OSPOD ˗ K. G., Š. H. a H. K. [viz bod 1) tzv. skutkové věty výroku o vině] uplatňoval výlučně jako hrozbu, aby je zastrašil a ovlivnil tak jejich chování k jeho osobě a dosáhl tím výhodnějšího postavení v probíhajícím opatrovnickém řízení oproti jeho bývalé družce poškozené E. H., matce nezletilého. Pro jednání obviněného bylo přitom charakteristické, že vůči pracovnicím OSPOD směřoval četné podněty, zasílal jim velké množství emailů a stížností kritizujících jejich postup, dále na ně podával trestní oznámení a v neposlední řadě po pracovnicích OSPOD vyžadoval, aby osobně plnily úkoly, které jim ukládal. Nejvyšší soud podotýká, že přitom nebylo podstatné, zda tak činil prostředky dovolenými, případně že při komunikaci s nimi (ne)užíval vulgarismy či urážky, naopak podstatná byla intenzita jeho jednání, cíl, jehož tak mínil dosáhnout a obava, kterou svědkyně mohly důvodně z jednání obviněného pociťovat jako pohrůžku jiné těžké újmy.
21. Znak objektivní stánky přečinu podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v pohrůžce jiné těžké újmy může spočívat např. v hrozbě způsobení závažné majetkové újmy, vážné újmy na právech, na cti či dobré pověsti, aj. musí se však jako těžké újma objektivně jevit a napadený ji jako těžkou újmu musí také objektivně pociťovat (srov. rozhodnutí č. 10/1979-II. Sb. rozh. tr.). K tomu je třeba doplnit, že jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, skutečně dopustil či nikoliv (srov. rozhodnutí č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). I v případě, pokud by byl obviněný fakticky přesvědčen o správnosti a důvodnosti trestního oznámení jednání osoby poškozených, nemůže tak činit formou nucení poškozených k tomu, aby něco konaly, opomenuly nebo trpěly (srov. rozhodnutí č. 10/1979-II Sb. rozh. tr).
22. V průběhu poměrně podrobného a pečlivého dokazování v této trestní věci bylo nepochybně zjištěno, že obviněný J. D. zaměstnankyním OSPOD hájícím zájmy jeho nezletilého syna a vystupujícím jako jeho opatrovnice nejen vyhrožoval (např. že v důsledku přičinění obviněného přijdou o svoji pracovní pozici, příp. že „si to odskáčou“ ), choval se k nim arogantně a celkově jim komplikoval výkon práce svými neustálými stížnostmi a připomínkami, ale přistoupil až k takovému „krajnímu řešení“ celé situace, jakým bylo podání trestního oznámení na jejich osobu. Jak správně upozornil soud druhého stupně, obviněný své chování přitom neustále stupňoval (jeho vrcholem bylo zmíněné podání trestního oznámení), což zapříčinilo vyhrocení vztahu mezi ním a zaměstnankyněmi OSPOD Magistrátu města Opavy. Postupná gradace minimálně „nepřátelského“, arogantního a autoritativního vystupování obviněného vůči jednotlivým pracovnicím OSPOD skutečně výrazně přesáhla míru únosnou pro zjevně zvýšenou toleranci zaměstnanců tohoto orgánu, kteří sice přicházejí (bohužel) do styku s rodiči, kteří své vzájemné nepřátelství a neschopnost přijmout dohodu o další péči a výchově svých nezletilých dětí, avšak obviněný zjevně vystupoval natolik suverénně, že jeho hrozby újmou dosáhly již natolik vysoké intenzity, že je bylo možné považovat za reálné. Nelze tak přisvědčit pochybnostem dovolatele o naplnění citovaného znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Pokud jde o druhou z námitek vytýkající nesprávné právní posouzení subjektivní stránky přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, dovolací soud je ve shodě se soudy obou stupňů toho názoru, že způsob provedení činu i okolnosti jej doprovázející je zcela typický pro úmyslnou formu spáchání činu. Obhajobu obviněného přitom lze považovat za ryze účelovou, neboť se snažil bagatelizovat závažnost svého chování vůči pracovnicím OSPOD a nelze pochybovat o tom, že tak konal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
24. Sám obviněný v dovolání odkazoval na své osobnostní rysy zkoumané a blíže popsané v rámci znaleckých zkoumání MUDr. Mgr. Marka Péreze, Ph.D., znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Petra Vavříka, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Interpretoval je však zkresleně vytržením jen určitých pasáží bez vzájemné návaznosti a v souvislostech, jak bylo nezbytné.
25. První ze zmíněných znalců dospěl ohledně dovolatele k závěru, že „[n]eprojevil kritickou reflexi jednání, naopak obviňoval osoby zainteresované v případu z různých pochybení, nekompetentnosti nebo projevů zlé vůle. Naznačoval komplot zúčastněných proti své osobě (pracovníků OSPOD, policie, soudů, družky a její rodiny). Spis obsahuje velké množství jeho písemné produkce, různých odvolání, námitek, oznámení, výhrad vůči postupům, a návrhům řešení sporu. Tyto dokumentují jeho zvýšené až extrémní zaujetí bojem za dosažení touženého stavu věcí (svěření syna do své péče, uznání svých výhrad, odvolání, námitek, obvinění), který se v jeho způsobu vnímání skutečnosti rovná dosažení spravedlnosti. Jedná se o původní jev nepříznivého vývoje osobnosti s postupnou akcentací úkorného myšlení, paranoidy, s nárůstem kverulačních aktivit a dalších atributů myšlení, jednání a chování příznačných pro paranoidní osobnost.“ (viz č. l. 569 trestního spisu). Totéž je zřejmé i ze znaleckého posudku PhDr. Petra Vavříka, který osobnost obviněného popsal mimo jiné tak, že má sklony k vysoké připravenosti k úkorně kritickým postojům vůči okolí, stejně tak jako je jeho osobnost nevyvážená v oblasti emoční, projevující se postojovými znaky individualismu s narcistickým rysem (srov. č. l. 596 až 600 trestního spisu). Dovolací soud musí upozornit, že byť obviněný v rámci své obhajoby předestřené v jeho mimořádném opravném prostředku citoval z vypracovaných znaleckých posudků těchto dvou znalců, činil tak však způsobem, kdy z textu posudků zmiňoval pouze ty pasáže, které hovoří v jeho prospěch a lze v jejich světle na jeho osobnost, resp. povahové rysy nahlížet optikou zcela odlišnou ˗ obviněným úmyslně pozitivně zkreslenou, vyznívající v jeho prospěch.
26. Pokud jde o ostatní námitky obviněného ke skutku kvalifikovanému jako přečin vydírání, Nejvyšší soud konstatuje, že se s obsahovým zaměřením ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu rozcházejí a tedy jej nenaplňují, neboť jsou rázu ryze skutkového nebo procesního, nemohou tudíž ani založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, i tak se k nim dovolací soud ve stručnosti vyjádří.
27. K argumentaci obviněného, že „z důkazů provedených v trestním řízení nebylo prokázáno, že by skutečným motivem jeho jednání bylo dosažení či prosazení svých nároků v rámci opatrovnického řízení a nikoli pouze snaha domoci se řádného fungování OSPOD…“ dovolací soud především upozorňuje, že motiv není formálním obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Nicméně i tak lze zcela nad rámec ohledně této jeho výtky doplnit, že dovolatel pouze polemizuje s hodnotícími závěry soudů nižších stupňů a popírá skutková zjištění, od nichž se odvinuly úvahy soudů o právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě 1) výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Zmínit lze konstatování krajského soudu, podle něhož dovolatel jednal „motivován dosažením, resp. prosazením svých cílů, požadavků a nároků v rámci opatrovnického řízení ve věci nezletilého „AAAAA“*) vedené u Okresního soudu v Opavě, zejména dosáhnout nového rozhodnutí ve prospěch samotného obviněného“ (srov. strana 5 usnesení Krajského soudu v Ostravě). Navíc nelze nevidět, že i v tomto směru jde o opakování argumentace již dříve uplatněné v rámci jeho obhajoby, na kterou bylo soudy dostatečným způsobem reagováno.
28. Pokud jde o výtku obviněného týkající se podání trestního oznámení na jeho osobu ze strany OSPOD Magistrátu města Opavy přímo k rukám státní zástupkyně JUDr. Yvetty Mališkové, Nejvyšší soud poukazuje na §158 odst. 2 tr. řádu. Podle dikce věty první tohoto ustanovení je státní zástupce nebo policejní orgán povinen přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Není přitom rozhodné, zda je oznamovatel adresuje pouze „obecně“ některému ze státních zastupitelství, anebo tak učiní přímo k rukám konkrétního státního zástupce tam činného. Úplné nebo doplněné trestní oznámení státní zástupce totiž dále neprodleně předá příslušnému policejnímu orgánu k jeho prověření ve smyslu §158 odst. 3 tr. řádu, popř. i s pokynem podle §157 odst. 2 věty první tr. řádu. V případě že nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, zejména na základě provedeného šetření vydá státní zástupce pokyn k zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu). Pokud tedy bylo trestní oznámení na osobu obviněného J. D. adresováno přímo konkrétnímu státnímu zástupci, nebyla tím dotčena objektivnost a nezávislost následného vyšetřování policejními orgány. Ani v tomto směru proto obhajoba obviněného nemůže obstát.
29. Zcela mimo rámec dovolacích důvodů je také tvrzení obviněného, že nadřízená vedoucí pracovnice orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy svědkyně J. K. svým podřízeným zaměstnankyním uložila, aby nerealizovaly jím předkládané podněty k prošetření kvality péče matky o nezletilého syna. Svědkyně J. K. sice skutečně u hlavního líčení vypověděla, že v pozdější době svým podřízeným uložila nevyhovovat všem žádostem obviněného, avšak učinila tak pouze proto, že obviněný J. D. předpokládal, že jakmile na OSPOD vznese jakýkoli (tedy i zcela nesmyslný) požadavek, jeho zaměstnanci začnou okamžitě jednat a takový podnět podrobně prošetřovat. Tímto způsobem skutečně bylo zpočátku činěno, když se pracovnice OSPOD snažily obviněnému vycházet vstříc, ale postupem času se požadavky obviněného natolik vystupňovaly, až se staly zcela neúnosnými a jejich nabytými znalostmi tohoto případu zejména zjevně neopodstatněnými. Proto svědkyně J. K. musela přistoupit k takovému řešení, že na tyto výslovně absurdní podněty obviněného (např. požadavek na ověření toho, zda bylo dítě v určitý den a hodinu v dětském koutku obchodního nákupního centra) nebudou vynakládat svůj čas, neboť by v rámci své pracovní činnosti nebyly schopné řešit cokoli jiného, čímž by zanedbávaly ostatní případy, které byly povinny řešit. Lze tudíž konstatovat, že určité vyhrocení vztahu mezi obviněným a pracovnicemi OSPOD skutečně zapříčinil sám dovolatel svým neúměrným nepřípadným chováním a vystupováním vůči jednotlivým zaměstnankyním OSPOD, kterým záměrně vyhrožoval proto, aby dosáhl lepšího postavení v opatrovnickém sporu na úkor matky nezletilého.
2) K přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku
30. Stran tohoto přečinu obviněný taktéž sice formálně (v obecné rovině) zpochybnil naplnění jeho subjektivní stránky, ale učinil tak způsobem, jenž charakter právní námitky odůvodnit nemohou, neboť se jedná o zpochybnění skutkových zjištění soudů (dostatečně podle něj neprokázaly, že chtěl, resp. si byl vědom toho, že nepravdivě obviňuje svoji bývalou družku poškozenou E. H., jejíž trestní stíhání chtěl současně přivodit), jak vyplývá z jeho námitek.
31. Trestného činu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 2 tohoto ustanovení je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného. Z hlediska subjektivní stránky zákon u druhé základní skutkové podstaty předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musel být nepravdivosti obvinění vědom, přičemž navíc je zde vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální. Proto i podle judikatury při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku se nestačí zabývat pouze otázkou, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně zda byla pro něj stíhána a odsouzena. Orgány činné v trestním řízení musí zároveň prokázat, že si pachatel trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě (srov. rozhodnutí č. 63/1991 Sb. rozh. tr.). Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. Obvinění zde spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní nevinné osoby. Zpravidla půjde o oznámení učiněné některému orgánu činnému v trestním řízení. Forma tohoto oznámení není rozhodná (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3235-3240.).
32. Dovolatel vyvozuje tvrzený závěr o chybějícím úmyslu fakticky na základě popření skutkového zjištění soudů, podle něhož na poškozenou „…podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se měla dopustit jeho bývalá družka E. H. vůči jejich nezletilému synovi „AAAAA“*) (…) ačkoli si byl obviněný vědom nepravdivých tvrzení ohledně násilného jednání své bývalé družky vůči jejich synovi…“ . Prosazováním vlastního hodnocení okolností vztahu s bývalou družkou poškozenou E. H. a sdělení tykajících se jejího zacházení s nezletilým, kterých se mu od nezletilého „AAAAA“*) mělo dostat, se dovolatel snaží o navození odlišné skutkové situace, jež ve skutečnosti nesouvisí s otázkou správnosti či nesprávnosti právního posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Nutno navíc konstatovat, že jeho polemika se skutkovými závěry nemá oporu v provedeném dokazování, jak bude vyloženo níže.
33. Vzhledem k množství soudy provedených důkazů (včetně těch navržených obhajobou) nebylo totiž prokázáno, že by bylo s nezletilým synem obviněného ze strany jeho matky ˗ bývalé družky dovolatele poškozené E. H. zacházeno způsobem jím tvrzeným, resp. že by snad byl nezletilý matkou, případně jejím přítelem fyzicky nebo psychicky týrán. Stížnosti obviněného na způsob, jakým poškozená se synem zachází, byly ještě před samotným podáním trestního oznámení obviněným J. D. na poškozenou E. H. dne 8. 4. 2015 předmětem mnoha (opakovaných) podrobně provedených šetření orgánu sociálně právní ochrany dětí Magistrátu města Opavy (např. ze dne 23. 5. 2015, dále 26. 6. 2014) rovněž iniciovaných obviněným, jak vyplývá zejména z obsahu opatrovnického spisu vedeného Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 14 P 117/2013, a svědeckých výpovědí. Žádný ze svědků špatné zacházení matkou s nezletilým nepotvrdil, výjimkou byl svědek H. O. Na návrh obhajoby soud prvního stupně provedl důkaz protokolem o jednání ze dne 26. 2. 2016 ve věci vedené Okresním soudem v Opavě pod sp. zn. 14 P 117/2013, resp. tou jeho částí, na níž byl zaznamenán výslech tohoto svědka. Z jejího obsahu je však evidentní, že svědek H. O. vypovídal s úmyslem pomoci obviněnému, přičemž jeho tvrzení nelze přisuzovat relevantní výpovědní hodnotu, neboť je vnitřně rozporná a svědek dokonce sám v jejím obsahu vyvrací fakta, o nichž se zmínil (srov. strana 19 rozsudku soudu prvního stupně).
34. Poté, co byla péče matky o nezletilého podrobena opakovanému a důkladnému prověřování zejména pracovnicemi OSPOD, kdy docházelo k pravidelným (předem neohlášeným) šetřením v místě jejího bydliště, byl rovněž kontrolován zdravotní stav nezletilého „AAAAA“*), zda na jeho těle nejsou patrné známky fyzického týrání, stejně tak jako byl za tímto účelem s nezletilým učiněn rozhovor a prováděny dotazy na ošetřující dětské lékařky nezletilého, nic z toho neprokázalo, že by se matka na nezletilém v průběhu let 2014 až 2015 dopustila jakéhokoli nepřiměřeného jednání, např. ve způsobu trestání za běžné dětské prohřešky, natož v takové intenzitě, aby se mohlo jednat o natolik intenzivní a závažné fyzické postihy, jak předpokládá skutková podstata trestného činu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Poslední neohlášené šetření prováděné v bydlišti matky nezletilého bylo uskutečněno dne 30. 1. 2015. Ani tehdy, však obviněnému nebylo ze strany OSPOD sděleno, že s nezletilým jeho matka, případně její přítel J. K., zacházejí způsobem, který by nebyl běžný při výchově dítěte. Jinými slovy, že by se na něm dopouštěli jakýchkoli krutostí ať už fyzických nebo psychických, anebo jej trýznili hladem. Stěžejním důkazem vypovídajícím o nedůvodném podezření matky nezletilého byl řádně orgány činnými v trestním řízení provedený výslech nezletilého formou neodkladného a neopakovatelného úkonu ze dne 14. 5. 2015 (viz č. l. 42 až 51 vyšetřovacího spisu Okresního státního zastupitelství v Opavě vedeného pod sp. zn. ZN 4446/2015, který si Nejvyšší soud rovněž pro rozhodnutí v dovolacím řízení ve věci obviněného vyžádal). V jeho průběhu byl syn obviněného dotazován, jakým způsobem se k němu matka chová, jaký k němu má vztah apod. Nezletilý „AAAAA“*) popřel, že by ho někdy matka bila, naopak uvedl, že svému otci nikdy nesděloval, že jej matka bije a sprostě mu nadává. Ačkoli ani z jiných prováděných důkazů (zprávy z mateřské školy, pohovoru nezletilého s dětskou psycholožkou, sdělení ošetřující lékařky), nebyly zjištěny ani náznaky špatného zacházení s nezletilým, i přesto však obviněný matce nezletilého poškozené E. H. prostřednictvím emailové komunikace (ze dne 29. 12. 2014 a 30. 3. 2016) hrozil podáním trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu podle §198 odst. 1 tr. zákoníku. Nakonec tak učinil, a to i navzdory poučení podle §158 odst. 8 tr. řádu „vypovídat pravdu a nic nezamlčovat“. Je proto evidentní, že obviněný v průběhu (dosud) trvajícího komplikovaného opatrovnického řízení vedeného ve věci nezletilého „AAAAA“*) mezi jeho rodiči Okresním soudem v Opavě, jednal tak s nezpochybnitelným záměrem a úmyslem své bývalé družce poškozené E. H. přivodit trestní stíhání tím, že ji lživě obviní z týrání jejich nezletilého syna, v úmyslu přivodit ji trestní stíhání, proto aby docílil změny v úpravě rozhodnutí o svěření nezletilého do péče, kdyby nastala velká pravděpodobnost rozhodnutí soudu o svěření nezletilého do výlučné péče obviněného.
35. Dovolatel tedy jednal s jasným přímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku poškodit matku nezletilého lživými obviněními a vyvolat tím zahájení jejího trestní stíhání. Úmysl přímý i specifický tak u něj byly dány, jak vyplývá nejen z výsledku shora stručně připomenutých důkazů, ale i podpořeno závěry znaleckého zkoumání PhDr. Petra Vavříka, které provedl ve vztahu k osobnosti obviněného. Pro názornost lze akcentovat jeho konstatování, zmíněné i v rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož se u obviněného „zvyšuje pravděpodobnost emotivně nesených účelových zkreslení v jeho referencích k věci (…) ve vztahu k synovi „AAAAA“*) vykazuje autentickou identifikaci s otcovskou rolí a pozitivní citovou vazbu, se kterou souvisí i obecná tendence takovým osobám více věřit, naproti tomu je však obviněný vybaven i kritickým úsudkem, takže je schopen zhodnotit, které případné postoje syna vyžadují revize nebo kontrolu“ (srov. strana 19 rozsudku Okresního soudu v Opavě). Pokud obviněný v rámci svého dovolání v souvislosti s přečinem popsaným pod bodem 2) výroku o vině citoval znalecké závěry PhDr. Petra Vavříka, činil tak opět způsobem, kdy zmiňoval pouze kusé výňatky hovořící v jeho prospěch a ostatní zcela upozadil.
36. Zcela nad rámec již řečeného Nejvyšší soud podotýká, že i pokud by bylo skutečně pravdivé tvrzení, že si nezletilý v přítomnosti obviněného stěžoval na chování matky, bylo na obviněném, aby si případně tyto stesky malého dítěte vyhodnotil, čehož byl prokazatelně schopen, neboť je vybaven kritickým úsudkem, jak vyplynulo ze znaleckého zkoumání PhDr. Petra Vavříka. Nezletilému „AAAAA“*) bylo v rozhodné době 5, resp. 6 let, bylo tudíž nezbytné k jeho sdělení přistupovat kriticky, jelikož ne vše co děti v tomto věku sdělují je založeno skutečně na pravdě. Je nanejvýše pravděpodobné, že zejména s ohledem na situaci v daném případě, nezletilý vnímá (bohužel) nepřátelský vztah mezi svými rodiči a nelze vyloučit, že veden snahou „zalíbit“ se otci v době, kdy byl v jeho přítomnosti, říkal věci, o nichž se domníval, že je otec „rád“ uslyší, neboť se snažil domoci se své výlučné péče o syna. Reálné skutečnosti, tak jak se jeví dospělému průměrně inteligentnímu člověku, jsou navíc zkresleny tím, jak děti ve svém věku vnímají své okolí včetně osob, s nimiž jsou v kontaktu (a chtějí si získat jejich náklonnost). Je tudíž třeba důvodně požadovat právě na dospělém, aby sdělení nezletilých posuzoval velmi obezřetně a nečinil kategorické závěry. V dané věci navíc byla ze strany všech, kteří vystupují ve vleklém opatrovnickém sporu, jakož i osob, které se setkávali s nezletilým (lékařky, učitelky), shledána bezvadná péče matky, o čemž byl obviněný opakovaně informován.
3) K přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle
§337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku
37. V souvislosti s posledním z přečinů, za nějž byl obviněný J. D. odsouzen [popsaný v bodě 3) výroku o vině], dovolatel zpochybnil stejně jako v případě ostatních skutků, k nimž se již výše dovolací soud vyjadřoval, naplnění jak jeho subjektivní, tak i objektivní stránky.
38. Přečinu podle §337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poté, co proti němu byla bezvýsledně použita opatření v občanském soudním řízení směřující k výkonu rozhodnutí soudu nebo soudem schválené dohody o výchově nezletilých dětí, včetně úpravy styku s dítětem, maří výkon takového rozhodnutí nebo dohody.
39. K argumentaci předložené obviněným ve vztahu k tomuto přečinu Nejvyšší soud musí nejprve připomenout, že toto jeho jednání má přímou souvislost se skutkem popsaným v bodě 2) výroku o vině, tj. s přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Ačkoli byl styk rodičů s nezletilým upraven rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2013, č. j. 14 Nc 470/2012-258 (v právní moci od 12. 3. 2013), jímž tak byla stanovena jasná pravidla, kdy a kde si jsou povinni nezletilého předávat, je z obsahu opatrovnického spisu, zřejmé, že ačkoli existovalo pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně, obviněný ho dlouhodobě nerespektoval, opakovaně nedbal času ani místa předání dítěte matce, která mu jeho chování spočívající v zanedbatelnějším porušování soudem určených povinností tolerovala, a to až do okamžiku, kdy obviněný zcela odepřel předání syna a nadále si ho ponechal v péči, aniž by pro takové jeho chování byl dán legitimní důvod (provedeným dokazováním bylo přitom vyvráceno, že by syn byl skutečně nemocný, jak obviněný tvrdil). Byl proto opakovaně (zcela bezvýsledně) navzdory předchozímu poučení ze strany pracovnic OSPOD, soudně vyzýván ke splnění své povinnosti (v souladu s §501 zákona o zvláštních řízeních soudních), avšak ani poté tak neučinil, resp. výzvám vyhověl až na základě dalších kroků, které proti němu musely být ze strany soudu uskutečněny. V jednom případě mu byla uložena pořádková pokuta a ve zbývajících dvou případech muselo dojít až ke krajnímu řešení celé situace, a to odnětí nezletilého za asistence pracovnic OSPOD.
40. Nutno zmínit, že tato jednání obviněného postupně gradovala a představovala vrchol, resp. slovy soudu prvního stupně byla „špičkou ledovce mezi i jinak problematickými předáváními nezletilého ze strany obviněného“ (viz strana 24 rozsudku soudu prvního stupně), kdy již nebylo možné je dále tolerovat, především za situace, kdy úmyslně nedbal nejenom povinností, které mu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2013, č. j. 14 Nc 470/2012-258, vyplývaly, ale ani užitých opatření, jimiž ho opatrovnický soud mínil přimět k jeho dodržování. Namístě nejsou pochybnosti obviněného o naplnění objektivní stránky přečinu podle §337 odst. 4 písm. a) alinea 1 tr. zákoníku, protože znak objektivní stránky spočívající v maření nebo podstatném ztěžování výkonu rozhodnutí o výchově nezletilého dítěte znamená nepodrobit se výkonu takového rozhodnutí, aktivně nebo pasivně rozhodnutí bránit. Trestní odpovědnost pachatele přitom nevyžaduje, aby skutečně došlo ke zmaření výkonu takového rozhodnutí, tj. k situaci, kdy rozhodnutí již nelze vykonat v důsledku jednání pachatele (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3198.). Je třeba ještě zmínit, že pro trestní odpovědnost za trestný čin podle §337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku stačí uložení byť jediné pokuty, které zásadně předchází doručení výzvy podrobit se plnění povinností vyplývajících z rozhodnutí soudu či z dohody schválené soudem o výchově nezletilého dítěte (srov. rozhodnutí č. 19/1998 Sb. rozh. tr.). K naplnění skutkové podstaty citovaného přečinu proto postačí, aby vůči pachateli došlo v občanském soudním řízení alespoň dvakrát k bezvýslednému použití některého z opatření uvedených v ustanovení §501 až §504 zákona o zvláštních řízeních soudních (do 31. 12. 2013 v ustanovení §272 až 273a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, účinného do 31. 12. 2013), tj. výzvě, uložení pokuty, případně odnětí dítěte (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1582/2005, uveřejněné pod č. T 923 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 28, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2006). V daném případě tak skutečně došlo k naplnění objektivní stránky tohoto přečinu, neboť obviněnému J. D. byla rozhodnutím Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 14 P 117/2013, uložena nejenom pořádková pokuta ve výši 1 000 Kč (nedbal předchozí výzvy a poučení pracovnicí OSPOD), ale současně byl tímto okresním soudem vyzýván ke splnění své povinnosti (dne 25. 3. 2015 a 13. 7. 2015), avšak bezvýsledně, a proto muselo být přistoupeno k odnětí nezletilého syna. Jednal přitom v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně vyhodnotily soudy obou stupňů. Záměrně nerespektoval povinnosti pro něj plynoucí z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 2013, č. j. 14 Nc 470/2012-258, čímž naplnil všechny zákonem vyžadované znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 4 písm. a) alinea 1 tr. zákoníku. Dovolací soud tak ani v tomto případě neshledal v napadeném rozhodnutí a v jemu předcházejícím řízení žádnou vadu v použití hmotného práva, jak vytýkal dovolatel. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na to, že byť obviněný prezentuje svou osobu jako jednající v zájmu svého nezletilého syna, v podstatě tak svými skutky a chováním vytváří zcela opačnou atmosféru, která negativně ovlivňuje vztah syna k jeho matce. Za účelem naplnění své představy o jediném vhodném výchovném prostředí pro syna, tj. jeho výlučnou péči, dokonce neváhal vystavit jej opakovaně poměrně drastickému a rozhodně krajnímu způsobu naplňování soudního rozhodnutí o výchově nezletilého. Fakticky tím poškozuje nejen vztahy mezi oběma rodiči jako takovými, ale především správný a zdravý vývoj osobnosti jejich nezletilého dítěte, které je zcela logicky citově vázáno k oběma rodičům. Nezletilý je dlouhodobě vystavován silným emočním prožitkům doprovázejícím opatrovnický spor a nebyl „ušetřen“ ani výslechu v rámci trestního řízení obviněného. Ten se navíc dožadoval opakovaného osobního výslechu syna, což svědčí o jeho bezohlednosti vůči psychickým důsledkům vyvolaným účastí nezletilého na úkonech trestního řízení, nakonec obavu o jeho zdravý vývoj vyjádřila i tehdejší pracovnice OSPOD Š. H.
4) Zásada subsidiarty trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku
41. Podle vyjádření obviněného soudy obou stupňů v dané trestní věci nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe zakotvenou v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, když jednak „u žádného ze skutků pod body 1) až 3) nedošlo k naplnění subjektivní stránky“ , a současně „…z provedeného dokazování jasně vyplývá, že žádné z jednání, která mu jsou kladena za vinu, zdaleka nedosahuje takové intenzity a závažnosti, jež by dovolovala tato jednání označit za trestná ve smyslu trestního zákona.“ Ani v tomto směru mu však nemohl dát Nejvyšší soud za pravdu, a to nejen z důvodu připomenutého na konci předcházejícího odstavce. Pokud jde o první z citovaných námitek, je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že obviněná osoba naplnila všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. Nikoli tedy, jak se obhajoba mylně domnívá v případě, pokud chyběl, byť jen některý z formálních znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. V projednávané trestní věci, jak již bylo stručně uvedeno, bylo na základě provedeného dokazování spolehlivě prokázáno, že obviněný J. D. zjištěným jednáním ve výrokové části rozsudku pod body 1) až 3) naplnil všechny formální znaky skutkových podstat přečinů právně kvalifikovaných jako vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 alinea 1 tr. zákoníku. Současně bylo v posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip ultima ratio, neboť jednání obviněného odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Soudy obou stupňů pečlivě zvažovaly všechny okolnosti významné pro rozhodnutí o podané obžalobě, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněného je nutné postihnout prostředky trestního práva poté, co byly splněny formální znaky skutkových podstat všech přečinů, za něž byl odsouzen. Ani v jednom případě se nejedná o tak výjimečný skutek, u něhož by přicházelo v úvahu postihnout obviněného jiným způsobem, tzn. podle jiného právního předpisu. Postup soudů obou stupňů lze proto považovat za zcela legitimní a odpovídající též výkladu zásady subsidiarity trestní represe, jak byla formulována ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na jehož znění je možné odkázat.
5) K ostatním námitkám neodpovídajícím uplatněným dovolacím důvodům
42. Obviněný J. D. formálně dále argumentoval tím, že v posuzované trestní věci nastal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich zjištěnými skutečnostmi, ale jeho tvrzení je nutné odmítnout jako nedůvodné. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, aby na jeho základě mohly učinit nezpochybnitelné skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V průběhu hodnocení jednotlivých důkazních prostředků se soudy nedopustily žádné deformace jejich obsahu ani tendence klást důraz jen na některé skutečnosti z nich vyplývající, natož, že by z nich dokonce vyvodily protichůdné, tedy vnitřně rozporné závěry. Nakonec sám dovolatel formuloval tuto svou výhradu v zásadě způsobem, jímž opakoval svůj náhled na průběh jednotlivých skutků, pro něž byl postaven před soud a následně odsouzen. Ani dovolací soud neshledal na podkladě obsahu trestního spisu žádné známky těch případů, u nichž byl v soudní praxi konstatován především v rozhodnutích Ústavního soudu extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním obecných soudů, v jehož důsledku došlo k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu (např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172 ve svazku 35 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 ve svazku č. 74 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
43. Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani další námitka obviněného týkající se nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, resp. existence opomenutých důkazů ve vztahu k nerealizovanému výslechu nezletilého syna obviněného „AAAAA“*) a objasnění otázky, proč svědkyně Š. H. a J. K. rozvázaly svůj pracovní poměr se zaměstnavatelem ˗ Magistrátem města Opavy. Je třeba upozornit na to, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 Ústavy České republiky. Soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování procesních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale musí o něm rozhodnout (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 913 verte) a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit, jinak by mohlo jít o tzv. opomenutý důkaz. Navíc jedná-li se o výslech nezletilého „AAAAA“*), tento byl jako důkaz proveden ve veřejném zasedání dne 26. 9. 2017 u Krajského soudu v Ostravě v souladu s §213 odst. 2 tr. řádu a jeho záznam přečten předsedkyní senátu (viz č. l. 992 až 993 trestního spisu). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz zejména jeho strana 25 ˗ k ukončení pracovního poměru zaměstnankyň OSPOD) a usnesení odvolacího soudu (viz jeho strana 10) jednoznačně vyplývají důvody, proč oba soudy nevyhověly návrhům obviněného na doplnění dokazování, což s ohledem na dosavadní výsledky objasňování věci považovaly za nadbytečné. Procesní postup soudů ve vztahu k rozsahu a kvalitě důkazních prostředků, stejně jako hodnocení výsledků dokazování odpovídal zásadám uvedeným v §2 odst. 5, 6 tr. řádu při respektování judikatury zejména Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11). Nemohlo tedy ani v tomto směru dojít k porušení práva na spravedlivý proces obviněného, jak ve svém dovolání namítal. Lze pouze doplnit, že dovolatel v případě potřeby zjištění pravého důvodu ukončení pracovního poměru Š. H. a J. K. s jejich zaměstnavatelem se snaží konstruovat spojitost mezi touto informací a jeho osobou, resp. jeho chováním vůči nim. S ohledem na jejich svědecké výpovědi je také dovolací soud přesvědčen, že ukončení pracovního poměru obou svědkyň nemělo souvislost s případem týkajícím se opatrovnického řízení ve věci nezletilého „AAAAA“*).
44. Ani obviněným vznesená námitka o údajném porušení zásady „ in dubio pro reo “ v řízení před soudy nižších stupňů neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se řadí mezi zásady procesní, nikoli hmotně právní. Navíc, jak již bylo shora konstatováno, dovolací soud nezjistil jakékoli vady procesu hodnocení jednotlivých důkazů soudy obou stupňů, naopak se snažily pečlivě vypořádat se všemi významnými skutečnostmi včetně těch, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného a ovlivnit tak výsledek soudního řízení.
45. Pokud jde o výtku obviněného, že došlo ke zkrácení jeho obhajovacích práv v důsledku toho, že jeho obhájci nebyla do podání jeho mimořádného opravného prostředku doručena obžaloba, ačkoli tak v souladu s ustanovením §196 tr. řádu ze strany soudů učiněno být mělo, Nejvyšší soud doplňuje následující.
46. Přestože na podkladě spisového materiálu je pravděpodobné, že k nedoručení obžaloby obhájci skutečně nedopatřením soudu prvního stupně došlo, neboť její opis nebyl připojen v příloze datové zprávy (jež měla obsahovat jak obžalobu, tak i trestní příkaz) adresované do datové schránky obhájce obviněného Mgr. Vadima Rybáře. Jedinou přílohu tvořil trestní příkaz vydaný Okresním soudem v Opavě, č. j. 39 T 4/2016-671 (viz č. l. 673 verte trestního spisu). Je třeba konstatovat, že nelze akceptovat takové pochybení v procesních úkonech, avšak na druhou stranu je nutné vážit jeho možný vliv na porušení práva obviněného na spravedlivý proces a práva na obhajobu. Je totiž zřejmé, že v posuzované věci nebylo chybějící doručení obžaloby obhájci jím samotným ani obviněným namítáno u žádného z hlavních líčení konaných před okresním soudem. Tuto námitku později obhajoba uplatnila až v rámci svého odvolání, které vypracovávala advokátní koncipienta Mgr. Lucie Gavendová, jež se výlučně (v substituci obhájce Mgr. Vadima Rybáře) účastnila nejenom všech hlavních líčení před soudem prvního stupně, ale i veřejného zasedání u Krajského soudu v Ostravě. Odvolací soud na tuto výtku přitom dostatečně reagoval na stranách 3 až 4 svého rozhodnutí. Obhajoba tedy zcela evidentně s uplatněním této výtky vyčkávala až do stadia řízení před odvolacím soudem, aniž by se domáhala nápravy dříve.
47. Zcela nad rámec dovolací soud uvádí, že zjištěnou procesní vadu je třeba označit sice za formální pochybení, které však z materiálního hlediska porušení práva obviněného na obhajobu a práva na spravedlivý proces nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1523/2017). Je totiž evidentní, že nedoručení obžaloby obhájci nemělo žádný vliv na kvalitu a rozsah obhajoby obviněného (který obžalobou navíc disponoval). Je totiž nezpochybnitelné, že obhájce byl obeznámen s jejím obsahem, což ostatně lze vyvodit i z toho, že v podání označeném jako „Návrh na zastavení trestního stíhání podle §188 odst. 1 písm. c) a §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu“ ze dne 28. 11. 2016 je na její obsah obhajobou reagováno (viz č. l. 685 a násl. trestního spisu).
48. Na tomto místě lze ještě pro úplnost připomenout, že pokud by obhajoba vznesla požadavek na doručení obžaloby při prvním hlavním líčení, mohl současně obhájce požádat o odročení hlavního líčení podle §198 tr. řádu, a to z důvodu uvedeného v §196 odst. 3 tr. řádu, neboť nebyla zachována lhůta alespoň pěti pracovních dnů k přípravě k hlavnímu líčení. Proto pokud by obhajoba této své zákonné možnosti chtěla využít, musel by jí soud vyhovět a stanovit termín hlavního líčení na později. Poukazoval-li obviněný v rámci svého dovolání na podle jeho názoru „přiléhavý“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. 4 Tz 152/2004 (uveřejněný pod č. T 734 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu ve svazku 9, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2004), Nejvyšší soud k tomuto uvádí, že se nejedná o srovnatelný případ s danou věcí, a to především z důvodu jejího odlišného charakteru. Ve věci obviněného J. D. totiž nebylo konáno zkrácené přípravné řízení, v němž je podezřelému doručován návrh na potrestání, ale „klasické“ trestní řízení, v jehož rámci byl nejprve vydán trestní příkaz, který má povahu odsuzujícího rozsudku, obviněný proti němu podal prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě odpor, v důsledku čehož došlo k nařízení a konání hlavního líčení ve věci, jichž se obhajoba účastnila. Ze způsobu vedení obhajoby včetně využívání procesních práv v rámci dokazování v průběhu hlavního líčení je zcela nepochybné, že obhájce obviněného, resp. jmenovaná Mgr. Lucie Gavendová, byla dostatečným způsobem obeznámena s obsahem obvinění, jež bylo předmětem trestního řízení proti dovolateli, a přiléhavým způsobem průběžně reagovala na výsledky dokazování. Rovněž nepřípadný je odkaz obviněného na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2001, sp. zn. 4 To 441/2001 (uveřejněné pod č. 34/2002 Sb. rozh. tr.), neboť v něm bylo přistoupeno ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně po zjištění, že obhájci obviněného nebyl dosud doručen opis obžaloby týkající se však jiné věci vedené proti témuž obviněnému, v níž neměl obhájce, přičemž následně soud rozhodl o spojení obou těchto věcí podle §23 odst. 1 tr. řádu a konal o nich společné řízení. Taková situace však v případě obviněného J. D. nenastala.
49. Pokud jde o návrh obviněného, aby Nejvyšší soud provedl důkaz dotazem na Okresní soud v Opavě, zda skutečně byla doručena obžaloba jako příloha k datové zprávě zasílané do datové schránky dne 3. 11. 2016, dovolací soud k tomuto uvádí, že tomuto návrhu obviněného nevyhověl a dotaz k příslušnému soudu neučinil, neboť ho nebylo zapotřebí. Z doručenky předmětné datové zprávy je totiž evidentní, že tato příloha (obžaloba) chyběla. Datová zpráva obsahovala pouze přílohu (doručované písemnosti) označenou jako „trestní příkaz-K.“ (viz č. l. 673 verte trestního spisu).
IV. Závěrečné shrnutí
50. Vytýkal-li obviněný, že o zamítnutí jeho odvolání rozhodl odvolací soud, aniž k tomu byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem při současném nesprávném právním posouzení, pak jeho názoru nelze přisvědčit. Odvolací soud jeho opravný prostředek řádně projednal ve veřejném zasedání a o jeho zamítnutí podle §256 tr. řádu rozhodl poté, co zjistil, že rozsudek soudu prvního stupně vytýkanými vadami netrpí. Tvrzení dovolatele, že rozhodnutí je zatíženo vadou naplňující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neshledal Nejvyšší soud opodstatněným, a to poté, co nezjistil žádné pochybení v použití ustanovení hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
51. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného J. D. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 3. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.