ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.215.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 215/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2003 o dovolání, které podal obviněný J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 148/2001, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ostravě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. K. byl rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 3 T 148/2001, uznán vinným dvěma trestnými činy vydírání, a to prvním podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2001 kolem 15.00 hodin v prostoru bývalých kasáren v katastrálním území města B. mířil na
JUDr. L. H. dlouhou zbraní s puškohledem, vyhrožoval zastřelením jeho i přítomného psa, pokud neopustí tento prostor a neodejde z místa, přičemž vzhledem k agresi obviněného a okolnostem jeho jednání poškozený ze strachu z místa odešel a podrobil se jeho požadavkům.
Druhého trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil podle citovaného rozsudku jednáním spočívajícím ve dvou útocích. Jednak tím, že dne 4. 7. 2001 kolem 16.00 hodin v blízkosti lesního porostu zvaného „J.“ za B. bránil
v průchodu po přístupové komunikaci vedoucí k lesu Č. S. tak, že traktorem najel na cestu, výhružkami a hrubými výrazy se snažil jej přimět k tomu, aby z místa odešel zpět směrem na B., s tím, že jinak ho „dokope a roztluče mu hubu“, přičemž poté, co poškozený odmítl a chtěl kolem obviněného projít dále k lesu, jej uchopil, násilím obrátil zpět do směru příchodu a opětovně vyhrožoval fyzickým násilím, takže poškozený se svými dvěma nezletilými vnučkami z místa odešel a dále v plánované cestě nepokračoval. Další útok téhož trestného činu spočíval v tom, že v přesně nezjištěný den počátkem měsíce srpna 2001 v blízkosti B. v lesním porostu směrem na V. obviněný bránil v projití po přístupové komunikaci K. B. a M. V., vyhrožoval fyzickým napadením, pokud se nevrátí zpět a prostory neopustí, což jmenovaní ze strachu učinili.
Za to byl obviněný J. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1
tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu
v trvání 2 roků. Současně byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to opakovací malorážky, výrobce Russia, vzor TOZ-8-01, ráže 22 Long Rifle, výrobní číslo 97/02624.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Bruntále napadl obviněný J. K. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 9. 2002, sp. zn.
6 To 444/2002, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis uvedeného usnesení byl obviněnému a jeho obhájci doručen dne 31. 10. 2002, příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 10. 2002.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě i proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný J. K. dne 23. 12. 2002 dovolání, a to z důvodů uvedených
v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Obviněný je především toho názoru, že stran všech tří útoků byl uznán vinným, aniž by měl takový závěr dostatečnou oporu
v dokazování. V této souvislosti polemizuje s hodnocením soudů dříve činných ve věci, které se týká zejména věrohodnosti či nevěrohodnosti jednotlivých důkazů, především svědeckých výpovědí poškozených, a dovozuje, že učiněná skutková zjištění jsou nesprávná. Stran druhého z výše citovaných útoků (ve vztahu k poškozenému
Č. S.) má potom obviněný za to, že jeho jednání je nutné hodnotit jako jednání
v krajní nouzi, neboť hrozilo nebezpečí úniku hovězího dobytka a tím ohrožení života a zdraví.
Dále obviněný J. K. tvrdí, že v předmětné trestní věci došlo k nesprávné aplikaci právního předpisu z mimotrestní oblasti, konkrétně ustanovení §63 zákona
č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody a krajiny“). Obviněný se domnívá, že vzhledem k tom, že je soukromě hospodařícím zemědělcem, tedy osobou fyzickou, se na něj toto ustanovení, které za stanovených podmínek umožňuje průchod přes pozemky ve vlastnictví nebo nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, nevztahuje.
Podle názoru obviněného v jeho jednání chybí znak protiprávnosti. Ve svém dovolání tvrdí, že všechny pozemky, na nichž došlo k popsaným incidentům, má buď ve vlastnictví, nebo v nájmu, tudíž všichni poškození neměli v takových místech co pohledávat a on měl právo je z nich vykázat.
Závěrem podaného dovolání obviněný J. K. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, a současně
i rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 24. 6. 2002, sp. zn. 3 T 148/2001, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného J. K. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.
V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného J. K. podaném proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2
písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. N., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Bruntále dne 23. 12. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to
s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2
tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze podat dovolání
v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a dále na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který podle znění účinného od 24. 5. 2002 umožňuje podání dovolání
v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Nejvyšší soud se nejprve zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o nesprávnost právního posouzení skutku a nesprávnost aplikace hmotně právního předpisu, tedy o námitky obviněného týkající se absence protiprávnosti v jeho jednání, resp. týkající se pochybení v aplikaci zákona o ochraně přírody a krajiny, mohou být takové vady úspěšně namítány prostřednictvím dovolacího důvodu podle citovaného zákonného ustanovení. Protože v této části dovolání obviněného J. K. Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu a ze zmíněného důvodu uvedeného v dovolání, jakož
i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud
k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné. K uvedenému závěru
o důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě následujících skutečností:
Obviněný J. K. v rámci svých námitek uvedl, že v předmětné trestní věci došlo
k nesprávné aplikaci právního předpisu z mimotrestní oblasti, konkrétně ustanovení
§63 zákona o ochraně přírody a krajiny, neboť vzhledem k tomu, že je soukromě hospodařícím zemědělcem, tedy osobou fyzickou, se na něj toto ustanovení nevztahuje. Se zmíněným názorem souvisí i další námitka obviněného spočívající v tvrzení, že
v jeho jednání chybí znak protiprávnosti, neboť všechny pozemky, na nichž došlo
k popsaným incidentům, má buď ve vlastnictví, nebo v nájmu, tudíž všichni poškození na takových místech neměli co dělat a on měl právo je z nich vykázat.
Z hlediska správnosti právního posouzení předmětných činů Nejvyšší soud považuje za nutné především zdůraznit, že skutková podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (nehledě na jeho přísnější alternativy), jímž byl obviněný J. K. uznán vinným, vyžaduje, aby pachatel jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, opominul nebo trpěl, přičemž musí jít ze strany pachatele o jednání neoprávněné. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Proto v posuzovaném případě bylo k závěru o trestnosti a protiprávnosti jednání nezbytné vyřešit otázku, zda obviněný J. K. byl oprávněn požadovat od všech poškozených, aby opustili určitá místa, kde došlo k jednotlivým incidentům, a jestliže k tomu oprávněn byl, na podkladě jakého právního titulu. I kdyby byl obviněný oprávněn tak učinit, mohl se přesto dopustit trestného činu vydírání, jestliže nutil poškozené k opuštění uvedených míst prostředky nepřiměřenými tomuto účelu. Ani jednu ze zmíněných právních otázek, na nichž závisí posouzení trestní odpovědnosti obviněného J K., však soudy obou stupňů v původním řízení nevyřešily uspokojivě.
Pokud jde o první problém, Nejvyšší soud připomíná, že podle §63 odst. 2 zákona
o ochraně přírody a krajiny má každý (za splnění dalších zákonných podmínek) právo na volný průchod přes pozemky ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, pokud tím nezpůsobí škodu na majetku či zdraví jiné osoby a nezasahuje-li do práv na ochranu osobnosti či sousedských práv. Je přitom povinen respektovat jiné oprávněné zájmy vlastníka či nájemce pozemku a obecně závazné právní předpisy.
K posouzení, zda lze na pozemky, na nichž došlo ke shora popsaným útokům, vztáhnout citované ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny a zda tedy byli poškození oprávněni na tyto pozemky vstoupit, bylo nutné nejprve objasnit vlastnické a nájemní vztahy k nim, resp. zjistit, zda pozemky jsou ve vlastnictví či nájmu státu, obce nebo jiné právnické osoby, případně na základě jakého práva je užíval obviněný J. K. Vzhledem k tomu, že jde zároveň o důležitou okolnost týkající se skutkového stavu, která má bezprostřední vliv na hodnocení oprávněnosti chování obviněného a poškozených, bylo třeba ji zahrnout do popisu skutku, tedy do skutkové věty výroku příslušného rozhodnutí.
V předmětné trestní věci byly výroky o vině obviněného J. K. učiněny v rozsudku soudu prvního stupně, který se však v rámci skutkových vět specifikací právních vztahů k pozemkům, na nichž došlo k útokům, nezabýval, protože do popisu zahrnul toliko obecné určení, kde obviněný své jednání realizoval.
Skutková zjištění byla dále rozvedena v odůvodněních rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího. K útoku popsanému pod bodem 1. ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále bylo v jeho odůvodnění uvedeno, že soud z výpisu
z katastru nemovitostí a z kopie katastrálních map zařazených jako č. l. 71 až 84 trestního spisu zjistil, jaké nemovitosti obviněný vlastní (č. l. 215 trestního spisu), totéž bylo konstatováno i v odůvodnění usnesení odvolacího soudu (č. l. 243 trestního spisu), konkrétní určení místa útoku z hlediska právních vztahů k pozemku však žádný ze soudů neučinil. Jak dále vyplývá z dalších kopií katastrálních map zařazených na č. l. 130 až 134 trestního spisu, k tomuto útoku došlo zřejmě na pozemcích v katastrálním území S. M. u B. s parcelními čísly 1526/1 a 1566. Pozemky s takovými parcelními čísly podle zmíněných výpisů z katastru nemovitostí (č. l. 71 až 84) ve vlastnictví obviněného nejsou. Součástí trestního spisu je dále sdělení Pozemkového fondu České republiky, který Policii České republiky zaslal seznam pozemků, ve vztahu k nimž má obviněný s tímto subjektem uzavřeny nájemní smlouvy (jedná se o nečíslované listy mezi č. l. 186 a 187 trestního spisu). Ani v tomto přehledu pozemky s parcelními čísly 1526/1 a 1566 zahrnuty nejsou. Lze tedy uzavřít, že tato skutková zjištění neposkytují podklad pro určení vlastnického či nájemního vztahu obviněného k pozemkům, na nichž došlo k útoku popsanému pod bodem 1. výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně.
Pokud jde o útoky popsané pod bodem 2. písm. a) a b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obdobně jako v případě skutku předchozího neobsahuje skutková věta konkrétnější vyjádření týkající se vlastnických či nájemních práv k pozemkům, na nichž se tyto útoky staly, když obsahuje toliko konstatování, že se jednalo
o přístupové komunikace. Okresní soud v Bruntále potom v odůvodnění svého rozhodnutí (č. l. 217 trestního spisu) s odkazem na výše zmíněné sdělení Pozemkového fondu České republiky uvádí, že tento správce pozemků uzavřel s obviněným J. K. nájemní smlouvu „na podaném pozemku v katastrálním území M. V. – S. M. u B.“ s tím, že „původní nájemní smlouva byla nahrazena novou … přístupové komunikace zde nebudou zahrnuty“. V téže části odůvodnění je dále uvedeno, že „přístupové komunikace … nebývají součástí nájemních smluv“. Krajský soud v Ostravě k tomu vyslovil
v odůvodnění napadeného usnesení závěr, že obviněný „přístupové komunikace v nájmu neměl“ a „pokud tvrdil, že uvedenou komunikaci koupil na základě smlouvy, kterou uzavřel se státním podnikem V. l. a s. ČR, divize L. n. B., aniž uvedl, kdy se tak stalo, jeho tvrzení, že byla jeho vlastnictvím, z pohledu vyžádané zprávy Pozemkového fondu ČR je více než problematické“ (č. l. 246 trestního spisu). Konkrétní určení místa útoku však opět ani jeden ze soudů činných dříve ve věci neprovedl a místo toho se soudy spokojily s citovanými obecnými a neurčitými formulacemi, z nichž neplyne žádný jednoznačný právní závěr soudu, který by vyjadřoval vztah obviněného k příslušnému pozemku.
Jak vyplývá z katastrálních map zařazených na č. l. 130 až 134 trestního spisu,
k útoku popsanému pod bodem 2. písm. a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně došlo zřejmě na pozemku – přístupové komunikaci v katastrálním území S. M. u B., parcelní číslo 1279; údaj o tom, kde se konkrétně odehrál útok popsaný pod týmž bodem pod písm. b), trestní spis neobsahuje vůbec. Pokud jde o pozemek se zmíněným parcelním číslem 1279, ani ten není podle výpisu z katastru nemovitostí (č. l. 71 až 84 trestního spisu) ve vlastnictví obviněného. Současně není ani zahrnut na seznamu pozemků, které má obviněný v nájmu, předloženém Pozemkovým fondem České republiky. Pouze z listiny zařazené mezi nečíslovanými stránkami trestního spisu mezi č. l. 186 a 187, z níž však není patrný ani její původce, vyplývá, že tento pozemek je ve vlastnictví státního podniku V. l. a s. České republiky. Lze tedy uzavřít, že
i v případě útoků popsaných pod body 2. písm. a) a b) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále, neumožňují skutková zjištění učinit právní závěr
o vlastnickém či nájemním vztahu obviněného k pozemkům, na nichž došlo k jeho jednání, pro které je stíhán.
V předmětné trestní věci proto není možné posoudit ani oprávnění poškozených pohybovat se v místech, odkud je obviněný svým jednáním přiměl k odchodu. Především pro uplatnění výše citovaného ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, tak jak jím argumentovaly soudy činné dříve ve věci, totiž nebyly zjištěny odpovídající skutkové okolnosti, z nichž by bylo možné učinit právní závěr, že poškození byli oprávněni pohybovat se na příslušných pozemcích a že obviněný J. K. si počínal neoprávněně, pokud je nutil, aby pozemky opustili.
Teprve po náležitém vyřešení výše uvedených otázek by bylo možné posoudit druhý právní problém podmiňující trestní odpovědnost obviněného J. K., tedy zda obviněný – byl-li skutečně oprávněn z určitého právního titulu nutit poškozené k opuštění příslušných míst – tato svá práva vyplývající z vlastnictví či nájmu pozemků uplatňoval odpovídajícím způsobem či nikoli. Rovněž v tomto směru v rozhodnutích soudů obou stupňů absentují jakékoli právní závěry. Přiměřenost způsobu a prostředků, jakými obviněný nutil poškozené k určitému chování, bylo nezbytné zvlášť pečlivě hodnotit zejména u útoků popsaných pod body 2. písm. a) a b) výroku o vině
v rozsudku soudu prvního stupně, kde se obviněný omezil převážně na slovní napadení poškozených doprovázené v jednom případě nevýrazným fyzickým útokem. Případnou neadekvátnost jednání obviněného v tomto smyslu by pak bylo třeba posuzovat co do charakteru a intenzity i z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost podle
§3 odst. 2, 4 tr. zák. Případný exces obviněného, jestliže jinak požadoval oprávněně, aby poškození opustili příslušné pozemky, totiž sám o sobě nemusí být trestným činem vydírání.
Na základě shora popsaných skutečností Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na dosavadní skutková zjištění zatím nelze vyslovit závěr, že se obviněný J. K. dopustil dvou trestných činů vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť skutková zjištění obsažená v rozhodnutí soudu prvního stupně a potvrzená odvolacím soudem takový právní závěr neumožňují. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, které obviněný napadl dovoláním, proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tvrdil obviněný.
Po zjištění, že dovolání je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. 9. 2002, sp. zn. 6 To 444/2002, a podle §265k odst. 2 tr. řádu i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odvolací soud tedy opětovně projedná podané odvolání, přičemž především učiní jednoznačný závěr v otázkách, na jakých pozemcích došlo k předmětným útokům, komu svědčí vlastnická a nájemní práva k těmto pozemkům a jaký vztah k nim měl obviněný. V návaznosti na uvedená zjištění odvolací soud posoudí, zda poškození byli oprávněni pohybovat se na předmětných pozemcích, a to především s ohledem na ustanovení §63 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny, a zda obviněný byl oprávněn, popřípadě z jakého právního důvodu, nutit poškozené k opuštění těchto pozemků. Kdyby obviněnému takové právo skutečně svědčilo, musí odvolací soud vyřešit otázku, zda a z jakého důvodu byl způsob, jímž v jednotlivých případech nutil poškozené k opuštění pozemků, nepřípustný ve vztahu k sledovanému účelu a k povaze oprávnění uplatňovaného obviněným.
Ve smyslu §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v odvolacím řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Pokud obviněný J. K. konkretizoval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu ve svém dovolání i tím, že podle jeho názoru byl shledán vinným ze spáchání posuzovaných trestných činů, ačkoli tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, nemohl Nejvyšší soud tyto jeho námitky akceptovat. Jde totiž o výhrady týkající se správnosti skutkových zjištěních a hodnocení provedených důkazů a jako takové se vymykají dovolacímu důvodu podle citovaného zákonného ustanovení.
Jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo
o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu).
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného
v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného J. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal skutek tak, jak je uvedeno v bodech 1. a
2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. V naznačeném rozsahu svých námitek proto podal obviněný své dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu.
Obdobně je nutné hodnotit i námitku obviněného spočívající v tom, že v rámci druhého z výše citovaných útoků lze jeho jednání považovat za jednání v krajní nouzi, neboť podle jeho tvrzení hrozilo nebezpečí úniku hovězího dobytku a tím ohrožení života a zdraví.
Existenci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž obviněný opět spatřuje primárně v nesprávných skutkových zjištěních a nesprávnost právního posouzení vyvozuje v podstatě z jiných skutkových okolností, než jaká byla podkladem rozhodnutí soudů obou stupňů. Podmínky krajní nouze jsou dovozovány nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého pod bodem 2. písm. a) výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Bruntále, ale obviněný se domáhá toho, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to především na podkladě odchylného hodnocení důkazů a se závěrem o beztrestnosti jeho jednání
v důsledku krajní nouze. Nesprávnost právního posouzení skutku tak obviněný odvozuje od tvrzených odchylných skutkových okolností, které mají vylučovat trestní odpovědnost obviněného za jeho jednání a za následek jím způsobený. V naznačeném rozsahu svých námitek proto podal obviněný své dovolání rovněž z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b tr. řádu.
Obviněný J. K. dále v dovolání odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1
písm. k) tr. řádu, který podle znění účinného od 24. 5. 2002 umožňuje podání dovolání v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. V rámci odůvodnění svého podání však obviněný neuvádí žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možné opřít o zmíněné ustanovení, protože se zde omezuje na pouhé konstatování, že odvolací soud svým rozhodnutím zamítl odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně podle §256 tr. řádu jako nedůvodné, ačkoli rozhodně nedůvodné nebylo. Citovaný názor obviněného přitom zjevně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1
písm. k) tr. řádu naplnit nemůže, neboť dovolání napadenému rozhodnutí nevytýká absenci či neúplnost žádného výroku a nedomáhá se ani vyslovení či doplnění jakéhokoli výroku.
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 27. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y