ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.406.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 406/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. P. , a Ing. V. T. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 333/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 2 T 27/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 2 T 27/2009, byli obvinění Ing. P. P. a Ing. V. T. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I. výroku o vině) a dále obviněný Ing. P. P. byl v bodě II. téhož výroku uznán vinným dalším trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Za to byl obviněný Ing. P. P. odsouzen podle §255 odst. 2 tr. zák. (správně mělo být odkázáno ještě na ustanovení §35 odst. 1 tr. zák., neboť jde o trest úhrnný) k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon soud podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti roků. Obviněnému Ing. V. T. soud uložil podle §255 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání tří roků. S použitím ustanovení §59 odst. 2 tr. zák. soud oběma obviněným uložil, aby během zkušební doby podle svých sil nahradili způsobenou škodu. Dále byl oběma obviněným podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech, a to obviněnému Ing. P. P. na dobu pěti roků a obviněnému Ing. V. T. na dobu tří roků.
O odvolání obou obviněných proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 2 T 27/2009, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 9 To 333/2009, jímž je zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal každý z obviněných prostřednictvím společného obhájce JUDr. Jana Friče dovolání a to jedním podáním ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný může podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], obviněný Ing. V. T. mohl z procesního hlediska napadnout usnesení odvolacího soudu pouze ohledně jeho zamítavého výroku týkajícího se výroku o vině pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně. Svá dovolání oba obvinění shodně opřeli o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatelé ve svých mimořádných opravných prostředcích úvodem deklarovali naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a to v podstatě v obou jeho variantách. Odvolací soud podle jejich přesvědčení zamítl odvolání obviněných, ačkoli procesní situace, především s ohledem na nedostatečný rozsah dokazování, takový postup nedovolala a měla vést ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle písm. g) §265b odst. 1 tr. ř., přichází v úvahu i naplnění druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací námitky obou obviněných lze stručně shrnout tak, že v rozhodné době nemohli pro prodej obchodních podílů z majetku společnosti M.G.A., a. s., vyjednat lepší podmínky, jak je jim kladeno za vinu. Vyšší kupní cenu za podíly v obchodních společnostech vlastněné společností M.G.A., a. s., než za kterou byly prodány, nikdo nenabídl, přičemž převoditelnost obchodních podílů byla omezena pouze na společníky dotčených společností. Rovněž zdůraznili, že za dané situace, kdy mezi představenstvem a akcionáři obchodní společnosti M.G.A., a. s., existovaly značné rozpory, by při neúčasti M.G.A., a. s., na valných hromadách společností, jejichž obchodní podíly byly převáděny, mohla být ohrožena („paralyzována“) činnost těchto společností včetně jejich účasti na veřejných zakázkách.
Obviněný Ing. V. T. se ohradil proti naplnění znaku pachatele trestného činu u skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu. Vyslovil přesvědčení, že jeho podpis na smlouvách o převodu obchodních podílů byl právně irelevantní, neboť k jejich platnosti postačoval podpis předsedy představenstva, jímž byl spoluobviněný Ing. P. P. Připojení svého podpisu tedy nepovažoval za právní úkon, jímž by se mohl dopustit trestného jednání.
Oba dovolatelé dále zpochybnili subjektivní stránku tvrzením, že jejich jednání nebylo vedeno úmyslem poškodit M.G.A., a. s. Odvolávali se na rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, podle něhož ceny za převáděné obchodní podíly odpovídaly cenám obvyklým a nebyla jim tudíž dodatečně vyměřena daň. Z hlediska finančního práva tak nejednali v rozporu se svými povinnostmi a pokud orgány činné v trestním řízení zaujaly opačný názor, tj. že došlo ke vzniku škody, měla být taková skutečnost podrobena znaleckému zkoumání. Dále podle obviněných ani rejstříkové soudy neshledaly žádné nesrovnalosti, když přezkoumávaly smlouvy o převodu obchodních podílů, a návrhům na zápis příslušných změn v obchodním rejstřku vyhověly. Obvinění poukázali i na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. 74 Cm 97/2009, jímž byla smlouva o převodu obchodního podílu ve výši 52 % ve společnosti VÚK – Kovohutě, s. r. o., na Ing. P. P. prohlášena za neplatnou s odkazem na §196a odst. 3 a §59 odst. 3 obchodního zákoníku. Obdobně pak rozhodl Krajský soud v Ústní nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15. 9. 2009, č. j. 39 Cm 18/2009-143, o neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu ve výši 33,3 % ve společnosti VPCH – Kovohutě, s. r. o., na Ing. L. Ch. Protože tedy smlouvy byly od počátku neplatné a smluvní strany si musí poskytnuté plnění vrátit, považovali obvinění své jednání za bezprostředně směřující k dokonání daného trestného činu (za podmínky, že by vůbec byla způsobena škoda). Skutky tak podle přesvědčení dovolatelů měly být kvalifikovány jako pokus a nikoli dokonaný trestný čin. Kromě toho pak obecně vytkli státním orgánům, že vykládají rozdílně ustanovení o převodu majetku, řízení před nimi tak odporují právu na spravedlivý proces a odkázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006.
Ohledně škodlivého následku vyjádřili obvinění přesvědčení, že na jejich straně nedošlo k obohacení a na druhé straně společnosti M.G.A., a. s., nevznikla jakákoli škoda. Zpochybnili v této souvislosti znalecký posudek vypracovaný společností Česká znalecká, a. s., jež se podle jejich názoru nesprávně přiklonila k účetní majetkové metodě. Argumentovali odkazem na znalecký posudek společnosti B. S. O., s. r. o., ze dne 20. 11. 2009 a odborné vyjádření profesora Ing. M. M. , CSc., jež si vyžádala obhajoba a předložila je spolu s dovoláním Nejvyššímu soudu. Profesor Ing. M. M. , CSc., konstatoval, že ocenění obchodních podílů obsažené v posudku České znalecké, a. s., nejsou průkazná a vhodnější pro tento případ by byla metoda výnosová. Obvinění tedy tvrdili, že Česká znalecká, a. s., nerespektovala hmotně právní úpravu výše škody ve smyslu §442 a §443 občanského zákona, a pokud tyto její závěry převzal i soud, jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Dále v závěru podání je připojena námitka, jíž se obviněný Ing. P. P. domáhal snížení škody pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu, a to s ohledem na svou půjčku finančních prostředků obchodní společnosti dne 19. 12. 1996 ve výši 1.500.000,- Kč. Proto požadoval, aby škoda určená znalcem (4.388.000,- Kč) byla soudy ponížena nikoli o 1.700.000,- Kč (kupní cena), ale o 3.030.000,- Kč, tedy o hodnotu jeho pohledávky včetně úroků za poškozenou společností. Ve výsledku tak pod bodem I. měla být podle dovolatelů způsobena celková škoda ve výši 1.358.000,- Kč.
Závěrem svých dovolání obvinění s odkazem na §265r odst. 7 tr. ř. navrhli doplnit dokazování o dokumenty přiložené k dovoláním (znalecký posudek a odborné vyjádření) a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č. j. 39 Cm 18/2009-143. S ohledem na shora uvedené důvody dále navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek (správně usnesení) Krajského soudu v Praze a sám rozhodl o zproštění obviněných obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž většina dovolacích argumentů neobstála. Souhlasila však s obviněnými, pokud se dožadovali posouzení svého jednání jako pokusu k trestnému činu podle §255 tr. zák., neboť smlouvy o převodech obchodních podílů byly bez předchozího ocenění absolutně neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Případná korekce právní kvalifikace by však podle názoru státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství neměla zásadní vliv na stanovení druhu trestů a jejich výměry a projednání dovolání by tedy nemohlo ovlivnit postavení dovolatelů. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. P. P. a Ing. V. T. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Předpokladem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Zásadní význam zde má okolnost, zda odvolací soud přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně po věcné stránce. Tato první alternativa dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se uplatní v případech, kdy soud druhého stupně odvolání odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. ř.), aniž se jím meritorně zabýval, ačkoli nebyly splněny procesní podmínky pro takový postup. Napadené usnesení odvolacího soudu ve věci obviněných Ing. P. P. a Ing. V. T. však bylo vydáno podle §256 tr. ř., tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání obou obviněných nejsou důvodná. Za této situace mohli dovolatelé úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, tj. že v řízení předcházejícím uvedenému zamítavému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., což také učinili. Konkrétně byl podle jejich názoru v předcházejícím řízení dán důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O vadu předpokládanou tímto ustanovením tak může jít v případech, kdy soudy jimi učiněná skutková zjištění podřadí jinému ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona, než jaké na ni dopadalo. Předmětem právního posouzení však může být jen skutek, tak jak byl soudy zjištěn. V dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, event. je nutno jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, ale nelze namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, jak postupoval při dokazování apod.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolací námitky uplatněné obviněnými částečně odpovídají deklarovanému důvodu dovolání pod písmenem l) odst. 1 §265 tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) tamtéž, avšak posoudil je jako neopodstatněné, a částečně byla dovolání podána z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod jeho bodem I. spáchali obvinění Ing. P. P. a Ing. V. T. ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spočíval v podstatě v tom, že nejpozději dne 9. 6. 2004 obviněný Ing. P. P. jako předseda představenstva společnosti M.G.A., a. s., a obviněný Ing. V. T. jako člen téhož představenstva, v rozporu s povinností vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku v tehdy platném znění (dále jen obchodního zákoníku), uzavřeli dvě smlouvy o převodu celkem 51,826 % obchodního podílu, který měla společnost M.G.A., a. s., ve společnosti VÚK – Kovohutě, s. r. o., na Ing. P. P. , přičemž nominální hodnota 51 % podílu byla 1.236.000,- Kč, ale kupní cena činila 1.500.000,- Kč a nominální hodnota 0,826 % podílu byla 20.000,- Kč, kupní cena za tento podíl však byla 200.000,- Kč, čímž převedli část obchodního podílu společnosti M.G.A., a. s., představující 51,826 % základního jmění ve společnosti VÚK – Kovohutě, s. r. o., za kupní cenu 1.700.000,- Kč, ačkoli tržní hodnota činila nejméně 4.388.000,- Kč, přičemž v rozporu s ustanovením §196a odst. 3 obchodního zákoníku nestanovili hodnotu převáděného majetku znaleckým posudkem, a společnosti M.G.A., a. s., tím způsobili škodu ve výši nejméně 2.688.000,- Kč.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. popsaného v bodě II. výroku o vině rozsudku okresního soudu se dopustil pouze obviněný Ing. P. P. a to ve stručnosti tím, že jako předseda představenstva společnosti M.G.A., a. s., převedl dne 20. 7. 2005 smlouvami specifikovanými pod písmeny a) – f) obchodní podíly ve společnosti VÚK Panenské Břežany, s. r. o., v celkovém objemu 51 % na společníky této společnosti a v jednom případě na třetí osobu za celkovou kupní cenu 218.000,- Kč, když skutečná hodnota tohoto majetku činila 4.457.000,- Kč, a dále smlouvou označenou pod písmenem g) výroku o vině převedl z majetku společnosti M.G.A., a. s., třicetiprocentní obchodní podíl ve společnosti VPCH – Kovohutě, s. r. o., na jednoho z jejích společníků za kupní cenu 50.000,- Kč, ačkoli tržní hodnota činila 325.000,- Kč, tedy obviněný záměrně nevykonával svou působnost s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obchodního zákoníku a společnosti M.G.A., a. s., způsobil celkovou škodu ve výši 4.514.000,- Kč.
Pokud jde o námitku uplatněnou výlučně obviněným Ing. V. T. , jež směřovala proti možnosti označit jeho osobu jako pachatele trestného činu, je nedůvodná. Nejprve je možné poukázat na samotné stanovy obchodní společnosti M.G.A., a. s., které ve svém článku 6 odst. 1 upravují způsob podepisování se za společnost. Podle citované vnitřní úpravy jednání za společnost tak může samostatně podepisovat předseda představenstva, jímž byl obviněný Ing. P. P. , nebo samostatně představenstvem zmocněný člen představenstva, nebo samostatně představenstvem zmocněný ředitel společnosti (viz č. l. 118). Základní vnitřní předpis poškozené společnosti tímto způsobem vymezil minimální požadavky na způsob podepisování za společnost, avšak současně nevyloučil, aby určitou listinu podepsali kromě některé z jmenovaných osob ještě další členové představenstva. Takový případ nastal i v předmětné věci, kdy obviněný Ing. V. T. , který byl v rozhodné době členem statutárního orgánu, tj. představenstva akciové společnosti, připojil svůj podpis k podpisu předsedy představenstva Ing. P. P. pod dvě smlouvy o převodu obchodního podílu. Úvaha obviněného, podle níž v situaci, kdy jeho podpis na smlouvách neměl z hlediska požadavků na platné zastupování společnosti navenek již žádný vliv, však není správná. Předmětem trestního stíhání v dané věci je totiž mj. i společné jednání obou obviněných, jimiž právě oni dva vyjadřovali společnou vůli naplnit obsah smluvních ujednání, tj. převést obchodní podíly z majetku společnosti M.G.A., a. s., na Ing. P. P. , a bez znaleckého posouzení určili cenu výrazně nižší, než která vyjadřovala skutečnou hodnotu těchto obchodních podílů, čímž záměrně způsobili škodu na majetku akciové společnosti. Obviněný Ing. V. T. tak učinil právní úkon, za který nese mj. i trestní odpovědnost, jíž se nemůže zbavit pouhým tvrzením, že jeho podpis na předmětných smlouvách byl „nadbytečný“ . Pro posouzení pachatelství obviněného Ing. V. T. je směrodatný fakt, že nepochybně věděl, co podepisuje, a že se na prodeji obchodních podílů spoluobviněnému Ing. P. P. v rozporu s požadavky obchodního zákoníku, tj. bez řádného ocenění jejich hodnoty, aktivně podílel. Nejvyšší soud tak uvedenou právní námitku obviněného Ing. V. T. posoudil jako nedůvodnou.
Právní charakter měla i další námitka již společná oběma dovolatelům, kterou se domáhali změny v právním posouzení skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině (u obviněného Ing. P. P. zřejmě i ve skutku pod bodem II. výroku o vině). Podle jejich názoru nemohli spáchat dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, nýbrž pouze pokus tohoto trestného činu. Tento závěr dovozovali obvinění z toho, že některé ze smluv o převodech obchodních podílů byly následně v občanskoprávním řízení prohlášeny za neplatné. Nejvyšší soud však právní kvalifikaci soudů nižších stupňů shledal správnou, neboť odpovídá konstantní rozhodovací praxi soudů. V první řadě je třeba připomenout, že dovolateli citované usnesení Nejvyššího soudu zcela neodpovídá konkrétnímu jednání, které je předmětem daného trestního stíhání, ale především bylo v podstatě překonáno judikaturou. Soudní praxe se totiž v otázce okamžiku vzniku škody, jakožto následku (resp. účinku) trestného činu, přiklonila k výkladu, podle něhož v případech, kdy v důsledku protiprávního jednání pachatele dojde ke způsobení škody, jako znaku skutkové podstaty trestného činu, může mít případná náhrada této škody po spáchání činu vliv jen na okolnosti související s náhradou škody, případně otázku materiální podmínky trestnosti při aplikaci trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. V posuzované trestní věci obviněných bylo zjištěno, že v době spáchání trestného činu vznikla na majetku společnosti M.G.A., a. s., škoda, neboť skutečně došlo k převodu obchodních podílů v obchodních společnostech za ceny výrazně nižší než ceny obvyklé. Samotným vyslovením neplatnosti (dosud jen některých z dotčených smluv) nebyl odstraněn stav, k němuž došlo v důsledku trestného jednání obviněných. Jde o podobný případ, jako kdyby pachatel, který podvodně vylákal na poškozeném finanční částku, mu ji v pozdější době vrátil. Pro posouzení takového jednání je rozhodné, zda před vrácením peněz již došlo k dokonání trestného činu podvodu, a za takové situace pak vrácení věci představuje pouze náhradu škody způsobené trestným činem. Stejně tak případné vyslovení neplatnosti jednotlivých smluv nemůže způsobit zpětně beztrestnost obviněných a to ani tehdy, pokud by došlo k napravení škodlivého následku. Je tudíž vyloučeno, aby okolnosti nastalé až po dokonání trestného činu znamenaly zánik trestnosti činu nebo měly vliv na stadium trestného činu, jak se dožadovali obvinění. (Srov. např. č. 32/2004/II. a č. 21/2002/II. Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 981/2005, aj.).
Pokud se jedná o samotnou neplatnost jednotlivých smluv, na kterou obvinění opakovaně upozorňovali, je třeba připomenout již soudy prezentovaný výklad, že pro posouzení trestní odpovědnosti v případech, kdy součástí objektivní stránky činu je určitý právní úkon event. uzavření konkrétní smlouvy, nemá v zásadě otázka platnosti tohoto úkonu význam. Z hlediska trestnosti jednání, které může mít i podobu právního úkonu, není totiž důležité, zda jde o úkon platný či neplatný, ale to, za jakých okolností, v jakých souvislostech a s jakým cílem byl učiněn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 7 Tdo 88/2010, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue, č. 6/2010, str. 185). V dané věci je tak podstatné, že oba obvinění se smluvními ustanoveními řídili, měli skutečnou vůli vyvést obchodní podíly z majetku poškozené společnosti M.G.A., a. s., a to bez jejich ocenění znalcem a za cenu nižší, než byla cena obvyklá. Záměr obviněných provést změny v majetkové struktuře obchodní společnosti M.G.A., a. s., tak byl fakticky realizován, mj. provedením příslušných změn v obchodním rejstříku. Problematika vlivu neplatnosti právních úkonů či jejich neúčinnosti na trestní odpovědnost jejich účastníků je v rozhodovací praxi soudů posuzována v duchu uvedené zásady. Kromě již citovaného usnesení senátu 7 Tdo se Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikovaném pod č. T 575 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 24/2003, vyjádřil tak, že pro posouzení, zda v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce obchodní či jiné, a dokonce není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý právní úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva. Trestného činu se pachatel tedy může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, pokud na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Z dalších rozhodnutí se shodným postojem k řešené otázce viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší soud i na judikát č. 36/2000 Sb. rozh. tr., jehož právní věta výslovně stanoví, že trestní odpovědnost podle §128 odst. 2 tr. zák. není vyloučena, je-li smlouva, kterou pachatel uzavřel nebo k jejímuž uzavření dal popud, podle předpisů občanského nebo obchodního práva neplatná. Z uvedeného výčtu konkrétních rozhodnutí je tak zřejmé, že v otázce platnosti právního úkonu, mezi něž patří i smlouva o prodeji obchodních podílů či jejich částí podle ustanovení §115 odst. 3 obchodního zákoníku, je soudní rozhodování poměrně konzistentní a vychází z jasného názoru, který je však v rozporu s dovolací námitkou obviněných. (K otázce možnosti spáchání trestného činu prostřednictvím neplatných právních úkonů srov. též nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08.) Proto ani v této části nemohla být podaná dovolání posouzena jako důvodná.
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani připomínka obviněných ohledně chování dalších orgánů státní správy, které podle přesvědčení dovolatelů akceptovaly postup při uzavírání předmětných smluv o převodech obchodních podílů a důsledků, jež tyto právní úkony měly pro dotčené obchodní společnosti. Obvinění se tak ohradili proti rozdílnému nahlížení civilních soudů na předmětné smlouvy (ohledně některých již byla vyslovena neplatnost) a přístupu finančního úřadu a rejstříkového soudu, které naopak považovali jednání obviněných za souladné se zákonem. Poukázali přitom na nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, s tím, že dopadá i na předmětnou trestní věc a rozdílný přístup moci soudní a moci výkonné tak v dané věci vedl k porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Nejvyšší soud k této poznámce předesílá, že samotné porušení procesních práv není z hlediska deklarovaného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem pod písmenem g) téhož ustanovení právně relevantním argumentem.
Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud může konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv nemohlo dojít už jen z pouhého rozdílného předmětu zkoumání věci finančním úřadem, rejstříkovým soudem a soudy rozhodujícími v občanskoprávním a trestním řízení. Předmětem kontroly finančního úřadu je ověření správnosti dokladů pro stanovení druhu příjmu, základu daně a výše daňové povinnosti u kontrolované osoby. Jestliže v dané věci byla cena, za níž došlo k převodu obchodních podílů poškozené společnosti na jiné subjekty, příslušným finančním ředitelstvím akceptována, nemůže tato skutečnost vyloučit trestní odpovědnost obviněných. Nelze však opominout výsledek kontroly daně z příjmu právnických osob provedené Finačním úřadem v České Lípě, mj. i za období roku 2004, který jednoznačně konstatoval výrazné podcenění hodnoty převáděných obchodních podílů a v prvním stupni tak rozhodl o dodatečném vyměřené daně z příjmu společnosti M.G.A., a. s.
Pokud jde o trestní řízení, tak především soud prvního stupně velice pečlivě hodnotil veškeré důkazy opatřené orgány činnými v projednávané trestní věci i navržené obhajobou, sám dokazování doplnil přihlížeje k zásadě in dubio pro reo (viz dodatek č. 2 znaleckého posudku), zabýval se všemi aspekty případu, a především své závěry logicky a přesvědčivě zdůvodnil. Oběma obviněným tak byla od počátku trestního stíhání poskytnuta možnost reagovat na veškeré výsledky dokazování, činit návrhy a uplatňovat tak své právo na obhajobu. Trestnost obviněných nebyla v daném případě založena jen na porušení povinnosti určit cenu znalcem obsažené v ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku, naopak pro občanskoprávní posouzení jde pak o otázku, která zásadní měrou předurčuje výrok o neplatnosti předmětných smluv. K naplnění skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. došlo nejen samotným uzavřením předmětných smluv bez znalcem určené ceny, ale především proto, že dohodnutá cena byla výrazně nižší, než jaká odpovídala ceně obvyklé, obchodní společnosti M.G.A., a. s., tak byla v důsledku toho způsobena značná škoda, a s tímto škodlivým následkem byli obvinění srozuměni. K trestní odpovědnosti obviněných tak nedošlo proto, že cena za převod obchodních podílů nebyla určena znalcem, nýbrž proto, že dohodnutá cena neodpovídala ceně obvyklé ve smyslu §89 odst. 12 tr. zák., byla podstatně nižší a v důsledku toho vznikla značná škoda. Pokud jde o obchodní rejstřík, který na návrh provedl změny v zápisech údajů o společnících jednotlivých obchodních společností, je třeba zdůraznit, že jeho úkolem nebylo vůbec posuzovat otázku výše ceny, za kterou nabyly dotčené osoby obchodní podíly z majetku M.G.A., a. s. Pokud jde o skutek popsaný pod bodem I. výroku o vině podle §200d odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2005 v řízení o provedení zápisu byl soud povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady k provedení zápisu vyžadované právními předpisy, tj. v té době §28 odst. 2 písm. c) a §31 odst. 2 obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004. Podle následující právní úpravy, která dopadala na skutek popsaný pod bodem II. výroku o vině, nebyl-li návrh na zápis do rejstříku odmítnut podle §200d občanského soudního řádu ve znění účinném do 14. 3. 2006, soud provedl zápis, jestliže údaje o skutečnostech, které se zapisují do rejstříku, byly doloženy listinami, které vyžaduje zvláštní právní předpis, (§32 obchodního zákoníku ve znění účinném do 14. 3. 2006 a vyhláška č. 250/2005 Sb., o závazných formulářích na podávání návrhu na zápis do obchodního rejstříku, jejíž Příloha č. 9 stanoví podmínky pro zápis skutečností ohledně společníků společnosti s ručením omezeným), firma není zaměnitelná, popřípadě nevyvolává nebezpečí záměny s firmou již dříve zapsanou, a bylo doloženo oprávnění k výkonu zapisovaného předmětu podnikání. Z uvedeného výčtu podmínek zápisu změn do obchodního rejstříku a předmětu zkoumání předpokladů pro provedení zápisu rejstříkovým soudem je zcela evidentní, že otázky řešené v rámci trestního řízení a hlediska určující trestnost činu nesnesou srovnání s řízením u soudu, u něhož je veden obchodní rejstřík.
Dále nemohl Nejvyšší soud akceptovat ani odkaz obviněných na již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 385/07, neboť jím řešená otázka na danou trestní věc nedopadá. Ústavní soud rozhodoval ve věci stěžovatelky a zabýval se otázkou související se soudy tvrzeným pozbytím jejího státního občanství, k němuž mělo dojít sňatkem s cizím státním příslušníkem v roce 1948, čímž podle cizího práva nabyla státní občanství svého manžela. Přes tento výklad státoobčanského statusu stěžovatelky se však státní moc chovala, jako by byla československou občankou, dokonce i občankou České republiky, naposledy v roce 1995 jí bylo vydáno osvědčení o státním občanství. Zcela oprávněně se tak stěžovatelka mohla domnívat, že ke ztrátě občanství sňatkem nedošlo a podle názoru Ústavního soudu k její dobré víře v tomto smyslu přispěly, mj. i akty a postoje veřejné moci, které s ní jako s československou případně českou občankou po dobu více jak padesáti roků zacházely. Věci týkající se státního občanství jsou upraveny správním právem, v jehož rámci jsou vydávána i příslušná rozhodnutí příslušných státních orgánů. Nelze je tak porovnávat s trestním řízením, v němž soudy posuzují předběžné otázky samostatně a je-li tu o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou jím vázány s výjimkou posouzení viny obviněného (srov. §9 odst. 1 tr. ř.). Jedinou výjimkou jsou otázky osobního stavu, o nichž se rozhoduje v občanskoprávním řízení a orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny je řešit samostatně. O takový výjimečný případ však v dané věci nešlo a přes stanovisko Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které akceptovalo dohodnuté ceny, si soudy musely vyřešit stejnou otázku samostatně, neboť se dotýkala posouzení viny obviněných. Situace dobré víry ve státní občanství po pět desetiletí utvrzované ze strany státních orgánů tak nesnese srovnání s názorem odvolacího orgánu rozhodujícího v daňovém řízení, jenž byl navíc v krátké časové návaznosti minimálně zpochybněn zahájením trestního stíhání obviněných, k němuž poprvé došlo dne 7. 5. 2008. Jak již bylo naznačeno z hlediska trestnosti činu je navíc zásadní okamžik jeho dokonání, který nastal převodem obchodních podílů za výrazně nižší než odpovídající cenu a vznikem škody na majetku obchodní společnosti M.G.A., a. s. V době rozhodování Finančního úřadu v České Lípě, resp. Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, tak mohlo obviněnými tvrzené „odstranění důsledků jejich jednání“ vést pouze k náhradě již vzniklé škody.
Rovněž v dovoláních formálně deklarovaná absence úmyslného zavinění nemohla jako právní námitka obstát. Obvinění své od počátku prosazované tvrzení o tom, že jejich úmyslem nebylo způsobení škody, naopak jednali údajně v zájmu poškozené společnosti, založili výlučně na polemice s výsledky dokazování, k nimž dospěly soudy nižších stupňů (srov. str. 9 dovolání: „z provedeného dokazování nevyplývá, že by obžalovaní záměrně nevykonávali svoji působnost s péčí řádného hospodáře …“). Obvinění tak v naprostém rozporu se závěry soudů obou stupňů prosazovali jiný náhled na předmětné obchodní smlouvy a okolnosti, za nichž byly uzavírány. Nejvyšší soud již zdůraznil, že v dovolacím řízení musí zásadně vycházet z těch skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, a při respektování tohoto výkladu není možné dojít k jinému právnímu posouzení zavinění, než že oba obvinění jednali v nepřímém úmyslu, tedy srozuměni se škodlivým následkem jako příčině porušení jejich zákonné povinnosti při správě cizího majetku.
Námitka, jíž obvinění vyslovili nesouhlas se způsobením škody, vychází rovněž z odmítnutí hodnocení provedených důkazů soudy a s rozsahem dokazování, čímž se obvinění ocitli mimo vymezený rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podstatě totiž napadli správnost znaleckého posudku z oboru ekonomika – oceňování, mj. i ceny podílů v obchodních společnostech, vypracovaného společností Česká znalecká, a. s., zapsané v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oddíle I. Ministerstva spravedlnosti. Zpochybnili způsob určení hodnoty jednotlivých obchodních podílů a dokonce předložili nově zpracované ocenění, podle něhož by škoda nepatrně převyšovala pouhý jeden milion korun. Vzhledem k tomu, že tento důkaz nebyl obhajobou předložen před nabytím právní moci napadeného rozhodnutí, nelze soudům ve věci rozhodujícím vytýkat, že jej nebraly v potaz. Naopak podle názoru Nejvyššího soudu zejména soud prvního stupně věnoval otázce určení výše škody dostatečnou pozornost, snažil se reagovat na veškeré připomínky obhajoby a jak již bylo zdůrazněno, svůj závěr o výši škodlivého následku, resp. účinku trestného činu, řádným způsobem zhodnotil. Pokud existují nejednotné odborné názory na způsob ocenění majetku obchodních společností, je potřebné, aby soudy na podkladě vypracovaných odpovědí na odborné otázky logicky a přesvědčivě posoudily konkrétní situaci, která je předmětem trestního řízení. Navíc v daném případě postupovaly soudy zcela v duchu zásady „v pochybnostech ve prospěch“ a modifikovaly výši způsobené škody podle dodatku k původnímu znaleckému posudku srov. str. 9 – 11 rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto, a to i vzhledem ke skutkovému charakteru námitky proti určení ceny obchodních podílů společností Česká znalecká, a. s., neshledal důvod pro doplnění dokazování v řízení o dovolání, jak se domáhali obvinění. (Srov. ustanovení §265o odst. 2 a především §265p odst. 7 tr. ř.) Ohledně výše škody se obvinění dále dožadovali jejího snížení tak, aby byla odečtena výše pohledávky obviněného Ing. P. P. za společností M.G.A, a. s., který poškozené společnosti poskytl půjčky. Soud prvního stupně, s nímž Nejvyšší soud plně souhlasí, však správně uvedl, že jejich splatnost byla dne 10. 12. 2003 prodloužena o tři roky, tj. do poloviny, resp. konce prosince roku 2006 a k vypořádání tohoto závazku v době činu tak ještě společnost nemusela přistoupit. Navíc je ze všech okolností zřejmé, že záměrem převodu obchodních podílů nebyla předčasná úhrada půjček, nýbrž zmenšení majetku obchodní společnosti M.G.A., a. s. Pokud dovolatelé zmínili, že se realizací obchodních případů neobohatili, může Nejvyšší soud jen poznamenat, že znakem skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího podle §255 tr. zák. ani v jeho přísnějších ustanoveních není obohacení pachatele či jiného, jako je tomu u trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Podstatou tohoto trestného činu je tak jednání, jímž dojde ke škodě na cizím spravovaném majetku bez zjištění obohacení, event. jiné výhody. V posuzované věci obvinění jednali tak, že došlo ke zmenšení hodnoty majetku obchodní společnosti, který byli povinni spravovat, a v případě, že by správu prováděli řádně, k úbytku by nedošlo. O tom, že ke vzniku škody v dané věci došlo v příčinné souvislosti s porušením povinnosti vykonávat působnost předsedy a člena představenstva akciové společnosti s péčí řádného hospodáře ve smyslu §196 odst. 3 obchodního zákoníku tak není jakýchkoli pochybností.
Většinou své dovolací argumentace opakovali obvinění Ing. P. P. a Ing. V. T. obhajobu z předcházejících stadií trestního řízení, na níž však především soud prvního stupně dostatečným způsobem reagoval. Tvrzení ohledně možného znevýhodnění jednotlivých společností ve veřejných zakázkách v důsledku osobních neshod ve vedení poškozené společnosti ze správných důvodů (srov. str. 13 až 14 odsuzujícího rozsudku) soud prvního stupně nepřijal, přičemž Nejvyšší soud se s takovým postupem ztotožnil. V této souvislosti lze správné úvahy okresního soudu doplnit tak, že o prodeji obchodních podílů rozhodli oba obvinění na valné hromadě konané dne 25. 5. 2004, přičemž podle zápisu založeném na č. l. 180, 181 trestního spisu oba rovněž hlasovali pro „likvidaci akciové společnosti“. Z tohoto pohledu se jejich tvrzení o ohrožení činnosti obchodních společností, v nichž měla M.G.A., a. s., obchodní podíly, jeví minimálně jako nepatřičné. Pokud bylo jejich záměrem „zlikvidovat“ akciovou společnost, nemuselo dojít k odstraňování jejího majetku proti vůli dalšího člena představenstva – svědka Ing. P. R. , CSc., který sám podal návrh na likvidaci poškozené společnosti, byť z obavy před konáním obviněných. Rovněž je téměř nepravděpodobné, aby díky samotným osobním neshodám v představenstvu akciové společnosti M.G.A., která byla jedním z více společníků dotčených společností s ručením omezeným, byly tyto společnosti znevýhodněny v procesu zadávání veřejných zakázek. Je prakticky vyloučeno, aby vnitřní problémy jednoho ze společníků vedly ke ztrátě základních kvalifikačních kritérií zájemce o účast na veřejné zakázce, které např. platily od 1. 4. 2004 do 30. 6. 2006 v období účinnosti zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (srov. §31 citovaného zákona). Rovněž námitku omezení převoditelnosti obchodních podílů považoval již soud prvního stupně za lichý argument, když obchodní podíl ve VÚK Panenské Břežany, s. r. o., byl převeden na Ing. P. M. , který předtím nebyl společníkem uvedené společnosti. Okresní soud zdůraznil, že z pohledu poškozené M.G.A., a. s., neexistoval jediný racionální důvod pro převod obchodních podílů. Navíc z obsahu společenských smluv (srov. např. společenská smlouva VÚK – Kovohutě, s. r. o., na č. l. 967 a násl.) a konečně i z obsahu dovolání obviněných je patrno, že převod na třetí osoby nebyl a priori vyloučen, ale pouze podmíněn souhlasem valné hromady, což konstatoval v závěru svého dovolání i obviněný Ing. P. P. a v podstatě tak popřel své tvrzení o nepřevoditelnosti obchodních podílů na jiné osoby než společníky.
Obě dovolání tedy kromě právních námitek obsahovala rovněž výtky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jež však uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nenaplňují. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění na jejich podkladě učinily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, apod. Soud prvního stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině obviněných Ing. P. P. a Ing. V. T. pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu a obviněného Ing. P. P. pod bodem II. téhož výroku.
Právní námitky obviněných posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, evidentně ve vztahu k oběma dovolatelům byl skutek v bodě I. výroku o vině rozsudku okresního soudu správně kvalifikován jako dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., a vytýkané vady neshledal Nejvyšší soud ani ve výroku o vině pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně. Krajský soud v Praze, který se snad až příliš stručně ztotožnil se všemi závěry soudu prvního stupně, aniž by sám reagoval na konkrétní námitky odvolání, však rozhodl věcně správně, pokud podaná odvolání shledal nedůvodnými. Obě napadená rozhodnutí tak nejsou zatížena hmotně právní vadou a Nejvyšší soud proto dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovoláních v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová