ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.416.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 416/2012-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 5. 2012 o dovolání obviněného J. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 10 To 85/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011, byl obviněný J. V. uznán vinným pod bodem 1) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“), pod bodem 2) přečinem krádeže podle 205 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 4) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 5) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
1) dne 07. 11. 2009 v době od 05:00 hod. do 05:10 hod. před barem Paluba v ul. Hradební v Novém Bydžově zcela bezdůvodně třikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje R. N., nar. 29. 5. 1978, čímž mu způsobil krvácení z nosu, se kterým lékařské ošetření nevyhledal, a následně udeřil R. P. nar. 18. 11. 1980 nejméně jedenkrát pěstí do jeho obličeje v oblasti pravého oka, kde mu způsobil hematom pod obočím,
2) dne 19. 02. 2010 v době od 17:00 hod. do 17:05 hod. v ul. Marka Bydžovského v Novém Bydžově v úmyslu jej o něco okrást přistoupil k P. S., nar. 24. 10. 1973, rukama jej účelově objal a zkoušel nadzvednout do výšky a přitom mu ze zadní kapsy kalhot k jeho škodě odcizil peněženku s finanční hotovostí ve výši nejméně 600,- Kč, kterou z ní vyňal a ponechal si ji, a poté peněženku odhodil na zem s dotazem k poškozenému, zda mu náhodou nevypadla peněženka,
3) dne 21. 02. 2010 v době od 19:30 hod. do 19:45 hod. ve Sport baru na Masarykově náměstí v Novém Bydžově v opilosti v přítomnosti většího počtu dalších osob vyhrožoval usmrcením obsluhující servírce V. K., nar. 17. 10. 1983, a to slovy: „Vím, v kolik končíš, končíš v sedm a ty domů nedojdeš!“, „Přinesu si pistoli a všechny vás tady postřílím, poleju vás ředidlem a zapálím, přinesu si mačetu a uřežu vám hlavy!“, přičemž toto jednání v ní vzbudilo natolik důvodnou obavu o její zdraví a život, že došlo k přivolání Policie ČR, kdy poté, co se na místo dostavila přivolaná hlídka Policie ČR, Obvodního oddělení Nový Bydžov, ve složení nstržm. Pavel Lihan a prap. Dalibor Antoš, uniformovanému nstržm. Pavlu Lihanovi, který se mu snažil v rámci plnění svých služebních povinností v zájmu ochrany zdraví a života cizích osob a cizího majetku zamezit v návratu do baru, vyhrožoval mj. i usmrcením, useknutím ruky, že ho svlékne z uniformy, jakož i tím, že ho prohodí dřevěnou zástěnou umístěnou v baru, čímž v nstržm. Pavlu Lihanovi vzbudil důvodnou obavu o jeho zdraví a život,
4) dne 06. 05. 2010 v době od 18:00 hod. do 19:30 hod. v restauraci Lev na Masarykově náměstí v Novém Bydžově v opilosti za přítomnosti většího počtu osob nejprve slovně hrubými vulgárními výrazy napadl J. L., nar. 26. 09. 1976, pak i bývalou přítelkyni P. K.u, nar. 23. 03. 1967, které vyhrožoval i zabitím, kdy v dalším výhrůžném jednání mu zabránila majitelka restaurace Nhung Nguyen Thi tak, že před něho předstoupila s kulečníkovým tágem v ruce, čehož se obžalovaný zalekl a z restaurace odešel, ale následně před restaurací opakovaně slovně napadl P. K. a vyhrožoval jí opět zabitím a dále ji fyzicky napadl tak, že ji uchopil za kapuci a táhl ji za sebou, kdy P. K. se podařilo z jeho sevření vysmeknout a z místa odešla, kdy poté se obžalovaný na přechodu pro chodce před restaurací Lev snažil úderem ruky srazit z projíždějícího motocyklu neustanoveného řidiče, dále pěstí udeřil do kapoty projíždějícího neustanoveného osobního motorového vozidla, a pak pokračoval do trvalého bydliště P. K. v ul. Marka Bydžovského v Novém Bydžově, kde rukama mlátil a nohama kopal do kovových vrat se slovy „Všechny tady zabiju, podpálím to tady, pusťte mě dovnitř !“, a dále ještě i vyhrožoval P. N., nar. 07. 11. 1974, zabitím, a také jej fyzicky napadl se slovy „Tak pojď, rozdáme si to!“, a to tak, že se ho snažil udeřit pěstí a kopnout obutou nohou, což se mu však nepodařilo, neboť P. N. jeho údery vykryl, přičemž v jeho dalším útočném jednání mu bylo zabráněno až hlídkou Policie ČR,
5) dne 11. 11. 2010 v době od 21:00 hod. do 21:30 hod. v Novém Bydžově na nám. T. G. Masaryka za účelem vlastního sexuálního uspokojení si L. J., nar. 01. 03. 1989, po jejím uchopení zezadu kolem pasu zatáhl do telefonní budky, kde si ji přitiskl jejími zády k sobě a proti její vůli, kdy jej odstrkovala a chtěla po něm, aby ji nechal být, ji osahával na prsou a stehnech, pak si ji přetočil čelem k sobě, a poté, co mu dala požadovanou pusu, ji začal přes její nesouhlas líbat na krku a požadoval po ní líbání na ústa, což odmítla, na což jí sdělil, že ji doprovodí domů, kdy si ji pravou rukou přitiskl ke svému boku a i se slovy, že by ji chtěl ošukat, si ji dovedl ke kostelu Sv. Vavřince na Revoluční Třídě v Novém Bydžově, kde ji přimáčkl zády na vrata kostela a svým tělem se k ní přitiskl tak, aby se mu nemohla vysmeknout, a po líbaní na její ústa a krk jí přikázal, aby mu rukou třela jeho obnažený penis, což nakonec učinila pro bezvýchodnost situace, kdy pochopila, že se mu neubrání a měla strach, aby jí neublížil, neboť o něm věděla, že má výbušnou povahu, kdy po několika minutách tohoto tření, kdy u něho nedošlo k erekci, ji uchopil a odvlekl do cca 3-4 m vzdáleného výklenku v obvodové zdi kostela, do kterého ji natlačil, chytil ji za vlasy, hlavu ji zvrátil dozadu a začal ji líbat na obličej, pusu a krk a znovu jí přikázal, aby mu třela jeho penis, což učinila, kdy si po cca 2 minutách musela z ruky sundat černou textilní rukavici a v tření pokračovat, pak jí přikázal, aby si vzala jeho penis do úst, což odmítla, stlačil ji proto tlakem na ramena do dřepu, uchopil ji zezadu za hlavu a jeho už ztopořený penis jí zasunul do úst, s hlavou jí pak pohyboval dopředu a dozadu až se začala dávit, po asi 2 minutách pak musela pokračovat asi 3 minuty v tření jeho penisu rukou, kdy pak jí přikázal, aby si ho vložila opět do úst, že už za chvíli bude, a protože mu řekla, že nemůže, chytil ji zase za hlavu a přitlačil ji k jeho penisu, který si musela vložit do úst a po chvíli, co mu jej sála, řekl „Bacha, už budu !“, a následně v ústech ucítila jeho sperma, které vyplivla na zem do mulčovací kůry, kdy pak ji ještě po zapnutí kalhot políbil a z místa činu odešel, přičemž u poškozené L. J. se v důsledku tohoto jednání obžalovaného rozvinula chronická posttraumatická stresová porucha, kterou trpí do současné doby, mající za následek omezení její psychické a sociální výkonnosti s výrazným snížením kvality života, když trpí poruchami spánku (extrémní nespavostí), neodbytným znovu vybavováním prožitého traumatu v podobě rušivých vzpomínek a snů provázených výraznou úzkostí, prožíváním úzkosti při expozici okolnostem trauma připomínajícím, pocity vyčerpání a únavy, anhedonií (neschopností radovat se), příznaky vegetativní hyperaktivace, poruchami koncentrace, hypervigility (nadměrná ostražitost) a přehnanými úlekovými reakcemi,
Za tyto trestné činy byl obviněný J. V. odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) roků. Podle §56 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo psychiatrické ochranné léčení v ambulantní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody P. S., nar. 24. 10. 1973, bytem Nová 1944, Nový Bydžov, částku 600,- Kč.
Vrchní soud v Praze, který jako soud odvolací rozhodoval o odvolání obviněného J. V., usnesením ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 10 To 85/2011, rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 10 To 85/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011, podal obviněný J. V. prostřednictvím obhájce JUDr. Františka Divíška dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť oba soudy nesprávně právně posoudily skutky ad 1), 4) a 5) výroku rozsudku nalézacího soudu. Dovolání tak nesměřuje proti právní kvalifikaci skutků ad 2) a ad 3) výroku rozsudku nalézacího soudu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že pokud se týká skutku ad 1), v situaci, kdy soudy nižších stupňů uvěřily verzi poškozených N. a P. odlišujících se od verze obviněného pouze v intenzitě úderů, mělo být jeho jednání posouzeno jako jednání přestupkové, nikoliv jako trestný čin, a to vzhledem k době a místu, kdy k němu došlo, a k nepatrným následkům. Názor obviněného, že pokud by se takového jednání dopustil někdo jiný, byl by případ řešen před jiným orgánem, případně vůbec, akceptoval ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011 i vrchní soud a v řízení, které poté proběhlo u nalézacího soudu, nebylo provedeno žádné nové dokazování, které by mohlo zřetelně vyslovený právní názor změnit. V novém rozhodnutí odvolacího soudu není tomuto bodu prakticky věnována žádná pozornost. Podle dovolatele lze označit stupeň nebezpečnosti činu pro společnost za nepatrný.
K bodu 4) dovolatel namítal, že svědky L. a N. bylo potvrzeno, že neměli žádné obavy z chování obviněného. A právě výpovědi L. a N. byly důvodem pro závěr nalézacího soudu v dřívějším rozhodnutí, že intenzita jeho jednání nedosáhla takového stupně, aby bylo možné v něm spatřovat naplněné znaky skutkové podstaty žalovaných přečinů. Také v případě tohoto bodu se dovolatel domnívá, že měl být postižen v rámci správního řízení pro přestupek a nikoliv v rámci trestního řízení pro žalované přečiny.
Nejvýraznější výhrady měl dovolatel ke skutku ad 5). Z výpovědi poškozené J.é o chování obviněného vůči ní na náměstí v Novém Bydžově a ze záznamu kamer tam instalovaných nevyplývá, že by se vůči ní dopustil jakéhokoliv násilného jednání. Do telefonní budky vstoupila k obviněnému sama a dobrovolně a při tom, co se mezi nimi odehrálo na náměstí (podle výpovědi poškozené), nepoužil obviněný vůči ní násilí ani hrozbu násilím. Obviněný je také přesvědčen, že není důvod pro závěr obou soudů o tom, že poškozená trpěla a trpí takovým zdravotním postižením, které lze kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Podle závěrů znalkyně MUDr. Vostatkové trpěla poškozená po dobu jednoho měsíce projevy těžkého stupně posttraumatické stresové poruchy s nutnou psychickou léčbou s medikací do poloviny prosince 2010, která přešla do chronického charakteru s pozvolným uzdravováním v řádu měsíců, přičemž nebylo možné vyloučit trvalé následky. Z toho vyplývá, že výraznější zdravotní potíže psychického rázu mohla mít poškozená po dobu jednoho měsíce od posuzované události a v této době by bylo možné uvažovat o omezení v jejím obvyklém způsobu života. V pozdější době sice ještě přetrvávaly částečné psychické problémy, které postupně ustupovaly, avšak nepředstavovaly takové omezení běžného života, které by bylo možné kvalifikovat stejně, jako období bezprostředně následující po činu. Za této situace vznikají pochybnosti, zda jednáním obviněného byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví.
V závěru dovolání proto obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011 zrušil a následně zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2011 ve výrocích o vině trestným činem výtržnictví, přečinem výtržnictví a zločinem znásilnění, v celém výroku o uloženém trestu a způsobu jeho výkonu a ve výroku o ochranném opatření a věc vrátil nalézacímu soudu, aby ji v rozsahu zrušení znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného J. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že pod uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit dovolací argumentaci obviněného, která se týká právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu. Naopak podřaditelné v tomto smyslu nejsou námitky obviněného stran hodnocení výpovědi poškozené L. J. a záznamu z kamerového systému. K tomu dále státní zástupkyně poznamenala, že skutková zjištění soudů patřičně korelují s provedeným dokazováním. Nebyly zjištěny žádné výrazné rozpornosti, a to již vůbec ne křiklavého či extrémního rázu. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného popsané pod body 1) a 4) výroku odsuzujícího rozsudku vyhodnotily jako trestné činy. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v prvním případě výrazně patrný s odkazem na hlediska stanovené v §3 odst. 4 tr. zák. Především osoba pachatele a způsob provedení bezdůvodného ataku posouvají jednání obviněného daleko za hranice působnosti zákona o přestupcích. Nepřiléhavý je v tomto směru poukaz na poznámku odvolacího soudu v předchozím rozhodnutí, že pokud by se takového jednání dopustil někdo jiný, byl by případ řešen před jiným orgánem než soudem, případně vůbec. Jednak šlo o hypotetickou úvahu, pokud by se jednání dopustil na rozdíl od dovolatele pachatel požívající dobré pověsti v místě bydliště, jednak je zřejmé, že odvolacímu soudu šlo především o pečlivé zdůvodnění úvahy, z jakého důvodu se jedná o trestný čin. Nalézací soud zcela adekvátně reagoval hodnocením osoby dovolatele, které vyznělo výrazně negativně. Společenská nebezpečnost jeho jednání je dále zvyšována skutečností, že došlo k napadení dvou osob a způsobem napadení. Ani jednání popsané pod bodem 4) výroku odsuzujícího rozsudku nedává prostor pro úvahy o postihu za správní delikt. Osoba dovolatele a způsob provedení činu, zvláště v kontextu další trestné činnosti, dává podklad pro závěr, že jeho jednání je natolik společensky škodlivé, že uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku by bylo naprosto nepostačující. Namítaná skutečnost, že dovolatel byl pod vlivem alkoholu a poškození J. L. a P. N. neměli z jeho chování obavy, je v této souvislosti zcela nevýznamná.
Pokud se týká bodu 5) výroku rozsudku nalézacího soudu, státní zástupkyně uvedla, že zpochybňované užití násilí a hrozby násilí soudy nepochybně dovodily z výpovědi poškozené L. J., která popsala kromě jiného nátlakové jednání obviněného J. V., svůj strach z toho, že jí něco udělá, stejně jako svůj odpor k vzetí penisu obviněného do úst, načež jí obviněný natlačil do dřepu, uchopil ji zezadu za hlavu, zasunul jí penis do úst a pohyboval s ním dopředu a dozadu, až se začala dávit. Obviněný J. V. jednoznačně užil násilí a tím donutil jiného k pohlavnímu styku, přičemž tento čin spáchal pohlavním stykem srovnatelným se souloží. Současně je třeba brát v potaz následek jeho činu. U poškozené L. J. se v důsledku jeho jednání rozvinula chronická posttraumatická stresová porucha, kterou trpěla až do doby rozhodování nalézacího soudu. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, poukázal na měsíc trvající těžký stupeň přechodné duševní poruchy a posléze středně těžkou formu chronického charakteru s výrazným snížením kvality života poškozené. V dalším průběhu poruchy znalkyně očekávala persistenci příznaků nejméně v řádu měsíců s pouhým pozvolným uzdravováním, kdy možnost trvalých následků je značně pravděpodobná. Soudní praxe považuje za delší dobu trvající poruchu zdraví takovou vážnou poruchu, která omezuje způsob života poškozeného zpravidla nejméně po dobu šesti týdnů. Odlišně posouzená doba je nicméně odůvodněna závažnější povahou poruchy, příznaky, délky léčení nebo pracovní neschopnosti. Přestože těžký stupeň poruchy zdraví trval v tomto případě u poškozené jeden měsíc, následně šlo o stav středně těžký v řádu měsíců s výrazným snížením kvality života. Popsanou vážnou poruchu zdraví lze bez jakýchkoli pochybností subsumovat pod těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřila také souhlas s tím, aby navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný J. V. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Uvedené závěry však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu, nelze učinit.
Trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a prakticky shodně přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Jednání zde má dvě formy, a to hrubou neslušnost a výtržnost. Konkrétní jednání může naplňovat obě tyto formy, které se někdy překrývají. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že narušuje veřejný klid a pořádek, vzbuzuje veřejné pohoršení nebo hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost více osob současně přítomných apod. Hrubou neslušností je jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky (z příkladů výslovně v §358 tr. zákoníku zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí). Jako další příklady je možno uvést hrubý útok na čest a vážnost občana (např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem). Ze slov hrubá neslušnost plyne, že musí jít o závažnější neslušnost příčící se pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba zejména hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem a z hlediska jeho povahy hrubě uráží jiné osoby, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost více osob současně přítomných (fyzické napadení zejména více osob, bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Napadením jiného je jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikované pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr., dále srov. č. 40/1977 Sb. rozh. tr., č. T 173/2001 a č. T 417/2002 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Při posuzování činů výtržnické povahy je nutné z hlediska §358 tr. zákoníku, ale stejně i §202 tr. zák. zejména: uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku (slovní či jiné nebezpečnější projevy), posoudit okolnosti, za nichž byl čin spáchán (na pracovišti, na ulici, v restauraci, na shromáždění občanů, dále denní či noční doba, počet pachatelů), zjišťovat pohnutku činu (arogance vůči ostatním občanům, vyprovokování), zhodnotit následky (poranění osob, poškození věcí) a zhodnotit osobu pachatele (dosavadní způsob života, povahové vlastnosti, kriminální minulost). Srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1975, sp. zn. 11 Tz 31/1975, publikované pod č. 4/1976 Sb. rozh. tr. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Pachatelem výtržnictví může být kdokoli, jde tedy o obecný subjekt.
Zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, spáchá-li takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví. Za pohlavní styk se podle judikatury považuje jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby (stejného nebo jiného pohlaví). Jde tedy o soulož, pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (např. orální pohlavní styk, anální pohlavní styk), ale i např. pouhé osahávání ženy na prsou, ohmatávání genitálií muže či ženy a podobně. Čin je dokonán tím, že pachatel násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy jiného donutil k pohlavnímu styku (arg. „donutí“), anebo k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti. Vyžaduje se proto, aby pachatel dosáhl pohlavního styku. Pokud však došlo k pohlavnímu styku ve formě soulože nebo jiného pohlavního styku provedenému srovnatelným způsobem se souloží, je třeba takové jednání pachatele posoudit nejen podle §185 odst. 1 tr. zákoníku, ale i odst. 2 písm. a) téhož ustanovení tr. zákoníku, neboť v případě soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží jde o zvlášť přitěžující okolnost podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za násilí ve smyslu §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku se podle soudní praxe považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit.
Nalézací soud k bodu 1) výroku rozsudku provedl důkazy spočívající ve výslechu svědků R. P., R. N. a M. Š. a přečetl lékařskou zprávu poškozeného R. P. ze dne 7. 11. 2009, který utrpěl zhmoždění obličeje s mírným otokem pravé tváře a hematom pod obočím pravého oka i zhmoždění krku. Následně nalézací soud uvedl, že pokud se týká skutku pod bodem 1), toto jednání obviněného je nutno kvalifikovat jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Obviněný na místě veřejnosti přístupném napadl zcela bezdůvodně jednak R. N. a jednak R. P., a to takovým způsobem, že poškozený R. N. musel v souvislosti s jednáním obviněného vyhledat lékařské ošetření. V průběhu dokazování nebylo zjištěno, že by poškození obviněného k tomuto jednání vyprovokovali, tohoto jednání se obviněný dopustil bezdůvodně, což potvrzuje i svědek M. Š.. V kontextu s hodnocením obviněného je podle názoru soudu nutno toto jednání skutečně kvalifikovat tak, jak je výše uvedeno, kdy bylo vzato do úvahy i to, že obviněný nenapadl pouze jednoho člověka, ale napadl dvě osoby. Společenská nebezpečnost jednání obviněného je zvyšována kromě jeho výrazně negativního hodnocení i tím, že již v minulosti byl za podobné jednání postižen a rovněž tím, že svůj fyzický útok podporoval i verbálním napadáním poškozených, takže podle názoru soudu nebylo možno toto jednání hodnotit např. jako přestupek, avšak naopak tak, jak je výše uvedeno (srov. str. 16 až 17 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud se v podrobnostech zabýval výpověďmi slyšených svědků R. P., R. N. a M. Š., aby mohl přezkoumat uvedené závěry soudu prvního stupně a správně vyhodnotit a posoudit jednání obviněného J. V. s ohledem na všechny relevantní okolnosti jeho jednání. Svědek R. P. popsal chování dovolatele tak, že poté, co usnul na baru a poté byl stržen z barové židle vyhazovačem a vytažen ven z baru Paluba, začaly debata a rozepře s majitelem Paluby a vyhazovačem, následně okolo procházel obviněný V., který neměl žádný důvod, aby se do něčeho zapojoval, protože o probíhajícím sporu nic nevěděl, kdy bezdůvodně napadl svědka N. a ostatním hrozil, že pokud zavolají policii, bude pokračovat. Následně obviněný napadl také samotného svědka R. P., a to pěstí do oka, kdy upadl na zem a obviněný mu hrozil, že jestli se zvedne tak, že ho „tam dokope“ (srov. zejména č. l. 459 spisu). V podstatě shodně vypověděl i svědek R. N., který uvedl, že ho obviněný napadl třemi údery do obličeje, protože nechtěli vyvolávat konflikty, tak šli za roh do vedlejší ulice, kam za nimi přišel obviněný a majitel baru, pořád jim nadávali a vyhrožovali, až obviněný udeřil P. do obličeje, ten spadl na zem a tekla mu krev (č. l. 461 až 462 spisu). Svědek M. Š. potvrdil, že obviněný V. neměl důvod napadnout svědka P. (srov. č. l. 464 spisu). S ohledem na skutečnosti vyplývající z výpovědí jednotlivých svědků je možné podle názoru Nejvyššího soudu uzavřít, že nalézací soud se dostatečně zabýval a vypořádal s intenzitou a průběhem útoků, posoudil okolnosti, za nichž byl čin spáchán, tj. v blízkosti baru a ve velmi brzké ranní době, zjistil také, že dovolatel se svého jednání dopustil, aniž by měl k tomu jakýkoliv důvod (např. že by jej k tomu někdo vyprovokoval), dále zhodnotil následky, tedy poranění napadených svědků spočívající u R. N. v krvácení z nosu a u R. P. v hematomu pod obočím, jakož i vyhrožování a další výroky obviněného v souvislosti s napadením, a rovněž zhodnotil také osobu pachatele, který se již v minulosti dopouštěl obdobné činnosti, kdy dále jeho osoba byla negativně hodnocena, neboť podle zprávy o pověsti Městského úřadu Nový Bydžov se dovolatel opakovaně dopouštěl přestupků proti občanskému soužití a proti majetku (srov. č. l. 364 až 365 spisu).
Nejvyšší soud tak ve shodě s odvolacím soudem uzavírá, že nalézací soud postupoval při provádění důkazů zákonným způsobem, zákonným způsobem provedené důkazy také hodnotil a zjistil skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. str. 9 usnesení odvolacího soudu). Nalézací soud provedl všechny reálně dostupné relevantní důkazy a tyto důkazy řádně, logicky a úplně zhodnotil. Správná skutková zjištění posoudil nalézací soud správně i po stránce právní (srov. str. 10 usnesení odvolacího soudu). Pokud se týká předchozího rozhodnutí odvolacího soudu ve věci (tj. usnesení ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 10 To 50/2011), Nejvyšší soud k námitkám uplatněným obviněným považuje za nutné dodat následující. Odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí konkrétně popsal, že pokud jde o bod ad 1) výroku napadeného rozsudku (myšleno rozsudku nalézacího soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011), je nutno připustit, že pokud by se jednání dopustil pachatel, který má na rozdíl od obviněného v místě bydliště dobrou pověst, nebylo by toto jednání předmětem trestního řízení a bylo by řešeno buď jiným způsobem nebo by případně nebylo řešeno vůbec. Je nutno poukázat na to, že verze svědků R. P. a R. N. se od tvrzení obviněného liší pouze v intenzitě úderů a je nutno poukázat na to, že nalézací soud jen paušálním způsobem konstatoval, že obviněný se v tomto případě dopustil trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 2 tr. zák., aniž tuto právní kvalifikaci podrobně rozebírá a chybí úvaha, proč a z jakého důvodu se jedná o tento trestný čin (srov. str. 3 usnesení odvolacího soudu ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 10 To 50/2011). Na základě takto provedeného konstatování odvolacího soudu nelze tvrdit, jak to činí dovolatel, že by odvolací soud od svého původního názoru ustoupil či jej změnil, naopak je nutné tuto pasáž prvního rozhodnutí odvolacího soudu hodnotit a vykládat tak, že právě u obviněného J. V. je v popisu skutku uvedené jednání případně možné kvalifikovat jako předmětný trestný čin, avšak za předpokladu, že se nalézací soud dále vypořádá s připomínkami a pokyny odvolacího soudu, což také následně nalézací soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 9. 2011, č. j. 9 T 5/2011-612, učinil. Následná argumentace nalézacího soudu již byla výše rozebrána a Nejvyšší soud se k ní zcela přiklonil, neboť odpovídá již shora uvedené ustálené judikatuře. Je sice pravdou, že nikoli každé napadení, byť k němu dojde veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, není nutně výtržností ve smyslu §202 odst. 1 tr. zák. nebo §358 odst. 1 tr. zákoníku (srov. č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). K tomu, aby byl spáchán trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. tak, že se pachatel dopustí výtržnosti tím, že napadne jiného, musí mít napadení jiného skutečně povahu výtržnosti, tj. jednání závažným způsobem narušujícího veřejný klid a pořádek. Tak tomu ve zvažovaném případě ovšem bylo, neboť došlo nejen k bezdůvodnému napadení dvou osob, ale stalo se tak v nočních hodinách na ulici, kdy poškození se snažili svým odchodem z místa prvotního napadení R. N. konflikt ukončit, ale obviněný je ještě s další osobou pronásledoval, dostihl je a došlo k dalšímu napadení poškozeného R. P., který byl sražen dokonce na zem a bylo mu obviněným vyhrožováno, že jestli se zvedne tak, že ho „tam dokope“. Takové jednání je třeba považovat za typickou výtržnost, která ve zvýšené míře, tedy hrubě narušuje občanské soužití, neboť vzhledem k popsaným konkrétním okolnostem jednání obviněného nelze považovat za méně závažné či běžné nebo obvyklé projevy rušení takového soužití (srov. č. T 448/2003 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu). Vzhledem k tomu a s přihlédnutím k dalším okolnostem již správně zdůrazněným nalézacím soudem ve vztahu k bodu 1) výroku rozsudku správně tento soud kvalifikoval jednání obviněného jako trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák.
Pokud se týká skutku popsaného v bodě 4) výroku rozsudku nalézacího soudu, uvedený soud ve svém prvním rozsudku ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011, obviněného J. V. zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť označený skutek není trestným činem, což odůvodnil tím, že v případě poškozených L. a N. intenzita jednání obviněného nebyla taková, aby se toto jednání dalo považovat za jakýkoli trestný čin (srov. str. 18 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Následně odvolací soud ve svém zrušujícím rozhodnutí ze dne 23. 6. 2011, sp. zn. 10 To 50/2011, podotknul, že pokud jde o tuto zprošťující část napadeného rozsudku, je nutno souhlasit s argumentací státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, kde skutečně bylo prokázáno, že obviněný v době, kdy se měl jednání dopustit, měl v krvi 1,99 promile alkoholu, jeho jednání bylo takové intenzity, že proti němu musela zasahovat i vietnamská provozovatelka restaurace a úvahy státního zástupce, že jednání obviněného nelze bagatelizovat, mají reálný podklad v provedených důkazech (srov. str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu). V návaznosti na to nalézací soud uznal obviněného vinným i tímto skutkem, kdy v odůvodnění svého rozsudku ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011, uvedl, že jednání obviněného kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kdy bylo přihlédnuto k tomu, že obviněný jednal pod vlivem alkoholu, kdy ze záznamu o dechové zkoušce bylo zjištěno, že mu bylo naměřeno 1,99 promile alkoholu. Rovněž soud posuzoval i to, že výtržnického jednání se obviněný dopustil již v restauraci Lev v Novém Bydžově, a to vůči J. L.i P. K.. I z jeho doznání vyplývá, že proti němu musela zakročit vietnamská provozovatelka restaurace, dokonce s tágem v ruce, aby svého jednání zanechal. J. L. jednání obviněného přimělo k tomu, aby společně se svojí přítelkyní z baru odešel. Obviněný pak ve svém jednání pokračoval i na ulici, kde se snažil strhnout projíždějícího motocyklistu, udeřil do kapoty osobního automobilu, a to bez jakýchkoliv relevantních důvodů. I z tohoto jednání, stejně tak jako z jednání proti P. K., je usvědčován výpovědí svědka P. N., ze které vyplývá, že se jej obviněný pokusil fyzicky napadnout, avšak on jeho jednání vykryl. Protože jednání obviněného pokračovalo delší dobu na místě, které je veřejnosti přístupné, obviněný napadl více osob a choval se i jinak výtržnickým způsobem, je zřejmé, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se částečně veřejně a částečně na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti a to i tím, že se pokusil napadnout P. N. (srov. str. 17 až 18 rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011).
Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje s touto argumentací a právní kvalifikací provedenou nalézacím soudem, přičemž nad rámec uvedeného, včetně judikatury podrobně rozvedené již shora ve vztahu k bodu 1) rozsudku nalézacího soudu, dodává, že podle výpovědi svědka P. N. k němu přišel obviněný a neslušnými větami se do něj opřel. Postavil se před svědka, asi se chtěl prát. Vznikla slovní potyčka, u které byly další dvě svědkyně, mj. svědkyně K. (srov. č. l. 469 spisu). Svědek J. L. vypověděl, že ačkoliv on sám neměl z jednání dovolatele strach, odešel se svědkyní K., která se lekla, neboť není zvyklá, aby někdo zvyšoval hlas (srov. č. l. 479 spisu). Jak již bylo výše rozebráno, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se mj. dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví a majetku. Jak je zřejmé z předestřených výpovědí, minimálně v případě svědkyně P. K., která u hlavního líčení odmítla vypovídat (srov. č. l. 479 spisu), dospělo jednání obviněného k tomu, že tato měla z obviněného strach a odešla v doprovodu svědka J. L.. Dovolatel svými verbálními projevy také jednal proti pravidlům občanského soužití a zásadám občanské morálky, přičemž i svým dalším popsaným jednáním výrazně narušoval veřejný pořádek a rovněž hrubě narušoval občanské soužití, neboť se neuctivě choval hned k několika svědkům incidentu (srov. již shora uvedené rozhodnutí pod č. T 448/2003 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu).
K bodu 5) výroku rozsudku nalézací soud uvedl, že tento byl jednoznačně a beze všech pochybností obviněnému prokázán výpovědí poškozené L. J.. Dále nalézací soud poznamenal, že z výpovědi znalkyně MUDr. Jany Vostatkové jednoznačně vyplývá to, že poškozená by nikdy netrpěla takovými psychickými potížemi, pokud by neprožila vysoce traumatizující zážitek, tzn. pokud by se svého jednání dopustila dobrovolně, jak to tvrdí obviněný. Je rovněž jednoznačně prokázáno, že zjištěné závažné projevy, které byly u poškozené diagnostikovány jako posttraumatická stresová porucha, a to dokonce v chronické formě, u poškozené v současné době přetrvávají, mají za následek negativní ovlivnění kvality jejího každodenního života, a to i přesto, že se poškozená podrobila i odborné psychiatrické léčbě. Ze závěrů znaleckého posudku je jednoznačně dáno, že posttraumatická stresová porucha je vnímána jako velmi vážné onemocnění, a to v tomto případě i proto, že prognóza uzdravení poškozené je i v současné době velmi nejistá a nelze u ní vyloučit trvalé poškození duševního zdraví, zejména z hlediska omezení její psychické a sociální výkonnosti, kdy takové trvalé poškození se dokonce jeví jako vysoce pravděpodobné. U tohoto skutku není ani na základě doplněného dokazování (přehráním záznamů kamer instalovaných Městskou policií v Novém Bydžově) žádných pochyb o tom, že se ho obviněný způsobem popsaným ve výroku rozsudku dopustil a že následkem jeho jednání byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví. Obviněný poškozenou L. J. násilím ve formě použití své fyzické převahy nad poškozenou, jejímž využitím překonával její obranu, kdy se ho opakovaně snažila od sebe bezvýsledně odstrčit, donutil k pohlavnímu styku, čin spáchal jiným pohlavním stykem srovnatelným se souloží, za který se podle ustálené judikatury orální pohlavní styk považuje, a způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1, písm. i) tr. zákoníku, neboť v chronické posttraumatické poruše, která se u poškozené rozvinula v příčinné souvislosti s jednáním obviněného lze s ohledem na následky výše uvedené důvodně spatřovat delší dobu trvající poruchu zdraví. Tento závěr je na základě doplněného dokazování potvrzován i svědeckou výpovědí MUDr. Mannové, která má poškozenou ve své ambulantní péči (srov. str. 18 až 19 rozsudku nalézacího soudu).
Nejvyšší soud ke správným závěrům nalézacího soudu, následně potvrzeným i odvolacím soudem, dodává následující. O násilném způsobu jednání obviněného, kterým donutil poškozenou k orálnímu pohlavnímu styku, jako pohlavnímu styku srovnatelnému se souloží, nevznikají žádné pochybnosti, neboť ji násilím dovedl na místo činu, zde ji přimáčkl na vrata kostela a svým tělem se k ní přitiskl tak, aby se mu nemohla vysmeknout, tedy nepochybně vůči ní použil fyzické síly. V tomto směru pak pokračoval i při násilném donucení poškozené k felaci. Těžkou újmou na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Trestní zákoník vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Otázka, zda v konkrétním případě jde o některý druh těžké újmy na zdraví, je otázkou právní, jejíž řešení přísluší orgánům činným v trestním řízení a v konečné fázi soudu. Tuto otázku ovšem soud řeší zpravidla na podkladě posudku znalce, resp. znalců z oboru lékařství, poněvadž právní posouzení jednotlivých typů těžké újmy na zdraví mohou zpravidla usnadnit soudně lékařská hlediska. Znalec či znalci se zde vyjadřují zejména k povaze a závažnosti zranění nebo onemocnění, k příčinám jeho vzniku, k potížím z něj nastalých pro poškozeného, k povaze, závažnosti a délce trvání omezení obvyklého způsobu života poškozeného, ke způsobu a trvání jeho léčení a k jeho eventuálním následkům. Za delší dobu trvající poruchu zdraví soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená (na rozdíl od „ublížení na zdraví“) velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Doba, po kterou trval tento vážný stav, bývá obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného, a často i kratší než šest týdnů. V naposled uvedených případech bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn podle ustálené judikatury především závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. S touto praxí soudů vyjádřenou v judikatuře lze souhlasit. Díky pokročilému stupni lékařské vědy trvá sice stav, který lze označit za vážnou poruchu zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé; bylo by však v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku tak závažné zásahy do života poškozeného považovat jen za prosté „ublížení na zdraví“ (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 1968, sp. zn. 7 Tz 64/68, publikované pod č. 18/1969 Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu písmena i) je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1980, sp. zn. 4 To 24/80, publikované pod č. 9/1981-II. Sb. rozh. tr.). V souladu s těmito názory jsou také ze spisového materiálu zjištěné skutečnosti spočívající v tom, že podle znalkyně MUDr. Jany Vostatkové u poškozené L. J. v přechodném období jednoho měsíce po prodělaném traumatu (do poloviny prosince 2010) dosahovala posttraumatická stresová porucha těžkého stupně závažnosti. V této době byly vlivem poruchy výrazně omezeny sociální aktivity vyšetřované ve srovnání s předchozím stavem a byla závažně snížena kvalita jejího života. V době vyhotovení znaleckého posudku MUDr. Vostatkové, tj. 4. 2. 2011, tedy necelé tři měsíce po spáchání trestného činu, se u poškozené L. J. jednalo o středně těžký stupeň poruchy, která zřetelně snižovala kvalitu jejího života a omezovala její sociální i psychickou výkonnost, nešlo tedy ani v této době o stav odpovídající lehkému ublížení na zdraví, ale stále přetrvávala středně těžká porucha zdraví (srov. č. l. 85 spisu), kterou je třeba považovat rovněž za součást vážné poruchy zdraví ve smyslu návěty §122 odst. 2 tr. zákoníku. Podle znalkyně měly s největší pravděpodobností příznaky posttraumatické stresové poruchy přetrvávat u poškozené ještě řadu měsíců. K tomu dále poznamenala, že prožité trauma svým charakterem nepříznivě a dlouhodobě ovlivní kvalitu sexuálního života poškozené, přičemž nelze vyloučit ani negativní ovlivnění její schopnosti navázat trvalý partnerský vztah a plnohodnotně ho prožívat (srov. č. l. 86 spisu). V závěru svého znaleckého posudku znalkyně shrnula, že vlivem protiprávního jednání obviněného došlo u poškozené k závažnému poškození zdraví – těžké akutní reakci na stres a následně těžké posttraumatické stresové poruše, která si vyžádala zahájení psychiatrické léčby a medikace a trvala do poloviny prosince 2010 (srov. č. l. 87 spisu). U poškozené tedy došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného k závažné psychické újmě, posttraumatické stresové poruše s chronickým průběhem. V dalším průběhu (tj. od 4. 2. 2011, kdy byl vypracován znalecký posudek), bylo podle znalkyně možné očekávat nejméně řadu měsíců persistenci příznaků poruchy a pouze pozvolné uzdravování; poškozená tedy utrpěla těžkou újmu na zdraví (srov. č. l. 88 spisu). Svědkyně MUDr. Vladimíra Mannová, ošetřující lékařka poškozené L. J., u hlavního líčení dne 15. 9. 2011 uvedla, že psychický stav poškozené se zlepšil (tj. v době 11 měsíců po prožité události), ale nedá se říci, že by se zbavila veškerých potíží, kdy příznaky posttraumatické stresové poruchy u ní nadále trvají (srov. č. l. 597 spisu). Podle názoru Nejvyššího soudu je tak možné uzavřít, že obviněný Jindřich V. způsobil svým jednáním poškozené L. J. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku, neboť se nepochybně jednalo u ní o způsobení vážné poruchy zdraví v příčinné souvislosti s jednáním obviněného popsaným v bodě 5) rozsudku nalézacího soudu, která trvala delší dobu ve smyslu písm. i) §122 odst. 2 tr. zákoníku.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 10 To 85/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2011, sp. zn. 9 T 5/2011, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.
Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného J. V. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2012
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.