ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.420.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 420/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. dubna 2004 o dovolání, které podal obviněný R. W., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 543/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 7 T 138/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 543/2003, a dále rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 7 T 138/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný R. W. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 4. 2003, sp. zn. 7 T 138/2002, uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v době od 1. 6. 1998 do 20. 8. 2002 v K. a jinde s výjimkou období od 28. 10. 1998 do 28. 10. 2000, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody, kromě částky 200,- Kč, kterou uhradil v měsíci dubnu 2001, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery B. W., ačkoli mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného byla určena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 10. 1996, sp. zn. 15 C 68/96, který nabyl právní moci dnem 11. 12. 1996, tak, že je povinen platit na výživu nezletilé B. částku 1 000,- Kč měsíčně počínaje dnem právní moci výroku o rozvodu manželství a dále vždy každého prvního dne v měsíci předem k rukám oprávněné J. W., čímž za uvedenou dobu zapříčinil vznik dluhu na výživném v celkové výši 26 800,- Kč.
Za to byl obviněný R. W. odsouzen podle §213 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců nepodmíněně, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Karviné napadl obviněný R. W. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. 5 To 543/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému R. W. doručen dne 9. 12. 2003, jeho obhájkyni taktéž dne 9. 12. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 4. 12. 2003.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal dne 9. 2. 2004 obviněný R. W. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) k) a l) tr. řádu. Obviněný uvádí, že od 1. 6. 1998 se marně snažil získat zaměstnání, přičemž tato skutečnost není v trestním spise dostatečně zadokumentována. Obviněný rovněž tvrdí, že v této době neměl žádný vlastní zpeněžitelný majetek. Jak dále uvedl, po ukončení výkonu souhrnného trestu odnětí svobody dne 20. 8. 2002 krátkodobě pracoval, avšak příjem by nucen použít na náhradu škody způsobené dřívější trestnou činností a ke své základní obživě, tudíž poukázal na výživu dcery jen 200,- Kč, neboť mu víc nezbylo. Obviněný zdůrazňuje, že rovněž od 28. 10. 2000 po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody marně sháněl zaměstnání, což se mu přes veškeré úsilí nepodařilo. Proto považuje za svou chybu, pokud nepožádal soud o dočasné zrušení či snížení vyživovací povinnosti. Tyto skutečnosti podle obviněného soudy obou stupňů vůbec nebraly v úvahu. Obviněný tvrdí, že od 1. 1. 2003 je zaměstnán, takže soustavně hradí běžné výživné a k tomu též 500,- Kč na úhradu dluhu. Podle jeho názoru soud prvního stupně, ačkoli vydal rozsudek dne 10. 4. 2003, uvedené skutečnosti vůbec nezjišťoval a nevyslechl jak matku nezletilé, tak ani jeho samotného, ačkoli má obviněný za to, že provedení tohoto důkazu bylo zcela nezbytné. V rámci další argumentace obviněný poukazuje na to, že byl 3 roky a 6 měsíců ve výkonu trestu odnětí svobody, proto považuje za nepřípustné, aby jeho jednání do dne nástupu tohoto trestu i po jeho ukončení bylo posuzováno jako jeden skutek. Obviněný je přesvědčen, že soud prvního stupně pochybil, když rozhodl ve věci, aniž vyhověl jeho žádosti o odročení jednání o jeden měsíc. Podle svého tvrzení obviněný chtěl být přítomný u hlavního líčení, aby upřesnil skutkový stav a uvedl ho do pravdivých souvislostí. K jednání v odvolacím řízení obviněný uvádí, že ani on ani jeho obhájce o něm nebyli vyrozuměni. Podle názoru obviněného soud prvního stupně vycházel z neúplného či chybně zjištěného skutkového stavu a nezabýval se vůbec subjektivní stránkou a příčinami, které obviněnému objektivně bránily platit výživné. Navíc má obviněný za to, že z rozhodnutí soudů obou stupňů není ani zřejmé, o jaký druh zavinění se mělo jednat. Dále spatřuje obviněný pochybení soudu prvního stupně i v tom, že vzal za podklad svého zjištění údaj, podle něhož byl 4-krát odsouzen, ač se podle obviněného jednalo o jeden výsledný souhrnný trest, takže v nyní projednávané věci mu byl v důsledku toho uložen přísný trest.
Obviněný R. W. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené usnesení a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného R. W. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru především z odůvodnění dovolání nevyplývají žádné námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Dále státní zástupkyně považuje za zřejmé, že pokud byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, byla míněna jeho druhá alternativa. Státní zástupkyně považuje za obtížné, aby se vyjádřila k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože nemá k dispozici spisový materiál, takže pouze v obecném smyslu odkazuje na ustanovení §202 odst. 2, 4, §234 odst. 1, 2 a §263 odst. 4 tr. řádu, která upravují otázku přítomnosti obviněného u hlavního líčení a ve veřejném zasedání. Podle názoru státní zástupkyně vzhledem k charakteru projednávaného trestného činu a k námitkám obviněného nemohl soud prvního stupně dospět k závěru, že lze věc spravedlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného u hlavního líčení. Obhájce však byl podle státní zástupkyně obviněnému ustanoven toliko k odůvodnění odvolání, tudíž jeho účast ve veřejném zasedání nebyla nijak zákonem podmíněna. Pokud jde o další námitky obsažené v dovolání obviněného, státní zástupkyně uvádí, že v jednání obviněného, které bylo hodnoceno jako jeden skutek, došlo k přetržce, během níž vykonával trest odnětí svobody. V jeho průběhu o zaměstnání usiloval, tudíž mu nemůže být přičítán k tíži úmysl neplnit vyživovací povinnost. Státní zástupkyně se proto domnívá, že jednání obviněného mělo být hodnoceno jako dva skutky, z nichž první zahrnující období čtyř měsíců před nástupem výkonu trestu odnětí svobody není trestným činem. V případě druhého skutku potom státní zástupkyně považuje za diskutabilní, zda je možné obviněnému klást za vinu úmyslné neplnění vyživovací povinnosti ihned poté, co byl z výkonu tohoto trestu propuštěn, resp. ihned první měsíc, protože obviněný by měl mít alespoň minimální časový prostor k tomu, aby si našel zaměstnání nebo se přihlásil jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce. Pokud jde o námitky obviněného, které byly namířeny proti výroku o trestu, podle státní zástupkyně prostřednictvím uplatněných avšak ani jiných dovolacích důvodů nelze pouhou nepřiměřenost trestu zpochybňovat.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného R. W. vzhledem k porušení pravidel o přítomnosti obviněného u hlavního líčení a dále vzhledem k pochybnostem o správnosti právního hodnocení skutku zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě a rovněž rozsudek Okresního soudu v Karviné a aby soudu prvního stupně přikázal věc v potřeném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného R. W. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ostravě jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného R. W. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. L. T., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Karviné dne 9. 2. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný R. W. poukazuje především na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy na to, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dále uplatnil důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, tedy že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Nakonec obviněný odkazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o námitky obviněného R. W. obsažené v jeho dovolání, tyto mohou být v určité části úspěšně namítány prostřednictvím jím zvolených dovolacích důvodů. Protože Nejvyšší soud neshledal stran dovolání obviněného R. W. žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je v části důvodné.
Především je nutné zmínit, že dovolání obviněného R. W. nebylo zcela přehledně vypracováno, zejména pokud jde o konkrétní vyjádření, o které z námitek se opírají jednotlivé dovolací důvody. Nejvyšší soud však má za to, že argumentace týkající se neodročení hlavního líčení, resp. tvrzení, že obviněný ani jeho obhájce nebyli vyrozuměni o veřejném zasedání odvolacího soudu, tudíž jim nebylo umožněno se jich zúčastnit, je podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), resp. l) tr. řádu. O námitky, jejichž podstatou je tvrzení, podle něhož obviněný nebyl schopen výživné hradit, tudíž není dána subjektivní stránka trestného činu, obdobně jako názor na posouzení jednání jako více skutků je zřejmě opřen dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), resp. l) tr. řádu. Nakonec námitka, že z vydaných rozhodnutí není zřejmé, o jaký druh zavinění se mělo jednat, zejména jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., který lze spáchat úmyslně i z nedbalosti, má patrně naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k), resp. l) tr. řádu.
Naopak obviněný R. W. nesprávně vyložil obsah dovolacích důvodů v případě námitky týkající se uloženého trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný. Výrok o trestu sice lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který je mimo jiné dovolání obviněného opřeno, avšak v rámci konkrétní argumentace je možné uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti. V souvislosti s výrokem o trestu může taková nesprávnost spočívat např. v pochybení při ukládání úhrnného trestu podle §35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle §36 tr. zák., společného trestu podle §37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu, která z argumentace obviněného vyplývá, potom sama o sobě není způsobilá naplnit uplatněný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z těchto alternativ u obviněného R. W. nejde a ve svém dovolání se ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z tohoto závěru přitom vyplývá, že v dovolacím řízení nemůže být přezkoumána správnost aplikace ustanovení §31 až §34 tr. zák., přičemž tak nelze činit ani na základě námitky uplatněné obviněným R. W. V naznačeném rozsahu tedy obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než jaký ho činí přípustným.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d), resp. l) tr. řádu, tedy buď že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí odvolání podaného proti rozsudku soudu prvního stupně byl dán důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, nebo že tento důvod nastal přímo při vydání napadeného usnesení. K fázi řízení před soudem prvního stupně obviněný v dovolání uvedl, že soud prvního stupně pochybil, když rozhodl ve věci, aniž vyhověl jeho žádosti o odročení jednání o jeden měsíc. Obviněný tvrdí, že chtěl být přítomen u hlavního líčení, aby upřesnil skutkový stav a uvedl ho do pravdivých souvislostí. Jako přílohu obviněný k dovolání přiložil kopie čtyř podacích lístků, které mají zřejmě podle obviněného prokazovat zaslání žádostí o odročení hlavního líčení (č. l. 130 trestního spisu).
Jak dále vyplývá ze spisového materiálu, hlavní líčení bylo ve věci soudem prvního stupně nařízeno na den 4. 2. 2003. Obviněnému R. W. bylo podle doručenky založené ve spise (č. l. 78 trestního spisu) doručeno předvolání dne 31. 1. 2003, avšak k hlavnímu líčení se nedostavil. V den konání hlavního líčení nebylo ani doručení vykázáno, proto soud prvního stupně odročil hlavní líčení na den 24. 3. 2003 (č. l. 72 trestního spisu). Dne 1. 2. 2003 byl Okresnímu soudu v Karviné doručen přípis obviněného, kde uvádí, že předvolání převzal až dne 31. 1. 2003, což byla příliš krátká doba na to, aby se dostavil, a požádal o odročení hlavního líčení na duben roku 2003 (č. l. 73 trestního spisu). K hlavnímu líčení nařízenému na den 24. 3. 2003 převzal obviněný předvolání dne 26. 2. 2003 (č. l. 72 trestního spisu). Opět se nedostavil, proto soud hlavní líčení odročil na den 10. 4. 2003. Obviněný příslušné předvolání převzal dne 28. 3. 2003 (č. l. 81 trestního spisu). Dne 8. 4. 2003 byl Okresnímu soudu v Karviné doručen další přípis obviněného, v němž s odkazem na ustanovení §202 odst. 5 tr. řádu žádá, aby se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, a doplňuje, že skutku, který je mu kladen za vinu, si je vědom a dluh se snaží uhradit (č. l. 83 trestního spisu). Dne 10. 4. 2003 bylo hlavní líčení konáno, přičemž s odkazem na ustanovení §202 odst. 5 tr. řádu soud prvního stupně vyhlásil usnesení, že bude jednáno v nepřítomnosti obviněného (č. l. 84 trestního spisu). Následně byl vynesen rozsudek (č. l. 86 trestního spisu).
Z kopií podacích lístků, které obviněný přiložil k dovolání, vyplývá, že obviněný podal k poštovní přepravě podání adresované Okresnímu soudu v Karviné, a to ve dnech 10. 2. 2003, 7. 4. 2003, 9. 5. 2003 a 16. 7. 2003. V prvních dvou případech se jednalo o jeho výše zmíněné přípisy založené na č. l. 73 a 83 trestního spisu. Další dvě podání byla učiněna až po vydání rozsudku soudu prvního stupně, tudíž je zřejmé, že se nemohlo jednat o žádost o odročení hlavního líčení. Jak lze dále dovodit ze spisového materiálu, dne 9. 5. 2003 obviněný podal na poštu odvolání proti zmíněnému rozsudku, žádné podání obviněného ze dne 16. 7. 2003 ve spise založeno není. Z obsahu zmíněných přípisů je současně zřejmé, že obviněný v nich neprojevil vůli zúčastnit se osobně hlavního líčení a upřesnit skutkový stav, jak tvrdí v dovolání, ale naopak vyjádřil vůli nezúčastnit se hlavního líčení.
Podmínky pro přítomnost, resp. nepřítomnost obviněného u hlavního líčení upravuje zejména ustanovení §202 odst. 2, 4 tr. řádu. Jsou materiálního a formálního charakteru. Materiální podmínky jsou stanoveny v návětí ustanovení §202 odst. 2 tr. řádu, podle něhož lze v hlavním líčení jednat bez přítomnosti obviněného, jen když má soud za to, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout, i když se obviněný hlavního líčení osobně nezúčastní. Formální podmínky podle §202 odst. 2 písm. a) a b) tr. řádu spočívají v tom, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a byl k hlavnímu líčení řádně a včas předvolán, dále je třeba, aby obviněný byl o skutku, který je předmětem obžaloby, už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a aby bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§160 tr. řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tr. řádu).
Obviněný R. W. v rámci své argumentace k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu na žádné konkrétní ustanovení nepoukazuje, resp. porušení žádné konkrétní podmínky netvrdí. Pokud ovšem obviněný namítá, že soud prvního stupně nezjišťoval důležité skutečnosti týkající jeho zaměstnání a majetkových poměrů a ani ho k tomu nevyslechl, zjevně tím zpochybňuje dodržení materiální podmínky v ustanovení §202 odst. 1 tr. řádu, podle níž - jak již bylo výše zmíněno - soud může konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že i v takovém případě lze věc spolehlivě rozhodnout. Podstatou této podmínky je možnost konat hlavní líčení jen tehdy, když lze i při neúčasti obviněného provést dokazování a následně zjistit skutkový stav v rozsahu stanoveném podle §2 odst. 5 věta první tr. řádu tak, aby mohlo být ve věci spravedlivě rozhodnuto za dodržení práva obviněného na obhajobu. Při posuzování, zda byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák., musí být přitom především zjištěno, v jaké výši byl obviněný schopen plnit vyživovací povinnost, dále je třeba brát na zřetel všechna další potřebná hlediska včetně toho, zda se obviněný vzdal zaměstnání nebo majetkového prospěchu a z jakého důvodu tak učinil, zda a z jakého důvodu nepobíral příspěvek od státu apod. (viz k tomu např. rozhodnutí pod č. 22/1992 Sb. rozh. tr. nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. 4 Tz 135/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 9, pod č. T 257.).
V posuzované věci má Nejvyšší soud za to, že nepřítomnost obviněného R. W. u hlavního líčení neumožnila spolehlivě zjistit skutkový stav tak, aby byla odůvodněna právní kvalifikace stíhaného skutku jako úmyslného trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Tento trestný čin totiž právě z důvodu výše uvedené potřeby zjistit schopnosti a možnosti obviněného plnit vyživovací povinnost v řadě případů, zejména při nestabilních příjmech a složitých majetkových poměrech obviněného, vyžaduje jeho přítomnost u hlavního líčení. Tato trestní věc přitom podle názoru Nejvyššího soudu je právě takovým případem, a to mimo jiné i proto, že protokol o výslechu obviněného v přípravném řízení je poměrně krátký (necelé dvě strany textu), přičemž k řadě okolností nutných pro zhodnocení, zda byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty uvedené v §213 odst. 1 tr. zák., neposkytuje dostatečný skutkový podklad. Navíc ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně je k tomu, zda obviněný jednal zaviněně, výslovně uvedeno, že \"úmyslně ničím nepřispěl na výživu\". Úmyslnou formu zavinění tedy soud prvního stupně vyjádřil pouze právním pojmem (pouhým slovem \"úmyslně\"), přestože ve skutkových zjištěních popsaných ve výroku tohoto rozhodnutí ani dále v jeho odůvodnění nejsou zahrnuty žádné další konkrétnější skutkové okolnosti, z nichž by takový závěr vyplýval (např. zda a v jaké výši byl obviněný schopen plnit svou vyživovací povinnost, zda dosahoval nebo mohl dosáhnout příjmy postačující k plnění vyživovací povinnosti, zda vůbec byl zaměstnán atd.). Právní posouzení jednání obviněného jako úmyslného bylo proto podle názoru Nejvyššího soudu učiněno poněkud paušálně a bez patřičné opory ve skutkovém stavu. Přitom trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. je trestným činem, který lze spáchat úmyslně i z nedbalosti, takže rozhodné skutkové okolnosti musí poskytovat spolehlivý podklad jen pro jednu z těchto alternativ a odlišit ji od alternativy druhé.
Zmíněné pochybení se následně projevilo i v podaném dovolání, kde obviněný napadá s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu především nedostatečné posouzení subjektivní stránky, tedy toho, zda je jeho jednání zahrnuto zaviněním, přičemž některým z jeho tvrzení by zřejmě bylo nutné v určitých ohledech přisvědčit. Protože však podle názoru dovolacího soudu došlo ke zmíněnému procesnímu pochybení soudu prvního stupně ohledně nedodržení podmínek postupu podle §202 odst. 2 tr. řádu, otázkou správnosti právní kvalifikace není nutno se jinak dále zabývat, neboť její opětovné posouzení bude věcí nového rozhodnutí Okresního soudu v Karviné.
Nejvyšší soud má tudíž za to, že materiální podmínka pro konání hlavního líčení bez přítomnosti obviněného ve smyslu §202 odst. 2 tr. řádu spočívající v tom, že je za těchto okolností možné hlavní líčení konat, jen pokud lze věc spolehlivě rozhodnout, splněna nebyla. Na uvedeném závěru nic nemění ani žádost obviněného o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti s odkazem na ustanovení §202 odst. 5 tr. řádu. Citované ustanovení se totiž vztahuje k ustanovení §202 odst. 4 tr. řádu, tedy na případy, v nichž je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody anebo jde?li o trestný čin s horní hranicí trestu odnětí svobody převyšující 5 let, což ve věci obviněného R. W. nenastalo. Zákonu odpovídající proto není ani usnesení soudu prvního stupně vydané dne 10. 4. 2003, kterým rozhodl s odkazem na ustanovení §202 odst. 5 tr. řádu o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného.
Nejvyšší soud dále doplňuje, že v situaci, kdy nelze provést ve smyslu stanovených podmínek hlavní líčení bez přítomnosti obviněného a obviněný, který byl řádně a včas předvolán, se nedostaví, je nutné jeho účast vynucovat podle ustanovení §66 tr. řádu nebo §90 tr. řádu. V krajním případě může být naplněn i důvod vazby podle §67 písm. a) tr. řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 18/98, publikované pod č. 41 ve svazku 11 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Obdobné pochybení, ke kterému došlo v řízení před soudem prvního stupně, následně učinil i soud odvolací. Krajský soud v Ostravě totiž konal dne 18. 11. 2003 veřejné zasedání k rozhodnutí o odvolání obviněného R. W. Jak vyplývá z pokynu vydaného kanceláři příslušného trestního senátu, obviněný měl být k tomuto veřejnému zasedání předvolán (č. l. 97 trestního spisu), čímž dal odvolací soud ve smyslu §233 odst. 1 věta první tr. řádu najevo názor, že účast obviněného je při nařízeném úkonu nutná. Obviněný se však k veřejnému zasedání odvolacího soudu nedostavil, přičemž ve spise není založena doručenka, která by prokazovala, že předvolání k němu převzal. Jak vyplývá z příslušného protokolu, po zahájení veřejného zasedání vyhlásil odvolací soud usnesení, že veřejné zasedání bude konáno podle §202 odst. 2 tr. řádu v nepřítomnosti obviněného (č. l. 99 trestního spisu).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uplatněného obviněným R. W., může k jeho naplnění dojít v případě konání veřejného zasedání především při nedodržení ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu, neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které výslovně vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. To se ovšem týká případu, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. K takové situaci u obviněného R. W. v projednávané věci nedošlo. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu však může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat (§233 odst. 1 věta první tr. řádu). Nejvyšší soud je přitom toho názoru, že právě v posuzované věci takový stav nastal, protože - jak je již výše vysvětleno - postupovat podle §202 odst. 2 tr. řádu nemohl nejen soud prvního stupně, ale ani odvolací soud. Navíc citované ustanovení, na které odvolací soud odkázal (§202 odst. 2 tr. řádu), se podle §238 tr. řádu v případě veřejného zasedání odvolacího soudu vůbec neuplatní, protože přiměřené použití ustanovení o hlavním líčení přichází v úvahu jen ohledně veřejnosti, řízení, počátku a odročení veřejného zasedání (jde tedy o ustanovení §199 až §201, §203, §204 a §205 tr. řádu), zatímco ustanovení §202 tr. řádu upravuje přítomnost při hlavním líčení, což je problematika, kterou pro veřejné zasedání obecně řeší ustanovení §234 tr. řádu, popřípadě ve spojení s ustanovením §233 odst. 1 tr. řádu. Odvolací soud byl proto povinen postupovat podle §205 odst. 2 tr. řádu za použití §238 tr. řádu, přičemž měl odůvodnit, proč bylo možné veřejné zasedání provést v nepřítomnosti obviněného R. W., ačkoli ho k veřejnému zasedání předvolal a tím dal podle §233 odst. 1 věta první tr. řádu jednoznačně najevo, že osobní účast obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu je nutná. Na přítomnost obviněného u veřejného zasedání je navíc nutné pohlížet i ve smyslu ústavně zaručeného práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu naopak nebyl naplněn údajnou nepřítomností obhájce obviněného R. W. u veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť tím by mohl být za určitých okolností naplněn toliko dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, který však obviněný neuplatnil. Současně je však třeba zmínit, že v době konání veřejného zasedání v odvolacím řízení obviněný žádného obhájce neměl, protože soud prvního stupně mu dne 16. 6. 2003 sice obhájkyni ustanovil, avšak pouze za účelem odůvodnění odvolání ve smyslu §251 odst. 2 tr. řádu, a nikoli i za účelem jeho obhajování v odvolacím řízení (č. l. 92 trestního spisu).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení před soudem odvolacím došlo k vadám řízení zakládajícím dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, o který opřel své dovolání obviněný R. W., neboť bylo konáno hlavní líčení i veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, aniž byly naplněny zákonné podmínky umožňující takový postup.
Po zjištění, že dovolání obviněného R. W. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení a rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k nařízenému postupu Nejvyšší soud dále neposuzoval, jak již bylo zmíněno, oprávněnost uplatnění dalších dovolacích důvodů, neboť řízení ve věci proběhne znovu. Bude ovšem nutné hlubším způsobem zkoumat subjektivní stránku jednání obviněného R. W., a to zejména v otázce, jaké byly jeho majetkové poměry a zda byl schopen a v jakém rozsahu plnit svou vyživovací povinnost. Trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. je možné spáchat úmyslně i z nedbalosti, avšak vždy je třeba se formou zavinění důsledně zabývat a do rozsudku pojmout všechny rozhodné skutkové okolnosti odůvodňující právě určitou formu zavinění. Obdobně se soud prvního stupně bude muset zabývat posouzením jednání obviněného v tom smyslu, zda se jedná o jeden skutek či o více skutků. V této souvislosti lze poukázat např. na rozhodnutí pod č. 27/1969 Sb. rozh. tr., podle kterého je zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. trestným činem trvajícím, který je páchán, pokud pachatel zaviněně udržuje protiprávní stav vyvolaný neplněním nebo vyhýbáním se zákonné povinnosti. Tento protiprávní stav může být přerušen, i když neplnění vyživovací povinnosti objektivně trvá, pokud není pachatelem zaviněno. Přerušení by však mělo být pouze kratšího charakteru. Pokud jde o materiální podmínku trestnosti tohoto činu, vyžaduje se soustavné nebo po delší dobu trvající neplnění zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (k tomu viz rozhodnutí pod č. 49/1992 Sb. rozh. tr.). K pojmu skutek, který není výslovně definován trestním právem, lze při jeho výkladu přihlédnout zejména k rozhodnutím pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr. Za účelem náležitého zhodnocení všech rozhodných skutečností učiní soud prvního stupně potřebné kroky směřující k tomu, aby mohl být proveden řádný výslech obviněného. Poté soud s přihlédnutím k uvedeným souvislostem znovu rozhodne ve věci o vině, příp. trestu obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud prvního stupně, případně i odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného R. W. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. dubna 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y