ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.493.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 493/2012-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. května 2012 o dovolání, které podal obviněný J. H. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 187/2008, takto:
Z podnětu dovolání obviněného J. H. se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušuje usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 1 T 187/2008, byl obviněný uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010, (dále jen „tr. zákoník“), a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby ze skutků kvalifikovaných jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), a jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové zamítl podle §256 tr. ř. usnesením ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011, tedy jako nedůvodné.
Obviněný J. H. podal prostřednictvím svého obhájce proti citovanému rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
První právní námitka obviněného se týká nedostatku zavinění v podobě úmyslu jako jednoho ze znaků skutkové podstaty činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný poukázal na podle něho zásadní okolnost, na základě které vyloučil existenci subjektivní stránky, a jež spočívá v jeho pověření svědkyně Ing. M. Š. vést účetnictví obchodní firmy J. H. Zdůraznil, že se jednalo o kvalifikovanou osobu, které poskytoval dostatečnou součinnost a on sám nebyl poté schopen již jakkoli ovlivnit způsob účetní evidence, a důvodně spoléhal na profesionalitu této svědkyně. Domníval se, že v řízení mu nebylo prokázáno, že bylo jeho záměrem nesprávně, či nedostatečně vést účetnictví. Odvolací soud proto postupoval nesprávně, pokud potvrdil závěry nalézacího soudu o jeho srozumění s porušováním povinností a s následky s tím spojenými. Nakonec i sama účetní v rámci své výpovědi označila spolupráci s obviněným jako bezproblémovou a ani on po celou dobu výkonu účetní činnosti touto svědkyní neměl nejmenší pochybnosti o bezchybném plnění všech povinností.
V další části svého dovolání obviněný vytkl odvolacímu soudu, že dostatečně nereagoval na jeho námitku uplatněnou již v odvolání, na níž trvá i v dovolání, a to nedostatků skutkových podkladů pro naplnění znaků „ohrozí tak majetková práva jiného a včasné a řádné vyměření daně“. Vyloučil možnost existence těchto dalších znaků skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku proto, že v průběhu trestního řízení došlo ke ztrátě účetních podkladů, a on tak neměl možnost se k jednotlivým dokladům vyjádřit. Mj. i z tohoto důvodu měly soudy podle obviněného uplatnit zákonnou zásadu subsidiarity trestní represe, a nepostihovat žalované jednání. Dále obviněný vznesl výhrady k výši jemu uloženého trestu, a to vzhledem k délce řízení, kdy ke spáchání skutku mělo dojít v období od roku 1999 do 2002, přičemž trestní řízení je proti němu vedeno od roku 2003. K tomu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Nakonec obviněný odvolacímu soudu vytkl, že ponechal bez povšimnutí námitku o změně právní úpravy povinnosti podnikajícím osobám vést účetnictví. Ustanovení §35 obchodního zákoníku, jehož porušení má být jedním z důvodů, pro který byl uznán vinným, stanovilo podnikatelům povinnost vést účetnictví, avšak bylo zrušeno zákonem č. 473/2003 Sb. Proto obviněný vyslovil názor, že podle právních předpisů platných v době vyhlášení rozsudku již neexistovala vůbec povinnost vést účetnictví, nanejvýš jen daňovou evidenci ve smyslu §7b zákona o daních z příjmů. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jičíně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která konstatovala, že dovolacím námitkám lze přisvědčit pouze částečně a bez podstatného vlivu na postavení obviněného v předmětném trestním řízení. Připomněla, že v době spáchání činu platilo ustanovení §35 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, a to do 31. 12. 2003. Z vypuštění citovaného ustanovení však nelze dovozovat beztrestnost totožného jednání v době rozhodování soudů, neboť odpovědnost podnikatele – fyzické osoby za vedení účetnictví své účetní jednotky vyplývá ze zákona o účetnictví, na něž nakonec i blanketní ustanovení §35 obchodního zákoníku odkazovalo. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství nelze také přisvědčit námitce k absenci subjektivní stránky přečinu, kterou obviněný odůvodnil tím, že pověřil vedením účetnictví externí účetní. K tomu odkázala na příslušné části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu na str. 9, jakož i argumenty odvolacího soudu vyjádřené na str. 6 odůvodnění napadeného usnesení. K tomu ještě připomněla platnou judikaturu, jež prakticky vylučuje zavinění u osoby účetního, pokud z hlediska svého postavení a bez odpovídající součinnosti pachatele nemohl ovlivnit dodání konkrétních dokladů a ani se žádným způsobem neúčastnil na podnikání fyzické či právnické osoby, ani na její činnosti ve vztahu k zaměstnancům (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009). V příčinné souvislosti se zaviněným porušením dovolatelovy zákonné povinnosti vést řádné účetnictví jeho účetní jednotky také došlo k tomu, že v rozporu s objektivními výsledky své podnikatelské činnosti nepodával daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob a k dani z přidané hodnoty, popř. podával negativní přiznání k dani z přidané hodnoty, čímž zcela vědomě (přinejmenším) ohrozil včasné a řádné vyměření daně. Nelze mu tak přisvědčit, pokud namítl, že „tato část skutkové podstaty“ není pokryta jeho zaviněním. Důvodnou shledala státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství výhradu obviněného proti naplnění znaku spočívajícímu v „ohrožení majetkových práv jiného“, neboť popis tzv. skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu podle jejího názoru o tom nikterak nevypovídá. Přitom v uvedeném směru se právě v odkaze na tam uvedené soudní rozhodnutí o prohlášení konkursu na dovolatelův majetek nabízí zcela logická souvislost s postupem jeho věřitelů ve smyslu §4 odst. 1, 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, uspokojení jejichž splatných pohledávek svým jednáním nepochybně ohrozil. Státní zástupkyně proto označila citovanou část právní věty, jež neodpovídá popis skutku, za nadbytečnou s tím, že i při jejím případném vypuštění stále zůstává skutková podstata přečinu podle §254 odst. 1 trestního zákoníku v její větě prvé naplněna účinkem dovolatelova jednání, kterým je ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Pokud jde o délku trestního řízení, vyslovila státní zástupkyně názor, že s ohledem na dobu protiprávního jednání obviněného (téměř čtyři roky) a výši trestu, který mu soud uložil, nedošlo i přes nepřiměřenou dobu vedení trestního řízení, k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného J. H. tak, že se podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný J. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. na podkladě dovolání obviněného napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně a zjistil, že většina uplatněných námitek nemá opodstatnění. Jedinou výhradu dovolatele vztahující se k aplikaci hmotného práva soudy obou stupňů posoudil Nejvyšší soud jako důvodnou, a proto musel zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátit tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají, a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně.
Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Jičíně se obviněný citovaného přečinu měl dopustit způsobem uvedeným v §254 odst. 1 alinea první, ve stručnosti tím, že jako podnikatel – fyzická osoba, provozující podnikatelskou činnost pod obchodní firmou J. H. a místem podnikání v H., ve výroku uvedenými předměty podnikání, v období od 1. 1. 1999 do 7. 11. 2002, kdy byl na jeho majetek prohlášen konkurs usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 11. 2002 sp. zn. 40 K 15/2002, v rozporu se svojí povinností podle §35 obchodního zákoníku nevedl účetnictví v souladu s požadavky zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, kdy měl účtovat v soustavě jednoduchého účetnictví, tj. v peněžním deníku, v knize pohledávek a závazků a v pomocných knihách o ostatních složkách majetku, tedy zejména v knihách dlouhodobého hmotného i nehmotného majetku, finančního majetku, zásob, což mj. vedlo i k tomu, že nemohl zajistit provedení inventarizace majetku a závazků firmy v souladu se zákonem o účetnictví, přičemž nepodával za jednotlivá zdaňovací období daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob a dani z přidané hodnoty, popř. podával negativní daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, která však neodpovídala jím skutečně dosaženým hospodářským výsledkům, ačkoliv tak měl právě na podkladě jejich skutečného stavu činit vůči České republice, zastoupené příslušným správcem daně, přičemž ani jím nashromážděné účetní doklady neměly příslušné náležitosti a chyběla jim účetní návaznost na doklady další, taková účetní evidence se tak stala neprůkaznou a tím i nevyužitelnou pro účel, ke kterému měla sloužit.
První z dovolacích námitek se týkala naplnění subjektivní stránky přečinu, obviněný v podstatě odmítl svou odpovědnost za stav účetní evidence s tím, že spoléhal na odbornou způsobilost účetní kanceláře. Pověřené účetní předkládal příslušné podklady, poskytoval jí součinnost a důvodně proto předpokládal, že účetnictví bude vedeno v souladu se zákonnými požadavky. Vyloučil proto existenci byť jen nepřímého úmyslu, který trestní zákoník pro trestní odpovědnost za tento přečin vyžaduje, neboť nemohl být ani srozuměn s možným porušením povinností odpovědné účetní – svědkyně Ing. M. Š. a se škodlivým následkem předvídaným trestní normou. Především je třeba připomenout, že shodnou výhradu uplatňoval obviněný prakticky od počátku svého trestního stíhání a soudy obou stupňů se k ní ve svých rozhodnutích vyjadřovaly. Zcela správně tak okresní soud na str. 9 svého rozsudku odmítl stanovisko obviněného s tím, že nakonec to byl on sám, kdo v rámci své výpovědi připustil, že účetní zpracovala jen ty doklady, které jí on předal. Prakticky tím vystihl zásadní okolnost pro posouzení existence úmyslu u obviněného, neboť on jako daňový subjekt byl ze zákona povinen vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Pokud bylo zjištěno, že řada dokladů neměla náležitosti účetních dokladů, u některých nebylo možné zjistit, k čemu se vztahují, byly neprůkazné a nedoložené, mezi nimi byly i doklady jiných subjektů, a tedy byl prokázán zcela nepřijatelný stav účetnictví, nelze přisvědčit námitce obviněného, že si nebyl vědom, že účetnictví nebylo řádně vedeno. Z provedeného dokazování přesvědčivě vyplývá, že požadavkům zákona o účetnictví jednoznačně neodpovídalo. Zcela zásadním důkazem je v tomto ohledu znalecký posudek z oboru ekonomika, který vyčerpávajícím způsobem popisuje jednotlivé nedostatky účetnictví vedeného obviněným jako podnikatelským subjektem (srov. str. 6 - 8 rozsudku).
Tím, že obviněný pověřil odbornou kancelář, resp. její zaměstnankyni, aby zpracovala doklady související s jeho podnikatelskou činností, přičemž to byl výlučně on, kdo příslušné listiny za tímto účelem předával, nezbavil se tím odpovědnosti za způsob a kvalitu vedení účetnictví, a s ním související výsledek. Nejvyšší soud může doplnit jinak správný právní závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, v tom směru, že z další části výpovědi obviněného lze dovodit zavinění jako obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu (srov. §13 tr. zákoníku). Ačkoli soudy výslovně nevyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí formu úmyslu v dané věci, ze zjištěných skutečností i hodnotících úvah soudů je naprosto evidentní, že u obviněného shledaly nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Výsledky provedeného dokazování včetně výpovědi obviněného umožňují dovodit intelektuální složku úmyslu, neboť si jako možné představoval porušení zákonných povinností při obstarávání a shromažďování účetních dokladů a z toho vyplývající ohrožení daňového řízení. Současně pak u něho existovala volní složka úmyslu, když věděl, že takový následek může způsobit a pro takový případ s ním byl srozuměn. U obviněného dokonce nemohl být vyloučen ani úmysl přímý, když, jak sám uváděl, nechtěl plnit daňovou povinnost finančnímu úřadu, s nímž vedl spory o velké finanční částky, o něž se cítil být ze strany správce daně poškozen. Na základě zjištěných skutečností v dané věci je pak třeba odmítnout i tvrzení obviněného ohledně jeho nemožnosti ovlivnit správnost výkonu účetní práce, který prováděla příslušná odborná pracovnice. Obviněný totiž zcela pomíjí zásadní fakt, že pověřená účetní může zpracovat pouze takové doklady, které jí on jako daňový subjekt vykonávající podnikatelskou činnost, předloží. Svědkyně totiž ani nemohla mít představu o rozsahu a způsobu podnikání obviněným, i kdyby vznesla nějaké výhrady proti jeho součinnosti, sama neměla možnost jakkoli ovlivnit kvalitu jednotlivých dokladů. V takovýchto běžných případech, kdy účetní je zcela závislá na součinnosti s daňovým subjektem a především kvalitou vedené dokumentace jeho podnikatelské činnosti, není možné vést k trestní odpovědnosti osobu, jež má odborně zpracovat příslušné doklady, nýbrž jedině daňový subjekt, jemuž také zákon ukládá povinnost vést účetní knihy, zápisy, a jiné doklady (srov. §§1, 2 a násl. zákona č. 563/1991 Sb.). Nejvyšší soud proto neshledal výhrady obviněného ve vztahu k naplnění subjektivní stránky přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku důvodnými.
Stejný charakter je nutné přiznat názoru obviněného, že podle právní úpravy platné v době vyhlášení rozsudku nebyl vůbec povinen vést účetnictví, když ustanovení §35 zákona č. 513/1991, obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2003, (dále jen „ObZ“) na jehož porušení soud odkázal, byl zrušen zákonem č. 437/2003 Sb. Soud prvního stupně v podstatě správně odkázal v popisu výroku o vině svého rozsudku na citované ustanovení obchodního zákoníku, jež v době činu ukládalo podnikatelům povinnost vést účetnictví v rozsahu a způsobem stanoveným zvláštním zákonem. Již samotná formulace tohoto ustanovení napovídá, že má rámcovou povahu a předpokládá zvláštní zákon s podrobnější úpravou povinnosti vést účetnictví. Tím je zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Proto již v době své platnosti a účinnosti deklarovalo ustanovení §35 ObZ povinnost, která byla konkrétně vymezena v označeném zákoně o účetnictví. Zákonem č. 437/2003 Sb. došlo ke zrušení §35 ObZ, smyslem této změny však nebylo zrušení povinnosti vést účetnictví, nýbrž jak uvádí důvodová zpráva k předmětnému zákonu, cílem bylo zavést definici účetní jednotky pouze do jednoho zákona, proto bylo přistoupeno ke zrušení §§35 - 38 obchodního zákoníku. S účinností od 1. 1. 2004 nebyla povinnost vést účetnictví stanovena zprostředkovaně §35 ObZ, nýbrž přímo zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, který tuto povinnost a její rozsah určuje především v §§1, 2, 4, 9. Účetní jednotky jsou zejména povinny účtovat o stavu a pohybu svého majetku a jiných aktiv, závazků a jiných pasiv (§2 zákona č. 563/1991 Sb.) a jsou povinny inventarizovat majetek (§6 zákona č. 563/1991 Sb.). Účetní jednotky jsou povinny vést účetnictví především správně, průkazně, srozumitelně, přehledně (§8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.). Inventarizací účetní jednotky zejména zjišťují skutečný stav veškerého majetku a závazků a ověřují, zda zjištěný skutečný stav odpovídá stavu majetku a závazků v účetnictví (§29 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb.). Samozřejmě již z důvodu fiskálních zájmů státu by bylo zcela v rozporu s jeho zájmem, aby byly podnikající subjekty zbaveny povinnosti vést účetnictví, které je podkladem pro finanční úřady jako kontrolní úřady k prokázání činnosti podnikatele a s tím související výkon správce daně.
S ohledem na všechny tyto skutečnosti, zejména pak s přihlédnutím ke znaleckému posudku znalce z oboru ekonomiky - oblast účetní evidence Ing. V. H., podle názoru Nejvyššího soudu nevznikají pochybnosti o tom, že obviněný J. H. nevedl řádně účetnictví. To však k naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea první tr. zákoníku nepostačuje, neboť úmyslné nevedení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, je trestné jen tehdy, jestliže pachatel nesplněním takové zákonné povinnosti zároveň ohrozí majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Podle ustálené judikatury se totiž dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 tr. zákoníku vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k alinea první a druhé, a proto je třeba se zaměřit na prokázání tohoto znaku dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikováno pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).
V tzv. právní větě výroku odsuzujícího rozsudku soud prvního stupně označil obě alternativy citovaného dovětku, tj. jak ohrožení majetkových práv jiného, tak i ohrožení včasného a řádného vyměření daně. K naplnění těchto znaků skutkové podstaty vyslovila judikatura Nejvyššího soudu jasný požadavek na jejich dokazování ve vztahu ke všem alinea u odst. 1 §125 tr. zák. v rozhodnutí publikovaném pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr., které je nadále použitelné i k ustanovení §254 odst. 1 tr. zákoníku. Z popisu skutkových okolností ve výroku rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud shledal naplnění druhé alternativy citovaného dovětku v tom, že obviněný „…za jednotlivá zdaňovací období nepodával daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob a k dani z přidané hodnoty, popř. podával negativní daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, jenž neodpovídala skutečnému stavu…“. Uvedená formulace dostatečným způsobem vyjadřuje, jaký druh daně obviněný neplnil v rozhodném období a ohrozil tím včasné vyměření obou druhům daní. V odůvodnění rozsudku pak okresní soud v části, v níž citoval závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika-účetní evidence a ekonomika zpracovaného znalcem Ing. V. H., podrobněji rozvedl okolnosti navazující na nedostačující vedení účetnictví obviněným za účetní jednotku, včetně jeho chování vůči správci daně. Ačkoli soud výslovně nevěnoval větší pozornost právnímu zdůvodnění této alternativy dovětku, je možné akceptovat zvolenou právní kvalifikaci ve vztahu k následku činu spočívajícímu v ohrožení včasného a řádného vyměření daně.
Odlišná situace však nastala u druhé alternativy dovětku (v zákoně jmenována jako alternativa první) spočívající v poškození majetkových práv jiného. Přestože v popisu výroku o vině soud citoval usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 11. 2002, sp. zn. 40 K 15/2002, jímž byl prohlášen konkurs na majetek dlužníka J. H., což nasvědčuje tomu, že obviněný tím, že nevedl řádně účetnictví ani daňovou evidenci ohrozil majetková práva svých věřitelů, se soudy s takovým zjištěním nevypořádaly, ani je blíže neobjasňovaly. Převážná část procesu dokazování ve vztahu ke skutku kvalifikovanému podle §254 odst. 1 tr. zákoníku byla v této věci zaměřena na jednání související s nevedením účetních knih, zápisů a jiných dokladů. Ačkoli tedy okresní soud v tzv. právní větě vyjádřil naplnění této části dovětku, opomněl v popisu skutku označit alespoň minimální rozsah, jímž obviněný ohrozil majetková práva jiného včetně jednotlivých věřitelů, vůči nimž tento následek mohl nastat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008, publikované pod č. T 1135, sešit 50, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V odůvodnění odsuzujícího rozsudku se nalézací soud v podstatě omezil na pouhé konstatování existence tohoto znaku bez dostatečných skutkových podkladů aniž by vysvětlil, v čem spočívalo ohrožení majetkových práv jiného ve smyslu dovětku §254 odst. 1 tr. zákoníku. Ani odvolací soud nenapravil uvedené pochybení soudu prvního stupně a rovněž se v rámci právního hodnocení skutkových zjištění omezil jen na pouhé konstatování naplnění této alternativy dovětku citovaného ustanovení.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného J. H. zčásti důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. 11 To 189/2011. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť bylo zřejmé, že vytknuté vady nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání. Nejvyšší soud považuje za dostačující kasaci rozhodnutí soudu II. stupně, vzhledem ke skutečnosti, že existují dostatečné podklady pro vypořádání se s výše uvedenými vadami v rámci odvolacího řízení, a pokud nevyvstane potřeba rozsáhlejšího doplnění dokazování, bude možné učinit rozhodnutí ve věci v rámci nového řízení o odvolání obviněného. Právě již s ohledem na délku dosud trvajícího trestního řízení se jeví naprosto zbytečné napravovat vytčené nedostatky v hlavním líčení soudem I. stupně.
V rámci nového odvolacího řízení bude tak znovu rozhodováno o vině a trestu obviněného, když výrok vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně v důsledku rozhodnutí Nejvyššího soudu není pravomocný. Potud se jeví neúčelným zabývat se poslední z dovolacích námitek obviněného, kterou směřoval proti uloženému trestu. Bez ohledu na to, že uvedená výhrada zásadně nenaplňuje žádný ze zákonem vyjmenovaných dovolacích důvodů, Nejvyšší soud pouze připomíná, že v rámci nového rozhodování bude muset odvolací soud mj. hodnotit i dobu, která uplynula od spáchání skutku, délku řízení vedeného proti obviněnému a další okolnosti významné pro úvahu o případném trestu z hledisek uvedených v ustanovení §39 tr. zákoníku. V odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud náležitě vysvětlí všechny skutečnosti významné pro vyslovení viny tak, aby bylo zřejmé, z jakých důkazů své skutkové závěry učinil, poté musí zhodnotit jednotlivé důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a vypořádat se s obhajobou obviněného. Pokud bude Krajský soud v Hradci Králové považovat za nutné uznat obviněného vinným oběma alternativami dovětku skutkové podstaty přečinu podle §254 odst. 1 tr. zákoníku, musí takovému právnímu posouzení přizpůsobit skutkové vyjádření okolností významných k vyjádření následku spočívajícímu v ohrožení majetkových práv jiného a samozřejmě náležitě takovou právní kvalifikaci odůvodnit. V rámci svých úvah o případném uložení trestu bude soud přihlížet ke všem hlediskům vyjmenovaným v ustanovení §39 tr. zákoníku včetně doby, která uplynula od spáchání skutku a délky trestního řízení.
Závěrem Nejvyšší soud připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je Krajský soud v Hradci Králové, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právními názory, které byly shora v tomto usnesení vysloveny. V neposlední řadě neopomene respektovat zásadu zákazu změny k horšímu (reformationis in peius), přičemž důsledně zváží, že ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu došlo jen na podkladě dovolání obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. května 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová