ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.536.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 536/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2003 o dovolání, které podal obviněný W. E., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 11 To 226/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 13/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný W. E. byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. 20 T 13/2002, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že poté, co se dne 5. 9. 1998 na taneční soutěži Gala Mistrovství Bohemia Top 12 v P. na výstavišti I. na jeho žádost vzali rozhodčí soutěže a další personál svých honorářů s tím, že tyto peníze má věnovat S. D. - Nadaci pro děti postižené mozkovou obrnou T., takto získané peníze této společnosti nepředal, užil je pro vlastní potřebu a způsobil tak uvedené společnosti škodu ve výši 11.000,- Kč.
Za to byl obviněný podle §248 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu byl poškozené S. D. - Nadaci pro děti postižené mozkovou obrnou přiznán nárok na náhradu škody ve výši 11.000,- Kč.
Citovaný rozsudek Okresního soudu v Pardubicích napadl obviněný W. E. odvoláním, z jehož podnětu Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 11 To 226/2002, zrušil tento rozsudek ve výroku o náhradě škody, přičemž v ostatním zůstal nezměněn. Opis usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 6. 2. 2003, jeho obhájkyni dne 31. 1. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 30. 1. 2002.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný W. E. dne 17. 2. 2003 prostřednictvím své obhájkyně dovolání, a to z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný uvedl, že podle jeho názoru popis skutku ve výroku o vině neobsahuje správné skutkové okolnosti o způsobení škody, která je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Jak dále obviněný poukazuje, rozsudkem soudu prvního stupně bylo vysloveno, že způsobil škodu S. D. - Nadaci pro děti postižené mozkovou obrnou (dále jen \"S. D.\") a této společnosti byla přiznána náhrada škody. Ze skutečnosti, že usnesením odvolacího soudu byl zrušen výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně s odůvodněním, že S. D. žádná škoda nevznikla, neboť ta byla způsobena porotcům soutěže, obviněný dovozuje zřejmou nesprávnost výroku o vině. Obviněný se dále domnívá, že bude v naznačené souvislosti nutné posoudit soukromoprávní vztahy mezi jím, porotci a S. D.
Podle názoru obviněného nebyly naplněny znaky objektivní ani subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, protože neměl v úmyslu vyloučit vlastníky věci z dispozice s ní a ani se takového jednání nedopustil, když peníze vrátil. Obviněný dále odkazuje na názor, který podle něj zastává teorie a judikatura a podle něhož svěřené peníze jako předmět trestného činu zpronevěry přicházejí v zásadě v úvahu pouze tehdy, když je pachatel utratí a nemá prostředky, aby je mohl vrátit.
Závěrem podaného dovolání obviněný W. E. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného W. E. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru obviněný v první části svých námitek poukazuje na jím tvrzené nesprávné skutkové okolnosti vzniku škody, což je však v rozporu s uplatněným dovolacím důvodem. Těmito argumenty se proto nelze zabývat. Státní zástupkyně má dále za to, že popis skutku pokrývá i obviněným zpochybněnou subjektivní stránku předmětného trestného činu. K námitce obviněného spočívající v odkazu na jím tvrzené závěry právní teorie a judikatury státní zástupkyně doplňuje, že obviněný podle skutkových zjištění odmítl vydat svěřené peníze, a to v rozporu se svěřením, a současně tím vyloučil vlastníka finanční částky z dispozice s ní, tedy si věc přisvojil. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má podané dovolání všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Hradci Králové jako odvolacího soudu, jímž byl z podnětu odvolání obviněného W. E. jednak potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byl tento obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a jednak byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen toliko ve výroku o náhradě škody. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. P., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Pardubicích dne 17. 2. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Uplatněný dovolací důvod obviněný W. E. konkretizoval nejprve tím, že podle jeho názoru odsuzující výrok neobsahuje správné skutkové okolnosti o způsobení škody, neboť rozsudek soudu prvního stupně tvrdil, že škoda byla způsobena S. D., a napadené usnesení odvolacího soudu přitom vyslovilo, že škoda vznikla porotcům soutěže.
Pokud jde o skutková zjištění, jejichž správnost obviněný napadá, Nejvyšší soud především uvádí, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět, jak je patrné z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného W. E. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož obviněný spáchal předmětný skutek tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně.
Zmíněný popis skutku, který byl obviněnému W. E. kladen za vinu, současně obsahuje i všechny znaky nutné pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. Nelze proto přisvědčit názoru obviněného, že při právní kvalifikaci skutku, k níž dospěly soudy obou stupňů, došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku ve smyslu první části uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nesprávnost při zjištění škody způsobené trestným činem, na kterou obviněný poukazuje, konkrétně zejména nesprávné posouzení otázky, zda vůbec škoda vznikla, v jaké výši a kdo je poškozeným, je však způsobilé naplnit druhou část dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V předmětné trestní věci, jakož i v jiných obdobných případech, lze totiž učinit závěry týkající se vzniklé škody a odpovědnosti za ni jen na podkladě použití jiných (než trestních) hmotně právních předpisů. Jedná se především o příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"občanský zákoník\"), který jako obecný předpis upravuje odpovědnost za škodu a náhradu škody. V souvislosti s posouzením této trestní věci přicházejí v úvahu zejména ustanovení o odpovědnosti za škodu podle §420 a násl. občanského zákoníku, a to v návaznosti na zamýšlené či existující závazkové právní vztahy, zejména pak na vztah založený darovací smlouvou, o kterou zde šlo (§628 a násl. občanského zákoníku).
Z meritorních rozhodnutí vydaných ve věci dříve činnými soudy vyplývají následující skutečnosti, které považuje Nejvyšší soud za rozhodující. Podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný dne 5. 9. 1998 převzal od rozhodčích taneční soutěže a od dalšího personálu peníze v celkové výši 11.000,- Kč, kterých se vzdali za tím účelem, aby je věnovali S. D. Ještě téhož dne obviněný S. D. předal symbolický šek znějící na uvedenou částku, který její zástupce přijal. Jediným cílem a určením, jak měl obviněný dále s uvedenou částkou nakládat, bylo předat ji S. D. Tak se ale nestalo, obviněný tedy jednal v rozporu s úmyslem dárců, když peníze užil pro svou potřebu (č. l. 114 trestního spisu). Soud prvního stupně z uvedeného učinil právní závěr, že k darování peněz došlo, neboť tyto peníze darovali přímo porotci a další osoby. Obviněný vystupoval pouze v pozici zprostředkovatele, který předal symbolický šek a měl posléze předat i peníze. Rozsudkem soudu prvního stupně byla proto S. D. jako poškozenému postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu přiznána náhrada škody ve výši 11.000,- Kč.
Odvolací soud z podnětu odvolání obviněného prvostupňové rozhodnutí přezkoumal, přičemž v rozsahu viny obviněného a uloženého trestu je shledal bezchybným. Tím byla současně potvrzena i správnost skutku, jímž obviněný spáchal trestný čin popsaný ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který obsahuje též tvrzení \"a způsobil tak uvedené s. (D.) škodu ve výši 11.000,- Kč\". Současně však odvolací soud zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o náhradě škody, když vyslovil, že v daném případě byl zmenšen majetek poškozených porotců a dalších osob (tj. dárců). Majetek S. D. podle názoru odvolacího soudu zmenšen nebyl ani nedošlo k ušlému zisku (č. l. 128 trestního spisu). Usnesením odvolacího soudu tak došlo k určitému nesouladu, který spočíval v konkretizaci osoby poškozeného, protože podle potvrzeného výroku o vině prvostupňového rozsudku jím byla S. D. a vzhledem k výroku usnesení soudu druhého stupně, kterým byl zrušení výrok o náhradě škody, a k jeho odůvodnění byli poškozenými porotci, resp. další personál.
Obviněný W. E. v rámci dovolání vyjádřil svůj názor, v němž vychází ze závěru odvolacího soudu, a dovozuje z něj pochybení ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který ho činí odpovědným za způsobení škody S. D., přičemž zde obviněný shledává naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak již bylo výše uvedeno, případné pochybení v právním posouzení některých skutečností týkajících se odpovědnosti za škodu a náhrady škody, tedy pochybení v aplikaci hmotně právních ustanovení, je způsobilé naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se může jednat o jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že skupina porotců taneční soutěže a dalšího personálu se rozhodla darovat určitý finanční obnos v celkové výši 11.000,? Kč S. D. Tyto peníze však nepředal každý z dárců sám, ale celá částka byla ponechána obviněnému s jasným cílem a určením, totiž aby ji předal zmíněné nadaci. Dárci tak jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností projevili svou vůli vzdát se části odměn, předali peníze do dispozice obviněného s určením, jak s nimi naložit, a obviněný peníze s takovým pokynem přijal. Obdarovaná S. D. během téhož dne (5. 9. 1998) přijala od obviněného symbolický šek znějící na 11.000,? Kč (č. l. 66 trestního spisu), čímž i tento subjekt jasně a nepochybně vyjádřil vůli uzavřít navrženou darovací smlouvu, tedy především přijmout předmětný finanční dar. Vzhledem k souhlasně projevené vůli dárců (porotců a dalšího personálu) darovat dar, obdarovaného (S. D.) dar přijmout a obviněného (jehož postavení odpovídá nejspíše pozici příkazníka ve smyslu §724 a násl. občanského zákoníku) dar předat je možné konstatovat, že byly učiněny všechny kroky k definitivnímu uzavření a realizaci darovací smlouvy směřující k tomu, aby obviněný podle pokynů dárců předal svěřené peníze S. D. K právnímu dovršení tohoto úkonu však nedošlo, neboť obviněný, jak také vyplývá ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů, peníze následně nepředal, ale v rozporu s vůlí dárců i obdarovaného je užil pro vlastní potřebu. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že \"k daru došlo\", znamená to pouze tolik, že dar v podobě peněžní částky dárci přenechali obviněnému, aby ho odevzdal obdarované S. D., ale protože darovací smlouva nebyla uzavřena písemně, mohla vzniknout až přijetím předmětu darování, tj. jeho převzetím obdarovanou společností (§628 odst. 2 občanského zákoníku), což se v posuzovaném případě vinou obviněného nestalo.
S. D. tudíž finanční dar neobdržela i přes souhlasně projevenou vůli zúčastněných osob, a to pouze v důsledku jednání obviněného, které bylo posouzeno jako trestný čin. Za škodu na cizím majetku proto nelze v takovém případě považovat jen zmenšení majetku poškozeného, ale i skutečnost, že majetek poškozeného nebyl zvětšen, ačkoli jinak - nebýt trestného činu spáchaného obviněným - by k přírůstku na majetku poškozeného došlo. Jde o škodu v podobě ušlého zisku ve smyslu §442 odst. 1 občanského zákoníku, která spočívá právě v tom, že jednáním škůdce (zde obviněného) nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, přestože se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Poškozeným proto byla podle názoru Nejvyššího soudu S. D., jak správně vyslovil soud prvního stupně a jak je také uvedeno ve výroku o vině, protože výlučně v důsledku jednání obviněného W. E. neobdržela tato společnost do svého majetku peněžní dar ve výši 11.000,- Kč, ačkoli v případě, kdyby se obviněný zachoval podle vůle jednoznačně projevené dárci i obdarovaným, tuto částku by získala. Uvedený závěr nemůže být ovlivněn okolností, na podkladě které odvolací soud dovodil neexistenci poškození majetku S. D., totiž že tato společnost darovanou peněžní částku ještě účetně nezaevidovala. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu jednak pouhý účetní stav majetku není rozhodný k posouzení, zda na majetku vznikla škoda či nikoli, a jednak nemohla být darovaná peněžní částka zanesena do účetní evidence S. D. právě proto, že si ji obviněný protiprávně zadržel a zabránil jejímu fyzickému převzetí touto společností a tím i dovršení darovací smlouvy, jak bylo výše zdůrazněno.
Ve vztahu k řízení o dovolání v předmětné trestní věci však Nejvyšší soud konstatuje především následující skutečnosti. Obviněný W. E. zcela bez pochybností převzal částku 11.000,- Kč od dárců a v rozporu s příslušnými pokyny a určením tyto peníze užil pro svoji vlastní potřebu, aniž je předal obdarované S. D. Tímto jednáním tak - opět zcela bez pochybností - vznikla škoda 11.000,- Kč, jak správně zjistily soudy činné dříve ve věci. Znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., který spočívá v nutnosti způsobení škody nikoli nepatrné na cizím majetku, tak byl jednoznačně naplněn. Otázka, která osoba či osoby byly v posuzované věci poškozenými, pak je jednoznačně vyřešena věcně správným skutkovým závěrem rozsudku soudu prvního stupně, který nebyl dotčen odvolacím rozhodnutím a podle něhož obviněný způsobil škodu S. D. Proto ani nesprávný názor odvolacího soudu, který považoval za poškozené jednotlivé dárce, již nemůže mít žádný vliv na posouzení viny obviněného ani na stanovení druhu a výše jeho trestu. Tato nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu se navíc projevila výlučně ve prospěch obviněného, protože v rozsudku soudu prvního stupně zrušil odvolací soud jen výrok o povinnosti obviněného k náhradě škody, aniž ho nahradil jiným. Ani v dovolacím řízení tedy s ohledem na zákaz reformationis in peius (§265p odst. 1 tr. řádu) již nelze vyslovit povinnost obviněného k náhradě škody a zajistit tak soulad mezi výrokem o vině a výrokem o náhradě škody.
Nejvyšší soud je proto toho názoru, že projednání dovolání v rozsahu námitky spočívající v otázce přesného vymezení poškozené osoby, ač by případně mohlo být shledáno důvodným, ani následná náprava zjištěného pochybení Krajského soudu v Hradci Králové stran jiného hmotně právního posouzení by nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného W. E. Současně by projednání dovolání obviněného nemohlo mít ani judikatorní význam, protože se nejedná o otázku po právní stránce zásadního významu, ale takovou, která již byla dostatečně ozřejměna a ustálena v rozhodovací činnosti soudů a v praxi nečiní problémy. V rozsahu naznačené námitky tak Nejvyšší soud shledal existenci důvodu k odmítnutí dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
V další části svých námitek obviněný W. E. poukazuje na to, že podle jeho názoru nebyly naplněny znaky objektivní a subjektivní stránky předmětné skutkové podstaty, protože neměl v úmyslu vyloučit vlastníky věci z dispozice s ní a ani se takového jednání nedopustil, když peníze vrátil. Obviněný dále odkazuje na názor, který podle něj zastává trestně právní teorie a podle něhož svěřené peníze mohou být předmětem trestného činu zpronevěry pouze tehdy, když je pachatel utratí a nemá prostředky, aby je mohl vrátit.
Jak vyplývá již z výše citovaných skutkových zjištění, případně z dalších podkladů založených v trestním spise, obviněný převzal dne 5. 9. 1998 peníze od porotců, resp. od dalšího personálu a v rozporu s pokyny a ujednáním je nepředal S. D., ale užil je pro vlastní potřebu. Peníze potom porotcům vrátil až v září roku 2001 (prostřednictvím poštovních poukázek ze dne 17. 9. 2001, č. l. 6 až 9 trestního spisu), tedy tři roky po jejich převzetí a současně téměř jeden měsíc po zahájení trestního stíhání v předmětné věci (sdělení obvinění převzal obviněný dne 23. 8. 2001, č. l. 1 trestního spisu).
K uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že skutkem, pro který byl v posuzované věci stíhán obviněný W. E., byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně je dostatečně pokrývá. Obviněnému byla svěřena cizí věc, protože se jednalo o peníze předané mu porotci a dalším personálem. Tyto peníze obviněný obdržel s jednoznačně vymezeným účelem, totiž aby je odevzdal S. D., která projevila vůli je přijmout. Obviněný však této společnosti předal toliko symbolický šek, peníze si neoprávněně ponechal a užil pro vlastní potřebu. Je tudíž dán i znak přisvojení, o němž obviněný vyjádřil v dovolání pochybnost, neboť obviněný vyloučil dosavadního vlastníka z možnosti dispozice s jeho věcí a tento stav dlouhodobě udržoval. Skutečnost, že teprve po třech letech a především až po zahájení trestního stíhání byl předmětný finanční obnos vrácen, již nemůže zmíněný závěr změnit, protože doba tří let podle názoru Nejvyššího soudu k posouzení jednání obviněného jako naplnění znaku spočívajícího v přisvojení postačuje, a to včetně možnosti dovodit z takového jednání potřebné zavinění ve formě úmyslu. Později učiněné vrácení zpronevěřené cizí věci (peněz) totiž může být v naznačených souvislostech považováno toliko za náhradu škody způsobené již dokonaným trestným činem zpronevěry. Vzhledem k uvedenému lze uzavřít, že obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně spáchal trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. a tudíž ani rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá v rozsahu těchto námitek na nesprávném právním posouzení skutku, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V naznačené části bylo proto dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obviněný W. E. podal proti odvolacímu usnesení Krajského soudu v Hradci Králové dovolání, které v části vycházelo z námitek, jež byly shledány zjevně neopodstatněnými, a v části byly námitky obviněného shledány důvodnými, pokud jde o nesprávný právní názor ohledně osoby poškozeného vyslovený v napadeném usnesení odvolacího soudu. Současně je ovšem zcela zřejmé, že projednání předmětného dovolání v rozsahu, v němž je částečně důvodné, by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y