ECLI:CZ:NS:2002:5.TDO.547.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 547/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. září 2002 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné J. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 5/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 43/2000, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje výrok pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2000, sp. zn. 7 To 5/02.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Výrokem pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 5/02 bylo podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za užití §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu zastaveno trestní stíhání obviněné J. Š. pro skutek, kterého se dopustila tím, že obžalovaný J. H. po předchozí dohodě s obžalovanou J. Š. spočívající v tom, že obžalovaná Š. přivede svého manžela V. Š. do podnapilého stavu a pak ho zavede cestou z nádraží do místa bydliště na opuštěné a neosvětlené místo ve spojovací uličce mezi ulicemi 2. p. a. a J. v R., kde na něj bude v úkrytu čekat obžalovaný H., který poškozeného fyzicky napadne za účelem přinutit ho k rozvodu s obžalovanou, kdy obžalovaný H. skutečně dne 8. 10. 1999 v době od 21.30 až do 22.00 hodin v R., okr. D., na předem smluveném místě v úkrytu a ozbrojený kuchyňským nožem délky čepele nejméně 15 cm na poškozeného V. Š. čekal, a když zde podnapilý poškozený procházel, obžalovaný H. na něj nenadále ze strany zaútočil, dvěma údery pěstí do hlavy a do zad jej srazil k zemi, kde ho zezadu uchopil levou rukou do tzv. kravaty a pravou rukou jej bodal a řezal větší až středně velkou intenzitou uvedeným nožem do hlavy, obličeje, krku, hrudníku a zad, čímž mu způsobil 9 řezných ran hlavy oblasti spánkové a týlní a temenní vlevo, jednu řeznou ránu levého ušního boltce, jednu bodnou ránu levé tváře pronikající přes tvář do dutiny ústní do oblasti zadní části levé horní čelisti, délky 4,5 cm až 10 cm, dvě bodné rány oblasti levého kývače, jednu bodnou ránu v dolní polovině hrudní páteře, jednu bodnou ránu a obloukovitou oděrkou na levé polovině hrudníku, jednu řeznou ránu pravého zápěstí a jednu řeznou ránu základního článku palce pravé ruky, přičemž útoku zanechal až poté, když se kuchyňský nůž ohnul a stal se tak pro další napadení nepoužitelný, poškozeného Š. pak obžalovaný H. odvedl domů, kde ho s obžalovanou vysvlékli a zakrvácené ošacení namočili ve vaně a teprve kolem 00.45 hodin dne 9. 10. 1999 na žádost poškozeného přivolali jeho bratra D. H., který v 00.50 hodin přivolal lékařskou pomoc.
Uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze bylo vydáno z podnětu odvolání obviněných J. Š. a J. H., podaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 1 T 43/2000. Tímto rozsudkem bylo shora popsané jednání obviněné J. Š. kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., za něž byla odsouzena podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků. Obviněný J. H. byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák a byl za to odsouzen podle §219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 12 a 1/2 roku.
Výrokem pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze, které bylo napadeno, dovoláním byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu za užití §223 odst. 1 tr. řádu z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu částečně zrušen, a to ohledně obviněné J. Š. ve výroku o vině i ve výroku o trestu a trestní stíhání této obviněné pro popsaný skutek bylo zastaveno. Výrokem pod bodem II. předmětného usnesení byla obviněná J. Š. podle §72 odst. 1 tr. řádu propuštěna z vazby na svobodu a výrokem uvedeným pod bodem III. téhož usnesení bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání nyní již odsouzeného J. H.
Opis zmíněného usnesení byl obviněné J. Š. doručen dne 19. 4. 2002, jejímu obhájci dne 15. 4. 2002, obviněnému J. H. dne 18. 4. 2002, jeho obhájci dne 15. 4. 2002 a Krajskému státnímu zastupitelství v Ústí nad Labem dne 12. 4. 2002.
Výrok uvedený pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 5/02, napadla dne 2. 5. 2002 v neprospěch obviněné J. Š. dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, a to s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu. Podle dovolatelky Vrchní soudu v Praze v předmětném usnesení uvedl, že poškozený V. Š., manžel obviněné J. Š., byl již na počátku trestního stíhání dne 8. 12. 1999 písemně poučen podle §163a odst. 1 tr. řádu a vyslovil nesouhlas s trestním stíháním své manželky pro případ, že by bylo vedeno pro některý z trestných činů, s nimiž byl seznámen. Toto tvrzení však podle názoru dovolatelky postrádá materiální podklad, neboť ze soudem uváděného poučení na č. l. 61 a 62 trestního spisu žádný takový nesouhlas nevyplývá, když navíc v této době žádný souhlas či nesouhlas poškozeného vzhledem k navrhované právní kvalifikaci nepřipadal v úvahu. Dovolatelka uvedla, že uvedený úkon by proto zároveň byl právně irelevantní, neboť by se jím poškozený vzdával práva, jež mu v té chvíli nenáleželo, ale mohlo či nemuselo mu náležet v budoucnu. K poučení poškozeného V. Š. mělo podle dovolatelky dojít Vrchním soudem v Praze, když dospěl k možnosti mírnějšího posouzení skutku, ten však nic takového neučinil. Nepostupoval ani v souladu s ustanovením §190 tr. řádu, neboť na změnu právní kvalifikace neupozornil osoby zmíněné v §190 odst. 1 tr. řádu. K zastavení trestního stíhání tak došlo s odkazem na §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu, ačkoli takový důvod dán není a nebyl.
Dovolatelka dále uvádí, že výchozím předpokladem k naznačenému postupu Vrchního soudu v Praze bylo vadné právní hodnocení povahy újmy na zdraví, kterou v rámci předmětného skutku poškozený V. Š. utrpěl. Tento soud rozhodl, že poškozený ani poranění, která by mohla být považována za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák., ve skutečnosti neutrpěl, a proto nelze těžší následek, a to ani z nedbalosti, obviněné J. Š. přičítat k tíži. Podle názoru dovolatelky zde odvolací soud hodnotil povahu újmy na zdraví zjevně jednostranně ve prospěch obviněné, aniž by vysvětlil, jak při takovém závěru může obstát právní kvalifikace jednání obviněného J. H. jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Nehodnotil ani pasivní vyčkávání obviněné poté, co byl její zraněný manžel přiveden J. H. domů, když ho uložila do postele a čekala, co se bude dít dál, což při utrpěných mnohačetných krvácivých zraněních mohlo znamenat také to, že by poškozeného nechala vykrvácet. Jak dále dovolatelka uvedla, opomenuto zůstalo i vyjádření poškozeného V. Š. u hlavního líčení dne 20. 6. 2000, tedy více jak osm měsíců po události, že v ho v důsledku utrpěných ran bolí hlava, na což bere léky, a rapidně se mu zhoršuje zrak. Z uvedeného dovolatelka dovozuje, že poškozený nepochybně utrpěl delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák.
Dovolatelka uzavírá, že s ohledem na popsané skutečnosti Vrchní soud v Praze výrokem pod bodem I. usnesení ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 5/02, rozhodl o zastavení trestního stíhání podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodů uvedených v §223 odst. 1 tr. řádu a v §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. f) tr. řádu], přičemž toto jeho rozhodnutí vychází z nesprávného právního posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu].
Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil výrok pod bodem I. napadeného usnesení a zrušil i další výroky na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby dále podle §265l odst. a tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněná J. Š. se k podanému dovolání nejvyšší státní zástupkyně do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda dovolání obsahuje všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zastaveno trestní stíhání [§265a odst. 2 písm. c) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podala nejvyšší státní zástupkyně, bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 2. 5. 2002, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Dovolatelka odkazuje na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. řádu, tedy na to, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a dále že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Zastavení trestního stíhání bez splnění k tomu stanovených podmínek může být úspěšně namítáno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. V této části dovolání nejvyšší státní zástupkyně proto není dán žádný z důvodů odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu. Podle §265i odst. 3, 5 tr. řádu tedy Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného výroku, obsaženého pod bodem I. napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu a ze zmíněného důvodu uvedeného v dovolání, jakož i řízení předcházející napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné. K uvedenému závěru o částečné důvodnosti podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud na podkladě následujících skutečností:
Dne 9. 10. 1999 bylo obviněné J. Š. podle §160 odst. 1 tehdy účinného tr. řádu sděleno obvinění z pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Dne 8. 12. 1999 byl před podáním svědecké výpovědi poškozený V. Š., manžel obviněné, poučen jako poškozený, a to mimo jiné i podle §163a odst. 1 tehdy účinného tr. řádu. Součástí písemného vyhotovení této části poučení byl i předtisk volby poškozeného ohledně souhlasu s trestním stíháním obviněné (slova souhlasím – nesouhlasím) a místa pro identifikaci obviněného, kterého se případný souhlas či nesouhlas týká. Z trestního spisu na č. l. 61 a 62 je zřejmé, že uvedená část poučení zůstala nevyplněna, neboť poškozeným nebyla zvolena žádná z naznačených variant a příslušné kolonky byly proškrtnuty (nebyla podtržena volba „nesouhlasím“, jak by se mohlo na první pohled zdát).
Jak dále vyplývá z předloženého spisového materiálu, až do vydání napadeného usnesení nebyl poškozený vyzván žádným orgánem činným v trestním řízení k vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním ve smyslu §163a odst. 1 tr. řádu účinného do 31. 12. 2001, resp. ve smyslu §163 odst. 1 tr. řádu účinného od 1. 1. 2002.
V předmětném trestním spisu 1 T 43/2000 je současně uvedeno, že obvinění bylo J. Š. sděleno z pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., avšak nikoli spáchaného ve spolupachatelství, byla dne 7. 4. 2000 podána obžaloba na obviněnou J. Š. Uvedeným trestným činem byla také obviněná uznána vinnou prvním rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 1 T 43/2000. Tento rozsudek byl odvolacím soudem dne 29. 5. 2001 v celém rozsahu zrušen a věc byla vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Dne 29. 11. 2001 vydal soud prvního stupně v trestní věci 1 T 43/2000 nový rozsudek, kterým obviněnou J. Š. uznal vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Uvedené rozhodnutí bylo ohledně obviněné J. Š. opět zrušeno, přičemž jednání, které jí obžaloba kladla za vinu, bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestní stíhání bylo ze shora zmíněného důvodu zastaveno.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §163a odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001 trestní stíhání pro zde vyjmenované trestné činy proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§100 odst. 2 tr. řádu), lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Podle §163 odst. 1 tr. řádu ve znění účinném od 1. 1. 2002 platí totéž. Podle §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
Poškozený Vladimír Švadlena byl ve vztahu k obviněné J. Š. v průběhu trestního stíhání osobou, vůči níž by měl jako svědek právo podle §100 odst. 2 tr. řádu odepřít výpověď, neboť byl jejím manželem. Jednání obviněné J. Š. bylo obžalobou a následně i soudem prvního stupně kvalifikováno jako trestný čin či trestné činy, které nejsou vyjmenované v §163a odst. 1 tr. řádu ve znění účinném do 31. 12. 2001, proto v tomto stadiu řízení nevznikla povinnost orgánům činným v trestním řízení, aby vyzvaly poškozeného V. Š. k příslušnému vyjádření, zda souhlasí s trestním stíháním své manželky J. Š. Ke vzniku uvedené povinnosti nedošlo ani v souvislosti se změnou právní kvalifikace na trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. Tato povinnost však nastala při další změně právní kvalifikace provedené odvolacím soudem a následně vyjádřené v napadeném usnesení, tj. při změně posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud měl poté, co dospěl k použití uvedené právní kvalifikace, následně vyzvat poškozeného k vyjádření ve smyslu §163 odst. 1 tr. řádu, případně mu měl k uvedenému poskytnout lhůtu podle §163a odst. 2 tr. řádu, což však neučinil.
Nejvyšší soud dále v této souvislosti přisvědčil názoru dovolatelky ohledně skutečností, vyplývajících z poučení poškozeného V. Š. před jeho výslechem jako svědka dne 8. 12. 1999. Podepsané písemné vyhotovení poučení totiž neobsahuje žádné vyjádření poškozeného, které by se týkalo ustanovení §163a odst. 1 tehdy účinného tr. řádu s tím, že současně vzhledem k právní kvalifikaci jednání obviněné, jež byla v uvedenou dobu uplatněna na stíhaný skutek, a vzhledem k tomu, že souhlas či nesouhlas podle §163 odst. 1 tř. řádu v aktuálně účinném znění poškozený dává vždy pro konkrétní trestný čin a nikoli pro skutek, ani takové vyjádření obsahovat nemohlo. I kdyby tedy dne 8. 12. 1999 poškozený V. Š. vyslovil nesouhlas s trestním stíháním své manželky J. Š., bylo by toto jeho vyjádření právně neúčinné, protože souhlas poškozeného s trestním stíháním pro pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 a §219 odst. 1 tr. zák. není nutný.
Pokud jde o naplnění první dílčí části podmínky podle §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu (tj. „je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného“), s odkazem na niž Vrchní soud v Praze trestní stíhání obviněné J. Š. podle §257 odst. 1 písm. c) tr. řádu zastavil, Nejvyšší soud konstatuje, že se v předmětné fázi řízení vzhledem k právní kvalifikaci, použité uvedeným soudem, jednalo o trestní stíhání, které bylo podmíněno souhlasem poškozeného. Pokud však jde o druhou dílčí část zmíněné překážky trestního stíhání (tj. „souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět“), je zřejmé, že otázka souhlasu poškozeného vůbec nebyla řešena způsobem, který by umožňoval rozhodnout, zda zde uvedená překážka existuje či nikoli. Situaci v předmětné trestní věci totiž nelze zjednodušeně interpretovat tím způsobem, že souhlas poškozeného není dán, jestliže k vyjádření souhlasu či nesouhlasu poškozeného žádný orgán činný v trestním řízení nevyzval v době, kdy souhlas byl nutný, neboť v takovém případě není možné dovodit jak to, že souhlas byl dán, tak ani to, že souhlas nebyl dán, takže žádná z uvedených variant ještě není potvrzena. Jiný výklad by zcela popíral právo poškozeného, které mu vzniká z ustanovení §163 a §163a tr. řádu. Druhá dílčí podmínka podle §11 odst. 1 písm. i) tr. řádu může být alternativně splněna i zpětvzetím daného souhlasu, což však v předmětné věci nepřipadalo v úvahu.
Lze tedy uzavřít, že k zastavení trestního stíhání obviněné J. Š. napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze došlo za situace, kdy nebyly splněny všechny podmínky stanovené zákonem k takovému rozhodnutí. V uvedeném směru je proto dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodné.
Nejvyšší státní zástupkyně dále v dovolání vytýká napadenému usnesení, že v něm došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Napadá závěr odvolacího soudu, který nevyhodnotil zranění poškozeného jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Podle názoru dovolatelky zde Vrchní soud v Praze posoudil povahu újmy na zdraví zjevně jednostranně ve prospěch obviněné J. Š., aniž by vysvětlil, jak při takovém závěru může obstát právní kvalifikace jednání obviněného Jiřího Hrona jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Jak se dovolatelka dále domnívá, odvolací soud nehodnotil ani pasivní vyčkávání obviněné poté, co byl její zraněný manžel přiveden J. H. domů, kdy ho uložila do postele a čekala, co se bude dít dál, což při utrpěných mnohačetných krvácivých zraněních mohlo znamenat také to, že by poškozeného nechala vykrvácet. Opomenuto zůstalo podle dovolatelky i vyjádření poškozeného V. Š. u hlavního líčení dne 20. 6. 2000, tedy více jak osm měsíců po události, že ho v důsledku utrpěných ran bolí hlava, musí brát léky a rapidně se mu zhoršuje zrak.
Při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacích důvodů je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněné J. Š. to znamená, že je dovolací soud zejména povinen vycházet ze skutkového stavu, který vzal za podklad svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Ten ve svém napadeném usnesení vyslovil, že dohoda mezi obviněnou J. Š. a obviněným J. H. směřovala toliko k tomu, že obviněný J. H. poškozeného v tmavé, neosvětlené uličce fyzicky napadne se záměrem přinutit ho, aby dal souhlas k rozvodu s obviněnou a umožnil tak obviněné J. Š. a obviněnému J. H. jejich další vzájemné soužití, aniž by se tito předem dohodli na způsobu provedení uvedeného záměru a aniž by obviněná J. Š. věděla o tom, že obviněný J. H. bude ozbrojen nožem. Dále ze skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze vyplývá, že obviněná byla srozuměna i s tím, že poškozený V. Š. může při potyčce s obviněným J. H. utrpět i určitá zranění, avšak nebylo prokázáno, že by dohoda obviněné J. Š. a obviněného J. H. směřovala ke způsobení vážnějšího poranění a vážné poruchy zdraví.
Pokud jde o konkrétně realizované jednání obviněného J. H., soud prvního stupně ve svém rozsudku, který byl stran tohoto obviněného odvolacím soudem potvrzen, vyslovil, že se jednalo o exces z rámce společné dohody, nelze proto uvedené jednání přičítat k tíži obviněné a je za ně odpovědný sám obviněný J. H.
V důsledku uvedených závěrů je nutné posoudit právní kvalifikaci jednání obviněné J. Š., ke které dospěl odvolací soud v podobě trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jako správnou a přiléhavou. Naopak nelze přisvědčit námitce uplatněné dovolatelkou, pokud se týkala posouzení zranění, které po útoku obviněného J. H. utrpěl poškozený Vladimír Švadlena. Aniž by Nejvyšší soud polemizoval s názory nejvyšší státní zástupkyně o charakteru zranění utrpěného poškozeným, považuje za nutné zdůraznit, že ke vzniku těchto zranění došlo při jednání, které bylo excesem z dohody mezi obviněným J. H. a obviněnou J. Š. Není proto možné činit ji vinnou za následky, které svým jednáním nezpůsobila a jež nejsou ani zahrnuty jejím zaviněním. To platí bez ohledu na skutečnost, zda poškozený V. Š. skutečně utrpěl zranění charakteru těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák. či nikoli, protože obviněná J. Š. nebyla ani srozuměna s možností způsobení tohoto následku (účinku). Navíc zde dovolatelka v podstatě polemizuje se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí, které nemůže Nejvyšší soud v dovolacím řízení přezkoumávat.
Zcela shodně lze reagovat na námitku dovolatelky, která shledává pochybení v tom, jak vedle závěru o naznačené právní kvalifikaci jednání obviněné může obstát právní kvalifikace jednání obviněného J. H. jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Jednání obviněné J. Š. a obviněného J. H., byť spolu úzce souvisela a vyplývala z jediné dohody, se od určitého okamžiku na základě excesu obviněného J. H. rozdělila. Je proto nejen možné, ale nutné a správné je kvalifikovat rozdílně a každému přičítat pouze ty následky, které jsou pokryty jeho zaviněním.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém podání zmínila i námitky, týkající se hodnocení pasivního vyčkávání obviněné J. Š. poté, co byl její zraněný manžel přiveden J. H. domů, kdy ho uložila do postele a čekala, co se bude dít dál, což při utrpěných mnohačetných krvácivých zraněních mohlo údajně znamenat také to, že by poškozeného nechala vykrvácet. Dále dovolatelka nesouhlasí s hodnocením vyjádření poškozeného V. Š. u hlavního líčení dne 20. 6. 2000, tedy více jak osm měsíců po události, že v ho v důsledku utrpěných ran bolí hlava, v důsledku toho užívá léky a rapidně se mu zhoršuje zrak. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že uvedené závěry nejsou součástí konečného skutkového stavu, ke kterému po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěly soudy ve věci dříve činné a který je následně vyjádřen zejména ve skutkové větě, případně vyjádřen v odůvodnění v rámci dalšího popisu skutkového stavu, z něhož vychází napadené rozhodnutí.
Jak již bylo zmíněno výše, při posuzování oprávněnosti tvrzení o existenci dovolacích důvodů je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V předmětné trestní věci to znamená, že Nejvyšší soud není oprávněn rozšiřovat či měnit zjištěný skutkový stav o možnost, že obviněná pasivně vyčkávala na případné vykrvácení poškozeného, když tato možnost nebyla zahrnuta do definitivní podoby popisu skutku, stejně jako tvrzení o osm měsíců trvající újmě na zdraví poškozeného. Ve věci dříve činné soudy provedly potřebné důkazy, které následně vyhodnotily podle zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je v rozhodnutích uvedeno. Ani způsob hodnocení důkazů těmito soudy podle názoru Nejvyššího soudu potom dovolacím důvodem být nemůže.
V rozsahu dovolacích důvodů opírajících se o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze proto konstatovat, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že usnesení Vrchního soudu v Praze trpí vadou spočívající v zastavení trestního stíhání za situace, kdy nebyly zjištěny všechny podmínky pro takové rozhodnutí, jak mu oprávněně vytýká dovolání nejvyšší státní zástupkyně na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. řádu. Proto po zjištění, že dovolání je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí ve výroku pod bodem I. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2002, sp. zn. 7 To 5/02, přičemž ve smyslu §265k odst. 2 tr. řádu mohl zrušit pouze část rozhodnutí; podle téhož ustanovení Nejvyšší soud zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Následně Vrchní soud v Praze předmětnou trestní věc znovu projedná, což zejména znamená, že vyzve poškozeného V. Š. k vyjádření podle §163 odst. 1 tr. řádu. Vzhledem k tomu, že došlo ke změně ustanovení trestního zákona, podle kterého je předmětný skutek posuzován, provede soud úkony podle §190 tr. řádu. Pokud poškozený nedá souhlas s trestním stíháním obviněné J. Š., odvolací soud opětovně rozhodne o zastavení trestního stíhání obviněné pro předmětný skutek. Při jeho popisu v takovém rozhodnutí však zohlední upřesnění skutkového stavu i změnu právní kvalifikace. Podle §11 odst. 3 tr. řádu současně odvolací soud v takovém případě poučí obviněnou J. Š., že může ve smyslu tohoto ustanovení do tří dnů od oznámení usnesení o zastavení trestního stíhání prohlásit, že na projednání věci trvá.
Nejvyšší soud doplňuje, že v novém řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§265s odst. 1 tr. řádu). Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 4. září 2002
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y